Manori vstala brzy a během dopoledne vyřídila v autopůjčovně všechny formality ohledně své nehody. Pochopitelně musela něco zaplatit a raději si ani nechtěla představovat, jak tohle uvede Ecklimu do výdajů.
Nové auto si půjčila raději u jiné firmy.
Zaparkovala auto před domem, v němž sídlila bezpečností agentura. Vystoupila, zamkla a vešla dovnitř.
Nechala se ohlásit a poměrně rychle byla uvedena k řediteli, což ji trochu znejistělo. Nepřišlo jí běžné, aby nové zaměstnance přijímal sám ředitel, ale jiný kraj, jiný mrav.
Udělala dobře, že se dojela převléknout do nového kalhotového kostýmu - působila elegantně, důvěryhodně a přitom ne vyzývavě.
„Takže vy byste pro nás chtěla externě pracovat?“ začal bez pozdravu, čímž Manori utvrdil v prvním dojmu - samolibý idiot.
„Ano,“ přikývla. Necítila potřebu to nějak rozvádět.
„No, vaše doporučení jsou skutečně vynikající,“ kývl k jejím průvodním listinám.
Manori silně pochybovala, že to četl. Spíš se jen podíval na jména firem, ale s tím počítala.
„Proč se vlastně někdo vašich kvalit zajímá o práci u nás?“ zeptal se.
Manori věděla, že teď je čas zatnout zuby a začít pochlebovat. Ostatně ten tlusťoch, kterému by nesvěřila ani psa, jí právě sám nahrál do karet.
„Jste jedna z největších firem zabývající se bezpečností,“ začala a pomalu modulovala hlas tak, aby si posluchače získala. „Máte spoustu významných klientů, nejlepší pověst v oboru a vynikající zázemí pro zaměstnance.“
Nebylo to tak těžké. Ten sádelnatec byl tak zahleděný do sebe, že stačilo jen trochu polechtat jeho ego a měla ho tam, kde ho chtěla mít. Manori přemýšlela, jestli takhle ztloustnul tím, že začal řídit firmu nebo těmi penězi. Zkušené oko dokázalo postřehnout, že to kdysi musel být chlap s dobrou fyzičkou, který ale zpohodlněl a ztloustl. Napadlo jí, že jestli by jí tohle mělo někdy potkat, ať jí raději zastřelí.
„A já vám nabízím svoje znalosti, zkušenosti a schopnosti, které jak jste si brilantně stačil povšimnout, jsou vysoce hodnoceny u několika významných zahraničních firem. Mám zkušenosti se zabezpečováním a střežením objektů důležitých klientů a obchodním stykem s nimi - jako třeba právnické kanceláře.“
Téměř mohla vidět, jak panu Sádlo šrotují v hlavě kolečka, když mu nenápadně podsouvala myšlenku o právnické kanceláři.
„Ano, máme několik významných klientů,“ pokýval pan Sádlo hlavou až mu laloky pod bradou poskakovaly.
„A externí zahraniční spolupracovník by jistě zvýšil vaši prestiž,“ vemlouvala mu nevtíravým hlasem tak, aby se domníval, že to vlastně byla jeho myšlenka.
„A zahraniční externí spolupracovník by se nám pochopitelně mohl hodit,“ přikývl pan Sádlo. „Nicméně to nemohu rozhodnout teď. Dáte mi na sebe nějaký kontakt?“
Napsala mu na kus papíru číslo na mobil. A když vstala, naklonila se k němu přes stůl, aby mu podala ruku.
„Těšilo mne,“ řekla mu a nenápadně přilípla pod okraj desky stolu odposlech. Nemá smysl být nepřipraven - aspoň tak to říkával Barnie.
Postrachovi zabralo celé dopoledne připravit všechny papíry potřebné pro pojišťovnu. A to mu bylo jasné, že se to hned tak nevyřídí. Na několik příštích týdnů bude mít o zábavu postaráno a kupodivu mu to ani trochu nevadilo. Štvalo, že Selena nezavolala, jestli je v pořádku. Vůbec se nezajímala. Tak se taky nezajímal. Nezavolal jí. Proč taky když měl teď jiné starosti? Navzdory tomu všemu měl ale skvělou náladu. Tak skvělou, že byl až ostatním podezřelý.
Domluvení opravy auta šlo mnohem lépe a bylo kolem toho podstatně méně papírování a potíží. Oprava nebude levná, ale Postrach neměl zájem kupovat nové auto. Staré a třeba i po bouračce je méně nápadné.
Kolem druhé hodiny měl už to nejdůležitější zařízené. Došel si tedy koupit nový mobil a hned zavolal Manori, aby jí nabídl jestli si nechce prohlédnout ten byt.
Akorát když nasedla do auta po své schůzce v bezpečnostní agentuře, zazvonil jí mobil - Postrach. Zvedla to a přistihla se, že se usmívá.
„Ahoj, doufám, že neřídíš,“ poškádlila ho.
„Ne, poučil jsem se - tedy aspoň na čas,“ zasmál se. „Co děláš? Neruším?“
„Ne, nerušíš. Vlastně nedělám teď nic.“
„Napadlo mě, jestli by sis nechtěla prohlédnout ten byt,“ navrhl jí.
Manori chvíli tu nabídku zvažovala. Chtěla sice ještě zaskočit na stanici za místním šéfem kouzelnické policie, ale to nebylo nic, co by se nedalo odložit. A Postrach měl pravdu, bydlet celou dobu v hotelu, to není nic moc. Mít vlastní byt by bylo fajn.
„Proč ne, ráda. Mám sebou vzít rejžák a kýbl na tu špínu?“ zasmála se.
„Rejžák a kýbl ti tam klidně někde najdu a možná i koště, abys měla na čem lítat.“
Manori se začala kuckat smíchy.
„Vyzvednu tě, řekni kdy a kde.“
„Postrachu,“ zašklebil se Tobiáš, když si Postrach bral klíče od seata. „Zkus nezrušit další auto.“
Byt se skutečně nacházel trošku stranu od centra ve starém domě v klidné, tiché ulici.
Výtah tu nebyl, takže museli po schodech.
„Nevím, jací tu jsou sousedi,“ zašeptal, když se za nimi ozvalo zaskřípění pootvíraných dveří. „Dlouho jsem tu nebyl.“
Vystoupali do čtvrtého patra. Tam se Postrach zastavil u nově vypadajících dveří. Vyndal klíče a odemknul.
„Ani se nezouvej, stejně tu nejsou koberce,“ řekl jí, když viděl, jak zaváhala.
Vešla tedy dovnitř a Postrach za nimi zavřel dveře.
Malinkatá předsíň vedla do obývacího pokoje. Koberce tu skutečně nebyly. Stály v igelitech srolované v rohu místnosti. Nábytek byl přikrytý bílými prostěradly a pokrytý vrstvou prachu. Vzduch byl trochu zatuchlý, jak se tu dlouho nevětralo.
Manori se rozhlédla. Byt nebyl velký, ale pro jednoho víc než dostačující, možná i pro dva - obývák, kuchyně, ložnice, překvapila ji velikost postele, letiště zabíralo prakticky celou místnost, a malá koupelna se sprchovým koutem a záchodem.
Postrach otevřel okno.
„Jak říkám, potřebuje to tu uklidit a natáhnout koberce - to bych udělal. Tedy pokud bys tu chtěla zůstat.“
Manori překvapilo, že je byt až takhle neobývaný. Po tom, že tu Postrach někdy dřív bydlel, nezůstala ani památka.
„Kdy jsi tu, prosím tě, byl naposledy?“
Postrach se poněkud rozpačitě poškrábal za krkem.
„Bydlel jsem tu, když jsem studoval. Pak ještě nějakou dobu, no ale nakonec jsem se odstěhoval - je to už nějaký ten pátek,“ přiznal a zadíval se na ni, co ona na to.
„A kolik bys za to chtěl?“ zeptala se rozpačitě.
„Nebudeme se přece handrkovat o peníze.“
„Tak to ne,“ zarazila ho. „Já od tebe nechci žádnou milost.“
„To není žádná milost. To je náhodou čistá vypočítavost,“ ušklíbl se. „Hodilo by se mi, když tu někdo bude bydlet a bude to tu udržovat. Sama vidíš, v jakém je to tady stavu,“ rozhodil rukama.
„Ne, musíme se domluvit na nějaké ceně,“ trvala na svém.
„Manori, já ti nedělám žádnou milost. Nechci, abys mi byla zavázaná, a ani nehodlám dělat dluhy, které ani jeden nechceme. Jen bych byl rád, kdyby tu někdo bydlel a udržoval to - nic víc.“
„Proč to nepronajmeš?“ zeptala se trochu podezřívavě.
„Protože nemám rád cizí lidi,“ odpověděl. „A protože tobě tak nějak věřím, což se mi nestává často.“
Byla to zřejmě jeho poslední věta, z níž cítila upřímnost, která ji přesvědčila.
„Tak dobře,“ přikývla. „Beru, ale budu ti platit měsíčně aspoň symbolický nájem.“
„Manori,“ zamračil se.
„Postrachu, já na tom trvám,“ řekla tónem, který nepřipouštěl diskusi.
„Tak jo,“ souhlasil. „Patnáct set.“
„Děláš si ze mě legraci? Myslíš si, že když jsem Angličanka, že nedokážu odhadnout místní ceny? Šest.“
„Ne, to si nemyslím, ale já ty peníze nepotřebuju, tak proč bych je po tobě měl chtít?“
„Já ti je taky nenabízím, protože je potřebuješ, ale proto jak jsi řekl, že nechci dělat dluhy.“
„Tři tisíce.“
„Pět.“
„Tři a půl a konec diskuse.“
„To je vyhrožování,“ zasmála se. „Dobře, tři a půl, ale pomůžeš mi tu uklidit.“
„To beru,“ přikývl. „Ale dneska ne, ještě mám nějakou práci,“ podíval se na hodinky. „Hodím tě do hotelu a vyzvedl bych tě zítra kolem druhé. Vyhovuje?“
„Spíš kolem třetí, nevím, kdy se vrátím,“ poprosila.
„Dobře, tak kolem třetí.“
Vyšli z bytu.
Postrach zamknul a odvezl ji k hotelu.
Manori ráno vyskočila z postele. V koupelně zjistila, že všechny modřiny z autonehody odešly otravovat jinam, což ji zlepšilo už tak dobrou náladu. Vlastně ani nevěděla, co je na dnešním ránu tak pozitivního. Pak si vzpomněla, že by měla dojít na stanici a nadšení poněkud opadlo.
No, snad to nebude tak hrozné, pomyslela si, když nasedala do auta.
Poučena z minula, nejprve prostudovala mapu a teprve pak se rozjela.
Postrach sešel do Klubu v náramně dobré náladě. Sednul si za stůl a Tomislav mu přinesl snídani.
„Díky,“ usmál se na něj.
„Tak povídej,“ opřela se Karolína o stůl a v očích jí zvědavě plálo.
„Povídej co?“ zeptal se Postrach, napil se ze své sklenice a rozložil ranní noviny.
„Ale no tak,“ přidal se Tobiáš. „Nejsme slepí, takhle dobrou náladu jsi neměl ani nepamatuji.“
„A najednou už druhý den po sobě,“ přizvukovala Karolína.
„A proto se hned něco musí dít?“ otázal se Postrach schovaný za novinami.
„No, to není jen tak samo od sebe,“ řekla Karolína. „Takhle dobře náladě jsi nebyl od té doby - AU!“ Karolína se vztekle zahleděla na Tobiáše, který ji pod stolem kopnul.
Postrach složil noviny, na ex dopil sklenku a vstal.
„No, mám práci,“ kývl na Karolínu. „Rád bych to dodělal co nejdřív, protože odpoledne něco mám,“ dodal.
Karolína si s Tobiášem a Tomislavem vyměnili tázavé pohledy.
„Kecá,“ sykla Karolína, když vstávala od stolu. „Něco se děje a on nám to nechce říct.“
„No, jak znám Postracha, řekne nám to, až to sám uzná za vhodné a určitě pro to má své důvody,“ řekl Tomislav smířlivě.
Po chvíli hledání volného místa se jí povedlo zaparkovat a zamířila vedlejší uličkou k jedné úplně obyčejné tabuli, pokryté několika vrstvami různě starých plakátů. Na vrchní tyči rámu byla připevněna cedule hlásající – Veškeré důležité informace naleznete právě zde!
Musela se usmát, nenápadně se rozhlédla, pak se dotkla několika cihel vedle tabule a prošla jí jakoby nic.
Vnitřní zařízení kouzelnické stanice ji překvapilo. Hlavní hala byla vybavena několika pohodlnými křesly, uprostřed stály hodiny, hlasitě odtikávající časy na jednotlivých místech světa, a po obou stranách byly vsazeny krby. Přešla halu, její kroky se hlasitě rozléhaly díky kamenné podlaze, a u přepážky se zastavila. Muž ve středních letech si ji už hodnou chvíli měřil pohledem.
„Dobrý den,“ usmála se na něj.
„Dobrý, copak potřebujete?“ stále ten nedůvěřivý pohled.
„Jmenuji se Dauntless, přijela jsem z Anglie v rámci programu o evropské spolupráci a měla bych tady mít schůzku s místním...velitelem,“ vzpomněla si na správné slovíčko.
Kouzelník se chvíli prohraboval v lejstrech před ním. „Ach ano, tady to mám, miss Dauntless,“ sjel si ji pohledem, jako by měla jméno napsané na čele. „Mohu prosit na okamžik vaši hůlku?“
Podala mu hůlku a on ji beze slova zkontroloval.
„Kancelář pana Šedivého je na konci chodby,“naznačil jí rukou směr.
Manori se vydala určenou cestou, minula několik otevřených kanceláří, až nakonec nikým nezastavena zaklepala na dveře šéfa.
„Dále,“ ozvalo se nevrle zevnitř.
Pěkně to začíná, pomyslela si, když za sebou zavírala dveře.
„Zdravím, jmenuji se Manori Daunt- “ dál se nedostala.
„Jo, vím. Posaďte se,“ pokynul ji k židli naproti svého stolu.
Přijala tedy místo a nenápadně si místního šéfa prohlídla. Na první pohled vypadal jako morous, trochu neupravený, postarší a lehce při těle, ale v obličeji pokrytém třídenním strniskem se vyjímaly bystré oči, které dávaly tušit, že tento na první pohled neškodný kouzelník není zase tak „bezzubý“, jak by se mohlo zdát.
„Dostal jsem o vás zprávu - kompletní životopis. V první chvíli jste se mi znechutila,“ překvapil ji svým výrokem. „Něco tak dlouhýho jsem už dlouho nečet,“ dodal s potlačovaným smíchem.
Manori si vydechla, už se děsila toho, že snad existuje ještě horší šéf než Eckli. Naopak tenhle se jí ze svým přístupem k životu začínal líbit.
„Omlouvám se, pane, budu se snažit svůj životopis dále nerozšiřovat,“ prohlásila vážně.
„No to bych prosil, při představě, že na vás budu muset sepsat zprávu v angličtině, se rosím po celým těle,“ opřel se do křesla a chvíli ji pozoroval. „Mimochodem, mluvíte docela slušně česky. To jsem rád. Ale k věci. Jak jste již byla informována, já jediný vím skutečný důvod vaší návštěvy. Přesto jsem vám po dobu vašeho pobytu zde přiřadil kolegu, který vám bude k dispozici, a se kterým se zúčastníte několika oficiálních akcí, abychom udrželi vaše utajení.“
Manori přikývla.
„Dále se mě, a zdůrazňuji pouze mě, budete hlásit, nejméně dvakrát týdně, a pokud objevíte nějakou závažnou skutečnost, tak neprodleně. Nemusím snad říkat, že se informace nemusí týkat pouze přívrženců Pána zla.“
„To nebude problém,“ opět přikývla.
„Výborně. Pokud by se přesto nějaký vyskytl, rozhodně si ho nenechávejte pro sebe,“ kouknul se na hodinky na zápěstí. „Pokud se nepletu, váš kolega by se měl co nevidět dostavit.“
Jako by snad čekal za dveřmi na tento pokyn, s krátkým zaklepáním vrazil do kanceláře vyšší muž sportovní postavy, ve středních letech, světlé vlasy sčesané dozadu a ve spěchu se snažil uhladit si oděv.
„Omlouvám se, šéfe, ale dostat se sem byl nadlidskej výkon,“ vysypal ze sebe, a pak se zarazil s pohledem upřeným na Manori.
„S tím jsem počítal, už tě mám přečtenýho,“ nasadil Šedivý přísný výraz. „Jak sis mohl všimnout, tvá partnerka již dorazila,“ kývnul hlavou k sedící ženě.
„Slečno Dauntless, tohle je Petr Tichý. Petře, seznam se s Manori Dauntless, tvou novou kolegyní, která k nám přijela z Anglie.“
Manori se postavila a podala muži ruku. S potěšením zjistila, že jeho stisk je pevný a jistý. Neuniklo jí, že si ji také měří pohledem.
„Vítám vás, doufám, že spolu budeme vycházet,“ prohlásil a pustil její ruku.
„Určitě,“ usmála se.
„No, jestli nemáte nějaké dotazy, mohl by vás Petr provést po oddělení,“ozval se šéf z křesla.
„Ne, zatím je to vše, děkuji,“ zavrtěla Manori hlavou a spolu se svým novým kolegou vyšla z kanceláře.
Na rohu ulice postával hubený vytáhlý mladík v odřené kožené bundě pobité kovovými cvočky. Kouřil a pozoroval dveře školní budovy.
„Čekáte na někoho?“ ozvalo se vedle něj.
Mladík sebou trhl a zadíval se na vysokého, hubeného muže v tmavém obleku s kloboukem do očí, který stál vedle něj. Vůbec ho neslyšel přicházet.
Mladík hodil zbytek cigarety na zem a zašlápl ho.
„Co chceš, dědku?“ ušklíbl se.
„Trochu úcty ke stáří, chlapče,“ odvětil muž a zvedl hlavu, takže mladík spatřil šedé oči pod krempu a poděšeně couvl. Narazil však zády do Karolíny, která mu zkroutila ruku za zády, až vyjekl.
„Tiše, prosím,“ požádal Postrach mladíka. „Nechceme zbytečnou pozornost. Nám by to přidělalo práci a vás by to zbytečně bolelo.“
Tón Postrachova hlasu způsobil, že mladík zbledl a už ani nepípnul.
Manori si prošla stanici, s několika kouzelníky prohodila pár slov. Tichý jí ukázal svoji kancelář, ve které se tísnil ještě se dvěma kolegy, i když označení kancelář bylo dost nadsazené. Výstižnější bylo říct kutloch.
„To víte, jsme malý státeček s omezeným příjmem,“ pokrčil rameny, když ji pouštěl dovnitř.
„Nejsem na tom o moc líp,“ mávla rukou, ale v duchu musela poznamenat, že je.
„Tak jestli to je vše, myslím, že pro dnešek to můžeme zabalit.“
„Zabalit?“ nechápala, až po chvíli ji to docvaklo. „Jo, tak. Na mě musíte pomalu,“ dodala omluvně s úsměvem a ještě než odešla si vyměnili telefonní čísla.
„Fajn, takže zítra ráno vás budu čekat,“ naklonil se k ní. „Zasvětím vás do zdejšího bahna zločinu,“ sdělil ji tiše s úšklebkem.
„No výborně, to se nemohu dočkat,“ uchichtla se a s rozloučením se vydala ke svému autu.
Postrach vešel do výslechové místnosti jako poslední a zavřel dveře.
U zdi stál ve stoje připoutaný k okovům mladík z dnešního rána. Přes oči měl pásku a nohavice podvázané nad kotníky, aby po podlaze neteklo během výslechu nic ošklivého.
Všichni už seděli na lavicích u stěny, a tak Postrach přešel ke stolu naproti vyslýchanému. Posadil se a otevřel světle zelené desky, které přinesl.
Pan Ho na mladíka namířil dva velké reflektory a rozsvítil je. Hanako sundala mladíkovi pásku.
„Pan Zbyněk Sedláček?“ zeptal se Postrach a položil otevřenou složku na stůl.
Mladík zamžoural do ostrého světla.
„Kdo ste? Co chcete? Okamžitě mě puste!“
„Pan Zbyněk Sedláček?“ zopakoval Postrach otázku.
„Jo a co má bejt, vole?!“ protáhl pan Sedláček.
„Prodával jste drogy a to ke všemu nezletilým. Chtěli bychom znát jméno vašeho dodavatele. Víme, že je to někdo z vašeho okolí,“ řekl Postrach.
„Neřeknu nic! Na to nemáte právo! Chci svýho právníka! A chci si zavolat! Tohle si odskáčete! Dám to do novin a do televize - na Novu!“ začal mladík vyhrožovat.
Postrach trpělivě počkal, až se pan Sedláček vymluví.
„To jméno,“ požádal.
Pan Sedláček si odplivl.
„Neřeknu vám nic. Nedonutíte mě!“
„Zeptám se vás na posledy. Kdo vám dodával ty drogy? A musím vás upozornit, že pokud neodpovíte, zeptá se vás slečna Hanako,“ řekl Postrach klidně.
„Nemůžete mi nic udělat, mám svý práva. Jděte do prdele!“ pan Sedláček hýřil až přílišnou sebedůvěrou. „O tomhle se lidi dozví, jak tady funguje policie! Já to tak nenechám!“
Postrach se zadíval na Hanako. Ta přistoupila k mladíkovi s koženým řemenem v ruce. Provlékla ho kovovými oky ve zdi, takže vedl mladíkovi přes čelo, pak ho přitiskla levou tváří k cihlové zdi a utáhla.
„Co to děláte?! Co to kurva děláte!“ zaječel pan Sedláček, ale neměl nejmenší šanci se vzepřít.
Postrach se zadíval na hodinky.
„To nemůžete!“ rozječel se pan Sedláček, když uslyšel, jak něco kovově cinklo.
Pan Ho vykročil k mladíkovi s dřevěným roubíkem v ruce.
„Ne! Ne, všechno vám řeknu,“ zakňoural pan Sedláček. „Všechno! Jmenuje se Dušan Balstein. Nevím odkud je, ani kde bydlí. Vždycky si najde on mě! Přísahám!“ sypal ze sebe.
Pan Ho zůstal stát a Hanako se tázavě zadívala na Postracha.
„Takže pan Dušan Balstein?“ řekl Postrach.
„Jo, jo, je to on, určitě,“ vykřikl pan Sedláček.
Postrach naznačil Hanako, že není nutné pokračovat.
„Dobrá, ve vašem vlastním zájmu doufám, že jste nám nelhal.“
Právě když Manori vystupovala před hotelem, zazvonil ji v tašce mobil.
Postrach, blesklo ji hlavou. Určitě volá, že si to rozmyslel nebo nemůže přijít. Kdoví proč se této varianty bála. Ale na displeji se objevilo neznámé číslo volajícího.
„Prosím?“ přijala hovor.
„Slečna Dauntless? Volám vám kvůli vaší spolupráci s naší bezpečnostní agenturou. Rozhodl jsem se vás přijmout na externí úvazek.“
A, pan Sádlo, pomyslela si. Tomu chlapovi asi nikdo neřekl, že se má představit, když někomu volá, znechuceně zavrtěla hlavou.
„Výborně, to mě velice těší,“ nasadila patřičný tón hlasu.
„Rád bych, abyste se zítra zastavila a dojednáme všechny potřebné detaily, smlouvu, váš první úkol a tak dál,“ ozýval se ze sluchátka jeho povýšenecký tón.
„Ovšem, odpoledne se dostavím,“ slíbila, protočila panenky a telefon zaklapla.
Krátce před třetí Postrach vešel ho hotelu, v němž Manori bydlela. Akorát ji uviděl, jak schází ze schodů.
„Ahoj. Kde máš věci?“
„Věci?“ podivila se.
„No, myslel jsem, že se nastěhuješ už dnes,“ řekl trochu rozpačitě.
„Dneska?“ zadívala se na něj zaraženě.
„Zase takový nepořádek tam není,“ prohlásil dotčeně.
Manori zvažovala situaci. Jistě nebylo to nereálné, že by dneska uklidili to nejhorší a zbytek by pak už zvládla i sama. Přesto ji vůbec nenapadlo, že Postrach předpokládá, že se nastěhuje hned. Skoro jí přišlo, jako by mu až nelogicky záleželo na tom, aby už tam bydlela.
Ne, Postrach to dělá jen jako kamarád, napomenula se.
„Tak dobře, počkej tady. Skočím si pro věci,“ rozhodla se.
V pokoji vytáhla ze skříně kufr, do kterého si s malou pomocí kouzla naskládala věci. Rychlým pohledem zkontrolovala, jestli nic nezapomněla a zaklapla za sebou dveře.
Po cestě dolů uvažovala, proč ten spěch se stěhováním.
„Ty jsi rychlá,“ usmál se. „To máš jen jeden?“ povytáhl obočí při pohledu na její kufr.
„Hele, co se tobě pořád dneska nezdá?“ obořila se na něj se smíchem.
„Nic, jen že ženské když někam jedou, většinou toho mívají víc,“ pokrčil rameny.
„Cestuji na lehko,“ odvětila. V recepci se odhlásila a zaplatila.
Postrach jí beze slova vzal kufr.
Před hotelem Manori vytáhla klíče od auta.
„Pojedeš první a já za tebou. Auto tu nenechám,“ řekla.
„Nejsem tu autem,“ řekl a šel s ní k jejímu vozu. Kufr uložil do auta. „Myslel jsem si, že si půjčíš nové auto a nebudeš ho tu chtít nechávat,“ dodal.
„Chytrý,“ zašklebila se na něj a sedla si za volant.
„Tak budeš navigovat,“ řekla mu, když se posadil na místo spolujezdce.
„Jistě. A Manori, u nás se jezdí vpravo,“ uličnicky se mu zajiskřilo v očích.
„Tsss,“ udělala jako by uraženě.
Postrach se usmál, ale přece jen se po zkušenostmi s její jízdou připoutal.
„A trefím já vůbec odtamtud do centra?“ zeptala se ho po cestě.
„Určitě,“ přikývl.
„Jen aby,“ zapochybovala. „Ta vaše Praha je jako labyrint pro myši.“
„Kdežto ten váš Londýn ne,“ ušklíbl se pobaveně.
„Náhodou - !“ nafoukla se vlastenecky.
„Náhodou teď doprava,“ skočil jí Postrach do řeči.
„Víš, pořád mi vrtá hlavou, proč tak strašně stojíš o to, abych tam bydlela,“ začala vyzvídat.
„Už jsem ti to řekl. Čirá vypočítavost,“ pokrčil rameny. „Příští vlevo.“
„Takže v tom nic jiného není?“ nenechala se odbýt.
„Přijde ti to divnější, než když u sebe necháš přespat úplně cizího chlapa?“ usmál se.
„Nejsi cizí,“ namítla a všimla si, že v jeho úsměvu je cosi smutného.
Před domem bylo naštěstí volné místo k parkování, takže ho hbitě zabrala.
„Je tu vážně klid,“ řekla, když vešli do domu. „To sis vybral sám?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Je to byt po rodičích.“
Manori se na schodech zastavila. Poněkud ji zaráželo, že má Postrach k tomuhle místu tak vlažný vztah. Co vlažný prakticky žádný.
„Co je?“ otočil se Postrach.
„O tom ses nějak zapomněl zmínit,“ řekla.
„Je to důležité?“ zeptal se.
„Ne, asi ne,“ povzdechla si a pokračovala dál po schodech nahoru až ke dveřím. Tentokrát se zadívala na jmenovku. Stálo tam ing. Postrach. Postrach odemkl a pokynul jí, aby šla dál. Manori si odložila věci v předsínce. Když viděla nábytek zakrytý bílými hadry, napadlo jí, jestli se nezbláznila, když se nechala přesvědčit, aby se odhlásila z hotelu.
Postrach si položil sako na její kufr.
Manori se rozhlédla.
„Tys položil koberce?“ zeptala se ho zaraženě, protože si nebyla jistá, jestli se nemá zout. A navíc ji to překvapilo.
„Jo, včera večer jsem sem ještě sjel,“ přikývl Postrach jako by to byla ta nejprostší věc na světě a v botách přešel k oknu, které otevřel. Pak došel zapnout vodu, elektřinu a plyn.
„A to jako sám?“ užasla.
„Jo - totiž ne, pomáhal mi kamarád,“ řekl Postrach a stáhl z křesla hadr.
I přes veškerou jeho opatrnost, se prach zvířil a Manori se rozkašlala.
„To jen tak hrozně vypadá,“ usmál se omluvně a vyklepal bílý hadr z okna.
Manori se pousmála. Nejspíš měl pravdu.
Jak postupně odkrývali nábytek, zjišťovala Manori, že byt je zařízen sice velmi jednoduše a účelně, nicméně poměrně vkusně. V obýváku byla dvě křesla, úzká pohovka, dlouhý stolek. Skříň, vitrína, knihovna a stolek na televizi s poněkud zastaralým přístrojem.
„Tohle asi vyhodíme,“ poklepal Postrach prsty na televizor.
„Funguje?“ zeptala se Manori.
„Jo, tak to kdybych věděl,“ ušklíbl se Postrach.
Manori cvakla vypínačem, ale nestalo se nic.
„Asi ne.“
„No, možná až to zastrčíš do zásuvky, půjde ti to líp,“ zašklebil se Postrach.
Manori se na něj zaškaredila, přestala se o televizi zajímat a šla se podívat do ložnice. Vyjma postele, dvou nočních stolků a peřiňáku se sem nic dalšího nevešlo. Manori přemýšlela, jestli tu postel sem dali už Postrachovi rodiče nebo on. Vypadala totiž docela nově. Matrace byla zabalená do igelitu, přesto se Manori posadila. Když vzhlédla, zjistila, že Postrach stojí ve dveřích a s úsměvem ji pozoruje.
„Budu hádat, v noci se hrozně roztahuješ,“ rýpla si s rošťáckým úsměvem a klepla dlaní do matrace.
„Ne, pořádal jsem tu sexuální orgie,“ ušklíbl se.
„Nepovídej?“ zatvářila se ohromeně a vstala. „A pak ses probudil a zjistil jsi, že jsi měl ruku v nočníku, ne?“ popichovala ho vesele.
Když ji plácnul přes zadek, zaječela, ačkoli to vůbec nebolelo.
„Sexuální obtěžování!“ pitvořila se.
„Ty se mi asi jen zdáš,“ zasmál se Postrach.
Manori se k němu přitočila až nebezpečně blízko a jak byla rozdováděná, řekla mu: „A chceš se vůbec probudit?“
V tu chvíli bylo po srandě. Postrach totiž najednou zvážněl.
„Máme práci,“ řekl tiše.
Manori přešla její hravá nálada jako mávnutím kouzelného proutku, takže jen mlčky přikývla.
Uklidili obývák a pak ložnici. Postrach sám bez pomoci vyklepal matraci. Manori ho musela obdivovat, jak snadno s tou velkou věcí manipuloval.
Kuchyň a koupelna jim daly zabrat nejvíc a Manori výsledek nepovažovala zdaleka za uspokojující. Jenže už se začínalo stmívat a jí příšerně kručelo v břiše.
„Ty máš hlad,“ odložil Postrach hadr a zadíval se na Manori.
„V pohodě,“ usmála se, ale další zakručení v žaludku ji usvědčilo ze lži.
„Vůbec mě nenapadlo něco vzít,“ zamračil se Postrach. „Ale když vydržíš.“
Manori se otočila, aby viděla, jak šel do předsíně a pak bouchly dveře a ona osaměla. Přestala umývat talíře a vešla do obýváku. Do útulného bytu to ještě mělo daleko. Koberec potřeboval nutně vyluxovat, vymalovat by neškodilo a kýble, rejžáky, dočerna zašpiněné hadry a prázdné lahve od saponátů taky bytu nepřidávaly na lesku. Vrátila se raději k nádobí. Přesto se ve svém novém útočišti cítila dobře. Nakonec byla ráda, že jí tuhle variantu Postrach nabídnul, a taky se divila, že jí tak ochotně pomohl s úklidem. Představila si Remuse, jak by se tvářil, kdyby mu strčila hadr do ruky a musela se usmát. Pak si povzdechla, byl to divný pocit, nebýt na nikom závislá. Tak nějak si zvykla na společnost někoho dalšího. Aby odehnala nechtěné myšlenky, pustila se do drhnutí několika hrnců.
Ani nevěděla kolik času uplynulo, když zarachotil v zámku klíč a Postrach se vrátil s igelitovou taškou, z které se linula nádherná vůně. Manori si uvědomila, že má strašlivý, příšerný, ukrutánský hlad.
„Doufám, že máš ráda čínu,“ pousmál se Postrach a položil tašku na stůl.
Manori si utřela ruce do hadru, který měla zastrčený vepředu za páskem kalhot, a hbitě si našla vidličku. Posadila se na pohovku a nedočkavě vybalila tu voňavou lahůdku. Pak se zarazila, když si uvědomila, jak asi musí vypadat - takhle hladově se na to vrhnout.
Postrach se ale jen s mírným úsměvem posadil do křesla.
„A co ty?“ zeptala se a přisunula tašku jeho směrem.
„Ne, díky, já nemám hlad,“ odmítl.
Manori na něj ukázala vidličkou.
„Já hlady šilhám a ty mi chceš namluvit, že nemáš hlad? Není divu, že jsi tak hubený.“
„Manori - “
„Za tu dobu, co tě znám, jsem tě neviděla jíst ani jednou,“ řekla mu vyčítavě. „Máš snad nějaké zdravotní problémy?“ dodala a zadívala se na něj trochu starostlivě.
„Ne, spíš špatné stravovací návyky,“ pousmál se. „Jen jez, ať to nevystydne.“
Manori tedy vybalila jídlo z tašky a záhy zjistila, že stůl je příliš nízko a pohovka příliš měkká. Tak si s tím sedla poněkud nezpůsobně na zem.
K jejímu překvapení se Postrach posadil vedle ní. Přiblížila mu vidličku s rýžovými nudlemi k puse, ale on se se smíchem odvrátil.
„Ten byt,“ Manori přejela prostor vidličkou. „Přijde mi, že je pro rodinu malý. To tu vážně tvoji rodiče bydleli?“
„Bydleli tu než máma otěhotněla. Pak se přestěhovali,“ řekl a natáhl si nohy.
„A tvoje máma - “ Manori zaváhala. Přišlo jí hrubé zeptat se, zda ještě žije.
„Umřela, když mi bylo pět. Moc si jí nepamatuji,“ pochopil Postrach otázku.
Manori se na něj zahleděla, ale neviděla v něm žádný náznak smutku nebo toho, že by ta vzpomínka bolela.
„Moji rodiče už taky nežijí,“ řekla a raději si strčila do pusy další sousto, protože si nebyla jistá, kam se teď hovor bude vyvíjet.
„Nevypadá to tu nic moc, co?“ rozhlédl se Postrach po pokoji. „Skoro mi přijde, že jsme při tom úklidu nadělali víc nepořádku, než tu bylo,“ zasmál se.
„Chce to ženskou ruku,“ prohlásila Manori.
„To nepochybně,“ usmál se Postrach. „Jo, včera jsem sem přinesl nové peřiny a povlečení, jsou v peřiňáku v ložnici.“
„Díky,“ zamumlala Manori s plnou pusou.
Do ticha zazvonil telefon o to pronikavěji. Postrach se s povzdechem zvedl a šel do předsíně najít v saku mobila. Manori v klidu dojídala, když zaslechla jeho rozčilený hlas.
„Jak kde jsem? Volal jsem ti včera, nebralas to.“
„Čekal bych, že se aspoň ozveš.“
„Jo, jsem v pořádku - ptáš se opravdu brzo.“
„Nejsem povinen ti hlásit, co dělám.“
„Ne, mám práci.“
„Jo, důležitou.“
„Do toho co dělám, ti nic není.“
„Takhle se mnou laskavě nemluv!“
Najednou bylo ticho. Pak zaslechla, jak Postrach zaklapl mobil. Zřejmě mu ta dotyčná praštila s telefonem.
Manori se cítila nepohodlně, že byla tohohle svědkem. Když Postrach vešel do pokoje, nejistě se na něj zadívala.
„Máš kvůli mně problémy?“ zeptala se tiše.
„Se Selenou jsou problémy pořád,“ povzdechl si a sednul si zase na zem vedle ní.
Manori se na něj zadívala. Vypadal utrápeně. Natáhla se a lehce mu stiskla paži.
„To znám,“odložila vidličku na stolek a opřela se zády o pohovku. „Nebo spíš znala jsem,“ povzdechla si.
„Znala?“ povytáhl tázavě obočí.
„Jo, víš, on tenhle výlet nebyl tak úplně zadarmo,“ zašklebila se. „Vlastně jsem za něj zaplatila dost draze - vztahem s Remusem.“
„Rozešel se s tebou kvůli pracovní cestě?“ podivil se Postrach. „Promiň, do toho mi nic není.“
„To je v pořádku,“ smutně se pousmála. „Nejen kvůli tomu. Ten vztah stejně neměl budoucnost. Už nějakou dobu jsme vedle sebe jen přežívali a to mě ubíjelo. Víš, nedokážu prostě udržovat vztah, ve kterém chybí láska, vášeň, příslib něčeho nového, vzrušujícího. Možná to je ode mě sobecké, ale nemohu změnit to, kým jsem a čím se živím.“
Postrach ji chvíli zamyšleně pozoroval a vypadal, jako by nad něčím uvažoval.
„A nebojíš se samoty? Možnosti, že to možná byl ten pravý?“
„Jistě, třeba už se nenajde další blázen, který by si mě uvázal na krk,“ uculila se. „Ale vím, že s ním prostě žít nemůžu. Ne jako pár,“ zavrtěla hlavou.
„Ale s tím tě nechci zatěžovat,“ pohlédla na něj. „Sám máš svých starostí dost,“ kývla hlavou směrem k telefonu. „Nechci ti další přidělávat, pokud bych byla na obtíž, řekni, a já vypadnu.“ Dívala se mu zpříma do očí.
„Někdy mám taky pocit,“ začal pomalu a bylo vidět, že velmi pečlivě váží slova, „že jen přežíváme. Že vlastně se Selenou ani žádný vztah nemáme jen - “ pokrčil rameny.
Manori spolkla otázku, proč se s ní tedy nerozejde.
„Dávno v tom nejsou žádné city. Vím, že to nikam nevede, ale - “ zadíval se stranou a Manori přišlo, jako by litoval, že toho řekl příliš.
Podíval se na hodinky.
„Jsme to nějak přetáhli,“ řekl a zvednul se ze země. Podal Manori ruku a zvednul ji z podlahy. Opět ji překvapilo jak má studené ruce, ale nekomentovala to.
Vyprovodila ho ke dveřím bytu. Postrach vzal svoje klíče a jeden z nich sundal.
„Málem bych zapomněl,“ podal jí klíč.
„No jo, díky a díky, za ten byt, a že jsi mi přišel pomoct s úklidem - prostě za všechno,“ usmála se na něj.
„Nemáš zač,“ odpověděl.
„Postrachu - “ když se na ni zadíval, trošku zaváhala. „Já - vážím si toho, co pro mě děláš. Jsi prima - kamarád,“ poslední slovo vybírala velmi opatrně.
„Pro tebe jsem to udělal rád,“ pousmál se tak smutně, popřál jí dobrou noc a seběhl po schodech dolů.
Když Manori v bytě osaměla, došla si pro kufr s věcmi a v rychlosti si vybalila to nejnutnější, ostatní počká než tu pořádně uklidí. Sklidila zbytky číny ze stolu a šla se vysprchovat.
Zanedlouho už ležela na obří posteli, na které se slastně rozvalovala.
Tohle letiště má něco do sebe, pomyslela si a pak usnula.
KONEC