Těžký život duše mé
Byla jsem u toho. Tenkrát na podzim. Před pár lety. Nazvali to "výhrou dobra nad zlem", ale já vím jak se to stalo, a Lord Voldemort se tehdy rozhodně neprojevil jako podvodnická krysa. On ne.
Stáli jsme tam. Severus Snape, Lucius Malfoy, Lord Voldemort a já. Mistr odmítl návrhy vyslat proti nim naši armádu, zničit je. Chtěl se té výzvy ujmout sám. Nehodlal dopustit, aby někdo pochyboval o jeho moci. Chtěl s sebou jen své nejvěrnější. Vybral si nás tři. Věřil nám.
Té noci louku zalévalo měsíční světlo a z lesa se ozývaly prapodivné zvuky. Čekali jsme na ty druhé. Druhou stranu mince. Takzvané ztělesněné dobro. Po nějaké době se konečně objevili. Skupina čtyř lidí, jak bylo smluveno - Remus Lupin, profesorka McGonagallová, Harry zatracený Potter a samozřejmě Albus Brumbál. To on byl všemu vinen. Vyzval Mistra k souboji. Ředitel proti Pánu Zla, kouzelník proti černokněžníkovi, dobro proti zlu.
Temný Pán se spokojeně usmál. Pamatuji si jeho výraz, jako by to bylo včera. Mírně zdvihnuté koutky úst naznačovaly pokřivenou radost, rudě zářící oči žádostivost a vlnící se obočí očekávání. A pak se stalo něco, na co nemohu ani teď zapomenout…
Kývl na Severuse stojícího po jeho pravici, pak na Luciuse po jeho levici a pak se otočil ke mně. Zajel mi rukou do vlasů pod kápí, sklonil se ke mně a jeho rty se dotkly mých. Když se odtáhl, nezmohla jsem se na žádnou reakci, jen jsem tam stála, zírala na něho a dala bych duši, tělo i srdce za pár chvil s ním. Pozdě. "Díky," zašeptal a vykročil do boje.
Měla jsem pocit, že se celý svět zbláznil - a Pán Všeho Zla, s odpuštěním, s ním. Co to mělo znamenat? Ano, byla jsem po několik let v jeho službách. Plnila jsem každý jeho výmysl, trávila večery zíráním do ohně, zatímco Mistr si četl a "nechtěl být sám", ale na oplátku jsem měla pokoj od ostatních. Ačkoliv nejsem masový vrah ani prvotřídní odklízeč mrtvol, Temný Pán si mě hýčkal. Ale nikdy, ani v nejmenším, neřekl nic osobního, nechoval se, jako bychom byli přátelé. Občas jsem si připadala jako hospodyně nebo bodyguard. Neustále metr za Mistrem, každou chvíli s ním.
Teď mě tam však nechal a šel naproti Brumbálovi. Zastavil se na pět metrů od něho a s mírnou úklonou zaujal postoj k boji. Musela jsem se usmát. Mistr si na tuto pózu potrpěl. Nesnášel, když jeho protivník nedodržoval etiketu.
Brumbál se šklebil tím svým obvyklým způsobem a úlisným hlasem se Lorda Voldemorta zeptal: "Tome, opravdu si to nechceš rozmyslet?" Mistr v odpověď vztekle mávl hůlkou, vyzývaje tím ředitele k boji.
Avšak chyba lávky. Ještě než se "zastánce dobra" jal začít souboj, vyšla z lesa okolo nás armáda Bystrozorů.
Byli jsme totálně zmatení. Ještě před pár minutami jsme pročesávali les a celou dobu jsme ze svých pozic hlídali okolí. Jak se sem sakra dostali?! A navíc: to Albus "Dobrý" Brumbál podvedl Pána Zla? Kde to jsme? Od podrazů je tu naše strana!
Jakmile jsme se vzpamatovali z šoku, že se kolem nás uzavírá kruh protivníků, okamžitě jsme se rozběhli k Mistrovi. Ten stále držel hůlku připraven k boji a odmítal se přemístit.
"Pane, je jich moc!" Panikařil Lucius Malfoy. "Tak se o ně postarejte, já zde mám schůzku s Brumbálem," odsekl Lord. "Mistře, možná by opravdu nebylo od věci tentokráte preventivně ustoupit," podotkl Severus, ale jelikož věděl, jak je Voldemort paličatý, zaujal své místo a připravil se na útok. Mně přišlo úplně zbytečné cokoliv říkat, a tak jsem následovala Snapeova příkladu. Kruh Bystrozorů mířících na nás hůlkami se stále zmenšoval a moje srdce bilo jako o závod.
"Tak Brumbále, já čekám!" Vyzval ředitele znovu netrpělivě Temný Pán. "Ale Tome," odpověděl mu s úsměvem stařík, "přece vidíš, že jsi v pasti. Vzdej se a budeš řádně souzen." To Mistra zřejmě nikterak pozitivně nenaladilo, a tak souboj začal sám. A právě s první kletbou, kterou vyslal proti Brumbálovi se všude kolem začalo oslnivě blýskat, jak zaútočili Bystrozorové snad z celého světa na nás.
Naše tradiční taktika - Snape drží štít a Lucius a já metáme kletby - tentokrát selhala. Nápor byl příliš silný. Takže jsme bojoval každý sám za sebe - a všichni za Mistra. Nesměli jsme dopustit, aby skrz nás prošel jediný záblesk, On musel být chráněn. Proto jsme tam byli. Proto si nás vybral. Proto jsme tam dobrovolně zůstali.
Upřímně řečeno byl div, že nás nerozmázli hned. Možná nás podcenili. Smrtijedi přece jen nepoužívají pouhé tři zakázané kletby. Ale začalo přituhovat. Bystrozoři volili stále silnější zbraně a nechybělo zřejmě mnoho k tomu, aby se uchýlili k oné osudné poslední kletbě, kterou bychom neodrazili. A právě proto jsme ji nemohli použít ani my, obhajovali by se pak sebeobranou.
Uběhlo asi pět minut a my byli naprosto vyčerpaní. Zatímco Mistr donutil Brumbála a Pottera bojovat proti němu, a pomalu je začínal drtit, my mu chránili záda. Lucius, v nyní již značně propáleném a potrhaném hábitu držel hůlku v levé ruce, neboť do pravé ho zasáhla vespa. Na tváři měl hlubokou ránu a látka na hrudníku pomalu nasakovala krví. Severus nevypadal o nic lépe. Obličej měl zkřivený vztekem a potřísněný krví, levou ruku volně visící podél těla, a v neposlední řadě krvácející tržnou ránu na pravém boku - způsobenou zřejmě kletbou cynocephalus, protože se stále rozšiřovala a prohlubovala. Já sama jsem měla pocit, že bolestí každou chvíli omdlím. Epeira diadema, lokální obdoba sectumsempra, mně provrtávala nohu, že jsem sotva stála. Ruce jsem měla popálené od flamma bulbus a do boku mě právě zasáhla otaria byronia. Muselo se něco stát. Rychle se musela situace změnit. Jinak padneme. Všichni tři. A pak budou mít volnou cestu k Mistrovi. To nesmíme připustit.
Zhluboka sem se nadechla a zatímco jsem klesala na kolena, vkládala jsem veškerou svou zbylou energii do jediné věty: "Impero patronum!"
Náhle jako by vše ztichlo. Vzduch se ještě více ochladil a temnou oblohu prořízl blesk. Bystrozorové se zastavili a bez hnutí vyčkávali co bude dál. Severus s Luciusem popadali dech, avšak nepřestávali být ve střehu. Dokonce i Mistr, který právě překračoval svíjejícího se Pottera, umírajícího na zemi, a chystal se zabít značně oslabeného Brumbála, se otočil, aby zjistil co se děje. A právě v tu chvíli, v ten jeden kratičký okamžik se z nebe jako blesk snesl můj patron.
Velký, stříbrně zářící orel zamířil přímo na Bystrozory před námi. Rozehnal utvořený kruh kolem nás a bránil jim dále se k nám přibližovat. Srdce mi poskočilo nadějí. Moje natěšenost však neměla mít dlouhého trvání.
Z lesa vyklusala skupina kentaurů a hnala se přímo k nám. Dusot jejich kopyt se dunivě ozýval široko daleko a přehlušil dokonce i Bystrozory vyčarovávající své patrony a posílající je zničit toho mého. Dílo zkázy bylo dokonáno.
"Mistře! Musíme pryč!" Téměř hystericky jsem křičela a přitom sledovala, jak můj stříbrný orel slábne a pomalu mizí. "Ne, ještě ne, vydržte!" Ostře odporoval Pán Zla. "Pane, opravdu už bychom měli-," Severusovým štítem prošla kletba a zřejmě mu zlomila nohu, neboť se skácel k zemi. Lord Voldemort se zamračil a změřil si nás zlostným pohledem, nicméně zhodnotil situaci a přikázal: "Pryč!" Lucius mi chtěl podat ruku, ale Mistr ho úsečným: "Nech ji," zarazil a ukázal mu na Severuse. Lucius tedy pomohl Severusovi a podpírajíce ho se přemístili. Pán Zla byl pár dlouhými kroky u mě, vzal mě do náruče a společně jsme také zmizeli.
Zjevili jsme se v hlavní hale našeho hradu. Mistr mě vztekle hodil na pohovku až jsem zaskuhrala bolestí. Shrnula jsem si kápi a čekala, co bude dál. Snape a Malfoy stáli uprostřed místnosti. Severus se opíral o křeslo a tvářil se jako vždy bezvýrazně.
Temný Pán se nadechl a ledovým, husí kůži a mráz po zádech vyvolávajícím hlasem promluvil: "Jak se to, sakra, mohlo stát?!" Všichni tři jsme sklopili zrak, neboť jsme neměli nejmenší tušení. "Kdybyste nebyli tak neschopní-," jeho proslov však přerušilo prásknutí - Harry Zatracený Potter se zjevil přímo před námi. Jektal zubama, celý se třepal a pramínky potu mu stékaly po tváři. "Ten zmetek zase přežil?!" Zuřil Lord, pak se však zhluboka nadechl a konstatoval: "Á, jistě, mám ve svých řadách zrádce, který prozradil kde máme hrad, tak co mě taková drobnost vůbec překvapuje," změřil si nás pohledem. Bez dalšího zaujal opět pozici k boji: "Tak, spratku," procedil skrz zuby, "dokončíme co jsme začali před mnoha lety."
Potter byl úplně mimo. Očima přeskakoval od jednoho v místnosti k druhému a ruka s hůlkou se mu natolik třepala, že žádná kletba kterou vykoktal nefungovala. Mistr se ušklíbl a zřetelně pronesl: "Avada kedavra!"
Ve chvíli, kdy chlapec-který-konečně-zemře padal s doširoka otevřenýma očima k zemi se za Mistrem ozvalo prásknutí a Albus Brumbál svým chraplavým hlasem vyslovil kletbu, která se nepromíjí. Zbabělec. Zaútočil svému nepříteli do zad. Bál se ho snad natolik, že se mu neodvážil znovu postavit tváří v tvář?
Poslední, co si z toho dne pamatuji je překvapený výraz Pána Zla, ten poslední pohled jeho planoucích očí a hluk, jak se do sálu přemísťovali Bystrozorové.
Když jsem se později probrala, ležela jsem s obvázanými poraněními na kusu dřeva ve studené vlhké cele. Kolem se ozýval křik zoufalých vězňů a já věděla, že tu strávím zbytek života. Pokud ovšem…ano…Pán Zla se vrátí. Znovu povstane a dostane nás odtud. Věřím. Nic jiného mi nezbývá. Celou svou duší. Dokud ji mám…
Věnováno Darkness. Za všechno, co pro mě dělá.
KONEC
Komentáře: