Snape zívl a protáhl se. Pomalu se probouzel do slabého světla, které se do pokoje prodíralo skrz staré záclony. Jemné zavrnění mu připomnělo, že není sám. Otočil hlavu a uviděl zrzavé vlasy - tolik charakteristické pro Weasleyovy - které se rozlévaly po polštáři druhé postele na opačné straně místnosti. Bylo to, mírně řečeno, znepokojující, že musel sdílet pokoj se slečnou Weasleyovou, ačkoli to bylo nasnadě. Na Vánoce se všichni Weasleyovi vraceli domů, takže jedinou možností, jak ubytovat pár hostů, bylo umístit je k některému ze členů rodiny - Harry bydlel s Ronem, za což Snape děkoval každému božstvu, na které si vzpomněl. Na druhou stranu by byl více než překvapený, kdyby Molly Weasleyová počítala s tím, že bude sdílet pokoj s chlapci; nějak zapomněl na nejmladší Weasleyovou, ačkoli se s ní setkával každý týden ve svých hodinách už pět let. No dobrá, necelých pět let. Jen do konce září, kdy se musel vrátit do školní lavice.
Mít za spolubydlící Ginny Weasleyovou nebylo zase takové utrpení, jaké si původně představoval; první večer byl Snape poněkud napjatý, když se diskrétně v rohu pokoje převlékal, ale protože se Ginny chovala stejně, zdálo se, že je takové chování Hermioně vlastní. Když o tom později uvažoval, připadalo mu to přirozené - Hermiona se nikdy nechovala jako exhibicionista. Nehoda pana Longbottoma mohla mít daleko více vážných následků; což nebyla nijak originální myšlenka. Snape cítil, že se sentiment prolíná tímto obdobím jeho života v pravidelných intervalech.
V místnosti bylo dost světla, aby si mohl číst - podle pozice vycházejícího zimního slunce a ticha v domě odhadoval, že by mohlo být něco okolo osmé hodiny. Weasleyovi přes prázdniny slavili do pozdních nočních hodin - a pak i pozdě vstávali. Požehnaný mír a ticho. On si prázdnin více méně užíval; to by ale nepřiznal, ne za normálních okolností. Ne bez toho, aniž by předefinoval svůj charakter a možná celou svou existenci. A to od základů. Přesto však nějaký ten mír a klid a příležitost číst si byly vítané.
Nějaký čas strávil čtením i předchozího dne - doháněl čtení časopisů. Nikdo to nekomentoval. Zastihnout Hermionu s nosem zabořeným do knihy nebylo nic neobvyklého, jenže tohle nebyla běžná situace. Čtení vyžadovalo v této domácnosti značnou dávku soustředění, což bylo nesmírně únavné: to, že všichni mluvili jeden přes druhého a neustále po domě pobíhali, přispívalo k rušivé atmosféře. Čas od času ho snaha mužských členů rodiny - všech, od Rona až po Billa; tedy naštěstí kromě toho kolosálního idiota Percyho - vytáhla ze zámotku slov zpět do vnějšího světa. Do světa koulovaček, škádlení zahradních skřítků a hudrování Molly Weasleyové, že se všichni jistojistě nastydnou.
Teď, v chladném světle pozdně prosincového rána, se Snape, zabalený do vybledlé deky, opřel o loket a natáhl se na noční stolek pro výtisk Monografias d'Alquimia a začal číst. Protože byl sám, mohl si dopřát ten luxus, že si mohl číst ve španělštině; překladatelské kouzlo, které používal - jen pro případ, že by se někdo divil, jak se Hermiona při studiu v Bradavicích zvládla naučit španělštinu; nebo hůř, kdyby od ní někdo očekával, že to bude umět, až se jejich životy zase vrátí do normálu - bylo skvělé, ale nedokázalo vždy zachytit jemné nuance původního textu.
O hodinu později se dům začal probouzet. Měkké šoupavé zvuky z kuchyně následovala vůně čerstvé kávy a toastů. Další zvuky, tentokrát hlasitější, vypovídaly o tom, že se Percy rozhodl vydat se na ministerstvo, které by se bez jeho přítomnosti mezi svátky neobešlo. Zrovna když chtěl Snape vyrazit do koupelny - jedinou věcí, kterou by změnil v domě Weasleyových, byla nedostupnost sociálního zařízení, když byli všichni doma (dobrá, možná těch nedostatků bylo víc; tohle byl ale ten první na seznamu) - zaslechl ne zrovna jemné bouchání a třískání, které signalizovalo, že vstal Harry nebo Ron. Nebo oba.
Nechal hlavu klesnout zpět na polštář. Potlačil povzdech. Tiché zahihňání z druhé strany místnosti ho upozornilo na to, že je Ginny vzhůru.
"Nemyslím si, že by někdy někdo mohl Rona popsat jako ohleduplného," řekla.
"Jak víš, že to byl Ron?" zeptal se Snape a pohlédl na ni.
Ginny lehce zrůžověla. Snape pozvedl obočí nad jejími očividnými rozpaky. "V jejich chůzi je rozdíl. Měla jsem spoustu let na to, abych si na Ronovy kroky zvykla," rychle dodala.
Snape chvíli uvažoval nad tím, že ji začne škádlit - její reakce na otázku naznačovala, že rozdílu mezi svým bratrem a jeho přítelem přikládala velkou váhu; a rozhodně nechtěla, aby si toho někdo všiml. Přemýšlel nad tím, jestli by si Hermiona z dívky utahovala, ale při bližší úvaze došel k závěru, že ne. Navíc by se to mohlo obrátit proti němu a on opravdu nechtěl zkoumat - ani být vyslýchán - co ke komu cítí.
Pokoj se opět ponořil do relativního ticha. Snape a Ginny podřimovali, zatímco čekali, až se koupelna uvolní. Snapeovy úvahy se vrátily zpět k Hermioně. Bylo Štěpána. Pochopil Brumbál jeho narážku a zachránil už Hermionu? Ten rozhovor, který spolu vedli krátce před jeho odjezdem, byl rychlý…
"Dobrý večer, slečno Grangerová. Těšíte se na Vánoce v Doupěti?" Brumbálova otázka byla neškodná - tak se to alespoň mohlo jevit ostatním. Snape na něj chvíli hleděl a přemýšlel, jak odpovědět. Pak přikývl.
"Ano, pane řediteli. Bude to fajn. Určitě se mi nebude chtít zpátky do školy." Ta poslední poznámka byla lehce mimo, ale on si nemohl pomoct. Když Brumbál přikývl, doufal Snape, že to signalizovalo, že si všiml důrazu na slovo "mi".
Kdykoli se nemohl vyhnout setkání s rodiči, dokázal si Brumbál obvykle najít důvod k tomu, aby si vyžádal jeho přítomnost ve škole v co nejkratší době. Nebyl důvod předpokládat, že by tomu mělo být tentokrát jinak. Hermiona se nebude divit, jestliže bude mít s jeho rodiči co do činění po delší dobu.
Samozřejmě že to tenhle rok mohl odříct. Snape si nebyl zcela jistý, proč to neudělal - bylo to momentální rozhodnutí; a možná taky oplátka za to, že ho nevarovala, že pojede do Doupěte. Bylo to dětinské a pod jeho úroveň, ale s tím už se teď nedalo nic dělat.
Ginnyin hlas přerušil tok jeho myšlenek. "Ron už vypadl. Jestli tam chceš jít, měla by sis pospíšit, než se Harry vzbudí." Snape to stihl jen taktak.
Snídaně byla plná zmatků - dospělí muži Weasleyovic klanu si léčili kocovinu a nadávali na Billa, že cestou domů někde vykouzlil portské. Nejmladší mužský člen Weasleyovic rodiny - a Harry - si stěžovali na to, že neměli příležitost si kocovinu pořídit. Všichni, bez ohledu na to, jestli je hlava bolí, nebo ne, likvidovali připravenou snídani - slaninu, vejce, topinky a houby.
Snape seděl opřený v křesle, jednu nohu skrčenou pod sebou, a sledoval, jak se hašteří. Popíjel kávu a nechával hovor plynout okolo sebe. Nijak zvlášť se do snídaně nehrnul. Nakonec se, vzhledem k požadavkům a chutím Hermionina těla, spokojil s toastem s medem.
Rodinné handrkování vyvrcholilo a rozplynulo se ve spěšných přípravách a shánění se po kabátech a botách, když pan Weasley připomněl Snapeovi, Harrymu a svým dvěma nejmladším dětem, že s ním pojedou do Londýna - Artur, ač nerad, musel na několik hodin do práce a slíbil jim, že je vezme s sebou přenášedlem. Harry pěl chválu o zázraku jménem kino a Ron a Ginny přiznali, že svolení, že mohou jít, je pro ně jako vánoční dárek. Snape se zas až tak nerozplýval, ale pochyboval o tom, že dokáže přijít na natolik přesvědčivý důvod, aby mohl zůstat. Hermiona věděla o 'filmech' bezpochyby všechno - to ho poněkud znepokojilo: očekávalo se, že ví, o co jde, ale ačkoli u Hermiony tomu tak určitě bylo, povědomí Severuse Snapea o těchhle věcech bylo pouze rámcové.
Snapeovo porozumění mužské duši nakonec převládlo nad Hermioniným přístupem a obavy z nedostatku znalostí a prozrazení se ukázaly jako liché, když nechal Harryho, aby předvedl, co ví - především před Ginny. Ve světle jejích ranních rozpaků se Snape na ty dva díval s lehce nestranným zájmem a vskrytu o tom přemýšlel. Musí o tom říct Hermioně, až se vrátí do školy; bezpochyby ji to bude zajímat. Snape se bavil splétáním příběhu pro Hermionu. Skoro si neuvědomoval, co dělá, když mířili uličkou, kam je přemístilo přenášedlo, k ministerstvu.
Jízda metrem patřila mezi zkušenosti, bez kterých by se klidně obešel. Dospěl k tomu poté, co se vynořili z dusivého vedra nepředstavitelně přeplněné podzemky. Platit za to, aby vás obtěžovali cizí lidé, kteří na vás dotírali v tlačenici, nebyl zážitek, který by toužil opakovat. Když se konečně zase mohl nadechnout čerstvého vzduchu, připadalo mu okolní prostředí tak pestré, že se v duchu ptal, proč kouzelnický svět zachází do takových krajností, když chce zůstat v tajnosti. Většina kouzelníků by tudy mohla procházet bez obavy, že by vzbudili nějakou pozornost.
Harry je vedl k obrovské budově, bezvýrazné a šedé, která se tyčila proti stejně bezvýrazně šedé zimní londýnské obloze. Neonový nápis nahoře veřejně hlásal to, co Snape považoval za názvy filmů, o kterých jim vyprávěl Harry, a které propagovaly filmy od roku 1987 - v tomhle roce bylo kino zřejmě otevřeno. Snape uvažoval, proč oslavují tak krátký časový úsek; obchůdky na Příčné ulici slavily tisíciletá výročí - počítat desetiletí se oproti tomu zdálo být dost zbytečné.
V úrovni očí byly vylepeny plakáty, které měly nalákat potenciální návštěvníky - ačkoli Snape si myslel, že by daleko více uspěli s něčím, co by vypadalo jako kouzelnické fotografie, na nichž se lidé pohybují. Pokud tomu - z toho, co přečetl a slyšel od Harryho - dobře rozuměl, filmy byly něco jako zvětšená verze kouzelnických obrázků - divadlo na plátně. Divadlu rozuměl; na žádném představení v Anglii nebyl, ale viděl vystupovat úspěšnou divadelní společnost která pocházela z evropské kouzelnické komunity a která vycházela z operních tradic v Itálii.
Snape se donutil věnovat pozornost přítomnosti, když ho zaujala debata, která se vedle něj odehrávala.
"Nehodlám se dívat na exploze a na to, jak lidé umírají," řekla Ginny rozhodně. Snape se při té myšlence zachvěl.
"Co chceš vidět ty, Hermiono?" zeptal se Ron a otočil se ke Snapeovi.
"Jaké jsou možnosti?" kličkoval, protože diskusi nevěnoval mnoho pozornosti.
"Smrtonosná zbraň nebo Dech života," odpověděl Harry.
"Nebo Hříšný tanec," dodala Ginny kousavě.
"No tak, Gin," ozval se Ron popuzeně. "Nechceme se dívat, jak celou dobu slintáš nad tím Shway… nebo jak se vlastně jmenuje." Zdálo se, že Harry je s Ronem absolutně zajedno, ačkoli to nedal tak najevo.
"A ty si myslíš, že my chceme sledovat… Jak tomu říkáte? Bondovku? Ať je to jak chce, to, cos řekl, stačilo. Lidi, kteří umírají a věci, které někdo ničí. Na to se dívat nechci," prohlásila Ginny pevně. Snape měl dojem, že ji chce Harry přesvědčit, ale není si jistý, jak na to.
"Dobře. Dávají romantický film… ehm… vlastně… možná že to není přímo romantický film…" Harryho hlas se na chvíli vytratil. "Hermiono, rozhodni ty!" dodal beznadějně.
Snape si znovu prohlédl obrázky. Přál si, aby se alespoň trošku pohnuly, a poskytly mu tak lepší představu o tom, o čem že ty filmy, u všech všudy, jsou. Jeden nakonec upoutal jeho pozornost. Vypadal, že by mohl být srozumitelnější než ty ostatní.
"Co takhle Princezna nevěsta? (*)"ozval se a pohlédl na ostatní. Ron a Harry se znovu podívali na plakáty, Ginny se široce usmála. Snapea najednou napadlo, jestli tohle bylo to, oč celou dobu usilovala. Donutit je ke kompromisu tím, že půjde do extrému. Bylo zajímavé, že předpokládala, že Hermiona bude uvažovat stejným způsobem, jakým očividně uvažoval i Snape.
Nakonec všichni souhlasili, chlapci však dost neochotně. Harry šel koupit pro všechny lístky. Byl to vhodný způsob, jak zaplatit, aniž by si toho Weasleyovi všimli. V kině je pak Harry provedl labyrintem chodeb a našel jejich sedadla. Po chvíli pošťuchování už byli všichni usazení. Harry a Ginny seděli vedle sebe a Ron a Snape po jejich boku. Vypadalo to, že se Ron cítil být díky takovému uspořádání trochu odstrčený - uspořádání, které zařídil Snape, když mu náhle začalo být jasné, že Ron doufal, že bude sedět vedle něj. O Ronových motivech radši ani nechtěl uvažovat.
Film byl nakonec zábavný. V mnohém se podobal divadlu, ale využíval více možností - neomezoval ho prostor, jak je tomu u představení. Počáteční naivní scénář se dobře rozvinul a Snape se přistihl, že se směje spolu s ostatními - jen asi ne vždy tomu samému. Koneckonců například věta "lidem v maskách není možno věřit" pro něj měla větší význam než pro ostatní. Fezzik (**) vypadal podezřele - jako by to byl Hagridův bratranec; ostatní z jejich skupinky se váleli smíchy, když Snape zamumlal svůj postřeh Ginny, která ho poslala dál. Ron začal být při pohledu na hlodavce neobvyklé velikosti divně zamlklý. Snape si byl ale jistý, že zaslechl Harryho zahihňání.
Snape udiveně pozvedl obočí nad obecnou představou o jisté droze, tím spíš, že zaslechl, jak se Harry a Ron dohadují o tom, jestli se na ni mají v dalším pololetí zeptat profesora Snapea. Uprostřed filmu se Snape přistihl při tom, že si opakuje věty, aby je mohl říct Hermioně, až ji uvidí - věci, o kterých věděl, že by jí mohly připadat zábavné, i když je trio vedle něj přešlo bez povšimnutí.
Čas utekl mnohem rychleji, než Snape čekal. Vyšli z kina a stále se smáli. Harry hloubal nad tím, jestli by mohl čelit Voldemortovi s replikou: "Ahoj, jmenuju se Harry Potter. Zabil jsi mého otce. Připrav se na smrt." Snape se přistihl, že se k smíchu přidal, k vlastnímu překvapení a znechucení. Téma Voldemort obvykle nebylo k smíchu. Chvíli přemýšlel o tom, že bude protestovat, ale pak pochopil, že smích je možná ta nejlepší zbraň, kterou mají - za předpokladu, že by měli i ostatní dostupné zbraně. I když nikdo z nich Voldemorta nepodceňoval, platilo, že smíchem mohou vzdorovat strachu, který by je jinak zastavil rychleji než samotný Temný pán. Byla to divná myšlenka a on se ji snažil zapudit. Znovu si připomněl své hluboko zakořeněné předsvědčení, že Potter zemře stejně jako jeho rodiče, protože odmítal brát celou záležitost s Voldemortem vážně. Nemohlo to tak být, když tak spolu rozesmátí kráčeli večerním Londýnem. Dál se o to nesnažil.
Zbytek prázdnin uběhl ve znamení více sněhu a tepla a, po další sérii kocovin na Nový rok, se Snape ocitl zpátky v Bradavicích. Sklepení našel beze změny, což bylo vůči němu milosrdné. S Hermionou se setkal ani ne hodinu po svém návratu.
"Vidím, že jste to přežila," ozval se líně, když vešel do místnosti.
"Skoro ne," zazněla zamumlaná odpověď, jelikož právě něco dopisovala - podle všeho doháněla práci na projektu. "Myslím, že jsem tam poznala každý centimetr pobřeží."
"Ach," přikývl Snape. "Takže jste viděla ten malý šedý kámen s výstupkem, který leží necelý metr od schodů z hospody," řekl suše.
Poznámka měla očekávaný efekt - smějící se Hermiona odložila pero a obrátila k němu tvář. "Je ten kámen pro vás obzvlášť důležitý?" zeptala se s úsměvem. Snape jí úsměv oplatil.
Někde v průběhu té slovní výměny se k sobě přiblížili. Snape si náhle uvědomil, že cítí teplo Hermionina těla, které se téměř dotýkalo toho jeho. Letmý dotek rtů na tváři, neočekávaný a vzájemný. Bylo to přirozené - neplánoval to. Blízkost, která mu v metru připadala děsivá, se náhle zdála být… příjemná bylo příliš mírné slovo. Ustoupil o krok dozadu. Tak blízko, tak hrozně, hrozně… Nechtěl na to myslet.
Když vzhlédl, všiml si, že Hermiona zrychleně dýchá. Stejně tak i on. Jejich oči se střetly jen proto, aby vzápětí uhnuly stranou. Snape uvažoval, jestli si výraz v jejích očích vyložil správně, nebo zda to byl odraz jeho vlastního.
"Je… ehm… je dobře, že jste zpátky," dostala ze sebe Hermiona nakonec. Její hlas nebyl rozhodný - byl tak nejistý jako už dlouho ne. Zřejmě to neočekávala nebo neplánovala o nic víc než on.
Přikývl. "Je hezké být zpět." Bylo to banální prohlášení, ale přeneslo je to přes nevyřčené myšlenky. Díky tomu se také dostali k tomu, aby si promluvili o prázdninách, což bylo bezpochyby pro ně pro oba důležité. Budou potřebovat vědět, co ten druhý dělal, až se vrátí do svých rolí. Ani jeden z toho však nebyl nadšený. Nakonec se jim podařilo sklouznout do vyjetých kolejí, ponořit se do vyprávění a uniknout z toho nepohodlného napětí.
Těsně před večeří se Snape vyřítil ze sklepení, utekl od experimentu, ve kterém pokračovali a nad kterým si povídali, a napůl běžel do Velké síně, aby nepřišel pozdě. Už tam skoro byl, když se prudce zarazil, aby nezakopl o zmijozelskou dívku před sebou.
Alice Lacocková.
Snape uvažoval, že bude pokračovat v cestě, jako by ji vůbec nezaznamenal. Příliš pozdě. Otočila se a všimla si ho. K jeho překvapení se lehce začervenala.
"Jsi v pořádku?" zeptal se. Přemýšlel o tom, jestli není nemocná - vypadala, že má lehce zvýšenou teplotu.
"Ne," zamumlala. "To nic. Prostě… nic."
Snape se nadechl a položil otázku, na kterou se ptát nechtěl.
"Jsi si jistá? Nemá to co dělat s… s tím, o čem jsme mluvili?"
Dívka znovu zčervenala, pak přikývla. Snape opravdu nechtěl vědět, co se jí právě honí hlavou nebo co kuje za pikle.
"To je…" koktala. Pak se vzpamatovala. "To jenom, že… takže… ty víš a… prosím…" spěšně hledala slova, "prosím, nikomu to neříkej. Bylo to hloupé a… O prázdninách jsem potkala chlapce…"
Odmlčela se, když se na Snapeově tváři náhle objevil široký úsměv plný úlevy. Hormony jsou úžasná věc.
(*) Princezna nevěsta: Klasický příběh z pera S. Morgensterna o pravé lásce a vzrušujících dobrodružstvích; příběh byl podle scénáře Williama Goldmana v roce 1987 zfilmován (pozn. překladatele)
(**) turecký silák velký jako hora, ale s inteligencí dítěte (pozn. překladatele)