Oheň a růže - kapitola devatenáctá
V ZRCADLE SE ZDÁ BÝT VŠECHNO VĚTŠÍ
Ukázalo se, přemýšlela Hermiona, že být Snapem je lehčí, než se zdálo. Zaklapla knihu, kterou četla - další kousek z nekonečné řady knih v knihovně - a zahleděla se do ohně. Když to všechno začalo, přemítala, neměla na starosti víc, než řídit se rozvrhem, dostavit se včas na poradu a mít téměř neomezenou kapacitu pro ředitelův čaj. To, spolu s nevrlostí a špatnou náladou při každé možné příležitosti.
Nikdo ji večer neobtěžoval s novými a zajímavými způsoby, kterými by mohla porušit školní řád. Nikdo nezavítal k jejím dveřím s očima utopenýma v slzách vzteku v očekávání, že vyřeší jeho vztahové problémy. Nikdo na ni nevrhal žalostné pohledy a nenaříkal: "Ale Hermiono, já jsem to zkoušel a ono to pořád nefunguje." Celkem vzato, žít Snapeův život pro ni skýtalo jisté výhody. Přineslo jí to obrovskou knihovnou, dobré oblečení, licenci k přemisťování a svobodu, díky které se mohla dostat kamkoliv.
Záměrně přešla Toho, O Kterém Teď Nemusí Přemýšlet, Jestli Vám To Nevadí.
Dokonce se jí po Harrym a Ronovi nestýskalo tolik, jak předpokládala. Změna perspektivy jí ukázala, že je na okraji jejich skupiny. Byla tou, která je neustále nutila do práce nebo by se také dalo říci varovným hlasem. A nejenom to. Ačkoliv byla vděčná, že se současnou situaci zatím dařilo tajit, někdy si přála, aby se o tom Harry s Ronem alespoň zmínili. Buď Snape vytvářel tak dokonalý obraz jí samotné nebo jí kluci nevěnovali dostatek pozornosti, aby si všimli změn. Podezírala je z toho druhého a to ji nepředstavitelně štvalo.
Člověk by si myslel, že jeho nejlepší přátelé budou mít nějaké tušení…
Nyní, když byla v pozici, kdy musela kontrolovat množství svéhlavých puberťáků posedlých nejrůznějšími náladami, začala chápat, jak otravné jejich příležitostné odmítavé postoje k pravidlům a protokolům mohou být. To, co se z pohledu studenta zdálo být úžasně odvážné, bylo z pohledu učitele vyloženě nebezpečné. S lehkým pocitem viny se zařekla, že až se jednou vrátí do svého těla, pokusí se být v hodinách méně horlivá.
Samozřejmě si stále myslela, že Snape v případě obou chlapců zašel příliš daleko. Ale na druhou stranu se necítila zase tak špatně, když jim strhávala body. Cítila, že je to tak správně.
Po pravdě se její život dostal do celkem příjemných vyjetých kolejí. Večery se Snapem si začala užívat. Ne, že by byl příliš upovídaný. Úplně mu stačilo, když se mohl zabývat rekonstrukcí lektvarové nehody. Jí nechal ve výběru toho, co bude dělat, volnou ruku, aniž by po ní něco žádal. To jí dávalo prostor k tomu, aby ho mohla tajně pozorovat přes okraj knihy.
Jistěže to bylo stále zvláštní, pozorovat samu sebe jak se pohybuje u kotlíků a hbitě a pohotově pracuje s přísadami, klidná a sebejistá. Byla si jistá, že její vlastní pohyby nikdy nebyly tak plynulé. Čím déle ho pozorovala, tím víc přemýšlela, jestli by dokázala odhalit zvyky a pohyby, které spíše souvisely s jeho myslí než s jejím tělem. Dospěla k závěru, že on rozhodně její tělo používal jinak než ona sama. Rozhodla se nezkoumat příliš podrobně fakt, že tohle srovnání považovala za docela působivé.
Toho večera byla jeho pozornost rozdělena mezi testování součinnosti sušených listů kopřivy a drcených krunýřů roháčů a ještě něčím dalším. Snape byl samozřejmě schopný zvládnout více než jeden experiment najednou. Hermiona však nasála také nějaké výpary, které vycházely z toho menšího kotlíku, a byly… no… parfémované. Nezeptala se přímo, jelikož ho nechtěla rušit nebo se nechtěla připravit o možnost sledovat samu sebe při práci. Ta vůně trápila její smysly.
No, technicky to vlastně měla v popisu práce. Neznala žádný důvod, proč by tam neměla jít a podívat se, na čem pracuje.
Odložila knihu stranou a zrušila řadu složitých ochranných kouzel - předpokládala, že má pro svou paranoiu dost dobrý důvod - což jí dovolilo vstoupit do pracovního prostoru. Kopřivo-broučí experiment byl pryč. Další slepá ulička, usoudila. Kdyby našel nějaký způsob, jak je z téhle situace dostat dřív než v březnu, určitě by jí to okamžitě řekl. V druhém kotlíku byla jakási krémová substance. Ta byla bezpochyby zdrojem té vůně. Směs se nezdála být horká a nevypadala škodlivě. Zkusmo do ní ponořila prst. Když ho vytáhla, ulpěla na něm slabá vrstva bílé směsi. Rozetřela ji mezi prsty a přičichla k ní. Voněla po květinách.
Květiny a Snape, to nebyla slova, která by se příliš často užívala v rámci jedné věty.
Bylo to cítit jako nějaký druh kosmetiky.
Kosmetika.
Vrátily se jí vzpomínky na rozhovor, který proběhl před dvěma měsíci.
Na ten, ve kterém jí řekl, že by si měla být schopná vyrobit pleťovou vodu a podobné věci sama. Na ten, ve kterém mu odpověděla, že se do toho může dát, pokud to nikdo nepozná. Znovu pohlédla na kotlík. Jedna věc byla vyrábět kosmetiku pro vlastní potřebu a ta druhá vyrábět ji ve velkém. Bylo toho tady dost, aby jí to vystačilo na několik let. Vypadalo to, jako by se to chystal nabízet celému Nebelvíru, ne-li celým Bradavicím. Potřásla hlavou. Pokud takovéhle věci šly mimo jeho koupelnu, neměl žádné nebo jen velmi malé zkušenosti s tím, co bylo nad rámec základní hygieny. Možná, že to byl určitý druh kompenzace. Řekla si, že si s ním o tom bude muset promluvit.
Už byla skoro hotová a chystala se vrátit do svých komnat, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Ten zvuk způsobil, že až nadskočila. Bylo pozdě a nikdo -opravdu nikdo - profesora Snapea nevyhledával, pokud nemusel.
Návštěvník, který zavítal k jejím dveřím, nebyl nikdo jiný než profesorka McGonagallová. Vypadala ustaraně. Velice ustaraně.
"Ach, Severusi, myslela jsem si, že vás tu najdu, když jste nebyl ve svých komnatách."
Hermiona pocítila záchvěv obav. Z toho, co pochopila z osobního vztahu mezi McGonagallovou a Snapem, cítila, že je velmi nepravděpodobné, aby ředitelka její koleje vážila cestu do sklepení jen tak. Takhle pozdě večer k tomu musela mít dobrý důvod. Muselo se stát něco strašného. Určitě si nepřišla jen tak poklábosit. Hledala vhodnou odpověď.
"Co chcete, Minervo?"
"Očividně jste to tedy ještě neslyšel."
Očividně.
"Co jsem měl slyšet?"
Nelíbilo se jí to. Její dřívější jistota ohledně snadnosti býti Snapem byla otřesena.
Minerva McGonagallová si povzdechla.
"Myslela jsem, že o tom vzhledem k okolnostem vědět budete."
Jakým okolnostem?
Hermiona nepotřebovala úsečnost předstírat, její strach za ni mohl být docela dobře zaměněn.
Ředitelka Nebelvíru sebrala veškerou sílu.
"Došlo k dalšímu útoku Smrtijedů."
Ó Bože!
Hermiona bojovala s tím, aby nedala najevo svou paniku.
"Kdo?" zeptala se úsečně, na víc se nezmohla. Hlavou jí vířila jména a tváře - její rodina, Weasleyovi. Díky šoku zapomněla, že McGonagallová ji považuje za Snapea.
"Rodina Alice Lacockové."
Chvíli s tím jménem bojovala. Připadalo jí známé, určitě už ho někdy slyšela.
"Severusi?"
Byla zticha příliš dlouho. Zájem profesorky McGonagallové ji přivedl nejen zpět k sobě, ale také k tomu, že by měla být někým jiným.
"Co se stalo?" Vyslovit tu otázku ji stálo spoustu sil.
"Jako obvykle, řekla bych." Hlas Skotky byl ostrý. "Naštěstí se Ministerstvu dostalo určitého varování. Bystrozoři se dostali na místo jen chvíli poté, co do domu vnikli Smrtijedi. Amelii Lacockovou mučili kletbou Cruciatus, ale přežila to. V tuhle chvíli ji ošetřují u Svatého Munga. Brian Lacock byl Smrtijedy unesen. Ministerstvo po něm pátrá."
"Chápu," řekla a znovu se snažila přimět svou mysl, aby pracovala a ne panikařila.
"Samozřejmě to musíte sdělit té dívce."
Tahle poznámka znovu rozvířila hladinu Hermioniny paniky.
Já? Proč já? Přece tu musí být někdo jiný, kdo… Tohle by měl udělat Brumbál, ne já.
"Myslel jsem, že by pan ředitel…"
"Albus byl večer povolán v naléhavé záležitosti na Ministerstvo. Je mi líto, Severusi. A předtím, než se zeptáte - ne, já s tím nechci mít nic společného. Měla by se tom dozvědět od ředitele své koleje. To vy to musíte udělat." McGonagallová působila velmi unaveně, bojovný tón se z jejího hlasu téměř vytratil. "Ráno přijede její dědeček, aby ji vzal ke Svatému Mungovi za matkou. Jinak by bylo nejlepší, aby zůstala zde. Pokud bude něco nového, dám vám vědět."
Hermiona druhou ženu vyprovodila pohledem a snažila se nepodlehnout prvnímu impulzu, který jí velel zavřít se ve svém starém pokoji a nechat to všechno na Snapeovi. Tohle ale udělat nemohla. Prostě nemohla. Museli by zastavit tuhle směšnou šarádu a najít jiné řešení. Byla v půli cesty ke dveřím, když si vzpomněla na něco, co McGonagallová řekla: Myslela jsem, že o tom budete vědět.
Jak to, že to nevěděl? Proč jí to neřekl?
Zastavila se a potřásla hlavou ve snaze se té myšlenky zbavit. To bylo směšné. Chtěla sehnat Snapea, toť vše. Opakovala si to pořád dokola, když procházela chodbami hradu. Zcela zapomněla na své okolí, dokud si neuvědomila, že došla k holé kamenné zdi, která se vlhce leskla.
Vstup do společenské místnosti Zmijozelu.
Ne. Tohle není místo, kam mířila. Chtěla jít do nebelvírské společenské místnosti.
A přece jen…
Pamatovala si Alice Lacockovou. Zmijozelská třeťačka. Neobvykle tichá. Malá, stydlivá dívka, která se jednoho dne objevila u Hermioniných dveří a chtěla s primuskou mluvit o soukromém problému. Od té doby se čas od času zastavila, někdy mluvila o tomtéž pořád dokola, jindy zase jen tiše seděla utopená v rozpacích, ale nikdy Hermioně neřekla, co přesně je špatně.
Pokud odmítne pokračovat v jejich dohodě, Snape nebude moci nadále vykonávat svoji roli špeha. Pokud nebude moci pokračovat jako špeh, Ministerstvo bude schopno zabránit menšímu počtu útoků. Což znamená, že se v nebezpečí ocitne víc takových rodin, jako jsou Lacockovi. Rodiče Alice Lacockové mohli být mrtví. Nechtěla přemýšlet o tom, že už je teď Brian Lacock možná po smrti. A to vše bez ohledu na to, v jakém nebezpečí se mohli ocitnout oni dva.
Zatraceně!
Zamumlala heslo a vstoupila do zmijozelské společenské místnosti.
Dlouhá místnost s nízkým stropem byla v tuhle noční hodinu opuštěná, přesto byla uvítána slovy: "Dobrý večer, profesore Snape". Rozhlédla se a v jednom rohu spatřila Millicent Bulstrodeovou.
Pansy musela být stále venku s Dracem, pomyslela si Hermiona. Perfektní.
"Slečno Bulstrodeová," řekla, aniž by se pohnula od vchodu společenské místnosti. Millicent viditelně nadskočila.
"Ano, profesore Snape?"
"Byl bych vám vděčný, kdybyste mohla zajít do ložnice třetích ročníků a přivést mi slečnu Lacockovou. Potřebuji s ní mluvit v naléhavé záležitosti."
Millicent Bulstrodeová zamrkala a pak zmizela. Byla zpět za pár minut s rozespalou Alice Lacockovou, která neměla čas na nic jiného, než si přes pyžamo přehodit školní hábit.
A je to tady.
"Děkuji vám, slečno Bulstrodeová. Slečno Lacocková, potřebuji s vámi mluvit v soukromí. Doprovodíte mě do kabinetu?" Dívčiny oči se rozšířily obavami a ještě něčím dalším. Hermiona teď však neměla čas na to, aby zjišťovala, o co jde. Kráčela chodbami směrem ke sklepení a dívka ji pokorně následovala.
Když se nakonec dostaly do pracovny, Hermiona si uvědomila, že neví, jak začít. Neměla absolutně žádnou představu o tom, jak se Snape chová v podobných situacích. Pochybovala, že by nabízel horkou čokoládu a náruč plnou sympatií jako Albus Brumbál. Zároveň si však nedovedla představit, že by řekl: "Smrtijedi napadli vaši rodinu, vaše matka byla zraněna a vašeho otce hledají. Doufám však, že se kvůli tomuhle neopozdíte s domácím úkolem z lektvarů."
Dívka k ní vzhlížela. Její tvář byla bledá, vlasy rozcuchané spánkem. Čekala, až něco řekne.
Zpropadeně! Tohle jednoduše nebylo fér.
"Slečno Lacocková," začala, "prosím, posaďte se." Dívka si poslušně sedla. "Obávám se, že mám pro vás… špatné zprávy." Polkla. Špatný začátek. Snape by se nezadrhl. Alice, jak se zdálo, si ničeho nevšimla. Tvář jí však trochu zbledla. "Dnešní noci došlo k útoku. S lítostí vám musím oznámit, že vaši rodiče byli…" Co? "…zraněni," řekla nakonec. Snažila se nevšímat si slz, které zalévaly Aliciiny oči. Nebyla jiná možnost než si tím projít. Nemohla udělat nic, co by celou věc usnadnilo. "Vaše matka byla zraněna a je u Svatého Munga. Váš otec zmizel a Ministerstvo ho hledá." Hermiona pokračovala dál a vědomě se vyhýbala pohledu na dívku, která seděla s obličejem ukrytým v dlaních. Její ramena se chvěla. "Váš dědeček zítra přijde a vezme vás za matkou. Jsme toho názoru, že byste tu ale jinak měla zůstat. Budete samozřejmě informována, jakmile se dozvíme něco nového o vašem otci."
Alice Lacocková teď hlasitě vzlykala. Hermiona cítila naprostou bezmoc. Jediné, co měla, byly její vlastní zkušenosti. Co se Snapea týče, neměla se čeho chytit. Nepřipadala si ani trochu snapeovsky, cítila se být naprosto sama sebou. Nedokázala prostě jen tak pasivně přihlížet. Zalovila v hábitu a vytáhla kapesník. Posunula se ke křeslu, na kterém dívka seděla. Nešikovně položila ruku na její rameno a do chvějících se dívčiných rukou vtiskla velký čtverec bílé bavlny.
"Ehm, slečno Lacocková… Alice… mohu vám něco nabídnout… šálek čaje, třeba?" Jasně, tím se teda určitě všechno spraví.
Malá ručka sevřela tu její, když se jí Hermiona snažila podat kapesník, a pak se obličejík Alice Lacockové zabořil do Hermionina hábitu. Hermiona ji v konejšivém gestu poplácala po rameni, i když byla přesvědčená o tom, že něco takového by Snape neudělal.
Pokud se tohle dozví, rozpoutá se hotové peklo, pomyslela si zničeně, rozpolcená bolestí dívky, která ji svírala.
Poskytla jí veškerý komfort, který si mohla dovolit. Nakonec se Alice uklidnila natolik, že se byla schopna vrátit na kolej. Jelikož za ni stále cítila odpovědnost, Hermiona se nabídla, že ji doprovodí zpět ke vchodu do společenské místnosti. Všimla si, že Alice zůstávala blízko u ní. Byla stále vyvedená z míry a jednoduše podlehla zármutku. Když se u skrytého vstupu rozdělili, Alice se otočila a náhle řekla:
"Děkuji vám, profesore Snape. Za všechno." Aliciiny oči byly doširoka otevřené a stále v nich zářily slzy. Trošku se začervenala. Ve výrazu její tváře bylo něco, co Hermionu trochu znervózňovalo.
"To je v pořádku," řekla a snažila se znovu získat patřičný odstup. "Nyní se vraťte zpět do postele a pokuste se trochu vyspat."
Alice poslušně zmizela v otvoru ve zdi. Když se vchod za dívkou zavřel, Hermiona si uvědomila, že odešla s jejím kapesníkem. Z hrdla se jí vydral hluboký povzdech. Prsty si prohrábla vlasy, jejichž obvyklá lepkavost ji teď neobyčejně rozčílila.
Zítra použije šampón, ať se mu to líbí nebo ne, pomyslela si zlomyslně.
V hlavě jí bušilo a srdce jí zběsile tlouklo, ne však ze stejného důvodu. Rozhodla se, že je zbytečné, aby se teď pokoušela usnout. Mohla by se zkusit zbavit napětí procházkou po hradě. Naštěstí se při pohledu na Snapea slídícího po hradě nikomu nezdvihne obočí podezřením.
V době, kdy se dostala do křídla, kde se vyučovalo věštění, byla skrz na skrz rozzlobená. Trápilo ji, že ji Snape neupozornil na tuhle stránku jeho profese. Byla roztrpčená z toho, že ji neřekl o chystaném útoku. Byla znepokojená a vystrašená svým náhlým výpadkem z role. Byla naštvaná a zklamaná svojí bezmocí tváří v tvář Aliciině úzkosti a nebrala přitom v potaz fakt, že jako primuska by na tom byla úplně stejně jako ředitel Zmijozelu. Obešla roh a zůstala stát. Díky svému nynějšímu tělu měla jakýsi šestý smysl, který jí napovídal, že není sama. Byla si natolik jistá, že vyčkávala. Nejdřív se objevila hůlka a pak celá paže. Pak následovalo tělo. Přesněji, objevila se tři těla.
Absolutně typické.
"Co si, vy tři, vlastně myslíte, že tu děláte, v době nočního klidu?"
Její hlas zařinčel chodbou. Tři postavy ztuhly a pak se k ní pomalu otočily. Ron a Harry a samozřejmě… on.
Jak si k sakru dovoluje potulovat se hradem s těmihle dvěma za zadkem po tom, jakou ona prožila noc?
"Takže?" dožadovala se odpovědi. Založila si paže na hrudi. "Očekávám okamžité vysvětlení. Jsem si jistý, že nic triviálnějšího než bezprostřední ohrožení života vás, vzhledem k zákazu vycházení, z postelí dostat nemohlo. Zvláště pak ne slečnu Grangerovou, naši váženou a respektovanou primusku," vrhla Snapeovým směrem jedovatý pohled. Ten, jak si s uspokojením všimla, měl tu slušnost a sklopil oči. Pokud to ovšem nebyly rozpaky.
"Byli jsme…" začal Harry.
"Mysleli jsme…" dodal Ron.
Z obou to lezlo jako z chlupaté deky.
"A co mi k tomu řeknete vy, slečno Grangerová? Nechtěla byste přidat ještě jedno sloveso v první osobě čísla množného?"
Snape vyhlížel nabručeně, ale nic neřekl. Budiž. Nebyla ve stavu, kdy by měla náladu na vtipkování.
"Přirozeně," pokračovala, "jsem od vás už dávno přestal očekávat respekt vůči pravidlům na této škole, pane Pottere. O vás platí totéž, pane Weasley. Ač toho hluboce lituji, nemohu pana ředitele okamžitě seznámit s vaším posledním porušením pravidel, jelikož je momentálně mimo školu." Zdálo se jí to, nebo ve Snapeově výrazu opravdu něco prokmitlo? "Nechci přemýšlet o tom, co tu vlastně děláte…" Když tohle řekla, Ron otevřel ústa. Honem zvedla ruku v odmítavém gestu, než mohl cokoliv říct. Ron by nepoznal řečnický obrat, ani kdyby blikal. "Prosím, pane Weasley, ušetřete mě." Ron vzpurně ustoupil.
"Strhávám Nebelvíru padesát bodů." Zcela ignorovala vyštěknutý protest z Ronovy strany a to, jak sebou Harry trhl. "A co se týče vás, slečno Grangerová," zakroužila okolo Snapea. "Myslel bych si, že alespoň vy máte rozum a učiníte téhle eskapádě přítrž. Vzhledem k funkci, kterou zastáváte na této škole, je účast na podobných exkurzích nepřípustná. Jsem si jistý," dodala, aby bylo jasno, vědoma si vzteku ve Snapeově tváři, "že kdybyste byla na mém místě, byste byla tou první, která by podobně nezodpovědné chování odsoudila. To, že primuska takové chování toleruje, shledávám nanejvýš nevhodným. Nebelvír právě vaší vinou přišel o sedmdesát bodů."
Chlapci se zakuckali. Dokonce i Snape zamrkal. Hermionu to však v tuto chvíli nezajímalo. Musela říct studentce, že její otec může být mrtvý, její vlastní přátelé si vůbec nevšimli, že ona není ona, ale že je to Snape.
"Vraťte se na svou kolej," ukončila celou věc. Když se od ní vzdalovali, měla chvíli na přemýšlení. "Vy ne, slečno Grangerová. Je tu ještě něco, o čem bych s vámi chtěl mluvit."
Zaslechla polohlasné zamumlání od Rona Weasleyho, které se rozhodla ignorovat, a zaregistrovala, že Harry v konejšivém gestu položil ruku na Snapeovu paži a jemně stiskl. Pak byli pryč, zmizeli za rohem, a ona stanula tváří v tvář Snapeovi, který ztratil většinu ze své předchozí poslušnosti.
"Takže?" řekl podrážděně. "Je nějaká šance, že mi vysvětlíte ten malý směšný výbuch hněvu?"
"Měla bych?" vrátila mu kousavě. "Vy se s tím nikdy neobtěžujete."
Teatrálně si povzdechl.
"Domnívám se, že jste měla vážný důvod k tomu, abyste se chovala jako dítě, kterému se rozbije oblíbená hračka!" Tohle nebyl ten starý Snape, ale měl k němu natolik blízko, aby v Hermioně dokázal probudit instinkt chovat se k učitelům s respektem.
"Proč jste mi to neřekl?" zasyčela.
"Neřekl co?" Zdálo se, že jeho zmatek je opravdový.
"O tom útoku!"
"Útoku?" Jeho hlas byl najednou ostrý a naléhavý. "O jakém útoku?"
Už se mu chystala odseknout, když si uvědomila, že on opravdu o ničem neví.
"Dnes v noci došlo k útoku Smrtijedů," informovala ho unaveně. "Odnesla to Lacockova rodina."
Stručně ho seznámila s tím, co sama věděla. O Aliciině utěšování v jeho pracovně se zmínila jen velmi okrajově. Nevypadal, že by se k tomu chtěl nějak vyjádřit. Jeho tvář byla zachmuřená, když skončila.
"Nevěděl jsem, že se něco chystá," řekl nakonec. "Voldemort o svých plánech neříká všem a nikomu neřekne všechno. Líbí se mu pocit, že nikdo neví všechno." Z jeho pohledu poznala, že si všiml jejího skeptického výrazu. "Jinak bych vás varoval, děvče," dodal krutě, ačkoliv si byla vědoma toho, že ta krutost není namířená proti ní. "Předpokládám, že tohle je tedy důvod Albusovy nepřítomnosti," prohodil. Ve tváři se mu zračily obavy. Byly patrné dokonce i přes její jemnější rysy.
Kvůli svému předchozímu výbuchu a lehkovážným myšlenkám, že být Snapem je snadné, pocítila záblesk viny.
"Nevím to jistě," řekla. "Profesorka McGonagallová jen řekla, že byl odvolán na Ministerstvo."
Snape přikývl.
"Dnes v noci už nemůžeme nic dělat," řekl nakonec. Hermiona chtěla protestovat, ale pak si uvědomila, že má pravdu. Nečekala, že se jí podaří usnout, než se Brumbál vrátí. Možná, že ani potom ne.
"Ano," opáčila nepřítomně. "Vy se samozřejmě vraťte na svou kolej. Ráno vám dám vědět, pokud bude něco nového."
Otočila se k němu zády a zamířila do svých komnat, takže si nevšimla, jak sebou jeho obočí náhle škublo, když ho tak rázně propustila.
Tím promeškala skvělou příležitost k tomu, aby se nechala povzbudit rychlým návratem do své role.
KONEC
Následující kapitola-->
<--Předchozí kapitola
Zpět
Komentáře: