Ukázalo se, že večeře s profesorkou McGonagallovou zahrnovala mnohem více nápojů než Hermiona očekávala. Po obvyklém spěšném obědě ve sklepení celé odpoledne pracovala, a potom se stáhla o něco dříve – od Snapea přitom obdržela zlověstný pohled, který ji nenechal na pochybách, že Nebelvír bude lehčí o několik desítek bodů, hned jak vymyslí, jak to zařídit –, aby se osvěžila a stihla přijít na večeři se svou starou ředitelkou koleje včas. Bude to příjemná změna po dvou dnech s nepříjemným Snapem.
Komnaty Minervy McGonagallové byly pohodlně zařízené a tak nějak méně skotské, než Hermiona očekávala. O pořádku ani nemluvě. Když studovala, nikdy neměla příležitost navštívit soukromé pokoje některého z učitelů – tedy kromě Snapeových, připomněla jí její zrádná mysl. Veškeré soukromé rozhovory nebo školní tresty se odehrávaly v profesorských kabinetech nebo učebnách. Byla překvapená, když viděla místnost, která mnohem více odpovídala vkusu Albuse Brumbála, než úřadovně Skotky z Nebelvíru. Mezi nestejná křesla byly vtěsnány malé stolky, vzorek na koberci byl sešlapaný k nepoznání, a to všechno bylo obklopeno přetékajícími poličkami s knihami.
Zatímco si dělala pohodlí, Minerva spěšně hodila neprůhlednou látku přes velkou skleněnou cisternu v rohu.
„Následky odpolední hodiny přeměňování v šestém ročníku,” přiznala. „Postarala bych se o to hned po hodině, ale chtěla jsem jít sem a trochu uklidit, než přijdete.”
S pohledem upřeným na chaos v místnosti byla Hermiona vděčná, že to tu neviděla, když uklizeno nebylo. Bylo překvapivé zjistit, že Minerva, tak pečlivá a náročná při vyučování, byla takhle nedůsledná ve svém osobním životě. Samozřejmě, ne, že by to tak nemohlo být. Koneckonců, když pomyslela na Snapeovy komnaty...
Aby se nějak rozptýlila, přesně od téhle činnosti, začala zkoumat obrazy.
Jeden z nich vyčníval, především proto, že byl naprosto dvojrozměrný a skoro agresivně nehybný. Podívala se trochu pozorněji.
Byla to malba velkého mostu položeného proti pochmurnému skotskému pozadí v podobě bezútěšných hor a snižující se oblohy.
„Ach,” vydechla Minerva, „vidím, že jste si všimla Mostu přes řeku Tay.”
Hermiona sebou trhla a ustoupila o krok zpátky.
„Omlouvám se,” začala, „jen jsem -”
Minerva mávla rukou.
„Tím se netrapte,” řekla. „Byl to dárek od mého bratrance Williama.” Povzdechla si. „Hodný hoch, ale příšerný básník. Viním jeho matku z toho, že ho podporovala.”
Hermiona zamrkala, ale nijak to nekomentovala.
„Teď,” pokračovala Minerva, „co takhle dát si drink, než domácí skřítkové donesou večeři?“
Mávala něčím, co se velmi podobalo lahvi whisky, tedy něčemu, co Hermioně časem začalo chutnat. Vypadalo to, že to jde ruku v ruce s pitím kávy. Radostně souhlasila.
„Skvěle,” opáčila Minerva a zpoza hromady něčeho, o čem by Hermiona přísahala, že jsou eseje třetích ročníků, vytáhla dvě velké sklenice. Poohlédla se po nejbližším stolku, položila na něj sklenice, ze dvou třetin je naplnila a jednu podala Hermioně.
„Na zdraví,” řekla a štědře si zavdala. „Když jde o alkohol, homeopatie musí jít stranou.”
Hermiona předpokládala, že tomu tak skutečně bude, a pořádně upila ze své skleničky.
********************
O nějakou dobu později si Hermiona všimla, že lahev obsahuje podstatně méně tekutiny, než když ji Minerva poprvé otevřela. Ačkoliv tohle ji příliš netrápilo, protože Minerva jí očividně dala sklenici, která se sama doplňovala. Fungovalo to výborně, díky. Předpokládala, že skřítkové přinesli večeři – tedy, přinejmenším si myslela, že si pamatuje, jak něco jí –, ale nemyslela si, že by to mohla odpřísáhnout pod Veritasérem.
Ne, že by na něčem z toho záleželo. Byla stočená v křesle, ukolébaná teplem z krbu a vůbec nic jí netrápilo. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že Minerva se jí na něco zeptala.
„Omlouvám se,“ řekla, „myslela jsem na něco jiného.”
Minerva se usmála.
„To je mi jasné. Otázka je, na koho jste to myslela.”
Hermiona zkusila přijít na to, co tím bylo myšleno.
„Co tím myslíte, na koho?” zeptala se nakonec.
„Myslím toho, díky komu jste se dívala do ohně tak, jako byste chtěla hodit hrst letaxu a zavolat jeho jméno.”
Hermiona najednou pochopila. A ke své hrůze cítila, že se červená.
„Ne, ne, to nebylo nic takového. Jsem jen trochu unavená, oheň hřeje a tohle je velmi dobrá whisky.”
„Nesmysl,” řekla Minerva energicky. „Když se mladá dáma takhle zasní, může za to buď muž, nebo skotská. A protože skotské jste ještě tolik nevypila, musí to být muž.” Věnovala Hermioně spiklenecký úsměv. „A myslím, že uhodnu, kdo to je.”
Hermiona ucítila takový příval hrůzy, že díky němu skoro vystřízlivěla. Prosím, jen to ne.
Minerva se se samolibým výrazem opřela.
„Je to Peregrin Queroz, že ano?”
Protože Hermionin mozek očekával sykavky, nezareagovala okamžitě.
„Ehm,” řekla stručně.
„Peregrin Queroz? Ten učitel obrany.”
Hermiona pracně hledala slova, zatímco Minerva pokračovala: „No tak, má milá, každý vidí, jakým způsobem se na vás dívá, jak vás obsluhuje u večeře. A pozval vás, abyste si prohlédla jeho rytiny.”
Poslední slova konečně pořádně zaregistrovala. Můj ty smutku, tak ona taky. To bylo přesně to, co potřebovala po včerejší přednášce od Snapea.
„Ne. Ne, to není nic takového. On jen, no, má nějaké rytiny a, ano, pozval mě, abych se na ně přišla podívat.”
„Přesně tak,” řekla Minerva triumfálně.
„Ne, ne tenhle druh rytin. Opravdové rytiny. Z Alchimalu z Alderney.” Zamračila se. „Ne, to není přesné. Každopádně to jsou skutečné rytiny.”
Zírala na Minervu a přála si, aby jí uvěřila, aby se Snape pletl.
Minerva jí věnovala zvláštní pohled.
„Hermiono, ten muž je do vás zblázněný. To každý jasně vidí. Jsem překvapená, že nedostáváte nenávistné dopisy od všech dívek, které navštěvují druhý ročník a vyšší.“
„Och.” Nebylo tu nic víc, co by mohla říct. Pokud si to mysleli oba, Snape i Minerva, tak to pravděpodobně byla pravda.
Minerva podrážděně zamlaskala.
„Na to, jaká jste inteligentní dívka, umíte občas být extrémně nechápavá.” Působila jako laskavá verze Snapea, pomyslela si Hermiona. „Queroz doslova zakopává o vlastní jazyk, když jste v místnosti. Co ještě musí udělat? Praštit vás do hlavy koštětem a odtáhnout vás za vlasy?”
Bože, zase jsem to pokazila, pomyslela si zmatená a alkoholem ovlivněná Hermiona.
„Pravděpodobně,” řekla ztrápeně. „Nejsem v těchhle věcech moc dobrá. Však víte, vztahy. Randění. Podtext.” Pokusila se gestikulovat rukou, ve které stále držela sklenici. Zastavila se těsně před tím, než se jí podařilo vychrstnout whisky Minervě do tváře.
Zatraceně, jak jen přišla k tomu, že tuhle konverzaci vedla už podruhé během několika dní.
Ačkoliv Minerva aspoň nevypadala, že by na to reagovala vlnou nedůtklivosti. Naopak, působila téměř mateřsky.
„Je tu někdo jiný?” zeptala se Minerva jemně.
„Ne, ne tak docela.”
Minerva pozvedla obočí.
„'Ne tak docela' mi zní jako 'ano'. Je to někdo z univerzity?”
„Ne, to rozhodně ne.”
Rozhovor teď byl v plném proudu a alkohol trochu uvolnil jak její jazyk, tak jistou sebekontrolu, kterou měla nad vlastní myslí.
„Bylo tu pár mužů. Milí kluci, opravdu. Nejsem si tak docela jistá, co přesně bylo špatně. Jeden den jsme spolu chodili a druhý už ne, a já nikdy doopravdy nepřišla na to, co se stalo mezi tím.”
„Tak tedy někdo ze školy?”
Páni, to byl její mozek až takhle uvolněný?
„Já - ehm -“
„Pan Weasley? Nebo možná pan Potter?”
Kdyby byla Hermiona schopná ovládat reflexy, smála by se. Jednoduše věděla příliš mnoho o obou kamarádech z dětství, než aby o nich vůbec uvažovala jako o partnerech.
„Ne,” řekla konečně, „ani Harry, ani Ron.” Zhluboka se nadechla. „Podívejte, jestli by vám to nevadilo, raději bych o tom nemluvila.”
Minerva přikývla a znovu se napila.
„Ach, rozumím.” Odmlčela se a pak dodala: „Vábení zakázaného může být velmi silné a těžko se ho zbavíte. Ale dokud to neuděláte, nenechá vás v klidu žít.”
Hermiona doufala, že její alkoholem otupělé svaly neposlechnou lehce nesrozumitelný rozkaz mozku, aby ztuhly hrůzou.
Minerva nic netušila. Opravdu ne.
Hermiona se znovu napila whisky. Potřebovala se nějak zaměstnat, a znovu si připomněla, že její stará ředitelka koleje nemá žádnou stopu. Snape byl – dobře, nebyl – a i kdyby byl, nemohl být – a ona se rozhodně nechystala – a na každý pád, byla to stará historie a Minerva opravdu nic nevěděla.
Prostě to nebylo.
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Lucys.
KONEC