Itálie 1936


Bylo příšerné ticho, dokonce i na tři ráno. Bar byl prázdný, hala potemnělá a terasa ztichlá. Heydrich klepal nohou o břidlicovou podlahu terasy, špičkou své boty rozprostíraje popel z cigarety. Drobné tečky byly rozdrceny na pouhé saze tvořící vzory tak malé, že by jejich krásu mohl ocenit jen mravenec. Zamáčkl cigaretu a přidal k ostatním nedopalkům v popelníku. Sešel dolů asi před hodinou, dal si dvě sklenky whiskey a posadil se na hotelové terase s plnou krabičkou cigaret. Teď tu seděl s polovinou skleničky destilátu a třemi cigaretami.

Hlavou mu probíhala spousta věcí. Je to absurdní, myslel si, být vlastními myšlenkami nucen bdít, to se mu dříve nestávalo, ani v nejhorších časech. Jedna věc byla být udržován vzhůru strachem, že ho někdo přetáhne povlakem od polštáře s mýdlem uvnitř, jako tolik nocí tenkrát v námořnictvu. I tenkrát, když vstoupil do SS a nikdy nebylo dost peněz, zůstával vzhůru dlouho do noci, když snažil najít způsob, jak vyvážit tak napnutý rozpočet, jaký s Linou měli, zatímco se probíral stranickými záznamy. Bylo to únavné, bylo to otravné, ale nikdy mu to nenarušovalo spánek.

Cesta z Berlína byla znepokojivá. Heydrich celou cestu seděl naproti Himmlerovi a, navzdory blízkosti, spolu sotva prohodili slovo. Naujocks a štáb s Himmlerem udržovali plynulou konverzaci, ale Reichsführerovy oči stále sklouzávaly k Heyrichovi. Párkrát už Himmler téměř dospěl k tomu, aby ho oslovil, ale pak pokračoval v řeči s ostatními. Heydrich strávil cestu pozorováním ubíhající italské krajiny z okna a snahou nalít ve vlaku nepravidelně poskakujícím po kolejích do kávy smetanu aniž by udělal nepořádek.

Nuda a zároveň jisté obavy ho téměř svědily. Himmler s ním soukromě nepromluvil už celé dny; neustálé porady jako konverzaci nepočítal. Heydrichovi se částečně ulevilo, že má na čas klid od řečí svého nadřízeného o jeho všedním rodinném životě a od jeho fanatických výlevů týkajících se mysticismu, ale byl krajně podezřívavý. Proč-

„Reinharde?“

Heydrich se zašklebil, udusil další cigaretu a pak se nonšalantně otočil na své židli. Himmler pomalu a opatrně scházel dolů po schodech z haly, bez brýlí a s vlasy mírně na stranu. Vypadal rozmrzele, ale to mohlo být kombinací únavy a krátkozrakosti.

„Proč jste vzhůru v takovou nekřesťanskou hodinu?“ zívl a obešel Heydrichovu židli.

„Co děláte, když nemůžete usnout?“ Heydrich si zapálil další cigaretu a hodil zbytek zápalky do popelníku. Himmler se lehce usmál, s rukama v bok.

„Ležím v posteli a v duchu řadím seznam bylin podle abecedy. Ale nemívám problémy se spaním.“

„Tak proč jste tady venku?“ usmál se Heydrich když si potáhl z cigarety. Himmlerovy ruce sklouzly z boků a jeho ramena poklesla pod tíhou předstírané porážky.

„Nemůžu usnout.“ Posadil se na železnou židli vedle Heydricha a škubl sebou když se chladná mřížka dotkla jeho krku nad límcem košile. „Na příštích několik dní je toho prostě příliš. Přiznám se, že nejsem tak důvěřivý, jak vypadám.“

Heydrich se málem rozesmál, ale nakonec si místo toho jen odkašlal. Himmler to ignoroval a pokračoval v řeči.

„Nesu na svých bedrech břímě v podobě pověsti naší strany, jako vždy. To není tak zlé, když se setkávám s přívrženci, s muži z Říše… Ale Mussolini?“ Povzdechl si a cvrnkl do krabičky cigaret na stole mezi nimi. „Divní spojenci, vždycky jsem si myslel… Nevěřím Italům… Eh, teď jenom blábolím.“

„Můžete si vzít.“

Himmler zamumlal směrem k jeho krabičce zápalek: „Dlužíte mi to.“

Heydrich se uchechtl, ale pak se upamatoval. V Reichsführerově hlase byla zřejmá hořkost. Mezi nimi vždy panovalo napětí a za jejich silným, avšak křehkým, spojenectvím byla skryta stálá rivalita.

Žárlíš a pěkně tě to žere co? Heydrich chtěl odhodit veškerou diplomacii stranou a pustit se do něj. Himmler se díval stranou, sleduje kouřový obláček táhnoucí se od jeho úst. Jsi tak rozklepaný, až to z tebe kape…

„Dělal jsem si poznámky k zítřejšímu obědu. Je to prakticky jen monolog o SS, vůbec jsem se nesoustředil, když jsem to psal…“ Znovu si povzdechl a rukou si třel šíji.

„Jestli vás zlobí trapéz, tak se vám nemůže spát moc dobře.“ Z náhlého popudu Heydrich vstal a stoupl si za Himmlera; přesunul cigaretu do koutku úst a položil ruce na ramena druhého muže. Himmler strnul na místě a jeho ruka vystřelila k obličeji.

„Co to děláte?“ vydechl. „Tohle jste udělal naposled, když jste chtěl dovolenou.“

Mladý důstojník jeho slova ignoroval a zatlačil na ohbí Himmlerovy šíje. „Jsem si jistý, že publikum neuslyší jen nudný monolog, pochybuji, že byste to tak napsal.“

Heydrich zabořil špičky prstů do ztuhlých šlach a začal jimi jemně ale neústupně opisovat kroužky do Reichsführerovy kůže. Zaslechl, jak se v Himmlerově krku zachytil tichý sten, ale jeho nadřízený se stále ještě neuvolnil.

Teď bych tě klidně mohl zabít. Zlomit ti vaz, rozdrtit průdušnici, roztříštit lebku…

Na letmý okamžik, v návalu slepé zuřivosti, Heydrich skutečně chtěl zcela rozdrtit toho drobného muže, svého nesmělého společníka. To on by byl Himmlerovým nástupcem, hlavou nejmocnější výzvědné služby v Evropě. Jediné, co stálo mezi ním a tímto téměř zbožštěním, byla krev tepající v Himmlerových žilách.

Jen jedno malé říznutí stačí k úplnému vykrvácení…

Zlehka přejel prstem po Himmlerově krční tepně a krátce zvážil možnost zarýt do ní nehty. Namísto toho sklonil hlavu a přitiskl k ní rty. Doteď strnulý Himmler ztuhnul ještě více, jako by zkameněl. Heydrich se pohnul kousek nahoru, aby políbil bod pod jeho uchem, čímž Himmlera přinutil bezděčně naklonit hlavu a odhalit krk.

„Ne… Vy snad chcete mou hlavu na stříbrném podnose…“ Heydrichovy rty se zachvěly potlačovaným uchechtnutím. To není daleko od pravdy… Přísahal by, že se právě chystal ponořit zuby do té oblé tepny.

Heydrich se stáhl zpět k Reichsführerovým ramenům, se špičkami prstů nebezpečně blízko klíční kosti.

„Uh Reinh-“

Ve skutečnosti to mělo za účel pouze Himmlera zadržet, aby mu neutekl jako vyděšený králík. Tu noc Heydrich spálil příliš mnoho mostů, už nemohl couvnout, ani kdyby chtěl. Tiché zavrčení, které opustilo jeho rty, bylo přehlušeno křupnutím…

KONEC


Zpět

Komentáře: