„Bych se na to nejradši vy…“ Sirius však nestačil ani dokončit větu a mrskl s balícím papírem o podlahu. Remus se opíral o futra a pobaveně se usmíval. Už se ale nemohl dívat na jeho trápení, tak se od nich odlepil a šel k Siriusovi. „Tak kdopak vyhrává?“ zeptal se s úsměvem a opřel se o židli. „Bavíš se dobře?“ vyštěkl Sirius zničeně a nevraživě koukal na povalující se balící papír. „Báječně.“ Potutelně se usmíval Remus. „Místo toho hihňání bys mi mohl pomoct.“ Zavrčel Sirius. „No, to bych mohl, ale nechce se mi, takže si tu hraj sám.“ Uculil se. „Já raději půjdu ven.“ Otočil se, hodil na sebe kabát a odešel pryč.
Když se vrátil, tak se mu naskytl úžasný pohled – Sirius zničený v křesle a papír rozcupovaný na kousky všude kolem něj. „Sis hrál na pejska?“ nesnažil se zakrýt smích. Sirius se neobtěžoval na něj pohlédnout. „Na…tady jsem ti něco donesl. Myslím, že to bude mnohem lepší než balící papír.“ Mrkl na něj. „Vejít by se to tam mělo.“ Konstatoval s úsměvem. Podal mu zlatou krabici, na které byla velká mašle. Sirius ještě na chvíli koukal na balící papír, pak ale vděčně vzhlédl k usmívajícímu se Remusovi. Vzal si krabici, vložil do ní dárek, přiklopil víkem a se spokojeným úsměvem zmuchlal papír z podlahy a vyhodil do koše.