Postrach seděl u baru a mračil se na poloprázdnou sklenici jako by to byla všechno její vina.
Proč se jen musel s Manori v tom kasinu potkat? A co tam dělala? A kdo byl ten chlap?
Bylo zvláštní, že všechny myšlenky, které ho užíraly, se točily kolem Manori.
Postrach si povzdechl. Tenhle večer se těžce nevydařil. Měl sedět doma.
Sklouzl pohledem na mobilní telefon, který ležel na barovém stole. Měl by jí zavolat. Omluvit se. Dát to zase do pořádku.
Jenže pokaždé, když se natáhl pro mobil, něco se v něm vzpříčilo. Na druhou stranu proč by Selena žárlila, kdyby jí na něm nezáleželo?
Zvedl telefon a vytočil její číslo.
„Seleno, já –“ položila to dřív, než mohl cokoli říct.
Tak vytočil její číslo znovu.
„Prosím tě, vyslechni mě!“
„A to jako proč? Nechal jsi mě jít samotnou v noci po tomhle hnusném městě!“ vyjela na něj.
„Není hnusné,“ řekl Postrach dotčeně.
„Jsi lhář a podrazák!“
„Nikdy jsem ti nelhal!“ ohradil se a svědomí se tak neklidně zavrtělo.
No tak skoro nikdy, opravil se v duchu.
„Už ti nevěřím! Nedá se vám věřit, jste jen zvířata hnaná svým nízkým odporným pudem! Jen si jdi za tou tvou – štětkou!“
Postrach sevřel telefon tak pevně, až to v plastové konstrukci žalostně zaskřípalo.
„Až zjistí, co jsi zač, probodne tě první stříbrnou věcí, kterou najde! A já se na to těším! Těším se, až se připlazíš a budeš škemrat!“
„Já se plazit před nikým nebude a před tebou, Seleno, před tebou už taky ne!“ vyštěkl a položil to.
Takhle se nikam nedostanou. Ona je na něj naštvaná a on na ní taky.
„Arogantní, hysterická, namyšlená – “ poslední slovo řekl jen velice, velice tiše, ale stejně to kráva řekl. Potřeboval si ulevit jako už dlouho ne.
Napil se ze sklenice a vyplivl to zpátky. Bylo to odporně studené.
To tu seděl už tak dlouho?
Zadíval se na hodinky. Bylo čtvrt na pět.
Manori se probudila brzy ráno, slunce teprve vycházelo. Podívala se na hodiny na nočním stolku a rozmrzele se otočila na druhý bok. Zavřela oči, rozhodnutá ještě chvíli si pospat. Ale spánek jak na potvoru nepřicházel. Místo toho se jí hlavou honily myšlenky o včerejším večeru, o kasinu a hlavně o Postrachovi. Trápilo, ji, že ho nevarovala a ještě víc, že za ním vůbec šla. Kdyby zůstala u baru, nemusel si jí všimnout a bylo by vše v pořádku.
To máš z toho, že jednáš dřív než myslíš, zavrčela si pro sebe a překulila se zpátky. Pohled ji padl na mobil. Ne, volat mu rozhodně nebudu, nehodí se to a problému jsem mu způsobila dost. Razantně se od telefonu odvrátila a chvíli koukala do stropu.
Ale možná bych se měla omluvit...
Zatraceně, co se to se mnou děje, zamumlala si pro sebe a přetáhla si peřinu přes hlavu.
Když se znovu zadívala na hodiny, ukazovaly již lidský čas.
No nic, horší to už nebude, pomyslela si a prsty tak nějak automaticky vytočily Postrachovo číslo. Telefon zvonil docela dlouho.
Postrach se s trhnutím probudil. Telefon zběsile poskakoval po barovém stole a vyzváněl. Protáhl se, až mu zakřupalo v zádech, a zvedl to.
„Jo?“ zívl.
Když se z druhé strany ozval Postrachův ospalý hlas, připadala si jako provinilec.
„Ahoj, to jsem já, promiň, asi tě budím, co?”
„Ne, to je dobrý, spaní na baru není nic příjemného.”
„Na baru?” vypadlo z ní překvapeně.
Postrach se usmál. Byl docela rád, že zavolala a vzbudila ho. Nebýt jí, ještě by ho tu takhle někdo našel a to by bylo řečí.
„No jo, ale nikomu to neříkej. Co potřebuješ?“
„Já jen, chtěla jsem se omluvit, za včerejšek, asi jsem ti způsobila dost nepříjemností,“ promluvila tiše.
„Ne, za to ty nemůžeš,“ odvětil s důrazem na „ty“.
„Myslíš, že bys mohl zaskočit někam na snídani? Se mnou?” vyhrkla, ani nevěděla proč.
Postrach zaváhal. Jídlo bylo problém. Přesto se přistihl, jak říká ´ano´ ještě dřív, než promyslel na co se vymluví tentokrát.
„Skvělé, tak co bys řekl tomu pekařství na rohu – víš, kde. Mají tak úžasné věci a dá se tam venku posedět.“
„Jo, to by bylo prima.“
„Tak za,“ zadívala se na hodiny. „Za hodinu a půl?“
„Budu tam,“ slíbil a položil to.
Trochu ztuhle sklouzl z barové židle a vydal se nahoru do svého pokoje. Musí si dát sprchu a převléknout se.
„Copak těžká noc?“ zašklebil se Tobiáš, který vylezl ze svého pokoje.
„Jak je možné, že jsem tě nenaučil mlčeti zlato?“ zavrtěl Postrach hlavou, když za sebou zavíral dveře.
Manori vylezla z postele, proběhla koupelnou, hodila na sebe kalhoty a triko a vyrazila na místo schůzky.
Nakonec bylo přece jen dobře, že zavolala, pomyslela si.
Telefon znovu zazvonil právě ve chvíli, kdy byl ve sprše.
Manori, blesklo Postrachovi hlavou a vylítl ze sprchy tak rychle, že ani nezavřel vodu.
„Manori?“ vyhrkl a doplatil na to, že se nepodíval, kdo volá.
„No jistě,“ ozval se Selenin ledový hlas. „A já husa hloupá jsem ti chtěla dát ještě jednu šanci. Nejspíš se už těšíš, jak si tu člověčí husičku zatáhneš do postele. Doufám, že nosí stříbrné spodní prádlo, aby ti upálilo pazoury!“ zaječela a položila to.
„A do prdele,“ ujelo Postrachovi. Na to se totiž už nic jiného říct nedalo.
Teď už Seleně jen tak nevysvětlí, že s Manori nic nemá. Vlastně tohle možná bude znamenat konec jejich vztahu, uvědomil si. A bude za to moct přičítat vinu jen sobě.
Tak proč mu to ani v nejmenším nevadí?
Manori se zadívala na hodinky. Byla nervózní. Postrach měl už deset minut zpoždění a to u něj nebylo normální.
Co když se mu něco stalo, strachovala se.
„Ahoj,“ ozvalo se za jejími zády a Postrach si sedl naproti ní.
Všimla si, že sice není udýchaný, ale zjevně měl hodně hektické ráno.
„Máš – “ snažila se potlačit smích. „Máš na tváři - “ natáhla se a setřela mu z obličeje trochu pěny na holení. Hezky voněl.
„Díky, tohle ráno jsem vážně nezvládl,“ pousmál se.
Byl mnohem uvolněnější než včera, ale taky smutnější. Poznala mu to na očích.
„Tak co si něčím život osladit, hm?“ posunula k němu talířek s koblihami.
„No, víš – “ začal, ale když viděl, jak se na něj dívá, slova mu uvázla v krku.
„Chápu, ty nesnídáš,“ řekla a přitáhla si talířek zpátky. Nedokázala však zakrýt zklamání.
Postrach si uvědomil, že když ho aspoň jednou neuvidí jíst, začne mít podezření. A kdyby zjistila pravdu – na to nechtěl ani pomyslet. Pohledem zkontroloval, že tu záchody jsou.
„Ne, rád,“ přitáhl si talířek zpátky. Její úsměv ho ujistil, že mu to za to stojí.
Koblihy sice nádherně voněly, ale jinak v něm nevyvolávaly žádnou chuť do nich byť jen kousnout. Jenže Manori se na něj dívala. A doufat v to, že ho spasí její náhlý odchod na toalety, bylo příliš naivní.
Jsi Noční klub, zvládneš všechno, řekl si v duchu a přinutil se do té věci kousnout.
Byl to divný pocit a úplně cítil, jak se mu žaludek stáhl nevolí. Polykat něco pevného bylo nezvyklé a nepříjemné. V jednu chvíli měl pocit, že se tím snad udusí.
„Nechceš bouchnout do zad?“ nabídla se starostlivě.
Ještě to tak, pomyslel si a zavrtěl hlavou. Polknul a statečně si ukousl druhé sousto. Nejhorší bylo, že neměl nejmenší představu, kdy začne jeho žaludek protestovat. Musel to nicméně risknout.
Podařilo se mu nasoukat do sebe celou jednu koblihu, což považoval za heroický výkon. Obzvláště vzhledem ke skutečnosti, že se mu už asi tak od půlky chtělo zvracet.
„Omluv mě,“ šeptl a spěšně zamířil na toalety.
Zjistil, že zvracet je pořád stejně ohavná činnost jako bývala. Akorát ta kobliha byla paradoxně sympatičtější cestou zpátky, protože mu díky tomu přestalo být zle.
Skvěle to začalo a skvěle to pokračuje, pomyslel si hořce, když si myl ruce.
„Dáš si ještě?“ nabídla mu Manori, když se posadil naproti ní.
„Jen to ne!“ uklouzlo mu.
„Nebyla dobrá?“ otázala se zaraženě.
„Ne, ne, vůbec,“ připadal si, že blábolí jako idiot. „Nemám chuť.“
„Problémy,“ pochopila. „Kvůli včerejšku?“
„Ty za to nemůžeš. Ty ne,“ ubezpečil ji a zjistil, že po extempore s koblihou dostal opravdový hlad, což bylo nepříjemné, leč zvládnutelné.
„Postrachu, mě to mrzí, já – “
„Manori, neomlouvej se,“ zarazil ji. „Navíc teď už je to jedno, protože – “ zavrtěl hlavou a bezmyšlenkovitě si začal pohrávat s lžičkou od její kávy.
„Jestli – jestli si o tom chceš promluvit,“ nabídla se tiše.
„Nevím, jestli je o čem mluvit,“ povzdechl si. „Včera jsem to zvoral a dneska to dorazil.“
Nechápavě se na něj zadívala.
„Už se neozve,“ řekl spíš sám sobě než Manori. Byl to jen takový tichý povzdech.
„Třeba jo,“ pokusila se ho povzbudit. „Určitě tě – “ zarazila se. Chtěla říct miluje, ale bylo víc než zjevné, že láska v tomhle vztahu není. A možná ani nikdy nebyla. „Má ráda,“ dořekla rozpačitě.
„Ta má ráda jen sama sebe,“ poznamenal Postrach. „A nejhorší na tom je, že…¬že nevím, jestli vůbec chci, aby se ozvala.“
„No a,“ začala opatrně. „Nenapadlo tě někdy, že bys byl bez ní šťastnější?“
Zadíval se na ni, jako by nevěděla, o čem mluví.
„Podívej se, Postrachu, ty si hrozně fajn chlap,“ řekla mu a položila dlaň na jeho ruku. Už ji ani nepřekvapilo, že ji má studenou. „Zasloužíš si někoho lepšího. Někoho, kdo by tě měl rád. Tak proč…zůstáváš ve vztahu, který není…ti nevyhovuje?“ opatrně volila slova.
Postrach si povzdechnul.
„Víš, jsou – lidé, kteří řekněme – no prostě nejsou pro většinu populace vhodnými – partnery. Takoví – lidé, když pak najdou někoho, kdo je ochotný s nimi žít, snesou hodně, protože –“
„Se bojí osamělosti?“ dořekla za něj. Bylo jí jasné, že mluví o sobě.
„Co ty víš o osamělosti,“ zašeptal a bezmyšlenkovitě propletl prsty s jejími.
Manori si vzpomněla na své dětství, když se u ní začaly projevovat její magické schopnosti. Na to, jak se jí děti stranily, protože byla divná. A na tu úlevu, když zjistila, že je spousta takových jako ona. Vzpomněla si ale i na roky, kdy studovala, a kdy jí děti z mudlovských rodin záviděly, že má matku čarodějku, kdežto děti z čistokrevných rodů jí opovrhovaly, protože otec byl mudla. A jak se jí pak všichni svorně vyhýbali, když zjistili, že její máma je bystrozorka. Než se seznámila s Meg, užila si osamělosti víc než dost.
„Možná víc, než si myslíš,“ řekla tiše a přejížděla mu jemně placem po hřbetu ruky.
Zadíval se na ni. Ty jeho šedé oči – měla pocit, že jí vidí až do duše. A přitom když se do nich zahleděla, spatřila, že je zranitelný – alespoň teď v tuhle chvíli. Zranitelný a osamělý.
„Na světě jsou tolerantní lidé. Lidé, kteří tě budou brát takového jaký jsi a nebudou ti poroučet, ani tě zkoušet měnit,“ usmála se. To, že ona je takovou raději spolkla. Měla obavu, jak by to vyznělo.
„A ty rozhodně nemáš zapotřebí trápit se s někým jako je ona,“ dodala důrazně. „Ona si tě nezaslouží.“
Postrach se nepatrně usmál. Byl to smutný úsměv, ale byl to úsměv.
„Co děláš dneska?“ zeptala se.
Postrach pokrčil rameny. Neměl náladu něco dělat.
„Tak si uděláme výlet. Co ty na to? Aby sis trochu zlepšil náladu,“ usmála se na něj.
„To tvého přítele moc nenadchne,“ řekl tiše.
„Přítele?“ zamžikala překvapeně.
„Toho, co jsi s ním byla v kasinu,“ připomněl jí.
„Jak jsi, prosím tě, na tohle přišel?“ zasmála se Manori té představě.
„Řekla jsi to,“ namítl zmateně.
„Omlouvám se, Postrachu, omlouvám, já to nemyslela tak, jak jsi to pochopil. Je to kolega z práce. Byli jsme tam pracovně,“ usmála se na něj.
A on jí ten úsměv oplatil. Byl to malý úsměv, ale přesně ten, který znala.
„Promiň,“ jeho úsměv se prohloubil a do očí se mu pomalu vrátila jiskra. „Prostě – takže co ten výlet?“
Manori si všimla, že chtěl říct něco jiného, ale na poslední chvíli si to rozmyslel, nicméně to z něj nehodlala páčit.
„No, navrhovala bych na chvíli vypadnout z města, nějak mám poslední dobou lidí plné zuby,“ navrhla.
„Proč ne, můžeme vyjet někam pryč. Aspoň uvidíš z Čech víc než jen Prahu,“ přikývnul Postrach a samotnému mu přišel nápad utéct od všeho toho shonu docela lákavý.
„Jsi tady autem?“ zeptala se a strčila zbytek koblih do sáčku, aby po cestě nepadli hlady.
„Ne, doběhl jsem sem po svých,“ vrátila se Postrachovi dobrá nálada.
„Ach tak, proto to zpoždění,“ chápavě přikývla a vstala.
„To víš, už nejsem nejmladší,“ pokrčil rameny a vedl ji k autu.
„Ale prosím tě, člověku je tolik, na kolik se cítí,“ mávla rukou a nasedla.
Ranní Prahou projeli vcelku klidně, ulice se ještě nestačily zaplnit natolik, aby se staly neprůjezdnými. Postrach řídil jistě, musela obdivovat jeho smysl pro orientaci, ona se v pražských ulicích pořád nemohla nějak vyznat. Chvíli zkoušela uhádnout, kudy teď zrovna jedou, ale když se jí nepovedlo ani jednou trefit, z čehož měl Postrach skoro škodolibou radost, raději toho nechala. Pohodlně se opřela v sedadle a nechala si pootevřeným okýnkem proudit chladný vzduch do vlasů.
„Je tady krásně,“ pozorovala Manori krajinu a hltala očima jednotlivé detaily.
„Kde je tvoje anglické vlastenectví?“ usmál se Postrach a úkosem se na ní podíval. Napadlo ho, že s těmi lehce rozcuchanými vlasy vypadá zatraceně dobře, a tak raději zabodl oči zpátky na cestu.
„Asi zůstalo v posteli a dospává,“ zašklebila se. „A pak, částečně jsem přece Češka, ne?“ uvědomila si a vítězoslavně se usmála, že ji tohle napadlo.
„Ale jen částečně,“ zpražil ji vážným pohledem, ale koutky úst mu nepatrně cukaly.
„Dík,“ naoko se urazila a otočila se k bočnímu oknu. „Co je to támhle za hrad?“ zaostřila zvědavě zrak a zapomněla být uražená.
„Tam tě hodlám zavést a uvěznit,“ chytil se toho Postrach a odbočil z hlavní cesty.
„Ne, vážně?“ vykulila oči. „Pán veze kořist do svého hnízda?“ popichovala ho.
„Jo, přesně jako z historického románu, šlechtic unese prostou dívku na svůj hrad,“ uculil se a zastavil na volném prostranství nedaleko rozpadlé hradby.
„Hele a nejsi trochu chudý šlechtic?“ neodpustila si, když vystoupila z auta a rozhlédla se po zřícenině. „Chtělo by to novou střechu, jinak ti z prosté dívky zbyde zmoklá slepice,“ uchichtla se a vydala se na obhlídku.
„Spíš nové zdi,“ opravil ji Postrach. „Dej si pozor, ať někam nespadneš,“ varoval ji, když viděl s jakou vervou se pustila do průzkumu. „Nevezl jsem tě sem takovou dálku, abych tě pak tahal z nějaké díry,“ vydal se za ní.
„Jasně, ty bys mě tam nechal co? Už jsem tě prokoukla, tohle je ideální místo, kde se dá někoho jednoduše zbavit,“ zahrála Manori úlek, a pak se vyšvihla na nejbližší kus hradby a zmizla za širokou hradební zdí.
„No počkej, teď už odsud neodejdeš,“ přistoupil na její hru, odložil sako na zídku a bez problému se šplhal za ní. Ale když dorazil na zpustlé nádvoří, nikde ji neviděl. Nemohla přece tak rychle překonat tohle otevřené prostranství, pomyslel si a zostřenými smysly pátral, kampak se ukryla. Tiše při tom postupoval podél zdi.
Manori ho pozorovala ze svého stanoviště o patro výš nad ním. Trochu nefér si před chvíli vypomohla vyčarovaným provazovým žebříkem přeměněným z psího vína, které se bujně pnulo po většině zdi. Nyní ho trochu okouzleně a trochu překvapeně sledovala. Nečekala, že se bude pohybovat natolik tiše, rychle a obezřetně. Barnie měl pravdu, takhle se uměl chovat jen někdo s vynikajícím výcvikem. Vrtalo ji hlavou, kde se tohle naučil.
Postrach dole vycítil její přítomnost, slyšel odněkud lehký šelest, ale díky tomu, jak se zvuk odrážel od kamenů, nebyl schopný určit odkud přesně.
„Hledáte někoho, sire?“ neodpustila si Manori otázku, když procházel pod ní. Postrach vzhlédnul. Nevypadal nijak zvlášť překvapeně.
„Jednu uprchlici, je velmi nebezpečná, děsí poctivé lidi k smrti,“ pronesl vážně.
„Nikoho takového jsem tady neviděla,“ zavrtěla hlavou a popošla kousek dál, kde bych ochoz nižší a přehodila nohy přes kamenné zábradlí. Postrach ji dole následoval a nespouštěl z ní oči.
„Nemusíš páchat sebevraždu, slibuji, že tě tady do žádné hladomorny nezavřu,“ poznamenal, když pochopil, že se chystá skočit dolů a zastavil se pod ní.
„Tsss,“ pohodila hlavou, hladce seskočila dolů a přistála překvapivě lehce těsně před ním.
Postrach automaticky natáhnul ruce a před dopadem ji zachytil a zmírnil její už tak povedené přistání.
„Ach, šlechetný zachránce,“ vydechla teatrálně a chytila se ho pevně kolem ramen, jako kdyby ji právě zachránil ze spárů draka.
Postracha její gesto potěšilo a mírně rozhodilo zároveň. Nebo spíš její náhlá blízkost, kdy mohl cítit vůni jejích vlasů, teplo jejího těla. Vzpamatoval se a raději ji pustil. Manori k němu zvedla hlavu a spustila ruce z jeho ramen.
„Máš proklatě rychlé reflexy,“ poznamenala s úsměvem.
„To víš, mám rychlost v krvi,“ poznamenal ledabyle a zatvářil se patřičně polichoceně.
V duchu si vynadal za svou neopatrnost. Naštěstí se zdálo, že to Manori přešla bez dalších otázek a nechala to být. Nepatrně si oddechl. Z nějakého důvodu mu velmi záleželo na tom, ji ničím nepopudit nebo neodehnat od sebe. Následoval ji zpět na louku pod hrad k autu.
„To je paráda, nikde ani človíček,“ protáhla se Manori a plácla sebou na trávu pod strom. Otočila se na záda, zavřela oči a nastavila tvář slunci probleskujícímu mezi větvemi.
„Ty jsi mi ale třeštidlo,“ smál se její spontánnosti. „Budeš zamazaná od trávy,“ podotknul, ale usadil se vedle ní tak, aby měl slunce v zádech.
„To je fuk. Znám na to kouzlo,“ poznamenala naprosto klidně a pak otevřela jedno oko.
„Hm, docela bych ti to i věřil,“ naklonil hlavu na stranu. „Ale jsem na pohádky trochu moc starý.“
„No jen aby ses nedivil,“ pronesla tajemně a v duchu si pomyslela, co by asi tak řekl na to, čím je. „Možná ti to někdy předvedu,“ slíbila a mrkla na něj. „Ale jen, když budeš hodný,“ škádlila ho.
„No to jsem zvědavý,“ uculil se Postrach.
„Buď,“ přimhouřila Manori oči a překulila se na břicho. „Ale nějak mi vyhládlo, tobě ne?“ koukla se mlsně k autu, kde zůstaly ranní koblihy.
„Ani ne,“ zalhal a jeho pohled se rozhodně nestočil k autu a koblihám.
„Tedy, jak ty to děláš,“ zavrtěla hlavou. „A to jsem si o sobě myslela, že moc nejím, ale vedle tebe si připadám jako žrout,“ zvedla se z trávy, že si dojde pro koblihy.
„Seď, dojdu tam,“ zarazil ji Postrach a vyskočil pružně na nohy.
„Hraješ si na hodného, co?“ lehla si tedy zpátky se smíchem a podepřela si bradu rukama.
Postrach došel k autu, vylovil odtamtud pytlík s koblihami a mrknul na palubovou desku, kde nechal mobil. Na displeji bylo nepřijaté volání. Šáhnul po telefonu a předem věděl, kdo se mu snažil dovolat - samozřejmě Selena. Podrážděně zavrtěl hlavou a mobil raději úplně vypnul. Neměl na ni náladu a nehodlal si nechat zkazit hezký den.
Vrátil se zpět pod strom a posadil se kousek od ležící Manori a zašustil sáčkem.
„To víš, chci vidět to kouzlo,“ poznamenal a musel se usmát, když po tom zvuku otevřela bleskově oči a hladově se zadívala na koblihy.
„Jídlo,“ zapředla a začala se po čtyřech plížit trávou k Postrachovi. Ten jen povytáhl obočí a čekal, co bude dál.
Dolezla k němu a pár centimetrů od jeho natažených nohou se usadila s výrazem kočky čekající na smetanu.
„To tě mám krmit?“ usmál se Postrach.
„To je nápad,“ chytla se toho Manori a provokativně se olízla a zavrtěla s pohledem upřeným střídavě na něj a na koblihy. Vyloženě se bavila jeho překvapeným pohledem, který jí prozradil, že tuhle odpověď rozhodně nečekal.
„Ale jestli si nepospíšíš, tak tady buď padnu hlady, nebo se na tebe vrhnu a ty koblihy si vezmu násilím,“ pohrozila mu se smíchem.
Postrach jen zavrtěl hlavou a trochu užasle si uvědomil, že jeho ruka jakoby sama od sebe vytáhla ze sáčku jednu koblihu a natáhla se směrem k ní.
Manori otevřela pusu a Postrach s koblihou ucukl.
„Ty!“ vycenila na něj zuby.
Postrach se začal smát.
„Neukážu ti kouzlo,“ pohrozila mu.
Podruhé už neucukl. Manori si ukousla pořádný kus a labužnicky přivřela oči.
Postupně zlikvidovala celou koblihu, pak se posadila a s výrazem, že ještě není úplně spokojena, se zadívala na zbývající kousek pečiva.
„Vážně si nedáš?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„I kdybych chtěl, tak ti to nemůžu udělat,“ bavil se Postrach a vytáhnul poslední. „Jen mi nech prsty,“ dodal se smíchem, když i ze zbylé koblihy zůstal ve chvíli jen nepatrný kousek.
„Máš strach?“ uculila se Manori a schválně mu při posledním soustu na nepatrný okamžik přejela zuby po palci.
„No, u tebe jeden nikdy neví,“ odpověděl a nepatrně se zavrtěl.
„Koukám, že máš dobrý odhad na lidi,“ poznamenala a se smíchem si utřela ze rtů cukr. „Tak a teď jsem naprosto spokojená,“ protáhla se.
„Jak málo stačí ke štěstí,“ zakroutil hlavou a neubránil se pohledu na ni.
„Jsem nenáročná,“ usmála se.
„Všimnul jsem si,“ pokýval hlavou. Pak ale rychle dodal: „Totiž já to tak nemyslel!“
„Postrachu, v klidu,“ usmála se. „Já to pochopila,“ a lehla si do trávy.
Pousmál se a posadil se vedle ní.
„Já nejsem z porcelánu,“ poznamenala velmi tiše – spíš k sobě než že by to říkala jemu.
„Ne, to nejsi. Ty jsi – jiná,“ zadíval se na ni.
Manori nevěděla, co ji znepokojilo víc – že ji slyšel nebo ty jeho pronikavé šedé oči.
„Řekni mi, kde se realitní makléř naučí – “ zaváhala.
Postrach pozvedl obočí.
„No, pohybuješ se jako zkušený – voják.“
„Vojenská služba. To u vás v Anglii nemáte?“ rýpl si.
Manori se musela ne poprvé obdivovat jeho pohotovosti a výřečnosti. Zdálo se, že má odpověď snad na všechno. O to víc vnímala ten kontrast, když přišla řeč na cokoli, co byť vzdáleně souviselo se Selenou. Jako by pokaždé ztratil pevnou půdu pod nohama. Chvílemi se k ní choval skoro jako by od ní očekával nějakou nepříjemnou reakci – jako před chvílí. Ta ženská na něj měla viditelně špatný vliv.
„Jistě že máme,“ zašklebila se. „A ty jsi byl nepochybně u výsadkářů.“
„Ne, to ne,“ zavrtěl hlavou. „Jen ve mně asi zůstalo něco víc, než je obvyklé,“ pokrčil rameny jako by to nestálo ani za zmínku.
A Manori poprvé napadlo, že jí lže. Nebo přinejmenším neříká celou pravdu. Neměla pro ten pocit žádný zřetelný důvod, ale to jak najednou uhnul pohledem, v ní vyvolalo dojem, že tentokrát nebyl upřímný.
A ty mu nelžeš? Ozvalo se její svědomí.
Snad proto se rozhodla, že to zatím nechá být. Postrach měl zřejmě nějaké tajemství, o kterém nechtěl, aby věděla. Docela dobře to mohlo být něco zcela banálního, nevinného. Na druhou stranu, co asi může skrývat chlap v perfektním obleku, který chodí se supermodelkou a tvrdí, že mu z vojny „utkvěl“ vojenský výcvik?
Manori zjistila, že jí Postrach začíná zajímat ještě víc. Byl záhadný od první chvíle, co ho potkala, a nyní se to jen prohloubilo. A přesto necítila, že by její důvěra v něj nějak utrpěla. Pokud jí něco tajil, měl pro to nejspíš pádný důvod.
„A teď mi zase řekni něco ty. Od kdy jezdí anglické policistky na pracovní pobyt do Evropy?“ vytrhl ji Postrach z myšlenek.
Manori doufala, že to, jak ji zaskočil, dostatečně zamaskovala zívnutím.
„Je to takový – experiment, víš. Znáš to, integrovaná Evropa a podobně,“ vymýšlela si za pochodu a děkovala Prozřetelnosti za to, že její otec byl mudla a ona nikdy nepřestala žít v obou světech. Dnes se jí to, ne poprvé, vyplatilo.
„O tom slyším poprvé – o takových experimentech,“ řekl pochybovačně.
A vůbec poprvé ho napadlo, že by si ji možná měl prověřit. Ne, snad že by chtěl na ní něco vyhrabat, ale nedožil se tak vysokého věku proto, že by byl neopatrný. Některé věci mu byly prostě podezřelé, ačkoli nebyl přesvědčen, že by představovala pro něj ohrožení. Prostě jen měl rád ve všem jasno. Anglická policistka v Čechách? A co dělala v tom kasinu – pracovně? Něco mu říkalo, že mu přinejmenším neříká celou pravdu.
Na druhou stranu nechtěl otevřeně vyzvídat. Mohlo jít o docela obyčejnou pracovní záležitost, do níž mu nic nebylo. Celé to mohlo být docela prosté a jednoduché. Nechtěl si ji proti sobě popudit. Konec konců on měl taky svá tajemství. A Manori mohla sotva skrývat něco podobně závažného.
„Hele, neříkala já náhodou, že mám práce plné zuby?“ zadívala se na něj úkosem naoko rozzlobeně. „Změníme téma, co říkáš?“
„Tak jo,“ opřel se zády a o strom, natáhl si nohy, zavřel oči a ruce si dal za hlavu.
Manori se při pohledu na něj musela začít usmívat. Vypadal prostě úžasně.
„Co to kouzlo? Slíbila jsi mi, že mi nějaké ukážeš,“ řekl s úsměvem, aniž by otevřel oči.
Manori se obrátila na břicho, utrhla stéblo trávy a strčila si ho do pusy. Chvíli mlčela a váhala. Možná by mohla, třeba by pak on…
„Ty, Postrachu,“ začala opatrně. „Věříš na kouzla?“
„Ale jistě že, hlavně od té chvíle, co mi auto sešrotovala jedna překrásná anglická policistka a nikomu se přitom nic nestalo,“ usmál se.
„Nemáš za jízdy telefonovat,“ vrátila mu to. „A já náhodou mluvím vážně. Věříš na kouzla?“
Jeho smích byl upřímný a – zraňující.
„Ale no tak, Manori,“ podíval se na ni pobaveně. „Na pohádky už jsi trochu velká, nemyslíš?“
„No a v co vlastně věříš ty?“ zeptala se poněkud posmutněle. I když ji jeho reakce nepřekvapila, tak nějak doufala, že zareaguje jinak – chápavěji. Pak by mu mohla říct pravdu, nebo aspoň její větší část.
„Tak třeba na upíry?“ nadhodil s úsměvem.
Tentokrát se upřímně rozesmála ona.
„Ty jsi dobrý. Tak já jsem na pohádky velká a ty mi tu chceš nakukat, že věříš na upíry?“ zavrtěla nevěřícně hlavou. „Já se tu snažím vést filozofickou debatu a ty si ze mne děláš akorát srandu,“ loupla po něm pohledem.
„Možná…trochu,“ připustil, ale jeho veselí bylo najednou to tam.
„Ne, teď vážně, v co věříš?“ zeptala se, ale nedokázala si odpustit dovětek: „Kromě Drákuly?“
„Věřím v sebe, ve své schopnosti,“ odpověděl.
„A v kouzla ani malinko?“ ponoukala ho.
„Manori,“ usmál se a zadíval se nahoru do koruny stromu, „kouzla jsem jen v pohádkách.“
„To upíři taky,“ opáčila.
„Dobře, jedna nula pro tebe,“ uznal.
Manori se překulila na záda a taky se zahleděla do větví.
„A to jako vážně věříš na upíry?“ otázala se po chvíli.
„Ne, jen jsem si z tebe dělal legraci,“ řekl. „Upíři přece neexistují.“
„To tvrdíš ty,“ pousmála se.
„No a v co věříš ty?“ sklouzl pohledem k ní.
„Já?“ protáhla se. „Na spoustu věcí. Mimochodem na upíry taky,“ usmála se, ale nepodívala se na něj.
„Vážně?“ podivil se.
„Jasně, a na skřítky a jednorožce a draky a – “ začala vyjmenovávat.
„Aha,“ utrousil Postrach. „Ty máš hodně velkou fantazii, co?“
„A ty jsi zase přízemní materialista.“
„Pragmatik,“ opravil ji.
„Pozor, aby se z tebe nestal suchar,“ zašklebila se.
„Dík za varování,“ ušklíbl se.
„Nemáš zač.“
Strávili pod tím stromem bezstarostným tlacháním a popichováním se příjemné dopoledne. Kolem poledne sjeli do nejbližší vesnice koupit si něco k obědu.
Postrach její přednášku o správné životosprávě přešel se smíchem a vymluvil se na to, že ta ranní kobliha mu podráždila jeho žaludeční vředy. Manori prohlásila, že to má smůlu, a že aspoň zbude víc na ní a bez rozpaků si přivlastnila jeho porci, kterou snědla později pod „jejich“ stromem, kam se vrátili.
Když relaxovala ve stínu větví se zavřenýma očima opřená o Postracha, napadlo Manori, že je poprvé od odjezdu z Anglie doopravdy uvolněná a spokojená. Vůbec se jí nechtělo zpět do města. Přála si, aby se čas zastavil a ona tu mohla zůstat – s Postrachem.
Postrach si dovolil pustit z hlavy všechny problémy a starosti a jen si vychutnávat hezké počasí, ticho a Magořinu příjemnou společnost. Téměř se zdálo, že je všechno v naprostém pořádku. Už dlouho se necítil tak uvolněně a spokojeně.
Všechno hezké ale nakonec skončí. Jen neochotně se vraceli do města. Odpolední špička je zdržela, ale ani jeden z nich si nestěžoval. Kradli poslední okamžiky dnešního dne.
Když Postrach zastavil před domem, už se připozdívalo.
„Tak zpátky do tvrdé reality,“ povzdechla si a otočila se na něj. „Byl to moc hezký den, díky,“ usmála se.
„Nemáš zač,“ zavrtěl hlavou. „To já bych ti měl poděkovat, přivedla si mě na jiné myšlenky,“ zavrtěl posmutněle hlavou. Návrat do všedního dne se mu pranic nezamlouval.
„Kdykoliv k službám,“ usmála se laškovně a lehce ho po zaváhání pohladila po tváři. Pak vystoupila z auta a zamířila ke dveřím. Ve vchodu se ještě otočila, mávla mu na pozdrav a zmizela uvnitř domu.
Postrach seděl bez hnutí a díval se na zavřené dveře. Když se ve čtvrtém patře rozsvítilo světlo, s povzdechem nastartoval a rozjel se.
Zaparkoval v garáži. Vypnul motor a zůstal sedět v autě.
Upíral oči do tmy a přemýšlel. Bylo mu jasné, že až se vrátí do Klubu, bude jim muset dát nějakou odpověď na to, kde byl a proč nebral mobil. Problém byl v tom, že netušil, co jim vlastně řekne.
Mohl by jim o Manori říct a představit ji jako kamarádku, jenže si dokázal velmi živě představit, jak by se Tobiáš s Karolínou tvářili. Jistě taky mohl zajet za Selenou, usmířit se s ní.
Selena.
Postrach si povzdechnul. Vůbec nebyla jako Manori. Nikdy neudělala nic jen tak z náhlého nápadu, všechno měla do detailu pečlivě naplánované. Neexistovalo, aby se prostě z ničeho nic sebrala a jela s ním někam. Nemluvě o tom, že přemlouvat ji k návštěvě nějaké zříceniny byla ztráta času. Ihned by se mu dostalo otravného kázání o tom, že by si zničila boty, umazala šaty, a co by tam vůbec dělali, když široko daleko není žádná luxusní restaurace, kde by podávali stravu pro králíky, neboť si ona přece musela udržovat štíhlou linii. Zapřemýšlel, co s ní má společného, co je spojuje a s hořkostí si uvědomil, že akorát tak postel. A v té to poslední dobou taky stálo za draka.
Zamyslel se nad tím, co říkala Manori, že by mu bez Seleny bylo líp, že si zaslouží někoho lepšího. Jenže Manori neznala pravdu. Kdyby ano s hrůzou by utekla. Její názor byl tudíž zkreslený.
Musel ovšem připustit, že život se Selenou rozhodně nebyl to, co si celý život přál. Vlastně jediné chvíle, kdy si připadal jako plnohodnotná lidská bytost a necítil se osaměle, bylo, když byl s Manori. Dnešní den byl jeden z nejkrásnějších za posledních bezmála pět let.
Postrach se neubránil dalšímu povzdechnutí. Věděl, že by to přátelství s Manori měl ukončit, že by se už neměli scházet. Jen se snažil ukrást kousek toho, oč ho připravili.
Ano, udělá to. Udělá, co je rozumné. Nemůže jí zkazit život.
Vystoupil z auta, zamknul ho a vydal se oklikou do Klubu.
Nemohl popřít, že přijít do Klubu tak pozdě, že všichni už spali, je zbabělé. Jenže za celou tu dobu, co vysadil Manori u baráku, nedokázal vymyslet přijatelnou odpověď, kterou by přátelům dal. Říct jim o Manori nechtěl, ale příčilo se mu lhát.
Nepotřeboval si rozsvítit, a Klubem prošel po tmě. Vystoupal po schodech. Ve chvíli, kdy otvíral dveře svého pokoje, zaslechl nějaký velice slaboučký zvuk. Nemusel být génius, aby si domyslel, co se v Tobiášově pokoji děje. Osten závisti ho bodl nečekaně a o to bolestivěji. On se Selenou nikdy neměl žádný pořádný vztah. Celé to byla jen iluze. Jeho zoufalá a ubohá snaha tvářit se, že se jeho život nepřevrátil vzhůru nohama.
Postrach zavřel dveře. Nepotřeboval, aby mu ostatní říkali, že není ve své kůži. Věděl to i bez nich. Nikdo mu nemusel dělat psychologické rozbory. Byl si vědom toho, co ho vnitřně užírá. A nejhorší na tom bylo, že s tím nemohl nic dělat.
Ačkoli něco by udělat měl. I když to nebude příjemné. Ovšem nejspíš to je prostě nezbytnost. A pravděpodobně to měl udělat už dávno.
KONEC