Rytiny.
Rytiny.
Ten zatracený hlupák ji pozval, ať se příjde podívat na jeho rytiny a neměl ani tu pitomou slušnost, aby pochopil, co to vlastně říká. Queroz očividně nevěnoval příliš pozornosti jakékoliv formě Studií mudlů, ačkoli teď se zjevně snažil prostudovat jednu určitou, u mudlů narozenou, ženu podstatně podrobněji.
Snape byl v laboratoři opět brzy. Rána byla stále mrazivější. Přeměnil svůj hrnek z kameniny na ocelový, ve snaze zabránit tekutině, aby vystydla během několika sekund - trik, kterého si všiml mezi mudly, i když ti si takové hrnky museli kupovat místo toho, aby jednoduše přeměnili již existující. Bez ohledu na to, jak toho bylo dosaženo, teorie byla správná a káva vydržela horká.
Docela jako jeho ranní nálada. Vytrhl několik okének z toho směšného kalendáře, který mu Brumbál dal. Během posledních několika dní na něj úplně zapomněl. Bohužel, rozcupování tenkého kartonu nebylo příliš uspokojující.
Vytloukání kapek z kadidla bylo o dost lepší – nejen proto, že to bylo i užitečné. Vysušená pryskyřice se rozlámala na několik velkých kusů hned při prvním lehkém úderu.
Rytiny. Zatracené rytiny. Pravděpodobně se chystala jít se na jeho rytiny podívat dnes večer – nechtěl se zdržovat a sledovat, jak si Hermiona domlouvá rande s tím zatraceným hlupákem, který učí Obranu proti černé magii. Aby byla ta urážka ještě trpčí, ten muž pravděpodobně nevěděl vůbec nic o Černé magii v praxi. Kde k čertu byl během války?
Kousky v misce teď byly drobnější, usazovaly se a zmenšovaly, jak pokračoval s paličkou a hmoždířem v rytmu tlouct-škrábat-rozmačkat.
Co na tom muži viděla? Hezkou tvář a zářivou osobnost? A proč by se o to měl zajímat? Do Vánoc bude stejně pryč, zpátky u rodiny, přátel a přednášek. A oni dva si zase jen po několik let budou vyměňovat pohlednice a velmi výjimečně dopisy, dokud se i tento kontakt zcela neztratí.
Pryskyřice teď byla na prášek, jemný prach se lehce třpytil v ranním světle.
Všechno se opakovalo v cyklech – co bylo, zase bude. A jemu to, co bylo, vyhovovalo. Takže mu bude vyhovovat i to, co bude.
Vůně uvolňovaná rozdrcenou pryskyřicí spolu s fyzickou námahou vynaloženou na její roztlučení ho uklidnily, a ve chvíli, kdy byla pryskyřice připravena k destilaci párou, byl Snape podstatně méně napnutý než při probuzení.
Když se pryskyřice před destilací potřebovala usadit, Snape zamířil do Velké síně na snídani. Nebyl si tak úplně jistý, jestli má náladu na společnost, ale stejně tak byl překvapivě hladový.
Na snídani už bylo dost lidí, takže si Snape našel klidné místo na konci stolu, daleko od veškeré konverzace. Usadil se a začal popíjet dnes už druhý hrnek kávy; miska ovesné kaše stydla před ním.
Jemně bílá kaše z obilnin, hustě pokrytá jablky a rozinkami, voněla po skořici. Bylo to uklidňující.
Nepřítomně zíral do misky a míchal směs lžící, aby ji trochu ochladil, než se pustí do jídla, když si náhle všiml pohybu po straně. Někdo se usadil na sousední židli. Zamračil se do misky, hlavu skloněnou, a zkoušel se ponořit zpět do nejasného tepla a unaveného komfortu předchozí chvíle. Když se díval dolů, vlasy mu visely přes obličej jako záclona, která ho odřízla od okolního světa. Jen tentokrát nebylo odříznutí okolního světa tak docela úspěšné – nebo si možná svět, a jeden jeho reprezentant, neuvědomily, že by měli být odříznuti.
„Dobré ráno, Severusi. Venku je nádherně, sníh je úplně zmrzlý. Překrásně se třpytí. Doporučil byste dnes ráno ovesnou kaši? Vypadá dobře. Na cestě do síně jsem se rozhodoval, jestli si mám dát ji nebo vajíčka se slaninou.“
Ten idiot s rytinami. Klidná nálada uměle vyvolaná tlučením bezbrané pryskyřice se rázem vypařila.
Queroz očividně neočekával odpověď – nebo se mu na ni nechtělo čekat.
„Co jste to udělal se svými vlasy? Experimentoval jste s nějakou z vašich směsí? Včera v noci jsem si všiml, že jste s nimi něco udělal – Minerva se o tom zmínila. Tak jsem se podíval, a víte co? Má docela pravdu. Vypadáte o dost lépe, Severusi.“
Snape zachovával mlčení. Ticho jako v kostele. Nehledě na hlavní detail v podobě nedostatku jakékoliv víry v boha, kněžství začínalo vypadat jako velice přitažlivá volba.
„Nemohu uvěřit tomu, že Hermiona souhlasila, že se mnou někam půjde – je to úchvatná dívka.“
„Žena.“
„Co prosím?“
„Je to žena, ne dívka.“
„Ach tak. Samozřejmě. Přemýšlel jsem, že ji vezmu do Prasinek. Albus jednou zmínil nějakou restauraci, musím se ho zeptat, jak se vlastně jmenovala-“
„Omluvte mne.“
Snape podruhé v uplynulých dvaceti čtyřech hodinách zprudka opustil Velkou síň, jeho dřívější vztek se vrátil v plné síle. Hlad, který ho na snídani dohnal, zmizel díky podrážděnosti a čelisti svírajícímu rozčilení. Hněv cítil také, ale ten se rozhodl nepřiznat.
Ten muž byl idiot.
Dveře od laboratoře se prudce otevřely a narazily do zdi, když kráčel k pracovním stolům; jeho plášť za ním vlál. Hermiona už byla v místnosti, očividně se dnes rozhodla nejít se nasnídat spolu s profesory. Rozbitá lahvička a rozlitá tekutina na stole před ní naznačovaly, že byla jeho náhlým příchodem překvapená.
Její slova to potvrdila.
„Co to k čertu děláte? Máte vůbec ponětí, kolik práce jste právě zničil? Proč jste sem vlétl, jako by tu byla celá třída prváků, kteří potřebují vyděsit.“
Její slova byla protkána vyděšeným vztekem. Opravdu ji vystrašil; omluva by tedy byla na místě, ačkoliv něčemu takovému zrovna nebyl nakloněn. Místo odpovědi zvolil akci. Došel k pracovnímu stolu, uklidil nepořádek, který způsobil, a účinně obnovil proces vytváření šamponového vzorku. Hermiona ustoupila, zírala na něj, jak tiše pracuje, a nakonec se připojila. Pracovali společně asi hodinu, než opět promluvila. To už byl vzorek znovu skoro hotový.
„Řeknete mi, jaký máte problém?“
Minuta uběhla, pak druhá. Snape zazátkoval poslední lahvičku se vzorkem a opatrně ji odložil na stojánek po straně.
„Muž, se kterým chodíte, mě rozčiluje víc, než dokážu snést. Dnes ráno jsem udělal tu chybu, že jsem šel do Velké síně na snídani, což není něco, o čem si myslím, že budu tyhle prázniny opakovat.“
„Muž, se kterým chodím?“ Hermionin hlas byl naprosto zmatený.
„Romeo, který hraje famfrpál, který vás pozval, ať se jdete podívat na jeho rytiny.“ Slova byla přerušena sarkasmem. „Nebo jich snad máte víc?“
Hermiona na něj zamrkala.
„O čem to mluvíte? Peregrin je přítel, to určitě, ale stěží by se dalo říct, že s ním chodím. Sotva ho znám.“
„Což je něco, co se zjevně snaží změnit. Proč by vás jinak pozval, abyste prostudovala jeho rytiny?“
Snape teď byl na druhé straně laboratoře, začínal sestavovat aparaturu pro destilaci kadidla.
„On nemá ponětí, co ta fráze mezi mudly znamená – jen byl pozorný, ví, že se zajímám o historii alchymie. Jen proto, že vy nemáte žádné sklony vzbudit něčí zájem, automaticky nepřepokládejte, že něco takového musí hned mít postraní motivy!“
„Probuďte se. Ten muž se zajímá pouze o probuzení jedné věci – proč jinak ta večeře pro dva v Prasinkách? Když už o tom mluvíme, mohl vám snadno ukázat ty rytiny někde jinde, mimo své komnaty. Nazáleží na tom, jestli ten muž rozumí mudlovských frázím nebo ne, očividně je schopný přijít s tou myšlenkou nezávisle na nich.“
Hermiona na něj zírala.Snape sklonil pohled zpátky na plamen zahřívající destilaci. Měl podezření, že toho možná řekl až příliš.
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Lucys.
KONEC