Hranice dovoleného
Čtvrtek, hodina lektvarů, 12.24
Ne, Neville, drcené dračí nadledvinky tam musíš dát pět vteřin po strouhané mandragoře," zašeptala Hermiona, přičemž se snažila, aby si nikdo nevšiml, že se snaží pomáhat nešťastnému Nevillovi.
Vlastně mu pomáhala celých sedm let, lektvary mu nikdy nešly. Nejen lektvary, upřímně řečeno. Ale právě ve třídě profesora Snapea to bylo nejhorší.
Teď, když se školní rok pomalu chýlil ke konci, byl Neville natolik nervózní, že mu prostě všechno padalo z rukou. V takové míře, že Hermiona začala pochybovat o tom, že se dožije závěrečného večírku. Celý, živý a zdravý.
"Teď to zamíchej� správně� a teď�"
"Teď, slečno Grangerová, schovejte svůj dlouhý jazyk za své nádherné zuby," pronesl čísi tichý chladný hlas nad jejím uchem.
Hlasitě vykřikla a trhla sebou. Strašně se totiž lekla. Při tom prudkém pohybu zvrhla kotlík, a lektvar se vylil na podlahu. Otočila se po hlase a setkala se se zamračeným pohledem Severuse Snapea, profesora lektvarů, osiny v zadku�
* * * * *
Před pěti minutami
Severus seděl několik minut za svým stolem a sledoval, jak malá Všechno-jsem-přečetla pomáhá svému nemožnému kamarádovi. Neville Longbottom. Na tom, jak se starala o ten balvan, bylo něco zvláštního. Něco� dojemného. I když, ona to tak asi nebrala, pro ni to bylo normální.
Během tohoto školního roku se Hermiona velmi změnila. Když přijela, Severus ji chvíli upřeně pozoroval, snažil se nezapomínat na to, že je to pořád ještě hloupá holka, která není k ničemu dobrá, a nic neumí, - kromě toho, že se naučila všechny učebnice nazpaměť.
Dnes, když seděl za svým stolem, strkala slečna Všechno-jsem-přečetla opět nos do cizích věcí. Potměšile se ušklíbl a prohlížel si její tvář. Snažila se být co nejméně nápadná. Rozhlížela se všude kolem, ale nenapadlo ji podívat se jeho směrem. Škoda�
Líbilo se mu prohlížet si Hermionu. I když ho dost štvala, proti jejímu vzhledu neměl vůbec nic. Tak dívčí, čistá, nevinná. Ještě před rokem byla jiná, teď, zdá se, dospěla. Ale její vztah k němu, Severusi Snapeovi, bývalému Smrtijedovi, byl pořád dětský.
Uchopila dvěma prsty ještěrku a vhodila ji do kotlíku. Přitom nezapomínala na Longbottoma, kterému stále radila. Severus se zle ušklíbl, když si všiml, že se její lektvar přiblížil k bodu varu, a vyžadoval maximální pozornost, avšak dívka se pořád ohlížela po Nevillovu kotlíku. Jako by se rozdělila na dvě části, aby stihla svou práci a zároveň dohlížela na ten balvan. Otočila se ke svému kotlíku a v poslední chvíli uchopila sběračku.
Nenápadně sledoval dívčin obličej, který teď nabral soustředěný výraz. I na tu vzdálenost viděl, jak se její hnědé oči blýskají. Ústa lehce pootevřená, po chvíli si olízla suché rty a rukávem setřela pot z čela.
Snape se trochu zakousl do konce brku a přemýšlel, jak by asi vypadala tvář Hermiony Grangerové, kdyby se jí dotkl. Její oči by se určitě rozšířily překvapením. Nebo strachy? Zajímalo by ho, jestli se ho bojí�
"Ne, Neville, drcené dračí nadledvinky tam musíš dát pět vteřin po strouhané mandragoře," zašeptala Hermiona. Snape se zamračil, když z jejích rtů odečítal další instrukce k přípravě tohoto složitého lektvaru.
Tento lektvar, jestliže ho někdo připravil špatně, sice nevybuchl, ale jestliže jde o pana Nevilla Longbottoma a jeho kotlík, je nutné připravit se na nejhorší. V jeho rukou explodují i ty nejobyčejnější lektvary.
Znovu se obrátil k dívce s neposlušnými vlnitými vlasy. Zřejmě nechápe, že pokud se ten balvan nenaučil nic během sedmi let, je mu vstup do kouzelnického světa zakázán.
Pomalu se zvedl a začal procházet mezi lavicemi, nespouštěje pohled z přitažlivé postavy. Grangerová stejně netušila, že ji pozoruje. Užíval si pohled na její pohyby, hnědé oči, dech� Bylo něco zvláštního na tom, jak se pohybovala. Je s podivem, že si toho nevšiml už dřív. Hermionino tělo halil černý hábit. Svetr kouzelně obepínal její hruď, která znovu a znovu přitahovala zvědavý pohled černých očí. Zajímalo by ho, jaká je. Určitě jemná, měkká, s růžovými bradavkami�
Olízl si rty a oči se mu zúžily, když zachytil zamyšlený Potterův pohled. Ten chlapec mu stále odporoval. Kdyby tu nebyl ten nemožný dluh vůči Jamesovi, tak by� hm� Co by udělal? Na Severusových rtech se objevil samolibý úšklebek, když si představil, co všechno by mohl udělat, aby chlapce zničil. A jeho kamarády�
Jeho myšlenky se znovu vrátily ke slečně Všechno-jsem-přečetla. Přistoupil k ní zezadu, zastavil se přímo za jejími zády a sledoval, jak dokončuje svůj lektvar. Lehká vůně mýdla se mísila s neopakovatelnou vůní jejího těla. Zřejmě vůbec netušila, jak je okouzlující.
Dlouhé vlnité vlasy byly neustále v pohybu. Kopírovaly pohyb své majitelky. Bože! Jak moc toužil zvednout ruku a dotknout se jejích vlasů! A co mu v tom brání? Třída. Dvě koleje sedící kolem. To mu brání. Proto si zakázal zvednout ruku a přejet po té malé hlavě, ve které probublává tolik myšlenek. O čem teď přemýšlí? Určitě o tom nemožném Longbottomovi, který ani nedutal, když si všiml temné postavy stojící těsně vedle něj. Snape se k němu pomalu otočil, a chvíli se díval do bledé vyděšené tváře. Cítil jeho hrůzu. Pomalu přiložil prst k ústům, aby chlapci naznačil, že má být potichu. Pokud ovšem nechce, aby ho rozcupoval na kousíčky. Longbottom se od něj odvrátil, celý se třásl a cítil, jak krev rychle probíhá jeho tělem. Bože, co se stane, jestli se Hermiona ještě jednou obrátí, aby�
V tu chvíli si Hermiona odhodila z tváře pramen vlasů Vlasy se dotkly Snapeovy ruky. Potlačil přání uchopit dívku za ramena a otočit ji k sobě. Udělal krok k ní. Cítil, jak ho zalévá neznámá tíže, ale ten pocit se mu líbil�
"Teď to zamíchej�" zašeptala tiše. Když uslyšela, jak Neville míchá svůj lektvar, pokračovala. "Správně a teď�"
Severus cítil, že se na jeho rtech pomalu ukazuje zlý úsměv. Naklonil se tak, že se rty téměř dotýkal jejího ucha. Vdechl vůni jejích vlasů a třídou se ozval jeho tichý, leč zřetelný hlas.
"Teď, slečno Grangerová, schovejte svůj dlouhý jazyk za své nádherné zuby."
Popis toho, co se stalo pak, by se vešel do několika slov. Hermiona vykřikla a uhnula stranou. Přitom se její tvář na okamžik dotkla Severusovy tváře. Ten zavřel oči, snad aby si lépe zapamatoval ten zvláštní, ale nádherný pocit, když se její něžná tvář dotkla jeho. Potom však uslyšel zvuk padajícího kotlíku a znovu otevřel oči. Jeho tvář byla nehybná. Kotlík spadl na podlahu a lektvar se vylil.
Sakra! Možná to nebyl až tak skvělý nápad!
Snape se zamračil a podíval se na dívku, která ho sledovala do široka otevřenýma hnědýma očima. Na okamžik si ji představil, jak leží v posteli. Její oči jsou otevřené stejně jako teď, ale není v nich hrůza, jen vášeň a touha. Přímo cítil, jak jí srdce prudce bije.
"P� profesore Snape," vydechla dívka lapajíc po dechu. "Já� já jen� no�"
"Prostě jen znovu strkáte nos do cizích věcí, že?" chladně podotkl Severus, přestože uvnitř zoufale toužil přitáhnout Hermionu k sobě, vyzkoušet chuť jejích rtů. Znovu a znovu přiživovala oheň, který v něm plál.
"Ne� jen� víte, já�"
"Profesore, to já jsem ji požádal, aby pomáhala Nevillovi!" směle se ozval Harry, když zachytil Hermionin uštvaný pohled.
Zřejmě dnes budou padat hlavy. Ale Snape se nedivil, znal přátelství Grangerové a Chlapce-který-přežil, a který teď bude mít problémy. Snapeovy rty se pohrdavě zkřivily, když se zahleděl do jeho zelených očí. Bože! Ten mrňavý zasranec se pořád cpe tam, kam nemá. Možná by mu neuškodila malá lekce.
"Pane Pottere�" začal Snape a přišel k němu tak blízko, že se Harry oklepal. "Mohu se zeptat, kdo vám dovolil mluvit?"
"Profesore Snape, Harry za nic nemůže," ozvala se Hermiona.
Reagoval, aniž by se otočil. "Mlčte, slečno Grangerová, i na vás dojde!" Ta potvora ho už začínala štvát. "Poslouchám, pane Pottere. Kdo vám dovolil mluvit během mé výuky?"
Harry sklonil pohled, snažil se srovnat s návaly vzteku, které hrozily provést něco nepatřičného. "Nikdo, pane�"
Snape se otočil a vrátil se k Hermioně. Díval se na ni svrchu neproniknutelným pohledem, ze kterého jí běhal mráz po zádech. "Takže jestli jsem to správně pochopil, promluvil jste bez mého svolení," pokračoval Severus ve výslechu, ale už se k Harrymu neotočil. Díval se do hnědých očí té malé všechno-jsem-četla. Bála se o kamaráda a její oči se zúžily, dýchání se zrychlilo, téměř lapala po dechu. Dívala se střídavě na Pottera a na Snapea.
"Ano," odpověděl za jeho zády Harry, přičemž si s Hermionou vyměnil nechápavý pohled.
Celá třída zmlkla, všichni čekali, jak to dopadne. Jen Draco Malfoy, namyšlený idiot, se potichu pochichtával. Crabbe a Goyl samozřejmě také. Snape stále sledoval bledou dívčí tvář. Na tom, jak se zvedala její hruď, když se snažila popadnout dech, a jak se leskly její oči, opravdu něco bylo.
"Neslyším, pane Pottere, nahlas. Řekněte to tak, aby vás všichni slyšeli." Severus se ušklíbl. Díval se Hermioně do očí, nedovolil jí odvrátit pohled. Četl v ní jako v otevřené knize. A líbilo se mu to. Stejně, jako tahle malinká hra�
"Ano, profesore, mluvil jsem bez vašeho svolení!" procedil skrz zuby Harry.
Severus pomalu zvedl tmavé obočí, stále sledoval Hermionu a lehce se k ní naklonil, jako by jí chtěl říct nějakou důvěrnost. "Vidíte, slečno Grangerová, jak vás kamarád chrání? Musíte mu za to poděkovat, dokud máte možnost. Obávám se totiž, že od zítřejšího večera už ji mít nebudete, protože si pan Potter bude užívat trest u Arguse Filche."
Hermiona se už trochu uklidnila a teď sledovala Snapea víceméně klidně, ale pořád nechápala, k čemu ta hra je. Určitě k něčemu je! Snape rád kope do ležících. Severus na ní její nepochopení viděl. Zamířil ke svému stolu a opřel se o něj, ruce zkřížil na hrudi.
"Slečno Grangerová, nechtěla byste panu Potterovi poděkovat tak, jako včera večer?"
Harry zbledl, Hermiona zrudla.
Bože, odkud to Snape ví? Bože!
Včera večer se s Harrym líbali v učebně numerologie. Ale odkud mohl Snape vědět, že tam byli a co dělali?
Snape s pobavením sledoval, jak se výraz její tváře mění podle toho, v jaké fázi úvah právě byla. Nejdřív zrudla studem, potom následovalo překvapení, když pochopila, že tam Snape s nimi byl. Zrudla ještě víc, obrátila se k Harrymu, jako by u něj hledala oporu. Ale profesor jí nedovolil pokazit svou hru tak brzy.
"Pane Pottere, nechcete nám tu zajímavou příhodu vyprávět? Celá třída je určitě velmi zvědavá, co se včera večer stalo," řekl jízlivě. Opustil svůj stůl a udělal několik kroků směrem do třídy. "Nechcete, že. Tak to budu muset vyprávět já."
"Profesore, prosím�" zašeptala Hermiona, když Severus přišel až k ní, aby se pobavil panikou v hnědých očích."
"Ale no tak, slečno Grangerová, není se za co stydět. Že, pane Pottere?" dodal a podíval se na mlčícího Harryho, který už také stačil zrudnout. "Takže, včera večer jsem viděl zajímavé věci. Slečna Grangerová�"
"Profesore, nemyslím, že je vhodné vyprávět něco, co se ostatních netýká. A vás už vůbec ne!" přerušila ho Hermiona. Pomalu v ní narůstal vztek. On to snad vážně chce říci?
Severus se na okamžik zarazil, a překvapeně se na nebelvírskou studentku podíval. "Slečno Grangerová, jak vás napadlo, že se mě to netýká? Já si naopak myslím, že se mě to týká, - vzhledem k tomu, že jsem váš učitel, který musí dbát na disciplínu a slušné chování ve škole."
Stiskla zuby. "Ale to neznamená, že musíte každému vyprávět vše, co jste viděl, profesore," pronesla strnule a věděla, že už zachází příliš daleko.
Na jednu stranu ho potěšila její odvaha. Dokázala se mu postavit, nebála se ho jako ostatní.
Ale tohle nemůže ve své třídě trpět. "Naše slečna všechno-jsem-četla se rozhodla určovat, co mohu a co nemohu říkat? Pochopil jsem vás správně?" zeptal se chladně. Věděl, že je na nejlepší cestě ji vyprovokovat.
"Profesore, jen jsem chtěla říct, že� že�" zakoktala se a připadala si naprosto hloupě. Profesor lektvarů na ni nekřičel, jako dřív, jen ji se zájmem sledoval.
"To zní zajímavě, slečno Grangerová," podotkl hrubě, "co přesně jste chtěla říci?"
Hermiona několik minut stála, rozzlobeně ho sledovala a mlčela. A to až do chvíle, než uslyšela jeho hlas, tentokrát naplněný nejasnou výhrůžkou.
"Čekám! Chtěla jste mi něco říci, slečno Grangerová. Dávám vám možnost říci mi, co vás tak štve. Hm?"
Nervózně se zavrtěla a upřeně sledovala Snapeovy černé boty. Pak ale sebrala zbytky své hrdosti a znovu na něj pohlédla Setkala se s cynickým úsměvem. Odvrátila pohled a viděla, že ji Harry sleduje pohledem, který přímo křičel: Ať tě to ani nenapadne, Hermiono. Zabije tě!
"Nemyslím, že by vám v tom mohl pan Potter pomoci�"
Hermiona složila ruce na hrudi. Věděla, že nic horšího, než trest, jí nehrozí. Je přece nejlepší studentka ve škole.
"Dobře, profesore Snape, něco vám povím�" řekla a její hlas překypoval pohrdáním.
"Máte mou plnou pozornost," odpověděl sarkasticky. Ani u něj nechybělo mnoho, aby se skutečně naštval.
"To stačilo!" vyslovila zřetelně.
Snape nejdříve stiskl rty, potom otevřel ústa, aby něco řekl, ale dívka pokračovala, jako by si toho vůbec nevšimla. Z takové drzosti téměř zezelenal.
"Víte, mohu s čistým svědomím říci, že vám není nic do toho, co jsem včera dělala s Harrym."
Snapeova tvář získala nachový odstín. Jen obtížně se držel. "Zapomínáte se, slečno Grangerová. Buďte tak laskava a omluvte se, dřív, než budete za trest drhnout kotlíky vlastními vlasy!"
Ve třídě se ozval tichý smích, to zmijozelští, samozřejmě. Nebelvírští seděli tiše a čekali, jak to všechno dopadne.
Hermiona se zasmála, posadila se na lavici, jako by si povídala s kamarádem a ne s nejhorším profesorem na světě.
"Nemyslím. Víte, dřív jsem si myslela, že jste nebezpečný člověk a že je lepší vás nedráždit," zamyšleně pokračovala.
"Slečno Grangerová, okamžitě si sedněte a buďte zticha!" vrčel Severus a bojoval s přáním ji uškrtit. "Jinak mě vážně rozzlobíte."
"Profesore Snape, uběhlo dost času na to, abych pochopila další věci. Například to, že jste pokrytecký idiot!"
Ticho.
"Řekl jsem," sípal Snape, a jeho pěsti se přitom sevřely, "okamžitě si sedněte, jinak�"
Hermiona pohodila hlavou a dlouhé vlasy se kolem ní zavlnily, takže na okamžik vytvořily něco jako svatozář. Její pohled byl natolik vzteklý, že už slova nebyla důležitá. Její vždy tak klidný hlas teď překypoval sarkasmem.
"Jinak co? Strhnete Nebelvíru sto bodů? Nebo dvě stě? Nebo je i tohle málo za to, že jste se poprvé dozvěděl pravdu? Mrzácký spratku, měl byste mi být vděčný, že vám to říkám. Ani netušíte, jak budu šťastná, až se vás po škole zbavím! Ten den budu každoročně slavit jako významnou událost v mém životě. Zbavit se vás, takové mstivé, krvelačné zrůdy!"
Snapeova tvář se měnila spolu s tím, jak se stupňovaly urážky padající z Hermioniných úst. Vždy bílá tvář se pomalu zalévala ruměncem, chladné oči teď překypovaly emocemi, a vzbuzovaly hrůzu v každém, kdo zahlédl jejich záblesk. Plamen msty Hermionu téměř spaloval na místě.
"Slečno Grangerová, pochopil jsem, že�"
"Ano, chápete, co mám na mysli. Jak jinak. Vždyť se vidíte každý den ráno, když se podíváte do zrcadla."
V učebně lektvarů zavládlo takové ticho, že každý slyšel bít vlastní srdce a měl strach, aby to náhodou profesor neuslyšel. Od toho ticha až uši zaléhaly, ani zmijozelští si nedovolili pípnout. Ještě nikdy nikdo Snapeovi neřekl taková slova, ještě mu nikdy nikdo takovým způsobem nevzdoroval.
Hermiona Grangerová překročila všechny meze. A to ještě takovým způsobem, že pokud se zítra nenajde její tělo v jezeře, bude to velké překvapení.
"Řekl jsem sednout, slečno Grangerová!!! Buďte tak laskava a zmlkněte!" Celá třída se zachvěla a všichni se schovávali za své lavice. Dvě dívky hrůzou omdlely. Ron křečovitě svíral pěsti a Harry se kousal do rtu. Snažil se vymyslet něco, co by Hermioně zachránilo život. Třeba by mohli tvrdit, že ji omámily výpary z lektvarů� hm, to by asi neprošlo.
Hermiona se pomalu, skoro jako by to bylo velmi obtížné, zvedla z lavice, uvolnila ruce, ale neodvracela od Snapea pohled. Jeho oči byly s to spálit ji na popel. Měla pocit, že ji chce udeřit.
"Všichni. Ven! Okamžitě!!!" pronesl tiše, ale velmi zřetelně. Cítil, že udělá něco nenapravitelného.
Dvě koleje vyletěly z učebny lektvarů, zběsile cpaly věci z lavic do tašek, jen aby byly co nejrychleji z tohoto pekla. Ve strachu, že by je samotné spálilo. Hermiona se nehýbala. Pochopila, že jestli bude chtít něco udělat, Snape jí to nedovolí.
Vztek spaloval Severusovo nitro� Za okamžik stál v opuštěné učebně. Jeho tělo se třáslo, jak moc se snažil nezabít ji. Cítil narůstající nenávist. Proti němu stála Hermiona Grangerová, mlčky ho sledovala, a v jejích očích byl�
Pozdě si vzpomněla na strach! pomyslel si Snape. Pořád ještě doufal, že ji neuhodí. Teď tu tedy zůstali sami, beze svědků.
Hermiona potřebovala všechnu svou odvahu, aby se neschoulila v rohu nebo se nepokusila od toho člověka utéct. Ale bylo pozdě, už otevřela Pandořinu skříňku. Vše, co v ní bylo, vypustila svými upřímnými slovy ven. Cesta zpět nebyla, jen dopředu. Aniž by stačila nějak zareagovat, uchopil ji Severus za ramena a zatřásl s ní jako s panenkou. Uchopila ho za zápěstí, snažila se uvolnit z jeho sevření.
"Okamžitě mě pusťte!" Znělo to celkem jistě. Přitom si přála být někde úplně jinde, nejlépe pod postelí v dětském pokoji svého rodného domu.
Odstrčil ji od sebe, ustoupil pár kroků. Snažil se na ni nedívat. Bože! Ať už ji nenapadne něco říci! Jedno slovo a, přísahám, zabiju ji!
Teprve teď si Hermiona všimla, jak na tom Snape je. Že se celý třese potlačovaným vztekem. Jeho pěsti se svíraly, celý zrudl, jako by v jejích očích povyrostl a něco si pro sebe mumlal. Měla za to, že jí nemůže nic udělat, mlčky se k němu otočila zády. Sebrala své učebnice, a uložila je do tašky. I když se na něj nedívala, zaslechla, jak tiše pronesl.: "Ty jsi s tím začala�" Nevěnovala tomu pozornost a udělala pár kroků směrem ke dveřím. Za zády cítila zlost profesora lektvarů. Zastavila ji příkrá, hrubá otázka.
"Kam jdete, slečno Grangerová?"
Stiskla rty a přemýšlela, co se bude dít. "Za pět minut začínají kouzelné formule a�" zamumlala, snažila se, aby její hlas zněl smířlivě a lítostivě. Nechtělo se jí zůstávat tu s tímto Snapem. Oč snazší bylo, když se na ni jen tu a tam zlobně podíval.
Podívala se zpět, a setkala se s černým, planoucím pohledem profesora lektvarů; měla pocit, že ji za okamžik zabije. Tiše vykřikla a rychle zamířila ke dveřím. Severus však neztrácel čas a několika dlouhými kroky ji dohnal. Zabouchl jí dveře před nosem. Zastavil se, cítil teplo vycházející z dívčího těla. Stála k němu zády, rychle a hlasitě dýchala. Teprve teď se skutečně vyděsila.
"Pusťte!" vykřikla, když ji jednou rukou uchopil kolem pasu a druhou za vlasy. Na vlastní kůži cítila, že Snape hoří hněvem. Jako by veškerá zloba vycházela jeho póry a pronikala do jejího těla.
"Ne!" zasípal Severus, přitiskl ji k sobě, cítil její prudce bijící srdce. Naklonil se tak, že se rty dotýkal jejího ucha. Tiše, zlověstně šeptal� "Budeš litovat, že jsi mi odporovala, Hermiono."
Vážně se vyděsila. Zbledla, krve by se v ní nedořezal. Jasně, rozumově věděla, že jí profesor lektvarů ve skutečnosti nemůže ublížit, ale něco uvnitř ní ji varovalo, že jí s potěšením srazí vaz a pak to svede na nešťastnou náhodu.
Zatahal ji za vlasy, s živočišným uspokojením sledoval, že ji to skutečně bolí. Temná stránka jeho osobnosti začala vyplouvat na povrch, vyžívala se v té hrubosti, táhla za sebou všechny pocity, kterých se normální člověk vystříhá jako čert kříži.
"Jestli mě hned nepustíte�"
Ne, bude pořád žvanit�
Prudce ji otočil k sobě a přitiskl se k jejím rtům ve vášnivém polibku. To Hermiona očekávala ze všeho nejméně. Nedokázala ho od sebe odstrčit. Když o tom tak přemýšlela, ještě nikdy ji nikdo tak nelíbal. Hlava se jí zatočila, po těle přebíhaly "murášky". Na okamžik zapomněla na všechno kolem. Jediné, co ji teď zajímalo, byly vášnivé polibky zlého a zamračeného profesora.
Bože! Přece si to nebude užívat!
Z posledních sil se sebrala, vrátila se zlost a zoufalství. V tu chvíli se zakousla do Severusových rtů�
Vykřikl a odtáhl se od ní. Jeho ruce pevně svíraly její tvář v dlaních, oči se leskly pekelným ohněm. Hermiona ztuhla hrůzou. Nevyděsil ji ten děsivý pohled, to se dalo přežít. To spíš zjištění, že by chtěla na ty polibky odpovídat. Hrdost jí zavčasu zabránila něco takového přiznat, neřku-li provést. Pohodila hlavou, její oči se blýskaly zlobou.
"Už nikdy to nedělejte, jinak neručím za následky," vydechla skrz pevně zaťaté zuby.
"Raději buď zticha, ty malá mrško! Je na čase naučit tě líbat se s takovými, jako jsem já." Nenechal ji už nic říct a začal ji líbat, ale tak, aby ho nemohla kousnout. Vypadalo to spíš jako hra, než jako boj. Silné ruce opět chytly její vlasy a mírným tahem odkryly krk. Hermiona vykřikla, když se k její šíji přitiskly žhavé rty. Jazyk se něžně dotýkal její jemné kůže, zastavil se v místě, kde se nepravidelně pohybovala malá modrá žilka. Pak došel až k ušnímu lalůčku. Severus si ho přitáhl ostrými zuby, lehce za něj popotahoval, laskal ho jazykem.
Hermiona se zadýchala, cítila zběsilé údery svého srdce. Prudce ho odstrčila, zaťala zuby a ze všech sil ho udeřila do tváře. Facka sedla jak ulitá. Zvuk úderu zněl hlasitě a definitivně. Málem vykřikla bolestí, tak silný byl ten úder. Snapeova tvář nejprve zbledla, potom se začala zabarvovat do červena.
"Zasloužil jste si to," podotkla hluše. Severus ji od sebe odstrčil; málem zakopla, když ustupovala.
"Předpokládám, že to znamená �ne'."
Údivem pootevřela ústa. Vážně si profesor Snape že� Nepodařilo se jí to domyslet.
"Měla byste se lépe ovládat, slečno Grangerová. Jestli se ještě jednou zachováte tak, jako dnes, dopadne to pro vás velmi špatně," řekl suše a otočil se od ní.
Spolkla knedlík v krku. "Mohu tedy jít, profesore?"
"Samozřejmě," řekl klidně a dívka zamířila ke dveřím. Chladný hlas ji však znovu zastavil. "Ale nejdříve vyslechnu vaši omluvu za netaktní a frivolní chování k vyučujícímu."
Hermiona se zastavila, cítila, jak se jí znovu zmocňuje vztek. Zapomněla, že ještě před okamžikem by dala cokoli za to, aby ji pustil. Teď, když má šanci zmizet, jí to nevyhovuje.
Severus se otočil a rychle přistoupil až k ní. Otočila se o poznání pomaleji. Její tvář byla zčervenalá. Je to od studu nebo od zlosti? říkal si v tu chvíli Snape.
"Nemám se za co omlouvat!"
Aha, jasné. Zlost.
Hermiona se prudce otočila, ale Snapeova ruka ji přinutila vrátit se zpět. Vykřikla bolestí a naštvala se. On si vážně myslí, že se mu omluví? Jak ho to mohlo napadnout! Ale následující věta ji přiměla začít přemýšlet. "Nepustím tě, dokud se neomluvíš," řekl chladně, přestože se ho už opět zmocňoval vztek. Jestli tu holku nezlomí, nezíská zadostiučinění.
Otevřela pusu, aby ho poslala někam, ale pochopila, že svou výhrůžku myslí vážně. Najednou litovala, že se s ním vůbec začala bavit.
Sledoval dívku, která mlčky jeho pohled opětovala. Nic jiného nečekal. Tahle namyšlená děvenka, tahle Nebelvírka, se nikdy nebude omlouvat za něco, o čem je přesvědčená, že je pravda. Jenže tenhle závěr ho rozzlobil ještě víc. Jeho ego, jeho uražená ješitnost potřebovaly satisfakci. Musel zlomit tuhle čubku.
Věděla, že ho její mlčení ještě víc dráždí, ale hrdost jí bránila něco říci. Ale když ji znovu uchopil za ramena a zlověstně zašeptal: "Omluvte se, slečno Grangerová, jinak neručím za následky�" skutečně se vyděsila. Vyhnula se jeho pohledu a trochu si odkašlala.
"Profesore, přijměte omluvu za něco, co jsem řekla či udělala, co by mohlo být vámi chápáno jako urážka vašich takzvaných citů vyučujícího. " Na několik vteřin bylo opět ticho. Potom ji Snape prudce odstrčil. Byl ještě vzteklejší. Hm, tak mu to nestačilo, pomyslela si Hermiona. Ale víc vážně nemohla!
Snape se zamračil. Pochopil, že její omluva je stejně upřímná jako jeho lítost, že ji chce zabít�
"Spokojen?"
"Asi ano," odfrknul cynicky, aniž by se na ni podíval. "Jsem příliš hloupý na to, abych pochopil, co se skrývá za tou větou, kterou jste právě řekla, slečno Grangerová. Proto musím být spokojen, že?"
Mlčela, nevěděla, co by měla říci.
"Mohu jít?"
Zvláštní, najednou se cítila velmi nepohodlně. "Ano, teď můžete."
Hermiona šla ke dveřím, vzala za kliku, ale pak jí došlo, že zapomněla na tašku s učením. Otočila se a hledala ji. Sakra! Ležela přímo u Snapeových nohou.
"Vezměte si ji, slečno Grangerová, a odejděte," řekl klidně, gestem ukázal na tašku.
Přišla ke Snapeovi a dřepla si, aby se nemusela sklonit. Zamračený Severus ji soustředěně pozoroval, neustoupil ani o krok. Zvedla tašku a narovnala se.
Snape zvedl ruku, uchopil prsty její bradu, přiměl ji zvednout hlavu. Přitiskl se k jejím rtům. Hermiona sebou trhla, když ucítila dotyk horkých rtů. Zvedla ruku, aby ho znovu udeřila, ale Snape snadno sevřel její zápěstí. Přitáhl ji blíž k sobě, přinutil ji, aby se na něj podívala.
"Řekl jste, že mohu jít," procedila skrz zuby.
V jeho očích zahlédla nesouhlas. Nechápala, co pořád chce. Pustil ji a ustoupil o několik kroků. "Ano, slečno Grangerová. Lekce je u konce."
Takže to byla lekce za její� upřímnost? Jak si to�
"Už jsem řekla, že jste idiot?" zeptala se neočekávaně Hermiona, a sama nechápala, kde se to v ní bere.
Na okamžik jeho tvář ztuhla, ale potom se na ní objevilo pohrdání. "Ano, slečno Grangerová, řekla."
"A že jste zrůda?"
O co jí jde? Chce, aby se na ni opět vrhl?
"Také. Ještě nějaké dotazy?" zeptal se chladně a udělal krok vpřed. Hermionu ale nevyděsil. Stál přímo před ní, cítil teplo vycházející z jejího těla.
"Nenávidím vás!" sdělila mu.
"Nic jiného jsem nečekal!"
* * * * *
Hermiona seděla proti dvěma Nebelvírkám, probíraly dnešní den. Kromě té události se Snapem se nic moc nestalo, ale i to stačilo.
"Hermiono, proč pořád pomáháš Longbottomovi?" zašeptala jedna z nich a pohlédla Nevillovým směrem.
"Levandule, je to kamarád. Navíc, mě nenapadlo, že si toho Snape všimne�" odpověděla Hermiona, jako by se bavily o něčem, co se stalo kdysi dávno. Ale ve skutečnosti se cosi uvnitř ní schoulilo do klubíčka pokaždé, když si vybavila tu chladnou, strnulou tvář, černé bezedné oči a rty� tak horké, tak citlivé.
Sakra!
"Hermiono, nebude to tak zlé. Už jen pár měsíců," řekla Ginny, Ronova sestra, která se jako první dozvěděla, co se stalo během lektvarů.
"Nech toho. Upřímně, mám dost těch jeho věčných útoků a narážek."
"Hermio�" začala Levandule.
"Holky, co kdybychom přestaly přemýšlet o tom zvráceném člověku? Bohatě stačí, že ho musím vídat čtyřikrát v týdnu!"
"Dobře, ale�" snažila se ji přerušit Ginny, její oči se široce otevřely.
"Už ani slovo! Jestli ještě jednou promluvíte o Snapeovi, začnu zvracet!"
Na pár vteřin vše ztichlo. Hermiona si prohlížela kamarádky, které ji mlčky pozorovaly.
"Co se stalo?" zeptala se polekaně a zamávala jim rukou před očima.
Ginny se křivě usmála a zrudla. "Dobrý den, profesore Snape," zašeptala a Hermiona cítila, jak její srdce spadlo na podlahu, tam se odrazilo a skočilo jí do hrdla. Pomalu se otočila, zuby zaťaté. Obávala se nejhoršího.
"Bože�" zasténala a zakryla si tvář rukou, aby neviděla Snapea stojícího za její židlí.
Všichni čtyři mlčeli.
"Jsem rád, že o mě máte tak pěkné mínění, slečno Grangerová. Nemohu připustit, aby se váš oběd ocitl znovu na stole!" řekl hluše, ale zřetelně. Sledoval, jak se její bledá tvář zalévá ruměncem studu. Prudce se otočil a vyšel ze síně.
Ginny se zamračila. "Bože, myslela jsem, že umřu, když se objevil!" zašeptala.
"Sakra! Ginny, proč jsi mě na něj neupozornila?" vydechla Hermiona a měla pocit, že se její srdce snaží spáchat sebevraždu prudkými údery o hrudní koš.
"Hermiono, snažily jsme se, ale ty jsi nás neposlouchala," usmála se Levandule a rozhodila rukama.
"Do háje! On mě zabije�" sténala dál Hermiona. Pochopila, že se zařadila na dlouhý seznam všech, které musí Severus Snape v nejbližší době zabít.
Možná je mezi pěti prvními.
* * * * *
Bylo už vážně pozdě.
Hermiona se rozhodla naposledy obejít všechna patra, aby se přesvědčila, že jsou všichni na svých místech a nikdo se netoulá po škole. Bylo to zvláštní. Teprve během těchto nočních pochůzek si uvědomovala, jak strašidelný může hrad být. Tmavé zdi, stíny, které po nich tančily, duchové smějící se za jejími zády, hovořící obrazy�
Zastavila se u okna. Dívala se na nebe. Bylo čisté, bez mráčků, jen velký žlutý měsíc zdobil nebe svou neskutečnou bělostí. Pokrčila rameny, snad aby se zbavila napětí, a podívala se na hodinky, jejichž malá ručička se téměř dotýkala dvanáctky. Odněkud ze tmy zaslechla podezřelý zvuk. Pevně sevřela hůlku, ale bylo to zbytečné. Byl to Protiva, který ji chtěl znovu vyděsit.
Zamířila k nebelvírské věži, kde se nacházely její pokoje. Teď, když byla primuska, bydlela ve vlastním. Ve škole bylo ticho. Pět minut šla naprosto tiše. I když, - co by tak asi měla dělat? Zpívat nebo co? Pak zaslechla nedaleko nějaký šramot. Zastavila se a opatrně se dívala kolem. Nikoho neviděla, ale slyšela. Jako když někdo pomalu jde.
"Lumos!" zašeptala a zvedla hůlku nad hlavu.
Přímo proti ní šla vysoká postava zahalená do černého pláště. Bylo něco zvláštního na tom, jak se muž pohyboval. Nebo žena? Ne, spíš muž - a rozhodně ne malý.
"Kdo jste?" zeptala se a snažila se nedat najevo strach. Protože nikdo cizí nemůže do školy přijít, musí to být někdo zdejší. Ale nedostal se náhodou Sirius do školy, když studovala ve třetím ročníku? Ne, tak to nemůže být�
Muž se zastavil a zvedl hlavu. Černá kapuce se nakonec ukázala být záplavou černých rozcuchaných vlasů. Černé pozorné oči se zaměřily na Hermionu, jako by se také snažily zjistit, kdo to je.
"Profesor Snape?" překvapeně pronesla dívka, když se muž narovnal a shodil ze sebe černý plášť. Ano, byl to beze všech pochyb on. Ale co tu dělá tak pozdě? I když, to jí může být jedno!
"Slečno Grangerová� dobrý večer."
Zvláštní. Zdálo se jí to, nebo zněl ve Snapeově hlase znovu sarkasmus?
"Všechno v pořádku?" zeptala se znepokojeně Hermiona a znovu zvedla svítící hůlku.
"Ano. Teď, když jste ukojila svou zvědavost, mohu jít?"
Bože, jak nenáviděla tu jeho jízlivost!
"Promiňte, profesore, jen jsem chtěla být zdvořilá. Ale jestli vám to vadí, nebudu se obtěžovat pravidly slušného chování. Dobrou noc!"
Jediná cesta vedla kolem Snapea. Kdyby ho chtěla obejít jinudy, dostala by se do pokoje až za dvacet minut. Za to jí nestál. Zvedla hlavu a šla dál. Chodba teď byla osvětlena jen plameny pochodní. Deset kroků, devět, osm� už se míjeli, cítila teplo jeho těla. Téměř se minuli, když Hermiona neočekávaně ucítila, že se jí profesor dotkl ramenem.
Co je zase špatně? Otočila se o sto osmdesát stupňů. "Co jsem zase udělala špatně, profesore?"
* * * * *
Chvíli předtím
Severus pomalu vešel do školy. To se mu mohlo podařit pouze střechou, přímo do hradu se přemístit nemohl a vrata byla zavřená. Po všech těch setkáních se Smrtijedy se Severus Snape pokaždé cítil tak utahaný� tak podrážděný. Voldemort čas od času prověřoval jeho oddanost nejrůznějšími způsoby, které se Severusovi zdály odporné. Ale nic s tím nemohl dělat, musel poslouchat rozkazy.
Nejvíc ho děsil fakt, že v těch chvílích se mu to líbilo. Toužil po násilí. Začal mít pocit, že to Voldemort dělá úmyslně Žádné drogy, které by mu dal, nemohly v Severusovi probudit to, co v něm ve skutečnosti není. Ale touha ovládat v něm byla. Byla to temná stránka jeho osobnosti, snažil se ji před ostatními ukrýt, zavřít v podzemí.
A teď, unavený další prověrkou své věrnosti, vzrušený zápachem krve, Severus kráčel temnými chodbami druhého patra ve snaze zkrátit si cestu do sklepení. Raději měl jít oklikou. Levá ruka hořela, znamení Zla, cejch, pálil, jako rozžhavené železo. Kolem něj proběhl Protiva a vyplázl na něj jazyk, ale Severus neměl náladu na jeho vtipy. "Kliď se mi z cesty!" vykřikl a Protiva prošel zdí. Existoval jen jeden člověk, kterého se Protiva bál víc, než Krvavého barona. Byl to Severus vracející se ze schůzky Smrtijedů.
Uslyšel nějaký šum, tam někde před sebou. Ale možná že mu spíše šumí v hlavě. Přitiskl ruce ke spánkům, sklonil hlavu.
"Lumos," zaslechl tichý šepot. Světlo něčí hůlky ho na okamžik oslepilo. "Kdo jste?" Snape se zarazil a pomalu zvedl hlavu. Přímo na něj hleděly hnědé oči té, kterou chtěl vidět ze všech lidí na světě nejmíň� "Profesore Snape?" řekla překvapeně. Snape shodil z ramenou černý plášť. Zdálo se mu to, nebo se na chodbě vážně oteplilo?
"Slečno Grangerová� dobrý večer," odpověděl lehce jízlivě. Najednou ucítil, jak se někde uvnitř něj začala ozývat temná stránka jeho osobnosti. Tak to bude ona.
"Všechno v pořádku?" zeptala se Hermiona znepokojeně a zvedla hůlku o něco výš.
Snažil se vložit do své odpovědi co možná nejvíc pohrdání, přezírání a sarkasmu. Když se teď urazí a odejde , ještě se dokáže udržet a nevrhne se na ni. "Ano. Teď, když jste ukojila svou zvědavost, mohu jít?"
"Promiňte, profesore, jen jsem chtěla být zdvořilá. Ale jestli vám to vadí, nebudu se obtěžovat pravidly slušného chování. Dobrou noc!"
Dívčin tón byl příkrý. Tedy se vážně rozzlobila. Byl o tom přesvědčen. Pomalu, ani na vteřinu nespustiv pohled z té přitažlivé postavy, šel vpřed. Cítil, jak jeho srdce zrychluje běh, ďábelská krev teče v žilách rychleji, stále obtížněji se mu dýchá. Bože! Jak tuhle mršku chtěl!
Zadržel sten, obešel dívku, přičemž se snažil udržet emoce na uzdě. Ale jednomu nezabránil. Když ji míjel, dotkl se jí ramenem. Cítil, jak se mu po celém těle rozběhly murášky.
Zastavil se a zavřel oči. Snažil se zvládnout svůj vnitřní svět, ty znepokojující představy a úvahy, které ho stahovaly do temných zákoutí smrtijedské duše. Jediné, co ho uklidňovalo, bylo přesvědčení, že dívka odešla. Zvláštní, proč tedy stále cítí její přítomnost?
Sakra! Vždyť je pořád tady!
"Co jsem zase udělala špatně, profesore?" vydechla zmučeně. Severus pochopil, že jestli se okamžitě něco nestane, cokoli, roztrhá ji na kusy. Hermiona ho zamračeně sledovala. "Ptám se, co jsem udělala špatně! Proč se na mě pořád tak sápete?" Přestože se zlobila, mluvila tak, jako by se bála, že jí ublíží. "Jděte k čertu!" vykřikla, když se nedočkala odpovědi. Otočila se a pokračovala v cestě. Ale už po několika krocích zaslechla tichý, chraplavý smích. Bylo v něm něco temného a zlověstného, běhal jí z něj mráz po zádech.
"Chcete mě tak rychle opustit, slečno Grangerová?"
Necítila se dobře, když slyšela ten sladký hlas, který skrýval chladnou rozhodnost. Pomalu se otočila a zahlédla odlesk jeho očí. Severus vypadal jako zvíře. Velké, nebezpečné. Vystoupil z temnoty a zamířil přímo k ní, jako by ho přitahovalo světlo její hůlky.
"Bojíte se mě, slečno Grangerová?" zašeptal.
Hermiona záporně vrtěla hlavou, ale nedokázala odpovědět. Upřímně� ano. Měla strach. V tom smyslu, že dosud nikdy Snapea v takovém stavu neviděla. Nevěděla, jak se má chovat, co má od něj čekat.
"Neslyšel jsem vaši odpověď." Prudký pohyb - a už byl u ní. Hermiona nestačila ani vykřiknout, když horké prsty sevřely její zápěstí, jako by strčila ruku do svěráku.
"To bolí," zasténala a snažila se potlačit slzy. Ne, nebude plakat. Jen se ji snaží vyděsit. To se mu nepodaří.
"Skutečně? Myslel jsem, že takové bezcitné mrše to bude jedno."
"Hned mě pusťte, profesore," procedila skrz zaťaté zuby a snažila se uvolnit z jeho sevření. Nějak se jí to nedařilo. Pouze ho to pobavilo. A každé jeho slovo jako by ji udeřilo do tváře.
"Jinak co, slečno Grangerová? Co uděláte?" zeptal se velmi tiše, s hraným překvapením.
Hermiona sevřela rty. Hm, co by tak mohla udělat, když o tom tak přemýšlela? Jednu mu vrazit? Jistě� a on jí za to srazí vaz� hm, nehezká představa�
Kromě toho, že Severus Snape, zastával post profesora lektvarů, byl take Smrtijed. I když proti své vůli, ale na tom nesejde. Znamenalo to, že vládl téměř nekonečnou silou, temnou, děsivou. Hermiona slyšela hodně o tom, jak smrtijedi útočí. Jako zvířata trhali své oběti na kusy� Přemýšlela, jak se z této situace dostat. Uskočila stranou, ale málem si sama vykloubila rameno. Nepustil ji. Sakra, proč se to všechno muselo podělat?
Pomalu a zamyšleně přejížděl očima po její tváři. Hnědé oči vypadaly vystrašeně, a to se mu líbilo. Líbilo se mu, že mu ta namyšlená mrška nevzdoruje. Teď mu patří. Hm, to je pro ni velmi zlé, pomyslel si zlomyslně. Jeho pohled sklouzl na halenku a sukni, které nosila po večerech. Jistě, měla přehozený hábit, ale ten se dá snadno sundat�
"Jestli jste skončil s prohlídkou, profesore, mohl byste mi říci, co chcete?" řekla Hermiona co možná nejklidněji. Dobře si všimla Snapeova hodnotícího pohledu.
"Tebe."
Chodba se ponořila do ticha.
"Prosím?" zeptala se nechápavě. Cítila něco temného, co se k ní blížilo ze všech stran. Ano, strach má velké oči.
Severus si ji znovu pomalu prohlédl. Přejel pohledem její dlouhé nohy, štíhlé boky, pak pokračoval výš. Na okamžik se jeho pohled zdržel na její hrudi a potom se rychle přesunul na její tvář. "Chci tebe."
Aha, tak slyšela dobře.
"Žertujete. To je dobrý vtip," překvapivě uvolněně se rozesmála. "Tak já už raději půjdu."
Znovu se pokusila vytrhnout z jeho sevření a vykřikla, když ji pevná ruka odstrčila stranou a ze všech sil přitiskla ke zdi. Severus si užíval pohled na její obličej, ve kterém se střídaly jednotlivé emoce. Překvapení, strach. Naklonil se k ní, jejich tváře se dotýkaly. Lehce jí foukl na ucho a zašeptal: "Nežertuji�"
Co teď?. Nejdřív ho praštit, potom křičet, nebo nejdřív křičet a potom ho praštit? horečnatě přemýšlela, jak z téhle situace ven.
"Ať tě to ani nenapadne�" varoval ji chladně, jako by jí četl myšlenky. Hermioně klesla čelist.
"Jak�"
"Jak vím, že přemýšlíš o tom, jak se mě zbavit? Drahá, na to nemusím být génius!" zasmál se a přitiskl se k ní celým tělem. Znemožnil jí tak jakýkoli pohyb. Hermiona zvedla hlavu. Směšné, teprve teď jí došlo, že je Snape vyšší, než ona. Pomalu, vychutnávaje si každou kapku jejího strachu, se Severus sklonil k jejím rtům. Zastavil se milimetr od nich, vystrčil jazyk a jeho špičkou pomalu, opatrně, přejel po dívčině spodním rtu. Jen ji ochutnal. Lechtalo to, proto si olízla rty. Jejich jazyky se přitom lehce dotkly. Oba sebou trhli. Hermiona strachem, Severus vzrušením.
"Chápeš, že se ti nepodaří odejít?" šeptal nízkým, hlubokým hlasem, když se znovu přiblížil rty k jejímu uchu. Přikývla. "Tedy přiznáváš, že mi patříš. Všemi možnými způsoby," pokračoval Severus. Něžně sklouzl jazykem po kraji jejího ucha. Hermiona se bála vydechnout.
Když se přestal dotýkat jejího ucha, znovu přikývla a zavřela oči, aby nic neviděla. Chce ji vyděsit? Ale ona má strach, velký strach. Jímá ji hrůza! Severus se tiše rozesmál, jako by znovu četl její myšlenky. Lehce se odtáhl. Pomalu otevřela oči a podívala se na něj nicneříkajícím pohledem.
"Když zůstaneš klidná, pustím tvé ruce�" Snape čekal, cítil, jak se oheň v něm stále víc rozhořívá, za chvíli ho už nedokáže zvládat. Chtěl tu dívku, chtěl ji tak, že ho z toho bolel celý člověk. A on ji bude mít! Hermiona do třetice přikývla, ale tentokrát mu to nestačilo. "Potřebuji ústní odpověď, slečno Grangerová."
"Zůstanu klidná, profesore," vydechla tiše. Viděl, jak jí to bylo zatěžko.
Cítil sladkost té snadné výhry. Bylo to spíš smutné. Cukr se najednou zdál příliš hořký. Ale to jeho touhu nezmenšilo. Ustoupil několik kroků a cítil, jak s úlevou vydechla. Nedívala se na něj, zamyšleně sledovala vlastní ruce. Snape zaujatě sledoval její dlouhé štíhlé prsty a představoval si je na mnohem lepším místě�
"Pojďte za mnou, slečno Grangerová," vydechl a ukázal rukou na konec chodby. Pomalu přikývla a zvedla hlavu. Dívala se na Severuse nevinným, čistým pohledem.
Hermiona záhy pochopila, že dokud ji drží, nepodaří se jí utéct. Hlavně se musí dostat do třetího patra a tam� dvojčata jí ukázala několik tajných průchodů, takže nebude těžké se tam schovat. Ale na to ji musí pustit�
Mlčky souhlasila se všemi podmínkami, ale v duchu probírala plán útěku. Když ji Snape pustil, jen tak tak že se nepokusila okamžitě utéct.
Bože! Kolik ji stál ten nevinný pohled plný naděje, si nikdo nedokáže představit.
Snape mlčky sledoval tu ještě téměř dětskou tvář. Zdálo se, že dívka prostě nechápe, co od ní chce. Na okamžik ucítil soucit, touhu chránit, okamžitě ji pustit. Ale temná, krutá strana už získala nadvládu nad jeho srdcem.
Hermiona se dívala do jeho očí a viděla tam tu tmu. Najednou se podívala trochu stranou, překvapeně vykulila oči a přikryla si rukou ústa. Instinkty zapracovaly rychleji, než mozek. Severus se prudce otočil, aby se postavil nezvanému hostu. Nikoho však neviděl. Prudký úder pod pás ho téměř zbavil vědomí. Hermiona vyrazila vpřed, cítila prudce bijící srdce až v hrdle "Čubko!" zavrčel skrz bolestí zaťaté zuby Severus a snažil se trochu sebrat. Úder byl veden naprosto přesně. Narovnal se a vyrazil za dívkou. Uchopil její hábit a trhl jím směrem k sobě.
Hermiona vykřikla, když ucítila, jak ji něco silně strhlo zpět. Klopýtla o vlastní nohy, zamotala se do hábitu a upadla na podlahu. Pulsující krev ji téměř ohlušovala. Ležela, nehýbala se. Viděla, jak se k ní pomalu přibližují černé boty. Prudký pohyb - a už stála na nohou. Ne, spíš visela, přitisknutá ke zdi. Vztek a zloba ovládaly Snapeovo vědomí, jeho vůli. Hermiona se začala bránit, kousala, škrábala, ale pevná ruka na okamžik sevřela její hrdlo. To ji přimělo poněkud se zamyslet. Byl silnější, byl větší� a chtěl ji� Chladný, zvířecí pohled ji zkrotil snáz, než jakákoli výhrůžka.
"Teď," chladně, téměř odcizeně, vydechl Severus, přitisknuv se k ní, aby pochopila, že nežertuje, "jestli ještě jednou uděláš něco podobného, dopadne to s tebou velmi, velmi špatně�" Z jeho hlasu čišel chlad. "Rozumíš?"
Vypadal příšerně. Už se neovládal, Smrtijed v něm získal navrch.
"Ano," řekla skrz zaťaté zuby.
Zvednuté obočí dávalo jasně najevo, že jí příliš nevěří. To ji naštvalo.
"Anooooo!!!" zakřičela a zapomněla přitom, že by bylo lepší se ovládat.
V chodbě se rozhostilo ticho, jen pochodně občas zaprskaly.
"Budu tu takhle viset dlouho? Zítra musím brzy vstávat!" řekla naštvaně Hermiona. Došlo jí, že pokud ji skutečně chce, tak čím rychleji to bude mít za sebou, tím lépe. Nebyla panna, takže neměla co bránit. Snad vyjma své hrdosti, ale jsou v životě chvíle, kdy je lepší na hrdost zapomenout. Severus se překvapeně díval do jejích vzteklých očí. Už se ho nebála! Pomalu jí dovolil sklouznout po zdi, aby se postavila na nohy. Lenivě, velmi pomalu, se dotkl prsty tmavého pramene vlasů, který jí spadl do čela. Naklonil se k ní a schoval tvář na jejím krku. Zhluboka vdechoval její vůni, jemnou vůni mýdla a šamponu. Sladká, nevinná vůně.
"Budete mě dlouho očichávat, nebo to konečně uděláte?"
Trhl sebou. Pozorně si prohlížel její tvář. No co, chce rychle, tak rychle. Jak si přeje!
Uchopil ji za vlasy, naklonil jí hlavu tak, aby se mohl rty dotknout její šíje. To ji trochu překvapilo. Chtěla něco říci, ale to už se přitiskl k jejím rtům vášnivým polibkem. Ne, to nebyl polibek, jako například ten před pár minutami. Kousal ji a přitom řičel jako divoké zvíře. Pevně ji uchopil za boky a přitiskl ke zdi.
Najednou Hermioně došlo, že� pomalu natáhla ruku a dotkla se jeho tmavých, měkkých vlasů. Tak hedvábné, jemné, příjemné na dotek. Nechápala, jak je to možné, že se tento vášnivý hlas, ty prudké, hrubé doteky � líbí�
Tiše zasténala, když Severus přejel jazykem po jejím hrdle a potom hrubě, téměř bolestivě, sevřel v ruce její vlasy. Objala ho kolem krku. Na okamžik se Snape zastavil a podíval se na ni rozostřeným pohledem. Dýchal rychle a přerývavě, jen s obtížemi se ovládal, aby jí skutečně neublížil. Definitivně neublížil. Dívka si stoupla na špičky, přitiskla se k jeho vlhkým rtům a svět přestal existovat, jak je obklopil vír vášně.
Už přestal ovládat svou zvířecí touhu, sklouzl rukou na její hruď. Objal prsty to, co cítil pod bílou halenkou. Ta mu však překážela, chtěl cítit sametovou kůži, takže ji prostě roztrhl. Malé knoflíčky se rozkutálely po podlaze. Křečovitě vydechla, když ucítila chladný vzduch na svém rozpáleném těle. Bylo jí jedno, že jí zničil halenku, čím dál víc toužila tomu zvířeti patřit.
Hladově se vrhl ústy na její hruď, žhavé rty sevřely měkkou bradavku. Prohnula se, aby mu byla blíž. Její ruce se sevřely v jeho černých vlasech, tiskla ho k sobě stále silněji. Jedna jeho ruka pomalu klouzala níž. Jedním prudkým pohybem z ní Severus serval kalhotky. Třesoucí se rukou lehce pohladil vnitřní stranu stehna a musel se usmát, když uslyšel její tichou prosbu
"K čertu s tebou, na co čekáš?" zasténala.
"Jste příliš netrpělivá, slečno Grangerová," řekl hravě a jeho hlas sršel ironií. Jeho dlouhé, krásné prsty sklouzly ještě níž a dotkly se měkkých něžných záhybů mezi dívčíma nohama. Jeho téměř hadí jazyk se dotýkal bradavek a prsty trápily její vzrušený klín. Hermiona zavřela oči a poddala se pocitům, které v ní Snape probouzel. Přitom občas něco vzrušeně zamumlala.
Po chvíli si Severus klekl a přitiskl se k jejímu nahému bříšku. Rukama ji objal kolem boků, hladil je, laskal, a když na okamžik přestal, vymámil z ní rozčarovaný výdech. Zle se ušklíbl a otřel se tváří o její břicho. Prudce jí vyhrnul sukni a přitiskl se rty k trojúhelníku měkkých záhybů. Hermiona bezděčně roztáhla nohy. Severusova hlava se skryla pod šedou sukní a dívku napadlo, že ještě nikdy v životě neviděla nic tak erotického a vzrušujícího. Pak už nemohla myslet. Dlouhé sebejisté prsty uvolnily místo jazyk, který se záhy začal dotýkat nejcitlivějšího místa.
Sténala, celé její tělo se chvělo, její touha, zpočátku jen mírně doutnající, teď hořela plným plamenem. Jazyk v jejím klíně prováděl nepředstavitelné věci, mučil ji, povzbuzoval ji a zanechával za sebou teplo a návrh k usmíření. Pak se Snape naposledy otřel jazykem o drahokam, který ve svém klíně ukrývala a� když naposledy tiše zasténala, zvedl se. Hermiona nechápala, jak je možné, že se ještě dokáže udržet na nohou. Severus se k ní přitiskl, cítil skrz košili její nahou hruť. Znovu ji vášnivě políbil.
"Chci tě. Teď," chraplavě vydechl přímo do jejích úst. Rychle rozepnul knoflíky na svých kalhotech, hrubě nadzvedl její sukni, uchopil ji za půlky, zvedl a nabodl na svůj penis. Hermiona tiše vykřikla, objala Severuse rukama i nohama. Jeho rty sklouzly k jejímu krku.
Dívka se silněji přitiskla ke Snapeovi a nechala ho dělat, co chtěl. Vycházela vstříc jeho vášnivým polibkům. Slyšela jeho vítězný výkřik. Jeho silné tělo ji tisklo ke zdi, cítila horký dech na svém krku. Uvnitř svého měkkého těla cítila jeho pulsující penis, pochopila, že teď už to není normální člověk, ale divoké zvíře. Rytmické pohyby jeho vzrušeného těla ji znovu vzrušovaly. S každým přírazem se dostával hlouběji, celou ji vyplňoval, až ji přivedl k vrcholu. S vypětím všech sil se ovládl a po chvíli se začal znovu pohybovat. Další vášnivý, žhavý polibek.
"Čarodějko," vydechl.
Bude pro něj čarodějkou, andělem. Otrokyní, paní, šlapkou. Bude vším, čím ji bude chtít mít�
Hermiona takové věci neřešila. Plně se oddala vášni a touze, kterou v ní probouzel, a vzápětí vyvrcholení, ke kterému ji přivedl. Brzy měla pocit, že takové vzrušení prostě nemůže vydržet. Ale Severusovy pohyby pokračovaly. Byly pořád rychlejší, hlubší. Jeho sexuální běsnění nebralo konce. Jeho stále rostoucí vzrušení a touha hledaly a nacházely její souhlasnou reakci. A pak to skončilo. Hermiona naposledy tiše zasténala, odpovědí jí bylo nízké přerývavé zvířecí řičení.
A tak tam stáli, křečovitě lapali po dechu, tiskli se jeden k druhému. Severus stále ještě neopouštěl její útroby, nechtěl ji opustit, teď, když ji konečně ovládl a prokázal tak svou moc, kterou nad ní má.
* * * * *
V chodbě bylo ticho, jako by tam nikdo nebyl. Jen dva milenci ve stínu těžce dýchali, přitisknuti k sobě. Hermiona pomalu, unaveně, otevřela oči a lehce sebou trhla, když si všimla, jak ji pozorují černé všeobjímající oči. Zdálo se, že se Snape snaží zapamatovat každý detail její tváře.
Nevěděla, co by měla v této situaci říci, a tak se začala zaobírat rozborem nastalé situace. Objímá nohama Snapeův pas, tiskne se k němu celým tělem. On je pořád v ní - mohla dokonce cítit, jak se v ní znovu probouzí. Jeho ruce ji drží pod zadkem� Jeho upřený pohled ani na okamžik neopouští její tvář, zřejmě očekává její reakci na neočekávané události posledních minut. Pomalu uhnula pohledem. Trhla sebou, když uslyšela chraplavý, podrážděný hlas.
"Podívej se na mě," řekl Severus. Cítil, s jakými obtížemi se mu daří mluvit.
Znovu zvedla hlavu a mlčky se na něj dívala. Nevěděla, co dělat, tak se k němu znovu přitiskla a políbila ho. Stále ho objímala kolem krku, prsty zabořené do jeho vlasů.
Pomalu opustil její tělo a postavil ji na podlahu. Rychle se upravil a zamyšleně ji sledoval. Její halenka byla bez knoflíčků, hábit ležel na zemi. Všimla si jeho upřeného pohledu, zčervenala a snažila se ukrýt nahou hruď.
"Koupím ti novou," řekl bez známek lítosti Snape, ale Hermiona zavrtěla hlavou.
"Není třeba, profesore."
Zvláštní. Po prvním návalu vášně a touhy, kterou mohl uspokojit s touto dívkou, najednou cítil, že by ji k sobě rád přitiskl. Možná by se i chtěl omluvit za to, co udělal. Litoval� ne, mrzelo ho, že k tomu došlo takto, ale nelitoval toho.
Hermiona se na něj naposledy podívala, pak zvedla z podlahy svůj hábit a zamířila pryč.
"Kam jdete, slečno Grangerová?" zeptal se s nepředstíraným údivem. Skutečně ho překvapilo, že by mohla být tak naivní a myslet si, že s ní skončil.
"No� do svých pokojů, jestli nemáte nic proti�" zakoktala se Hermiona. Nevěděla, jak se má chovat, co se od ní očekává. Jak by ne. Právě se pomilovala se svým profesorem lektvarů, je tedy samozřejmé, že neví, co dál. Severus se k ní pomalu přiblížil, sevřel mezi prsty její bradu a přinutil ji zvednout hlavu. Sledoval její udivený pohled.
"A kdo řekl, že jsem s vámi skončil?"
Nestačila ani vydechnout, když zjistila, že ji někam vleče. Po několika minutách uslyšela zaklapnout dveře. Byli tam, kde to všechno začalo. V učebně lektvarů. Pustil její ruku a došel ke svému stolu, kde se posadil na své zákonné učitelské místo. Nedůvěřivě se rozhlédla kolem, potom se znovu podívala na Snapea.
"Vy� vy se chcete milovat tady?" zeptala se. Strach už dávno neměla, jen byla překvapená.
Severus sledoval, jak se Hermiona pomalu usmála, když se jejich pohledy střetly. Cítil, jak se v něm znovu probouzí temná stránka jeho osobnosti. Ta, které se tak bál. Ale tato dívka se ho už nebála, nebála se toho ohně, který v něm znovu zahořel. Oddala se mu neméně vášnivě.
"Chcete si hrát? Dobře�" řekla posměšně a odvrátila se od něj. Pomalu procházela mezi lavicemi. Cítila na sobě jeho pozorný pohled. Líbilo se jí, jak se na ni díval� Jako by patřila jen jemu. "Chcete? Řeknu vám, o čem přemýšlím�" usmála se Hermiona, když lehce přejela rukou po chladné desce stolu. "Asi nechcete, ale i tak vám to řeknu."
Severus se ušklíbl, nepřestávaje sledovat její výstup. Cítil vzrůstající napětí, když pozoroval, jak se tiskne ke stolu, téměř jako by ho laskala. Chtěl k ní přijít zezadu a znovu si ji vzít. Rozhodl se však počkat. Mlčky sledovat, co Nebelvírka vymyslí.
"Představuji si, jak zítra, vlastně ne, už dnes� přijdu do této učebny na vaši hodinu, profesore," vyprávěla zamyšleně. Sundala si černé školní boty, postavila je na lavici. Pohlédla na Snapea, který se stále nehýbal. Ve tmě, která tu panovala, bylo možné jen obtížně zjistit, o čem přemýšlí. "Budu, jako obvykle, sedět v této lavici a sledovat vás� Zajímalo by mě, o čem budete přemýšlet? O tom, jak jste si mě vzal přímo na této lavici�?" Lehký úsměv se dotkl jejích pootevřených rtů, když si pomalu sedla na lavici. Hnědé oči se znovu otočily k vysokému muži, který se dosud nepohnul ze svého místa. Skoro jako by Hermiona byla herečkou účinkující v jeho hře. "To si také určitě vzpomenete na tuto malou hru. Vzpomenete si, jak jsem si svlékla sukni a zůstala jen v halence�" Když to říkala, pomalu si svlékala školní sukni, ta vzápětí spadla na podlahu. Zůstala pouze v halence, která jí sahala sotva na začátek stehen. "Bbudu vzpomínat na to, jak jsem k vám přišla tak blízko, abych ucítila vaši vůni�" Přistoupila k Severusovi, roztáhla jeho nohy a postavila se mezi ně. Přitiskla se k němu nahým tělem. Bílá halenka nebyla žádnou překážkou. Nahnula se a jemně ho políbila na rty. Usmála se. "Chutnáte skvěle, profesore," zašeptala tiše.
Severus zvedl ruce a položil jí je na ramena. Mírným tlakem ji přiměl kleknout si. Nemusel vysvětlovat, co po ní chce� Hermiona mu rozepnula kalhoty a dotkla se jeho opět vzrušeného těla. Párkrát přejela rukou po jeho erekci, ale Severus jí tak pevně sevřel vlasy, že pochopila, že na hraní není čas. Vzala pevný penis do úst. Snape zavřel oči a zasténal vzrušením. Hermioniny rty sevřely penis a začaly přejíždět po celé jeho délce. Pomalu, ale jistě. Severus bojoval se svým přáním opět se na ni vrhnout, ale ještě jednou zvítězil.
"Dobrá," řekl chraptivě a zvedl ji. Černé, planoucí oči se střetly s hnědými. "Bavíš se?" zeptal se rozzlobeně. Jeho přání znovu se na ni vrhnout téměř zvítězilo.
Hermiona se laškovně ušklíbla, olízla si rty. "Měla jsem pocit, že je to vaše hra, profesore. I když, kdyby to bylo opačně, pořád ještě bych klečela�"
Zvířecí touha jím znovu otřásla. Toužil znovu a znovu cítit pod sebou to poddajné tělo, opíjet se znovu a znovu sladkostí jejích rtů. Stále si ji prohlížel. V duchu připouštěl, že ho svírá touha, kterou se snažil po všechny ty roky potlačit. Teď už to nešlo. Chtěl Hermionu. Potřeboval ji. Zvedl ruku, dotkl se ukazováčkem jejích prsou, neuhýbal pohledem. Chtěl vidět v jejích očích touhu, kterou v ní jeho doteky probouzí. Chtěl vidět, jak se pohled jejích hnědých očí rozostří vzrušením. Chtěl vidět, jak se její ústa pootevřou v němém pozvání. Zvedl se a přitiskl se ke zvoucím rtům.
"Chci tě. Znovu a znovu," zašeptal vášnivě.
Je možné po něm toužit a zároveň ho nenávidět? Ptala se Hermiona v duchu. Bylo jí jasné, že ho nikdy nebude milovat, ale potřebovala jeho tělo. Toužila po něm. Když se k němu přitiskla, když cítila jeho vůni a chuť jeho kůže� to vše v ní probouzelo dosud nepoznaný oheň. Tak moc, že se musela kousat do rtů, aby nekřičela vzrušením. Tělo, myšlenky, city, to všechno se najednou změnilo�
Tentokrát vedl Severus jejich milostnou hru pomalu, téměř lenivě. Něžně se dotýkal každého centimetru jejího těla, jemně, jako by se bál, že najednou zmizí. Pomalu, ale jistě ji dovedl k dalšímu orgasmu. Bylo to úplně jiné, než před chvílí. Skoro jako by to právě teď bylo poprvé, jako by právě toto milování bylo tím, které je třeba si zapamatovat. Skoro jako by toto poprvé mělo být i naposledy� Nakonec si ji vzal přesně na tom stole, u kterého vždy sedávala. Jeho rty se ani na okamžik neodpoutaly od jejího těla, dotýkaly se tu pootevřených rtů, tu prudce se zvedající hrudi. Něžně olízl tvrdé bradavky, tu zase napjatou kůži na krku. Něco jí šeptal. Nevšiml si, že zvířecí pudy dávno zmizely a zůstala pouze vášeň, kterou chtěli oba uspokojit� Tak dlouho ji chtěl!
"Moje krev, moje tělo hoří touhou po tobě," zašeptal vášnivě do jejího krásného ucha. Nedošlo mu, že ho nemůže slyšet, protože jí v tom brání hlasité údery jejího splašeného srdce. "Nemohu se tě nasytit."
"Bože�" vydechla dívka, když naposledy přirazil a přitiskl ji k chladnému stolu. "Bože�"
Po chvíli se zvedl z jejího těla. Sevřel její hořící tvář v dlaních. Cítil její přerývavé dýchání. "Podívej se na mě," zašeptal. Hermiona pomalu, s obtížemi, poslechla. Setkala se s jeho planoucím pohledem. Jazykem si navlhčila rty.
"Chápeš, že po tom, co se stalo, tě nenechám jít�" zašeptal Severus, ale všiml si, jak se hnědé oči pomalu zavírají. Klidný, pravidelný dech, byl jasnou odpovědí - která se mu moc nezamlouvala. Dívka usnula a nechala ho v jeho povídavé náladě samotného.
Možná to, co udělal, mu způsobí mnoho problémů, ale �
* * * * *
Hermiona se pomalu protáhla a zívla. Ještě nechtěla otevřít oči. Za oknem zpívali nějací ptáčci a ona se cítila skvěle. Dokonale. Usmála se a konečně oči otevřela. Byla ve svém pokoji. Zvláštní, nepamatovala si, že by sem došla. Zřejmě ji sem donesl Severus. Obrátila se na břicho, objala polštář a schovala v něm tvář. Bože� stále cítila jeho nádhernou vůni� Zasněně zavřela oči a začala přemýšlet o tom, co se vlastně stalo. Tyto myšlenky ji znovu lehce vzrušily.
"Hermi, jsi vzhůru?
Neochotně zvedla hlavu z polštáře a zamračeně se podívala ke dveřím. "Jo, už jdu." Rychle vyskočila z postele a zamířila do koupelny, aby nepřišla pozdě na snídani. Harry a Ron na ni čekali za dveřmi. Cestou se zastavila, když si všimla věcí, které ležely na židli. Černý hábit, sukně, boty a� nová bílá halenka. Na podlaze stály její boty. Vlezla pod sprchu, se smíchem nastavovala své horké tělo chladivé vodě.
Její kamarádi nemohli pochopit, proč se celý den tak zvláštně usmívá. Během dne však nepotkala toho, o kom tolik přemýšlela. I když, je to tak možná lepší, usoudila. Pokrčila rameny a zasmála se nějakému vtipu, který právě vyprávěl Ron Weasley.
* * * * *
Hermiona procházela zamyšleně mezi regály knih v oddělení s omezeným přístupem. Mohla sem kdykoli. Sedmý ročník, který studovala, přinesl mnoho výhod a toto byla jedna z nich. Někde stranou slyšela nejasné mumlání. Rozhlédla se a všimla si, že ve vedlejší části místnosti stojí nějaký nešťastný student, v jehož ruce se zmítá rozzlobená kniha. Vedle něj stál zamračený Severus Snape a nešťastnému chlapci, který Hermioně připomínal Nevilla Longbottoma, nadával.
Ušklíbla se nad tím, že profesor Snape dokázal vyděsit nešťastného studenta pouhým pohledem. Přišla k nim zezadu a když se zastavila, aniž by je upozornila na svou přítomnost, zamyšleně sledovala scénu, která se před ní rozehrála. Ani profesor, ani student si jí nevšimli. Když se v chlapcových očích objevily slzy, Severus stiskl rty. "Jestli ještě jednou uvidím vaši tupou hlavu mezi těmito vzácnými knihami, pane Choreste, budete dva roky čistit ve sklepení kotlíky a zakážu vám na rok vycházky do Prasinek." Hermiona se soucitně usmála na nešťastného Davida Choresta z Mrzimoru, který téměř plakal.
"O-o-omlouvám se, p-prof---profesore S-Snape, u-už se t-to ne-ne-ne-estane-e," koktal a snažil se se před tou chladnou zrůdou nerozbrečet.
"Zmizte mi z očí, pane Choreste," přezíravě přikázal Severus. Bože, jak může země unést tolik hlupáků? přemýšlel nespokojeně. Nešťastný David rychle odběhl stranou, a snažil se zbavit knihy, která se mu zakousla do rukávu. "Ještě něco, pane Choreste," pokračoval sladce Snape, "strhávám Mrzimoru dvacet bodů za takové zacházení s knihou ."
Bože, Hermiona by přísahala, že se na tváři profesora lektvarů objevil spokojený, samolibý úsměv. Jako vždy, s tím se nedá nic dělat.
Snape několik minut pozoroval chlapcova záda a cítil na jednu stranu uspokojení, na druhou znechucení. Kdyby záleželo na něm, tak toho hlupáka dávno vyloučili. Takové pravomoce nemá� takže bude využívat ty, které má. Pomalu se zhluboka nadechl. Jeho samolibý úsměv se teď trochu zkřivil.
"A teď vy, slečno Grangerová. Chtěla jste něco?"
Překvapil ji. To vážně věděl, že je celou dobu sleduje? I když, u něj by měla být připravená na vše. Snape se otočil a upřeně se na ni zahleděl. Odpověděla stejně, hrdě pozvedla hlavu.
"Dobrý den, profesore. Jak vidím, vaše ráno bylo skvělé," řekla posměšně, přičemž sledovala, jak se mění výraz ve tváři toho chladného, ne, uzavřeného člověka. Už se přesvědčila o tom, že Severus Snape není chladný, naopak, dokáže být velmi žhavý. Bylo jí však jasné, že se před ní profesor snažil svou povahu skrýt. Zajímalo by ji, jak se bude chovat teď. Rozzlobí se na ni? Strhne jí pár desítek bodů?
Severus mlčky hleděl do těch hnědých očí. Ovládaly ho protichůdné pocity. Na jedné straně byl nespokojený s tím, že se předchozího dne nedokázal ovládnout, ale na druhé� Hm, druhá strana byla silnější, a tak sarkasticky zavrčel. Hermiona zvedla tmavé obočí, jako by ji tato reakce překvapila. Znovu ucítil vzrušení hraničící se zlobou. Grangerová evidentně hodlala začít znovu hrát ty své hry. Přišel až k ní, aniž by bral ohled na přítomné studenty, chytil ji za bradu a zvedl jí hlavu. Hnědé oči se střetly s temným, děsivým pohledem Smrtijeda, ale Hermiona se nebála. Severus se sklonil tak, že se téměř dotkl její tváře a řekl chladně: "Drahá, mám obavy, že ode dneška budeš hrát podle mých pravidel. Věř, že se ti to nebude líbit."
Hlas, který se ozýval téměř u jejího ucha, by vyděsil každého, ale ona byla jiná, než většina lidí. Ona byla Hermiona Grangerová. Snape se pomalu narovnal, aby viděl, jak se na to dívka tváří. Na okamžik měl pocit, že ji něčím překvapil. Za chvíli však objevil na její tváři dravý úsměv. Jako by ona byla lovec a on oběť. Hermiona zvedla ruce a lehce uchopila profesora za černý hábit. Přitiskla se k němu, svou tváří se dotýkala jeho, vdechovala okouzlující vůni jeho měkkých vlasů.
"Víte, profesore, já to risknu�" zašeptala chraplavě, a když se trochu odtáhla, podívala se do jeho bezedných očí.
Severus byl na okamžik trochu mimo z toho, jak snadno se té ďábelské dívence podařilo znovu ho vzrušit. Suše se usmál, opětoval její pohled. Znovu cítil ten všepohlcující žár. Ale když se k ní znovu přitiskl, Hermiona ho laškovně udeřila do tváře. Samolibě se přitom usmála.
"Ne teď, profesore. Až budu mít čas," řekla sladce, ale nijak netlumila hlad ve svých očích. Rychle ho od sebe odstrčila, popadla tašku a zamířila na hodinu přeměňování.
Severus stál na místě a překvapeně sledoval, jak odchází. Ta dívka s ním chtěla manipulovat, jako s nezkušeným zajíčkem. Zajímavé� V černých očích se objevil nebezpečný ohníček, na rtech se usadil chladný, cynický úsměv. Hermiona už téměř opustila knihovnu, když uslyšela známý, sametový hlas.
"Strhávám Nebelvíru dvacet bodů, slečno Grangerová," řekl sarkasticky, když prošel kolem ní.
Hermiona zvedla obočí, nevěřila tomu, co právě slyšela. Ale nechtěla se ptát, za co jí ty body strhl. Odpověď by se jí určitě nelíbila. Pokrčila rameny a spěchala na hodinu. Vždyť o nic nejde, brzy získá body zpět. Vždyť je nejlepší studentka ve škole.
Profesor lektvarů zůstal cynickým profesorem lektvarů. Ale Hermiona o něm zjistila jednu věc, které přikládala velký význam. Je to sice zlomyslný idiot a zasraný hulvát, ale jedno se mu musí nechat.
Severus Snape je vynikající milenec.
Betaread Nifredil a Lamar.
KONEC
Zpět
Komentáře: