Oheň a růže II - kapitola první

1. PROSINCE

Pozornost Hermiony Grangerové byla narušena vytrvalým škrábáním na okno její kanceláře. Nepříjemné zvuky jí znovu upozornily na bubnování zimního deště, které už přestala vnímat.

S lehkým povzdechem vzhlédla, aby spatřila hnědobílou skvrnitou sovu, která nejistě balancovala na okenní římse. Její obraz byl díky tekoucí vodě a rychle mizejícímu dennímu světlu rozmazaný.

Ne, že by snad předtím bylo příliš intenzivní, pomyslela si suše, když se natáhla pro hůlku a zamumlala Lumos. Místnost se trochu rozjasnila a škrábání sovích drápů se stalo nálehavějším. Vstala od stolu, přešla k oknu a otevřela ho. Pták vlétl dovnitř s náporem větru a deště. Hermiona spěšně zavřela okno a otočila se, aby našla několik dosti promoklých balíků, které byly umístěny na hromádce papírů. Když se sova zbavila svého nákladu, poskočila na konec stolu a zamávala křídly, oklepala se jako velmi malý a velmi mokrý pes. Sprcha kapek zasáhla Hermioninu práci a na vrchním pergamenu se začaly tvořit malé, bledé kaňky. Sova se na ni s očekáváním podívala.

„A po tomhle představení stále ještě čekáš, že tě nakrmím?“ zeptala se. Podráždění při tom předstírala jen napůl.

Sova jednou mrkla. Nepohnula se.

„Beru to jako 'ano'.“

Přešla zpátky ke svému stolu, otevřela nádobu plnou sovích pochoutek a nabrala plnou hrst. Sova znovu zamrkala.

„Stůl už je mokrý dost,“ upozornila ji. „Jestli chceš tohle, budeš se muset vrátit zpátky k oknu.“

Sova poslušně vzlétla a předhonila ji, takže když došla k oknu, byla už usazená a čekala na ni. Hermiona jí dala čas jen k tomu, aby zhltla rozhozené pamlsky, a pak znovu otevřela okno. Otřásla se pod novým náporem větru. Sova se snažila vypadat vyčítavě.

„Ven,“ přikázala pevně.

Sova se pokusila vzlétnout tak nedbale, jak toho byla jen, jako pták, schopna.

Hermiona zavřela okno a otřela si vodu z obličeje.

Znovu si povzdechla a podívala se na nepořádek na stole. Jelikož teď už její myšlenky nikdo nerušil, rozhodla se, že si stejně tak dobře může dát šálek kávy. Přešla ke krbu, kde byla místo obyčejného ohně umístěna železná kamínka. Popadla konvici s kávou. Podle váhy v ní bylo asi tak na jeden šálek. Sebrala svůj hrneček ze stolu a nalila do něj zbytek obsahu konvice. Kolébala tu hrubou kameninu a přemýšlivě usrkávala silný nápoj. Chuť na tak silnou kávu, že by mohla být použita k utěsňování trámů, byla památkou na její poslední školní rok. Natolik si na ni přivykla, že téměř zapomněla na dobu, kdy kávu nepila. Téměř.

Sedla si zpátky, mokrou poštu položila na stranu a odevzdaně se podívala na esej před sebou. Stránka, kterou četla, teď byla rozmazaná k nepoznání. Na chvíli zvažovala, že to tak nechá a škodu připíše slzám nekontrolovatelného veselí, ale smutná pravda byla, že slečna Lucinda Crampingtonová by asi neocenila, kdyby se jí její pojednání na téma 'Legálnost a morálnost paměťových kouzel' vrátilo a připomínalo utěrku na nádobí. Nejenom, že byl styl slečny Crampingtonové těžkopádný a její argumenty uboze prezentované, slečna Crampingtonová také neměla absolutně žádný smysl pro humor. Hermiona přesunula kávu do druhé ruky, uchopila svoji hůlku, namířila ji na stránku a zamumlala „Restoratio“. Pergamen uschl, inkoustové kaňky zmizely a slova se zformovala do čitelného tvaru.

Tolik k povinnostem. Hermiona odložila zachráněná slova moudrosti a raději se podívala na daleko zajímavější doručenou poštu. Několik navlhlých časopisů odhodila na stranu s tím, že si je nechá na později, a soustředila se na dvě další obálky. Jedna byla velká, hnědá, měla obdélníkový tvar a byla od matky. Další byla podlouhlá, růžová, a nadepsaná neznámým rukopisem. Obě obálky vysušila.

Rozhodla se, že jako první otevře dopis od matky. Zaujal ji, jelikož bylo příliš pozdě na narozeninové přání a příliš brzy na to vánoční. Otevřela obálku a vytáhla ven velkou kartu, na které byl nakreslený anděl. Ne ten roztomilý kreslený, s křídly, svatozáří a dlouhou bílou noční košilí; tohle byl zlatý, před-Rafaelský anděl s impozantním šatem, hustými bohatými vlasy a sérafickou tváří. Přes obrázek byly elegantním bílým písmem napsány číslice od jedné do pětadvaceti, seřazené bez jakéhokoli viditelného systému. Každé číslo na kartě odpovídalo malému vyperforovanému čtverečku. Hermiona kartu obrátila. Její matka na zadní stranu napsala:

Drahoušku,

vím, že od doby, co jsi byla malá, jsi neměla žádný adventní kalendář, ale když jsem viděla tenhle, hned jsem si vzpomněla na tebe. Zvláště proto, že tvůj otec a já tyto Vánoce nebudeme doma. Doufám, že tě to alespoň na chvíli zbaví myšlenek na tohle příšerné počasí.

S láskou

máma

Hermiona se usmála. Jenom její matka mohla vidět anděla a vzpomenout si na ni. Možná nosila podobné šaty a její vlasy by si s vlasy anděla v ničem nezadaly, ale tím podobnost končila. Otočila kartičku zpátky a hledala číslo jedna. Našla ho v levém spodním rohu. Opatrně vyperforované okénko otevřela a objevila obrázek hvězdy, malý detail namalovaný olejem. Postavila kalendář na stůl.

Pořád tu ještě byla ta záhadná růžová obálka. Neměla žádné tušení, kdo by jí mohl poslat. O všech lidech, se kterými si dopisovala, ať už pravidelně nebo jen občas, mohla bezpečně prohlásit, že nikdo z nich by zaručeně růžovou obálku nikdy nepoužil. Na chvíli uvažovala o tom, jestli to nebyl vzácný soví omyl. Ale ne. Dopis byl jasně adresovaný jí.

Slečna H. Grangerová
Docentka Magické etiky
Amerginská fakulta
Oxfordská univerzita

Nedá se nic dělat. Bude to prostě muset otevřít.

Záhlaví dopisního papíru uvnitř ji donutilo zamrkat. A to nejen díky barvě, která byla ještě v křiklavější růžové než obálka.

Od paní Parvati Patilové
šéfredaktorky
magazínu Madam Magie
časopisu pro čarodějku 21. století

Hermiona zamrkala znovu.

Viděla magazín Madam Magie na poličkách hned vedle Týdeníku čarodějek a podobných, ale vždycky kolem nich jen rychle prošla. Nebyla si tak úplně jistá, kterou informaci její mozek odmítal zpracovat: skutečnost, že byla Parvati Patilová šéfredaktorka, nebo fakt, že jí Parvati Patilová a/nebo Madam Magie psaly. Obojí se zdálo být stejně nepravděpodobné.

Dala se do čtení.

Hermiono, drahoušku!

Hermiona zamrkala ještě jednou. Nemohla si pomoct. Od kdy se ona a Parvati oslovovaly „drahoušku“?

Vzpomínáš si??? Parvati ze školy!! To je hloupé, samozřejmě, že si na mě pamatuješ! Víš, jak jsem vždycky říkala, že chci pracovat s módou? No, tak teď pracuju! Jsem šéfredaktorka magazínu Paní magie! Je to prostě úžasné! Nebyla by McGonagallová překvapená, kdyby to věděla? A dovedeš si představit, co by řekl Snape?

To rozhodně dovedla. Pravděpodobně něco ve smyslu, že Parvatino pochopení funkce vykřičníku ve větě bylo rozhodně naprosto scestné. S rostoucí směsicí děsu a fascinace obrátila pozornost zpět k dopisu.

Dobře, Hermie, drahoušku, - Hermiona se pokusila neotřást se - jde o tohle. Už nějaký čas přemýšlím jak udělat z 3M (magazín Madam Magie) nejúspěšnější časopis všech dob. A jak jsem přemýšlela o škole a všech mých starých přátelích, dostala jsem perfektní nápad! Pamatuješ si na ty naprosto úžasné věci, které jsi pro nás ve škole vyráběla? Ty šampóny a krémy a kondicionér a tak? Stýská se mi po nich ještě teď!

Hermioně se přestával líbit směr, kterým se dopis ubíral.

Takže můj návrh zní takto: Jak by se ti líbilo připravit trochu víc kosmetiky - v komerčním měřítku – a my bychom je pak prodali pod značkou 3M? Samozřejmě, že ti za to něco zaplatíme - jsem si jistá, že si ráda trochu přivyděláš, když jsi závislá jen na učitelském příjmu!

Hermiona zaťala zuby.

Pokud máš zájem, dej mi vědět. Jestli sebou na poradu vedení budu chtít vzít vzorek, potřebuju odpověď co nejdříve. Doufám, že řekneš ano, protože já prostě vím, že si ten nápad zamiluješ!

Tvá přítelkyně,

Hermiona velice pomalu odložila dopis. Pomyslela si, že je udivující, jak může Parvati v několika odstavcích přejít z pseudo-teenagerské mluvy k obchodní nabídce. Narušení stylu dopisu jí dalo chvíli na to, aby porozuměla jistým dalším aspektům nabídky.

Dobře, jednomu aspektu nabídky, aby byla přesná.

Severus Snape. A následky několika velice zvláštních měsíců na začátku jejího posledního školního roku.

Byli… společníci v neštěstí, to by pro to mohl být ten nejlepší výraz. Možná přátelé, určitým způsobem. Potom, co to skončilo, museli oba na veřejnosti udržovat očekávané otevřené nepřátelství a vyhýbat se jakékoliv jiné formě kontaktu. Pak byl Voldemort konečně poražen a oni pokročili k jakémusi druhu hlídané přívětivosti. Během doby, co studovala, si vyměnili několik dopisů; žádosti o informace, ověřování argumentů, nikdy to nebylo nic osobního. Čas běžel, dopisů ubývalo a Hermiona zjistila, že u ní vzrůstá neochota vrátit se k situaci, o které jí desetiletý odstup říkal, že by se dala interpretovat mnoha rozumnými a logickými způsoby. Vyměnila si se Severusem tak dva dopisy ročně, pila silnou černou kávu, používala kamínka místo otevřeného ohně a všeobecně se měla poměrně dobře. A pokud měla uvnitř nějakou stopu pohřbeného smutku, byla dost moudrá na to, aby se v tom nešťourala.

Dopis od Parvati věci nějak změnil. Přinejmenším to nebyla ona, kdo založil tuhle malou kosmetickou říši. Ani nezapomněla, že se veškeré zisky z toho podnikání objevily v jejím trezoru u Gringottových. Pokud by prostě jen přijala Parvatinu nabídku - a tady to pokud bylo významné - ještě jednou by těžila ze Severusovy práce.

Jednoduchá slušnost vyžadovala, aby, předtím, než odpoví, předložila nabídku nejdříve jemu.

Natáhla se přes stůl pro čistý kus pergamenu a nový brk. Tohle bude rozhodně zajímavé psaní.

Drahý Severusi,

V jejich osobní korespondenci se nikdy nevrátila k oslovení pane profesore.

Zamyšleně žvýkala konec brku.

dnes jsem obdržela…

Jak jen to nejlépe vyjádřit? Bizarní? Děsivý? Pomatený?

Začala znovu.

Nevím, jestli si pamatujete na Parvati Patilovou, která se mnou chodila do třídy. Dnes jsem od ní obdržela neočekávaný dopis, který přikládám. Omlouvám se za tu barvu, ale věřte mi, že mluví sama za sebe.

Vzhledem k tomu, že jste to byl vy, kdo ve skutečnosti začal vyrábět kosmetiku, o které se v onom dopise zmiňuje, myslím, že by tato nabídka měla být učiněna také vám. Ještě jsem jí neodpověděla. Možná byste mi mohl dát vědět, co si o této záležitosti myslíte.

S přáním všeho nejlepšího

Hemiona