Oheň a růže - kapitola druhá
SETKÁNÍ S BRUMBÁLEM
Hermiona se sklesle sesula do jednoho z velkých pohodlných křesel v Brumbálově pracovně a pozorovala samu sebe, jak přechází po místnosti.
Cesta ze sklepení byla vážně událost. Naštěstí nepotkali mnoho studentů. Těch pár, které viděli, však jejich směrem vrhalo pobavené pohledy. Snape se najednou prudce zastavil, takže do něj Hermiona málem vrazila. Nedokázala ještě najít ten správný rytmus chůze. Měla pocit, jako by byla nucena chodit na podpatcích.
"Pro Boha, děvče," dolehl k jejím uším ostrý šepot. Ten hlas jí stále připadal zvláštní. "Nenaklánějte se tak. A pospěšte si. Jděte tak, jako byste to opravdu zamýšlela. Jste jedním z profesorů na téhle škole."
Jelikož šel před ní, vůbec se tak necítila. Spolkla odpor, který se jí dral na jazyk, a uklidňovala se tím, že Brumbál si bude vědět rady. Narovnala se a snažila se působit více jako Snape.
Znovu se vydali na cestu. Snape se jí očividně snažil dát příklad. Výsledkem však bylo jen nelichotivé kolébání. Snažila se soustředit, ale po pár dalších krocích to vzdala.
Počkala, až je mine párek zvědavých Zmijozelských, a zasyčela: "Pane profesore!"
Zastavil se a otočil se k ní. Pohled, který jí věnoval, ještě nebyl ten nejhorší.
"Možná, že bych měla jít před vámi," navrhla. "Jsem přece učitelem na zdejší škole."
Pohled, který na ni v odpověď vrhl, byl plný čistého jedu. Gestem však naznačil, aby ho předešla. Dál pokračovali klidnějším krokem, který jim oběma, ironicky, daleko víc vyhovoval.
Do ředitelovi pracovny dorazili v křehkém nepřátelském tichu.
Obrátila svou pozornost zpět do znepokojivé přítomnosti. Všimla si, že Snapeův klid se přinejmenším změnil ve stále rychlejší přecházení. Nebyla si jistá, zda to přispěje k jejímu vlastnímu klidu nebo ne. Když o tom tak přemýšlela, bylo jedině fér, že tím trpí stejně jako ona. Když se to vezme kolem a kolem, kdyby neterorizoval Nevilla, nic z toho by se nestalo. Uvědomila si, že tím, že našla viníka, se jí značně ulevilo.
Zatímco pozorovala vlastní pohyby, její otupělost pomalu vyprchala a nahradily ji myšlenky, které se zaměřily na praktické důsledky nehody. Vyrostla, neohrabaně se přizpůsobovala delším nohám a trupu, který ještě nebyl zcela pod její kontrolou.
Snape se zastavil, takže teď stál přímo naproti řediteli, nakloněný nad jeho pracovní deskou a hleděl na něj. Brumbálova tvář byla vážná, v jeho očích se však blýskal očividný zájem, když oplácel pohled nebelvírské primusce, která na něj shlížela s ryzí snapeovskou divokostí.
"Dobrá, dobrá," přemýtal, "zdá se, že jste se vy dva dostali do nesnází."
"Při vší úctě, pane řediteli," přerušil ho Snape, který se za pomoci Hermionina hlasu snažil zredukovat jedovatost na minimum. "Neudělal jsem vůbec nic, čím bych k téhle situaci přispěl."
Hermiona se pokusila zdusit nesouhlasné odfrknutí. Z hlouby křesla se ozval hluboký tlumený zvuk. Hermionu napadlo, že Snapeův hlas je pro takovéhle projevy více než vhodný.
Jelikož to vypadalo, jako by se chtěla zapojit, oba muži se k ní otočili.
"Chtěla byste snad něco dodat, slečno Grangerová?" zeptal se Snape sladce. Moc se mu to nepovedlo. Na tuhle polohu její hlas uzpůsobený nebyl. Znělo to spíše nevrle, napadlo ji. Snape si určitě myslel to samé, protože se zašklebil.
Brumbálův tichý zájem se změnil v hlasitý projev.
"To vypadá více než… uh… zajímavě," podotkl a natáhl se pro malou stříbrnou plechovku, která stála na stole. "Citrónové bonbóny, dá si někdo?"
"Znovu při vší úctě, pane řediteli, tohle je stěží vhodná chvíle na ovocné bonbóny." Ve Snapeově hlavě byla více než patrná úzkost. V tuhle chvíli s ním Hermiona souhlasila z celého srdce. Na téhle situaci nebylo z velké části vůbec nic zábavného.
"Asi máte pravdu," uznal ředitel a položil plechovku. "Teď vážně… Jak dlouho byste řekl, že vám zabere nalezení protilátky? Nebo si snad myslíte, že to časem přejde samo?"
Hermioninými útrobami se najednou rozlila naděje. Mnoholičný lektvar přece působí jen hodinu. Je tedy možné, že se vše spraví už v průběhu večera. Snape si povzdechl a zajel si rukou do vlasů. Okamžitě ji však vytáhl, když si uvědomil, že to nejsou jeho vlasy.
"V tuhle chvíli je nemožné zjistit, jaké ingredience, nebo jejich kombinace, jsou odpovědně za tenhle stav," v gestu plném opovržení ukázal na Hermionino tělo. "Ta šance je mizivá. To, že to samo přejde, je teoreticky jedna z možností. Nicméně se domnívám, že vzhledem k okolnostem, bychom se na to neměli příliš upínat."
Hermiona se od něj rozzlobeně odvrátila. Jak si může dovolit… Myslí si snad, že ona je na vrcholu blaha, že musí být v jeho hubeném těle? Předtím, než mohla zaprotestovat, se do toho vložil Brumbál.
"Řekl bych, že ani slečna Grangerová se nechystá slavit, Severusi."
Od té nehody to bylo poprvé, kdy se Snape podíval přímo na ni. Hermioně se na chvíli zdálo, jako by byl v rozpacích.
"Ani jsem to nepředpokládal," připustil nevraživě.
Hermiona čekala, že se jí Snape omluví. Jenomže zázrak se nekonal.
"Co tedy budeme dělat, profesore Brumbále?" našla svůj hlas.
Přála si, aby to bývala řekla alespoň trochu sebejistěji. Snapeův hlas zazněl spíše plačtivě než jemně. Snape jí věnoval podrážděný pohled.
"Budeme se držet stranou od školy dokud se naše situace sama nevyřeší."
Brumbál však zavrtěl hlavou v zamítavém gestu.
"Obávám se, že to není možné, Severusi."
Snape vyhlížel stejně šokovaně jako se Hermiona cítila. Tělo bez duše a duše bez těla na malou chvíli zase fungovali v perfektní harmonii. Snape byl ten, kdo dokázal první promluvit.
"To nemůžete myslet vážně, pane řediteli. Nemůžete si myslet, že…"
"Mluvím naprosto vážně, Severusi. Nejste schopen mi říct, jak dlouho to bude trvat. Já si nemohu dovolit ztratit učitele lektvarů a primusku na bůhví jak dlouhou dobu. Nepodařilo by se to udržet v tajnosti a výsledkem by byly jen šířící se spekulace. Nejde to. Jednoduše musíte najít způsob, jak se s celou situací vyrovnat, dokud se nenajde řešení."
Hermionina hrůza se proměnila v čirou paniku. Brumbál od ní očekává, že… Cože to vlastně očekává? Že bude plnit Snapeovy povinnosti? Jak to má udělat? A co Harry? A Ron? Co bude, pro Boha, s Nevillem? Co její rodiče? Určitě si nemyslí, že bude učit?
Vážně začala uvažovat o tom, jak zlé by mohlo ve skutečnosti být, kdyby si všichni mysleli, že utekla se Snapeem. Určitě by to bylo lepší než být jím.
Zdálky slyšela svůj hlas, který říkal: "Fámy nakonec utichnou, pane řediteli."
Začínala toho mít tak akorát dost. Jak je možné, že Snape uvažoval stejně a vždy dospěl i ke stejnému závěru jako ona?
"Je mi to líto, Severusi, Hermiono. Opravdu líto. Není jiná možnost." Brumbálův hlas teď zněl smrtelně vážně. "Kdyby existovalo něco, co by vám pomohlo, věřte, že bych to bez váhání udělal. Jsem více než přesvědčený, že to oba zvládnete. V sázce je ale mnohem víc. Vy to víte, Severusi. A," obrátil se na Hermionu, "věřím, že když se nad tím zamyslíte, zjistíte to také, Hermiono."
Tělo, které teď bylo plně pod Snapeovou vládou, se poraženě zhroutilo do druhého křesla, které stálo naproti tomu Hermioninu. Přes veškeré city, které jí v tuhle chvíli ovládaly, s ním soucítila. Ona bude alespoň učitel. On se bude muset vyrovnat s tím, že bude znovu studentem. Tyhle úvahy jí vrátily zpět k Harrymu a Ronovi…
"Um… možná, že to nebude tak zlé," začala s tím, že se mu snažila poskytnout alespoň nějaké povzbuzení. "Jsem si jistá, že Harry s Ronem pomohou, když je o to požádám." Alespoň jednou je ten smích přejde, pomyslela si.
Tahle myšlenka Snapea očividně napadla také.
"No ovšem, slečno Grangerová. Stanu-li se pro Pottera a Weasleyho terčem posměchu, bude to pro mě jistě mnohem snesitelnější."
Právě se chystala své přátele bránit, když se do rozhovoru znovu vložil Brumbál.
"Ani pan Potter ani pan Weasley se to nesmí dozvědět. Stejně tak nikdo z profesorského sboru."
Hermioně došla řeč. Jak předpokládá, že to zvládne, když si o tom ani nebude moci promluvit se svými přáteli?
Pohlédla na Snapea, který předstíral, že ho něco zaujalo na stropě a se zájmem ho studoval.
"Proč ne?"zeptala se ředitele nakonec, když se nedočkala z protějšího křesla žádné odezvy.
"Vaše studijní výsledky jsou bezpochyby velmi působivé, slečno Grangerová. Také jste z Nebelvíru, samozřejmě. Myslíte si ale, že vám to bude co platné, až budete stát samotná tváří v tvář Voldemortovi?"
Neviděla Snapeovi do tváře, slyšela jen jeho bezvýrazný hlas.
Voldemort.
Úplně zapomněla na Snapeovu pozici v řadách Voldemortových následovníků.
"Oh." Nevěděla, co jiného by řekla. Brumbál ji přelétl pohledem a pak pokračoval.
"Přesně tak, Hermiono. Pokud si Voldemort začne myslet, že s profesorem Snapeem není něco v pořádku, bude chtít přijít na to, co to je. Profesor bude předvolán, aby vše vysvětlit. A tím profesorem v tu chvíli budete vy."
Došlo jí to. Pokud Voldemort zjistí, že Snape není Snape, zabije ji a pak půjde po Snapeovi v jejím těle. Pomalu přikývla.
"Dělat si z tohohle legraci, slečno Grangerová, znamená, že se oba ocitneme ve smrtelném nebezpečí. Ani jeden jediný člověk si nesmí myslet, že to nejsem já. Ani na chvíli. Voldemort má oči a uši všude. Čím víc lidí o tomhle bude vědět, tím větší bude nebezpečí."
Hermioně úplně vyschlo v ústech. Znovu pohlédla na Snapea. Ani teď se na ni nepodíval. Neměla ho v nijak zvláštní oblibě, to ale neznamenalo, že by ho byla schopná naschvál vystavit nebezpečí. Obzvlášť teď, když se koukala na vlastní tělo. Všechno tohle je jen otázkou času, připomněla si.
"Dobře," řekla opatrně, aniž by od něj odvrátila zrak. "Budete mi ale muset pomoct." Poslední slova byla namířena přímo ke Snapeovi. Nakonec, i on měl zájem na tom, aby zůstala naživu, stejně jako jí záleželo na tom, aby přežil on.
Byla to jenom její představa, nebo si po jejím prohlášení oba oddechli? Brumbálova tvář se opět rozjasnila. Jako by se jí podařilo zvládnout obzvlášť náročný domácí úkol.
"Navrhuji, abyste spolu strávili nějaký čas, abyste se… abyste se navzájem lépe poznali. Budu vás čekat u večeře, slečno Grangerová. A, prosím, nezapomeňte, že pak následuje setkání profesorského sboru."
Němě přikývla na souhlas. Vypadalo to, že byli právě propuštěni. Snape to pochopil stejně. Vstal a naznačil jí, aby ho následovala ke dveřím.
Tentokrát nehodlala opakovat podruhé stejnou chybu a měla v úmyslu jít před Snapeem. Nemyslela si, že pro něj bude jednoduché potlačit vlastní zvyky. S uspokojením však zaznamenala jeho pohled plný zlosti, když ho míjela.
Dokud nedospěli do vstupní haly, jejich cesta chodbami hradu probíhala v absolutní tichosti, což přinejmenším odpovídalo jejich charakterům. Oba se instinktivně podívali na přesýpací hodiny, aby zjistili, jak si vedou jednotlivé koleje. Nebelvír ztrácel deset bodů, Zmijozel měl o pět bodů navíc. Snapeovi se z hrdla vydral povzdech plný uspokojení, zatímco ona si jen tiše odfrkla.
"Měl byste být potěšen… profesore," ozvalo se za ní kousavé zašeptání. "Zmijozel si vede velmi dobře."
Pevně zavřela oči, když jí ta pravda udeřila přímo doprostřed čela.
Ona byla nyní ředitelem Zmijozelu.
KONEC
Následující kapitola-->
<--Předchozí kapitola
Zpět
Komentáře: