Hořkosladké
"Mistře, něco pro vás mám," řekl hrdě Lucius Malfoy a hodil Voldemortovi k nohám asi dvacetiletou dívku, která dosud stála v jeho stínu. Pán Zla se zatvářil spokojeně a oči mu začaly rudě žhnout. "Je z čistokrevné rodiny. Doufám, že vám bude plně vyhovovat� po všech stránkách," dodal Lucius. Voldemort přikývl a gestem mu dal najevo, že může odejít. Malfoy se uklonil a vycouval z místnosti.
"Můj věrný Smrtijed ví, jak se mi zavděčit," pronesl zlověstně a prohlížel si napůl sedící, napůl ležící postavu. Hábit měla potrhaný, a tak si jej musela přidržovat, aby zakrýval alespoň ty nejsoukromější partie jejího těla. Kaštanově hnědé vlasy se jí vlnily kolem bledého obličeje a stejně zbarvené oči vyděšeně hleděly přímo na Voldemorta. Plné rty rudé barvy měla pootevřené a mělce dýchala.
Natáhl k ní ruku. "Vstaň!" Nereagovala. "Řekl jsem vstaň! Nebo bys raději osobně poznala Crucius?!" Aniž by se chytila jeho ruky vstala. Ukázal jí na postel. Opět se ani nepohla. Vzal ji tedy za ramena a hodil ji na postel sám. "Jak chceš, mně to tak taky vyhovuje," zašeptal chladně a svlékl si hábit. Stál tam teď v černé košili a volných kalhotách a hltal svou oběť očima.
Nebylo příliš časté, aby mu Malfoy, nebo kterýkoli jiný Smrtijed, dovedl tak kvalitní materiál. Miloval ženy s plnými tvary. Neměl rád vychrtlé Smrtijedky, které se mu snažily dostat do postele, aby si u něho zařídily protekci. Dívky, které mu čas od času přivedli jeho sluhové, vyzařovaly jakési teplo. Cítil se s nimi dobře. Jedině s nimi zažíval chvíle klidu a vyrovnanosti. Ovšem většinou mu dobrá nálada nevydržela dlouho...
Sedl si k ní a odtáhl jí ruce z látky, kterou si přidržovala na hrudníku. "Ne," zašeptala tiše. Jejímu protestu se zlovolně zasmál a aby dokázal, že nad ní má absolutní moc, roztrhl jí výstřih až k břichu. "Ne!" vykřikla a odstrčila ho. "Nehraj si se mnou holčičko!" pohrozil jí a než se nadála, měla ruce přivázané neviditelnými provazy k čelu postele. Aby jí nedal příliš mnoho volnosti, sedl si jí rozkročmo na nohy. Mazlil se s jejími plnými prsy a prsty hladil jemnou pokožku jejího těla. Naskočila jí husí kůže, když políbil pravou bradavku a kousla se do spodního rtu, když vzal mezi rty levou.
Voldemort se narovnal a podíval se jí do tváře, kterou pokrýval ruměnec. Oči měla nenávistně přivřené a vyzařoval z nich odpor. Nosní dírky se jí rozšířily vzteky a prudkým dýcháním. Spodní ret měla stále uvězněný mezi bílými zuby. Těžce polkla. Přejel jí dvěma prsty po tváři. Ucukla. Probodl ji vzteklým pohledem a vrazil jí facku. Zavřela oči a po tváři jí stekla slza.
Když jí vyhrnul odspodu hábit, začala sebou házet a snažila se ho kopnout. Pevně chytil její nohy a nasupeně zakřičel: "Jestli toho okamžitě nenecháš, zemřeš!" Měl pocit, že dívka zvažuje zda je lepší umřít nebo strávit noc s ním. To ho trochu udivilo a docela hodně urazilo. "Tu radost, že tě zabiji bezbolestně ti neudělám!" Byl zlostí bez sebe a chtěl jí co nejvíc ublížit. Nikdo si nebude dovolovat urážet ho - Pána Zla.
Opět zavřela oči. Její tělo bylo sice stále v křeči, ale nohy nechala volně ležet na posteli. Sundal jí kalhotky a hodil je někam za sebe. Pak jí roztáhl nohy a lehl si mezi ně. Cítil jak se třese a bral to jako zadostiučinění za to, co si dovolila. Rozepnul si poklopec a stáhl si kalhoty i černé boxerky přes svůj naběhlý penis. Vzepřel se na rukách a na jeden hrubý příraz do ní vniknul. Zakřičela bolestí a z doširoka otevřených očí jí tekly slzy proudem. Chvíli se nehýbal a vychutnával si ten pocit. "Snad mi nechceš říct, že jsem první?" zasmál se smíchem, při kterém ostatním tuhne krev v žilách.
Nečekal na její odpověď a ani vlastně nepředpokládal, že by k tomu chtěla něco říct. Věděl, že je první a to všechny jeho prožitky ještě násobilo. Začal surově přirážet a přitom sledoval bezmoc a hrůzu v jejím obličeji. Celá tato situace ho natolik vzrušila, že netrvalo dlouho a vyvrcholil v ní. Ještě chvíli sledoval své dílo zkázy a pak, spokojený sám ze sebou, si lehl vedle ní.
Nehýbala se. Ležela tak, jak ji nechal. Oči upřené ke stropu. Voldemort jí uvolnil ruce, slastně se protáhl a vstal. Zatímco se oblékal, zamumlal směrem k ní: "Ještě musím zařídit�" zarazil se a mávnul rukou. Pak na postel hodil tmavě zelenou deku z pohovky a odešel.
Dívka se schoulila do klubíčka a nevnímajíc chlad, který v místnosti vládl, ignorovala deku vedle sebe.
Zamrkala. Bolelo ji celé tělo a nemohla si vzpomenout, kde to vlastně je. Měla přes sebe přehozenou deku a v krbu hořel oheň. Na stole na ni čekala snídaně. Tedy ne jen na ni - byla nachystaná pro dva. S hrůzou si uvědomila, že to nebyl jen zlý sen. Všechno to byla skutečnost. Prvně se zařekla, že se toho pečiva, co vonělo až k ní, ani nedotkne, ale její tělo bylo jiného názoru - přece jen už dva dny nejedla. Omotala kolem sebe deku a sedla si ke stolu.
Právě v tu chvíli vešel i on. Ten, který jí způsobil tolik bolesti a tak moc ji ponížil. Lord Voldemort. Posadil se za stůl naproti ní a pokynul jí, aby jedla. Chvíli se tvářila vzdorovitě, ale poté, co si on sám naložil na talíř a pustil se do jídla, se vzdala a také začala jíst.
"Tak� nevypadáš moc spokojeně," pronesl bezvýrazným hlasem, když dojedl. Prvně ho probodla pohledem, a pak mu jedovatě odpověděla: "Nevím, proč bych měla vypadat."
"Hm, třeba proto, že ne každá se mnou přežije noc �" ušklíbl se. Nic mu na to neřekla. "Běž se vykoupat, ve skříni najdeš nějaké šaty," pokračoval. "Večer si to zopakujeme." Přejel jí mráz po zádech. Takže večer to bude muset prožít znovu.
Poslechla ho. Jen co odešel, napustila si plnou vanu horké vody a pak skutečně našla ve skříni oblečení. Byly to dlouhé zelené, dobře střižené a postavě se přizpůsobivé šaty. Voldemort měl vkus. Měla chuť něco udělat, nějak se vzepřít, ale neměla jedinou šanci. A moc dobře to věděla.
Setmělo se. Na stole se objevila večeře, ale Voldemort nepřišel. Najedla se tedy sama a lehla si na postel. Žaludek se jí svíral, chtěla to mít rychle za sebou. Ale on stále nepřicházel. Usnula.
"Ne!" vykřikla ze snu a probudila se. Venku už pomalu svítalo. Jedna silná ruka ji pevně objímala. Pomalu otočila hlavu za sebe a nestačila se divit. Vedle ní spal Voldemort. Tvář měl klidnou a nezkřivenou do opovržlivé grimasy, která ji běžně hyzdila. Druhou ruku měl pod hlavou a klidně oddychoval. Nemohla od něho odtrhnout oči. Ten obávaný muž, kterého se bojí celý kouzelnický svět tady spí a vypadá téměř tak bezmocně jako malé dítě.
Náhle v jeho tváři zaškubalo několik svalů a Pán Zla otevřel oči. Byly ledově modré a dívaly se přímo na ni. Rudě se v nich blýsklo. Voldemortova tvář nabyla svého obvyklého výrazu a z jejího oka ukápla slza. Měla strach. Cítil to a dělalo mu to dobře. Stačilo mu to k tomu, aby měl pocit výjimečnosti. Nadřazenosti. Ušklíbl se. "Teď ne," opověděl na její nevyřčenou otázku.
Opět ji nechal celý den samotnou, ale na večeři dorazil. Jedli v tichosti. Poté k ní natáhl ruku. Tentokrát ji přijala a nechala se odvést k posteli. Stále ho sledovala tím obviňujícím pohledem plným trpkosti, ale nekladla odpor. Shrnul jí šaty z ramen a nechal je spadnout na zem. Stála tam ve spodním prádle a ani se nepohla. Jen se slabě třásla. Přejel jí prstem od brady až k břichu, až jí naskočila husí kůže. Rozepnul jí podprsenku a stáhl kalhotky. Sedl si na postel a prohlížel si ji. Po chvíli poklepal na místo vedle sebe. Posadila se tedy.
Začal ji líbat na krku a pokračoval níž. Užíval si ten kontakt. Tu vůni. Tu čistotu. Položil ji na záda a zkoumal její tělo. Byla jako loutka. Poddajná, vláčná, neprotestující. Svlékl se a lehl si k ní. Zbožňoval ten pohled do očí, když s nějakou ženou souložil. Tentokrát si ji vzal jemně a vychutnával si lesk v jejích očích. Její rozpolcenost mezi rozkoší a nenávistí. Snažila se ovládat, ale nebylo jí to nic platné. Přivedl ji na vrchol a pak se oddal svému vlastnímu orgasmu.
Byla noc. Nemohla spát. Stála u okna a dívala se na hvězdy. Měla plnou hlavu zamotaných myšlenek. Nevěděla, co si o dnešním večeru myslet. Proč to udělal? Proč mu tak záleželo na tom, aby nezůstala netečná? Aby prožila nejkrásnější pocit, který jí její tělo kdy poskytlo? Proč?
Náhle se jí někdo dotknul. Chtěla se otočit, ale nedovolil jí to. Pevně ji zezadu objal. "Není ti v té noční košili zima?" Teď momentálně ji polilo horko. Proč se k ní sakra chová jako by byli milenci? Nebo� že by byli milenci? Ne, je jeho hračka. Jeho majetek. "Trochu," zašeptala, vymanila se z jeho objetí a lehla si zpátky do postele. On chvíli zůstal u okna a pak odešel pryč.
Následujících několik dní se neukázal. Ráno se jí na stole objevovaly noviny a čerstvé květiny. Jídlo jí nosili třikrát denně a ve skříni našla každý den nové šaty. V podstatě si neměla na co stěžovat, jen jí chyběl domov, rodiče� Jak jim asi je? Hledají ji? Tyhle myšlenky ji napadaly stále častěji.
Když uběhl týden, zmocnil se jí vztek. To mu ani nestojí za to, aby ji pustil, nebo zabil? Směs lítosti, žalu a zlosti s ní lomcovala natolik, že začala házet vše, co jí přišlo pod ruku, proti zdi. "Ani ti blbí Smrtijedi mi nic neřeknou! Jenom donesou jídlo a já jsem tu pořád sama!" Plačíc se zhroutila na zem. A právě v tu chvíli vešel jeden z nich - Lucius Malfoy. "Ale ale, naše malá panenka se nazlobila," pronesl jízlivě.
Obrátila k němu opuchlé oči. "Chci mluvit s Voldemortem!" řekla pevně a stoupla si proti němu. Ušklíbl se. "Jak se opovažuješ vyslovit Mistrovo jméno?" Ten klidný ledový hlas se jí dostával pod kůži a pálil. Opovržlivě se na ni podíval a vrazil jí takovou facku, že spadla na zem. Za Malfoyem uslyšela známý hlas. Jeho hlas. "Crucio!" Čekala vlnu bolesti. Přísahala si, že nebude křičet. Zatnula všechny svaly. Ale bolest stále nepřicházela. Zvedla tedy hlavu a uviděla Malfoye, svíjejícího se na zemi a nad ním se tyčil Voldemort.
Provinile se na něho dívala a ze rtu jí tekl pramínek krve. Voldemort její pohled opětoval. Pak se podíval na svého Smrtijeda. "Vypadni. A už nikdy se jí ani nedotkneš! Rozumíš?" Malfoy jen rychle přikývl a co nejrychleji se snažil zmizet.
Když za ním zapadly dveře, zůstali tam sami dva. Chvíli si jen hleděli do očí. Potom k ní Voldemort přišel blíž a objal ji. Měl neodbytný pocit, že ji musí chránit, že ji musí utěšit. Opět se rozplakala. "Nenávidím vás, nenávidím vás!" křičela a bila ho pěstmi do hrudníku.
Pohladil ji po vlasech, sehnul se a vzal ji do náruče. Zlost z ní pomalu vyprchávala a její nářek byl stále slabší. Už spíš jen tak kvílela, než křičela. Choval ji jako nemluvně. Nakonec přestala i plakat a jen se ho chytla kolem krku. Chvíli s ní tak stál uprostřed pokoje, pak ji položil na postel a sedl si vedle ní. Tvář ji po facce pálila a poslední slané slzy stékaly na polštář. Naklonil se k ní a jemně ji políbil. Pak slízl krev, kterou si ještě neutřela rukávem. Užasle na něho zírala. Až teď si uvědomila, kdo to vlastně je. Proč se k ní takhle chová?
Narovnal se a vstal z postele. "Prospi se. Vrátím se večer." Téměř mu za ten slib byla vděčná. Nechtěla tu být sama. Sama se svými myšlenkami. Aniž by si to chtěla přiznat, začínala mít jeho přítomnost ráda. Jeho doteky v ní už nevzbuzovaly odpor, spíš ji uklidňovaly. S těmito myšlenkami usnula.
Večer přišel, jak slíbil. Ležela na posteli a spala. Napil se vína a lehl si vedle ní. Odhrnul jí vlasy z obličeje a očima zkoumal její tvář. Pak ji něžně pohladil po vlasech a políbil za ucho. Překvapeně zamrkala a usmála se. Neslyšela ho přicházet. Viděl, že jí jeho příchod nevadí. Udivilo ho to, ale nevadilo mu to. Kouzlem je svlékl a pokračoval v hlazení jejího těla až ji přinutil jemně sténat. Dotýkal se jí na místech, která ji přiváděla k šílenství. Svíjela se pod jeho rukama a chtěla víc. Ústy laskal její pokožku a nedal jí možnost uniknout z jeho hry. On byl vždy již předem vítěz.
Nejprve jen pomalu opětovala jeho polibky a nebránila se jeho něžnostem. Později už její ruce hladily jeho bledé tělo a v záchvěvech slasti svíraly Voldemortova pevná ramena.
Tu noc se poprvé skutečně milovali. V pravém slova smyslu. Milovali se tak, jak to jen dva lidé dělají. Něžně, cituplně, vášnivě a s pocitem, že se chtějí navzájem. Tentokrát nebyla na pochybách. Zcela se mu oddala a nevadilo jí, že Voldemort má všechna esa v rukávu. Nemyslela na minulost, ani na budoucnost - vychutnávala si sílu okamžiku. Jeho chuť, jeho moc, jeho laskání.
Když bylo po všem, usnula mu v náručí. Druhý den ho však vedle sebe nenašla. Místo něho tam ležel kousek pergamenu a krvavě rudá růže. Na papírku bylo načmárané jedno jediné slovo: "Večer�" Vesele se usmála a šáhla po květině. Než ji však stačila zvednout, popíchala se o její ostré trny. Strčila si krvácející prst do pusy a se zájmem si růži prohlížela. Měla neobvykle velké ostré trny, nebylo na ní téměř místa, kde by ji mohla uchopit. Byla jako Voldemort - nebezpečná, nedostupná, ale něco na ní dívku přitahovalo. Nakonec přece jen našla kousek stonku, kde se růže dala vzít třemi prsty. Měl snad i Pán Zla slabinu? Zvedla rostlinu k nosu a vdechla její vůni. Pak ji políbila a položila na noční stolek.
Večer na něho čekala. Schoulená do klubíčka v křesle před krbem. Vešel do místnosti, zavřel za sebou dveře a zůstal stát. Že by nevěděl jak dál? Nechtěla ho nechat na pochybách, chtěla mu ukázat, co k němu cítí. Přešla k němu a váhavě natáhla ruku. Zastavila ji kousek od jeho tváře. Voldemort nehybně stál a čekal, co udělá dál. Vzájemně si hleděli hluboko do očí, a ani jeden z nich nepotřeboval vstoupit do mysli toho druhého, aby zjistil, o čem přemýšlí.
Odhodlala se a jemně ho pohladila. Vypadalo to, že se ho normálně nikdo nedotýká. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. "Nemusíš to dělat," z jeho hlasu šlo jasně poznat, jak moc by si přál, aby nepřestávala. "Ale já chci," zašeptala do ztracena, stoupla si na špičky a spojila jejich ústa v polibku plném něhy.
Aniž by oddělil jejich rty, sklonil se k ní a objal ji. Po chvíli se od sebe přece jen vzdálili. Podíval se na ni. Stála, ve tváři ruměnec, oči stále ještě zavřené a zrychleně dýchala. Přitáhl si ji těsněji k sobě a hladil ji po vlasech. Cítil, jak se chvěje. Po skráních jí začaly téct slzy a svou tvář schovala v jeho černém hábitu.
Právě v té chvíli, v tom okamžiku, kdy pocítil něco jako štěstí, někdo zaklepal na dveře. Nejprve normálně. Pak hlasitěji. A pak už bouchal pěstí. Až poslední zvuk ji vytrhl z pláče. Otřela si oči a zmateně zírala na Voldemorta. Ten se unaveně podíval směrem ke dveřím, políbil ji na rty a vyzval rušitele, aby vstoupil.
Dovnitř doslova vpadl Malfoy. Voldemort si rozhodně stoupl před dívku. "Pane� Mistře� rychle, musíme pryč! Oni� Bystrozoři� jsou tady!" chrlil ze sebe udýchaně Smrtijed. "Tady? Jak se sem, sakra, dostali?! K čemu vás všechny mám?!" zuřil Voldemort a oči mu plály rudě.
Otočil se jen, aby ji chytil za ruku a táhl ji bludištěm chodeb za Malfoyem. Před nimi se však ozývaly rány, výkřiky a kletby. "Malfoyi stůj! Kam nás to vlastně vedeš?" Voldemort se udýchaně zastavil a pustil její ruku. Popošel blíž k Malfoyovi. "Mistře, myslel jsem, že tady�" Smrtijed se otočil po zvuku praskajících dveří a zpoza rohu ho zasáhla něčí kletba. Skácel se na zem a zůstal ležet bez hnutí.
Další události byly jako ve zpomaleném filmu. "Zmiz!" křičela na něho téměř nepříčetně. "Ne, nenechám tě tu!" natahoval k ní ruku Voldemort. Oba se otočili k místu, kde už stál ten, kdo zabil Malfoye. Byl to Harry Potter. Chlapec, který měl zničit Temného pána. Hůlkou mířil na Voldemorta, jeho oči byly naplněné pomstychtivostí a šílenstvím. Z úst mu vyšla kletba plná zloby: "Avada Kedavra!" Voldemort se chystal vyslat zároveň s ním tu stejnou kletbu, věříc, že Pottera přemůže. Ona však věděla, že díky ní je slabší, než kdy dřív. Nedokázal by to. Ne teď. Ne dnes. Ne tak brzy po tom všem. Ten kluk by ho zabil.
"Běž!" vykřikla a vkročila mezi něho a Pottera. Než si Voldemort stačil uvědomit, co se děje, ležela na zemi. Mrtvá. S víčky pevně semknutými, jakoby spala. Potter jí věnoval jeden nezaujatý pohled a pozvedal hůlku, aby znovu zaútočil na Pána Zla. "Pomstím tě," zašeptal Voldemort, blýskl vzteklým pohledem po Potterovi a přemístil se.
Konec
Děkuji yohannce a Margarit za betaread.
KONEC
Zpět
Komentáře: