Být smrtijedem

3. kapitola

Sakra, sakra, sakra! Co teď? Nemůžu ho odmítnout, ale nechce se mi tu jeho ujetou výzvu přijmout…
Hlavou mi vířily myšlenky, o tom, co o soubojích vím. Všelijaké strategie, jak vyhrát, ale i jak se vzdát, aniž bych skončila mrtvá. Zkrátka vše co jsem se naučila jako smrtijed.
Nakonec jsem jen kývla na znamení souhlasu. Všechny děti vyskočily z lavic a začaly jásat. Potter mávnul hůlkou a lavice se odsunuly na kraj třídy tak, že vytvořily uprostřed místo tak akorát pro souboj a děcka si na ně posedala. Polkla jsem na sucho. Zabil Voldemorta, sakra, do čeho se to pouštíš?
Postavili jsme se naproti sobě.
„Tak, začneme.“
„Fajn. Confundo*.“
„Protego*. Expelliarmus*!“ Opovažuje se odzbrojit mě?!
„Protego! Everte stativ*!“
„Protego!“
„Duro*! Confringo*! Reducto*! Assa in tuo succo*! Sectumsempra*!“ křičela jsem na něj a vrhala různé kletby, které by ho zabily, kdyby se nekryl Protegem.
„Dost! Mdloby na tebe*!“
„Protego!“ Otočila jsem se k němu zády a hůlku zamířila na velkou skříň, kterou jsem si pamatovala z otcova vyprávění.
„Alohomora*!“ otočila jsem se zpět k mému protivníkovi. Stál asi dva kroky za mnou, ale pomalu se přibližoval.
„Co to, u Merlina, děláš?“
„Bubák,“ řekla jsem a zle se usmála.
„Expelliarmus*!“ křikl a mě hůlka vyletěla z ruky. Nevěřícně jsem se na něj podívala. Jediný kdo mě od nástupu k smrtijedům odzbrojil, byl Lord Voldemort. Voldemort.
Za sebou jsem slyšela přidušené výkřiky. Prudce jsem se (zase) otočila, až mi vlasy zavířily kolem obličeje.
„To není možné,“ hlesla jsem a vyděšeně se dívala do hadího obličeje. Černá kápě mu povlávala jako tehdy před dvanácti lety. V ruce svíral bezovou hůlku. Úzké rty, které nebyly skoro vidět, měl roztažené do hnusného a děsivého úsměvu. U nohou se mu svíjel obrovský had – Nagini. V tu chvíli ve mně byla malá dušička. Vrátil se, aby mě potrestal, nebo zabil?
Najednou mě někdo odtáhl dozadu, až jsem si kecla na chladnou podlahu a přede mě skočil Potter. Voldemort se v té chvíli proměnil v mozkomora. Z Potterovy hůlky vyběhl zářivě modrý dvanácterák a zahnal ho zpět do almary, kde ho uvěznilo další Potterovo kouzlo.
Něco se dělo, protože všichni ve spěchu odcházeli, ale já jsem nebyla schopná se pohnout. Jen jsem dál seděla na zemi a zírala na místo, kde se ještě před chvílí vznášel pán zla.
„To není možné, to není možné, to není možné,“ opakovala jsem stále tu jednu větu, kterou jsem se ujišťovala, že to vše se nestalo. Kolena jsem si skrčila pod bradu a objala nohy rukama. Houpala jsem se jako malé dítě. Dopředu, dozadu, dopředu, dozadu…
Někdo mě chytil za rameno a já jsem vyjekla. Schovala jsem hlavu a kryla si ji rukama, jako by to při případném útoku nějak pomohlo zabránit kletbám, aby došly až ke mně a dotkly se mě.
„…není možné, to se nestalo…“ Někdo mě vzal v podpaží a jemně mě zvedl na nohy.
Vyděšeně jsem se znovu podívala na to místo. Podepíral mě, abych se nevrátila na zem, a šel se mnou k učitelskému stolu, kde mě usadil na židli.
Strach přešel, ale vystřídal ho šok. Nebyla jsem schopná dělat víc, než sledovat to místo. Zastoupil mi výhled.
„Jsi v pořádku?“ Dál jsem zírala do prázdna. Možná minutu, možná dvě mi trvalo, než jsem k němu zvedla pohled a… už jsem to nevydržela a po tvářích se mi začaly kutálet slzy.
***
Nevím, jak jsem se dostala do svých komnat, natož do postele, ale když jsem se probudila, vycítila jsem, že v tmavém pokoji nejsem sama.
Ležela jsem na boku a někde za mými zády svítila stolní lampička. Kousek ode mě na nočním stolku ležela moje hůlka. Vzala jsem ji a schovala ji pod deku. Slyšela jsem šustění stránek, jak si někdo něco četl. Pomalu jako ve spánku jsem se přetočila na druhý bok, oči zavřené. Šustění utichlo, ale o chvilku později se zase ozvalo.
Otevřela jsem oči dokořán, vyskočila z postele a namířila hůlku na narušitele. Od knihy, kterou právě četl, ani nevzhlédl.
„Příště se nesmíš otáčet, sedím tu celou dobu a ani jednou ses nepřetočila,“ řekl a dál se díval do knihy.
„Zase ty, Pottere?“ zeptala jsem se ho unaveně a sedla si na postel. Natáhla jsem se a položila hůlku na noční stolek.
„Máš to tu pěkné,“ ozval se, ale opět nevzhlédl.
„Kolik je hodin?“ ignorovala jsem jeho otázku. Všimla jsem si, že okna jsou zatažená těžkými závěsy.
„Budou tři.“
„Měla bych jít pomoct Grangerové, stihnu ještě její hodinu,“ počítala jsem, kolik mi toho uteklo.
„Ani nápad. Za prvé, máš nakázáno ležet, za druhé jsi ospalá, a za třetí, jsou tři hodiny ráno, takže Hermioninu hodinu určitě nestihneš,“ konečně se na mě při těch slovech podíval. Sice to byl takový divný pohled, ale díval se na mě.
„Dobře.“ Jindy, za jiných okolností bych se s ním začala hádat, ale teď jsem jen cítila, jak se mi klíží víčka, hlava je čím dál tím těžší a únava přebírá vládu.
„Dobře?“ Podíval se na mě překvapeně.
„Jo, dobře,“ zachichotala jsem se, lehla si a přikryla se dekou. Cítila jsem na sobě jeho tázavý pohled. „Hej, Pottere,“ řekla jsem po chvíli potichu a otočila na něj hlavu.
„Hmm…?“ zvedl pohled od knihy a podíval se mi do očí. Poklepala jsem rukou na volné místo u mě na posteli. Byla široká. Šoupla jsem se trošku na kraj.
„Pottere? Boty,“ upozornila jsem ho, než vylezl ke mně.
Opřel se hlavou o čelo postele. Položila jsem si hlavu na jeho hrudník. Tiše se zasmál a jednou rukou mě objal a druhou si položil na břicho.
„Spíš?“ zašeptal.
„Pottere? Omlouvám se. Omlouvám se za všechno, co jsem ti udělala od doby, co jsme se poprvé viděli. Bylo to… bylo to, když jsem seděla na té… malé židličce a na hlavě měla… Moudrý klobouk,“ upřesnila jsem.
„Omluva se přijímá,“ šeptl mi do vlasů.
„Pottere? Budeš můj přítel? Budeš… můj dobrý… přítel?“ byla jsem už hodně unavená, ale musela jsem to vědět.
„Ano, budu tvůj dobrý přítel,“ řekl a rukou, kterou mě objímal, mě začal hladit po vlasech.
„Pottere? Naučíš mě přivolat… přivolat patrona?“
„Ano.“ Téměř jsem usnula, ale ještě zbývala poslední otázka.
„Harry?“ to bylo poprvé v mém životě, kdy jsem ho oslovila jménem. „Zůstaň, prosím.“ Odpovědí mi byl jenom jeho tichý smích.

KONEC


Další -->
<--Předchozí

Zpět

Komentáře: