Postrach sešel do Klubu. V přiléhavých maskáčích vypadal nezvykle.
„O co se vsadíš, že má pod tím oblek,“ špitla uličnicky Karolína Tobiášovi do ucha a oba se usmáli.
Postrach nedal nijak najevo, že je slyšel. Jeho posílený sluch byl prokletím. Trvalo mu celé měsíce, než se naučil spát, aniž by ho neprobouzel každý šelest.
Hanako byla jako jediná oblečena do černého luxusního kostýmku. Postrach si cestou k baru, kde ležely vyrovnané zbraně, všimnul, když kolem ní prošel, že má sukni kratší než se slušelo. Vzal si ze stolu svoji zbraň a reflexivně ji zkontroloval a schoval ji do pouzdra. Nepředpokládal, že by došlo ke střelbě, ale nemá smysl být nepřipraven.
V garáži čekala tři auta - dva off roady a jeden luxusní sporťák.
„Plán znáš,“ podal Postrach Hanako klíče.
Ta si je s přikývnutím vzala.
Ze zatáčky se vynořil tmavě modrý kamion s návěsem. Do plachty bušil déšť a stěrače pravidelně stíraly přívaly vody z předního okna. Za volantem seděl tlustý muž s knírem. Na sedadle vedle něj spal jeho hubenější kolega.
Silnice se začala zvedat do příkrého kopce. Motor kamionu zařval a několika tunový kolos se jal šplhat na vrchol, kde se nad cestou rozprostíral příkrov lesa.
Hanako stála u sporťáku a v duchu nadávala. Byla promočená na kůži a zmrzlá. Vztekle kopla do prázdného předního kola právě ve chvíli, kdy se ozval zvuk motoru a na kopec vyjel modrý kamion.
„Konečně,“ ucedila a nasadila výraz „krásky v nesnázích“. Ani jí to nedalo moc práce.
Brzdy ostře zaskřípěly a kamion zastavil. Zatímco oba řidiči vystoupili do deště pomoct krásce v nesnázích, v lese se daly věci do pohybu.
Hanako se na oba muže usmála a začala jim vysvětlovat, v jaké hrozné situaci se nachází, a jak zoufale potřebuje jejich pomoc.
Postrach s Karolínou v tichosti doběhli. Postrach se protáhl pod plachtou, aby zkontroloval, že je to ten správný kamion. Netrvalo mu to dlouho. Vypáčil nejbližší bednu a hned v první plyšové hračce našel velký balíček bílého prášku. Ani si nemusel líznout. Pach drogy byl nezaměnitelný. Vyklouzl ven a odpojili návěs.
Úspěch celé akce závisel především na tom, jak dobře a jak dlouho dokáže Hanako udržet pozornost řidičů soustředěnou na sebe. Pro jistotu si Japonka začala tichounce prozpěvovat a oba řidiči se nakonec svezli na zem a usnuli.
Postrach s Karolínou návěs v neskutečné tichosti přesunuli do lesa, kde nastoupili pan Ho a Denisa, jejichž úkolem bylo co nejrychleji návěs zamaskovat, aby nebyl ze silnice vidět, zatímco Postrach s Karolínou připojili k tahači úplně stejný návěs naplněný pytli s pískem.
Postrach ještě zaskočil Hanako vyměnit pneumatiku, aby se neumazala, a pak zmizel v lese. Díky maskáčům doslova splynul s okolím.
Hanako vnutila oběma řidičům představu, že jí kolo vyměnili oni, a probudila je. Poděkovala jim, nasedla a odjela dřív, než se oba zmatení řidiči stačili vzpamatovat.
Postrach čekal mezi stromy, až kamion odjede, zatímco ostatní se před nevlídným počasím schovávali v autech.
Konečně kamion nastartoval a rozjel se.
Postrach vyndal z kapsy handsfree, zasunul si ho do ucha a vytočil číslo. Tobiáš se ohlásil prakticky ihned.
„Pět minut, pak přijeď.“
Tobiáš potvrdil a položil to. Postrach se vrátil do auta. Zjistil totiž, že i když mu zima nevadí tak jako dřív, je mu stále dost nepříjemná. Cítil, jak mu v chladu tuhnou svaly a to nebylo dobré.
„Co s tím,“ kývla Karolína směrem, kde zamaskovali narychlo ukradený návěs.
„Zlikvidujeme náklad, ale ne tady,“ řekl Postrach.
Za pět minut se skutečně ozval zvuk silného motoru a ze směru, kterým odjeli okradení řidiči, přijel černý tahač. Sjel na rozbahněnou lesní cestu a zastavil na sjednaném místě. Otevřely se dveře a z kabiny vyskočil Tobiáš.
Připojit návěs bylo dílem okamžiku.
„Vy se vrátíte do Klubu,“ kývl Postrach k panu Ho a Karolíně s Denisou. „Hanako tam jede taky. A my se zbavíme obsahu.“
„Za kolik toho tam může být?“ zamyslela se Karolína při pohledu na obří návěs.
„Na pár trestů smrti,“ ušklíbl se Postrach a rozepnul si maskáče.
Karolína se usmála, když se ukázalo, že pod tím má Postrach bílou košili a kalhoty od jednoho ze svých obleků. Z tašky v autě si vyndal jiné boty, sako, kabát a kravatu. Když nasedal k Tobiášovi do kabiny byl jako ze škatulky. Ještě si ve zpětném zrcátku vyvážil na hlavě klobouk a mohli jet.
Manori se protáhla a zívla na celé kolo. Vyhrabala se z postele a došla k oknu. Venku lilo jako z konve, do skleněných tabulí okna se opíral vítr. Jako doma. Ušklíbla se a šla si vyhrabat z kufru nějaké džíny a mikinu.
Na stanici bylo rušno jako obvykle. S práskáním se do haly přemisťovali kouzelníci a čarodějky, svorně nadávající na psí počasí. Manori se nechala unášet davem a musela se usmívat nad vynalézavostí některých hovorových přirovnání, které si vyslechla na adresu počasí.
Nejprve se zastavila v kanceláři Šedivého. Ten ji se zachmuřeným výrazem ve tváři sdělil, že ze zadrženého kouzelníka stále nic nedostali a že už ho tady nebudou moci dlouho držet.
„Uvízli jsme na mrtvém bodě,“ povzdechl si šéf a rozladěně plácnul složkou na hromadu dalších na svém stole.
„A žádná další zmizení nejsou?“ zeptala se Manori
„Ne, pověstné ticho před bouří. Ale neskutečně mě vytáčí ten pacholek v cele.“ bručel si sám pro sebe Šedivý ještě, když odcházela.
Náladu ji nepatrně zdvihl pohled na Tichého, zahrabaného po krk v papírech o hlášených neobvyklých jevech.
„No, co se smějete,“ prskl, když ji viděl stát ve dveřích přemáhající smích.
„Ničemu. Vůbec ničemu,“ usedla k druhému stolku a přitáhla si vlastní tenkou kupku složek, které si nechala poslat z archivu. Doufala, že jí to třeba v něčem pomůže.
Postrach vylezl ze sprchy. Na jeho nahém těle se třpytily kapky vody. Natáhl se pro ručník, aby si vysušil vlasy. Přitom jeho pohled padl na zrcadlo nad umyvadlem. Spustil ruku s ručníkem a zamyšleně se zadíval na svůj odraz. Popošel blíž.
Navzdory vnitřní sebekritice musel připustit, že na někoho, komu táhne na pětapadesátku, vypadá dobře. Byl si vědom toho, že ho ženy považovaly odjakživa za přitažlivého, dokonce i po tom co překročil čtyřicítku.
Měl velké štěstí. Falešnou skromnost stranou - jen málokdo i z těch nejlepších členů Nočního klubu, kteří byli v první linii, se dožil tak vysokého věku.
Když se znovu podíval do zrcadla, to, co spatřil, se mu už ale vůbec nelíbilo. Zorničky šedých očí měl stažené do svislých čárek. Odvrátil zrak a přejel si prsty po pravém rameni, pak sklouzl na hrudník. Míval tam tři jizvy jako připomínku starého zranění. Dvě střelné rány do pravé strany hrudi a jedna do ramene - málem to tehdy nepřežil. Teď po nich nebyla ani památka. Rameno mu sloužilo jako před zraněním a plíce byla jako nová. Přesto vyhojení těch ran cítil jako ztrátu - připomínalo mu to, že už není člověk.
Dokáže se s tím někdy smířit?
Mohla by Manori milovat něco takového, čím se stal?
Denisa podala Postrachovi s tajemným úsměvem obyčejnou hnědou obálku.
„Co je to?“ zeptal se, když si ji od ní bral.
„Překvapení,“ mrkla na něj spiklenecky a utekla po schodech nahoru.
Postrach zaslechl dívčí chichotání a šuškání. Zavrtěl nad nimi hlavou a otevřel obálku. Do dlaně mu vyklouzly dva lístky do lóže na operu.
Manori s povzdechnutím odložila poslední složku, kterou porovnala s informacemi, které už měla. Nic. Vůbec nic. Byla bezradná. Pohled ji sklouzl na prázdnou židli Tichého. To ji přimělo podívat se na hodiny. Protočila panenky, hodila na sebe plášť a vyklouzla na temnou chodbu.
Když už byla skoro na konci chodby, zarazily jí zvuky vycházející zpoza rohu. Bez váhání uskočila do absolutní tmy jednoho z výklenků. Za okamžik již spatřila dvojici mužů. Jedním byl bezpochyby onen zadržený kouzelník. Jeho samolibý obličej si nemohla nepamatovat. Vedle něj kráčel draze oblečený muž, který si po cestě schovával do aktovky nějaké listiny. Když procházeli kolem, zaslechla útržek hovoru.
„...Fakt díky, že jste mě odtud dostali, ale mohlo to být dřív, jejich metody nejsou nic příjemného,“ prohodil právě propuštěný kouzelník.
„Buď rád, že jsi venku. Taky jsme tě tady mohli nechat shnít zaživa, šéf nebyl rád....“
Manori na okamžik vynechal tep, když světlo z nedalekých dveří nějaké kanceláře na okamžik osvětlilo obličej muže s aktovkou. Přísahala by, že už jej někde viděla. Ale Kde?!
„Už jsi jí někam pozval?“ zeptal se Tobiáš jako by nic při snídani.
Postrach zvedl oči od novin. Copak se všichni spikli proti němu a rozhodli se hrabat v jeho soukromí?
„No jo, bylo by trestuhodné nechat ty lístky do opery propadnout,“ řekla Karolína jako by nic.
„Opera,“ zasnila se Denisa. „Taky bys mě mohl do ní vzít,“ loupla pohledem po Tobiášovi.
„Předpokládám, že když vás požádám, abyste se mi nepletli do života, mine se to účinkem,“ utrousil Postrach otráveně.
Všichni se na něj tak nevinně usmáli. Postrach složil noviny a zvedl se od stolu.
„Kam jdeš?“ zeptala se Karolína.
„K sobě, mám ještě práci,“ řekl.
Když za sebou zavřel dveře svého pokoje, přešel ke stolu a zvedl hnědou obálku, kterou tam nechal ležet. Sednul si za stůl a vyndal lístky.
Přemítal proč se mu tak hrozně nechce s Manori sejít. A přitom zároveň nemůže v noci spát a přemýšlí pořád o tom, co asi teď Manori dělá, a jak moc jí vadí, čím je.
A jak moc vadí jemu, co o sobě tvrdila.
Čarodějka?
Postrach si povzdechnul, zavrtěl hlavou a vrátil lístky zpátky do obálky.
Manori seděla schoulená v křesle ve svém hotelovém pokoji. Na stole se povalovala hromada papírů, mezi nimi ležel notebook a otevřená krabice zpola snězené pizzy. Myšlenky jí bloudily všemi směry. Přitáhla si svetr přehozený přes ramena blíž k tělu a mrzutě se zadívala na hromadu práce. Nechtělo se jí nic dělat. V hlavě měla pořád obličej toho kouzelníka, ale ne a ne přijít na to, odkud ho zná.
Ticho přerušilo tlumené vyzvánění mobilu.
Manori prudce zvedla hlavu, vzápětí vyskočila na nohy jako by si sedla do mraveniště a začala horečně přehrabovat papíry na stole.
„Kruci! Kruci!! Kruci!!!“ klela a rozhazovala nemilosrdně lejstra.
Skoro shodila notebook, jak se vrhla po přístrojku.
„Ano?“ vyhrkla.
Postrach cítil, jak se začíná bez zjevné příčiny usmívat, když uslyšel její hlas.
„Jsou to Krotitelé duchů?“ neodpustil si.
„Co - co, prosím?“ zamrkala Manori překvapeně. „Postrachu!“ zamračila se, když si uvědomila čí je to hlas, a pochopila, že si z ní dělá legraci.
„Ahoj, jak se máš?“ pokusil se Postrach navodit normální nezávaznou konverzaci.
„Jak se mám?! Ty se ptáš, jak se mám?! Neozval ses celé dny!“ vyčetla mu dřív, než se mohla kousnout do jazyka.
„Chyběl jsem ti?“ zeptal se překvapený i potěšený zároveň.
„Ne,“ odsekla Manori.
„Ani trochu?“ smlouval.
„Ne ani trochu,“ trvala umíněně na svém, i když to nebyla vůbec pravda.
„Ani trošičku?“
Manori se kousla do rtu.
„No, možná trošičku,“ připustila vyhýbavě.
„A čím bych si to u tebe mohl vylepšit?“
„Nesnaž se, na mě úplatky neplatí,“ řekla mu, a byla ráda, že Postrach nemůže vidět, jak se spokojeně usmívá.
„To je škoda, protože jsem tě chtěl pozvat do opery.“
Manori polkla a první, co ji napadlo, bylo, jestli na to vůbec má nějaké šaty.
„Dáš mi košem?“ otázal se, když dlouho nic neříkala.
„Měla bych,“ prohlásila.
„Ale nedáš,“ usmál se, protože poznal, že to nemyslí vážně.
„Jsi sebevědomý mizera, Postrachu, víš to? Kdy to vůbec má být?“
„Pozítří, vyzvednu tě v pět u hotelu. Zatím.“
„Ahoj, ty mizero,“ rozloučila se Manori, a když to položila, uvědomila si, že se culí jako idiot. Běžela prohrabat šatník, aby zjistila, jestli není třeba vyrazit na nákupy. Byla rozhodnutá, že toho zatraceného upíra dostane do kolen, až ji pozítří uvidí.
Postrach s úsměvem zaklapl telefon a napadlo ho, že pozítří ještě nikdy nebylo tak daleko jako dnes.
Postrach vešel do hotelu a zamířil k recepci. Cestou v zrcadle letmo zkontroloval, jak vypadá. Nedošel ale k recepčnímu, který si ho podezřívavě prohlížel, protože nahoře na schodech se objevilo zřejmě to nejkrásnější stvoření, jaké měl to potěšení spatřit. Z bezprostřední Amazonky se nějakým zázrakem stala princezna - ne královna.
Manori měla na sobě dlouhé černé večerní šaty, které se při každém jejím kroku třpytily jako noční nebe. Třebaže nebyly nijak odvážné, rafinovanými náznaky podněcovaly Postrachovu fantazii. Vlasy měla vyčesané do složitého účesu, takže její nádherná hebká šíje byla odhalená a probouzela v něm chuť ji políbit, polaskat, zjistit, jak se ty šaty sundavají - myšlenky se mu rozutíkaly nevhodným směrem.
Postrach věděl, že je Manori krásná. Ostatně v tom kasinu byla přímo okouzlující, ale tohle předčilo všechna jeho očekávání. Trochu ho zahanbovalo, že není schopen udržet svoje představy na uzdě, ale k takovéhle ženě by mohl zůstat chladný jen hlupák nebo impotent.
Manori se usmívala, ale přitom nespouštěla z Postracha oči.
Nic nebylo samoúčelné. Záměrně zvolila šaty i účes, aby byla přitažlivá, a zároveň měl Postrach výhled na tu část lidského těla, na kterou upíři útočí nejčastěji. Byla to svým způsobem zkouška, jak se Postrach zachová.
Moc dobře si všimla, jak se na ni dívá, ale to nebyl ten druh pohledu, jakého se bála. Byl v něm sice jistý druh hladu, jenže Manori bylo jasné, že v tu chvíli ji Postrach spíš svlékal očima, než že by v ní viděl kořist.
Postrach došel pod schody, a když stanula vedle něj, nabídl jí rámě. Neubránila se a raději si od něj držela trochu odstup, vždyť mu byla vydána takřka na milost, i když v hloubi duše věděla, že by jí neublížil, rozčarování z událostí minulých dnů v ní zůstalo.
Představení bylo skutečně nádherné a Manori byla ráda, že ji sem Postrach vzal. Nedokázala si však plně užívat představení, protože na sobě pokaždé cítila pátravý pohled, kdykoliv si Postrach myslel, že se na něj nedívá. Jakoby se snažil zjistit, jestli ji už přešla nejistota z toho, že je upír.
O druhé přestávce to Manori už nevydržela.
„Musím si odskočit,“ řekla a na toaletách si nechala studenou vodu volně téct na zápěstí. Dívala se na sebe do zrcadla. Důvěřovala bytosti, pro níž lidé byli potrava. Kdyby se rozhodl ji napadnout - jistě měla ještě hůlku, ale stačilo by to?
Postrachovi! Opravila se v duchu. Chystáš se důvěřovat Postrachovi!
Vlastní odraz v zrcadle se na ní káravě zamračil. Barnie říkal, že má důvěřovat svým instinktům. A ty jí radily Postrachovi věřit. Od první chvíle mu instinktivně věřila. Kdyby jí chtěl ublížil, měl přece již tolik příležitostí, připomněla si důrazně.
Když vyšla z toalet, Postrach si okamžitě všiml, že se před ním nemá tolik na pozoru. Dalo by se říct, že její náhlá změna v chování, ho zmátla. Měl chuť se na to zeptat, ale rozhodl se, že pro to není vhodná chvíle. Snad někdy později.
„Bylo to nádherné,“ řekla, když jí pomohl nasednout do auta. „Díky,“ usmála se na něj.
„Jsem rád, že se ti to líbilo,“ řekl a nastartoval.
Auto zaparkoval před hotelem a doprovodil ji až ke dveřím pokoje. Většinu cesty mlčeli, jen si chvíli povídali o představení. To ticho mezi nimi bylo křečovité, protože oba měli spoustu otázek na toho druhého, a žádný neměl odvahu se zeptat.
„Nezajdeš na skleničku?“ nabídla mu Manori ve snaze uvolnit napětí a ihned si uvědomila, že se jí podařilo zachovat jako slon v porcelánu.
Postrach se tím ale nenechal vyvést z míry, a pokud ano, nebylo to na něm vidět.
„Ne, díky - řídím,“ odvětil. „Dobrou noc.“
„Dobrou, Postrachu.“
„Co děláš, ty huso!“ zaklel muž a zatroubil na řidičku před sebou, které chcípnul motor právě když naskočila zelená.
„Gentleman nikdy ženě nenadává do hus a policista už vůbec ne,“ poučil ho nějaký hlas.
Muž nevěřícně otočil hlavu k sedadlu spolujezdce, na které dosedl muž v tmavém obleku s kloboukem do očí.
„Měl byste jet, pane Zábranský,“ upozornil ho druhý hlas zezadu na to, že je opět zelená a ostatní řidiči troubí tentokrát na něj.
Pan Zábranský jako v mrákotách šlápl na plyn a rozjel se.
„Co chcete?“ nervózně mrkl do zpětného zrcátka na muže za sebou.
„Jen pár informací,“ odvětil Postrach klidně. „A prosím, věnujte se řízení,“ požádal pana Zábranského, který se na něj otočil.
Tobiáš se opřel o řidičovo sedadlo před sebou.
„A ve vašem vlastním zájmu by měly být přesné,“ upozornil pana Zábranského.
„Vyhrožujete mi?“ otázal se pan Zábranský.
„To rozhodně ne,“ zavrtěl hlavou Postrach. „Berte to jako přátelské varování.“
„Ostatně lhát se nemá,“ dodal Tobiáš a úsměvem.
„Právě vystoupil z tramvaje - přesný jako hodinky,“ informoval ho Denisin hlas.
Postrach předstíral, že si upravuje handsfree. Ve skutečnosti to byla vysílačka.
„Jsi si jistá?“ zeptal se. Nemohli si dovolit žádný omyl.
„Popis na něj sedí jako hrnec na prdel,“ vyjádřila jistotu svérázně Karolína.
„Jde směrem k vám,“ ozvala se znovu Denisa.
„A právě dorazila kavalerie. Jsou nenápadní jako slon na Václaváku,“ okomentovala dění Karolína.
„Ať se Karolína, Hanako a pan Ho seznámí s rukou zákona,“ řekl Postrach do vysílačky.
„Jestli na mne ta ruka zákona sáhne, bude si muset pořídit novou,“ utrousila Karolína.
Postrach konečně zahlédl v davu směřujícím do metra muže v obleku s černým kufříkem. Očima našel Tobiáše a nepatrně kývl. Oba se vmísili do davu. Nenápadně se přiblížit k jejich cíli bylo až směšně snadné. Srovnali s ním krok a zastavili se na peróně každý z jedné strany.
Když přijel vlak a všichni se začali cpát dovnitř nebo ven, chytil Postrach muže za paži. Muž se na něj podíval.
„Ve vašem zájmu nedělejte potíže, prosím,“ požádal ho Postrach.
Tobiáš dvěma prsty přetrhl řetízek, jímž měl muž připoutaný kufřík k zápěstí pravé ruky.
Muž vykulil oči.
Postrach se pohnul tak rychle, že ani Tobiáš neviděl, jak udeřil muže do spánku. Chlapík se složil a několik lidí se otočilo.
„Bratranec - trochu přebral. Bude v pořádku,“ vysvětlil Tobiáš pohotově mračící se tlusté ženě s ňafajícím mopslíkem, jenž na ně nadšeně vrtěl ocasem.
„Nemám rád zrádce,“ mračil se Postrach na listiny z kufříku rozložené v Klubu na stole.
Hanako viditelně pobledla.
„Jo, jenže bez nich by se korupce dala jen těžko odhalit,“ připomněl Tobiáš.
„Stejně je nemám rád,“ řekl Postrach, když rovnal listiny do světlezelených desek, a mrzutě co chvíli odháněl Kocoura, který si zřejmě usmyslel, že zrovna důkazy korupce jsou ideální místo pro lenošení.
„Nevypadá to dobře,“ pošeptala Karolína Denise.
„No jo, opera asi neskončila tak, jak si přál,“ řekla Denisa a obě se začaly tiše smát.
Postrach po nich šlehnul pohledem. Neslyšel sice co přesně si říkají, ale na to aby pochopil, že mluví o něm, nemusel být jeden génius.
„Postrach to s ženskýma, do kterých je zamilovaný, prostě neumí,“ prozradila Denise Karolína spiklenecky. „Místo aby jí koupil pugét a nějaký šperk a žádal o odpuštění, trucuje.“
„Zajímalo by mne, co si tak hrozného s tou Manori provedli,“ přemítala Denisa. „A mimochodem ten pugét vůbec není špatný nápad. Neříkal, že bydlí v hotelu?“
Karolína se uličnicky usmála, přikývla a mrkla na Ulrišku usazenou na druhé straně místnosti.
Manori za sebou zavřela dveře hotelového pokoje a unaveně se o ně opřela. Tašku s věcmi pohodila na zem, zula si boty a bosky přešla do koupelny. Jestli měl tenhle ponurý neosobní pokoj nějakou výhodu, pak to byla velká vana. A přece byly chvíle, kdy by se s chutí vrátila do toho malého útulného bytu k té malé vaně, kterou do té miniaturní koupelny s pomocí kouzel pracně narvala. Zamračila se. Tyhle myšlenky si přece zakázala. Pustila vodu a vrátila se uklidit tašku.
Zaklepání na dveře ji rozladilo. Neměla náladu na nikoho. Pak však promluvily instinkty bystrozorky. Nikoho nečekala.
„Kdo je?“ zeptala se přes dveře s hůlkou v ruce skrytou za zády.
„Poslíček,“ zněla odpověď tlumená dveřmi.
Opatrně otevřela. Z poslíčka toho nebylo moc vidět, protože celý mizel za ohromným pugétem rudých růží.
„Slečna Manori Da - “ Manori se zájmem sledovala, jak poslíček balancuje s kytkou ve snaze podívat se, komu to vlastně má doručit. „Dauntless,“ podařilo se mu konečně vyslovit.
„To jsem já,“ přikývla.
„Mám tu pro vás květiny,“ řekl mladík zcela zbytečně. „A vzkaz.“
Po dalším balancování s květinami obdržela Manori kartičku, na níž bylo natištěno:
Manori nevěřícně přečetla vzkaz ještě třikrát.
„Ehm,“ připomněl se poslíček.
Manori ho osvobodila od kytice a kopnutím za sebou zavřela dveře. Odložila květiny na stůl a mávnutím hůlky je dala do vázy. Pak si znovu přečetla vzkaz.
Něco jí na tom nesedělo. Nicméně na zítřejší večer neměla lepší program, takže se rozhodla přijít. Uvidí, co má ten její upír za lubem, usmála se.
KONEC