Když ji v pět ráno recepční budil telefonem, připadala si Manori jako praštěná polenem. Sice usnula, ale celou noc se jí hlavou honily zmatené myšlenky, jak její mozek odmítal odpočívat.
Dala si rychlou studenou sprchu, aby se probrala, v recepci zaplatila za nocleh a vydala se na letiště.
Ranní provoz nebyl nijak velký, takže když auto zaparkovala z jedné z podzemních garáží, měla ještě spoustu času. Vešla do letištní haly a u pultu si vyzvedla letenku. Posadila se na lavičku a pohled se jí zastavil na kavárně, kde onehdy pila s Postrachem čokoládu. Napadlo ji, že by ho mohla v Praze vyhledat, ale pak si to rozmyslela.
Ještě bych vypadala, že ho uháním, pomyslela si. A to nechtěla. Nikdy by se někomu do vztahu nepletla. Určitě na ní stejně už dávno zapomněl.
Postrach zívnul a převrátil se na břicho. Protože Selena už vstala, ukořistil deku.
Nejspíš si někde něco patlá na obličej, pomyslel si a roztáhl se přes celou postel. Manori ta určitě nevstávala o hodiny dřív, aby si stihla udělat nějakou bláznivou masku, manikúru a podobně. A jaká to byla pěkná ženská.
Postrach schoval hlavu pod polštář, protože ho rušilo světlo.
Jak se zrovna mě stalo, že žiju s takovou porcelánovou panenkou? Pomyslel si.
Jakmile ohlásili její let, prošla obvyklou prohlídkou zavazadel a usadila se v letadle. Vytáhla si knížku, kterou si včera koupila a začetla se do ní. Zprvu měla problém rozumět, ale nakonec se do řeči vžila a rozšířila si slovní zásobu. V duchu poděkovala dědovi za to, že tak umíněn trval, aby znala jazyk svých předků.
Muž sedící o dvě řady dál ji chvíli se zájmem pozoroval, ale když zvedla hlavu od stránek, protože na sobě vycítila pohled, byl už zase soustředěný na své noviny.
Postrach vylezl z ložnice.
„Měla bys dát někam ceduli s varováním,“ zívl. „Jeden by se tě lek.“
Selena nevraživě vzhlédla. Na obličeji měla pleťovou masku a zrovna si lakovala nehty. Na stole byla snídaně pro jednoho. Postrach to ani nijak nekomentoval. Selena mu nikdy nedovolila tu jíst. Takže raději zamířil rovnou do koupelny.
„Taky bys o sebe mohl víc dbát,“ utrousila.
„Dbát? Jako abych na sebe patlal výdobytky chemického průmyslu. A to jako proč?“ odpověděl, než za sebou zavřel dveře koupelny.
Svlékl si kalhoty od pyžama a pustil studenou sprchu. Potřeboval se probrat. Neustále Seleně říkal, že by bylo fajn, kdyby si pořídila postel skutečně zamýšlenou pro dva. To, že on nepotřebuje tolik spát, ještě neznamená, že se nepotřebuje čas od času pořádně vyspat. Což bez deky na malinkém kousku, který mu vždycky z postele nechala, jde dost špatně.
Přidal teplou vodu. Chtěl si něčím to mizerné ráno zpříjemnit. Když nad tím tak přemýšlel, všechna rána se Selenou byla mizerná.
Ještě raději došel potichu zkontrolovat, že zamkl dveře. Bylo poněkud ponižující dělat to takhle potají, jen proto aby se vyhnul Seleniným hloupým urážlivým řečem.
Vrátil se pod proud teď už příjemně teplé vody. Jednou rukou se opřel o stěnu a pravou si začal hladit penis. Zavřel oči a vychutnával si teplou vodu na kůži a vzrušení, které se pomalu začalo rozlévat jeho tělem. Byl to trochu paradox. Selena byla dokonalá kráska z obálek časopisů, ale žít s ní bylo stejně vzrušující jako pěstovat orchideje - na pohled pěkný, ale jinak nic moc. Jejich vztahu chyběla vášeň, spontánnost - Postrach pustil všechny myšlenky z hlavy a soustředil se jen na narůstající pocit slasti.
Cvakla klika a pak se ozvalo zabušení na dveře.
„Budeš tam ještě dlouho? Potřebuji koupelnu!“
V tu chvíli Postrach Selenu docela upřímně nenáviděl. Jindy by možná všeho nechal, nicméně dneska byl už od rána nějaký podrážděný. Lezla mu na nervy úplně vším.
„Počkáš!“ odsekl.
Orgasmus nestál ale za nic, protože si to nedokázal vychutnat. To, co mu mělo trochu zpříjemnit ráno, ho zanechalo ještě mrzutějšího. A navíc začínal mít hlad.
„Hotovo?“ zasyčela na něj, když už oblečený přišel do obýváku.
„Máš volnou koupelnu,“ řekl jí chladně zatímco si kontroloval, že má telefon, klíče i peněženku.
„No jo, pán si potřebuje vyhonit péro, tak já přece počkám!“ vyjela na něj.
„Nech toho,“ požádal ji tiše, leč důrazně. Nesnášel tyhle její řeči.
Selena ale buď nepochopila, že je Postrach v mizerné náladě, nebo to pochopit nechtěla.
„V noci s tebou nic není a ráno si ho honíš v koupelně. To - “
Postrach za sebou prásknul vchodovými dveřmi, takže to, co je či není, se už nedozvěděl.
Po dvou hodinách letu přistáli na ruzyňském letišti. Manori prošla halou a rozhlédla se.
Tak jsem v Čechách, pomyslela si. Byl to zvláštní pocit.
Nastoupila do jednoho z taxíků.
Postrach seděl v křesle, četl si noviny a popíjel ze sklenice temně rudou tekutinu.
„Něco nového?“ zeptala se Karolína a opřela se ze zadu o křeslo, aby mohla Postrachovi číst přes rameno. Věděla, že to nemá rád a čekala, že ji odežene. Když to neudělal, znejistěla.
„Postrachu?“
„Ano?“
Sedla si do křesla naproti němu a snažila se ignoroval obsah jeho sklenice.
„Něco tě trápí?“ zeptala se.
„Ne, ne, to je dobrý,“ pousmál se, ale oči ho prozradily. I když se vždycky snažil nezatěžovat ostatními svými osobními problémy, přátelům nikdy neuměl moc lhát, nebo spíš jim lhát nechtěl. Karolína nicméně pochopila, že o tom nechce mluvit a s chápavým úsměvem se vzdálila.
„Ta fiflena hysterická, ta kráva nafintěná,“ zanadávala si v kuchyni u Tomislava. „Proč se na ni nevykašle?!“ mračila se.
Tomislav přestal uklízet nádobí od snídaně a zadíval se na Karolínu.
„Třeba ji miluje,“ navrhl.
„Nesmysl,“ zamítla to.
„No, možná je problém v tom, že nechce být sám,“ pokrčil Tomislav rameny.
„Postrach není sám! Má přece nás!“ ohradila se Karolína.
Nechala se vyložit před hotelem, který byl trochu mimo centrum, ale přesto dostatečně blízko, zaplatila taxikáři a vešla dovnitř. Zařízení bylo docela hezké a prostředí domácké. Z recepce na ni koukala mladá dívčina s dlouhými růžovými nehty.
„Dobrý den, měla bych tady mít zamluvený pokoj,“ vypravila ze sebe Manori po chvíli přemýšlení. Cizí přízvuk zamaskovat nedokázala.
„Dobrý. Na jméno?“ protáhla recepční.
„Dauntless.“
„Jo, tady to je, pokoj dvacet vosum, druhý patro,“ kývla ke schodišti. „Na dovolený?“ zeptala se zvědavě.
„Ne, pracovně,“ usmála se Manori a vydala se určeným směrem dřív, než se Růžový nehet stačila zeptat, odkud je.
Pokoj si rutinně prošla. Zkontrolovala okna a zámek, který nepatrně poupravila kouzlem, a pak si vybalila.
Ve sprše přemýšlela co dál, a nakonec se rozhodla obhlédnout terén - proč to odkládat.
Za necelou půlhodinu už vycházela z pokoje oblečená jako jedna z mnoha turistek.
„Ne! A je mi to jedno!“
„Nezajímá mě, že máš lístky do opery!“
S kým Postrach telefonuje bylo více méně jasné. Téměř nikdy nezvyšoval hlas, takže teď musel být opravdu hodně naštvaný, protože byl slyšet z horního patra až sem dolů.
V Klubu všichni seděli jako zařezaní a tvářili se poněkud křečovitě.
„Ne! Už jsem ti to řekl!“
„Nemám čas! Máš něco s ušima nebo to jen děláš schválně?!“
„Měla ses mě nejdřív sakra zeptat!“
Postrach vztekle rázoval po chodbě sem a tam.
„Ne, Seleno! Tohle na mě nezkoušej!“
„Protože toho už mám dost! Mám dost těch tvých schválností, těch tvých výmyslů, urážek. Mám dost tebe!“
Karolína naznačila rty hurá. A Tobiáš jí ukázal, že dostane do zubů. Postrach zněl tak naštvaně, jak ho ještě nezažil. Dráždit ho ještě víc by se nemuselo vyplatit.
„Dej mi pokoj!“
Postrach zaklapl telefon a měl sto chutí hodit přístroj proti zdi, aby si ulevil. Ještě nikdy ho Selena takhle nevytočila. Ovšem v posledních dnech, jako by akorát šli z jedné hádky do druhé.
„Všechno v pořádku?“ osmělil se Tobiáš, když Postrach sešel dolů.
„Vypadám snad, že je všechno v pořádku?!“ vyštěkl na něj Postrach.
„To jistě ne, ale snad není kvůli tomu třeba na nás zvyšovat hlas,“ řekl pan Ho a zdálo se, že ta slova tak nějak Postrachovi vrátila rozvahu, když už ne klid.
Dlouho mlčel a bylo vidět, že se ze všech sil snaží ovládnout a uklidnit se.
„Omlouvám se,“ řekl nakonec tiše.
„V pořádku,“ pousmál se Tobiáš. „Nic se nestalo.“
„Je to lepší, než si přivodit infarkt,“ prohlásila znalecky Ulriška.
„Jo, asi jo,“ pousmál se Postrach, ale působilo to poněkud strojeně.
Projela si část města hromadnou dopravou a snažila si upamatovat hlavní orientační body. Z dědečkova vyprávění si Manori přece jen něco matně pamatovala a orientační smysl měla dobrý. I když za ty roky se to tu muselo značně změnit. Ale oproti Londýnu byla Praha docela malá.
Nikdo si jí zvlášť nevšímal, dobře zapadla do mnohojazyčného davu turistů. Pozorovala lidi kolem sebe a snažila se rychle si odposlechla správný přízvuk.
Odpoledne se vrátila do hotelu a zabrala se do čtení materiálů, které ji Eckli dal. Nebylo toho moc, spíš jen domněnky a neurčité údaje. Veškerá práce vlastně spočívala na ní. Zpráva končila tím, že místní kouzelnická policie by jí určitě měla vyjít vstříc. Nicméně o skutečném úkolu její mise, bude vědět jen vrchní velitel. Oficiálně tu je v rámci spolupráce. Což znamenalo, že se bude muset s velitel místní kouzelnické policie aspoň jednou sejít.
Kdo tohle dělal, ušklíbla se, když dočetla potřetí poslední stránku. Co si člověk neudělá, povzdychla si.
Vybrala si náhodně jednu z mála adres, které byly uvedeny. Než se setká s místními orgány, bylo by vhodné mít už něco v ruce.
Protáhla se a kručící žaludek ji oznámil, že by si taky mohla dát něco k jídlu. Ze skříně si vytáhla tmavou mikinu, aby si mohla později dojít nenápadně prohlédnout dům, ve kterém měl žít jeden z Voldemortových nových přívrženců, a vydala se do večerních ulic Prahy sehnat si nějaké jídlo.
Tobiáš sebou trhl, když se ozval tichý zvonek. Ne, on si na „veřejnost“ Klubu nikdy nezvykne. Postrach si na to taky nemohl zvyknout. Ostatní to ovšem brali tak nějak normálně.
„Tobiáši, tak jdi přece otevřít, nemůžu odejít od sporáku,“ houkl z kuchyně Tomislav.
Tobiáš složil noviny, pohodil je na stůl a došel otevřít.
„Ahoj, Tobe.“
Tobiáš se pokusil neskřípat zuby. Nesnášel tohle oslovení a od jistých osob obzvláště.
„No nazdar, Seleno,“ ušklíbl se, ale ze dveří neustoupil.
„Problém?“ zeptala se a usmála se tak, že průměrnému muži by se podlomila kolena.
Na Tobiáše to dojem neudělalo. Věděl, jaká je, navíc i když byla Selena kráska, jíž nebylo rovno, s Denisou se měřit nemohla.
„Problém jsi akorát ty,“ opáčil chladně. „Co chceš?“
„Je tu Postrach?“ zeptala se.
„Nechce tě už vidět,“ informoval ji Tobiáš. „Má tě akorát tak dost, takže uděláš nejlíp, když - “ dál se bohužel nedostal, protože ucítil na svém rameni něčí ruku a podle Selenina výrazu si nedělal plané naděje.
„Já to vyřídím, Tobiáši,“ řekl Postrach tiše.
Tobiáš jen velmi neochotně uhnul ze dveří.
„Nenech se od ní oblbovat,“ sykl na Postracha, když odcházel.
„Přišla jsem se omluvit,“ spustila dřív, než se mohl zeptat, co chce.
Manori seděla u jednoho ze vzdálenějších stolků, pojídala večeři a při tom listovala večerními novinami. Na titulní stránce byl článek o zmizelém klavíristovi. Prý se nalezlo plné přiznání ke zločinu, ze kterého ji přešla chuť k jídlu.
Všude je to stejné, pomyslela si, a znechuceně odložila noviny. Zaplatila útratu a vyšla na ulici. I v pozdních hodinách bylo v centru rušno, z otevřených restaurací a zahrádek se linul smích a směsice jazyků, míjeli ji turisté v různém stádiu podnapilosti, kteří se hlasitě dohadovali, v které hospodě mají nejlepší pivo.
Rozhodla se jít pěšky, i když z centra to do vilové čtvrti bylo docela daleko. Večer byl ale teplý a jí se do páchnoucího metra nechtělo. Neměla tyhle podzemní tunely ráda, připomínaly jí jednu nepovedenou akci, která neprobíhala zrovna příjemným způsobem. Alespoň pro ni.
Seděli sami na terase neskutečně luxusní restaurace. Postrach nestačil žasnout. Selena se chovala - divně. Nejdřív se mu omlouvala za to, co ráno provedla, řekla, že ty lístky vrátila, pak ho požádala, jestli by s ní šel ven. Dokonce ho vzala za ruku a ani si nestěžovala, že ji má jako led. Celou dobu vedla prázdné řeči, smála se a lichotila mu. Postrach byl ostražitý a vůbec mu její nový způsob chování nebyl příjemný. Čekal, kdy se z ní stane zase ta stará panovačná Selena. Kupodivu zjišťoval, že by byl raději. Tu starou Selenu znal a věděl, co od ní čekat. Tahle nová ho znervózňovala.
Číšník přinesl Seleně salát. Králičí strava - tak tomu říkával Rozmetal. A před něj postavil jakousi polévku. Už to zase začínalo.
„Než začneš nadávat,“ usmála se Selena, když číšník odešel. „Tak nejdřív ochutnej.“
Postrach si uvědomil, že má pravdu. Ta vůně - jeho rozmrzelost přešla v nefalšovaný a hluboký úžas. Rozprostřel si ubrousek do klína, ponořil do polévky lžíci a spolknul první opatrné sousto. Rozeznával nějaké koření, které tomu dávalo netradiční pikantní chuť.
„Dobré?“ zeptala se s úsměvem.
„Vynikající,“ přiznal. „Jak - “ pak mu to došlo. Proto vybrala takhle luxusní restauraci. Když si zaplatíte, udělají co si umanete a bez zbytečných otázek.
„Měla jsem dojem, že bych ti to všechno měla nějak vynahradit,“ řekla. „Máš pravdu, chovám se k tobě někdy nehezky.“
Nehezky je slabé slovo, pomyslel si, ale nechtěl se hádat. Nechtěl být ten, kdo bude vyvolávat problémy. Selena se viditelně chtěla usmířit a on byl rád. Bál se jen, jak dlouho jí tohle pokání vydrží.
„Seleno - hrála jsi někdy kulečník?“ zeptal se najednou. Sám nevěděl proč. Prostě ho to tak nějak napadlo.
„Blázníš?!“ její hlas začínal nabírat obvyklý tón, ale ovládla se. „Vždyť bych si zničila nehty. Ale jestli chceš, já počkám u baru a ty si můžeš zahrát.“
„Ne, to není nutné,“ zavrtěl hlavou „To já jen tak - takový hloupý nápad.“
„Ty jsi výjimečný muž, Postrachu,“ usmála se.
Takže už jsem povýšil na muže, napadlo ho hořce. Ne, to k ní nebylo fér. Opravdu se snažila.
Vilu našla celkem bez problému a obezřetně se rozhlédla. Nikde nikoho nespatřila a když nakoukla brankou na zahradu, všimla si auta zaparkovaného před vjezdem do garáže kus od domu. Toho by se dalo využít, pomyslela si a když se ujistila, že v okolí opravdu nikdo není, svižně přelezla plot.
Držela se ve stínu stromů a opatrně se dostala ke dveřím auta. Rozhlédla se, ale všude byl překvapivý klid. Po chvíli zápolení se jí povedlo auto otevřít, aniž by se rozječel alarm a vklouzla dovnitř.
Za to by mě Eckli nepochválil, pomyslela si Manori trochu škodolibě. Prošla v autě přihrádky a pod sedadlo spolujezdce připíchla malou štěnici.
Tak, a už mně neutečeš, usmála se a vystoupila. Auto zase zamkla, a vyplížila se zpět na ulici. Svižným krokem si to namířila do hotelu.
V recepci tentokrát seděl postarší pupkatý chlápek, který jí nevěnoval žádnou zvláštní pozornost. Vyběhla po schodech do pokoje, z tašky vytáhla notebook a aktivovala na dálku štěnici. Zadívala se na blikající bod na monitoru a usmála se. Mudlovská technika není tak špatná, jak se spousta kouzelníků domnívá. Koneckonců, sama se v běžném světě zabývala bezpečnostními systémy. Neuznávala pevnou hranici mezi oběma světy a díky svému smíšenému původu byla schopna žít na obou stranách. Což jí poskytovalo nejednu výhodu.
Zvedla se, dala si malou sprchu a pak se natáhla na posteli. Chvíli se ještě přehrabovala v materiálech, ale nakonec to vzdala a složku i notebook zaklapla.
Zítra je taky den, říkala si, když zhasínala lampičku na nočním stolku.
Postrach nemohl spát. Poslouchal, jak auta projíždějí ulicí, a pozoroval stíny, přebíhající po stropě. Selenino horké tělo se k němu tisklo. Ležela s hlavou položenou na jeho rameni a jednu ruku měla položenou na jeho hrudníku. Ve vzduchu se stále vznášel těžký omamný pach sexu.
Měl by být šťastný. Chovala se dnes úplně jinak. I sex byl jiný, lepší. A přece necítil žádné uspokojení, žádnou radost. Vlastně necítil vůbec nic.
Ráno se Manori vydala pronajmout si auto. Přece jen sledovat objekt pěšky se jí rozhodně nechtělo. Vybrala si Fabii tmavě modré barvy, a když v ní později snídala, zapnula notebook a zkontrolovala pozici auta. Zjistila, že už není na svém místě před garáží, ale pohybuje se směrem do centra. Spolkla poslední kousek pečiva a rozjela se.
Poněkud ji vyváděla z míry jízda vpravo, ale nakonec si přece jen zvykla - neměla moc na výběr. Na jedné z křižovatek zahlédla asi o čtyři auta před sebou černé audi. Zavěsila se za něj, ale udržovala si větší vzdálenost, aby si jí nevšimli. Navíc je nemusela mít na dohled.
Když audi zaparkovalo na vyhrazeném hlídaném parkovišti, pokračovala v jízdě a nechala auto v jedné boční uličce. Pěšky prošla kolem vchodu a mrkla na nenápadnou cedulku na dveřích - právnická kancelář. To jsem si mohla myslet, že začnou od vlivných a bohatých lidí. Navíc je tohle ideální pro navazovaní styků, zamračila se pro sebe a vrátila se k autu.
V autě chvíli seděla a přemýšlela. Bude se muset nějak dostat dovnitř skupiny. Právnická kancelář? Barák je určitě prolezlý bezpečnostní technikou. A právnické povolání může být nebezpečné, pokud se zabýváte trestním právem. Něco jí říkalo, že hlídač na parkovišti tu není jediný. Ostatně měl na košili logo bezpečnostní agentury.
Manori se ušklíbla. To byla skulinka, kterou hledala.
Postrach vstal neobvykle pozdě. Selenu její usmiřovací nálada už přešla a ráno bylo jako každé jiné - mrzuté. Svým způsobem ho to ale uklidnilo. Ta včerejší Selena se mu ani trochu nezamlouvala. Cítil z ní faleš a přetvářku. Hrála na něj divadlo, jen aby s ní zůstal. A nejhorší na tom bylo to, že to navzdory všemu fungovalo.
Před domem nasedl do šedé fábie. Kousek za Prahou měli práci a on slíbil, že Karolínu s věcmi vyzvedne poblíž Klubu.
Manori nezbylo, než si to přiznat - zabloudila. Vyhledat adresu bezpečnostní agentury nebyl problém. Ovšem najít to se ukázalo téměř neřešitelným problémem. Přišlo jí, že ulice jsou značené naprosto nedostatečně, a když se zkoušela zeptat, lidé většinou jen krčili rameny - tihle Evropani.
Na křižovatce odbočila doprava, a jak byla mrzutá a napůl koukala do notebooku do mapy, kudy se tam má sakra dostat, automaticky vjela do levého jízdního pruhu, jak byla zvyklá doma. Téměř ihned si uvědomila jakou strašnou a školáckou chybu udělala, ale vyhnout se šedé fábii bylo prakticky nemožné.
Postrach poslouchal Rádio 1 a již poněkud zacpaná Praha ho nechávala klidným. Jel s dostatečným předstihem. I když měl trochu pocit, jako by od Seleny utekl, aby jí nemusel poslouchat.
Najednou mu zazvonil mobil. Postrach mrkl na displej. Volala mu Selena.
Co zase chce? Napadlo ho otráveně.
Vypnul rádio, s povzdechem se pro telefon natáhnul a chtěl to vzít, když do protisměru z křižovatky vjela tmavě modrá fábie.
Postrach ztratil cenné zlomky vteřin tím, že se v tu chvíli soustředil na vyzvánějící telefon. Další drahocenný čas mu zabralo vzpamatovat se z toho, že za volantem protijedoucího auta sedí Manori.
Pak se čas jako by zastavil.
Věděl, že ona strhne auto reflexivně na svoji stranu, což znamenalo, že vletí na chodník a skončí ve výkladní skříni jednoho z obchodů. Rovněž si uvědomoval, že v autě jedoucím za ním sedí nepřipoutaná žena s dítětem v autosedačce. Kdyby šlápl na brzdu, žena se může zabít.
Tohle všechno mu proletělo hlavou v jediném okamžiku.
Pak se čas znovu rozběhl a Postrach udělal to jediné, co mohl - pustil mobil a vjel do protisměru.
Tmavě modrá fábie skutečně uhnula doleva, těsně minula lampu pouličního osvětlení, projela výlohou obchodu s oděvy a zabořila se čumákem do papundeklové zdi. Ještě že v tu chvíli nikdo na chodníku nebyl a obchod byl ještě zavřený.
Šedá fábie se čelně střetla s malou dodávkou, která sem zabočila z křižovatky.
Žena s dítětem v autosedačce šlápla na brzy a naštěstí auto za ní jelo s dostatečným odstupem, aby stihlo včas zastavit.
Postrach pohnul hlavou a otevřel oči. Přes čelní sklo se táhla pavučina prasklin. Čumák auta byl naprosto zrušený. Naštěstí nikdo ze záchranky ještě nedorazil. Nemohl být mimo víc než pár desítek vteřin. Tudíž mu nic nebránilo v tom vyprostit se vlastními silami. Odepnul pás a otevřel dveře - šlo to poněkud ztuha.
Když vystoupil zjistil, že dodávka auto odhodila o několik metrů dozadu. Fábie vypadala tak, že skutečnost, že z ní vystoupil sám, bez pomoci, vyvolal v řadách čumilů užaslý šepot. Obzvláště řidiči dodávky, který otřeseně seděl stále za volantem, poklesla dolní čelist. Postrach se rozhlédl, aby zjistil, kde skončila modrá fábie. Naklonil se do auta a našel svůj mobil. Displej byl promáčknutý a telefon nereagoval. Zahodil ho a spěšně se vydal k druhému autu. Čím byl blíž, tím víc se mu stahovalo hrdlo.
Nemohla to být ona, říkal si v duchu. Nemohla. Na takové náhody prostě nevěřil.
Protlačil se okounějícím davem.
„Zavolal jste někdo záchranku?“ otázal se ostře a jeden mladý muž přikývl.
„A vy jste v pořádku?“ zeptala se nějaká žena užasle.
Postrach neměl čas odpovídat. Obešel auto a zkusil otevřít dveře u řidiče. Pochopitelně to nešlo. Jenže Manori mohla být zraněná! Naštěstí na místo již dorazila policie a začala lidi rozhánět. To byla jeho příležitost. Vzal za dveře a kov se skřípěním povolil. Hlavu měla nakloněnou k vzdálenějšímu rameni, takže jí neviděl do tváře. Pás nešel rozepnout, tak ho prostě vytrhl a když se ujistil, že kromě pořádné modřiny na tváři, která se už začala docela pěkně vybarvovat, není zraněná, vyprostil ji ven. V náručí jí opatrně donesl dovnitř obchodu, aby na ni lidé necivěli. Pocítil obrovskou úlevu a začínal se na to dívat z té veselejší stránky. Jaká je asi pravděpodobnost, že v celé Praze ho nabourá zrovna ona? Téměř něžně jí shrnul z čela vlasy.
Zasténala a pohnula se. Zvenčí sem doléhaly hlasy policistů a lidí a slyšel sirénu záchranky.
Řasy se jí zachvěly a otevřela oči.
„Postrachu?“ zašeptala a oči se jí překvapením rozšířily.
„Ahoj,“ usmál se. „Jak ti je?“ přešel plynule do angličtiny.
„Bolí mě hlava,“ řekla tiše a pak se pokusila posadit.
Nedovolil jí to.
„Lež, za chvíli je tu doktor,“ řekl jí měkce.
„Nic mi není,“ namítla.
„To posoudí až lékař,“ řekl tónem, který nepřipouštěl diskusi.
„U Merlina, to snad není pravda,“ zavrtěla hlavou. „Já tě nabourala, že jo?“ zaúpěla
Jen se pousmál.
„Musíš si o mě myslet hrozné věci,“ povzdechla si.
Pod něčími podrážkami zaskřípělo sklo.
„Tady jste,“ řekl policista rozladěně, jako by prchali před zákonem.
„Nemyslím si o tobě nic hrozného,“ řekl jí, ale to už se k Manori hrnul zdravotník.
Postrach odešel s policistou a protože ležela na zemi, byla Manori jediná, která si povšimla, že má Postrach na lýtku roztržené a zakrvácené kalhoty. Chtěla to říct zdravotníkovi, ale ten ji nepustil ke slovu.
Když Postrach zodpověděl policii všechny otázky, vrátil se k Manori, která seděla v sanitce a neustále opakovala, že jí nic není, že se cítí fajn.
„Postrachu, tobě nic není?“ zeptala se ho starostlivě.
„Ne, měl jsem štěstí,“ odpověděl.
„A co noha?“ kývla tím směrem.
„Co?“ podíval se. „Aha, to nic není. Jsou to jen kalhoty,“ pokrčil rameny.
„Ale krvácíš,“ namítla, neboť tmavá skvrna na jeho kalhotách jí neušla.
„To je od vody. Vylila se mi v autě pet láhev s vodou,“ mávl rukou.
„Vylila se ti v autě pet láhev s vodou?“ opakovala po něm nevěřícně.
„Asi jsem ji špatně dovřel,“ pokrčil rameny. „Spíš mě zajímá, jak se cítíš ty,“ zadíval se na její nateklý obličej.
„Jako by mě kopl kůň a taky je mi trapně,“ pousmála se. „V téhle zemi je já nevím kolik milionů lidí a já nabourám zrovna tebe,“ zavrtěla hlavou.
„Třeba je to osud,“ usmál se.
„Pěkný osud, zničila jsem ti auto,“ povzdechla si. „A auto z půjčovny,“ dodala nešťastně.
„To zaplatí pojišťovna,“ mávl rukou jako by to byla maličkost. „Ale možná tě potěší, že tvůj notebook, to přečkal vcelku bez úhony. Je jen trochu zvenku poškrábaný.“
„Druhá dobrá zpráva,“ usmála se.
„Jaká byla ta první?“ zeptal se zvědavě.
„Že jsi v tom autě seděl ty a nic se ti nestalo,“ odpověděla upřímně.
„Hm,“ zamračil se. „Nemáš mobil? Ten můj nepřežil.“
„Měl by být v tašce s notebookem.“
Postrach našel její mobil a poodešel stranou. Vytočil číslo na Karolínu. V rychlosti jí všechno vysvětlil a požádal ji, ať zavolá Tobiášovi, aby pro ni přijel, a aby dali vědět Seleně, že on musí být k dispozici policii a přišel o mobil.
Manori napínala uši, aby zachytila aspoň kousek rozhovoru. Věděla, že je to neslušné, ale nemohla si pomoct. Zvědavost byla silnější.
„Přidělávám ti jen starosti, co?“
„Nic, co bych nezvládl,“ usmál se a vrátil jí mobil do tašky. „Jestli se cítíš dobře, až to tady dořešíme, pozval bych tě na oběd,“ nabídl.
„Ne,“ zavrtěla hlavou.
Zatvářil se zaraženě.
„Je to má vina, zvu já tebe,“ řekla rozhodně.
„No,“ naklonil se k ní a velice tiše jí řekl, „vzhledem k tomu, že jsem za jízdy telefonoval, nejsem si tak jist, čí to byla vina. Ale ne že mě práskneš,“ kývl hlavou k policejnímu autu.
„No, já zase vjela jako husa do proti směru - asi si nemáme co vyčítat,“ usmála se.
„Taky bych řekl, takže zvu já tebe a nebudu o tom diskutovat,“ utnul její protesty ještě než je mohla vyslovit.
Protože se to poněkud protáhlo, byl z toho takový hodně pozdní oběd nebo spíš brzká večeře.
„Ty si nedáš nic k jídlu?“ zeptala se ho, když si objednala dvojitou porci, protože měla po dnešku hlad, a on požádal jen o sklenici minerálky.
„Na mě už je pozdě,“ řekl s úsměvem, kvůli kterému se s ním Manori nechtěla dohadovat.
Když nechce jíst, jeho problém, pomyslela si.
„Jak dlouho jsi v Praze?
„Počkej,“ zarazila ho. „Budeme mluvit česky, jo? Musím se do toho vžít.“
„Dobře,“ přikývl. „Tak česky. Takže jak dlouho už jsi v Praze?“ zopakoval svoji otázku česky.
Manori zjistila, že bavit se česky s Postrachem je těžší. Nechtěla se totiž před ním ztrapnit.
„Od včerejška,“ vyslovila pečlivě.
Číšník přinesl Postrachovi minerálku a Manori víno.
„Jsi tu pracovně?“
„To má být - interrogation?“ vypomohla si s omluvným úsměvem anglickým slovem.
„Výslech? Ne, ani ne,“ usmál se. „Jen mě to zajímá.“
„Ano, jsem tu pracovně. Poslali mě sem v rámci programu evropské spolupráce,“ vysvětlila.
Postrach se zahleděl stranou, jako by o něčem přemýšlel.
„Zůstaneš dlouho?“
Pokrčila rameny.
„Proč?“ usmála se.
„Ale jen mě tak napadlo - bydlíš v hotelu, že?“
Přikývla.
„Jestli zůstaneš déle, možná bys raději něco - svého.“
„Jak svého?“ zadívala se na něj.
Postrach se odmlčel, protože Manori přinesli jídlo.
„Vlastní byt, tedy pronajatý byt,“ řekl.
„No, já nevím,“ zaváhala. „Záleželo by na ceně. A proč se vůbec tak zajímáš?“
„Přátelská nabídka,“ usmál se. „A s penězi si hlavu nelámej. Stačí, když tam uklidíš.“
„Mám bydlet u tebe?“ zamžikala a už se jí na jazyk drala slova protestů.
„Ne tak docela,“ předběhl ji. „Mám byt ve staré části Prahy. Je to sice trochu stranou od centra, ale je tam klid a měla bys tam soukromí. Já tam nebydlím. Nepotřebuju ho, ale napadlo mě, že tobě by to přišlo vhod.“
„A kde bydlíš?“ zeptala se a vzápětí by se nejraději kopla. Jistěže bydlí u své přítelkyně.
„Jinde,“ odpověděl vyhýbavě.
„A co když najednou budeš ten byt potřebovat?“ stále váhala. Ta nabídka byla příliš lákavá. Musel, prostě musel v tom být háček.
„Nebudu, to vím zcela bezpečně,“ ujistil ji.
Manori si uvědomila, že mu věří. Byl to zvláštní pocit. Takhle rychle si ji nikdo nezískal - až na Remuse. Ta myšlenka trochu zabolela.
„Můžu si to promyslet?“ rozhodla se získat čas.
„Pochopitelně,“ přikývl. „Když budeš chtít a budeš mít čas, můžeme se tam někdy jít podívat, než se rozhodneš.“
„Jo, to by bylo fajn, díky.“
Nezůstali v restauraci dlouho. Manori byla unavená a Postrach sám jí doporučoval, aby si jela do hotelu lehnout. Zaplatil jí taxi a slíbil, že se ozve.
Když se vrátil Postrach do Klubu, všichni pochopitelně měli spoustu otázek. Nikoho naštěstí nenapadlo, že tu nehodu řešili nějak dlouho.
Tobiáš řekl, že dal vědět Seleně. Postrach mu poděkoval a pak se omluvil, že zítra bude muset jít do pojišťovny, a že to byl náročný den, takže půjde spát.
Když se ale sprchoval, běželo mu hlavou neuvěřitelné množství myšlenek a všechny se točily především kolem Manori a skutečnosti, že mu znovu vstoupila do života. Nějaký nesmělý hlásek vzadu v mysli opakoval, že to přece nemůže být náhoda. Jenže když říkal, že je to osud, dělal si přece legraci.
Manori prošla recepcí se skloněnou hlavou, chtěla se vyhnout všetečným otázkám.
Napustila si vanu, přidala si do ní speciální olej a spokojeně se do vody ponořila. Zavřela oči a myslí jí probíhaly události dnešního dne. Nikdy by jí nenapadlo, že Postracha ještě někdy uvidí, natož aby ho málem zabila v autě. Zavrtěla hlavou a opatrně si osahala tvář. No, mohlo to dopadnout hůř.
Rozhlédla se po koupelně a zauvažovala, co udělá s jeho nabídkou pronajmutí bytu. Bylo to lákavé, měla by větší soukromí a možnost ztratit se takhle z veřejného místa se jí zamlouvala. Rázně odmítla myšlenku, že by to snad mělo co dělat s tím, že jde zrovna o Postrachův byt.
KONEC