Být smrtijedem

2. kapitola

„Draco, pojď,“ vábila svého jediného syna. Díval se jí chvíli do očí a pak sjel pohledem ostatní Voldemortovy přívržence. Vystoupil z řad obránců hradu a já jsem vydechla. Ani jsem si neuvědomila, že zadržuju dech.
Jenže Draco nešel daleko. Zastavil se naproti pánovi zla. Vystoupila jsem z řady. Jeho pohled spočinul na mě. Povzbudivě jsem se na něj usmála. On se však jen bolestně ušklíbl a plivnul před Voldemorta. Ten chvíli plivanec sledoval a pak zvedl pohled k Dracovi.
„Zrovna ty, dítě,“ promluvil syčivým hlasem můj pán. Zvedl hůlku a vyslal proti němu paprsek oslnivého zeleného světla. Rozběhla jsem se k němu a najednou se obraz změnil a já utíkala do Zapovězeného lesa. Někdo za mnou volal. Otočila jsem se a zahlédla postavu se zlatými vlasy, jak se hroutí k zemi a nad ním se tyčí, jako bůh pomsty, Potter. Napřahuje ke mně hůlku, ze které posléze vychází zelené světlo.
 Prudce jsem se s křikem posadila na posteli s rudými závěsy. Proto jsem dostala tenhle pokoj v nebelvírské části.
Zrychleně jsem dýchala a na krku jsem cítila rychle tepající žílu. Padla jsem do měkkých polštářů a pokusila se uklidnit jak dech, tak tep. Pomocí hůlky jsem našla zápalky a na nočním stolku se jasným světlem rozhořela svíčka. V krbu ještě stále praskalo. Většina profesorů jej využívá jako letaxovou síť, ale já v něm topím. Na co letax, když se můžu přemístit? Ano, jako ředitelčina asistentka mám stejně jako ona možnost přemisťování.
Zavřela jsem oči, i když jsem věděla, že neusnu. Uběhl už týden od začátku školy. Tehdy v ředitelně mě McGonagallová požádala, abych byla plně k dispozici i hrdinné trojce. Zatím ani jeden o mou pomoc při vyučování nestál. Studenti z nebelvíru mi také nějak zvlášť nevěřili, i když jsem jim nestrhla body za noční toulky.
Někdo zaklepal. Tiše a pomalu jsem si oblékla dlouhý župan v barvách mé nové koleje a došourala se ke dveřím. Při otevírání dveří jsem si vjela rukou do vlasů a přidržela je na zátylku, aby mi nepadaly do obličeje. Rozespale jsem hleděla na Pottera.
„Co zase chceš?“ zeptala jsem se rozmrzele.
„Vedu ti studentku. Našel jsem jí brečet na chodbě a říkala, že jí pomůžeš jenom ty. Bohužel tě nemohla najít.“ Pustila jsem vlasy a pohlédla níž, kde můj zrak spočinul na drobné dívence. Mohla být tak v prvním nebo druhém ročníku. Na tvářích se jí leskly slzičky, popotahovala a dívala se do země. Na sobě měla pyžamo s Mickey Mousem a Mini.
Dřepla jsem si k ní a vzala ji za ruce.
„Copak se stalo, drahoušku?“ Popotáhla a podívala se vzhůru na Pottera. Následovala jsem chápavě její pohled. Vstala jsem a pořád ji držíc za ruku řekla: „Pojď, promluvíme si u mě.“ Vtáhla jsem ji do mých komnat a zabouchla Potterovi před nosem.
„Co kdybys mi pro začátek řekla své jméno?“ Usadila jsem ji na gauč u krbu.
„Sandra. Sandra Poolová,“ řekla plačtivě. To jméno mi něco říkalo…
„Sandro, nejsi náhodou ze zmijozelu?“
„Ano,“ hlesla a po tváři jí stekly nové slzičky. Takže je z prvního ročníku.
„Dobře. Já jsem Avery. Dala by sis trochu čaje a mudlovských křupek?“ zeptala jsem se, abych uvolnila atmosféru a zastavila její pláč. Jen přikývla. Pomocí kouzla jsem připravila čaj. Hmátla jsem do psacího stolu, kde byly mé nekonečné zásoby mudlovských dobrot a vytáhla sáček křupek. Rukama jsem ho otevřela a postavila ho na stoleček před Sandru. Bojácně si hrst nabrala a dvě křupky strčila do úst. Nalila jsem jí i sobě do šálku teplý čaj a posadila jsem se naproti ní.
„Tak, Sandro, copak tě trápí, že to smím vědět jen já?“
„Ti velcí kluci ze zmijozelu… oni se mi posmívají. Moje maminka byla totiž mudla a tatínek byl jako ty… teda vy… teda…“
„Sandro, klidně mi můžeš tykat, ale jen když budeme tady, ano?“ řekla jsem jí a sledovala, jak se pomalu uklidňuje. Chudáček, potřebuje si jen s někým důvěrně popovídat.
„No a teď se mi ti velcí kluci smějí, že jsem mudlovská šmejdka. Jenže mně nevadí, že je maminka člověk. Mám ji ráda a oni chtějí, abych ji zapřela. Jenže já svého tátu nikdy neviděla. Mamka říká, že byl její největší chyba, a že si nikdy nemyslela, že se z největší chyby zrodí největší štěstí. Táta byl prý zlý až do konce. Nestal se hodným jako ty…“ řekla jedním dechem a konečně se nadechla. Jen jsem se zasmála. Mračila se na mě. Přisedla jsem si k ní a pohladila ji po vlasech.
„Drahoušku, jestlipak víš, proč tě Moudrý klobouk poslal do zmijozelu?“ Pokrčila rameny.
„Protože byl táta smrtijed?“ takovou odpověď jsem čekala.
„Ne,“ usmála jsem se na ni znovu. „Víš, Moudrý klobouk z tebe asi cítil něco, jako že se nevzdáváš svých cílů.“
„Takže to není kvůli tomu, že byl táta zlý, nebo že bych byla zlá já?“ zeptala se bojácně. Zakroutila jsem hlavou a sledovala, jak se jí viditelně ulevilo.
„Ale teď, Sandro, bys už měla jít zpět do sklepení. Aby o tebe profesor Křiklan neměl strach. Zvládneš to nebo mám jít s tebou?“
„Zvládnu, jsem už přece velká.“ Se smíchem jsem ji doprovodila ke dveřím a otevřela je.
Potter tam stále stál. Sotva jsem ho uviděla, úsměv zmizel. Chtěl něco říct.
„Dobrou noc,“ houkla jsem a už podruhé mu přibouchla dveře před nosem.
***
„Omlouvám se, že jdu pozdě. Měla jsem ještě nějaké jednání," řekla jsem, i když to byla lež. Popravdě jsem spala. Bez jakýchkoli snů.
„Jistě, to nevadí. Prosím, dejte mi ty učebnice tady na stůl." Prošla jsem uličkou mezi lavicemi a s žuchnutím položila tři tlusté bichle na jeho stůl. Usmála jsem se a otočila k odchodu.
„Slečno Carrowová, jaký je váš patron?" zeptal se jeden z žáků třetího ročníku. Zarazila jsem se.
„Já, nemyslím si, že je nějak zajímavý. Vlastně já ani nevím. Já… nikdy jsem ho…" nemohla jsem doříct, protože jsem se zakoktala. Jak říct třeťákům, že ti, co používají černou magii, patrony nemají? Rozpačitě jsem těkala zrakem po místnosti a Potter se vůbec neměl k tomu, aby mi pomohl. „Co jste se o patronech učili?" zeptala jsem se, abych nějak započala vysvětlovací část.
„Že ho dokáže vykouzlit jen silný kouzelník a udržet ho je taky fuška," překřikovaly se děti, ale pak jsem v tom všem slyšela to hlavní.
„Ti, co používají černou magii, je nemají."
„Ano," přerušila jsem je. „Když jsem byla mladší, byla jsem o rok starší než vy, rodiče mě zatáhli k Voldemortovi. Používala jsem černou magii a tak jsem neměla patrona. Po pádu už ho nebylo třeba, takže jsem ho vlastně nikdy neviděla."
„Slečno Carrowová, co byste řekla malé ukázce souboje?" zeptal se mě Potter.
„Myslím, že to nebude potřeba, já vím, jak se bojuje," odsekla jsem vztekle a zamračila se na něj.
„Vám ne, studentům," řekl se lstivým úsměvem na tváři. „Vyzývám vás." V očích se mu mstivě blýsklo.

KONEC


Další -->
<--Předchozí

Zpět

Komentáře: