Ráno nejdřív nevěděla, kde je.
Jestli to takhle půjde dál, tak se z těch ranních šoků zblázním, zamumlala si pro sebe a vyhrabala se z peřin.
Za denního světla bylo teprve vidět, že si bude muset v bytě ještě hodně máknout, než bude spokojena.
Uvařila si kávu a pak se vydala na stanici. Byla zvědavá, jakými případy se zdejší kouzelnická policie zabývá. Cestou se ještě stavila koupit k snídani čerstvé pečivo.
Jestliže měl Postrach poslední dva dny dobrou náladu, toho rána byla ta tam.
Snídani nechal netknutou, až vychladla a vytvořil se na ní škraloup sraženiny. Noviny jen prolistoval a zase odložil.
Náladu mu nezlepšila ani zpráva, že Hanako zjistila adresu pana Balsteina.
A když zavolala Selena, odmítl mobil zvednout a přesvědčil Tomislava, aby to vzal a zapřel ho, což ještě nikdy neudělal.
Petr Tichý už seděl v kutlochu za svým stolem, na kterém se kupily hromady složek. Když vešla dovnitř, zvedl hlavu a usmál se.
„Tak jste ještě po včerejšku nevzala nohy na ramena?“
„Eh…co prosím?“ nechápavě povytáhla obočí.
„No, neutekla,“ vysvětlil.
„Jo, takhle. Ne, nemám ve zvyku utíkat. To byste se musel jó snažit,“ usadila ho.
„Takže? Čím začneme?“ rozhlídla se po nepořádku na jeho stole.
„Nejdřív musím dodělat papírování a pak vás vezmu na malou procházku za zločinem. Ale jen když budete hodná,“ zašklebil.
„Hm, tak já se stavím tak za měsíc,“ změřila si vyzývavým pohledem počet složek.
„Abyste se nedivila, jsem rychlík,“ mrknul na ni. „A pak, nemusím přece udělat všechno najednou, ne? Ony,“ ukázal na papíry, „nikam neutečou.“
Manori si pomyslela něco o přehnané pracovitosti a s povzdechnutím se usadila na židli v rohu. Tohle bude dlouhý den, napadlo ji.
„Za výrobu, distribuci a prodej drog vás jménem Nočního klubu odsuzuji k trestu smrti. Bez odvolání. Poprava bude vykonána ihned,“ řekl Postrach.
I když odsouzení mohli stěží něco postřehnout, ti, kteří ho znali lépe, vycítili, že je jako by duchem mimo.
Pan Sedláček brečel, zatímco pan Balstein vykřikoval obvyklé věci o tom, že v Čechách není trest smrti a podobně. Postrach byl ke všemu lhostejnější než obvykle. Pořád mu totiž v hlavě zněla Manořina slova o tom, že nedokáže žít ve vztahu, v němž chybí láska, vášeň a příslib něčeho nového - všechno tohle a mnoho dalšího jeho vztah se Selenou postrádal už - vlastně už od začátku.
Když se konečně Tichý probral jednou hromadou složek, bylo skoro poledne. Ale aspoň se dozvěděla nějaké zajímavosti, ačkoli kdyby Tichý méně mluvil a víc pracoval, mohl být hotový podstatně dřív. Zvedli se a zašli si na oběd. Manori poznamenala, že takové pracovní vytížení nezažila už dlouho, za což byla odměněna kyselým úsměvem svého kolegy. Ten ji pak vzal na pár rutinních obhlídek a výslechů a ve dvě ji propustil s tím, že se jde prokopávat horou žvástů. Manori to přijala s povděkem a zajela do bytu. Chtěla se převléct a skočit za panem Sádlem.
O hodinku později už procházela dveřmi bezpečnostní agentury. Pan Sádlo již na ni netrpělivě čekal.
Smlouvu, kterou podepsala, si prolítla po právnické stránce. Nerada by do něčeho zabředla. Pak se dozvěděla o svém prvním úkolu.
„Jelikož jste mi minule říkala, že se specializujete na zabezpečení důležitých klientů, měl bych pro vás jistou práci pro jednu velkou právní kancelář. Zajišťujeme jim ostrahu v budově a jelikož jsou s našimi službami spokojeni,“ tlusťoch se nefoukl pýchou, „požádali nás o zajištění kompletního elektronického zabezpečení budovy,“ natáhl se pro materiály na stole a podal jí objemnou složku.
„Takže si tohle prostudujte a navrhněte způsob řešení. Konzultaci provádějte se zástupcem pro bezpečnost z dané kanceláře. Uvnitř na něj máte kontakt.“ Máchnul obří rukou směrem ke složce. „Pokud bude nějaký problém, obraťte se přímo na mě, tato klientela je opravdu exkluzivní,“ přimhouřil spokojeně oči.
„Dobře, budu vás informovat o průběhu,“ vzala si složku a vyšla na ulici.
Cestou se Manori zastavila v obchodě a nakoupila nějaké potraviny. V bytě si nachystala rychlý oběd, trochu ještě uklidila a pak si sedla ke složce bezpečnostní agentury. Otevřela ji a musela se usmát. Tohle nemělo chybu. V deskách byly úhledně složeny nákresy budovy, stávající zabezpečení a mnoho dalšího. Spokojeně si procházela jednotlivé listy, když jí zazvonil mobil. Jednou rukou ho vytáhla z tašky a zvedla, aniž by spouštěla oči ze stránek.
„Ahoj,“ ozval se Postrachův hlas.
„Ahoj, voláš, jestli byt ještě stojí?“ uchichtla se a odložila složku stranou.
„To víš, musím se ujistit. Jeden neví, co může Angličany napadnout.“
„Vtipné,“ zavrčela. „Za tohle požaduji omluvu, a to pořádnou,“ prohlásila.
„Hmm, tak mě napadá, co takhle procházka po Praze? Tedy pokud nemáš jiný program,“ navrhnul Postrach.
„Proč ne, pročítání nudných hlášení počká,“ protáhla se. „Kde se sejdeme?“
„Na Václaváku, totiž na Václavském náměstí, pod koněm - ten je tam jen jeden. Jeď metrem a vystup na Muzeu.“
„Dobře.“
Zadívala se z okna. Večerní slunce prosvítalo skrz mraky, ale jinak bylo venku příjemně teplo. Ideální příležitost z letních šatů, které si pořídila za nemalé peníze v Londýně.
Když došla na místo, Postrach už tam čekal.
„Ahoj, proč mám vždycky pocit, že jdu pozdě?“ vydechla Manori.
„Ne, jdeš akorát. Stihnul jsem to o něco dřív,“ podíval se na hodinky.
„Tak to je dobře,“ usmála se. „Kam půjdeme?“ rozhlédla se zvědavě po náměstí.
„Co takhle projít si centrum, a jestli se zvládneš vyškrábat na kopec, můžeme vyjít na Hrad,“ navrhnul s úsměvem.
„Tak kopec ještě zvládnu,“ohradila se naoko naježeně.
„Neříkej, vy máte v Anglii taky kopce?“ nabídl ji rámě s úsměvem.
„Ty máš dneska nějakou popichovací náladu, viď?“ naznačila jednou rukou škrcení a výhružně po něm bleskla očima.
„Já? Ne, to byl jen obyčejný dotaz,“ tvářil se nevinně, jak jen to šlo.
„No, jen aby,“ zavěsila se do něj.
Proplétali se množstvím lidí, kteří se v centru pohybovali, tu a tam se zastavili u výkladních skříní, kde komentovali kýčovitost suvenýrů. Přešli Karlův most a vydali se na Hradčany.
V půli zámeckých schodů se Manori provokativně zastavila, teatrálně se opřela o zábradlí, a tvářila se, že se snaží z posledních sil dýchat.
„Takové stoupání, těch schodů,“ funěla namáhavě.
„Vidíš, jsem ti to říkal, že je toho na tebe moc,“otočil se pobaveně.
„Máš pravdu, já slabá žena, těch pět schodů už fakt nevyjdu,“ nešťastně se podívala na kousek schodiště, který jí zbývalo vyjít.
„Co teď?“ zeptal se Postrach pobaveně.
„Teď si najmu nosiče,“ prohlásila a rozhlédla se, kde by nějakého splašila.
„Ti jsou strašně drahý,“ rozmlouval jí tuhle variantu.
„Hm, fakt?“
„Já mám vždycky pravdu.“
„Vždycky? Jak to děláš?“ zakroutila hlavou.
„To jsou jen zkušenosti,“ pokrčil rameny. „Až ti bude tolik co mě, taky je budeš mít.“
„Dobrá, dobrá. Vzdávám se,“ zvedla ruce a povylezla o další tři schody.
„No vidíš, jak ti to jde,“ pochválil ji Postrach se smíchem. „Myslíš, že to zvládneš vyjít do půlnoci?“
„Jsem šikovná anglická policistka, zvládnu víc věcí, než vylézt pár schodů,“ hrdě vystoupila o další stupeň.
„Jo, a já tady mezitím obrostu mechem,“ poznamenal, bez varování ji vzal do náruče a poslední schod ji vynesl nahoru, kde ji zase postavil na zem.
„Ha, nosič. A zadarmo,“ vypadlo z ní. Navíc se nezmohla, opět ji překvapil tentokrát tím, s jakou lehkostí ji vynesl nahoru. Uvažovala, co všechno od něj má ještě čekat.
„No, zadarmo není nic. Počkej, však já ještě za to budu něco chtít,“ zašklebil se Postrach a vydali se dál.
„To jsem zvědavá,“ uculila se a shrnula si pramen vlasů poletující ve větru z tváře.
Výhled na Prahu byl vskutku kouzelný. Jen na západě se hromadily hrozivě vypadající mraky.
„Vypadá to, že bude pršet,“ ukázala Manori k obzoru.
„Raději půjdeme,“ přikývnul Postrach a svižně sešli dolů k Vltavě. Postrach se ji přes protesty a ujišťování rozhodl vyprovodit až domů.
V půli cesty se ale strhla hotová průtrž mračen, stihli se tak tak schovat pod jednu domovní střížku, ale i ta neskýtala zrovna komfortní ochranu před deštěm a větrem.
„A to jsem si myslela, že tahle pršet umí jen v Anglii,“ prohlásila Manori a snažila se vytřepat si vodu z vlasů a nedrkotat zuby.
„Nemusíte si všechno sobecky nechávat pro sebe,“ Postrach si ji přitáhnul blíž k sobě a přehodil jí své sako kolem ramen.
„Dík, myslíš, že to za chvíli přejde?“ přikrčila se k němu a vklouzla rukama do rukávů saka. Bylo jí velké a bylo podivně studené, ale hezky vonělo nevtíravou kolínskou.
„Asi ne,“ zamračil se. „Doufám, že nenachladneš,“ zadíval se na její promodralé rty.
„Ne, pokud tady nezmrznu, nebo se neutopím, tak ne,“ pokusila se usmát.
Chvíli stáli těsně vedle sebe mlčky. Manori se k Postrachovi lehce přitiskla, protože se dost ochladilo a byla promočená na kůži, jenže se od něj moc neohřála. Stejně jako ona byl mokrý a musela mu být pěkná zima.
„Tohle nemá cenu, akorát tu mrzneme,“ prolomila ticho Manori. „Mokří jsme stejně oba i tak,“ mávla rukou a vykročila do deště.
Postrach ji chvíli zaraženě pozoroval, ale pak následoval jejího příkladu. Usmál se, když Manori zaklonila hlavou a zatočila se v dešti.
„No tak pojď,“ natáhla k němu ruku.
Chytil ji a byl rád, že má na co svést studenou kůži.
Povedlo se jim naštěstí chytit autobus. Postrach koupil u řidiče pro Manori jízdenku a cvakl ji. Manori si sedla na sedačku a schoulila se.
„Skvělá procházka,“ zazubila se.
„Promiň,“ pousmál se Postrach.
„Ty za to přece nemůžeš,“ zasmála se.
Autobus je vyhodil ještě dost daleko, takže poklusem doběhli k domu a vkradli se za hlasitého čvachtání vody do bytu.
„Doufám, že nikdo nepřijde na to, kdo je za tu povodeň na schodech zodpovědný,“ uchichtla se Manori, když za nimi tiše přibouchla dveře. Stáhla ze sebe Postrachovo mokré sako a přehodila ho v kuchyni přes opěradlo židle.
„Sundej ze sebe ty mokré věci, nastydneš,“ přikázala.
„To je dobrý,“ mávnul rukou.
„Houby dobrý, nastydneš,“ zamračila se.
„Já nemůžu nastydnout,“ odvětil bezmyšlenkovitě.
„Nastydneš jako každý jiný,“ opáčila. „Tak svlíkat,“ zavelela se smíchem.
Postrach se na ni podíval, jako by si nebyl jist, nakolik to myslí vážně, a nakolik si dělá jen legraci.
„Manori, to nejde - “ pokusil se odporovat.
„Našla jsem tu náhradní deku,“ nenechala ho domluvit. „Hezky se do ní zabalíš a já slibuji, že tě nepřipravím o nevinnost,“ zašklebila se.
„Tos mě uklidnila,“ pousmál se rozpačitě.
„Postrachu, nemůžeš zůstat v tom mokrém a takhle nikam taky nemůžeš,“ zvážněla. „Potřebuješ se usušit - oba se potřebujeme usušit,“ usmála se.
Postrach si tedy s povzdechnutím rozvázal kravatu. Pravda byla, že přijít teď do Klubu jako zmoklá slepice, přivodil by některým asi záchvat smíchu. A tu radost jim nedopřeje. Navíc by to vyvolalo spoustu všetečných otázek. No, a k Seleně takhle nemohl už vůbec.
„Dobře, ale jdi první,“ kývnul hlavou ke koupelně.
Manori tedy zapadla do koupelny pod horkou sprchu.
Sotva zaslechl tekoucí vodu, zazvonil mu mobil. Vodní sprchu tedy přežil bez úhony. Postrach ho vyndal ze saka a když spatřil, kdo volá, jen si povzdechnul. Přesto to vzal.
„Ahoj, Seleno.“
„Měl jsem práci.“
„Cože?“
„Rozuměl jsem ti dobře. Nemůžu.“
„Prostě nemůžu.“
„Jo, já chápu, že v tomhle dešti - jistě zničíš si účes,“ zatvářil se přitom kysele. „Ale já prostě nemůžu.“
„Tak si vezmi taxíka.“
„Dobře víš, že o své práci s tebou mluvit nebudu.“
„Moje práce je jenom důležitá.“
Selena to vztekle položila. Postrach zavřel telefon a když ho odkládal na stále nefunkční televizi, poprvé si uvědomil, že jeho svědomí se přestalo ozývat. Klidně by mohl dojít pro auto a pro Selenu dojet, jenže - nechtěl. A vůbec mu nedělalo potíže lhát, že má práci. Svědomí se ani nehnulo. Zadíval se z okna ven a napadlo ho, že ten vztah je ve větší krizi, než by si kdy vůbec připustil.
Když Manori vyšla z koupelny, stál Postrach u okna a pozoroval proudy deště padající z černého nebe.
„Jsi na řadě,“ usmála se. „Dáš si něco teplého? Čaj? Kávu?“ nabídla.
„Ne díky, vody už mám pro dnešek dost,“ otočil se od okna a zmizel v koupelně.
Manori jen pokrčila rameny. Už si začínala zvykat na to, že Postrach nikdy nic nechce jíst ani pít. Bylo jí to divné, ale koneckonců to byla jeho věc. Vytáhla sušák, který roztáhla v kuchyni u okna, přehodila přes půlku mokré věci, uvařila si ovocný čaj, přidala do něj med a zalezla si v ložnici pod peřinu.
Když za několik minut Postrach vylezl z koupelny s ručníkem kolem pasu cítil se přinejmenším nepohodlně. Rozložil si mokré šaty v kuchyni a došel podle vůně medu do ložnice. Musel se nahlas zasmát, když ji uviděl. Manori seděla v klubíčku zamotaná do peřiny na konci postele, čouhala ji akorát hlava s rozježenými vlasy a ruka s napůl vypitým hrnkem čaje.
„No ty seš rozkošná,“ neodpustil si. Najednou jako by z něj všechny starosti spadly.
„Dík,“ vytáhla ruku zpod peřiny a hodila po něm deku.
Nemohla si pomoct a nenápadně ho sjela pohledem. I když na skráních šedivěl, podle tělesné kondice by mu nehádala moc přes třicet. Sice byl docela hubený, ale pod kůží byly jasně zřetelné svaly. Už se ani tolik nedivila jeho síle, teď ji z něj zřetelně cítila. Hlavou ji bleskla vzpomínka na jiné mužské tělo, mohutnější, ale ne tak propracované. Zatřepala hlavou a nechala toho okounění.
„Pojď se přidat do klubu rozkošných,“ zašklebila se a poplácala matraci vedle sebe.
„Manori - “ nadechl se k protestům.
„Tohle jsme už probrali. Musíš být zmrzlý jako kus ledu. Šup do tepla! Pak dostaneš zápal plic a jak to vysvětlím?“ zaškaredila se na něj.
Postrach se tedy zabalil do deky a přisednul si k ní. Přišlo mu to šílené. Oba toho na sobě moc neměli, nacházeli se v jedné posteli a oddělovalo je ani ne půl metru. Měl z toho takový divný pocit kolem žaludku, a kdyby byl sám k sobě upřímný, přiznal by si, že možná ještě i o trochu níž.
„Fakt nechceš nic horkého do žaludku?“ zeptala se a natáhla k němu hrnek.
„Ne, opravdu ne,“ zavrtěl hlavou a do nosu ho udeřila slabá vůně medu.
„Jak chceš,“ pokrčila rameny, tedy to se jen mohl domýšlet z toho, jak se peřina nadzdvihla.
„Ještě, že jsme ve čtvrtém patře,“ upila čaje.
„Co je na tom tak úžasného?“ zívl. Posledních několik dní se pořádně nevyspal a horká sprcha ho naladila tak nějak ospale.
„Nevezme nás velká voda,“ kývla směrem k oknu, kde to rozhodně nevypadalo na letní přeháňku.
„No, Vltava je docela blízko,“ znovu nedokázal potlačit zívnutí.
„Co zíváš?“ dloubla ho loktem.
„Měl jsem toho posledních pár dní hodně, moc jsem se nevyspal,“ omluvně se pousmál.
„Jo, mě to teprve čeká, ale nebudeme přece mluvit o práci.“
Zahřmělo a za okamžik za oknem po zataženém nebi zazářil blesk. Světlo zablikalo.
„Jůůů,“ schovala si Manori hlavu pod peřinu, div že nevylila čaj. „Bojíš se taky?“ zeptala se, když vykoukla.
„Ne, nebojím,“ Postrach v sobě neúspěšně dusil smích.
„Dojdu zhasnout,“ řekla. Odložila hrnek a vymotala se z peřiny. Rychle doběhla k vypínači a zhasla. Pak zajela zpět do tepla.
„Už se bojíš?“ zeptala se ho rozpustile.
„Pořád ne,“ zasmál se.
„Jsi statečný kluk,“ zívla a přisunula se k němu blíž. „Nevadí?“ zeptala se a položila si mu hlavu na rameno.
„No - nevadí,“ co taky jiného mohl odpovědět, když už se horká kůže její tváře dotkla jeho ramene.
„U Merlina, ty jsi studený. Vážně nechceš něco teplého? A zabal se pořádně.“
„Jsi snad moje máma?“ usmál se Postrach.
„Tak si mrzni,“ ušklíbla se, ale hlavu z jeho ramene pryč nedala.
Ve tmě pokoje nemohla vidět jeho pohled, jakým se na ni díval. Selena by si mu nikdy takhle nepoložila hlavu na rameno.
Postrach zívl a zadíval se na Manori, která vypadala, že si hodlá na jeho rameni ustlat.
„Jestli se chystáš usnout, tak ale někde jinde. Já nejsem pohovka,“ šťouchl do ní.
„Tsss,“ zašklebila se na něj a just se k němu ještě víc přitiskla.
Postracha to vyvádělo z míry. Nebylo to správné a navíc zjišťoval, že se mu to libí a to už vůbec nebylo správné.
„Manori,“ jemně ji odstrčil a ona sklouzla s tichým zavrčením dolů na polštář.
Možná by si mohl taky zdřímnout, napadlo ho, když se díval, jak usíná. Jen na chvilku. Hodinka spánku a pak půjde.
Počkal až začala pravidelně oddechovat a došel si pro mobila. Nastavil budíka a s nepříjemným provinilým pocitem vklouznul zpátky pod peřinu. Zůstal jen na krajíčku, aby se nedotýkali, protože to v něm vyvolávalo protichůdné pocity.
KONEC