Arwen vešla do pokoje a v první chvíli jen nevěřícně zírala, jak se Haldir pomalu krok za krokem sune na vratkých nohách ke svému oblečení.
„Můžeš mi říct, co si myslíš, že děláš?!“ obořila se na něj hněvivě.
Haldir nevypadal vůbec dobře. Byl pohublý a skrz obvazy mu ještě prosakovala krev.
„Aragorn mě potřebuje,“ zašeptal Haldir. Jeho hlas byl poněkud nakřáplý a nahé tělo se mu lesklo potem.
Arwen ho chytila za paži, aby neupadl, a položila mu dlaň druhé ruky na čelo.
„Ty ses zbláznil!“ láteřila. „Máš ještě horečku a sotva se udržíš na nohou! Jediné místo, kam půjdeš, je zpátky do postele!“
Pokusil se zaprotestovat, vzepřít se, ale neměl dost sil. Nezbylo mu než se nechat dostrkat zpátky do postele.
Copak tu nikdo nechápal, že on prostě musí jít za Aragornem?
Galadriel položila tác s jídlem na noční stolek.
Haldir otevřel oči a posadil se. Galadriel se nepatrně usmála. Staraly se o něj s Arwen střídavě už šestý den.
„Jak se cítíš?“ zeptala se Galadriel.
Od předvčerejška, kdy se pokusil vylézt z postele, vypadal už rozhodně lépe. Pořád byl sice trochu pobledlý a hubený, ale horečka ustoupila a pomalu začal nabírat síly. Rychlost uzdravování byla neklamnou známkou toho, že našel vnitřní klid.
„Už je mi dobře, vážně,“ řekl Haldir a rázným gestem odmítl jíst v posteli.
Galadriel mu tedy podala dlouhé roucho a tác s jídlem položila na stůl.
„Neměl by ses přepínat,“ upozornila ho úzkostně, když vstával.
Bylo až příliš patrné, že není v pořádku.
„Chce to trochu rozhýbat,“ opáčil Haldir. Oblékl se, pomalu došel ke stolu a posadil se. Jen ztěží dokázal zakrýt, jak ho těch pár metrů vyčerpalo. Trochu se mu třásly ruce, takže musel počkat, než třes ustal. Byla to hra. Oba věděli, že je na tom špatně, ale oba se tvářili, že to nevidí. Arwen s ním tuhle hru hrát odmítala.
„Nějaké zprávy o Aragornovi?“ zeptal se, když bral do ruky příbor.
Galadriel zaváhala, zda mu to má říkat.
„Vojsko Západu je na cestě do Mordoru.“
Haldirovi vypadl příbor z rukou.
„Cože?!“ vyjel na ni.
„Haldire, uklidni se,“ požádala ho mírně.
„Uklidnit se? Vždyť je to sebevražda!“ rozkřikl se.
„Aragorn jistě ví, co dělá,“ snažila se ho uklidnit.
„Ne, neví,“ odsekl Haldir.
„Elrond si to nemyslí,“ oponovala měkce. „Jeho synové jsou s Aragornem.“
Sotva to dořekla, věděla, že měla mlčet. Haldirova tvář se stáhla úzkostí a zahanbením.
„Měl bych být s ním,“ zašeptal spíš pro sebe, než že by to bylo určeno Galadriel. „Ať už ho k tomu šílenství vede cokoli. Měl bych tam být.“
Haldir se podíval Galadriel do očí. V tu chvíli jako by z něj únava a bolest spadla. V jeho očích plál oheň, který tam již celá staletí neviděla. Galadriel se nadechla, aby něco řekla, snad ho odradila od jeho úmyslu. I kdyby vyjel hned teď, nemohl by je dostihnout dřív, než by již bylo po všem. Neřekla však nic, protože se v tu chvíli ozval roh.
Haldir cítil, jak mu naskočila husí kůže a sevřel ho chlad. Vzpomínky na něj zaútočily jako rozzuřené vosy. Dřív ležely pohřebené hluboko v jeho nitru a rozežíraly ho zevnitř. Teď byly volné a on se s nimi musel učit žít. Dokázal se vzdát kvůli Aragornovi nenávisti, ale hrůza a bolest zůstala, s tím se bude muset ještě vypořádat.
„Další útok,“ vydechl elf, který vpadl do pokoje.
Galadriel přikývla a její tvář trochu zešedla. Obrátila se k Haldirovi, ale výraz v jeho očích ji umlčel. Věděla, že on tu nezůstane, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá. V jeho očích nebyla nenávist ke skřetům a touha je pozabíjet, kterou v nich tolik let vídávala, jen docela obyčejné nutkání bránit svůj domov. Nepatrně se pousmála. Uzdravil se.
„Dám ti připravit zbroj,“ řekla tiše.
Rúmil napínal zrak skrz větve. Bylo ticho, ale ne takové na jaké byl zvyklý. Tohle bylo ticho, z něhož se mu ježily chloupky na zátylku. Orofin seděl před ním, ale o větev výš, a tak mohl vidět napětí v ramenech svého bratra. Musel myslet na Haldira. I když mu rozum říkal, že se nemůže tak rychle uzdravit, přál si, aby tu byl s nimi.
„Kéž by tu byl Haldir,“ posteskl si Orofin tiše.
Rúmil se pousmál nad tím, že oba myslí na totéž. Rozhlédl se po okolních stromech. I pro jeho oči byli elfové sedící tiše na větvích prakticky neviditelní. Kdyby nevěděl, co má hledat, těžko by je našel, jak tiše vyčkávají s připravenými luky.
Větev se pod ním sotva znatelně zachvěla. Bylo to tak slabé, že tomu ani nevěnoval pozornost, takže ho ostří, jež se mu přitisklo k hrdlu, překvapilo.
„Jsi nepozorný,“ pošeptal mu známý hlas do ucha káravě.
Rúmil se prudce otočil a čepel nože ho lehce škrábla do krku.
„Haldire?!“ vydechl.
Haldir mu přitiskl prst na rty. Skřeti mají dobré uši.
Orofin se otočil a málem spadl z větve ohromením. Haldir se tiše zasmál a oba jeho bratři mu ten úsměv vrátili.
Pak ticho přerušilo vzdálené řinčení kovu.
Haldir zasunul nůž do pochvy a naprosto tiše se vyhoupl výš do koruny stromu. Kožené brnění i pouzdra na zbraně byla udělána tak dobře, že se mohl pohybovat absolutně bezhlesně. Nikde nic nevrzalo, neskřípalo a nebránilo mu v pohybu.
Hluk bitvy sílil. A posléze je Haldir už i viděl. Oddíl elfů v lesklé zbroji ustupoval před obrovskou přesilou skřetů - lákal nepřítele do pasti.
Haldir zvedl ruku a věděl, že na ten signál všichni elfové založili šíp do luku. Když se skřeti dostali do ideální vzdálenosti, spustil paži a v tom okamžení se na skřety sneslo krupobití šípů.
Konečně došli na hranice zemí živých a vstoupili do zpustlých končin, které se táhly před branami průsmyku Cirith Gorgor. Dohlédli až k močálům a poušti, které se táhly na sever a západ od Emyn Muilu. Tak bezútěšné byly ty kraje a tak hluboký děs na nich spočíval, že někteří z vojska ztratili zmužilost a nedokázali jít, ani jet dál na sever.
Aragorn na ně hleděl a v očích měl spíš lítost než hněv.1Jeho myšlenky se na okamžik zatoulaly k Haldirovi. Žije ještě? Setkají se někdy? Odpustí mu Arwen, že svou lásku takhle dělí mezi ni a jeho?
„Jděte!“ řekl Aragorn. „Zachovejte si však trochu cti a neutíkejte. A je jeden úkol, o který se můžete pokusit: tak nebudete zcela zahanbeni. Dejte se na jihozápad, až přijdete ke Cair Androsu, a jestliže jej dosud drží nepřátelé, jak se domnívám, dobuďte ho zpět, budete-li moci, a držte jej až do konce a braňte Gondor a Rohan!“
Nato se někteří zastyděli před jeho milosrdenstvím, přemohli strach a šli dál; ostatní získali novou naději, když slyšeli o mužném činu, na jaký stačí a k němuž se mohou obrátit, a odešli. A tak, protože mnoho mužů již bylo ponecháno na Křižovatce, přišli nakonec Kapitáni Západu vyzvat k boji Černou bránu a mordorskou moc s méně než šesti tisíci muži. 1
Největší žert v dějinách Gondoru, avšak příliš trpký pro smích. Jednu stranu v něm čeká konec2.
„Haldire!“
Rúmil se s úzkostí ve tváři rozběhl k bratrovi.
Haldir se opíral o kmen stromu a vyčerpání vyrylo do jeho tváře hluboké vrásky. Rúmil ho podepřel. Haldirova zbroj byla na několika místech proražená a potřísněná rudou krví.
Haldir s námahou zvedl hlavu a v jeho očích byla jasně čitelná otázka.
„Je to v pořádku,“ zašeptal Rúmil. „Zvládli jsme to. Ty jsi to zvládl!“
Haldir sotva znatelně přikývl. Pak mu z ruky špinavé od skřetí krve vypadl meč a zhroutil se Rúmilovi do náruče.
Galadriel za sebou zavřela dveře. Rúmil s Orofinem stáli vedle Arwen a všichni tři měli ve tváři obavy. Už jednou ho téměř ztratili a jen o pár dní později hrozilo, že se ta muka budou opakovat.
„Bude v pořádku?“ vyhrkl Orofin. Když se Haldir zmítal mezi životem a smrtí, snášel to nejhůř. I teď se mu oči leskly potlačovanými slzami.
„Je slabý, velmi slabý,“ vyhnula se Galadriel odpovědi. „Musí odpočívat.“
„Neměl tam s námi být,“ posteskl si Orofin.
„Byla to jeho volba,“ namítla Galadriel.
„Nebýt jeho, kdo ví, jak by to skončilo,“ připomněl Rúmil tiše skutečnost, že třetí útok byl ze všech nejhorší a Haldirovy zkušenosti a velitelské schopnosti v tu chvíli byly nedocenitelné.
„Běžte spát, všichni tři. Ráno bude moudřejší,“ řekla Galadriel.
„Musím se vrátit na hranice,“ prohlásil Rúmil.
Orofin se už chystal říct, že on také. Celou dobu, kdy byl Haldir raněn, bránili Lothlórien. O to hůř to všechno snášeli, protože nemohli být s ním.
„Ne, jděte si odpočinout,“ řekla tónem, který nepřipouštěl diskusi. „Ráno se na něj můžete přijít podívat - na chvíli.“
Orofin se otočil a pokusil se nenápadně utřít slzy.
Okolo pahorků běsnila mordorská vojska. Kapitáni Západu tonuli v stoupajícím moři. Slunce svítilo rudě a pod křídly nazgulů padaly na zem temné stíny smrti. Aragorn stál pod svou zástavou mlčky a přísně, jako ztracen v myšlenkách na dávné a daleké věci3. Vzpomínal na to, co všechno s Haldirem prožil. A znovu se ptal sám sebe, jestli se s ním ještě někdy shledá. S ním a s Arwen. Dokáží najít kompromis? Ale oči mu zářily jako hvězdy, jež svítí tím jasněji, čím hlubší je noc. Na vrcholku kopce stál Gandalf a byl bílý a chladný a žádný stín na něho nedopadal. Nápor Mordoru se tříštil jako vlny a obležené pahorky, hlasy řvaly jako příboj uprostřed třesku a srážek zbraní.
Jako by byly jeho oči obdařeny náhlým viděním, Gandalf se pohnul; obrátil se a pohlédl zpátky na sever, kde byla obloha bledá a jasná. Pak pozdvihl ruce a zvolal hlasem, který přehlušil vřavu: „Přilétají orli! Přilétají orli!“ A mnoho hlasů vykřiklo v odpověď: „Přilétají orli! Přilétají orli!“ Mordorské voje vzhlédly a ptaly se, co asi věští to znamení.
Přilétal Gwaihir, Pán větru, a jeho bratr Landroval, největší ze všech orlů Severu, nejmohutnější z potomků dávného Thorondora, který hnízdil na nedostupných štítech Okružních hor, když byla dávná Středozem ještě mladá. Za nimi letěli dlouhými rychlými řadami jejich vazalové ze severních hor a hnali se s rostoucím větrem. Slétali přímo dolů na nazguly, padajíce náhle z horních vrstev ovzduší, a hukot jejich širokých křídel, když přelétali, byl jako bouře.
Nazgulové se však obrátili na útěk a zmizeli v mordorských stínech; zaslechli totiž náhlé strašlivé volání z Temné věže. A v témže okamžiku se všechna mordorská vojska zachvěla, do srdcí se jim zaryla pochybnost, smích selhal, ruce se třásly a kolena povolovala. Moc, která je hnala a plnila nenávistí a zuřivostí, kolísala, její vůle jim byla odňata; pohlédli do očí svých nepřátel, spatřili smrtící světlo a báli se.
Pak všichni Kapitáni Západu hlasitě vzkřikli, protože srdce jim uprostřed temnoty naplnila nová naděje. Z obležených pahorků vyrazily proti kolísajím nepřátelům sevřené útvary gondorských rytířů, Rohanských jezdců a Dúnadanů ze Severu a prorážely tlačenici ostrými kopími. Gandalf však opět zvedl paže a zvolal jasným hlasem:
„Stůjte, muži Západu! Stůjte a čekejte! Toto je osudná hodina.“
A sotva promluvil, země se jim pod nohama zakolébala. Pak vysoko nad věže Černé brány, vysoko nad hory vylétla do oblohy ohromná temnota prošlehující ohněm. Zubové věže se zahoupaly, zakymácely a padly; mohutná hradba se rozdrolila; Černá brána se zhroutila do zkázy; a zdaleka, nejprve zdušeně, pak silněji a potom až do mraků zaduněl rachot, řev, dlouhá ozvěna zkázného hřmení.
„Je konec Sauronovy říše!“ řekl Gandalf. „Ten, který nesl Prsten, splnil své poslání.“ A jak Kapitáni zírali na jih k zemi Mordor, zdálo se jim, že proti příkrovu mraků vyvstává obrovská stínová postava, neprostupná, korunovaná blesky, vyplňující celou oblohu. Vztyčila se obrovitě nad světem a vztáhla proti nim velikou hněvivou ruku, strašlivou, ale bezmocnou: protože jak se proti nim skláněla, vítr ji vzal a odvál a pominula; a potom padlo ticho.4
Aragorn stál na nádvoří citadely. Bílý strom Gondoru kvetl a vzduch kolem něj voněl, až se z toho točila hlava.
„Znamení bylo dáno,“ řekl Aragorn, „a den už není daleko.“ Pak postavil pozorovatele na hradby5
A přece v hloubi duše cítil úzkost. Přišly zprávy o napadení Lothlórienu, ale v žádné se nemluvilo o tom, zda Haldir žije, nebo podlehl svým zraněním.
Aragorn se cítil rozpolcený. Věděl, že již brzy se jeden příběh završí. Ale ten druhý zůstane otevřený a obával se, jak to skončí. Část jeho duše přímo bolestně toužila rozjet se do Lórienu k jednomu jezeru. Něco mu však říkalo, že by tam čekal marně. A přece cítil, že Haldir není mrtvý. Nebo si možná namlouval, že by jeho smrt poznal.
Den před letním slunovratem dorazila od Amon Dînu zpráva, že od severu přijíždí průvod Sličného lidu. Aragorn rozkázal, aby se město připravilo je uvítat. Sám byl však tak nervózní, že se skryl ve svých komnatách. Zmatek v jeho duši sílil.
V předvečer slunovratu vjeli do města elfové. Ulice se zaplnily líbezným zpěvem, zvonivým smíchem a světlem. Vpředu jeli Elladan a Elrohir se stříbrným praporcem, pak zlatovlasý Glorfindel na svém bělouši, Erestor a celá domácnost Roklinky, za nimi Paní Galadriel a Pán Celeborn na bílých koních oděni do bílé, stříbrné a šedé, obklopeni čestnou stráží v bílých pláštích a stříbrné zbroji. Doprovázelo je množství elfů z Lothlórienu v šedých pláštích, s bílými drahokami ve vlasech. Jako poslední jel Mistr Elrond, přinášel Annúminaské žezlo, a vedle něj na šedém koni přijížděla jeho dcera Arwen, Večernice svého lidu.
Aragorn marně hledal v průvodu lórienských elfů rudý plášť kapitána Lothlórienu. Bylo mu z toho úzko. Ale jako král byl povinen hosty přivítat, a tak úzkost musela počkat. Elrond mu předal žezlo, do ruky vložil ruku své dcery a společně vstoupili ho Hlavního města.
Pravdou bylo, že pak si na Haldir vůbec nevzpomněl. Měl oči jen pro Arwen.
A o letním slunovratu si Aragorn, Elfkam, král Elessar, vzal za ženu Arwen Undómiel.
Pozn.autorky: Děkuji bedrníce za beta read
Poznámky:
1) citace Pán Prstenů, Návrat krále, str.142
2) napsáno podle Pána Prstenů, Návrat krále, str.138
3) citace Pán Prstenů, Návrat krále, str.199
4) citace Pán Prstenů, Návrat krále, str.199-200
5) citace Pán Prstenů, Návrat krále, str.221