Seděl si tak v ředitelně, spokojeně se občas protáhl a zapískal kousek vánoční melodie. V krbu praskal oheň, za oknem hustě sněžilo a odněkud z dálky, nebo spíše zespodu, se ozýval vřískot studentů, kteří se na bradavickém pozemku koulovali. Tedy ne všichni, jen ti, kteří na Vánoce neodjížděli domů. Nebylo jich hodně, ale i tak. Těšil se, že aspoň o svátcích tady bude klid. Že si tu a tam zobne něčeho dobrého, nasaje vánoční vůni jídel z kuchyně, pokochá se zimní krajinou a protáhne si staré kosti na čerstvém, mrazivém vzduchu. Poslední dobou ho tělo pobolívalo. Už přece jen není nejmladší, hodně toho zažil a viděl, tak má nárok si občas zaskuhrat. A ke všemu si všichni okolo něj myslí, jak je všemohoucí, dívají se na něj a pokoušejí se ho oškubat jako kuře, využít do posledního dechu. Kouzelníci téhle generace jsou tak chamtiví, pomyslel si. To za mých mladých let nebývalo. Tak neuctivá je ta dnešní mládež, žádná úcta a bázeň, žádná kázeň a pokora. Nespokojeně se zavrtěl. Zas někdo otravuje. Slyšel, jak se za dveřmi otáčí chrlič, někdo vystupuje po schodech. Nasadil neutrální přívětivý výraz, jak se od někoho jeho kvalit čekalo a zahleděl se ke dveřím, do kterých po krátkém zaklepání vyšel malý obrýlený skrček s jizvou na čele.
„Dobrý den, pane řediteli,“ zaplnil celou místnost svým protivným hlasem.
V hlavě se mu vyrojily jiskry. Nebude mít klid, snad ani v hrobě. Z očí mu zlostí vyšlehly plamínky.
„Pane řediteli, váš pták!“ uslyšel ještě z dáli, než ho plně pohltil oheň a odebral se ho hebkého popela a chvilky vytouženého klidu.