Být smrtijedem

5. kapitola

Bojovali spolu. Jejich kouzla se střetla stejně, jako tomu bylo ve skutečnosti. Ale to Voldemortovo bylo silnější. Blížilo se k Harrymu. Než ho zasáhlo s plnou silou, naposled se na mě podíval a rty se mu pohnuly v jediném němém slově. Navždy. Najednou byl mrtvý.
Začalo peklo. Smrtijedi vraždili každého, kdo jim připomínal někoho, s kým bojovali, nebo koho viděli bránit Pottera.
Kletby kolem mě lítaly, ale žádná mě nemohla zasáhnout, jako by se mi vyhýbaly. Chtěla jsem pomoct těm, co nestáli při Voldemortovi, ale neměla jsem hůlku. Ležela u mých nohou. Zlomená.
„Ne to není pravda!“ vykřikla jsem, ale nikdo si mě nevšímal. Vzala jsem ji do rukou a v hlavě jsem slyšela jen hukot. Vzhlédla jsem. „Pane Bože,“ hlesla jsem vyděšeně. Kousek ode mě hořela hora nějakých hadrů, asi oblečení a ostatní věci studentů a postávala tam Selwyn. „Hej Selwyne!“ Nic. Šla jsem blíž. Stál od ohně tak daleko, jak jen to bylo možné, aby ho hřál, ale nezačmoudil mu oblečení. „Selwyne!“ zahřměla jsem mu za zády a chtěla ho chytit za rameno, ale moje ruka jím projela. Ucítila jsem strašný smrad. Vzhlédla jsem k té hořící kupě a… jsou to těla! Šla jsem blíž a zahlédla černý smrtijedský plášť. Oni by nikdy nezapálili jednoho z nich spolu s nečistými. Leda by zradil… Jenže všichni stáli při něm. Až na mě. Začala jsem křičet. Zavřela jsem oči, tohle jsem vidět nechtěla. Slzy se převalily přes řasy a já pořád křičela. Zápach spáleného masa tu byl ale pořád. A teď se ke všemu přidala i fyzická bolest. Někdo mě chytil za ramena a cloumal se mnou…
A pořád. Křičela jsem. Zápach zmizel a já jsem seděla na posteli a křičela, tváře smáčené slzami.
„Avery, Avery! Už je dobře, už se nemusíš bát…“ promlouval ke mně tiše. Objal jsem ho.
„Měla jsem o tebe takový strach… o tebe, o sebe, o všechny, o Bradavice…“ zašeptala jsem. Na rameni se mu začala objevovat mokrá skvrna od mých slz. Taky mě objal a kolébal se se mnou do stran.
Včera, když jsem mu odmítla říct, proč jsem na něj byla naštvaná, jsme se pohádali. Křičeli jsme na sebe a pak jsem mu řekla, že slíbil, že bude můj dobrý přítel. Odpověděl mi, že přátelé si říkají vše a nelžou si. Vyhodila jsem ho a řekla, ať sem neleze, dokud si neujasní, jestli jsme přátelé, nebo ne.
Teď tu seděl v mém objetí a nevypadal na to, že by mi chtěl dát „kopačky“.
„Nechtěla jsem. Jsi můj přítel. Jediný, nejlepší přítel,“ zašeptala jsem a on mě v tom objetí stiskl ještě více k sobě.
„Neměl jsem právo po tobě chtít, abys mi řekla něco, co sama nechceš. Promiň,“ vrátil mi to, a já jemu stisk. „Noční můra?“ zeptal se a já jen přikývla.
„Jak to víš a jak ses tady dostal tak rychle?“
„Křičela jsi tu už skoro hodinu a slyšely tě děcka z koleje. Nenapadlo je nic jiného než vzbudit zrovna mě.“
„Začínám je mít ráda,“ řekla jsem veseleji ale stále potichu.
„Řekneš mi, o čem byl ten sen?“ zeptal se a já se od něj musela odtáhnout, abych mu viděla do tváře.
„Byl jsi tam ty. Bojoval jsi s Voldemortem. Prohrál jsi a pak jsme všichni hořeli, byli jsme mrtví a hořeli…“ skryla jsem tvář do dlaní a rozplakala se nad tou vzpomínkou. Znovu mě objal a hladil mě po vlasech. Já jsem plakala, on mě hladil. Byl tam tak dlouho, dokud všechno neupadlo do zvukoprázdné tmy.

***



Seděla jsem u stolu vedle ředitelky a Pottera. Na talíři jsem měla míchaná vajíčka a dva toasty. Všichni studenti u stolů brebentili a jejich životy byly naprosto odlišné od toho mého. Byly naprosto obyčejné, a přesto měly větší smysl než ten můj ubohý.
Ozval se zvuk pleskajících křídel a do velké síně vlétlo spoustu sov. V zobácích nesly dopisy všech velikostí a v pařátech balíčky. Najednou se objevila ta, kterou jsem nikdy nečekala. Šedý výr zakroužil nad hlavami všech přítomných a pak se snesl přímo přede mne na stůl. V zobáku měl Jinotaj. Vzala jsem ho do ruky a chvíli se na něj dívala. Potter zaujatě konverzoval s Longbottomem a McGonagallová zase s Hagridem. Dala jsem výrovi dva plátky šunky. Vzal je do zobáku, vznesl se, zakroužil a odletěl.
Otevřela jsem nudně vyhlížející časopis a začala jím listovat. Uprostřed byla vložená malá obálka. Vzala jsem ji. Nebylo na ní nic napsáno. Otevřela jsem ji a vytáhla malý složený lístek. Rozevřela jsem ho.

Má jediná milovaná,
brzy se zase sejdeme. V pekle.
D. M.

Dopis psaný tak důvěrně známým písmem. Prstem jsem přejela po iniciálách na konci. D. M. Draco. Inkoust se rozmazal. Psal to před chvílí. Měl být mrtvý. Někdo si ze mě musel vystřelit. Rozhlédla jsem se po síni. Nikdo se na mě nedíval a nečekal, jaká bude moje reakce.
Znovu jsem se zadívala na vzkaz, který mi vyrazil dech. Psal ho on nebo snad ne? Draco je mrtvý dvanáct let. Viděla jsem to na vlastní oči…
„Co to máš?“ naklonil se Potter ke mně tak, aby viděl, co je napsáno na papíře, který jsem křečovitě svírala v ruce. Skryla jsem ho, aby neodhalil jedno z tajemství. …a navíc, opravdoví přátelé si říkají vše a navzájem si nelžou, Avery!
„Už se půjdu připravit.“
„Avery, po snídani,“ napomenul mě jako malé dítě Potter. Jednou jsem si kousla do toastu.
„Hotovo.“ Než stačil něco říct, šla jsem pryč.

***



„Prosím, vy opravdu nevíte, jak je možné, že mi můj mrtvý ex - přítel poslal něco takového? Nemohl to třeba nějak přežít?“
„Avery, vždyť jsi ho sama viděla zemřít,“ řekl naprosto logicky.
„Já vím, ale… truchlila jsem pro něj tak dlouho a teď když se na mě konečně usmálo štěstí, se stane tohle…“ pozvedla jsem lístek. Naznačil, abych mu jej podala. Neochotně jsem tedy vzkaz položila před něj na stůl. Sebral ho a znovu si ho přečetl.
Opřela jsem se o opěradlo křesílka. Byla jsem moc ráda, že nás od sebe dělí psací stůl. Měla jsem z tohohle člověka veliký respekt a možná jsem se ho i bála… Zachránil mi život a pomohl mi vyhrabat se z toho nejhoršího, když Draco umřel, chtěla jsem umřít taky, ale on mi dal naději.
Teď se ale všechno vracelo. Chuť umřít a setkat se s Dracem ať je kdekoli.
Za všechno mohl Lucius… kdyby ho do toho nezatáhl, mohl teď Draco žít a byli bychom spolu… Navždy.
To bylo to, co mi Potter řekl v tom snu. Ale co znamenalo to navždy? Navždy nepřátelé? Navždy proti sobě? Navždy přátelé? Navždy spolu?
Najednou… ozvalo se zaklepání a pro mě tak známé následné otevření dveří… to bude průšvih…


KONEC


Další -->
<--Předchozí

Zpět

Komentáře: