Aaach anoo… anoanoanoanoanoanoanoanoanoanoanoano… aaaach… ach ano. Nikdy jí tohle tělo nevrátí; ne, když může prožívat tohle…
Snape si nějak nebyl jistý, jestli vlastně neomdlel; potom si uvědomil, kde je: polospící, dřímající v Hermionině objetí. Ona, jak je u mužů zvykem už odpradávna, usnula. Nijak ho to nepřekvapilo – podařilo se jí vydržet déle, než by asi zvládl on, kdyby byl na jejím místě.
Byl to bouřlivý večer, emoce střídaly jedna druhou, než se bezhlavě oddali vášni. Cesta od dveří jeho – jejích – pokojů k posteli, to byl tanec pocitů, doteků, troufání, zaujetí a jen velmi nepatrného množství myšlenek. Rozum se určitě přeceňuje; než se plně oddali jeden druhému, měl sotva trochu duchapřítomnosti, aby zamumlal jedno z řady kouzel, která rozhodně nebyla zahrnuta ve standardních osnovách.
Měl za to, že Hermiona by neocenila, kdyby jí vrátil tělo s rostoucím outěžkem uvnitř.
Její hrudník mu pravidelně stoupal a klesal pod hlavou a dunivý tlukot jejího srdce souzněl s rytmem myšlenek, které se mu honily hlavou. Procházel v duchu nově nabyté vzpomínky, a to mu na tváři vykouzlilo nepatrný úsměv. Teplo Hermionina těla vedle něj, pod ním, mu poskytovalo útěchu a Snape přemítal, kdy se Hermiona vzbudí. Jak se vzbudí. Na okamžik mu při pomyšlení na to, že by mohla všeho litovat, zamrzl úsměv na rtech, ale pak si připomněl její odhodlání a více než ochotnou účast. Pomyslel si, že lítost není moc pravděpodobná.
Účastnila se toho natolik ochotně, že se musel držet zpátky – vzpomínka, i když neúplná, mu jasně říkala, jak blízko k vrcholu byla, když vešel do pokoje; a toto vzrušení pak ještě vzrostlo. Snape se podvolil zvědavosti jen natolik, aby se dotkl jejích bradavek a ochutnal je – citlivost jeho současného těla v něm probouzela zvědavost, co všechno si nechával ujít, když se svému vlastnímu tělu věnoval spíše jen zběžně.
Nehledě na svou zkušenost, nebo spíš její nedostatek, měl Snape jasno v tom, jak vzrušená Hermiona díky jeho hormonům bude. Myslel si, že kdyby podlehl zvědavosti a dotkl se jí, vystoupala by k vrcholu velice rychle sama, a on byl příliš sobecký na to, aby to dovolil. Alespoň teď poprvé. Nedlouho nato ho ale všechny myšlenky opustily.
Byl to zvláštní pocit – odpoutání se a zapojení – a po celou dobu v něm díky Hermionině odhodlanému prozkoumávání jejich fyzického stavu hořelo vzrušení. Bylo ohromující být objektem všeho toho soustředění a experimentování. Tehdy chtěl – a chtěl to i teď – stejné prozkoumávání opětovat. Nutila ho k tomu zvědavost, ale nehledě na ni chtěl on sám vidět Hermionu reagovat a vědět, že je to on, kdo to způsobil.
Teď se díval na Hermionu, spící a uvolněnou, jak se rozvaluje na matraci a kolem nohou má omotanou přikrývku. Černé vlasy měla rozprostřené po polštáři a levou rukou, kterou přes něj měla přehozenou, si ho k sobě tiskla. Trochu se odtáhl, jen natolik, aby si ji mohl chvíli prohlížet, než se opět poddal teplu a vrátil se do její náruče.
Na chviličku, jen na jedinou malou chvíli si uvědomil, že na něj – možná – nebyl až tak úplně děsivý pohled, jak si vždycky myslel. Možná nebyla Alice Lacocková úplně pošetilá. Ale současně nevěřil, že by sám sebe někdy shledal atraktivním. Nicméně je to hodně zvláštní pocit, když ho více vzrušuje postava, kterou vidí v zrcadle, než ta, se kterou je v posteli. Snape se na chvíli zamyslel nad tím, jestli existuje ještě někdo jiný, kdo se takhle cítí. Pak se zasmál.
Jen jeden. Zlatoslav Lockhart.
„Co vás tak pobavilo?“ zeptal se ospalý hlas stále poznamenaný zbytky vzrušení. Snapeovi díky tomu chraplavému tónu přeběhl mráz po zádech, který mu nečekaně připomněl, jak nezkušené bylo jeho tělo ještě před půlhodinou. Hermiona byla vzhůru – více či méně – a tázavě na něj hleděla. Snape si ji chvíli prohlížel, v jejím pohledu však nebyla žádná stopa po lítosti či výčitkách. Usmál se.
„Jenom přemýšlím, jak zvláštní to je, když mi odraz v zrcadle připadá daleko zajímavější než…“ jeho hlas se pozvolna vytrácel, protože se snažil přijít na takovou formulaci, která by Hermionu neurazila. Jestliže začal větu, aniž věděl, jak ji dokončí, byl unavenější, než si myslel. „Tedy,“ řekl nakonec, „napadlo mě, že je tu možná ještě někdo – kromě nás dvou - kdo by uvažoval stejným způsobem.“
„Lockhart!“ prohlásila Hermiona škodolibě. „Není divu, že jste se smál. Možná bych se ale měla cítit dotčená, že myslíte na jiného muže, když jste v posteli se mnou.“
Snape vyprsknul. Pak se vzpamatoval, a než mohl odpovědět, škubl sebou. Jeho stále ještě vyčerpané tělo protestovalo rostoucí bolestí.
„Jéje!“ Hermiona zjevně vydedukovala příčinu jeho škubnutí. Natáhla se ke straně postele a zvedla svou odhozenou košili. Růžek navlhčila ve sklenici vody na nočním stolku a otočila se k němu. Bolest nebolest, Snape pozvedl obočí.
„Nedívejte se na mě tak; musíte být hodně rozbolavělý. A tohle půjde vyprat – ještě jsem neviděla skvrnu, se kterou by si domácí skřítci neporadili.“
Neochotně přikývl a pak potichu zasyčel, když se Hermiona posadila vedle něj a jemně mu odtáhla koleno stranou. Nicméně vlhká látka byla studená a uvítal, že ho opatrně hladila. Snape se natáhl zpátky na polštář a zavřel oči. Jak Hermiona pokračovala, pocit se měnil z mírné rozbolavělosti na elektrizující vzrušení z jejího doteku. Skousl spodní ret a snažil se nesténat. V téhle chvíli nebyl připravený pokládat cokoli za samozřejmé; jednoduše byl vděčný za to, že hned po probuzení neutekla z pokoje. Nabídku, že by možná – rozhodně – měl zájem o opakování předchozích chvil, by ji mohl pobídnout k tomu, aby opravdu utekla, a to nemohl riskovat.
Hermiona přestala a Snape přemítal, jestli nakonec přeci jen nevydal nějaký zvuk. Trochu nadzvedl hlavu, aby se na ni podíval. Zamyšleně na něj hleděla s leskem v očích, kterého se bál a který ho zároveň ještě víc vzrušil.
Pak se usmála a zbytky strachu prchly před touhou, která se hlásila o slovo. „Teď už je všechno vyčištěné, ale stále si myslím, že je ještě zapotřebí tradičních léčebných prostředků – chcete, abych vás tam políbila?“
Snape polkl, téměř neschopen slova, když mu tu otázku položila. Její hlas byl čím dál tišší. Vyvolával mrazení podél páteře a rozechvíval každičké nervové zakončení.
Otázka byla očividně jen řečnická, protože se k němu Hermiona, aniž by počkala na odpověď, sklonila. Snape opět klesl do polštářů, když ucítil dotek jejího jazyka. Ach anooo… a on si myslel, že prsty je to dobré? Děkoval jakémukoli božstvu, které bylo ochotné mu naslouchat, že Hermiona znala své vlastní tělo.
Slova díků inspirovala jeho další úvahy, zmatené a trošku nesouvislé stejně jako většina jeho pocitů, které se soustředily na Hermioniny nápadité pozornosti. Začalo ho ale zajímat…
Hermiona nebyla v místnosti jediná, kdo byl zvědavý – a rozhodně tam nebyla jediná, kdo byl vzrušený; znovu si skousl ret a zíral na její erekci. Jediné, co bylo třeba udělat, byla jen nepatrná změna pozice…
Držel se zpátky kvůli minulosti; bylo tomu už více než deset let, kdy byl naposledy pod pod vlivem Imperia pro něčí potěšení, nikdy však nezapomněl na ponížení a znechucení, které cítil. A přesto… a přesto byl do jisté míry zvědavý. Bylo nepravděpodobné, že by mu Hermiona držela hlavu a násilím se mu dobývala do úst ve chvíli, kdy by se rozhodl pro průzkum.
Ale, čert to vem, tohle bylo jeho tělo. I když jen dočasně a nedobrovolně propůjčené Hermioně.
Aaaach…
Zachvěl se při jednom Hermionině zvlášť účinném pohybu. Usmál se výrazu radosti v její tváři, když vzhlédla; tolik si to užívala. Trošku ho zchladila myšlenka, že si možná užívá jen sama sebe, ale tu Hermiona vzápětí zaplašila slovy, která byla lehce zastřená tím, jak se vrátila ke svému dobrovolnému úkolu.
„Myslela jsem si, že se vám to bude líbit, Severusi…“
Dotek jejích rtů, jazyka, laskání a lízání a sání a… o čem to, sakra, přemýšlí? Myšlení bylo – aaach – přeceňované. Značně přeceňované. Prohýbal se a kroutil, vycházel vstříc jejím ústům v zoufalé touze dostat víc – víc – prostě víc… a pak to přišlo a on se ocitl v extázi. Sevřel v rukou povlečení, když se jeho tělo stalo jen reagujícím nástrojem.
Když se opět probral k vědomí, zjistil, že Hermiona leží vedle něj a pozoruje, jak na ni postupně zaostřuje.
„V pořádku?“ zeptala se něžně. „Ne… nebylo to příliš?“ V jejím hlase zazněla obava. Snape uvažoval nad tím, zda očekává, že se na ni vrhne stejným způsobem jako ona na něj.
„Vůbec ne,“ ujistil ji suše. Hermiona se v reakci na to zlomyslně uculila. Mělo ho zneklidnit, že zareagovala zlomyslným úšklebkem, ale místo toho mu tělem projelo líné jiskření. Staré léčebné prostředky byly očividně nejlepší; všechny náznaky bolesti byly pryč. Alespoň pro teď. Nedělal si iluze o příjemném probuzení zítra ráno. Nebo později toto ráno. Ztratil pojem o čase a nehodlal se tím trápit. To byla jedna z výhod života primusky: nikdo by ho dnešní noci v nebelvírské věži nepostrádal. Nehledě na to, že po plese nemusel vstávat kvůli vyučování.
Snapeův pohled opět sklouzl po Hermioně. Měli čas… spoustu času. Dřívější myšlenky se vrátily. Tentokrát však jednal dříve, než stačil změnit názor. Jeho prsty přeběhly po hebkém a teplém povrchu její erekce, a když zintenzivnil své laskání – muselo to být téměř bolestivé – vzhlédl a zachytil výraz, ve kterém se mísila extáze s agonií, když zlehka přejel nehtem po žlábku na žaludu.
„Bože! Ach!“
Snape se znovu usmál náhlému výkřiku, když se na posteli posunul a neočekávaně ji pohltil ústy. Slanou a nahořklou a… Hermionu. Pravděpodobně to nemohla být Hermiona, koho cítil, ale přes to všechno měl pocit, jako by ochutnával ji. Jeho jazyk si hrál s žílou, která vystoupila na povrch. Bylo to zvláštní; mnohem víc než mazlení. Jemně stiskl zuby vrcholek penisu a pak místo ukonejšil jazykem. Naslouchal očekávanému povzdechu, za kterým následovalo zachvění. Věděl – důvěrně poznal – co takovou reakci vyvolá a téměř to cítil spolu s ní, když ji dál hladil, konejšil, sál a tiskl se k ní. Každý dotek rtů vyvolal vzpomínky na to, jak laskal sám sebe rukou.
Chvíli to trvalo, než se Hermioniny vzdechy doprovázené chvěním staly téměř nepřetržitými. Dál ji laskal a jeho ruce hladily místa, kam se jeho ústa nedostala. Všechny staré vzpomínky a dávné zážitky byly přehlušeny čirým potěšením z jejích projevů rozkoše a zasyčením jeho jména, když mu prudce vyvrcholila do úst.
„V pořádku?“ zeptal se, když nakonec otevřela oči. Uvolnila sevření, ve kterém muchlala povlečení. „Nebylo to na vás příliš?“ Nemohl použít stejnou modulaci hlasu jako ona, ale byl velmi blízko. Podle jejích očí, které prozářil líný úsměv, poznal, že se mu to povedlo.
„No… nechejte mě přemýšlet… ne… vůbec ne,“ opáčila. Vzepřela se na lokti a natáhla se k němu pro polibek. Ani jeden nikam nepospíchal. Polibek byl hluboký a znovu je k sobě připoutal. Ochutnávali jeden druhého.
„Už jste tohle někdy dřív dělal?“ zeptala se, když se od sebe odpoutali. Snape se musel usmát šokovanému výrazu na její tváři, když si uvědomila, na co se zeptala. „Chtěla jsem říct… jen jsem… ach, bože.“ Skryla tvář v dlaních, pak vzhlédla a věnovala mu smutný úsměv. Snape přemýšlel, jestli se někdy nasmál tolik jako dnešní noci.
„Já… vy… bylo to úžasné. Neptám se na vaši orientaci…“
„Řekl jsem vám, že máte právo se ptát, že záleží jen na tom, kde budeme a co budeme dělat,“ řekl Snape tak odměřeně, jak jen byl schopný. Věděl, že to Hermiona přijme tak, jak to mínil – jako žert. „Žádám, aby bylo zaprotokolováno, že už jsem to předtím dělal,“ dodal. Přitom se snažil, aby se jeho hlas nestal úsečným a chladným, „ale nebyla to moje volba. Také to nebylo za normálních okolností.“
Inteligence je požehnání; nepotřeboval už nic vysvětlovat. „Imperio?“ zeptala se jen Hermiona a přesně věděla, co jí neřekl. „Nemusel jste…“ dodala.
„Chtěl jsem – a udělám to znovu. Pro vás.“ A jenom pro vás, upřesnil v duchu.
Místnost se ponořila do ticha; na únorovou půdu se znovu snesl sníh, studený a mrazivý, zdůraznil obrysy stromů v Zapovězeném lese a hradby hradu. Padající vločky, zlatavé ve světle svíce uvnitř, se proháněly za oknem. Snape a Hermiona leželi propleteni, srdeční činnost se zpomalovala, jak upadali do spánku; Snape si nebyl jistý, kdo z nich byl první, jen to, že se k sobě navzájem přitiskli – všechno ostatní bylo nepodstatné. Díval se, jak venku poletují vločky – stejně líně, jako se cítil i on sám, se snášely k zemi. Něžné, očividně bezděčné doteky Hermioniných prstů v pase napovídaly, že Hermiona nespí; oči měla zavřené, její tvář zdobil jemný úsměv. Snape vklouzl do snu, aniž by si toho všiml.
Později ho probudil promyšlený dotek Hermioniných prstů, které bloudily po jeho tváři, črtaly obrysy jeho rtů, které nakonec polaskal palec; její pokožka – jeho pokožka - byla lehce zhrublá a nesla stopy jiskřivého vzrušení. Zdálo se, že ho pozorovala při probouzení. Ve tváři měla soustředěný výraz.
„Měl jste pravdu,“ zašeptala. „O Lockhartovi. Je to… divné. Je to, jako bych měla poměr se dvěma lidmi – sama se sebou a s vámi, najednou a zvlášť. Chci vědět, jak se cítím, ale také chci přimět reagovat vás.“
Přestalo sněžit; za okny byla černá noc a Snape pomalu přikývl. Prsty se dotkla jeho čelisti a pak po hebké kůži jemně přejela klouby prstů. Bylo mu teplo. Nohy měl propletené s jejími; z tlaku na stehno Snape pochopil, že se teď Hermiona snaží ovládat. Líně přemýšlel o tom, kolik asi může být hodin; bylo by naprosto nespravedlivé, kdyby měla Hermiona v jeho těle lepší schopnost regenerace než on – ale možná to, že usnul, byl jen jeho zvyk; tenhle druh cvičení shledával velmi užitečným, protože se rozhodl nadále neužívat Bezesný lektvar. Vzepřel se na lokti a pohlédl na hodiny, které při světle svící tiše odměřovaly čas.
Tři hodiny ráno. Život, díkybohu, zase nebyl tak nefér. Chystal se natáhnout na postel, když Hermiona využila výhody jeho pozice a přitáhla si ho na sebe. Ležel jí na hrudi, hlavu opřenou o paže. Vzhlédl. Tlak na jeho stehnu byl nyní daleko naléhavější.
„Jste pořád rozbolavělý?“ zeptala se. Postranní úmysl v její otázce byl téměř hmatatelný. Snape nemohl dělat nic jiného než se usmívat, protože byl chycen do lasa obnoveného vzrušení; přání a touha vepsané v Hermionině tváři byly opojné.
„To přežiju,“ protáhl, „ale co vy? Vím, že nejste zvyklá…“ Hlas se mu vytratil a obočí mu zlomyslně vylétlo vzhůru. „Jedině, že byste trénovala na můj účet.“
Hermiona zrudla a Snape dusil smích; nečekal, že je jeho tělo ještě schopné takové reakce – domníval se, že z puberty už dávno vyrostl. Ruměnec dlouho nevydržel a Hermiona zaútočila.
„Doufám, že jste si taky nenechal ujít příležitost – je to docela zábava.“ Pořád byla trošku zrůžovělá, když promluvila. Snape si byl jistý, že to, co cítí na pozadí, je hraná statečnost; náhle mu připadalo, že je naprosto rozkošná – díky té směsici sebevědomí, rozpaků a pochopení.
„Pochybuji, že byste na mém místě udělala něco jiného,“ opáčil s úsměvem. Hermiona se jen zasmála a natáhla se pro polibek.
„Já taky,“ zamumlala proti jeho rtům. Snape při tom lehkém doteku jejích rtů na svých na chvíli zapomněl na celý svět. Pak jemně zasténal, když se Hermioniny boky nepatrně vzepjaly proti jeho a erekcí se mu otřela o klín. Trochu se nadzvedl a v náhlé touze po rozkoši, kterou pociťoval, když byla hluboko v něm, sáhl mezi ně. Hermioniny prsty polaskaly vlhké záhyby, jak pospíchala, když si pomáhala dovnitř. Přirazila, když se k ní přitiskl. Čas se pro ně opět zastavil.
„Aaaach…“ bylo vše, na co se vzmohl, když cítil, jak ho vyplnila, jak do něj vklouzla, horká a tvrdá.
Zdálo se, že se Hermiona tentokrát více kontrolovala, nenechala se tolik strhnout hormony; upřeně se na něj dívala. Její vlastní vzrušení bylo očividné, avšak natolik pod kontrolou, že se její zvědavost znovu prodrala na povrch.
„Jaké to je?“ zeptala se, když otevřel oči a narovnal se. Seděl jí obkročmo na klíně a rukama se jí opíral o hruď. Chvíli přemýšlel. Snažil se ty úžasné pocity pojmenovat.
„Plný – ale jen tak, abych to cítil, cítil vás – a vzrušený – ne však nezbytně. Jako by se vrátilo něco, co bylo mou součástí a co jsem dlouho postrádal.“
Možná, že se nevyjádřil úplně přesně – Hermiona se snažila skrýt pobavení nad jeho výrokem a vyvarovala se komentáře, za což jí byl vděčný. Místo toho se jí v očích usadily jiskřičky smíchu, když se s pokrčením ramen usmál. Oba se rozesmáli. Sklonil se k ní, aby ji umlčel polibkem. Trošku se posunul a přitom si užíval její zastřený výraz, který přelétl přes její tvář těsně předtím, než se jejich rty setkaly.
Když se od sebe odtáhli, oba ztěžka a zrychleně dýchali. Jejich těla se pohybovala v rytmu, který nastolila jejich ústa. Snape se snažil držet zpátky. Přemýšlel, co říct, aby tohle prodloužil… Vzpomněl si na Hermioninu otázku.
„Jaké to je?“ zeptal se jí. Bylo to víc než jen zdržovací taktika; chtěl to vědět.
„Je to těsné a horké – jako když vás někdo jemně, ale naléhavě a v pravidelných intervalech svírá,“ řekla nakonec. Zpomalila, aby se srovnala s jeho rytmem. „Něco takového – nedokážu to popsat. Přece ale víte, co mám na mysli.“
Snape odmítavě zavrtěl hlavou a čekal.
Jiskřička poznání přeběhla přes její tvář. „Nevíte… musel jste… aha. Neměl jste na mysli jízdu na kole, že ne?“ zeptala se.
„Ne více než vy,“ odpověděl Snape.
„Omlouvám se,“ vykoktala Hermiona. „Netušila jsem… myslela jsem…“
„Neomlouvejte se,“ řekl Snape rychle. „Neměl jsem v úmyslu přestat, abych vám to řekl; stálo mě hodně soustředění, abych si ověřil, jestli jste byla – jestli jste se chystala… Nechtěl jsem kazit ten okamžik tím, že bych se tím pak zabýval.“
„Alespoň jste se dokázal soustředit,“ zamumlala Hermiona smutně. Snape se zasmál.
„Stěží.“
Hrozilo nebezpečí, že rozhovor sklouzne do přílišné introspekce; žádná konverzace nemohla změnit to, co se stalo. Raději by se měli soustředit na to, co můžou udělat, ne na to, co se už stalo. Sklonil se pro další polibek; Hermiona mu nadšeně vyšla vstříc, o čemž ho ujistilo i zasténání v odpověď, když se k ní opět přitiskl.
Polibek, objetí – a hovor byl u konce; v pokoji se oteplilo, svíčky hořely a blikaly ve tmě, když se ti dva políbili. Stáhli se z polibku, aby se opět mohli políbit. Jejich polibky byly přerušovány jen šeptáním a steny, které získávaly na intenzitě, dokud Snape nezachraplal Hermionino jméno a neprohnul se v zádech. Chvěl se. O chvíli později cítil, jak její penis, který byl stále v něm, zmohutněl. Jeho chvění splynulo s jejím. Na rtech měla jeho jméno.
Snape se k Hermioně znovu opatrně sklonil, aby nedělal příliš prudké pohyby a Hermiona z něj nevyklouzla; nechtěl, aby tenhle okamžik spojení skončil. Ucítil její prsty ve vlasech a vzhlédl; přitáhla si ho k dalšímu polibku. Pomalému a něžnému setkání úst, línému únavou a o to sladšímu.
„V pořádku?“ zeptala se nakonec. Naposledy ho políbila a pak nechala hlavu klesnout na polštář.
„Hmmm,“ řekl Snape ospale, protože mu slova dělala potíže. Hlavou se mu honily večerní události, zahalené do zlaté barvy a drahocenné. „A vy?“ zajímal se. Přemýšlel, jestli Hermiona neusnula.
„Ano,“ odpověděla po chvíli ticha. „Ano, budu. Není důvod, abych nebyla.“
Snape vzhlédl; její slova zněla tak trochu divně. Hleděla na něj, očividně předvídala jeho reakci, protože mu položila prst na rty.
„To je v pořádku – jen jsem přemýšlela, jestli se ve třídě něco změní, ale nezmění,“ řekla důrazně. „Tohle...“ gestem naznačila, že jde o ně o oba, bledá kůže proti ještě bledší pleti zlatě zbarvené světlem poslední hořící svíce, „tohle je vyjádření, ne definice. Nechci nic měnit – pokud se něco mělo změnit, pak už by se tak stalo. Nechci být rukojmím osudu – ne po všech těch měsících.“
Snape přikývl. Políbil prst, který se dotýkal jeho rtů, a pak znovu přikývl.
Nakonec oba usnuli.
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Nifredil. Speciální díky patří Severce S. Rogueové.
KONEC