Krvácení ve tmě
Z knihy „Španělská varianta“ Juliana Semjonova:
Berlín, říjen 1937
V osm hodin večer Heydrich navštívil Schellenberga.
„Nechtěl byste si vyjet z města a trochu se napít?“ zeptal se. „Rád bych si sedl v putyce v nějaké malé vesnici - jen tam můžu být konečně jednou sám sebou.“
Sedl si za volant velkého Maybachu a jeho motor zaburácel tichými pustými Berlínskými ulicemi - protože město se ukládalo k spánku brzy -, když se vůz rozjel směrem k Sachsenhausenu.
„Neskutečné, ta příroda naší vlasti,“ poznamenal Heydrich, když automobil nechal za sebou Pankow a dostal se na předměstskou silnici, „ze všech nejhezčí. Borové lesy, dubové háje - úchvatné, nemám pravdu?
„Nemám moc rád dubové háje, připadají mi tak trochu jako imitace kamenotisku,“ řekl Schellenberg.
„To není zrovna vlastenecké. Dubové háje byly stvořeny, aby byly milovány, jsou pýchou Pruska. Černé kmeny, těžké měkké zelené listy…tak prosté a nádherné…“
„Já miluji moře.“
„Které? Jižní nebo severní?“
„Jižní.“
„Schellenbergu, vždycky jsem vás podezříval, že nejste patriot. Co vám přijde hezkého na jižním pobřeží? Horko? To plodí jenom slabost. Naopak severní moře - rozbouřené, tvrdé - musíte s ním bojovat, když doplavete míli od pobřeží, vlny vás sráží dolů a snaží se vás stáhnout ke dnu - tohle miluji já.“
„Mohl byste být velkým básníkem, opěvujícím moře.“
„Narodil jsem se jako námořník a pořád sním o moři - o našem severním moři, vzbuzujícím respekt …“
„A já sním o africkém pobřeží, o nekonečných písečných plážích…“
„S negry, Schellenbergu, všude kolem…“
Najednou Heydrich prudce dupl na brzdu a Schellenberg se instinktivně zapřel proti čelnímu sklu, než pochopil, co se stalo. Něco velkého a nažloutlého se mihlo přímo před autem a něco dalšího - ne nažloutlého, spíš trochu našedivělého - odlétlo do stoky. Schellenberg poznal, že to je kolouch, sražený nárazníkem jejich Maybachu. Heydrich vystoupil z auta doprostřed prázdné silnice a doběhl ke stoce. Kolouch měl zlomenou nohu, třásl se po celém těle a jeho tmavá krev vytékala z otevřené rány, která odhalovala cukrově bílou kost.
„Gott, wie furchtbar, mein Gott…(Bože, jak otřesné, můj Bože…)“ zašeptal Heydrich.
Zvedl koloucha, v náručí ho odnesl na zadní sedadlo, otočil auto a spěchal zpátky do Berlína. Heydrich vzbudil hlídače na veterinární klinice, poslal ho pro doktora a dále se třásl až do doby pár hodin před svítáním, kdy jelení mládě usnulo s jeho štíhlou nohou ovázanou a zafixovanou dlahou.
„Pojeďme ke mně domů, Schellenbergu,“ řekl Heydrich, „nechci teď být sám. Oči toho ubohého zvířete mě nenechají spát.“
Doma, ve Wannsee, si nalil sklenku vodky, zapnul rádio a poslouchal německé písničky v něm, přidávaje se občas v refrénu k němu. A tehdy si Schellenberg všiml slz vířících v jeho ocelových očích.
Ráno si Heydrich Schellenberga zavolal. Šéf RSHA byl, jako obvykle, ve svém chování chladný, dokonale oholený a jeho oči byly nehybné, jako by je neviditelný hypnotizér přinutil zastavit veškerý pohyb.
,Tak odlišná tvář,‘ pomyslel si Schellenberg, včera to byl člověk. Teď je jako svá vlastní posmrtná maska.‘
[pokračovali v projednávání pracovních záležitostí]
*****
Jeho oči byly napůl zavřené, modré skuliny mezi chvějícími se víčky a vlhkými řasami, propouštějící vzácně slzu na bledé tváře. Stál jenom krok od rádia, zdánlivě nevědomý si svého okolí a svého hosta. Jeho rty se slabě pohybovaly - spíše šeptal slova, než zpíval. Ne nevkusné nejnovější písně - syn hudebního skladatele nenáviděl řvavé pochody a bezduché propagandistické odrhovačky - nýbrž staré melancholické balady.
Schellenberg ho takhle nikdy neviděl. Dokonce ani když hrál na housle, často se slzami v očích, nikdy nevypadal tak naprosto smutně. Rozervaný. Vyzáblý stín muže, který údajně děsil i své vlastní nadřízené svou oslnivou chladnokrevnou myslí. Muže, pro kterého jsou city vítanou slabinou, kterou může u ostatních využít, ale jeho samotného se nijak netýkají. Schellenberg zjistil, že ve skutečnosti nevěděl nic o muži, pro kterého poslední roky pracoval. Dnešní události byly mnohem poučnější než celé roky, po které Heydricha znal.
Myslel si, že poznal Heydrichovu osobní stránku, když ho ,Chef‘ bral s sebou do barů a dokonce i do nevěstinců, když byl opilý a obtěžoval ostatní zákazníky. Nebo když Heydrich svého mladého kolegu pozval k sobě domů, aby poznal jeho rodinu během komorního hudebního večera, který pořádal. Když se zdálo, že hudba, kterou hraje, v něm probouzí ztracené city.
Nic z toho ale Schellenberga nepřipravilo na to, co se stalo tento večer. Na Heydrichovu téměř panickou reakci, když porazil to mládě, Na tak nepřiměřenou starost, která vedla muže, u kterého se zdálo, že ho jen stěží zajímá lidský život, aby strávil hodiny čekáním na veterinární klinice a opustil ji až v časných ranních hodinách, když byl ujištěn, že se zvíře zotaví.
„Pojďte se mnou, nechci teď být sám,“ řekl svému mladému kolegovi, když odcházeli z kliniky. A tak se Schellenberg octl v tomhle obývacím pokoji, sedě na kraji pohovky, čím dál více znepokojený Heydrichovým nevysvětlitelným chováním. Jeden by čekal, že se kvůli útěše obrátí na svou ženu, ale on ji vůbec nevzbudil, když přijeli. Zjevně ve vedlejší místnosti spala jako zabitá, když ji ani hudba neprobudila.
Po několika písních Heydrich vypnul rádio a jeho oči, stále vlhké, ale teď už ne tak skelné, se konečně obrátily na Schellenberga.
„Přemýšlel jsem, Schellenbergu, o tom, že vlastně my všichni nakonec dopadneme jako ten mladý jelen. Převálcovaní osudem bez jakéhokoliv důvodu. Vy, já, Reichsführer, dokonce i sám vůdce. Jednoho dne prostě skončíme zranění a bezmocní na silnici a neexistuje žádný způsob, jak tomu zabránit. A nejspíš v té tmě vykrvácíme, protože nikdo se nebude obtěžovat, aby nám pomohl.“
Schellenberg vstal, když jeho nadřízený začal mluvit, a nervózně si olízl rty. Nebyl zvyklý na takové úvahy, ne od svého vždy tak pragmatického a logicky myslícího šéfa, který ponechával všechno duchovní Himmlerovi a otevřeně se vysmíval Reichsführerovu mysticismu. Ale zřejmě v Heydrichovi bylo víc, než si Schellenberg myslel.
„Věříte v Boha?“ Nebyl si zcela jistý, odkud se ta otázka vynořila; věděl o Heydrichově zášti zejména vůči katolické církvi a jejímu polickému vlivu, ale neměl potuchy, jestli měl, soukromě, nějaké náboženské přesvědčení přetrvávající z jeho katolické výchovy.
Heydrich naklonil hlavu v udivení. Zamyšleně se zamračil, jako by ho ta otázka nikdy nenapadla.
„Neřekl bych,“ řekl nakonec, potom pokrčil rameny. „Nemyslím si, že by na tom záleželo. Jestli tomu říkáte Bůh, osud nebo náhoda, existují věci, které ani ten nejjasnozřivější a nejbystřejší mozek nedokáže předvídat ani ovlivnit. Přijde mi mnohem realističtější říkat tomu osud, než naprosto iracionálně uctívat křesťanského Boha pro slabochy.“
„Nikdy jste na mě nepůsobil jako fatalista,“ poznamenal Schellenberg, teď už klidněji. Přestože téma bylo neobvyklé, byla to aspoň běžně rozumová konverzace, která se mnohem více podobala Heydrichovi, kterého znal.
„Nejsem,“ zasmál se Heydrich neradostně. „Nejsem paralyzovaný strachem ze svého osudu; jenom vím, že ho jednou budu muset přijmout.“
Schellenberg nevěděl co říct. On sám si nikdy nekladl podobné otázky, zřejmě byl přízemnější - někteří zlí jazykové by mohli říct, že byl povrchní - než Heydrich. A soudě podle Heydrichova bolestného pohledu si nebyl jistý, jestli kladení takových otázek dělá druhému muži dobře. Slzy v očích mu však slušely; dodávaly jeho asymetrickým rysům určitou jemnost a přitažlivost. Bylo to poprvé, co si Schellenberg všiml, že jeho nadřízený je překvapivě atraktivní na muže, který není úplně pohledný v pravém slova smyslu. Obvykle zdravý rozum držel jeho touhy na uzdě. Ale teď… Ne, že by v něco doufal, ale najednou se mohl beztrestně dotknout muže, který se po většinu času zdál doslova nedotknutelný, muže, který znervózněl, dokonce i když ho kolegové jenom poplácali po zádech.
Zhluboka se nadechl a usmívaje se tím půvabným úsměvem, který mu v SD získal pověst nanejvýš okouzlujícího člověka, setřel už tak malou vzdálenost mezi nimi. Heydrich na něj rozpačitě zamrkal; podle všeho buď neměl co říct nebo se rozhodl nadále nesdílet své myšlenky. Nicméně neucukl, když Schellenberg zvedl jednu ruku, zlehka ji položil na horní část jeho paže a jemně stiskl.
Schellenberg náhle znovu zaváhal; tak jako vždy byl trochu nervózní, když stál příliš blízko Heydricha. Byl malý a až skoro křehký, někdy si připadal jako malý chlapec mezi svými povětšinou vysokými svalnatými kolegy, a Heydrich, ačkoliv ne tak obrovitý jako Kaltenbrunner, byl obzvláště impozantní postavy. Schellenberg se ho chystal obejmout - přátelské gesto, nabízející psychickou podporu, když je evidentně potřeba a když si o ně Heydrich přímo řekl tím, že ho sem pozval -, ale teď ta myšlenka vypadala směšně. Jak by on mohl poskytnout nějakou oporu? Opřením své hlavy o Heydrichovo rameno? Přitáhnutím do objetí, které by pravděpodobně bylo slabší než od jeho ženy? Obejmout Heydricha mu najednou připadalo stejně absurdní, jako by v dětství chtěl v kostele objímat kněze.
„Možná byste měl jít spát, pane,“ řekl Schellenberg pokorně, vyhýbaje se těm ledově modrým očím, které nebyly o nic méně pronikavé, jen proto že byly zvlhlé. „Jsem si jistý, že společnost vaší ženy by byla užitečnější než moje.“
Heydrich potřásl hlavou. Dlouhé prsty sevřely Schellenbergovo zápěstí, aby mu zabránily ve stažení ruky zpět. Byly studené a tak silné, prsty, které už od raného dětství svíraly krk houslí.
„Nerozuměla by.“ Jeho hlas byl drsný, hlubší než obvykle. Schellenberg se snažil sám sebe přesvědčit, že to je slzami a obrazným knedlíkem v jeho krku, ale doteď zněl Heydrichův hlas normálně. „Žádná žena nerozumí. Měla by starost, ale nevěděla proč.“
Schellenberg také zvažoval námitku, že zcela nechápe, co probíhá Heydrichovou hlavou, ale pochyboval, že by tomu vůbec kdo rozuměl. Dokonce už dříve měl často dojem, že Heydrich je, hluboko uvnitř, velmi osamělý muž, i uprostřed společnosti, jednoduše proto, že nikdo si nedokáže ani představit spletitou komplikovanost jeho mysli. Ale Heydrich sám to nejspíš věděl a stěží to bylo to, co teď potřeboval od Schellenberga slyšet.
„Ženy nemusí rozumět, aby mohly poskytnout útěchu,“ citoval Schellenberg slova, která řekl sám Heydrich jednoho večera, když byli spolu na flámu a Schellenberg byl ve špatné náladě. Ale zatímco tehdy to dávalo smysl, Schellenberg pochyboval, že by právě teď Heydrich toužil po slastném, avšak bezvýznamném uspokojení v ženské náruči.
Heydrichova ruka na zápěstí v něm vyvolávala chvění a on si byl jistý, že si toho jeho nadřízený všimne. Schellenbergova sebekontrola byla obvykle chvályhodná a svou práci, rodinu a osobní záliby držel vždy striktně oddělené, ale nikdo by nemohl očekávat, že odolá těm rukám a těm očím, krásným ve své krutosti, jejichž upřený pohled ho znehybnil jako myš zahnanou do rohu hadem.
Aniž by pustil Schellenbergovo zápěstí, uvolnil Heydrich svou paži ze slabého sevření a chytil mladšího muže za krk, zarývaje tupé špičky prstů do jemné kůže. Schellenberg leknutím zalapal po dechu a klopýtl dopředu, když ho Heydrich prudce přitáhl blíž k sobě. Nebýt mohutného těla, do kterého narazil, nejspíš by upadl.
„Pane, tohle musí být nějaké nedorozumění, prosím…“
Neměl potuchy, co říká, slova sama opouštěla jeho ústa, jako to dělala docela často. Heydrich byl některými lidmi nazýván Oberverdachtsschöpfer (vrchní podezíratel), jak Schellenberg věděl, a ve vteřině zapomínal na věci, které doposud zaměstnávaly jeho mysl, jakmile dostal příležitost potvrdit si jedno ze svých podezření. A jestliže Heydrich ví o jeho úchylkách… Ačkoliv není takový fanatik jako Reichsführer, co se týká homosexuality, určitě nebude o moc tolerantnější.
Všechny tyto myšlenky probíhaly Schellenbergovi hlavou během těch pár nekonečných sekund, než jedna silná ruka ještě pevněji stiskla jeho krk, zatímco druhá ho trhnutím za jeho krátké vlasy donutila zaklonit hlavu. Schellenberg se znovu pokusil zachytit nějaký vzduch, ale v okamžik, kdy se otevřela, začala být jeho ústa drcena surovým polibkem. Polibkem, který tak mohl být nazýván jen pro absenci výstižnějšího slova. Zuby roztrhly jeho horní ret a kovová chuť jeho vlastní krve se mísila s opojnou chutí Heydrichových úst. Ty plné smyslné rty byly stejně nekompromisní jako vše ostatní na něm.
Schellenberg sotva mohl dýchat, ačkoliv si nebyl jistý, jestli je ten nedostatek vzduchu způsoben drsným polibkem nebo Heydrichovými pažemi, které mocně svíraly jeho útlé tělo. Znal Heydricha jako náruživého sportovce, zejména šermíře, ale síla, kterou cítil v jeho pažích, předčila jeho nejdivočejší sny.
Z jeho těla byly kromě dechu vymačkány i všechny jeho obavy a pochybnosti. Ve svém aktuálním stavu si nemohl vzpomenout, kdo to byl, ale jednou slyšel jednoho ze svých kolegů popsat Heydricha jako přírodní živel - a zkoušet se mu bránit by bylo stejně pošetilé, jako by se kostka ledu snažila neroztát, když je pohlcena ohněm.
Schellenberg cítil, jak se rozpouští v Heydrichově sevření, jsa držen zpříma jen jeho pažemi. Ne bez života nebo bezvládně, ale prostě přemožený. Najednou porozuměl dívkám, které se v Heydrichově objetí třásly a někdy i plakaly, i když nebyl nijak zvlášť surový, nýbrž jen tak živelný a nevázaný, že se zdálo nemožné vzdorovat jeho vášni a jedinou možností bylo podrobit se.
Heydrich ho postrčil k zemi takovou silou, že klopýtl a upadl, vzhlížeje rozšířenýma očima k Heydrichovi, který ve zlomku sekundy klečel nad ním. Po krátkém okamžiku zaváhání Schellenberg chytil jeho boky, aby ho přitáhl blíž, a přes jeho obličej se mihl úsměv. Heydrich měl zvláštně široké boky, téměř ženské; vypadaly neobvykle a Schellenberga vždy fascinovaly. Líbili se mu urostlí muži se širokými rameny a svalnatými pažemi a stehny, ne s chlapeckými těly, jako bylo to jeho… a nikdy se mu nelíbili muži s úzkými boky, stejně jako muži s úzkými rameny. Když se chytil svého partnera, chtěl pod rukama cítit maso, ne kosti.
Ale jeho úsměv byl zjevně špatně pochopen - Heydrich zlostně odmrštil Schellenbergovy ruce pryč a přitiskl mu zápěstí k podlaze.
„Chceš se mi vysmívat?“ zavrčel s chvějícími se nosními dírkami. Schellenberg byl příliš zaskočený, než aby se bránil. Nečekal, že někdo s Heydrichovou pýchou a domýšlivostí bude natolik vyveden z míry takovou drobnou nedokonalostí. „Chceš?“
Jako vždycky, když měl strach, začal Schellenberg rychle mluvit, doufaje, že se dokáže ze situace nějak vymluvit. Vždy to fungovalo - na rodiče, ve škole, na univerzitě, dokonce i potom ve straně.
„Ne, nikdy by mě ani nenapadlo se vám vysmívat, pane,“ řekl upřímně, vrhaje na Heydricha ten nejnevinnější pohled, jaký dokázal. Pohled, díky němuž následující slova zněla dokonale hříšně. „Vaše boky se mi opravdu líbí… Rád pro vás pořádně roztáhnu nohy. Líbí se mi to.“
Schellenberg nikdy neviděl Heydricha tak zaraženého. Zdálo se, že jeho vztek byl pryč stejně rychle, jako přišel, a byl nahrazen naprostým překvapením. Schellenberga to uklidnilo a povzbudilo k pokračování. Vykouzlil na tváři ten nejsvůdnější úsměv, osvobodil své ruce z Heydrichova o něco uvolněného sevření a přejel prsty po jeho břiše, krytém vrstvou látky.
„Neměl bych být překvapený, že ano?“ komentoval to Heydrich sedě nečinně. Sevřel Schellenbergovy vlasy. „Dokonce i vypadáš jako malá děvka.“
Tato slova Schellenbergovi nepřipadala jako urážka a vlastně poprvé za celý večer a noc se cítil úplně klidný. Vynikal v umění ochotně se nabízet, vychutnával si to a co se týkalo jeho chtíče, byl na tom docela Heydrich podobně jako on. I když ho u něj dosud mohl vidět zaměřený jen na jiné lidi - vždy ženy -, ne na něj. Jen co otevřel ústa, vybízející slova ho napadala stejně snadno jako kněze jeho kázání. Heydrich ho přitlačil k zemi a přiměl skrčit se dost nepohodlně na zemi.
Přesto neprotestoval, ne když se jeho obličej třel o Heydrichovy slabiny, stále ještě skryté v kalhotách. Kolik hodin strávil ve své kanceláři sněním o tom, jak ho Heydrich nutí kleknout na kolena a zmocní se jeho úst? Třásl se nedočkavostí, když rozepínal kalhoty uniformy, dychtivý vidět, jestli realita bude vypadat jako jeho divoké fantazie.
Nebyl zklamaný. Přestože miloval ženy, jednu věc mu nemohly dát - pižmovou vůni penisu naplňujícího jeho ústa, roztahujícího jeho rty, trochu se cukajícího pod doteky jeho hbitého jazyka, nutícího ho soustředit se, zůstat uvolněný navzdory násilným přírazům do jeho úst. Schellenberg zavřel oči. Kdyby mohl, usmíval by se a byl by zcela šťastný, kdyby Heydrich prostě jen pokračoval ve znásilňování jeho úst, dokud by se neudělal, s těmi dokonalými dlouhými prsty brutálně svírajícími jeho vlasy a bránícími sebemenšímu vzdoru.
Ale Heydrich měl zjevně jiné plány. Odstrčil Schellenberga, obličej zardělý touhou a žárem. Oba na sobě pořád měli celou uniformu a příjemné teplo místnosti se změnilo v nesnesitelné horko. Heydrich si rychle svlékl sako a kravatu, naznačuje Schellenbergovi, aby udělal to samé. Mladší muž rád poslechl a zbavil se také bot, zatímco mu Heydrich rozepínal a stahoval kalhoty, přejížděje prsty po Schellenbergových odhalených nohách. Znovu se cítil tak křehký a slabý, oděný pouze v košili, a byl si jistý, že kdyby Heydrich chtěl, mohl by těma svýma neodolatelnýma rukama snadno přelomit jeho páteř.
Schellenberg se zachvěl, když si Heydrich klekl mezi jeho nohy a začal navlhčovat své prsty pomocí slin… Ten pomalý pohyb prstů klouzajících dovnitř a ven skrz smyslné rty byl fascinující a Schellenberg netrpělivě zakňučel. Ty ruce ho přiváděly k šílenství a on se přistihl, jak mumlá prosby o konec toho trápení. Všechna slova mu však uvízla v krku, když do něj pronikly první dva prsty. Ani to však nebylo dost.
„Chtěl jsi pro mě roztáhnout nohy, nebo ne?“ zavrčel Heydrich Schellenbergovi do ucha. Mladší muž třesoucím se hlasem opakoval „Ano, prosím“ znovu a znovu , než Heydrich násilnicky roztáhl jeho pevné nohy a vnikl do něj - žádná další příprava, žádné hry. Kdyby byl Schellenberg schopný jasného myšlení, všiml by si podobnosti se způsobem, jakým Heydrich útočil na své soupeře v šermu - přímo, hrubou silou, žádné finty a náznaky, prostě svého protivníka převálcoval neochabující silou a energií. Vskutku přírodní živel, bouře, která smete vše, co jí stojí v cestě.
Nikdy nezažil nic lepšího. Šlachy jeho nohou se napínaly až k hranici možného, s každým přiražením se zdálo, že se musí roztrhnout, košile se mu vyhrnovala nahoru, hrubý koberec mu odíral záda a Schellenberg doufal, že to nikdy neskončí. Jeho nohy byly ovinuté kolem Heydrichových boků a ruce přimknuté k těm širokým ramenům. Zjistil, že skoro křičí, když se na jeho ústa přitiskla ruka. Heydrich přestal uprostřed přírazu, sklonil se k němu a horký dech ovanul Schellenbergův zčervenalý obličej.
„Buď zticha, nejsme v domě sami,“ sykl. Schellenbergovy oči se rozšířily, když si to uvědomil - Heydrichova žena spí v ložnici jen pár metrů od nich, bez jakéhokoliv podezření, že se její milovaný manžel právě zmocnil jednoho ze svých mladých podřízených přímo na koberci, po kterém ona bude zítra ráno chodit… S touhle myšlenkou byla ta zakázaná rozkoš ještě více vzrušující.
Zvedl jednu ruku, aby do ní zachytil Heydrichovy vlasy a překvapilo ho, jak hebké byly. Stěží mohl dýchat, když mu Heydrichova ruka přikrývající ústa částečně ucpávala i nosní dírky, ale ani nedostatek vzduchu mu nezabránil vycházet vstříc každému prudkému vniknutí, zatímco byl až trochu zklamaný, že si na ten vpád zvykl tak rychle, že už to bolí mnohem méně.
A přesto věděl, že se blíží… - nestávalo se mu často, že by samotná pasivní role stačila k dosažení orgasmu, ale nikterak překvapivě Heydrich v tomto umění vynikal stejně jako ve všem ostatním, co dělal. Schellenberg v očekávání skousl Heydrichovu dlaň, když cítil, jak se vyšší muž nad ním zachvěl a s vysokým zasténáním vyvrcholil. Ale právě když se ho Schellenberg chystal následovat, Heydrichovy prsty se přesunuly z jeho boků na penis, ovinouce se pevně kolem jeho kořenu.
„Ne, ty malá čubko, uděláš se, až ti řeknu,“ vyrazil Heydrich hlasem bez dechu, který se téměř zlomil, tak krátce po jeho orgasmu. Schellenbergovy oči se rozšířily; škubl sebou proti němu v bezmocném nesouhlasu, ale soucit nepatřil mezi Heydrichovy ctnosti.
Ruka na jeho ústech se odtáhla a ukazováček, který se o jeho rty otřel jako poslední, mu připomněl, aby zůstal potichu, ať se děje cokoliv. Schellenberg netušil, co se bude dít, a když se Heydrich náhle odtáhl, začal se bát, že ho jenom nechá neuspokojeného ležet na podlaze.
Nicméně jeho obavy byly neopodstatněné - silný penis byl téměř okamžitě nahrazen třemi dlouhými prsty, vrženými do něj se stejnou nemilosrdnou silou. Nebylo to úplně stejně účinné, ale pořád to bylo víc, než se dalo snést, když mu zároveň druhá ruka bránila v uvolnění.
Schellenberg ještě nikdy v životě nebyl tak mučený, tak pokořený a tak vzrušený. Jeho oči byly zavřené, vůbec si nevšiml, jak jeho prsty po sobě nechávají škrábance a modřiny na Heydrichových ramenech; vše, co vnímal, bylo trvalé, nelítostné dráždění jeho prostaty - a potom se Heydrich dokonce sklonil, až jeho rty dosáhly k Schellenbergovu penisu, a olízl jeho špičku.
Měl v ústech chuť své krve, jeho horní ret byl jako v ohni od toho, co s ním dělaly jeho vlastní zuby, po obličeji mu proudem tekly slzy a už dávno přestal s prosbami, protože jediný zvuk, který byly jeho hlasivky schopny vydat, by byl křik.
Najednou to přestalo. Ruce, rty, vlasy šimrající jeho břicho - během jednoho okamžiku bylo vše pryč a Schellenberg vyvrcholil v tu chvíli, kdy všemocná ruka pustila jeho penis. Jeho tělo bylo zachváceno třesem slasti a úlevy.
Svět jakoby zčernal a ztichl. Žádné uspokojení nenaplňovalo více než to, které bylo dopřáno po dlouhém bezcitném odpírání. Poprvé ve svém životě plně pochopil skutečný význam slova moc - moc, kterou nad ním měl tento muž byla naprostá a bezvýhradná.
Schellenberg otevřel oči, aby spatřil Heydricha sedět mezi jeho nohama, zpoceného, rozcuchaného, s kalhotami někde u kolen, jeho hebký, lesknoucí se penis uhnízděný v porostu neobvykle světlých kroutících se chloupků. Jeho oči dravce vyzařovaly triumf - jako vládce, který opět získal své panství, ale Schellenberg pořád viděl ty neústupné slzy ulpívající na jeho řasách.
Ani filmům Leni Riefenstahlové ani Wagnerově hudbě se nikdy nepodařilo přivést Schellenberga k pochopení toho, co by mělo být tak obdivuhodného na surové přírodní moci a síle. Ale on, Reinhard Heydrich to dokázal - ta plavovlasá bestie, která vypadala jako stvořená z čisté, neomezené energie - a jeho síla byla ještě působivější v porovnání se slabostí, které byl dnes Schellenberg svědkem.
Trochu se ošívaje se posadil a posunul blíže k němu. Jeho jazyk vystřelil ven z úst, aby navlhčil popraskané rty, ale znovu nevěděl co říct. Jak můžete utěšit muže, jehož duše je tak evidentně rozdrásaná a ztrápená?
Něžně přejel prsty po horní části Heydrichovy silné paže a dovolil si nesmělý úsměv.
„Danke, Chef (děkuji, pane),“ zašeptal a spokojený lesk v Heydrichových očích mu potvrdil, že zvolil správná slova. „Je vám lépe?“
Heydrich odvrátil pohled, ale neprotestoval, když se k němu Schellenberg naklonil a polibkem odstranil zbývající slzu z koutku jeho oka. Povzbuzený jeho povzdechem si Schellenberg troufl zajet prsty do jeho neupravených vlasů, měkkých a jemných jako dětské.
„Někdy to není snadné,“ řekl Heydrich tichým hlasem, ale zněl teď mnohem vyrovnaněji. Trochu si protřel oči a zhluboka se nadechl.
„Co?“ zeptal se Schellenberg váhavě. Cítil, že Heydrichovi pomohl, ale stále neměl nejmenší tušení, na co myslí. Ani ta nejtěsnější fyzická blízkost, během níž byla Schellenbergova duše obnažena až na nejprimitivnější emoce, ho nepřivedla o nic blíže labyrintu, jakým byla Heydrichova mysl.
Oba to věděli a Schellenberg se cítil skoro provinile, když mu Heydrich věnoval další smutný, zklamaný pohled. Nikdy neviděl v očích žádného člověka tolik osamělosti a nikdy si tak zoufale nepřál tu osamělost zmírnit. Věděl ale, že nemůže; a i kdyby mohl, Heydrich - ten vždy nedůvěřivý Heydrich, který je sám na sebe dokonce ještě tvrdší než na ostatní - by ho nenechal.
Heydrich vstal z podlahy, přičemž si natáhl kalhoty. Schellenberg z něj nespouštěl oči, když otevřel malou skříňku a vytáhl z ní přikrývku, kterou nedbale hodil na velkou pohovku.
„Můžete spát tady, je moc pozdě na to, abyste chodil domů,“ řekl stroze, tím stejným neutrálním, chladným hlasem, který používal v práci. „Víte, kde je koupelna; tam se můžete umýt a převléct, než půjdete spát.“
Sám se nezatěžoval očišťováním, než se otočil k odchodu z obýváku - podle všeho nebyl ani dost ohleduplný, aby se aspoň pokoušel skrývat před manželkou své nevěry, které byly takřka na denním pořádku. Ačkoliv ona samozřejmě neměla nejmenší tušení, že se její manžel neomezuje pouze na ženy.
„Pane?“
Stále skrčený na podlaze, s promočenou košilí lepící se k jeho kůži se Schellenberg zachvěl, když se na něj ty pronikavé oči znovu podívaly. Cítil, že musí něco říct, cokoliv, co by zmírnilo bolest přetrvávající v těch očích, v jeho sevřených čelistech. Jenže všechno, co dokázal vymyslet, byly prázdné bezvýznamné fráze, které by Heydricha spíš rozzlobily.
„Dobrou noc, pane,“ řekl Schellenberg dosti bezútěšně. Heydrich jen pokývl hlavou a vykročil z místnosti. O pár sekund později slyšel Schellenberg, jak se otevřely a zase zavřely dveře do koupelny. Uvažoval, jestli si Heydrich prostě lehne do své postele a usne, nebo jestli bude hledat objetí své ženy, jestli mu její paže dají aspoň nějakou útěchu, nebo jestli zůstane vzhůru celou noc, zíraje do tmy, vzpomínaje na velké smutné oči koloucha … a na co bude v té chvíli myslet, až bude poslouchat pravidelné oddechování své bezstarostné manželky, která mu nerozumí o nic lépe než Schellenberg?
Možná jednou bude rozumět. Možná, po několika letech přátelství, mu bude Heydrich důvěřovat natolik, aby se mu svěřil. Ale to není pravděpodobné. Dodneška Schellenberg nijak netoužil po něčem jiném než po jejich neutrálním, spíš jen povrchním kamarádství, které víc než v čemkoliv jiném spočívalo ve společném popíjení. Nebyl člověk, který se dá snadno k někomu připoutat, na to byl příliš vypočítavý a sobecký, ale tuto noc litoval, že pro tohoto muže, který ho tak fascinoval, nikdy nebude víc než důležitý kolega a příjemný společník.
Pozn. překl.: V originále Schellenberg Heydricha často oslovuje německým slovem „Chef“ (šéf), ale kdyby mu v češtině říkal „šéfe“, vyvolávalo by to (aspoň u mě) asociaci s filmy o sedmé rotě, a tak v mém překladu Schellenberg říká Heydrichovi „pane“.
Pozn. překl. 2: Při překladu jsem mírně zredukovala vulgarity, neboť nejsem příznivec mluvy ve stylu dlaždičů. Pokud se někdo z čtenářů cítí ochuzen, nechť si přečte originál.
KONEC
Zpět
Komentáře: