Bylo nebylo jedno království na jižní Moravě, kde žilo mnoho krásných mužů. Rozkládala se zde velká zahrada, která neměla konce. Amon stále poletoval po poli a sbíral brambory, jelikož byl zrovna podzim a bylo třeba udělat zásoby na zimu. Haldir posedával na stromě a pokřikoval na pracujícího Amona. Jako elf měl totiž lepší zrak, takže jej navigoval, aby náhodou nějakou bramboru nepřehlídl.
"Amone, támhle si jednu přehlídl!" ozvalo se z koruny stromu.
"Trhni si motykou!" zavrčel Amon, ale přece jen se otočil naznačeným směrem. Namířil na ni hůlku a chtěl zařvat - Crucio! Ale brambora, zřejmě v tušení věcí příštích, vyskočila z řádku a jala se utíkat k nejbližšímu křoví. Z křoví vyskočil Sirius a chytl bramboru za běhu. Přeměnil se zpět do lidské podoby a hodil ji Amonovi do košíku.
"Tady ti něco uteklo." Prohlásil.
"Dík, ale to nemuselo být, já bych si ji ohlídal." Bleskl po něm očima.
Sebral košíček a odkráčel do zámku. Díky rozlehlosti pozemků se začalo stmívat dřív, než dorazil k bráně okrasného parku zámku. V poslední zatáčce na něj vykoukl Remus. Amon nadskočil překvapením, pak zanadával, pustil košík na zem a zahájil ústup, aniž by střelil jediným pohledem na noční oblohu, aby se ujistil o úplňku. Jedním ladným pohybem přeskočil bránu a zmizel v zámku.
Zatím se zpoza dalšího stromu vynořil Sirius a volal na Remuse, ať ráčí vylézt.
"To bych vážně rád, ale zapletl jsem se tady do nějakého zatraceného ostružiní. Tak laskavě hni zadkem a pojď mi pomoct se odtud dostat." Ozvalo se zmučeně.
"Trhni si ohonem, přece se nepopíchám." Ošíval se Sirius.
Z křoviska se ozvalo zavrčení, pak praskot větviček a zvuk trhané látky. Sirius se přiblížil na okraj porostu, natáhl směrem ke kamarádovi ruku a pomohl mu vyhrabat se z houští.
"No, ty ale vypadáš." Zhodnotí situaci Sirius.
"Líp než ty." Usadí ho Remus a zhodí ze sebe zbytky vlkodlačího převleku.
Pak zamířili do zámku. Sešli do kuchyně, kde už seděli u stolu Severus s Luciusem. A škrábali brambory.
"Kde to vázne, pánové? Máme hlad." Nadhodí Sirius.
"Za to nemůžeme my, ale Amon přiběhl pozdě. Navíc neřekl ani slovo, hodil po nás košík s bramborami a odešel se uklidnit do svých komnat." Zavrčeli svorně pánové.
Remus zamířil do prvního patra a po cestě potkal Amona, který vytřeštil oči a nebyl schopen slova. Remus se jen pousmál a zmizel v koupelně.
Amon s kroucením hlavy sešel do kuchyně, kde dohlédl na přípravu večeře.
Všichni se shromáždili v jídelně a s chutí se pustili do jídla.
"Kdo to vařil?!" Zařval Severus. "Vždyť to pro samou sůl není k jídlu!"
"Já to mám moc ostré!" vypískl Lucius. Z úst mu vyšlehl plamen a z nosu kouř. A lehce přiudil naproti sedícího Severuse.
Sirius a Remus si strategicky počkali, až jak bude krmě působit. Nyní se zaujetím sledovali vzniklou situaci. A raději se vzdálili do bezpečné vzdálenosti. Posléze si to přišinul Haldir s náručí zajímavě vyhlížejících houbiček. Nabídl samozřejmě některé na ochutnání.
Nejprve se pánové zdráhali, netušili, jak dalekosáhlý vliv mohou mít na jejich chování.
Po dlouhé diskuzi se rozhodli udělat z nich smaženici. Haldir nestačil koukat. Za chvíli byla na stole druhá večeře. Všichni si pochvalovali chuťové vlastnosti hub. Vše se změnilo zhruba za půl hodiny, kdy jim začalo být lehce špatně od žaludku. Prohlédli si pořádně zbylé houby a zjistili nepříjemnou skutečnost. Muchomůrky zelené. A to byl konec království.
Epilog
Haldir si oddechl. Měl konečně svůj klid. A strom.