Oheň a růže - kapitola první
DALŠÍ NEHODA V HODINĚ LEKTVARŮ
…konec všeho našeho objevování
bude tam, kde jsme začali
a viděli vše poprvé…
TS Eliot - Lehká závrať
"Hermiono," zasyčel Neville, "co mám udělat teď?"
Hermiona přejela pohledem svého souseda. Ovládla touhu obrátit oči v sloup. Školní rok sotva začal a už to bylo to samé. Bylo od ní hloupé myslet si, že se to letos změní. Nezdálo se, že by si tentokrát Neville vedl lépe než v těch předchozích hodinách. Tohle bude dlouhý rok, povzdechla si.
"Srážím Nebelvíru deset bodů, pane Longbottome." Snapeův hlas ji vytrhl ze zamyšlení obvyklým rázným způsobem. "Slečno Grangerová, nechte pana Longbottoma, ať se alespoň jednou v tomto roce pokusí o samostatnou práci. Očekávat, že ji dotáhne do zdárného konce, by bylo poněkud přehnané," jeho hlas byl ostrý jako obvykle, "ale možná, že bychom mu měli dát příležitost, aby se o to alespoň pokusil."
Hermiona nejistě odvrátila pohled a zaměřila svou pozornost zpět ke své práci. Její myšlenky se opět rozlétly. Konečně se dostali k přípravě Mnoholičného lektvaru, tentokrát však oficiálně. Zkušenosti z druhého ročníku ji v téhle chvíli daly jistou volnost.
Zatímco čekala, až směs přijde do varu, rozhlížela se po třídě a pozorovala ostatní studenty a jejich rozdílnou míru soustředění. Letní prázdniny i její osmnácté narozeniny se zdály být nenávratně pryč. Příležitostně se snažila zjistit, jestli nezachytí náznak toho, že by se o nich někdo alespoň bavil. V momentě, kdy bylo po nich, jako by se ani neudály. Ten samý stereotyp, ti samí lidé. Skoro nic se nezměnilo.
Hermiona si všimla, jak se vedle ní Neville pekelně soustředí. Slyšela, jak si něco brblá pod fousy. Dokázala však zachytit jen každé páté slovo. Zjistila ale, že se chystá udělat další chybu. Teď by přece neměl přidávat kůži z hřímala, prolétlo jí hlavou. Jeho lektvar ani neměl tu barvu, jakou v této fázi mít měl. Viděla, jak se jeho hrst plná sekané kůže blíží k bublajícímu kotlíku.
Opatrně se rozhlédla kolem sebe. Snapea však neviděla.
"Neville," zašeptala naléhavě, "opovaž se…"
"Opovážit se čeho, slečno Grangerová?" Její srdce leknutím poskočilo. Stál těsně za ní. Žádný div, že ho neviděla.
"No tak, slečno Grangerová, podělte se o to i s námi ostatními, prosím. Zajisté to bylo něco životně důležitého."
Hermiona sklopila pohled ke kotlíku před sebou. Zuřivě se snažila najít nějakou omluvu nebo důvod… Trvalo jí to však příliš dlouho.
"P-pane profesore," předběhl ji Neville, "to byla moje…"
"Mlčte, Longbottome. Pokud budu chtít, abyste do našeho rozhovoru něčím přispěl i vy, řeknu si o to."
Následující události jako by se smrskly do pár vteřin. Vše se stalo tak rychle. A přesto, když o tom Hermiona později přemýšlela, připadalo jí, jako by to trvalo celou hodinu. Snape vyjel na Nevilla, mnohem víc než jindy, a ten leknutím až nadskočil. V panice povolil sevření a kůže z hřímala se díky průvanu dostala do ohně pod kotlíkem. Výsledkem byly gejzíry jisker ze zmohutnělých plamenů, před kterými se každý ve třídě snažil ukrýt. Neville v hrůze ustoupil a zalezl pod nejbližší lavici. Zdálo se, že to nikdy neskončí. Hermiona, ve snaze vyhnout se plynu, který se začal uvolňovat ze směsi v Nevillově kotlíku, zády narazila do Snapea.
Ten j přikryl svým hábitem, aby je oba ochránil před unikajícími výpary.
Hermiona si vůbec nebyla jistá, co se stalo pak. Vše, co si pamatovala, bylo, že je najednou zmáčela ledově chladná směs čehosi, která se následně vpila do jejích i Snapeových šatů. Ten chlad ji na chvíli úplně ochromil. Rozostřilo se jí vidění.
Když se její zrak vrátil do normálu, učebna jí připadala jiná. Jako by stála na stole. Všude kolem ní vládl chaos. Bylo štěstí, že lektvar nestříkal nijak daleko. Pohroma způsobená studenty však byla impozantní. Shlédla dolů. Zamrkala. Zavřela oči a znovu je pomalu otevřela. Opět svůj pohled stočila dolů.
Žádná změna. Stále hleděla sama na sebe. Svírala samu sebe. To přece nedávalo žádný smysl. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že zemřela a tohle je zkušenost mimo tělo. Vždycky tyhle zprávy o podobných zážitcích považovala za nesmysl. Možná však, že na tom něco bude. Na každém šprochu… Byla ale schopná vnímat. Byla si naprosto jistá, že je hmotná. Důkazem toho byl chlad v místech styku lektvaru s oblečením.
Hermiona znovu pohlédla dolů a snažila se přijít na kloub faktu, že má před sebou vlastní tělo. Tělo, které na ni hledělo s hrůzou v očích. Pomalu, velmi pomalu, začala přicházet na to, co se vlastně stalo. Došlo jí, že ruce, které drží její tělo, jsou naprosto pod její kontrolou. A určitě to nebyly ty stejné ruce, se kterými se probudila dnes ráno. Silné ruce s dlouhými štíhlými prsty. Tohle nebyly její ruce.
To byly Snapeovy ruce. Tolikrát je viděla provádět ukázky přípravy lektvaru před třídou, že jí byly známé. Měla Snapeovy ruce. Ne, opravila se, ona měla Snapeovo tělo.
"Uch…" Všechno bylo špatně, prolétlo jí myslí. Ten hlas… o oktávu nižší než by čekala. O Bože, byla ve Snapeově těle. Její mysl byla najednou prázdná. Studenti začali pomalu vylézat ze svých úkrytů - zpod stolů a židlí. Zvědavě si ji prohlíželi. Vlastně je… jeho… až příliš zvědavě. Z myšlenek jí vytrhlo naléhavé zašeptání neznámě známého hlasu.
"Dostaňte je odsud!" Hermiona zamrkala a snažila se přijít na to, jestli je obvyklé, aby zněl její hlas tak ostře a řezavě. Jeho hlas. K čertu!
"Hodina skončila. Je-li někdo zraněn, ať navštíví nemocniční křídlo a nechá se od madam Pomfreyová ošetřit!" snažila se Hermiona prskat a doufala, že se jí podařilo do hlasu vnést alespoň trochu Snapeovy obvyklé autority. Rovněž doufala, že studenti opustí učebnu rychle a nebudou se učitele lektvarů chtít na nic ptát. Bála se, že by poznaly strach, který by nedokázala ovládnout.
"P-profesore Snapee, chcete, abych tu zůstal a…"
"Vypadněte, Longbottome!" vyštěkla. Šlo to snadno. Navíc v tom bylo něco uspokojujícího. Byla schopná se ho zbavit, aniž by se starala o jeho zraněné city.
Místnost se rychle vyprazdňovala. Za chvíli zůstali Hermiona a Snape v učebně lektvarů zcela osamoceni. Hermiona pozorovala Snapea - sebe - jak se vymotal ze spleti jejich hábitů a o krok ustoupil. Založil si ruce na prsou a vzhlédl. Na jeho tváři se objevily stopy rozpaků, když si uvědomil, že to není tak jednoduché jako předtím.
Hermiona se ušklíbla, když paže spustil podél boků. Najednou měla absurdní radost ze zjištění, že to pro něj není o nic jednodušší než pro ni.
"Co to, k čertu, ten hlupák Longbottom udělal?" rozčiloval se. Svoji pozornost obrátil na okolnosti místo na hlavní problém: co bylo v lektvaru v době exploze a jak vše vrátit do původního stavu.
"Já nevím, pane profesore," odpověděla a dívala se, jak při zvuku vlastního hlasu překvapeně zamrkal. "Máte něco, co tohle dokáže spravit?"
Ještě ani nedořekla otázku a on už záporně vrtěl hlavou. "Dokud nevím, co to způsobilo, slečno Grangerová, nemohu tento problém vyřešit. Ve skříni je přes sto přísad, které pan Longbottom mohl… Nemáme čas, abychom testovali potenciální kombinace. S tímhle jsem se ještě nesetkal. Ironií je, že pan Longbottom vytvořil naprosto nový lektvar, přesto, že není schopný správně připravit jakýkoliv již známý."
"Zdá se, že se vás to příliš nedotýká, pane," podotkla Hermiona. Snape její slova doprovodil úšklebkem a smíchem.
"Patřičný nadhled by nebyl od věci, slečno Grangerová. Nicméně, situaci, ve které jsme se ocitli, neshledávám o nic víc vyhovující než vy. Je to… dezorientující, mírně řečeno. Není pochyb, že se s tím budeme muset nějak vyrovnat."
Dezorientující. To nebylo to správné slovo, prolétlo Hermioně hlavou. Po čertech divné, to by bylo mnohem trefnější.
"Takže," vyhrkla Hermiona, která přemýšlela o důsledcích, "vy myslíte, že to takhle zůstane? Já budu vámi, vy mnou a… ó Bože, v červnu mám skládat OVCE!"
"Věřte mi, slečno Grangerová, že netoužím přebývat ve vašem těle až do června. A ještě méně chuti mám skládat znovu OVCE. Ačkoliv… dovedu si představit, že v lektvarech byste dosáhla přímo exemplárních výsledků."
Hermiona konečně pochopila, že Snapeovi to rovněž dělá starosti. Všimla si rozrušení, které bylo v jeho hlase patrné. Potřebovali se o svůj problém s někým po dělit - s někým nezainteresovaným.
"Brumbál."
Hermionu napadlo, jestli náhodou nepřemýšlela nahlas. Nakonec zjistila, že ačkoliv slyšela svůj vlastní hlas, byl to Snape, kdo promluvil. Očividně dospěl ke stejnému závěru.
Učebnu opustili ve spěchu. Každý, více či méně nemotorně, se po svém snažil vyrovnat s neznámým. Snape se skoro přerazil, když nasadil obvyklou rychlost. Hermioniny krátké nohy na ní nebyly uzpůsobené.
Za sebou nechali stříbro-šedý lektvar, který tiše probublával v Nevillově kotlíku a líně přetékal přes okraj na desku stolu a na kamennou podlahu.
KONEC
Následující kapitola-->
Zpět
Komentáře: