Oheň a růže - kapitola osmnáctá
BEZ PŘÍPRAVY
Listopad se pomalu táhl. Bylo psí počasí, a nebyla to ta varianta zajímavě psího počasí. Sněhová vánice by byla vítanou obměnou šedivého nebe a souvislého deště, díky kterému se celá škola tísnila uvnitř hradu. Zatímco déšť omýval venkovní část hradu, vášně a rošťáctví uvnitř rostly.
Snape se ve svém pokoji choulil do křesla u ohně. Před chvílí našel pod Hermioninou postelí kupičku překvapivě zajímavých časopisů, které, řekněme to na rovinu, byly tím jediným, co ho teď ještě udržovalo duševně zdravého. Znovu pátral po Křivonožkovi, aby se ujistil, že na něj ten kocour nečíhá někde v záloze. Zatímco všichni ostatní si zjevně nevšimli jeho záměny s Hermionou, kocour si všiml. Evidentně měl podezření, že se Snape zmocnil těla jeho paničky za nějakým hanebným účelem, a čas od času se rozhodl podniknout sérii útoků proti vetřelci ve svém teritoriu. Ne poprvé by si Snape přál, aby existoval nějaký jednoduchý způsob, jak dostat Hermionu nahoru do svého pokoje. Tedy, ve skutečnosti do jejího pokoje, a to bez toho, aby riskoval jejich odhalení. Bylo pro něj… výzvou… přijít s nějakým vysvětlením, proč učitel lektvarů navštěvuje komnaty primusky.
Časopisy byly úhledně vyrovnány pod postelí, malá kupička zastrčená za závěsem. Snape předpokládal, že se jedná o "Top čarodějku" nebo něco podobně nudného, a málem nechal závěs spadnout zpátky, když ho pár slov na obálce nejvýš položeného časopisu praštilo do očí.
Ohromující sex - jak na to, aby trval celé hodiny!
Za to mohl ten vykřičník. Určitě! Ten a zvědavost ohledně mudlů, přirozeně. Žádný jiný důvod nebyl možný, když vzal ten časopis z kupičky. Byl to zjevně mudlovský časopis a on se tak či tak zajímal o mudlovskou společnost celý svůj život. To byl ten důvod, nic víc.
Snape by rád věděl, jestli byl aspoň vzdáleně přesvědčivý. Podezříval se, že ne. Nicméně ten večer přečetl onen časopis odpředu dozadu a byl zmaten a fascinován zároveň. Časopis o sobě tvrdil, že je "Cosmopolitan", ale Snapeovi přišlo, že předefinoval pojetí kosmopolitnosti, světoobčanství. Nebo možná užitím toho slova mudlové mínili něco jiného, něco vztahujícího se k sexu, dietám a módě.
Móda byla výstřední. Snape přemítal, proč se dělá tolik povyku z toho, když si mají čarodějky a kouzelníci obléknout mudlovské oblečení, pokud se vydají do jejich světa. Vypadalo to tak, že byste si mohli obléci jakkoli podivnou kombinaci oblečení a být přitom označeni za "módní ikonu". Vlastně si byl poměrně jistý, že některé z návrhářek musejí být čarodějky, navíc ovlivněné tím, jak se kouzelnický svět obléká. Jedno číslo časopisu představovalo návrhářku jménem Zandra Rhodes. Byl si jistý, že ji viděl v Příčné ulici u Madam Malkinové minulé léto. Růžové vlasy byly nepřehlédnutelné.
Ovlivněné kouzelníky nebo ne, to oblečení bylo prostě divné. Snape chvíli zíral do zrcadla na svou - vypůjčenou - postavu a přemýšlel, proč by se kdokoli oblékal zrovna takovým způsobem. Hermiona měla opravdu až překvapivě atraktivní tělo - tuhle myšlenku zaplašil co nejrychleji - ale nemyslel si, že by to oblečení z většiny obrázků umocnilo. I když krátké sukně by byly jednou z možností… Ne, lepší nad tím nepřemýšlet.
Mužská mysl v ženském těle vyprodukovala abnormálně protichůdnou odezvu hormonů.
Diety byly podobně podivné. Mudlové patrně nevěděli nic o lektvarech, které usměrňovaly vylučování inzulínu způsobující většinu jejich problémů s váhou, a jedli otřesné věci, které měly za následek zbytek problémů. Žádný div, že potřebují diety. Snapea zajímalo, zda vůbec někdy někdo uspěl při dodržování jednotlivých bodů. Čtení samotných omezení ho přivedlo k Hermionině zásobárně čokolády. Udělal si v duchu poznámku, aby ji doplnil, až půjde příště do Prasinek. Pomalu se vyprazdňovala. Sice stále nepokročili ve výzkumu Longbottomovy Lektvarové Laviny, takže budou muset počkat, dokud Mandragory nedospějí a oni se nebudou moct vrátit k normálnímu životu, ale i tak si Snape myslel, že čím dřív doplní zásoby čokolády, tím lépe.
Kromě toho ostatního, minulý týden se opakovala "radost býti ženou", což mu potvrdilo, pokud by tedy vůbec potvrzení potřeboval, lékařské schopnosti čokolády. Protivilo se mu být vydán na milost a nemilost svým hormonům. Pravda, ne svým, patřily Hermioně. A on jí je rád vrátí, děkuje mnohokrát.
Ale pokud hormony zrovna nedivočily, poskytovaly mu znamenité rozptýlení. Což ho znovu přivedlo zpátky k časopisům. Byly… velice poučné. Ještě víc než by od podobného typu čtiva čekal ještě před pár měsíci. Teprve teď mohl ocenit komentáře a rady z obou úhlů pohledu.
Mužská mysl v ženském těle opravdu vyprodukovala abnormálně protichůdnou odezvu hormonů.
Snape zavřel časopis s tím, že si ho později přečte ještě jednou. Stejně jako zbytek hromádky. Nebyl žádný důvod si něco nalhávat. Bylo v tom víc než jen necudná zvědavost. Myšlenky se mu zatoulaly zpátky k Hermioně. Jeho první reakcí bylo překvapení, že by četla takový brak - ten časopis by se dal jen těžko zařadit do hodnotné literatury - ale tahle myšlenka byla rychle zahnána pryč, když si uvědomil, že to možná není tak úplně mimo její charakter. Dva měsíce mu poskytly, nehledě na neobvyklé soukromé fyzické rozptýlení, vzrůstající povědomí o duši, která v současné době obývala jeho tělo.
Bylo těžké dále s ní zacházet jako se studentkou, s dítětem. Vzhlížet k ní, k obličeji, který znal tak dobře, a být si vědom způsobu, jakým s ní budou zacházet všichni ostatní, se postaralo o to, že už se k ní nemohl chovat stejně, jako předtím. Snažil se s ní nakládat jako se studentkou. Nebylo v jeho povaze dát najevo, že se k ní chová nějak jinak. Konec konců on se ke všem, vyjma ředitele, choval jako ke studentům. Ale kdyby nevyvinul vědomé úsilí, zacházel by s ní jako se sobě rovnou. Konec konců teď byla ze všech nejblíže k tomuto označení.
Snape se snažil nevnímat neústupnou myšlenku, že až tohle všechno bude pryč, budou si rovni. Byla malá naděje, že by Hermiona unikla před krutými součástmi jeho života. Byl vděčný, a zároveň vyděšený, že ještě nebyla povolána. Vděčný, protože jí to dávalo více času na zdokonalení jejího herecké umění, ačkoliv by ji nikdy neřekl, jak dobře si vede. A vyděšený, protože čím delší čas nechal Voldemort uběhnout mezi setkáními, tím bolestivější ta setkání nevyhnutelně byla.
Což by znamenalo, že jediná osoba, která by mu doopravdy rozuměla, která by znala všechny aspekty jeho života, by byla osmnáctiletá šprtka. Osud má smysl pro absurdno.
A po tom všem dumání Snapeovi nepřišlo, že on by byl - v tom samém smyslu - tou osobou, která by rozuměla Hermioně Grangerové a zvláštnostem a složitostem jejího života.
Hlasité klepání na dveře ohlásilo příchod dvou z těchto osobních zvláštností. Nikdo by je nemohl nazvat složitostmi, ale Harry Potter a Ron Weasley mohli být obecně považováni za zvláštní. Snape si byl téměř jistý, že nástup menstruace minulý týden byl urychlen stresem vyplývajícím z poslouchání těch dvou, jak se navzájem povzbuzují kvůli zápasu mezi Nebelvírem a Zmijozelem.
Zastrčil časopis pod křeslo. Byl si celkem jistý, že Hermiona by nechtěla, aby o něm ten páreček věděl. Rozhodně nebyl připravený poslouchat, jak se dětsky hihňají něčemu, co nepochybně nepoznali osobně. Snape považoval za extrémně nepravděpodobné, že by už přišli o panictví. A potom se mu zvedl žaludek, když si uvědomil, že přemýšlí o jejich sexuálním životě.
Snape se skoro rozeběhl ke dveřím, aby unikl té myšlence.
"Je pozdě, proč ještě nejste v ložnici?" zeptal se s povzdechem. Nemohl se hned podívat, kolik je hodin - sundal si hodinky - ale večeře byla už před delší dobou a on plánoval strávit nějaký čas v podzemí kontrolou průběhu experimentů (a taky měl v plánu začít pracovat na nové dávce lektvarů pečujících o pleť) předtím, než se vrátí do svého pokoje k časopisům. Hermiona byla pohroužená ho jedné z jeho knih a nevypadala zrovna sdílně.
"Dostali jsme nápad," řekl Ron ve spěchu. Snape potlačil zasténání. Weasleyovský nápad byl nebezpečná věc. Harryho obličej zdobil spíš výraz nepohodlí, což naznačovalo, že si myslí to samé.
"Nechci to vědět, Rone. Jsem primuska, a když mi to řekneš, jsem si jistá, že s tím budu muset něco udělat. Jsi si jistý, že jsi ochotný nést následky?"
"Ále, koho to zajímá?" zněla Ronova odpověď. "Snape nám vzal dost bodů dneska ráno, umaštěnej parchant, takže by si toho stejně nikdo nevšiml."
Snape sebou při Ronově bezmyšlenkovité poznámce o své osobě lehce škubnul a téměř zaťal zuby zklamáním, že nemůže Ronovi říct, komu to ve skutečnosti řekl. Vědět, co si o něm studenti myslí byla jedna věc, slyšet to na vlastní uši byla věc jiná.
"No tak, Hermiono," naléhal Harry, "víš, že se dostaneme do problémů, když s námi nepůjdeš." Citové vydírání. A pokaždé zafungovalo. Na Hermionu, a i teď na Snapea. Kromě toho si byl jistý, že Hermiona by se podvolila. Ti dva kluci se bez ní dali těžko zastihnout, pokud zrovna porušovali pravidla, takže by bylo spíše mimo její povahu, kdyby rezolutně odmítl jít s nimi.
Vzdal se. "O co jde?" vydechl. Ron se zašklebil.
"To ta Mapa. Harrymu se povedlo přimět ji, aby ukázala další tajnou chodbu. Vypadá to, že začíná v Astronomické věži. Tak jsme mysleli, že bychom se mrkli, jestli vede na nějaké zajímavé místo."
Snape potřásl hlavou a následoval oba chlapce, kteří se vydali ven z místnosti. Ron se ohlédl přes rameno, aby zkontroloval, jestli jde Snape za nimi. Šel, i když neochotně. Věděl přesně, o které chodbě to Ron mluví. Nevedla na žádné zajímavé místo, jednoduše vycházela na povrch ve sklenících. Nenapadalo ho, proč tu existuje cesta z Astronomické věže do skleníků, ale Hermiona bezpochyby nevěděla, že tam vůbec nějaká cesta je, takže musel držet hubu a krok, a nesměl jim říct, že ztrácí čas.
Bylo pozdě. Společenská místnost byla prázdná a ticho naznačovalo, že všichni mladší studenti, a většina těch starších, už spí. Což pochopitelně znamenalo, že když se plížili z nebelvírské věže, porušovali večerku. Z nějakého důvodu si byl Snape jistý, že nemá cenu zjišťovat, jestli si to chlapci uvědomují nebo ne. Potter a Weasley věnovali večerce právě tak málo pozornosti jako čemukoli jinému - kromě famfrpálu.
Buclatá dáma jim otevřela jen s malým povzdechnutím, které vyjadřovalo nesouhlas. Byla už očividně zvyklá na jejich noční příchody a odchody. Plížili se chodbami schovaní pod Harryho neviditelným pláštěm. Škola v noci vypadala trochu zlověstně, plná tmavých stínů a nevysvětlitelných zvuků. Snape strávil spoustu času číháním v těch samých chodbách, když měl v noci službu, a snažil se překazit studentům provádění toho, co dělali zrovna teď, takže mu stíny i zvuky měly připadat známé a uklidňující. Jenže teď se na ně díval z jiné perspektivy, o stopu nižší než normálně, schovaný za mihotáním neviditelného pláště se dvěma skoro dospělými muži dýchajícími mu za krk. To vše dělalo danou situaci neznámou.
Cesta k věži proběhla relativně bez potíží. Uvázli na schodišti a museli se vydat jinudy, skrz chodby ve druhém patře, ale nikde nebylo ani stopy po někom z učitelů.
Dokud se nedostali k věži.
Nebylo možné vrhnout zaklínadlo skrze plášť, takže Harry ho shodil a namířil hůlku na zámek. Snape ho slyšel, jak odemykal dveře, když vtom se v chodbě za nimi ozval s mírnou ozvěnou ledový hlas.
"A co si vy tři myslíte, že tu děláte, v době nočního klidu?"
Snape si nikdy neuvědomoval, jak hrozivě jeho hlas může znít. Tenhle objev by ho potěšil mnohem víc, kdyby nebyl směřován na něj.
KONEC
Následující kapitola-->
<--Předchozí kapitola
Zpět
Komentáře: