Fialkové oči se svislými zorničkami pozorovaly přes hadičky krevních infuzí malého Japonce, který již několik hodin seděl shrben nad zkumavkami. Střídavě nahlížel do mikroskopu, míchal různé roztoky a sledoval reakce, jen proto aby vše zas a znovu a nespokojeným zavrtěním hlavy odkládal zpět. Občas do tíživého ticha zacinkalo laboratorní sklo, nebo z vedlejší místnosti sem dolehly hlasy, zazvonění nádobí, nervózní kroky, které se zastavily jen kousek od dveří, aby se pak opět vzdálily.
Postrach, kterého by pod množstvím obvazů jeden stěží poznal, stále nejevil jakékoliv známky zlepšení. Nezdálo se, že by dosavadní léčba, kterou pan Ho nasadil, k něčemu byla.
Kocour vysíleně mňoukl, jako by ho něco bolelo, zvedl se na všechny čtyři, vytrčil oháňku a hřbet prohnul do mohutného oblouku, takže s rozježenými šedými chlupy vypadal jako kolo obří cirkulárky a zase se stočil na Postrachově hrudníku do klubíčka. Pan Ho ani nevzhlédl. Věděl, že zkoušet přesvědčit Kocoura, aby si na chvíli odpočinul, je zbytečné. A všechny prsty momentálně potřeboval, takže se ho nepokusil sundat násilím. Strčil sklíčko s vzorkem krve pod mikroskop a zaostřil. Předoucí kožíšek za jeho zády opět o stupeň zesvětlal.
Tobiáš seděl za stolem, ruce položené na desce, pěsti zatnuté a pozoroval ostatní. Karolína se tvářila mírně rozhořčeně a vzdorovitě se na něj mračila. Tomislav opřený o futra dveří do kuchyně si v zamyšlení utíral mozolnaté ruce do bílé kuchařské zástěry – až moc dlouho a až moc pečlivě. Hanako se snažila vypadat, že tam vůbec není, a tvářila se jako by viděla něco neuvěřitelně fascinujícího na podlaze. Denisa upírala oči na Tobiáše.
„Musíme to nějak vyřešit. Vzali jsme ji sem, ví o nás příliš mnoho,“ zopakoval Tobiáš už po několikáté celkem zbytečně.
„Slíbila mi, že nic neřekne,“ našpulila rty Karolína. „A pak viděli jsme co je zač ona. Nikomu nic nepoví.“
„To ale neřeší náš problém,“ trval na svém Tobiáš.
„Začínáš se opakovat, Tobiášku,“ odfrkla si Karolína.
Čistě pro pořádek – má pravdu, přisadil se Ten druhý. Opakuješ se.
„To ale pořád neřeší náš problém,“ namítl Tobiáš lehce podrážděně.
„Vidíš,“ ušklíbla se Karolína.
Vidíš, ušklíbl se Ten druhý.
Nikdy se neprosil být vůdcem Nočního klubu, to byla Postrachova práce, ale za stávajících okolností – no vedl Noční klub asi příliš dlouho v době, kdy si mysleli, že je Postrach mrtvý na to, aby tohle prostě nechal jen tak být.
Výborně, jen tak dál, příště se pokusíš Postracha sesadit, utrousil Ten druhý.
„Nechci nikoho sesazovat,“ ohradil se Tobiáš.
„Co prosím?“ zeptal se Tomislav a vzhlédl.
„Nic, jen…přemýšlel jsem nahlas,“ zamumlal Tobiáš.
Zbabělče. Stejně jim jednou o mě budeš muset říct, nemůžeš si věčně přisvojovat moje nápady a zásluhy, poznamenal Ten druhý.
„A co chceš tedy dělat, Tobiáši?“ zeptal se Tomislav pomalu, rozvážně. „Zastřelit ji? Myslíš, že tohle by Postrach chtěl?“
„No to bys tomu dal!“ vybuchla Karolína. „To by tě Postrach nepochválil!“
„Postrach vždycky kladl na první místo naši bezpečnost a bezpečnost Klubu. Lidé se o nás nesmí dozvědět, “ Tobiáš nedořekl, jestli myslí je, jako Noční klub, nebo je, jako upíry. Obojí vyšlo v podstatě nastejno.
„Proč mám pocit, že v jejím případě by Postrach udělal výjimku,“ špitla Denisa, která byla do té doby zticha.
Tobiáš vstal od stolu a přešel k barovému pultu, chvíli zkoumal vzorek dřeva.
Stejně tě roztrhne jako hada, šklebil se v koutku Ten druhý. Ať už uděláš cokoliv.
„Takže jí máme říct celou pravdu? Teď, když je Postrach mimo?“ otázal se Tobiáš a opřel se zády o bar a rozhlédl se po místnosti. „A kdo z nás za ni bude ručit? Víte, co udělá, až se probere a zjistí, že jsme ji do toho zatáhli?“
„No to ne, já bych jí prostě zatím neříkala nic víc. A až se probere..,“ nedokončila Karolína zbaběle.
„Já bych taky počkal,“ přidal se Tomislav. „Souhlasím s Karolínou, že Manori o nás nikomu vykládat nebude. A pak…no, tohle by asi měl rozhodnout Postrach sám.“
„A co když se neprobere?“ nadhodila Hanako docela tiše. Na to nikdo nic neřekl. Tuhle možnost, jakkoli reálnou, si nikdo nepřipouštěl.
V místnosti zavládlo nepříjemné ticho. Všichni věděli, že jsou jen dvě možnosti – Manori bude muset buď umřít nebo se stát jednou z nich. To byl zákon Klubu.
„No dobře, přehlasovali jste mě,“ vzdal to Tobiáš. „Ale je vám jasné, že když tady bude mezi námi, může začít mít podezření. Bude se vyptávat. A co jí řekneme?“
„Nic,“ pokrčil Karolína rameny. „Ulrišce jsme přece taky neřekli všechno hned od začátku,“ připomněla.
„To bylo něco jiného,“ odsekl Tobiáš.“
„Co kdybychom tohle řešili, až taková situace nastane?“ řekl Tomislav. „Udělám večeři, najíme se a budeme to brát pěkně jedno po druhém,“ s tím se otočil a šel chystat jídlo.
Manori vyšla z nemocnice a došla se převléknout. Pak se přemístila do uličky u Klubu. Cestou přemýšlela, jak se jí tohle povede zvládnout. Tichý sice vypadal prozatím smířený se situací, ale rozhodně mu nebude stačit takové chabé uklidnění. Byl příliš bystrozor na to, aby to nechal plavat. Ostatně ona by to na jeho místě taky nenechala být. A věděl hodně. Věděl toho příliš. Až se zotaví, začne si dávat kousky skládačky dohromady a přijdou další otravné otázky. Povzdechla si a cítila se trochu provinile, jako by zrazovala svoje vlastní lidi, když Postracha a jeho přátele chránila před kouzelnickými úřady.
V první chvíli nemohla dveře najít, jak dokonale splývaly s okolím. Bylo to zvláštní místo k bydlení. Zazvonila.
Otevřít ji přišla Karolína a přátelsky se usmívala. Manori přemýšlela, čím to, že zrovna tahle holka, která jako by vypadla z módní obálky časopisu, se tváří mnohem přátelštěji než všichni ostatní dohromady. Tenhle spolek Postrachových přátel byl vůbec zvláštní. No co, i my platíme za podivíny, mávla nad tím Manori v duchu. Ale bystrozorka uvnitř ní si otevřela bloček a chystala si dělat poznámky, jak byla při každém vyšetřování zvyklá. Řekněme, že to prostě byla nemoc z povolání. Ale Barnie jí naučil, že člověk nikdy nemůže být dost opatrný.
Pan Ho se na židličce u mikroskopu narovnal, až mu zapraskalo v zádech. Přece to nemohlo být celou dobu takhle jednoduché. Otočil se a zadíval se na muže ležícího nehybně na lůžku. Kocour, nyní sněhově bílý, mu stále spočíval na hrudi. Vrásčitý Japonec vstal, zvedl vysílené zvířátko a položil ho do košíku u dveří. Kocour na protest zamňoukal, ale byl příliš slabý, než aby se bránil. Pan Ho namočil roh kapesníka v mléce a nakapal mu ho do tlamičky. Poté se narovnal a napíchl Postrachovi další transfuzi krve, kterou předtím pečlivě zkontroloval.
Nesměli udělat stejnou chybu dvakrát.
Když Manori prošla spolu s Karolínou korálkovým závěsem, opět ji překvapilo zařízení místnosti, její atmosféra a vůně, dalo by se říct i chuť. Tohle místo jako by snad ani nebylo na Zemi, jako by tady panoval vlastní čas a řád. Z nějakého důvodu se zde cítila bezpečně, odtržena od všech problémů tam venku.
„Ahoj,“ pozdravila, ale když přejela pohledem přítomné, její nadšení trochu pohaslo. Připadala si rázem jako vetřelec. Dívali se na ní tak zvláště, jako by přemýšleli, z čeho je, kdo je a co tu vlastně chce. Nikdo se jí neprosil, aby se k nim připojila, prostě se to tak seběhlo. Něco jí říkalo, že kdyby se ty nešťastné události neseběhly tak rychle, rozhodně by tady teď nebyla. A přímo bolestně jí chyběl Postrach. Zdálo se jí, že už jsou to celé dny, co ho naposledy viděla. Nic si nepřála víc, než aby se probral. Možná i proto, aby se mu mohla schoulit v náručí a našla u něj oporu před těmi jejich zkoumavými pohledy. Obzvláště ten mladý muž, jak jen se jmenoval, ten se na ni díval jako by čekal, kdy ho promění v ropuchu nebo kdy se v ní promění ona sama.
„Nějaká změna?“ zeptala se tiše a poklesla jí ramena, když jen zavrtěli hlavami.
„Na to je ještě moc brzy,“ ozvala se Hanako. „S tolika stříbrem v těle to bude trvat…no dlouho,“ dodala a bylo to vlastně poprvé, co se na ni obrátila přímo.
„Je…,“ Manori si odkašlala. „Je něco, co můžu udělat?“
„Pro něj?“ zeptal se Tobiáš chladně. „Ne.“
„Hlavně je důležité, aby ses nikomu o nás ani slůvkem nezmínila,“ přispěchala Karolína se svou troškou do mlýna.
„Dala jsem slovo, nebo ne?“ ohradila se Manori a přejela je všechny ostrým pohledem. „Postrach mi věří. Tak byste i vy trochu mohli, ne?“ dodala popuzeně. Ale nebyla to tak docela pravda, Postrach jí nevěřil zjevně dost, protože jí o dalších upírech a o tomhle místě neřekl absolutně nic. Manori byla ovšem přesvědčená, že pro to měl své důvody, a že dříve nebo později by jí řekl všechno.
Suverénně se posadila do jednoho z volných křesel a přejela všechny přítomné vyzývavým pohledem. Ať si nemyslí, že se jich bojí, že se nechá zastrašit nebo odradit.
„Nedáte si roládu?“ nabídl Tomislav s širokým úsměvem.
„Eh…tedy…no…ano, děkuji,“ zrozpačitěla Manori.
„Promiň, prosím tě,“ oslovila Manori Karolínu možná až přehnaně zdvořile. „Kde jsou tady toalety?“
„Pojď, trochu ti to tady ukážu,“ pružně vyskočila Karolína z křesla. „No co, Tobiáši?!“ řekla hlasitě, když zachytila jeho pohled.
„Nic,“ utrousil Tobiáš a nesouhlasně stiskl rty.
Manori cítila v zádech jeho pohled po celou dobu, kdy stoupala s Karolínou po schodech do patra.
„Z Tobiáše si nic nedělej,“ řekla jí Karolína chlácholivě. „On si rád hraje na důležitého.“
„Nevidí mě tu moc rád, co?“ odtušila Manori.
„Hele,“ otočila se k ní Karolína čelem. „Na rovinu – jsi riziko. Obrovské riziko,“ zaváhala, kolik toho může říct. „Má strach. Když je Postrach mimo, leží celá zodpovědnost za nás na něm.“
„Moje slovo platí,“ namítla Manori podrážděně.
„A my známe a respektujeme váhu slova,“ ujistila ji Karolína.
Manori se snažila udržet oči otevřené, ale bylo to stále těžší a těžší. Celé odpoledne strávila v podstatě tím, že nečinně dřepěla na tomhle podivném místě a doufala svým způsobem v zázrak.
Postrachovi přátelé kolem ní chodili mlčky. Nikdo s ní nemluvil a všichni se chovali hrozně napjatě, škrobeně. Jen Tomislav s Karolínou byli o něco vstřícnější, ale i u nich cítila, že se snaží držet si odstup. Za to Tobiáš, kdykoli se na ni podíval, připadala si, jako by ji studoval, jako by byla nějaký dosud neznámý druh živočicha.
Nedokázala potlačit zívnutí. Byla unavená, bylo dost pozdě, ale nechtěla odejít. Částečně to možná byla trucovitost. Co udělají, když bude trvat na tom, že zůstane? Že tu klidně přespí v křesle? Nezapomínej, že to jsou upíři, připomněla si. Bylo dost těžké je tak vnímat. Byli tolik odlišní. Svým způsobem ji jako bystrozora představa upíra, který je prakticky neodhalitelný, děsila. Pokaždé, když někoho z nich viděla se sklenkou temně rudé tekutiny v ruce, uvědomovala si až ostře, že z jejich pohledu musí být jen pět litrů krve v křehkém obalu z masa a kostí. Kdyby se jí něco stalo, nikdo nevěděl, že tu je. Na jednu stranu jim věřila jako nikomu jinému a to jen kvůli Postrachovi. Na druhé straně vzduch byl doslova prosycený vzájemnou nedůvěrou.
Odcházeli a přicházeli a Manori se snažila tvářit, že ji to nezajímá, že nesleduje každý jejich pohyb, a že nepřemýšlí nad tím, co dělají, kam vedou které dveře a co je to vůbec za podivný dům, byl-li to vůbec dům. Možná to byla nějaká tajná sekta. Slyšela o tom, že upíři mají složitou hierarchii a klany a takové věci. Proč by to mělo být u těhlech jinak?
„Měla by sis jít lehnout,“ sedla si Karolína do křesla naproti a pousmála se. „Kdyby bylo něco nového, přijdu tě vzbudit.“
Manori se rozhlédla po místnosti. Neuniklo jí, jak Tobiáš stiskl rty, ale neřekl ani slovo.
„Tak pojď,“ vzala ji Karolína za paži a zcela lehce ji zvedla na nohy.
Manori nemohla popřít, že se jí trochu sevřel žaludek. Usnout v domě plném upírů? Cizích upírů? Přesto nedala nijak najevo pochybnosti nebo obavy a vyšla s Karolínou po schodech nahoru jako prve, když jí ukazovala, kde jsou toalety.
Tentokrát ale Karolína otevřela jiné dveře. Manori překvapilo, že není zamčeno. Vešly do jednoduše, ale vkusně zařízeného pokoje. Nebylo tu mnoho nábytku, ale několik osobních věcí a drobný nepořádek naznačoval, že tu někdo žije. Ten pokoj někomu patřil.
Manori si přikryla ústa rukou a oči se jí zalily slzami. Poznala Postrachův pokoj. Cítila ho tady všude.
Karolína se na ni zadívala.
„Víš, znám Postracha dlouho…opravdu dlouho. Je pro mne…skoro jako můj táta, ale zároveň víc…mnohem víc,“ snažila se vysvětlit. „Všechno, co znám, co umím, mě naučil on. On je…je výjimečný a…“
„Já vím,“ vydechla Manori a bojovala se slzami. „Jeho oči…člověk má pocit, jako by mu viděly až do duše. A cítí, že mu chce věřit, chce ho…následovat…milovat,“ šeptla.
Karolína se pousmála a přikývla.
„Neměl v lásce moc štěstí,“ řekla smutně.
Manori se na ni zadívala.
„Jeho první velká láska zemřela v den, kdy ji chtěl požádat o ruku,“ Karolína se posadila na postel a Manori si sedla naproti ní na židli. „Byla to moje a Tobiášova máma.“
„To je strašné,“ vydechla Manori. „Nikdy se nezmínil…“
„Nikdy o tom nemluví. Já si to nepamatuji, ale říká se, že to nesl hodně špatně, že si vyčítal, že to je jeho vina. Co ale vím je, že pak už nikdy žádnou další ženu nemiloval. Po pravdě myslím, že ani žádnou další neměl – tedy, víš, jak to myslím, ne. Nikdy moc o svém soukromí nemluvil, ale protože veškerý čas věnoval práci a nám…chápeš ne.“
Manori přikývla.
„Před tebou chodil s jednou…,“ Karolína potřásla znechuceně hlavou. „Nebyl to zdravý vztah, ne takový, jaký si Postrach zaslouží. Jen chci říct, že…že ho máme všichni rádi a chceme pro něj to nejlepší, chceme, aby byl šťastný…“
„I když je upír,“ dořekla Manori.
Karolína uhnula pohledem.
„Není s tím moc smířený co?“ pokračovala Manori.
„Takže sis toho taky všimla,“ pokývala Karolína hlavou. „Ne, není. Nikdo vlastně neví, jak se mu to stalo.“
„A jak se to stalo vám?“ vyzvídala Manori.
„Tak…shodou okolností,“ vyhnula se Karolína odpovědi.
„Tohle místo -,“ zahrnula Manori gestem ruky pokoj, ale i vše ostatní, „co je to? A co Postrach a vy děláte?“ věděla, že odpověď nedostane, ale přesto se nedokázala nezeptat.
„Odpočiň si,“ vstala Karolína z postele. Její otázku zcela ignorovala.
Dveře tiše klaply a Manori osaměla. Chvíli strnule seděla, než se zvedla, aby si pokoj prohlédla. Na stěně visel jeden a půl ruční historický meč, o který někdo velice dobře pečoval. Ve stojanu v rohu místnosti byl jiný meč. Měl černou rukojeť a stříbrnou čepel. Přejela po jílci prsty a zkusila ho povytáhnout z pochvy. Byl nečekaně těžký. Na stole ležel zavřený notebook. Zkusmo ho zapnula, ale byl, jak jinak, zaheslovaný, takže ho opět vypnula. Zvláštní bylo, že tu nikde neviděla žádné fotky. Čekala by aspoň fotky rodičů nebo tak něco. Buď žádné fotky neměl, a nebo nechtěl vzpomínat.
Zkusila zásuvky stolu, a ty zamčené nebyly. Namátkou se jimi prohrábla. Bylo tam spousta papírů, desek, složek. Jedny otevřela. Vypadalo to jako účetnictví, ale při pohledu na těch nul u sum na ni šly mrákoty. Všechno to bylo v amerických dolarech. Když to přepočetla na galeony, dal by se z toho financovat rozpočet ministerstva!
Najednou se jí za krkem usadil takový ten zvláštní pocit, z kterého se vám ježí chlupy na zátylku, a který jí nejednou zachránil život. Přibouchla bleskově šuplík a vrhla se na postel. Právě včas, protože sotva stihla zavřít oči, když někdo začal velice neslyšně otvírat dveře. Soustředila se na pravidelné dýchání jako by opravdu spala.
„Jsi paranoidní,“ sykla Karolína polohlasně.
Někdo kolem ní prošel a zamknul zásuvky stolu. Vsadila by svůj roční plat, že to byl Tobiáš. Takže v tom stole bylo něco důležitého. Viděla něco, co neměla. A nebo možná ne. Možná tam bylo ještě něco zajímavějšího, než účetnictví na obrovský majetek.
Počkala několik dlouhých minut, aby se ujistila, že je sama, nebo že se nikdo nečekaně nevrátí, než otevřela oči. Někdo odnesl notebook a klíč od stolu zmizel. Pousmála se. Viděli ji kouzlit, muselo jim být jasné, že je čarodějka, ale zřejmě si neuvědomovali rozsah jejích schopností. Jinak by odnesli i ten stůl. Vytáhla hůlku a pro jistotu zkontrolovala, že stůl není napojen na poplašné zařízení.
„Alohomora,“ šeptla a zámek poslušně cvakl.
Vytáhla zásuvku a začala se probírat papíry. Samé účetnictví, ale krajně zajímavé. Postrach a jeho přátelé podle toho disponovali dost nejasnými a prakticky pohádkovými zdroji. Nebylo divu, že si mohl dovolit drahé auto a značkové oblečení. Narazila snad na jakousi upíří mafii?
Všechno pečlivě naskládala zpátky, šuplíky zavřela a zamkla. Poté si lehla na postel a hlavou se jí honily nejrůznější představy. Podle toho, co viděla, spousta lidí odkazovala Postrachovi a jeho přátelům obrovské sumy peněz. Nemohla přitom nemyslet na Smrtijedy, kteří své oběti nutili podepisovat převody majetku, než je pak zabili. Díky tomu byla většina Smrtijedů bohatých, vlivných a mocných a dost těžko se proti nim bojovalo tehdy, stejně jako dnes. Dost těžko můžete rozkopnout dveře Malfoyovy rezidence a prohledat ji, i když všichni věděli, že je to slizký bastard, a že jeho tvrzení, že Pánu zla sloužil z donucení, je tak nestoudná, průhledná lež, že to byl až výsměch všem bystrozorům, že mu to procházelo.
Byl snad Postrach něco takového?
Manori se posadila na postel. Opřela se zády o stěnu a přitáhla si nohy k tělu. Ani na okamžik nedokázala uvěřit, že by Postrach byl špatný člověk… upír. Jenže neříkával snad Barnie, že zločinci bývají často milí a sympatičtí lidé? A lidé mají rádi romantické zločince. Jako třeba ten Sirius Black. Několikanásobný vrah, šílenec, psychopat a lidé začínali na jeho neustálém unikání spravedlnosti vidět co romantického. Jinotaj z něj šířením fám dělal prakticky novodobého Robina Hooda. A nikomu nevadilo, že v tom není ani co by se za nehet vešlo pravdy.
Najednou ji tak zvláštně bodlo u srdce, protože si vzpomněla, jak Remus vždycky Blacka zuřivě hájil a tvrdil, že je nevinný. Zcela určitě věděl něco, co ona ne. Přesněji Řád věděl něco, co ona ne. Nespíš i tušili, kde Black zrovna je. Něco ze staré hořkosti se vrátilo.
Remus jí nikdy nechtěl o Řádu nic říct, vyjma toho, že v něm je. Často se kvůli tomu hádali. Rozumově chápala, o co Brumbálovi jde. Samozřejmě že přes ministra cesta prostě nevedla. Byl vyplašený a umíněný. Ovšem bystrozorka v ní rezolutně odmítala, aby někdo bral zákon do vlastních rukou – i když to byl Brumbál, a i když to dělal z ušlechtilých pohnutek.
Ne. Ne. Ne!
Manori vstala a začala přecházet po pokoji. Muselo tu být ještě jiné vysvětlení. Postrach byl tajemný, někdy děsivý, ale rozhodně to nebyl zločinec.
Nemohl být.
S povzdechem si lehla na posel, zavřela oči a usnula neklidným spánkem.
Ráno s díky rezolutně odmítla snídani. Všichni seděli dole u toho dlouhého stolu. Po pravdě při pohledu na jejich skleničky, jí nebylo nejlépe, a ke všemu ještě ten lehký kovový pach krve. Nemohla prostě jen tak zapomenout na všechno, co ji o upírech učili, ani na to, že to jsou predátoři. Postrach byl Postrach, ale tihle byli cizí a navíc jí neměli příliš v lásce.
Když suše oznámila, že musí odejít, ale že se vrátí, obdržela od Tobiáše podmračený pohled. Vydržela ho. V ničím si nezadal s pohledem démona, ale když jednou nakopete zadek skutečnému démonovi, kterého nějaký diletant vyvolal, a který začal řádit v jedné vesnici jako pominutý, a přežijete to, snesete hodně. Dokonce se na něj dokázala jedovatě usmát. Vypadal, že ho to skutečně překvapilo. Asi nebyl zvyklý na to, že se před ním smrtelníci netřesou strachy. Jenže ona taky nebyla jen tak nějaký smrtelník. Podceňovali ji, toho by mohla využít.
Nejhorší na tom bylo, že když odcházela a přemýšlela o tom, co by se stalo, kdyby na ni Tobiáš zaútočil, nebyla si jistá, jestli by ho zvládla. Postracha by sama rozhodně nezvládla. Ani s Tichým by ho nezvládli. Jistě byl nemocný a šílený, a to mu dávalo sílu, ale i tak musel být silnější než kdokoli, s kým se kdy Manori setkala.
Postrachův stav se stále nelepšil a Manori začínala mít už dost toho prázdného ujišťování, že je v těch nejlepších rukou, a že se určitě již brzy uzdraví. Stále častěji přemýšlela o tom, co by pro něj mohla udělat – kouzlo asi ne, ale třeba nějaký lektvar, hojivá mast. Kdykoli ji na několik krátkých okamžiků pan Ho dovolil Postracha navštívit, vždycky se jí stáhlo srdce úzkostí, jak zle vypadal.
Nikdo nic neřekl, ale v podstatě u nich začala bydlet, aby se od Postracha nemusela odloučit ani na chvíli. Někdy seděla schoulená v jeho pokoji a brečela. Jindy si vyndala z kapsy notebook, kouzlem ho zvětšila a snažila se dělat svou práci – moc jí to nešlo. Věděla, že dokud se Postrach neuzdraví, nebude jí zrovna do smíchu.
A taky musela pořád myslet na to účetnictví, co viděla. V životě neviděla tolik peněz pohromadě. Odkud byly a k čemu sloužily, to byly otázky, které se jí neodbytně vracely znovu a znovu.
Zadívala se na monitor svého notebooku a zamyšleně přejela prsty po klávesnici. S obyčejnou mudlovskou technikou dokázal člověk často hotová kouzla. Ovšem když se mudlovská kouzla techniky spojila s magií jejího světa, nebylo téměř nic nemožné. A přesně to byl tenhle notebook – citlivé spojení techniky a magie. Nebylo to zrovna legální, na druhou stranu to nebylo ovšem ani zcela nelegální. A když jí to umožňovalo pracovat efektivně, nikdo se příliš neptal.
Určitě tu budou mít nějaké počítače. Moc by se divila, kdyby v dnešní době neměli. Nepochybně budou dobře zabezpečené, ale… Kousla se do spodního rtu. Nikdy nezapomněla na to, jak ze zvědavosti zkusila vypátrat, co Postrach dělá a zjistila, že oficiálně prostě neexistuje.
Dost možná o tu klávesu jen zavadila, říkala si v duchu. Počítač tiše vrčel a pak náhle obrazovka zčernala.
„Kruci,“ zaklela, nicméně vyčkávala, protože stroj stále vydával chroustavé zvuky, jak se úporně snažil.
Přišlo jí, že to trvá celou věčnost. Zabezpečení čehokoli, co tu mohli mít, zřejmě přesahovalo schopnosti i jejího počítače. To na ni udělalo dojem, ovšem zároveň ji to znepokojilo. Co tu skrývají tak důležitého, tak tajného, že ani spojení techniky a magie se k tomu nedostane?
Skoro to už chtěla vzdát, když obrazovka naskočila a počítač oznámil, že je hotov. Zabezpečení tu skutečně přesahovalo všechno, co kdy viděla. Člověk, který to dělal, musel být napůl génius a napůl šílenec, paranoik. Byly tady tisíce, docela dobře deseti tisíce souborů, a dostat se mohla jen k nepatrnému zlomku z nich. Podle dat to byly věci staré celé roky, desetiletí.
Ruce se jí třásly, když se tím probírala a hledala něco, co by dokázala otevřít. Nacházela policejní hlášení, záznamy výslechů, pitevní zprávy, protokoly. Polovině věcí nerozuměla.
Musela se silou vůle přimět to vypnout, protože dostala strach, aby ji nenašli. Roztřeseně notebook zmenšila a zastrčila ho pod matraci. Skoro se ani nemohla nadechnout a držela se důvěry v Postracha jako záchranného lana. Nebyla si jistá, co vlastně našla, ale bylo to obrovské.
„Do čeho ses to zase sakra namočila?“ mumlala si. Napůl čekala, že se každou chvíli rozrazí dveře, vpadne sem Tobiáš a vyvleče ji z pokoje. Nechá ji prohledat a…
Něco jí říkalo, že pokud zjistí, že čmuchala, zabijou ji.
Když se dveře skutečně otevřely, nadskočila leknutím a srdce se jí prudce rozbušilo. Do pokoje vešla Karolína a usmívala se. Jen díky disciplíně bystrozora se Manori dokázala uklidnit natolik, aby působila když ne nenuceně, tak jen utrápeně. Přitom byla po pravdě vyděšená.
„Lepší se, Manori,“ řekla Karolína s neskrývanou radostí. „Postrach se začíná uzdravovat!“
Manori se usmála trochu křečovitě. Nebyla si jistá, jestli by nebylo pro ni bezpečnější zmizet a už se nevrátit. Co byli tihle upíři vlastně zač? Co byl Postrach vlastně zač?
Ztuhle vstala a toporně následovala Karolínu dolů. Myšlenky jí vířily v hlavě, ale nic kloudného ji nenapadalo. Všimla si, že Tobiáš stojí u dveří – možná náhodou, a nebo přišli na její vniknutí do systému a tohle celé je jen hra. Nenápadně dotykem zkontrolovala, že má hůlku na dosah.
Pan Ho seděl v křesle a kouřil vodní dýmku. Vypadal ještě menší a vrásčitější než obvykle. Na klíně choval sněhobílou nemocně vypadající kočku, jako by to bylo dítě.
Manori se pomalu posadila, záda rovná jako pravítko, napjatá a připravená na všechno.
Pan Ho vyfoukl obláček kouře.
„Když znáte řešení, pokaždé zjistíte, že problém byl ve své podstatě naprosto triviální,“ začal pan Ho rozvážně hovořit.
„Víte, co se mu stalo?“ zajímal se Tobiáš.
Pan Ho pomalu přikývl.
Kdyby to byl někdo jiný, řekla by Manori, že se chová nadutě, arogantně, že samochvála smrdí. Ale z malého Japonce vyřazovala taková síla, že o něm nepochybovala. Připomínal jí trochu jejího mistra bojových umění.
„Jaká je největší výhoda upírů?“ položil pan Ho otázku.
Ano, byl úplně stejný jako její mistr, pousmála se v duchu Manori. Možná to mělo nějakou souvislost s kulturním dědictvím. Pan Takado byl taky Japonec.
„Zrak?“ řekl Tobiáš bezmyšlenkovitě, protože si vzpomněl, jak mu kdysi Denisa říkala, že vidí mnohem lépe než Druhá rasa.
Pan Ho nespokojeně potřásl hlavou.
Manori přemýšlela. Jaká největší výhoda byla jejich upírů? Síla? Rozhodně ne, znala kouzelná stvoření, která je silou snadno předčila. Rychlost? Možná, ale i zde by se našli tvorové, kteří by se jim mohli rovnat a nejspíš je i překonat. Tak v čem byl problém s upíry? Byli jako falešný pětník, to byla ta potíž. Mohli jste je uřknout, zaklít, probodnout kůlem, spálit na slunci na prášek a pohřbít ve svaté půdě, a pak někdo za sto let ukápne kapku krve na špatné místo a hele kdo je zpátky. Zabít upíra, skutečně definitivně zabít, bylo nesmírně těžké. Samozřejmě že tohle byli jinačí upíři, ale i tak.
„Schopnost přežít?“ zkusila Manori.
Pan Ho se potěšeně usmál.
„Dalo by se to tak říct,“ přikývl. „Upíři se vyznačují obrovskou přizpůsobivostí. Dokáží přežít v mrazivé pustině, v horké poušti, pod vodní hladinou, dokáží se živit krví prakticky z čehokoli. Jak říkám, velmi adaptabilní. To je něco, co Druhá rasa… nemá v takové míře.“
Tobiáš si všiml jeho zaváhání a nedivil se mu. Vždyť tu odhaloval vlastní slabiny. Nebyl si ovšem jist, jestli by na zabití Wriese stačilo vyklopit ho na ledovec. Na druhou stranu pokud by Druhá rasa dokázala to, co upíři, proč by si jich tak cenila jako otroků? Kdyby to dokázali, mohli by se klidně do hlubin oceánů k vrakům potápět sami, ne? I v Druhé rase existovali páni a sluhové.
„Jak se zdá, pan Postrach tuhle schopnost ztratil,“ dokončil pan Ho svoji přednášku.
„Ale to přece víme už dávno,“ namítla Denisa. „Proto nemůže,“ zaváhala a sklouzla pohledem k Manori. „To nic nevysvětlujte,“ řekla nakonec místo toho, co původně zamýšlela.
Pan Ho se na dlouho odmlčel a jen pokuřoval svoji vodní dýmku.
„Proč ho Templáři stvořili?“ položil posléze další otázku.
Teď to byl Tobiáš, kdo nejdřív probodl Manori pohledem, než promluvil: „To přece taky víme, aby vyrovnali síly.“
Manori neuniklo, jak Hanako stiskla rty, a znovu si vybavila, jakou hrůzu měla Asiatka z Postracha.
„Vylepšit upíry,“ ušklíbla se Karolína.
„Skutečně?“ protáhl pan Ho a odložil dýmku. „Od začátku se mi na tom celém něco nezdálo. Muselo jim trvat celá staletí najít způsob, jak udělat, co provedli. A proč? Jistě, kdyby dokázali, že pan Postrach je chybějící článek ve vývoji. Kdyby mohli předložit důkazy, že se Druhá rasa vyvinula z upírů – dovede si představit, co by to způsobilo?“ potřásl hlavou.
„Chaos,“ hlesla Hanako.
„Anarchii,“ přidala se Denisa. „Bylo by to… nepředstavitelné.“
„A Templáři by se snadno vrátili k moci,“ doplnil pan Ho. „A přece… všechno tohle je příliš… náhodné, nahodilé. Tolik úsilí vynaloženého s takovým rizikem? Ne, myslím, že měli úplně jiné důvody.“
Manori byla jako myška a hltala každičký zlomek informace a přitom horečně přemýšlela, kdo to sakra je ta Druhá rasa.
„Podle mě se dají brutální změny v organismu pana Postracha, mutace chcete-li, vysvětlit jediným způsobem. Templáři se snažili vyšlechtit perfektního vojáka – upíra lovícího Druhou rasu,“ po jeho slovech zavládlo v místnosti zaražené ticho.
„Já sice nevím, kdo je ta Druhá rasa,“ ozvala se Manori a její hlas jí samotné přišel v nastalém tichu nepatřičně hlasitý. „Ale jak tohle můžete vědět? Chci říct, třeba se jen snažili vytvořit něco jako nadupíra.“
Sama poslala do Azkabanu několik šílených černých mágů, kteří se o totéž pokoušeli s kouzelníky. Zvěrstva, jaká nacházeli v tajných laboratořích těhlech šílenců jí většinou vystačila na měsíc špatných snů.
„Fakta,“ utrousil pan Ho. „Pouhá fakta, slečno.“
„Například?“ nevydržela Hanako.
Pan Ho popotáhl z dýmky a začal: „Síla a rychlost přinejmenším srovnatelné s Druhou rasou. Zkrácené špičáky vylučují, že by jeho neschopnost konzumovat zvířecí krev byla jen nedopatřením. K čemu dlouhé zuby, když kořist nemá srst ani silnou vrstvu podkožního tuku? A jsem přesvědčen, že nepochybně reprodukce schopen je, a jeho potomci budou úplně stejní jako on. Byl by to přece nejelegantnější způsob, jak získávat jemu podobné. Ačkoli musíme vzít v úvahu, že…“
„To je sice hezké,“ skočila mu Manori do řeči, i když si uvědomovala, že je to nezdvořilé. „Ale jak to souvisí s jeho… jeho nemocí?“
„Jeho krev obsahovala látky, které by se za normálních okolností do jeho těla nikdy nemohly dostat. Jediným řešením tedy bylo, že je jeho tělo produkovalo samo,“ vysvětlil pan Ho. „A protože metabolismus upírů je prakticky bezodpadový, začal jsem testovat krev, kterou pozřel.“
„A?“ pobídl ho Tobiáš.
„Srpková anémie. Krvinky nemají správný tvar, špatně přenáší kyslík – nepříjemná nemoc. Pro upíra žádný problém. Ovšem organismus pana Postracha si prostě s tímhle poradit nedokázal. Jak jsem říkal, naprostá ztráta přizpůsobivosti. Výsledkem bylo narušení metabolismu a hormonální nerovnováha vedoucí k… psychologické abnormalitě. Jakmile jsem odstranil příčinu problémů, rovnováha se sama obnovila a v tuhle chvíli je již mimo nebezpečí. Přirozená regenerace tkání už začala,“ dokončil pan Ho svoji přednášku.
„Může se to stát znovu?“ zajímala se Manori. Náhle se cítila podivně lehká, když věděla, že Postrach se uzdraví.
„Bude nutné pečlivě testovat jeho stravu,“ řekl pan Ho. „A jsem přesvědčen, že jeho organismus byl záměrně specializován k lovu Druhé rasy. Z pochopitelných důvodů nebudu testovat, jestli skutečně nejvhodnější stravou pro pana Postracha je krev Druhé rasy, ale…,“ významně se odmlčel. „Uvědomujete si, co by znamenalo.“
V místnosti zavládlo tíživé ticho.
„Stvořili by rasu upírů… živících se Druhou rasou,“ vydechla Denisa.
„Ano,“ přikývl pan Ho. „Už by nešlo jen o rasovou nesnášenlivost. Tihle upíři by lovili Druhou rasu, aby přežili.“
„Mluvíte o válce,“ vydechla Manori, když jí i z toho zlomku informací došlo, kam pan Ho míří.
„Pravděpodobně,“ přisvědčil pan Ho.
Manori se stáhlo hrdlo, když si představila, jak dvě silné, jejímu světu neznámé rasy vedou totální vyhlazovací válku. Neměla ponětí, kolik jich může být, ale i tak jí z toho nebylo dobře.
„Ale Postrach je přece jediný,“ namítla Karolína a trochu nešťastně se rozhlédla po místnosti, jako by žádala, aby jí to někdo potvrdil.
Všichni mlčeli. Protože nikdo vlastně nevěděl, jestli je Postrach skutečně jediný svého druhu.
Kráčel po spálené zemi zlehka, uvolněně a hravě. Vypadal nahý, ale kolem těla mu povlával v neexistujícím větru hedvábný, téměř průhledný šat. Usmíval se. Tanečním krokem se vyhýbal místům, kde potoky krve změnily zem v bahno. Překračoval ohořelá, doutnající těla a tratoliště krve.
V jednom takovém ležela. Byla jedno z těch polámaných, spálených těl. Cítila zemitý pach půdy smíšený s kovovou vůní krve.
Věděla, že umírá.
Sklonil se nad ní a usmál se.
Pokusila se rozdrcené čelisti zformovat do úsměvu na oplátku. Bolest necítila.
Natáhl k ní ruku. Byla studená jako led, když ji hladila po sežehnuté tváři. Když ruku odtáhl, držel v ní cosi jako prsten spletený z živého ohně. Zářilo to a mihotalo se.
Takže takhle vypadá duše? Napadlo ji.
Bylo to zvláštní. Vždycky si Smrt představovala tak, jak byla zobrazována – jako kostra v černé kápi s kosou.
Znovu se na ni usmál a ona si pomyslela, že je hezké, když někoho baví jeho práce.
„Manori.“
Cítila, že jí po tváři stéká jediná slza.
„Manori.“
Ten hlas hladil a hýčkal a hřál.
„Manori, probuď se přece.“
Rozlepila oči a roztřeseně si utřela ubrečené tváře. Chvíli byla dezorientovaná, ten sen byl tak živý. A pak na něj zaostřila pohled.
„Postrachu?“ hlesla jako by se bála, že když promluví příliš nahlas, zmizí.
Usmál se a pohladil ji po tváři. Jeho ruka byla studená – jako vždy.
„Postrachu!“ vydechla a objala ho divoce kolem krku.
Byl příšerně vyhublý, pobledlý, ale byl živý. Děkovala všem bohům, které znala.
Tobiáš se nenáviděl za to, že tady dělá ďáblovi advokáta, ale Klub musel o té Manori nějak rozhodnout. Přísahal by, že za tím neoprávněným vniknutím do systému byla ona. Jenže to nemohl nijak dokázat. Ulriška se dušovala, že žádný člověk prostě nemohl jejich systém nabourat. Věřil jí. Manori přece nebyla člověk, ne?
Nejhorší ale na tom bylo sedět naproti Postrachovi a snášet ten nelidsky klidný pohled jeho ocelově šedých očí. On by si na jeho místě už okousal nehty do krvava. Postrach ale jen klidně vyslechl jeho argumenty a ve tváři neměl nic víc než upřímný zájem.
Zvládl Stín Démona, Wriese i Van Vrena, paní Dao a starší Druhé rasy, rok vedl Noční klub a úspěšně, a přesto se v Postrachově přítomnosti cítil pořád nesvůj. Zas a znovu se ukazovalo, že Postrach nemá svoji rodovou přezdívku jen tak pro nic za nic.
„Uděláme, co budeme muset,“ řekl Postrach pomalu a Tobiáše z toho zamrazilo. Náhle si uvědomil, že Postrach bude ctít zákony Nočního klubu, i kdyby to znamenalo jeho smrt. Přál si, aby mlčel. Najednou strašně chtěl vzít, co řekl, zpátky.
„No, já vlastně nevím, jestli je až takové riziko,“ pokusil se vycouvat a tentokrát obdržel od Postracha káravý pohled.
„Ručím za ní,“ řekl Postrach a vstal od stolu. „Promluvím si s ní. Sejdeme se za půl hodiny v katakombách.“
Tobiáš polknul a přikývl. Když odcházel, bylo mu úzko. Noční klub omyly netoleruje. Zemřít pro ostatní je normální. Ohrozit ostatní - potom je normální zemřít. Za půl hodiny v katakombách možná bude muset nechat Postracha i Manori popravit.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI