Brzy ráno se Postrach s trhnutím probudil a nejdřív se trochu zmateně rozhlédl po hotelovém pokoji, ve kterém už přece neměl být. Pak si vzpomněl na předchozí odpoledne a jen zavrtěl hlavou.
„Asi fakt stárneš,“ zamumlal si pro sebe a vstal z postele.
Dal si sprchu a objednal si malou snídani, nad níž pak s ranními Timesy přemýšlel, jak se do večera zabaví.
Nakonec to vyřešil jednoduše – suchý toast nadrobil na parapet holubům, oblékl se a šel se projít do města. Koneckonců měl přece oficiálně dovolenou.
Sáček se zbytkem netknuté snídaně vyhodil do koše, jakmile se dostal z dohledu hotelu.
Jako obvykle se hnala do práce, až se jí za patami prášilo. Nepřežila by, kdyby přišla pozdě a šéf jí za to vynadal. A že buzeroval často a rád.
Zapadla do kanceláře a vrhla se na horu složek. Při téhle nenáviděné činnosti alespoň nemusela přemýšlet nad pomalu ale jistě se blížícím večerem.
V době pokročilého odpoledne se zvedla a vrátila se převléknout do bytu, kde si úlevně vydechla, jelikož Remus byl někde pryč. Ani vlastně nevěděla kde.
Postrach si oblékl jeden ze svých značkových obleků a pár minut před osmou již scházel ze schodů do hotelového baru. Zastavil se na kraji pultu, od kterého měl dobrý přehled o dění a rozhlédl se. Zatím ji nikde neviděl.
Úderem osmé prošla Manori hotelovými dveřmi. Na sobě měla elegantní černé koktejlky, které vykukovaly z rozepnutého kabátku, a o mramorovou podlahu hotelu klapala při chůzi vysokými podpatky. Dlouhými kroky překonala halu a vplula do baru.
Pátravým pohledem přejela po přítomných lidech a hledala pana Postracha.
„Dobrý večer,“ ozvalo se vedle ní.
Trochu překvapeně sebou trhla.
„Dobrý, vůbec jsem vás nepostřehla. To chodíte vždy tak tiše?“ usmála se Manori trochu rozpačitě.
„Promiňte, nechtěl jsem vás vylekat,“ řekl omluvně. „Půjdeme?“ nabídl jí rámě.
Zavěsila se do něj a nechala se odvést do hotelové restaurace. Pan Postrach jí galantně pomohl z kabátku a společně usedli ke stolu.
„Sluší vám to,“ prolomil ticho. „Netušil jsem, že anglické policistky mohou být až tak elegantní.“
„Díky, přece bych vám tady nemohla udělat ostudu,“ odvětila s úsměvem Manori a rozhlédla se po neokázalé, ale přece přepychové restauraci.
Za okamžik již přišel číšník s jídelními lístky a dotazem na nápoje.
„Co si dáte k pití?“
„Víno, červené – prosím, bílé je na můj vkus příliš mdlé,“ rozhodla se.
„Dobrá volba, také dávám přednost červenému,“ usmál se pan Postrach. „Dvakrát Cabernet Souvignon, prosím,“ požádal číšníka.
Na víno nečekali dlouho a číšník se po objednávce opět vzdálil.
„Takže, jak jste pokročil s tou pracovní záležitostí?“ upila ze sklenice vína, opět jí neuniklo, že on si se svou jen v prstech hraje.
„Výborně, abych pravdu řekl, již je to skoro vyřízeno.“
„Pracujete rychle,“ obdivně pozvedla obočí Manori.
„Rychle a účinně,“ zase ten zvláštní pohled očí. „A vy? Žádná srážka?“ odložil sklenici zpátky na stůl - netknutou.
„Ne, dneska jsem takové štěstí neměla,“ uculila se a odhrnula si pramen černých vlasů z čela.
„ Tak teď nevím, jak si to mám přebrat,“ naklonil pan Postrach pobaveně hlavu na stranu.
„Nemyslím to zle!“ lekla se Manori, přece jen nechtěla udělat nějakou botu hned na začátku večera.
„V pořádku, rozumím,“ odpověděl se smíchem. „Mě jen tak z míry nevyvedete.“
„Vážně? Abyste mě nepodcenil, ne všechno je vidět na první pohled.“
„Tak s tím mohu jen souhlasit, ale musím vás upozornit, že jsem zvyklý na leccos.“
„Díky za varování, budu si to pamatovat,“ usmála se a na chvíli se odmlčeli, jelikož jim přinesli objednané jídlo.
Manori se do něj s chutí pustila, ale když po pár soustech zvedla oči, zjistila, že pan Postrach jen tak sedí a nejí.
„Něco není v pořádku?“ zeptala se nejistě a kývla směrem k jeho talíři.
„Ne, jen – není mi dnes úplně nejlíp. To víte bolest hlavy může úplně zkazit chuť k jídlu,“ vysvětlil.
Manori se tahle odpověď pranic nezdála, ale nedala to najevo.
„Možná bychom měli jít, pokud vám není dobře,“ navrhla starostlivě.
„Ne, se mnou si nedělejte starosti,“ ujistil ji. „Není to nic, co bych nezvládl.“
„Dobrá tedy,“ přikývla po chvíli, kdy si ho zkoumavě prohlížela. Nezdálo se jí, že by mu něco bylo.
Pan Postrach se sice jídla ani nedotkl, o to příjemnější konverzaci s ním však během večeře vedla.
Když Manori dojedla, číšník přišel pro talíře a díval se přitom na pana Postracha velmi, opravdu velmi nevlídně. Ten se tím ale nenechal nijak znervóznit.
Manori se natáhla pro sklenku s vínem a napila se.
„Je výtečné, měl byste ochutnat,“ řekla.
„Snad jindy,“ usmál se pan Postrach a pohrával si se skleničkou.
„Na jakém oddělení vlastně děláte? Totiž – odpusťte mi, pokud jsem příliš troufalý, ale myslím si, že žena jako vy dopravu asi řídit nebude.“
„Ne, dopravu opravdu neřídím,“ zasmála se. „Pracuji na oddělení vražd.“
Čekala, že teď přijdou na řadu ty řeči o tom ´taková krásná žena a pracuje na vraždách´. Pan Postrach ji ale opět příjemně překvapil, když to nijak nekomentoval a přijal to jako fakt.
„Co vás vlastně vedlo k práci policistky?“ zajímal se dál.
„A co vedlo vás k ekonomii?“ odpověděla mu otázkou. Přece jen to jeho zdvořilé vyptávání ji trochu znervózňovalo, třebaže neměla pocit, že by za tím bylo něco víc než upřímný zájem. Instinkty se ale nedají na jeden večer prostě vypnout.
„Já se ptal první,“ usmál se.
„Myslím, že tu jde o ten pocit, že jsem užitečná, že dělám něco důležitého a správného. Jestli mi rozumíte,“ pokrčila rameny.
„Řekl bych, že vám rozumím velice dobře,“ pokýval hlavou a ty jeho šedé oči se na ni tak zvláštně zadívaly, že raději uhnula pohledem.
„A vy? Proč zrovna ekonomie a obchod s nemovitostmi?“ změnila téma hovoru na něj.
„Rodinná tradice,“ odvětil. „Dalo by se říct, že jsem převzal podnik po otci.“
„A baví vás to?“
„Baví vás honit zločince?“
Manori se usmála a v duchu přiznala panu Postrachovi bod. Pak její pohled sklouzl na hodinky.
„Je mi to líto, ale budu muset jít,“ povzdechla si.
Pan Postrach přikývl, zaplatil a zvedli se.
„Jak tady jste? Autem?“ zeptal se, když jí pomáhal do kabátu.
„Ano, nechala jsem ho nedaleko odtud, tady v centru se strašně parkuje,“ ušklíbla se. „Kousek se projdu.“
„Vyprovodím vás, přece nepůjdete sama,“ prohlásil rozhodně a nabídl jí rámě.
Vyšli před hotel a zamířili večerní ulicí, kráčeli jen tak mlčky vedle sebe jako by ani jednomu z nich najednou nebylo do řeči.
„Díky, byl to moc hezký večer,“ otočila se k němu Manori, když došli k jejímu autu.
„I pro mne a za to vděčím vaší okouzlující společnosti, slečno Dauntless“
„Manori, prosím…pokud tykání neodmítnete,“ podala mu ruku.
„Vůbec ne…trochu fádní – Postrach,“ jemně ji stiskl dlaň.
„To nezní jako jméno - “
„Taky není, je to rodová přezdívka,“ vysvětlil.
„Aha,“ pokývala hlavou, ale víc se nevyptávala.
„Kdyby sis to chtěla někdy zopakovat – tedy nemusí to být zrovna večeře, ale – záleží na tobě,“ pokrčil rameny.
Chvíli si ho prohlížela, ale něco ji říkalo, že z něj se úchylák opravdu nevyklube, navíc se už hodně dlouho takhle nebavila.
„No, proč ne?“ vytáhla kousek papíru, na který mu napsala telefon. „Když zase budeš chtít porazit na ulici,“ usmála se na něj a nastoupila do auta.
Postrach se chvíli díval za zadními světly auta, a pak se otočil a odcházel do hotelu, lístek s telefonem držel v ruce.
Postrach zavřel dveře a zadíval se na kousek papíru s telefonním číslem, který stále držel v ruce. Byl to velmi příjemný večer. Manori byla milá a inteligentní. Už dlouho si s někým takhle nepopovídal. Ale prostě se nehodilo, aby se s ní ještě viděl. A stejně se musel vrátit. Dovolenou si už podle svého mínění vybral, byla krátká leč příjemná. Ovšem byl čas vrátit se zase do práce. Nepředpokládal, že by se jí to nějak dotklo. Vždyť se prakticky neznali. Zmuchlal papírek a hodil ho do koše.
Sundal si sako a rozvázal kravatu. Pak z baru vyndal skleničku a z malé hotelové ledničky vytáhl plastový neprůhledný sáček. Utrhl roh a nalil obsah do skleničky. Trochu s temně rudou tekutinou zamíchal a na ex to vypil. Bylo to odporně studené a chutnalo to po umělé hmotě, ale s tím se holt nedalo nic dělat.
Protáhl se a zadíval se ven z okna. Když teď zavolá na letiště, mohl by stihnout ranní letadlo.
Zvedl telefon a vytočil číslo.
„Dobrý den – chtěl bych si rezervovat letenku do Prahy – na zítřejší ráno.“
Zamračil se, protože odpověď ho nepotěšila.
„Aha a nejbližší volný spoj?“
„Ale to je až za tři dny. Něco dřív by nebylo?“
„Dobře, tak mi rezervujte letenku,“ povzdechl si a když vyřídil formality, zavěsil.
Jeho pohled padl na odpadkový koš. Možná by měl přehodnotit svůj postoj. Koneckonců nešlo přece o nevěru. Manori byla jen známá, ani to ne – náhodná známá. Ale byla taky jediná, koho tu znal. A když už jednou tohle prohlásil za dovolenou, přece se na své vůbec první dovolené neunudí k smrti.
Podíval se na hodinky. Domů zavolá až ráno.
Zaparkovala vůz a tiše vešla do bytu. Jako myška se vkradla do koupelny, kde si dala rychlou sprchu. Byla dnešní večeří nadmíru překvapená, nečekala od toho, na první pohled zdrženlivého člověka, tak výborné a vtipné postřehy. Ale jak znala chlapy, stejně se jí už neozve. Takové to ´když tak se uvidíme´ už dobře znala. S povzdechem došla po špičkách do ložnice a ulehla vedle tvrdě spícího Remuse.
Chvíli se jen tak převalovala v posteli a přehrávala si jednotlivé chvíle večera, pak pohledem sklouzla k Remusovi a zauvažovala, kdy vlastně oni někde byli spolu. Ač nerada, musela si přiznat, že si to už ani nepamatuje. Možná by ho měla někde vytáhnout. Postrach stejně odletí, když už je s prací hotov, koneckonců, co by tady dál dělal, takže proč nezkusit oživit vztah s Remusem? S touhle myšlenkou se přetočila na bok a usnula.
KONEC