Když zazvonil zvonek, uhladila si Manori pečlivě šaty a šla otevřít.
„Vypadáš nádherně,“ usmál se Postrach, když ji spatřil.
„Ahoj,“ zašeptala.
„Ahoj.“
„Co, že jsi zvonil? Copak nemáš klíče?“ zeptala se.
„No, klíče sice mám, ale bydlíš tady teď ty, ne,“ pokrčil rameny. „Přišlo mi nevhodné sem vpadnout.“
„Galantní jako vždy,“ usmála se.
Postrach zahlédl za ní prostřený stůl, zapálené svíčky a něco tu strašně pěkně vonělo.
„Nechceš se jít nejdřív projít?“ zeptal se. „Je tam hezky.“
„No, tak jo,“ souhlasila Manori. Třeba se jí podaří svěřit mu ještě na procházce a pak si budou moc dát spolu večeři a - a pak dělat další příjemné věci.
Venku jí nabídl rámě a ona se do něj zavěsila.
„Tak jak bylo v práci?“ nadhodila nejdřív nějaké neškodné téma.
Skoro jako u výslechu Smrtijedů, pomyslela si. Možná to bylo hnusné přirovnání, ale úplně stejně zvažovala nač se zeptat, co říct, aby si připravila půdu pro to, co ji skutečně chtěla.
„Náročně,“ pousmál se. „Nevyšlo nám to tak, jak jsem chtěl, ale - nakonec to dopadlo dobře. I když ztráty byli.“
„Netušila jsem, že obchod s nemovitostmi je tak složitý.“
Postrach se jen usmál.
„A co ty?“ zajímal se.
„Nuda,“ odvětila.
„Nuda, nuda, šeď, šeď, jak by řekl klasik,“ poznamenal pobaveně.
„Co prosím?“ podivila se.
„Ty asi neznáš Divadlo Járy Cimrmana, co?“
„No, něco mi to říká. Možná se o tom zmínil kolega,“ zapřemýšlela.
„Někdy půjdeme na představení. Určitě se ti bude líbit,“ navrhl Postrach.
„No, já nevím,“ zaváhala. „Budu tomu rozumět? Víš, na běžnou konverzaci umím dost dobře, ale divadlo - “
„Neboj, rozumět budeš. Ostatně mluvíš přece skvěle česky,“ povzbudil ji.
Procházeli se po večerním městě a povídali si - mile, občas dvojsmyslně, ale na míle tomu, co jeden druhému chtěli říct.
Manori až žasla, jak je těžké říct mu tu prostinkou větu: jsem čarodějka. Neměla ani tušení, že něco podobného trápí Postracha. Konečně se odhodlala.
„Víš, Postrachu, já ti musím - “ větu však nechala nedokončenou, protože si uvědomila, že ji neposlouchá.
Ucítila, jak ji sevřel paži, až to zabolelo, a přiměl ji zastavit.
„Myslím, že bychom se měli vrátit. Nechat vystydnout večeři by byl hřích,“ řekl a v jeho tónu bylo cosi divného, chladného.
„Postrachu? Co se děje?“ zeptala se znepokojeně.
Postrach ji přiměl otočit se a vrátit se ulicí zpátky. Co vrátit, doslova ji před sebou strkal. Když málem upadla, vytrhla se mu ze sevření a zamračila se.
„Snažíš se mě zmrzačit nebo co?“ řekla příkře. „Co se děje?“
„Manori, prosím,“ zašeptal a z toho hlasu Manori zamrazilo. Bylo v něm cosi naléhavého a ještě jakýsi podtón, z něhož se jí – elitní bystrozorce – ježily chloupky na zátylku.
Postrach jí nabídl rámě a doufal, že nebude třeba jí víc vysvětlovat. Sotva by našel přijatelnou výmluvu, jak je možné, že viděl v noci v tmavém rohu na konci ulici chlapíka v černé kožené bundě ověšené černě nalakovanými řetězy. A že tam ten chlap nebyl náhodou, o tom neměl Postrach sebemenší pochybnost.
„Proč mi neřekneš, co se děje?“ sykla Manori a snažila se v botách na vysokém podpatku udržet Postrachem udávané tempo.
Postrach mlčel a to ji zneklidňovalo ještě víc. Instinktivně začala naslouchat zvukům nočního města, ale nic patřičného neslyšela. Nebyl jediný zjevný důvod, aby se Postrach choval takhle divně.
Najednou se Postrach zastavil.
Manori se na něj tázavě podívala. Ale pak to uslyšela taky – zaskřípění podrážek.
Postrach ty dva uviděl jako první. Toho se obával, že jich bude víc. Postrčil Manori, třebaže se vzpírala, za sebe.
„Au!“ vyjekla tiše a probodla ho pohledem. „Budu tam mít modřinu!“ vyčetla mu polohlasně a třela si pohmožděnou ruku. Nikdy by neřekla, že má Postrach až takovou sílu.
Vyšší muž vyndal krabičku cigaret.
„Nemáte voheň?“ zeptal se líně.
„Bohužel nekouřím,“ odpověděl Postrach zdvořile, leč chladně. Uchopil Manori za ruku a chtěl oba muže obejít. Ti jim však zastoupili cestu.
Menší z mužů zajel rukou pod bundu.
Postrachovy šedé oči sklouzly k vyboulenině, po které muž sáhl.
Manori si byla jistá, že by je oba dokázala uřknout dřív, než vytáhnout zbraň. Taky si všimla nápadné boule pod bundou jednoho z nich. Problém byl, že Postrach jí stál v cestě. Zkusila ho nenápadně odstrčit, ale to by spíš pohnula s Mont Everestem, než s ním.
„Určitě mi přispěješ na zapalovač, že jo,“ ušklíbl se vyšší muž. „A ta tvoje buchta taky.“
Manori položila Postrachovi ruku na paži, protože se bála, aby neudělal nějakou hloupost. On však jen klidně, uvolněně stál a díval se na ty dva zlodějíčky. Jeho klid byl téměř nelidský, a to donutilo toho menšího muže, zbraň vytáhnout.
„No tak, dělej, šrajtofli!“
Postrachovi se kalibr zbraně pranic nelíbil. To nebyla pistole, ale kanón. Postrach nevěřil, že to ten muž zmáčkne, protože střílet po lidech není tak snadné, jak se zdá. Na to má žaludek málo kdo.
„Myslím, že nikdo nechce problémy,“ řekl Postrach a pomalu vytáhl z náprsní kapsy peněženku. Manori zahlédla, jak se vyšší muž po ní natáhl.
Pak něco prasklo, ozval se křik a Manori si uvědomila, že Postrach vedle ní už nestojí. Vyšší ze zlodějů se svíjel na zemi, řval a držel se za zlomenou ruku. Kost protrhla sval a z rukávu se mu řinula krev.
Postrach reagoval instinktivně. A protože jeho prioritou bylo ochránit Manori, uvědomil si, že by měl sehrát věrohodné divadlo, až když vyššímu z mužů zlomil ruku jako by to byla suchá větvička. Nechtěl Manori vyděsit, a aby se pravdu dozvěděla takhle, takže mu nezbylo, než dát do toho mnohem, mnohem méně síly a sehrát, že se s druhým zlodějem o zbraň přetahuje.
Manori se vzpamatovala velice rychle. Hůlku zavrhla, protože nechtěla, aby se Postrach dozvěděl pravdu takhle. Bez milosti skučícího muže omráčila, kopancem.
„To máš za tu buchtu!“
Postrach zahlédl, jak se Manori chystá do toho plést a v duchu zaklel. Byla zoufale pomalá, ale on nemohl reagovat rychleji, protože měl obavu, aby mu chlapíkova paže nezůstala v ruce. Nicméně byl nejvyšší čas to ukončit. Nehodlal riskovat, že Manori přijde k úrazu.
Manori kopla muže do boku, až mu prasklo žebro.
Chlap heknul a vyprskl krev.
A ozval se výstřel.
Postrach sebou trhl, když se mu kulka prolétla břichem. Měl chuť se nakopat. To má za to, že tu hraje divadýlko pro Manori. Kdyby už dávno věděla pravdu, mohlo to být vyřízené za minutu. Zlomil muži vaz a nechal tělo dopadnout na zem.
„Postrachu!“ vykřikla Manori a sevřela mu paži.
V jejích očích byla upřímná obava o jeho zdraví.
„Jsem v pořádku,“ zamumlal a snažil se rukou zakrýt průstřel.
„Nezranil tě? Opravdu ne?“ Manori mu přejela rukou po tváři a pak ho vzala za obě ruce, i když se bránil.
Manori se rozšířily oči hrůzou. Postrach měl totiž dlaň pravé ruky celou od krve.
Postrach si tiše povzdechl. Teď už se z toho nevykroutí.
„On tě zasáhl! Kam! Postra – “ Manori mu rozepnula sako a zadívala se na drobnou krvavou skvrnku na jeho košili. „ – chu,“ dořekla a když se mu podívala do očí, byla v ní jasné otázka.
„Nech mě to prosím vysvětlit,“ požádal jí tiše.
Manori přejela prsty po díře v jeho košili. Neměl tam ani památky po ráně, nepočítala-li tu trošku krve, jenž se vsákla do látky.
„Co jsi zač?“ zeptala se opatrně a couvla od něj.
Postrachovi poklesla ramena, jako by na ně dopadlo něco nesmírně těžkého.
„Vzpomínáš, jak jsem ti řekl, že věřím na upíry?“
„Ne,“ Manori zavrtěla hlavou. „To ne.“
„Už to tak je,“ povzdechl si Postrach.
„Ne, ne, to – to nejde – nemůžeš – “ zajíkla se Manori. Nevěřila, nechtěla věřit. Viděla jich desítky za svou kariéru, Postrach prostě nemohl…nemohl být¬…nesnesl by přece slunce.
„Já – mrzí mě to, vážně. Chtěl jsem ti to říct, ale…ale,“ bezradně pokrčil rameny. Co taky mohl říct na svou obhajobu.
„Ne, tohle se musí vysvětit jinak,“ trvala Manori paličatě na svém. „A řeknu ti, že tohle je dost ubohý vtip.“
„To není vtip, Manori. To je pravda,“ řekl tiše.
„Ne, já tomu nevěřím. Měl – měl jsi neprůstřelnou vestu,“ snažila se najít jiné vysvětlení.
Postrach smutně zavrtěl hlavou.
Manori od něj couvla, jak si uvědomovala, že není žádné jiné vysvětlení.
„Ale – ale co – co,“ naznačila špičáky.
Postrach doufal, že tohle nebude nutné, ale bylo mu jasné, že Manori potřebuje jednoznačný důkaz. Sklonil hlavu, a když ji znovu zvedl, měl oči stažené do svislých čárek a mezi rty mu vykukovaly třícentimetrové špičáky.
Manori cítila, jak se jí do očí derou slzy - slzy vzteku.
Postrach zatáhl zuby a s obavami čekal její první slova.
„Jdi pryč,“ zašeptala.
„Manori, prosím - “
„Jdi pryč!“ rozkřikla se a začala od něj couvat.
„Manori, prosím, zkus to pochopit, já – “
„Jsi lhář, Postrachu!“ vyjela na něj. „Lhář a podvodník. Co všechno jsi mi ještě zatajil?! V čem všem mi ještě lžeš?! Vždyť já neznám ani tvoje jméno! Neřekneš mi nic…jen – jen samé lži!“
Postrach sklopil oči.
„Kdo tě poslal? A proč?“
Postrach na ni překvapeně pohlédl.
„Jak kdo mě poslal?“ otázal se nechápavě.
Manori zavrtěla hlavou. Vlastně nezáleželo na tom, zda ho poslali Smrtijedi, nebo ne.
„Jdi pryč,“ požádala ho tiše.
„Manori – opravdu mě to mrzí, Tohle jsem nechtěl!“
„Jdi pryč, Postrachu nebo jak se vlastně jmenuješ. Jdi pryč. Už tě nechci vidět,“ zašeptala.
Pro Postracha byl její tichý hlas plný zklamání a bolesti horší, než kdyby na něj křičela.
„Manori, zkus to pochopit,“ prosil. „Nikdy bych ti neublížil!“
„Jenže to už jsi udělal,“ řekla.
Postrach sklonil hlavu, a když promluvil, díval se na zem.
„Já vím.“
PRÁSK.
Postrach prudce zvedl hlavu a úžas se mísil se šokem – Manori byla pryč. Zbyla jen prázdná, tichá ulice, dvě těla a kaluž krve.
„Manori,“ zašeptal Postrach zdrceně. Absolutně nechápal, kam se poděla.
Manori se přemístila domů - ne, ne tohle nebyl její domov. Byl to byt toho…Nedokázala na to slovo ani pomyslet, natož ho vyslovit nahlas.
Opřela se zády o stěnu, sesunula se po ní na zem a rozbrečela se.
Zradil ji.
Ona mu věřila. Milovala ho.
A on ji sprostě zradil
Seděla v chodbě na zemi dlouho a nemohla se přinutit racionálně myslet. V hlavě se jí znova a znova přehrávala scénka s uličky - přestřelka jako z nějakého akčního filmu.
Jak jsem mohla být tak hloupá? Tak blbá?! Praštila pěstí do zdi, až si rozedřela kůži. Bolest jí však pomohla se trochu vzpamatovat. Tady nemůže zůstat. Ne v bytě toho…toho zrádce.
Malátně vstala a šla do ložnice, vytáhla kufr a hůlkou nedbale začala balit své věci.
KONEC