Oheň a růže - kapitola třicátá třetí
UHODIL DO NÍ BLESK, ALE NIC NEBYLO SLYŠET
I přes Snapeovu nabídku se nakonec rozhodla promluvit si s Brumbálem; potřebovala to udělat osobně.
„Nemůžu se přece vrátit zpátky ke starému způsobu života a předstírat, že se nic nestalo,“ řekla s větší jistotou, než jakou cítila. Stála od něj stranou, stranou od jeho tepla a podpory. Veškeré úsilí věnovala tomu, aby se mu nevrhla znovu do náruče, neplakala jako malé dítě a nenechala ho, aby probíral událost předchozího večera. „Musím se s tím vypořádat… s důsledky.“
Nezáleželo na tom, že v tuhle chvíli neměla představu, kde začít. Snape její rozhodnutí nezpochybňoval; jen ji brzy ráno v tichosti doprovodil do ředitelovy pracovny.
Nepožádala ho, aby to nedělal.
Brumbál si novinky o Ruddovi a další útržky informací, které byla schopna dát dohromady, vyslechl v hrobovém tichu. Její vyprávění občas přerušil jen přikývnutími, souhlasným mumláním a automatickým usrkáváním čaje. Když popisovala chvíli, kdy Rudd vystoupil z řady, cítila, jak Fawkes dosedl na opěradlo její židle a tváří se lehce otřel o tu její. Ředitel byl další muž plný protikladů, uvědomila si neurčitě. Působil jako oblíbeným potrhlý strýček, který měl vždy po ruce sladkosti a potrhlé výroky, dokud jste si nepřipomněli, že je kouzelníkem, před kterým se třese dokonce i Voldemort. Právě teď nebylo po lehce ztřeštěném starém muži s poutavým třpytem v očích ani památky; na jeho místě seděla mocná osoba, jejíž oči zářily bystrou inteligencí a která z ní obratně tahala každičkou podrobnost jejího setkání s Pánem zla. To, že s ní jednal jako se sobě rovnou, uznával její zkušenosti a dal jí právo se na všem podílet, jí pomohlo více než jakákoli rádoby-rodičovská útěcha. Cítila, že pocit marnosti pomalu ustupuje a pomalu začínala věřit, že má cenu dál bojovat, že dobro má přece jen ještě nějaké ty trumfy schované v rukávu.
Když rozhovor skončil, stále byla v šoku a unavená, ale vše se pozvolna začínalo vracet do „starých“ kolejí.
Jakmile dopila poslední šálek čaje, uvědomila si, že místnost nějak ztichla. Brumbál ji pozoroval a v jeho očích se odrážel upřímný zájem.
„Dnes v noci jste prošla těžkou zkouškou, Hermiono,“ řekl jemně. „Pokud si potřebujete odpočinout, mohu to zařídit.“
Dával jí možnost utéct, i když jen na krátkou dobu. Mimoděk pohlédla na další osobu v místnosti; uklidňující bytost, jejíž vnitřní síla jí byla cizí.
Snape.
Snape, který ji objímal. Snape, který jí nabídl, že vezme tuhle část úkolu na sebe ve snaze ji ušetřit utrpení na tak dlouho, jak jen bude moci. Polkla.
„Nevzpomínám si,“ ozvala se opatrně, „že by profesor Snape vynechal byť jediný den, co jsem nastoupila do školy. Bylo by divné, kdyby s tím teď začal. Myslím, že to zvládnu.“ Odmlčela se a slabě se usmála. „I když se může stát, že budu trochu popudlivá.“
Měla dojem, že se jí v odpověď dostalo toho nejkratšího úsměvu, jaký kdy viděla, a teprve pak zaregistrovala, že směřovala svou odpověď ke Snapeovi místo k Brumbálovi.
„V tom případě,“ vzal to ředitel na vědomí, jako kdyby mluvila přímo k němu, „byste si oba měli pospíšit. Ranní vyučování začne co nevidět.“
Když se slova ozvala z neočekávaného směru, Hermiona mírně nadskočila. Přikývla a vstala. Spolu s ní se zvedl i Snape. Brumbálovo tiché „Odvedli jste dobrou práci… oba dva“ je jemně vyprovázelo, když opouštěli místnost a mířili chodbou dolů. Při chůzi Hermiona vzpomínala na jejich poslední cestu touto chodbou, krátce po nehodě; tehdy proběhla za tichého nepřátelství. Panovalo mezi nimi napětí, ale na pěsti nedošlo. Dnes šli rovněž mlčky, jeho přítomnost však už pro ni nepředstavovala hrozbu; byla útěchou, silou, bez které se nechtěla obejít – nemohla se bez ní obejít. Nakonec dorazili k chrliči, který je zavedl do hlavní části školy; k místu, kde se opět musela ujmout role Severuse Snapea.
Zastavila se. Potřebovala mu říct ještě něco, než ten okamžik pomine.
„Jsem ráda, že jsem si s ředitelem promluvila.“ Podívala se na své ruce. „Pomohlo mi to. To… uklidnilo… mě to, nějak. Dalo mi to pocit, že to bylo méně… beznadějné.“
„Obvykle to vnímám stejně.“ Jeho hlas zněl tak, jako by tiše a důkladně zkoumal city obsažené ve větě.
„Chová se tak vždycky? Potom, myslím.“
„Ano.“
„Rozumím.“ Pak už nepromluvila, ale zároveň se neměla k odchodu. Měla na srdci ještě něco. Přestala studovat své ruce a pohlédla mu do očí; jejích vlastních hnědých očí. Ty jeho však byly ztemnělé pochopením a vědomím, že nerozumí.
„Děkuju,“ řekla prostě. Nemohla říct víc, nemohla to komplikovat.
Neuhnul pohledem, a když promluvil, jeho hlas byl tichý a upřímný.
„Nemáte zač.“
********************
Leden se přemrholil v únor.
Hermiona dál pokračovala ve vyjetých kolejích Snapeova života. Znamení zla na její paži zůstávalo klidné. Noční můry ze setkání Smrtijedů už neměly tak ostré kontury, ona noc však neodvolatelně změnila její vztah se Snapem. Ne ve třídě; přehlížela ho stejně jako dřív – pokud ne víc; jako by ji fakt, že věděl – opravdu věděl – nějakým způsobem osvobozoval. Nebyla schopna rozdávat rány, protože nechtěla nikoho ranit. Ne, ten rozdíl nebyl v hodinách.
Rozdíl byl patrný během večerních setkáních. Čas, který trávili společně, dostal novou dimenzi, hlubší vrstvu neverbální komunikace. Oba si byli vědomi nálad toho druhého, vládlo mezi nimi hluboké porozumění pro vzplanutí hněvu i okamžiky zklamání. Nikdy si neuvědomila, jak moc své já upozaďuje – až teď, když už nemusela. Bylo to osvěžující a opojné a uklidňující a konejšivé. Přemítala o tom, jestli to Snape cítí stejně.
A pak ty doteky. Dlaň mezi lopatkami ji informovala o tom, že má na stole šálek kávy; prsty na její ruce měly upoutat její pozornost v průběhu experimentu; jemná gesta, když se zdravili a loučili. Nic zjevného – samozřejmě ne na veřejnosti – jen bezděčná kontrola přítomnosti toho druhého. Něco, co lze jen stěží zachytit na hranici vědomí.
Hlavou se jí neustále honila jedna otázka; co by dělal, kdyby, jen jednou jedinkrát, zajala jeho ruku ve své, zvedla ji k ústům, otřela se o ni rty, ochutnala kůži…?
„ …Den Svatého Valentýna…“
Ta slova se vetřela do Hermioniných úvah. Díky nim se vrátila do Velké síně. Pokud vzala v úvahu tuhle část roku a postranní pohledy některých studentů mířící k profesorskému stolu, zdálo se, že právě zmeškala oznámení o každoročním Valentýnském plese. Věděla o něm – stěží jí to mohlo uniknout, když se zúčastnila porady, kde dostali prostor Kratiknot, Hoochová a Hagrid, kteří měli na starosti organizaci. Teď však její mysl zaměstnávaly události, které se odehrály na setkání Smrtijedů, což upozadilo jasné narážky na „přísně tajnou“ plánovací poradu ve sborovně. Když byl ustaven organizační tým, napadlo ji, že budou mít štěstí, pokud škola z tohohle podniku vyvázne jen se zamořením hordou zpívajících trpaslíků.
Večer se ukázalo, že Snape nebyl ohledně plesu tak optimistický jako ona.
„Jsem si jist, že vás nepřekvapí, že první myšlenka slečen Brownové a Patilové patřila uspořádání dalšího 'zábavného' večera. Zase mě budou ve jménu 'sebezdokonalování' surově týrat. Dále si usmyslely, že jim rozhodně musím obstarat nějaké ty 'úžasné' šaty. Stěží jsem unikl do své komnaty, kde mě uvítala hromada pologramotných žádostí o olej do koupele nebo parfémy.“
Výraz v jeho tváři ji upřímně rozesmál.
„Vypadá to, jako byste se stal obětí vlastního úspěchu,“ poznamenala bez špetky soucitu. „Já jen musím přežít den, kdy jsou studenti ještě méně pozorní než obvykle, a vyhýbat se létajícím valentýnkám se špatnou milostnou poezií, které doručují raraši začarovaní tak, aby vypadali jako andělíčci. Co může být jednodušší?“
Odměnou jí bylo pobavené zakašlání, které přišlo z jeho směru.
Co může být jednodušší?
********************
Plesová noc zastihla Hermionu, jak bojuje s narůstajícím pocitem nereálnosti. Sklepení jí poskytovalo útočiště, ve kterém bylo celkem snadné ignorovat vše ostatní. Nikdo nečekal, že profesor Snape nasaje atmosféru tohoto svátku; po pravdě řečeno, kdyby něco takového jen lehce naznačila, psychiatrické oddělení nemocnice U Svatého Munga by bylo okamžitě zavaleno anonymy. Nepřipouštěla si stále intenzivnější šum plný vzrušení a spekulací, pečlivě se vyhýbala sovám, které nosily zprávy o výzdobě. Zlomyslným pohledem zpražila Hoochovou, když si dovolila podotknout, že při takové příležitosti by měli studentům povolit "malé rozptýlení".
Hoochová se o něco podobného už nepokusila.
Nakonec nepoužili rarachy, ale leprikóny. Ti se proháněli kolem hradu na malinkých očarovaných košťatech, nosili přáníčka, recitovali verše pochybné kvality a kropili lidi sprškou zlatých, lehce povadlých růží. Zlato po pár hodinách zmizelo; růže nikoliv. Uprostřed odpoledne začaly ohrožovat zdraví a bezpečnost – Argus Filch na to hlasitě upozorňoval každého, kdo zůstal v jeho přítomnosti tak dlouho, aby to vyslechl.
Hermiona se vypořádala s prvním – a jediným – leprikónem, který překročil práh učebny lektvarů. Jednoduchým pohybem hůlky a pronesením znehybňujícího kouzla vyřadila leprikóna ze hry, aniž by jakkoli narušila chod hodiny. Když nehybný leprikón spadl s klepnutím na zem, Hermiona se dlouhými kroky vydala ke dveřím a chňapla po malém koštěti, které bez pohybu viselo ve vzduchu. Vypadalo tak zmateně, jak jen neživý předmět vypadat mohl. Když se vracela zpátky ke katedře, oslovila třídu.
„Nestrpím, aby tyto nesmysly narušovaly hodinu. Carstairsi,“ otočila se k druhákovi z Havraspáru, „odneste tu věc stranou. A vy ostatní, pokračujte v přípravě lektvarů.“
Po tomhle bylo sklepení klidnou oázou bez Svatého Valentýna.
Nicméně i oázu je nakonec třeba opustit – ředitel dal zřetelně najevo, že očekává přítomnost celého profesorského sboru u večeře a následné společenské zábavy. S odporem, který překvapil dokonce i ji samotnou, se vydala na večeři. Cestou minula Filche, který stále zametal velkým koštětem květiny a něco si mumlal pod vousy.
Seděla u stolu s ostatními profesory a mechanicky žvýkala. Ty stuhy, balonky, květiny a všudypřítomná růžová jako by šly mimo ni. Vrhla pohled k nebelvírskému stolu. Snape seděl mezi Ronem a Nevillem; povídali si a smáli se. Z jeho řeči těla nedokázala uhodnout, jak se cítí. Připadalo jí to tak vzdálené, tak cizí. Když byla večeře u konce, stoly a lavice se odsunuly stranou a místnost se výzdobou ochotně přizpůsobila tanečníkům. Studenti se rozptýlili po síni a Snape se Hermioně v mžiku ztratil z očí. Neklidně zamířila z vyvýšeného místa a dala se do přecházení tak, jak to u něj tolikrát viděla v mnoha podobných situacích.
Atmosféru večera téměř nevnímala. Snažila se na každého příchozího podívat pronikavým pohledem beze strachu nebo laskavosti, ale její pozornost se neustále stáčela ke Snapeovi; Snapeovi s Harrym, Ronem, Deanem a Levandulí – přinejmenším se dokázal vyhnout rande. Nebelvírští působili jako smečka, jejíž členové se čas od času mění.
Hudba začala hrát a studenti se začali párovat; stále se zdálo, že Snape nemá partnera, ačkoliv Ron kroužil na samé hranici jeho osobního prostoru. Chvíli o tom přemýšlela a pak to nechala plavat. S největší pravděpodobností se jen snažil využít jejího postavení primusky, aby se dostal k punči. Minula ji skupinka tanečníků a Nebelvírští mezitím zmizeli. Pokračovala v chůzi.
Když se dav znovu rozptýlil, uviděla Alice Lacockovou, která duchem nepřítomná hleděla na jednoho z nebelvírských chlapců. Držel ji za ruku, jako by měla každou chvíli explodovat, a vrhal nešťastné pohledy směrem k houfu zmijozelských mladíků a očividně se mu nezamlouvala vyhlídka na to, že by se měl zúčastnit opakování některých romantických scén z Romea a Julie. Hermiona se rozhodla preventivně zasáhnout. Její pohled potemněl příslibem školního trestu. Těkal mezi potencionálními soupeři a připomínal Zmijozelským, aby ctili soukromí a slušnost, a navíc to, že při strhávání bodů nebere žádné ohledy.
Zdálo se, že mise byla úspěšná; kdykoli se na ně pak Hermiona podívala, jedni druhé ostentativně ignorovali. Snažila se radovat ze svého úspěchu v roli Snapea, ale nedařilo se jí to. Chtělo se jí na ně křičet: Před třemi týdny zemřel muž! Další mohl zemřít dnes v noci, právě v tuhle chvíli, a vy se všichni staráte jen o rande a body pro koleje! Co si vlastně myslíte? Copak ničemu nerozumíte? V mezeře na tanečním parketu uviděla Snapea, jak tančí s Nevillem. Velmi opatrně a v takovým odstupem, jaký jen byl možný. Nedokázala se bavit jeho prekérní situací ani sympatizovat s jeho nárty. V hrdle se jí zadrhl nesrozumitelný projev frustrace. Náhle musela pryč od toho hluku, horka a lhostejných lidí.
Venku v zahradě zhluboka nasála ledový vzduch do plic. Chlad nevnímala. Obloha byla jasná, bez jediného mráčku; jako té noci, kdy pomocí souhvězdí zjišťovala, zda je stále v Anglii. Snažila se takové myšlenky potlačit; tohle bylo směšné. Už se z toho dostala, vyrovnávala se s tím. Znovu se nadechla a pomalu vydechla. Pozorovala, jak se její dech, osvětlený zbytky světla pronikajícími z hradu, sráží a kroutí.
„Jste v pořádku?“
Tichá otázka. Snape.
Neuvědomila si, že ji viděl odcházet. Snažila se uspořádat si myšlenky.
„Nepřipadá mi to skutečné,“ řekla nakonec, aniž na něj pohlédla. Neptal se, ani to nijak nekomentoval. Jen čekal, až bude pokračovat. „Nezdá se to být správné. Po tom, co se stalo.“ Zamračila se, jak se snažila své pocity pojmenovat. „Jako kdyby se nic nezměnilo, ale mělo by.“
„Pro ně se nic nezměnilo,“ opáčil jemně. „Stalo se něco významného, ale slunce stále vychází a zapadá, svět se pořád točí a pan Longbottom stále selhává i při těch nejjednodušších úkolech.“ Odmlčel se. „Život pokračuje, Hermiono. S vámi nebo bez vás.“
Zachvěla se.
„To je chladná úvaha.“
„Svět je nehostinné místo. Ti, kdo v něm žijí, to dost brzy zjistí. Albus si myslí, že by měli být chráněni tak dlouho, jak jen to bude možné. Já…“
„Nesouhlasíte,“ dokončila místo něj.
„Když lidi chráníte, děláte z nich bezbranné loutky. Myslím si, že to si nemůžeme dovolit.“
Ne. Do Voldemortova kruhu zajisté slabost nepatřila.
Mlčky připustila, že má pravdu.
„Proto jste takový… jaký jste?“
„Ano. Tedy – kvůli tomu a taky proto, že jsem už od přírody nepříjemný.“
Poslední poznámkou ji chtěl popíchnout a zvednout jí náladu, to bylo zřejmé. Po tom všem, co se mezi nimi stalo, jí to ale připadalo tak nějak nevhodné.
„Nejste od přírody nepříjemný,“ opáčila přímočařeji, než měla v úmyslu, vytrysklo to z jejího nejhlubšího nitra. U úst se jí udělal obláček páry, kroutící se viditelný důkaz toho, že to opravdu řekla nahlas. Díky tichu, které mezi nimi zavládlo, si uvědomila hluk z Velké síně, jenž pronikal do noci; hudba zbavená vysokých zvukových kmitočtů zněla jako přerušované basové tóny; smích a klábosení, jednotlivá slova a hlasy splynuly v burácivém příboji, jehož hlasitost rostla a klesala jako moře. Měla dojem, že řekl její jméno, ale stejně dobře to mohlo být zaskřípění jeho dechu ve větru. Náhle si uvědomila, že nechce vědět, k čemu to všechno směřuje, nebo po tom alespoň nechtěla pátrat v únorovém chladu, v uloupené chvíli, za kterou se budou později omlouvat a kterou si budou později vysvětlovat.
Potřebovali čas, péči a pozornost, jako při přípravě vzácného a složitého lektvaru.
„Měl byste se vrátit zpátky na ples,“ řekla. Doufala, že to neznělo moc rozechvěle. „Kluci vás budou postrádat, když tam nebudete.“
Cítila, že o krok ustoupil.
„Ano, máte pravdu, samozřejmě. Hezký večer, Hermiono.“
Z jeho hlasu poznala, že se od ní vzdaluje více než jen fyzicky. Nechtěla, aby se to stalo. To rozhodně ne.
„Severusi,“ ozvala se. Doufala, že když ho osloví křestním jménem, zastaví ho to. Zastavilo. „Všimla jsem si, že jste dnes nekontroloval experiment. Napadlo mě… jestli to nemáte v plánu po plese.“
Byl zticha tak dlouho, že už si začínala myslet, že se vrátil do hradu, aniž by jí odpověděl. Pak promluvil.
„Pokud vám to nebude vadit.“ Jeho hlas zněl opatrně, jako by prozkoumával nebezpečné území.
„Vůbec ne,“ odpověděla. Ve vlastním hlase zaslechla stejnou opatrnost. „Budu ráda, když mi budete dělat společnost.“
„Pak se tedy uvidíme po plese.“
Neřekla nic, když odešel a nechal ji tam. Neformální vtipkování nebylo na místě. Cítila, že je svět znovu v pohybu, aniž by ji na to někdo upozornil. Hermiona se opatrně zhluboka nadechla, napjala bránici a soustředila se na kontrolovaný výdech. Uvažovala nad tím, co ji přimělo dát se do cvičení.
A co bude ráno.
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Nifredil. Za pomoc s překladem děkuji Rozárce.
KONEC
Následující kapitola-->
<--Předchozí kapitola
Zpět
Komentáře: