Galadriel se posadila na okraj lůžka a položila misku s vodou na stolek. Namočila v ní jemný hadřík a otřela jím Haldirovi potem zbrocené čelo. Pak odhrnula kožešiny, jimiž byl přikryt, aby byl v teple, a prohlédla krví nasáklý obvaz na jeho boku. Opatrně Haldira nadzvedla. Obvaz, jenž měl kolem trupu, byl na zádech rovněž promáčený krví. Položila ho zpět na lůžko a přikryla. Ještě jednou mu z tváře otřela pot. Pak si povzdechla. Cítila se tak bezmocná.
„Jak je mu?“ zeptala se Arwen a posadila se z druhé strany lůžka.
Byla to jen řečnická otázka. Všichni věděli, jak Haldirovi je - umíral. Umíral a nic tomu nemohlo zabránit.
Galadriel věděla, že něco Haldira ještě drží naživu, zpomaluje ten proces, a není to jeho vůle, ani její moc, působilo tu něco mnohem silnějšího. Když se mu pozorně zadívala do tváře, bylo patrné, jak se mu pod víčky pohybují oči - něco se mu zdálo. Galadriel tušila co, ale byla si jistá, že až ten sen skončí, Haldir zemře. Nebylo nic platné, že celá jeho bytost se tomu vzpírala, že se zoufale snažil neztratit spojení s vlastním tělem. Jenže když jeho fëa nedokázala tělo uzdravit, byla to jen otázka času, kdy podlehne svým zraněním. Pokud se něco nestane. Něco, co by to změnilo. Zatím tomu bohužel nic nenasvědčovalo. Cítila, že Haldir největší boj svého života prohrává.
Galadriel vstala a vzala z police nové obvazy.
„Pomůžeš mi?“
Arwen přikývla.
Galadriel Haldira trochu nadzvedla a Arwen sundala první obvaz.
Obě rány byly hluboké, hojily se jen velmi pomalu a stále krvácely. Nové obvazy se téměř ihned začaly barvit do ruda.
Arwen zkontrolovala, jestli neškrtí, a pohladila Haldira po tváři. Úplně hořel a jeho tělo pokrýval ledový pot.
„Copak pro něj nemůžeme nic udělat?“ zeptala se Arwen se slzami v očích.
Galadriel zavrtěla hlavou.
„Musí se s tím poprat sám.“
Světlo bylo tak ostré, že bodalo do očí. Pokusil se zavřít oči, ale nešlo to.
Pak si uvědomil, že nemá oči, které by mohl zavřít.
Bylo to dost znepokojující.
Zjistil, že nemá nejmenší ponětí, kde je a kdo je.
To bylo ještě víc znepokojující.
Potom mu došlo, že i to světlo si jen namlouvá, a vše se ponořilo do tmy.
Nakonec si vzpomněl na svoje jméno a na hladinu jeho mysli vyplavaly poslední vzpomínky.
I když vzpomínky je možná silné slovo. Byla to jen nekončící směs bolesti, utrpení a ponížení s příchutí nenávisti.
Vzpomněl si na to, jak zachránil lidi před jistou smrtí, a jak ho nechali na pospas té obludě. Tvář a oči Černého Númenorejce měl doslova vypálené do duše, tak jako věci, které mu udělal, měl vyryté do těla - bití, mrzačení a…
Celá jeho duše se schoulila a něco v něm lačně zatoužilo zjistit, jestli je krev Černých Númenorejeců stejně rudá jako jeho vlastní.
Donutili ho…
Lidé.
Skřeti.
Všichni - každý, kdo chtěl.
Ta vzpomínka způsobila, že touha po krvi a pomstě se mu začala rozlévat žilami jako jed.
Žilami, které neměl.
A konečně pochopil, kde je.
Takže tohle je tedy smrt? Pomyslel si.
Arwen se dotkla Haldirovy tváře. To ona ho přesvědčila, aby šel Aragornovi na pomoc. Umíral kvůli ní.
Občas přemýšlela, jestli to, co udělala, bylo správné. Aragorn žil, ale měla pocit, jako by za něj Haldira obětovala.
Život za život.
Smrt za smrt.
To bylo strašné a skoro každou noc ji to budilo ze spánku.
„Aragorna by moc zarmoutilo, kdybys zemřel,“ zašeptala.
Nevěděla, jestli ji Haldir může slyšet, nebo ne, ale na tom nezáleželo.
„A mě taky,“ dodala ještě tišeji.
Glorfindel.
Nenávidí ho.
Tolik slibů.
Tolik prázdných slov.
Nechal ho tam!
Nepřišel.
A on mu věřil. Byl si tak jistý, že ho Glorfindel nenechá na pospas mučení a pomalé smrti.
Víc se mu hnusili snad jen lidé a trpaslíci. I oni ho nechali umřít. Ne, hůř, nechali ho trpět. Nechali ho v tom pekle.
Co je to jeden mrtvý elf. Komu by na něm záleželo, že?
Kdyby měl ruce, asi by do něčeho vzteky praštil.
Představa, že v tomhle stavu neexistence stráví ještě opravdu hodně dlouho, mu náladu rozhodně nezvedla. Nebylo tu nic - žádný referenční bod, od něhož by mohl počítat čas, žádné vjemy, dokonce i ta tma byla nejspíš jen produktem jeho vlastní představivosti, aby tomuhle nic mohl přiřadit aspoň jednu vlastnost.
Takže tu byla tma jako v prdeli.
Chvíli, i když to mohlo být klidně i hodiny, neměl ponětí o čase, přemýšlel, kde tuhle frázi sebral. Nejspíš od lidí. To jí ale na pravdivosti neubíralo.
Byla tu fakt tma jako v prdeli.
„Prohrává,“ povzdechla si Galadriel a pustila Haldirovu studenou ruku.
„Ne, on by se nikdy nevzdal. Pořád ještě bojuje,“ namítla Arwen plačtivě.
„Jenže tohle není otázka vůle, je to zkouška. A on jí neprošel,“ povzdechla si Galadriel. „Tady nejde jen o rány na těle, nejdřív se musí zahojit rány v duši. Dokud nepřijme svou minulost a neodpustí, dokud se nevzdá nenávisti, nebude jeho fëa dost silná, aby přežil a uzdravil se.“
Galadriel vstala a zanechala Arwen u Haldira. Nechtěla být u toho až chlad dojde k srdci a to se zastaví. Nebo možná proto, že měla obavu, jestli se Haldir někdy z Mandosu vůbec dostane. Jeho nenávist byla jako žhavý plamen, který nešel uhasit. Jen on sám to mohl změnit. Snad kdyby tu byl Aragorn… ale takhle. Bylo jí úzko z pomyšlení, jak bude Aragornovi vše vysvětlovat.
Arwen Haldirovi shrnula vlasy ze zpoceného čela.
„Vzpomínáš si, co jsem ti řekla? Láska je plamen, který hřeje. Haldire, naděje má mnoho tváří! Nemůžeš to prostě vzdát!“
Naděje.
Nechápal, kde se to slovo vzalo a proč se mu pořád vrací. Něco mu říkalo, že je důležité, ale netušil proč.
On už žádnou naději neměl. Glorfindel mu ji vzal.
Naděje.
Ta myšlenka byla neobytná.
Naděje.
Naděje pro něj neznamená nic. Tak proč se mu to slovo pořád vrací?
Naděje.
Kdyby měl nějaký hrudník a srdce, řekl by, že ho pokaždé, když si v duchu přeříkává to slovo, bodne u srdce.
Nerozuměl tomu.
Naděje.
Naděje.
Přemítal nad tím slovem a snažil se dobrat nějakého smyslu toho, proč je to slovo tak důležité.
Jednou jsi mi řekl, že já jsem tvoje naděje.
Ta myšlenka ho zarazila. O to víc, že nebyla jeho. Tohle neřekl, ale najednou se mu vybavil hlas, který k téhle větě patřil. Jenže netušil, kdo to byl.
Naděje.
Naděje má mnoho tváří.
Tohle už taky někdy někde slyšel. Všechno mu ale přišlo jako v mlze a tak vzdálené.
Nemohl si vzpomenout, ale teď již věděl, že si vzpomenout musí. Bylo to něco důležitého. Něco slíbil. Něco… chtěl… hledal…
Začínal v tom mít zmatek, ale o to naléhavěji se snažil najít odpověď.
Naděje má mnoho tváří.
Jakou tvář má moje naděje? Napadlo ho.
Estel gâr lim thîr.1
Estel.
Estel.
Estel!
Najednou měl pocit, jako by našel světlo v naprosté temnotě. V jeho mysli se vynořila tvář a konečně našel odpověď.
Aragorn.
Jednou jsi mi řekl, že já jsem tvoje naděje. Vzpomínáš? Nikdy jsem tě neopustil. A neopustím.
Estel gâr lim thîr.
Slib mi něco. Až tohle skončí, sejdeme se v Lothlórienu u jezera, tak jako tehdy poprvé, a promluvíme si.
A o čem budeme mluvit?
O naší budoucnosti přece.
Poprvé se podíval na svou minulost a došlo mu, že je to minulost. Udělal z ní kámen, který ho táhl ke dnu. Přišel čas se toho kamene zbavit.
Pro Aragorna.
Pro sebe.
Pro naději.
Věděl, že s bolestí se bude ještě muset vyrovnat, ale nenávist pomalu ustupovala.
Proč nenávidět a mstít se?
Vždyť Aragorn ho miloval a to bylo něco, zač stálo bojovat.
A pak musí splnit jeden slib.
Jeden důležitý slib.
Haldir pomalu otevřel oči. Cítil se slabý a celé tělo ho bolelo. Světlo mu přišlo příliš ostré, vzduch hvízdal jako uragán. A přece už dlouho necítil takový klid a vyrovnanost jako teď.
Pomalu se nadechl. Bolelo to, ale to mu nevadilo. Naopak bolest mu aspoň připomínala, že je naživu.
Konečně se mu podařilo zaostřit na postavu sedící na kraji lůžka, na němž ležel.
Olízl si suché rty, ale promluvit nedokázal.
„Haldire,“ zašeptala a po tvářích jí stékaly slzy.
Nadzvedla mu hlavu a přitiskla mu pohár s vodou ke rtům. Lačně pil, i když mu voda stékala po bradě na hrudník. Když pohár vyprázdnil a ona mu položila hlavu zpět na polštář, dokázal tiše, trochu chraplavě promluvit: „Aragorn?“
„Všechno se dozvíš, ale teď musíš odpočívat,“ pousmála se na něj Arwen se slzami v očích.
Haldir silou vůle přinutil své bolavé, ztuhlé svaly k činnosti a chytil ji za ruku. Viděl, že ji vyděsilo, jak je zesláblý.
„Kde je?“ zašeptal. Na víc se nezmohl a doufal, že mu dá nějaké odpovědi. Už jen ta tři slova a ten chabý stisk byl nad jeho síly.
„Je v Gondoru, živý a zdravý,“ ujistila ho.
Haldir nepatrně přikývl a zavřel oči. Trochu si odpočine, než vyrazí do Gondoru. Ano, jen si potřebuje trochu odpočinou. Necítil se tak unavený za celý svůj dlouhý život.
Pozn.autorky: Děkuji bedrníce za beta read
Poznámky:
1) Naděje má mnoho tváří