Když Hermiona přijela z Bradavic na Vánoce domů, byla ráda, že je konečně s rodiči, přece jen jí přes školní rok chyběli. A s Ronem a Harrym se stejně uvidí na oslavě v Doupěti. Škodolibě si musela přiznat, že díky tomu slaví Vánoce vlastně dvakrát. Vybalila si věci, a rozplácla se na postel s vydáním speciálního čísla Denního věštce. Na každé stránce se na ni z fotografií usmívaly čarodějky a kouzelníci a v rukou mávali různými tipy na dárky, speciálním cukrovím, kouzelnými ozdobami na stromeček. Proto skoro vyskočila z kůže, když do jejího pokoje vtrhla máma.
„Mohla bys jít dolů a trochu mi pomoct?“ pronesla mírně kousavě. Její máma nikdy nekřičela, ale přesto stačil jeden pohled a bylo jí jasné, že z toho se nevykroutí.“
„Jistě, už jdu.“
Rozmrzele zavřela noviny a sešla dolů.
Po hodinách umývání, leštění, vysávání už toho měla Hermiona po krk. Zrovna drhla hadříkem nějaký servis, který nikdy v životě nepoužili, jen zabíral v polici místo, ale jelikož to byl „dárek“, tak na něj rodiče nedali upustit. Nanesla na hadřík čistící pastu a zuřivě leštila nějaký pohárek až jí kudrnaté vlasy vlály kolem hlavy a krev se jí nahrnula do hlavy. Když jej pak zvedla ke světlu, účinek byl veškerý žádný. Vztekle jím praštila o stůl a hadr odhodila za sebe.
„Nesnáším je! Zatracené Vánoce! Člověk aby se uuklízel k smrti, a proč? Stejně se ty krámy zase zavřou do vitrín a nikdo nebude přihlížet k tomu, jestli na nich je a nebo není prach,“ vrčela si pro sebe a víc než kdy jindy ji mrzelo, že mimo Bradavice nesmí kouzlit.
„Až s tím skončíš, potřebuju ještě, abys vykartáčovala potahy na pohovce v obýváku. Je úplně zachlupená tím zrzavým chmýřím,“ nakoukla matka do kuchyně a vyčítavě koukla po Křivonožkovi. Moc jí nebylo po chuti, že dcera donesla domů kočku, ještě když měla pořád ten nasupený zamračený výraz.
Hermiona v duchu zaúpěla a zaklela. Když o hodinu později klečela v obýváku a kartáčovala tatínkovo oblíbené křeslo, docela reálně uvažovala, že trest za nedovolené použití kouzel mimo školu není zas tak hrozný.