Kdyby se někdo zeptal kohokoli ze zaměstnanců na toho muže, který ten den kolem jedné hodiny odpolední vstoupil do pobočky jisté anglické banky, nikdo by si na něj nevzpomněl. Vypadal jako tisíce jiných businessmanů – propadlé pečlivě oholené tváře, značkový oblek, střízlivá kravata se zlatou sponou, volný kabát pod kolena, klobouk, pravý stetson, a aktovka z pravé kůže. Nebylo na něm absolutně nic zvláštního. Hovořil perfektní spisovnou angličtinou bez přízvuku, snad až příliš dokonalou na rodilého mluvčího, doklady měl v pořádku a požádal o výpis ze svého konta. Pak odešel, aniž by si kdokoli byl schopen později vybavit jeho tvář. Prostě běžný tuctový klient, jakých má každá banka tisíce.
Manori kráčela po ulici rázným rozhořčeným krokem. V ruce muchlala vzteky desky světle hnědé složky a tvářila se tak, že jí všichni uhýbali z cesty. Bylo zjevné, že menší procházka ji na jiné myšlenky rozhodně nepřivede. Zkusila to tedy se zmrzlinou - sladké prý uklidňuje, tak si jednu koupila. Mračit se sice nepřestala, ale vztek nahradila jakási odevzdanost. Rozevřela už po několikáté desky složky. Bohužel další nesmyslný úkol, tam stále stál černé na bílém. Od nanicovatých písmenek vzhlédla příliš pozdě na to, aby se dokázala vyhnout muži, který se na chodníku před bankou díval na hodinky. Vrazila do něj a obsah složky se rozlétl po chodníku. Zmrzlina se rozplácla naštěstí na zemi nikoli na mužově kabátě. I tak to bylo trapné.
„Já – hrozně se omlouvám,“ vyhrkla a zrudla jako rak.
Aby se vyhnula dalším trapným chvilkám, přidřepla si a začala zuřivě sbírat rozsypané papíry.
Muž, podle oblečení právník, podnikatel nebo něco takového, se překvapivě sehnul, vyndal z louže několik listů, oklepal je a podal jí je.
Takže trapas pokračoval. Rozpačitě zamumlala díky a další omluvu tak těsně za sebou, že nemohlo být rozumět ani jednomu.
„Nic se nestalo,“ řekl muž anglicky a usmál se.
Manori se přestala snažit srovnat špinavé a mokré listy do nějakého celku, jenž by se dal nacpat zpět do desek, a pohlédla mu do obličeje. Ostré rysy a propadlé tváře dodávaly jeho tváři přísný výraz, který však zjemňovaly inteligentní šedé oči a malý vlídný úsměv. Nedokázala odhadnout jeho věk. Krátké vlasy zvláštní černošedé barvy, které se říkává pepř a sůl, mu sice již na skráních začínaly šedivět, ale nevypadal na víc jak třicet.
„Já – opravdu se hrozně omlouvám – nedívala jsem se a –“
„Omlouvat bych se měl vlastně spíš já, takhle stát uprostřed chodníku.“
Manori se nejistě usmála.
„Můžu vás pozvat na jinou?“ zeptal se ten muž nečekaně, když ticho začínalo být poněkud trapné.
„Jinou?“ opakovala nechápavě.
„Nebo raději kávu?“
„No já –“ zaváhala. Nestává se každý den, aby vás úplně cizí chlap, do kterého vrazíte na ulici, pozval na kafe.
Na druhou stranu tenhle den byl už od rána celý nepovedený. Manori usoudila, že si zaslouží nějakou odměnu, něco příjemného. A tak udělala, co by jindy bylo zcela proti jejímu přesvědčení.
„Ráda, děkuji,“ kývla na pozvání.
„Asi bych se měl představit – Postrach.“
„Dauntless.“
„Slečna, nebo snad paní?“zeptal se pan Postrach.
„Slečna,“ odvětila a umínila si, že jestli začne vést ty kecy o tom ´taková krásná a tak sama´, pošle ho do háje – a pěkně zeleného.
Pan Postrach jí ale místo toho nabídl rámě, čímž ji zcela rozhodil. Trochu vykuleně ho přijala. Nestává se moc často, že vrazíte na ulici do chlapa, a ten vás pozve na kafe a ještě se chová jako gentleman.
Pan Postrach rozhodně nedostatkem vkusu netrpěl, o čemž ostatně svědčilo jeho oblečení, a vybral jednu z nedalekých luxusních kaváren, které v centru Londýna lákají turisty. Luxusní a taky pěkně drahá.
Manori raději nepřemýšlela o tom, jak zoufale se sem ve svém pracovním oblečení nehodí, a že se svým platem se do takového podniku moc často nedostane. Někde uvnitř stále čekala, kdy se z toho uhlazeného zdvořilého člověka vyklube ten perverzní úchylák – a ono pořád nic.
Pan Postrach objednal dvě kávy a nastalo další poněkud trapné ticho.
„Doufám, že se tomu nic nenapravitelného nestalo,“ prolomil ticho pan Postrach a kývl hlavou k špinavým deskám ležící na židli vedle Manori.
„Ne, ne, to je v pořádku,“ odvětila rychle – možná až příliš rychle, protože zase zavládlo ticho.
Číšník přinesl dvě kávy, což Manori přijala s povděkem, neboť jí to umožnilo získat čas tím, že si nasypala do nápoje cukr a zaměstnala ruce mícháním. Pak se ještě napila. Všimla si, že pan Postrach nechal cukr i mléko bez povšimnutí. Pouze kávu zamíchal a odložil lžičku na podšálek. Nenapil se. A Manori pohled jeho šedých očí trošku znervózňoval, ačkoli pro to nebyl žádný logický důvod.
„Vy nejste z Anglie, že,“ odhodlala se navázat hovor.
„Ne, nejsem. Poznala jste to?“ jeho úsměv byl nevtíravě milý a sympatický.
Během let se Manori naučila odhadovat lidi – nezřídka na tom závisel její život. A pan Postrach jí připadal jako zvláštní, leč velmi příjemný člověk. Upila kávy.
„Vaše angličtina je příliš dokonalá,“ pousmála se a konečně se trochu uvolnila. „Jste tu obchodně?“
„Ano, obchodně,“ přikývl.
„S čím obchodujete,“ zeptala se a pak dodala: „Tedy pokud to není tajné.“
„Ne, tajné to není,“ zasmál se. „Obchoduji s nemovitostmi.“
„Tady v Anglii?“ zajímala se.
„Ne, tady jsem pouze pracovně. Náš klient si přeje byt v Londýně,“ znovu zamíchal kávu a ani tentokrát se nenapil.
„Sháníte lidem byty v zahraničí?“ podivila se a napila se.
„Znáte to,“ pokrčil rameny, „když máte peníze, udělá pro vás kdokoli skoro cokoli.“
„Nevypadáte jako někdo, kdo pro kohokoli udělá za peníze cokoli,“ řekla a samotnou ji až překvapila její drzá upřímnost. Většinou takhle rychle cizím lidem nezačala důvěřovat. Ale z toho člověka vyzařovalo něco – těžko se to popisovalo, ale tohle byl typ člověka, kterému prostě věříte instinktivně.
„Děkuji, to budu brát jako kompliment,“ usmál se. „A co děláte vy?“
„No já –,“ napila se, aby získala čas, „jsem státní zaměstnanec,“ vzpomněla si na první pravidlo z výcviku – když musíte lhát, lžete jednoduše.
„Nevypadáte na úřednici,“ usmál se pan Postrach.
„Děkuji, to budu brát jako kompliment,“ napodobila ho se smíchem.
„Vždycky jsem přemýšlel, proč je úředník skoro něco jako nadávka,“ řekl.
„Vy asi nechodíte často po úřadech, co?“ zeptala se a zahnala myšlenky na otravná papírování a byrokracii v práci.
„Právě že naopak,“ zavrtěl hlavou. „Kamarád ale říkával, že můj problém spočívá v tom, že umím vyplnit daňové přiznání bez chyb.“
„Bez chyb? Nejste kouzelník?“ zasmála se.
„Ne, jen vystudovaný ekonom,“ odvětil.
„V tom by mohl být problém,“ pokývala pobaveně hlavou.
„Co jste vlastně studovala vy?“ zaskočil ji otázkou.
„Já – no – jak to jen říct – dělám do bezpečnosti,“ v duchu se proklela za koktání.
„Policistka?“ povytáhl překvapeně obočí.
„Jo,“ to by mohla využít, „přesně tak.“
„Tak na policistku nevypadáte o nic víc než na úřednici,“ usmál se.
„Opravdu? A na co vypadám?“ schovala se za hrnek, který sevřela oběma rukama.
„Malířku?“ navrhl.
Vyprskla smíchy.
„Když jsem posledně malovala kočku, kamarádka si myslela, že je to kůň a kamarád byl zcela přesvědčený, že je to kráva,“ hihňala se.
„Moderní umění,“ pokrčil rameny. „Máte ráda umění?“
„Abych byla upřímná moc ne, ale spíš proto že není čas. Ještě si tak přečtu nějakou knihu,“ položila dopitý hrnek.
„Taky trpím nedostatkem času. Někdy nezbývá čas a síly ani na tu knihu. Dáte si ještě něco?“ sklouzl pohledem k jejímu prázdnému hrnku.
„Víte já –“ začala a neříkalo se jí to snadno. Už dlouho si takhle příjemně s někým nepovídala.
„Chápu, zdržuji vás,“ usmál se.
Kývl na číšníka a zaplatil. Nemohla si však nevšimnout, že se za celou tu dobu své kávy ani nedotknul.
„Jak dlouho se vlastně zdržíte v Londýně?“ zeptala se, když vyšli na ulici. Neslibovala si od toho nic, jen ji to zajímalo.
„Dost dlouho na to, abych vás pozval na večeři – tedy pokud chcete.“
Trochu jí tím vyrazil dech. No spíš trochu víc.
„Ještě vám dlužím pozvání za tu zmrzlinu,“ dodal s malým úsměvem.
Na tohle nebylo tak snadné odpovědět. Káva – to nic neznamená, ale večeře – to už by se mohlo brát všelijak. Především Remus by to mohl brát všelijak. Na druhou stranu kolikrát v životě ji pozve galantní muž na večeři? Galantní muž, s kterým se jí příjemně povídá? Znovu ji bodl pocit provinilosti. Ale pan Postrach čekal na odpověď. Navíc Remus se to přece nemusí dozvědět – co oči nevidí, srdce nebolí. Pan Postrach brzy odletí domů a všechno bude zase jako dřív. A pak, vždycky si to může rozmyslet a nepřijít.
„Tak dobře,“ přikývla. „Ráda.“
Usmál se.
„Co dneska večer v osm?“ navrhl.
„Nešlo by to zítra?“
„Jistě, proč ne. Takže zítra v osm?“
Přikývla.
Pan Postrach otevřel aktovku a na kus papíru napsal adresu hotelu. Papírek jí podal.
„Sejdeme se v hotelovém baru. Budu se těšit.“
Postrach za sebou zavřel dveře hotelového pokoje. Klíče hodil na noční stolek, aktovku i kabát na postel. Rozvázal si kravatu a rozepnul u krku košili. Prohrábl si vlasy a poprvé se zamyslel nad tím, jestli se nezbláznil. Zvát cizí ženy na večeři – ne, opravdu to nedělával často. Ale už se stalo. Došel si do koupelny umýt ruce a pak zavolal na letiště, aby zrušil rezervaci letenky na dnešní večer.
Uklidil kabát, sedl si na postel a z tašky vyndal mobilní telefon. Vytočil číslo a nečekal dlouho, když to někdo zvedl.
„Karolíno? Postrach – ne nic se neděje. Všechno proběhlo bez problémů.“
„Protože nepoletím večerním letadlem.“
„Prostě tu chci ještě pár dní zůstat.“
„Nebuď zvědavá.“
„Nejsem povinen se ti zpovídat. Prostě vyřiď, že přiletím později.“
„Ještě nevím. Pár dní. Dám vědět.“
„Snažíš se dobře, ale na špatném místě.“
„Prostě si chci udělat prázdniny. Mám na to myslím nárok.“
Vstal a přešel k oknu.
„Ne se Selenou to rozhodně nemá nic společného a nebuď drzá.“
„Řekl jsem ti, abys nevyzvídala. Až přiletím, tak přiletím. Přece to beze mne chvíli vydržíte.“
„Jo, zkuste nezbořit Klub jako posledně, když jsem vás nechal bez dozoru.“
„Čtyři roky není celá věčnost. Jo, řekni Tobiášovi, že jsem před odletem nestihnul vybrat peníze pro Tomislava na domácnost a teď už to nestihnu, tak ať dojde do bankomatu. Karta je u Šárky.“
„Nevím, ať se zeptá Tomislava kolik potřebuje a zbytek odhadne. Jste už velcí, ne? Nemusím vás pořád hlídat, ne?“
„Tak vidíš.“
„Neboj, hlady neumřu. Něco mám sebou – já totiž počítám s každou eventualitou.“
„Ne, Seleně nechci nic vzkázat a ty s Tobiášem uděláte líp, když se nebudete plést do věcí, které se vás netýkají.“
„Ne, myslím, že je to všechno. Že si máte mýt uši, zavírat plyn a zdravit starší lidi vám už snad říkat nemusím.“
„Pozdravuj je. Vrátím se brzy.“
„Ne, neřeknu. Ahoj.“
Odložil telefon na noční stolek vedle klíčů, svlékl se a šel si dát před ještě spaním sprchu.
Konečně došla do bytu v jedné zapadlé čtvrti města. Vybrala jej před několika měsíci ze dvou důvodů. Jednak se musela díky své práci čas od času kvůli bezpečnosti stěhovat a být příliš na očích se nevyplácelo, a pak tu byl Remus a jeho „malý chlupatý měsíční problém“. Vyběhla po schodech a odemkla, špinavou složku odhodila na zem vedle dveří.
„Jdeš pozdě,“ ozvalo se jí za zády vyčítavě.
„To víš, práce,“ v duchu si povzdechla a líbla Remuse na tvář, když se kolem něj protáhla do koupelny.
„Moc pracuješ, možná bys neměla být tak tvrdohlavě zažraná do lapání zločinců kouzelnického bahna,“ podotkl. „Dáš si kávu?“ ozval se z kuchyně.
Chvíli bylo v koupelně ticho.
„Ne, díky…už jsem měla,“ zavolala za okamžik z vany.
Zůstala v koupelně déle, než bylo obvyklé i na ni, přemýšlela o tajemném muži z odpoledne a zvažovala, zda tam má vůbec jít. Přece jen ho neznala a zkušenost ji naučila neukazovat se příliš na veřejnosti. Nepřátelé byli všude a nyní, se sílící mocí Pána zla víc, než kdy jindy.
Když vešla potmě do ložnice, Remus už ležel pod pokrývkou s očima zavřenýma. Potichu si tedy vlezla pod deku.
„Už jsem myslel, že ses utopila,“ zamumlal.
„Ne, jen jsem…musela jsem si něco promyslet.“
„Hmm.. A došla si k nějakému závěru?“ položil ji volně ruku kolem pasu.
„Jo,“ odmlčela se.
„Zítra přijdu později, mám… ještě něco domluveného,“ šeptla a připadala si jako zrádce.
Chvíli čekala na nějakou reakci, ale pravidelné oddechování za jejími zády jí prozradilo, že Remus už spí.
Ještě když hodiny na nočním stolku ukazovaly dvě ráno, zírala do tmy a nemohla usnout, jak se jí myšlenky míhaly hlavou. Nakonec ale usoudila, že snad má právo taky trochu žít a ukolébané svědomí jí konečně dovolilo odebrat se do říše snů.
KONEC