Minas Tirith, Město králů.
Bílá klisna nespokojeně zafrkala a přešlápla. Jezdec v zeleném plášti ji konejšivě poplácal po krku a kůň vykročil po cestě k městu.
„A pak je tu ještě to pozvání knížete Fara… Pane?“
Aragorn vůbec nevnímal. Stál u okna a jeho oči sledovaly malinkatou osamělou postavu jezdce blížícího se k bráně. Jeho rty tichounce opakovaly to jediné slovo: „Konečně.“
Prošel kolem starého muže bez povšimnutí, a teprve mezi dveřmi se zarazil a otočil se k němu.
„Doděláme to zítra.“
Muž se uklonil a zamumlal: ‚jak si přejete, pane', ale to už Aragorn spěchal na nádvoří Citadely. V duchu počítal, jak dlouho může jezdci trvat, než projede městem. Půl hodiny? Ne, dnes je v ulicích málo lidí, takže méně. Méně!
„Aragorne?“
Aragorn Arwen spěšně minul, pak se zastavil, vrátil se a dal jí letmou pusu na tvář.
„Co se děje?“ zeptala se nechápavě.
Už dlouho neviděla svého manžela tak plného očekávání.
„Je tady!“ zasmál se Aragorn. „Konečně přijel!“ a pospíchal jezdci naproti.
„Ani nevíš, jak rád tě vidím!“ rozpřáhl Aragorn s úsměvem náruč.
Jezdec v zeleném plášti seskočil z koně, na němž jel bez sedla, a vykročil k Aragornovi.
„I já tebe,“ usmál se elf, sundal si kápi a vřele Aragorna objal.
„Legolasi?“ zachraptěl Aragorn a jeho úsměv povadl. Ani elfovi neopětoval to vřelé obětí. Jen tam stál a neuvěřitelně zklamaně se na svého přítele díval.
„Mae govannen, Legolas1,“ přivítala ho právě příchozí Arwen.
Legolas se jí uklonil, ale bylo vidět, že je na rozpacích z takové uvítání.
„Nejsem ten, koho jsi čekal, že?“ domyslel si.
„Promiň,“ omluvil se Aragorn a pokusil se neúspěšně o úsměv. Pak se otočil a se svěšenými rameny odešel.
Arwen si povzdechla.
„Nemáš hlad? Žízeň?“ zeptala se Legolase.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Co je mu?“ kývl hlavou směrem, kterým Aragorn odešel.
„Haldir… se ještě pořád nevrátil,“ povzdechla si Arwen.
„Ach tak,“ pokýval Legolas hlavou. „Nepřijel jsem zrovna vhod, že?“
„Ty za to nemůžeš, Legolasi. A my tě tu rádi vidíme,“ ujistila ho. „Jen mu dej trochu času. Bylo to pro něj… nevykládej si to zle, zklamání. Doufám že doma je vše v pořádku.“
„Ano, je. Jen jsem chtěl… vidět staré přátele,“ řekl Legolas.
Aragorn se skutečně u večeře snažil choval přátelsky, aby vše Legolasovi vynahradil. Vyptával se, co je nového v Ithilienu, co Gimli, ale ze všeho nejvíc se zajímal, jestli je Legolas v kontaktu s otcem, a jak často.
„Podívej, pokud se chceš zeptat, jestli nevím něco o Haldirovi…,“ přerušil ho Legolas.
Aragorn se začervenal.
„A víš?“ zeptala se Arwen.
„Vím, že poté, co odjela Galadriel, se vrátil do Lothlórienu za Celebornem. A otec říkal, že když Celeborn odjel do Imladris, v Caras Galadhonu nikdo nezůstal2,“ řekl Legolas a pak tiše dodal: „Ale to je už rok.“
Aragorn seskočil z koně a zadíval se na vysoké kmeny mallornů. Přišlo mu, jako by les zešedl, ztratil své kouzlo. Bylo tu smutno. Ale možná to byl jen smutek v jeho nitru. Už sedm let vyhlížel z oken bílé věže osamoceného jezdce na černém hřebci - marně. Nikdo nepřijížděl.
Jeho nohy ho samy donesly až do Caras Galadhonu. Byl to pro něj šok. Město bylo opuštěné. Ten tam byl zpěv, hudba a smích a stříbrná světla. Bylo tu ticho a pusto. Jako v celém lese. V příštích letech les město pomalu pohltí, vezme si ho zpět.
„Takže Celeborn skutečně odešel do Imladris a Lothlórien osiřel,“ posteskl si Aragorn nahlas.
Posadil se u vyschlé, rozpraskané kašny, z níž pil ten parný letní den, kdy se s lórienským elfem poprvé setkal, a složil zdrceně hlavu do dlaní.
„Kde je ti konec Haldire z Lórienu?“ povzdechl si.
„Proč? Proč mi tohle děláš?“ zanaříkal.
„MIZERO!“ zakřičel. „NENÁVIDÍM TĚ! SLYŠÍŠ?! NENÁDIVÍM!!!“
„Vstaň. Kdo jsi a co tě ke mně přivádí?“ oslovil Aragorn muže, který si u něj vyžádal slyšení, a nyní před ním klečel na jednom koleni.
Muž se zvedl. Byl vysoký, hubený, na sobě měl zaprášené šaty, vysoké boty a přes kápi šedého pláště mu nebylo vidět do tváře.
„Přivádí mě slib, který jsem ti dal,“ a s těmi slovy si Haldir sundal kápi.
Aragorn vstal a došel až k elfovi. A pak mu zcela nečekaně vrazil facku.
Haldir by sice dokázal Aragornovu ruku zachytit, ale neudělal to. Měl pocit, že si to zaslouží.
V sále to užasle zašumělo. Arwen spěšně došla k Aragornovi a položila mu ruku na paži.
„Vyřiďte si to v soukromí,“ zašeptala mu naléhavě. „Prosím!“
Aragorn přikývl, ale z jeho očí dál sálal vztek.
Sotva za nimi zapadly dveře Aragornovy pracovny, dostal Haldir další facku.
„Devět let! Devět zatracených let!“ rozkřičel se na elfa. „Můžeš mi říct, kde jsi byl?“
Před další fackou už Haldir uhnul a chytil Aragorna za zápěstí.
„A jak se zdá, tak z tebe se za těch devět let stal hulvát!“ zamračil se Haldir a pustil Aragornovu ruku.
„Mluv laskavě řečí, kterou v mé zemi mluví slušní lidé!“ obořil se na něj Aragorn.
„Netušil jsem, že elfové se už v téhle zemi nepočítají mezi ‚slušné',“ zasyčel Haldir.
„Elfové ano, ale TY ne!“ vyjel na něj Aragorn.
„No, jistě! Krev Númenorejců se v tobě nezapře, že? Kdy i ty postavíš vojsko a půjdeš dobývat nesmrtelnost?!“
„TAK UŽ DOST VY DVA!“ zaječela na ně Arwen.
Oba se na ni zaraženě podívali.
„Vy jste tak… tak hloupí, tak… hloupí!“ zalykala se hněvem. „Copak vám to všechno už nestačilo?! Hodláte se teď kvůli hlouposti pohádat a dalších já nevím kolik let spolu nebudete mluvit? To chcete?“
Oba sklopili oči.
„Já se z vás asi jednou zblázním,“ prohlásila Arwen nešťastně a posadila se na pohovku. Cítila se z nich unavená.
„Promiň, chtěl jsem přijet dřív, ale prostě to nešlo,“ zašeptal Haldir. „Mrzí mě to.“
„Aspoň jsi mohl dát vědět,“ řekl Aragorn vyčítavě. „Ach… omlouvám se… Haldire, já jen… strašně jsi mi chyběl,“ hlesl a objal ho.
„Ještě jednou se omlouvám, že jsem tě nechat čekat,“ řekl Haldir tiše.
„Haldire,“ ošil se Aragorn najednou celý rozpačitý. „Já - nechci, aby to znělo nějak zle, ale - ,“ zaváhal. „Vážně by sis měl zvyknout mluvit Obecnou řečí. Jen málo lidí v Minas Tirith a v Gondoru vůbec zná jazyk elfů a ještě méně ho běžně používá.“
„Chápu,“ přikývl Haldir. „Budu si na to dávat pozor. Dovolí-li mi král, abych zůstal, měl bych se začít učit místním zvyklostem.“
„Král nejen že dovolí, král tě o to prosí,“ usmál se Aragorn.
Aragorn jmenoval Haldira velitelem gondorských vojsk a kapitánem Stráže Citadely. Tisíce let zkušeností dělalo z elfa rozhodně víc než vhodného kandidáta. A tak šedou a bílou Lothlórienu vyměnil za černou a stříbrnou. Jen lidskou zbroj odmítl. Raději si přebarvil svou elfskou zbroj na černo. I Bílý strom Gondoru rozkvétající pod mnohacípými hvězdami na něj nakreslil sám a neodpustil si přidat ještě nahoru Fëanorovu hvězdu. Vzhledem k tomu, že král proti tomu nic nenamítal, hvězda tam zůstala.
Vždy a všude nyní krále doprovázel. A to nejen jako kapitán Stráže a svým způsobem jeho tělesná stráž, ale i jako přítel a do jisté míry i rádce. Aragorn si rychle zvykl rozebírat s Haldirem všechny problémy. Přirozeností elfů je ale neochota dávat někomu rady a tak se Haldir vždy jen omezil na prosté shrnutí situace a možných řešení. Nikdy neříkal, co je podle něj nejlepší, dokonce ani když mu to Aragorn v žertu nařídil. Král se musel vždy rozhodovat sám, což mu vyhovovalo. Nicméně ho Haldir nezřídka svým odlišným pohledem na svět lidí přivedl na řešení, které by ho jinak nenapadlo.
Navíc to mělo ještě jednu nezanedbatelnou výhodu - trávili spolu opravdu hodně času - hodně času v soukromí královy pracovny.
Haldir vklouzl do vody a Aragorn se k němu zezadu přitiskl.
„Ta jizva vypadá dost ošklivě. Myslel jsem, že elfové jizvy nemívají,“ zašeptal do špičatého ucha.
„Mezi lidmi o nás koluje spousta polopravd,“ pokrčil Haldir rameny. „Po takové ráně by ses ty už nezvedl, takže nechápu, čemu se divíš.“
„Haldire,“ zašklebil se Aragorn. Když byli spolu sami, měl Haldir tendence přecházet do své mateřštiny. Aragorn mu to neměl za zlé, ovšem nemohl si odpustit neupozornit ho na to.
„Jo, já vím,“ pousmál se Haldir. „Nejsem zvyklý mluvit s tebou Obecnou řečí. Navíc elfština je mnohem - Obecná řeč je strašně hrubá a těžkopádná, nemá melodii, a to i přes to, že vliv elfů je do dneška patrný.“
„Ale ovládáš ji velmi dobře,“ vyjádřil Aragorn uznání.
„Obecná řeč není těžká,“ namítl Haldir.
Aragorn zvedl ruce v obranném gestu.
„Dobře, dobře, nebudu se dohadovat s elfem, když jsou známí svými lingvistickými sklony,“ zasmál se.
„Ale já se s tebou nedohaduji,“ ohradil se Haldir, v očích se mu však pobaveně jiskřilo.
Aragorn se odtáhl a pocákal ho.
„Mám ti umýt záda?“ nabídl s koketním úsměvem.
Haldir pozvedl obočí, ale nic neřekl. Proč taky, když se Aragorn už chápal měkké žínky.
Přejel rukama po té dokonalé smetanové kůži. Věděl, že se toho doteku nikdy nenabaží. Zabořil prsty do plavých vlasů a sevřel je v pěsti. Jemně zatáhl a donutil Haldira zaklonit hlavu, aby se rty mohl dotknout citlivého ucha.
„Ne,“ vydechl Haldir sotva slyšitelně a nepatrně uhnul hlavou.
Aragorn mu vyhověl a místo toho sjel jednou rukou po elfově břiše k jeho rozkroku.
„Aragorne,“ Haldir se od něj se smíchem odtáhl. „Přestaň.“
Byl to zvláštní smích.
„Co je?“ zeptal se Aragorn.
„Takhle u lidí vypadá mytí zad?“ zeptal se Haldir pobaveně.
Aragornovi se něco na tom úsměvu nezdálo.
„Mytí zad je trochu nudná záležitost, nemyslíš?“ řekl a olízl si rty.
„Ani bych neřekl,“ odvětil Haldir. „A jaké záležitosti ti nepřipadají ‚nudné'?“
Aragorn se uculil. Takže Haldir ho škádlí. Odložil žínku.
„Chtěl bys o tom vyprávět?“ pomalu se k elfovi přiblížil.
„Povídej,“ zašeptal Haldir.
„O tom, co bych s tebou chtěl všechno provádět?“ provokoval Aragorn. „Jak moc po tobě toužím?“
„Hodně?“ Haldir to spíš jen naznačil rty, než že by to vyslovil nahlas.
„Strašně,“ odpověděl Aragorn, vzal Haldira za ruku a chtěl si ji přitáhnout mezi nohy, aby mu to názorně ukázal.
Haldir se mu vysmekl a vylezl z vody.
„Kam jdeš?“ zeptal se Aragorn zaskočeně.
„Tam, kam musí občas dokonce i elfové,“ zněla odpověď spolu s tím zvláštním smíchem, který jako by k Haldirovi ani nepatřil.
Pozn.autorky: Děkuji bedrníce za beta read
Poznámky:
1) Vítej, Legolasi
2) Poté, co Celeborn srovnal se zemí Dol Guldur a zlá moc byla z lesa vyhnána, byl Temný hvozd přejmenován na Eryn Lasgalen, Les zelených listů. Thranduilova říše se rozprostírala přes celou severní část až k horám. Jižní oblast pod Úžinou dostala jméno Východní Lórien a spravoval ji Celeborn. Celou střední část dali Meddědovcům a lesním lidem. Celeborna však po odchodu Galadriel jeho říše po pár letech omrzela. Odjel do Imladris a pobýval u Elrondových synů.