Hodiny odbily dvacet pět krát a díky nějakému akustickému triku se to doneslo i do sklepení – nebo nějakým speciálním vánočním kouzlem z Brumbálovy dílny -, aby jeho obyvatelům připomněly, že je právě tento den.
Hermiona ležela se zavřenýma očima a ostatními smysly vychutnávala skutečnost, že vedle ní leží muž, po prvním výbuchu vášně nyní klidný, možná ještě spící. Nedokázala určit okamžik předchozího dne, kdy si dovolila začít znovu doufat; možná se to stalo ve chvíli, kdy se jí zeptal, zda by se nešla projít. Nebo možná tehdy, když jí nedovolil, aby se vrátila k sobě, dokonce ani kvůli plášti ne. Nebo v zahradě, když ji vzal za ruku a už ji nepustil. Nebo při hovoru, možná v nesčetných chvílích, kdy byla verbální skica stejně dobrá jako hotový portrét. V době, kdy se vraceli do jeho komnat, se naděje stala jistotou. Přestala se cítit hloupě, protože udělala pár – preventivních – kouzel, než opustila svoje komnaty. A někdy potom si uvědomila, daleko od zapomnění, že si Snape pamatuje každou jednotlivou věc do nejmenšího detailu.
Změnil se? Nebyla si jistá. Stále byl složitý a defenzívní, to bylo jisté. Strávil příliš mnoho let v podezírání a klamu, než aby byl schopný se toho vzdát. Věnovala stropu ložnice ironický úsměv. Nemluvě o skutečnosti, že kdyby se najednou začal chovat jako Peregrin Queroz, už by to víc nebyl Severus Snape; a to by prostě nebylo správné. Kdysi tu byly překážky věku a postavení, a taky tu byl Voldemort. Vypadalo to, jako by tentokrát měli šanci.
Nepatrně natáhla ruku a dotkla se jeho vlasů. Tohle bylo lepší bez pochyb, ale příliš se zaměřila na své roztrpčení, které způsobil tenhle muž, než aby vnímala rozdíl. Všimla si toho až ve chvíli, kdy s ním Parvati flirtovala – což bude pravděpodobně znamenat, že se Snape vrátí k používání podomácku vyrobeného mýdla tak rychle, jak jen to bude možné, už jen proto, aby se vyhnul opakování té scény.
Nyní mohla minulost hodit za hlavu, mohla se jí bavit. Potlačila náhlé zahihňání. Ten pohyb ruky, kterou si přikryla ústa, přiměl Snapea neurčitě zamručet. Vyrušila ho, ale možná, že doopravdy nespal.
Lehce ho políbila na čelo.
„Veselé Vánoce,“ řekla jemně.
Posunul se k ní a něco tázavě zabručel.
„Slyšela jsem hodiny,“ vysvětlila.
Znovu něco zabručel. Znělo to neurčitě a výsměšně, ačkoli mohla zaslechnout slova 'Brumbál' a 'slabomyslný'.
Znovu se usmála a natočila se k němu tak, aby mohla drobnými polibky posévat čelist a pak i ústa. Otočil se, aby se jejich ústa mohla setkat. Když se o sebe jejich jazyky otřely, znovu se na chvíli ztratila v jeho chuti.
Cítila, jak ji hladí bok. Vyšla jeho ruce vstříc, aby s ním byla v užším kontaktu. Jeho doteky jí vzrušovaly, říkaly jí, že nejen jeho ústa a ruce reagují na její blízkost. Laskající ruce se přesunuly ze zad k jejím prsům. Zasténala potěšením a poddala se něžnému tlaku, aby se překulila na záda a umožnila tak jeho rukám a ústům nerušený přístup.
V mžiku toho využil. Líbal ji v ohbí krku a pak vsál do úst jednu z bradavek. Když ji laskal jazykem a dráždil a sál, zatímco přes druhou líně přejížděl palcem, prohnula se proti němu. Vysílal tak přímo do jejího klína elektrické výboje. Hermionu vzrušilo už jejich předchozí počínání. Neposedně mu boky vycházela vstříc, zmatená z toho, že neví, zda touží po tom, aby se ta rozkoš ještě stupňovala, nebo zda touží po uvolnění. Jeho ruka se přesunula z prsu na bříško, jen kousek nad ochlupení v klíně. Tiše zaprotestovala, když se chladný vzduch dotkl nahé bradavky a ještě podpořil účinky Severusova dráždění. Prsty se probíral chloupky v jejím klíně, škádlil vrchol trojúhelníku, nořil prsty hlouběji a pak je zase nechal vyplout na povrch, hladil a dráždil, tu krátce, tu dlouze, tu rychle, tu pomalu. Její boky se pohybovaly, jako by měly vlastní rozum a vůli. Jeho ústa pokračovala v laskání její bradavky. Zabořila mu prsty do vlasů, tiskla si jeho hlavu na prsa a třela se o něj, čímž odpovídala na zvyšující se tlak, který cítila. A pak jeho prsty našly to místo a ona s výkřikem zvrátila hlavu dozadu, jak její tělo pod tím jeho zvláčnělo.
Když se vrátila zpátky na zem, uvědomila si, že mu prsty stále svírá vlasy. Opatrně je uvolňovala a přitom mu masírovala pokožku.
„Zranila jsem tě?“ zašeptala.
Zaznamenala pohyb, který mohl být pokrčením ramen.
„Možná trochu. Na tom nezáleží.“
Políbila ho.
„Mrzí mě to.“
Nastala chvíle ticha.
„Stálo to za to.“ Vypadalo to, že je sám se sebou spokojený. „Zdá se, že sis to užila.“
Hermiona měla co dělat, aby se neudusila.
„Arogantní parchante,“ zasyčela bez stopy vášně.
„Ano,“ odpověděl klidně. „Co je na tom?“
Nemohla si pomoct; musela se smát. To byl prostě – celý Severus.
„Nic,“ opáčila a sklonila hlavu, takže se rty mohla dotknout jeho bradavky.
Odměnou jí bylo zalapání po dechu a to, že jí zabořil prsty do vlasů. Něžně bradavku škádlila a cítila, jak jí tvrdne pod jazykem. Navlhčila si palec a s vědomím, jak moc je v téhle oblasti citlivý, jím začala v malých kruzích obkreslovat tu druhou. Laskala ho, ale ne příliš dlouho; pokud jí paměť dobře sloužila, na takovou stimulaci reagoval rychle, a ona měla v plánu ještě tolik dalších věcí.
Jako on předtím se opřela o loket. Ruka jí sklouzla z jeho hrudi dolů, přejela přes žebra a zastavila se v úrovni klína. Laskala boky a pak vnitřní strany stehen, ale nikdy se ho přímo nedotkla. Bezděky pohyboval boky, aby se ho dotkla v klíně, ale ona se tomu vyhýbala. Vydával nesouvislé hrdelní zvuky, něco mezi protestem a prosbou. Ruce, které stále spočívaly v jejích vlasech, začaly vyvíjet jistý tlak.
Poddala se mu. Začala si prolíbávat cestu ke středu jeho těla. Pohodlně se uvelebila a rty následovala cestu svých rukou, tančila kolem, ale nikdy se nedotkla jeho penisu. Byl vzrušený – což bylo jasně patrné, dokonce i ve skomírajícím světle svící, z nichž odkapával vosk -, ale ruce v jejích vlasech, byť byly sevřené, se jí nijak nesnažily vnucovat směr.
Ne, nechtěl to dělat. Vůbec nikdy. Vzpomněla si na deset let starý jakýs takýs rozhovor o imperiu. Možná toho měl dost.
Trochu se posunula, aby na ni tak snadno nedosáhl, a vzala ho do úst. Odpověděl jí protáhlým zvukem, který vyjadřoval, jak moc si tohle přál. Podle jeho pohybů a slané chuti vzadu v krku soudila, že byl skoro hotový. Postupovala od kořene ke špičce a nevynechala jediné místečko, lízala a líbala. Kořen penisu svírala v jedné ruce a v dlani druhé ruky laskala šourek. Zvuky, které slyšela teď, byly okořeněné kletbami a prosbami, a pak, k jejímu údivu, chraplavě zaznělo slovo 'ne' a on ji odstrčil.
Když vzhlédla, vzal ji za bradu.
„Ještě ne,“ zachraplal.
Beze slova přikývla. Dech se jí krátil, když v jeho tváři uviděla neskrývanou touhu. Už to bylo hodně dlouho, co jeden na druhého hleděl s tak otevřenou žádostivostí. Aby to bylo přesné, od té doby, co dokončila školu. Posunul se a políbil ji na rty. Vtiskl jí jeden tvrdý polibek a pak se posunul tak, aby ji mohl políbit v klíně. Ještě se trochu posunul. Teď jí svíral boky a ona nechala nohy instinktivně spadnout do stran, aby mu umožnila přístup. A pak ucítila jeho ústa, která lízala a ochutnávala. Jazykem se nořil hluboko do ní a laskal klitoris, sál ho a jemně kousal, a její mysl díky tomu nebyla schopna dát dohromady souvislou myšlenku. Rukama jí hnětl zadeček, zatímco ona si jednou rukou hladila prsa a laskala bradavky. Její vědomí se soustředilo na bod, který se skládal z akce a reakce. Něco uvnitř ní se začalo víc a víc napínat a ona věděla, že bod, ve kterém přijde uvolnění, je blízko.
Touha být s ním ji donutila, aby mu položila ruce na hlavu a odstrčila ho tak silně, jak to jen šlo. Musel pochopit, co těmi neurčitými pohyby chce říct. Opřel se o kolena a lokty a tvrdě ji políbil. Roztáhla nohy a nechala ho, aby se mezi nimi uvelebil.
„Prosím, Severusi, teď,“ zašeptala do jeho úst.
Ucítila tlak a pak byl v ní. Pomalu se pohyboval, což jí přinášelo nevýslovnou rozkoš. Ani jeden z nich to však nevydržel dlouho. Oba je stravovala vzájemná touha, takže nezbylo nic jiného než oni dva, žár, potřeba, rytmus, tlak a nakonec uvolnění.
Poté, když leželi stále spojeni, se Hermiona natáhla a políbila Snapea na rameno. Byl zpocený a ulepený, ale jí to bylo jedno.
„V tomhle jsi opravdu velmi dobrý,“ broukla líně.
S odpovědí si dal načas. Natolik, že Hermiona začala přemýšlet, jestli je něco špatně.
„Mám vynikající paměť,“ řekl nakonec. „A ty máš naprostou pravdu.“
„Opravdu?“
„Ano. Nezapomnělas. Ačkoli,“ dodal, „jsem nikdy nejel na skutečném kole.“
Rozesmála se. Nemohla si pomoct. Zabořila obličej do ohbí jeho krku, když se její ramena otřásala smíchem.
„Připomeň mi, abych tě to naučila.“ Náhle vystřízlivěla. „Severusi,“ oslovila ho nejistě. Věděla, že je tu něco, na co se musí zeptat. „Minule jsme nemohli… pokračovat… kvůli tomu, co se pak dělo. Je to teď jiné?“
Jestli je tohle vše, co máme, budiž. Ale, prosím, řekni ano. Prosím.
Dlouho mlčel.
„Hermiono,“ ozval se nakonec. Pečlivě vážil slova. „Od té doby, cos chodila do školy, se okolnosti změnily, ale já se nijak zásadně nezměnil.“
„Toho muže, kterým jsi byl, když jsem chodila do školy, jsem začala mít velmi ráda,“ řekla něžně.
Cítila, jak se nadechl a zase vydechl.
„Nemůžu slíbit, že jakýkoli – vztah – se mnou bude vždy snadný nebo příjemný. Je velmi nepravděpodobné, že by se ze mě stal profesor Queroz.“
Neřekl ne, snažila sama sebe přesvědčit. Přemýšlel o tom. Snažila se zadusit zvětšující se plamínek naděje. Opatrně pokračovala minovým polem konverzace.
„Pokud bych chtěla profesora Queroze,“ řekla suše, „jak se zdá, mohla bych mít originál. Nevšimla jsem si, že by tu byl. Mám prostě slabost pro vysoké, tmavé a svéhlavé muže.“
„Nechci, abys o mě měl falešné představy.“
Chopila se příležitosti.
„Musela jsem tančit s Hyacinthou Hoochovou. Kolik iluzí bych po tomhle mohla mít?“
Zafuněl.
„Já jsem si musel nechat nohy depilovat voskem.“ Znělo to, jako by ta rána v jeho mysli byla stále čerstvá.
Chrochtala smíchy.
„Takže?“
„Pokud jsi si jistý.“
„Jsem si jistý. Vím, že tohle je jen začátek, ale já jsem si opravdu jistý.“
Natáhl se a znovu ji políbil.
Mnohem později, poté, co se slunce prodralo závěsy dovnitř, a poté, co vánoční snídani snědli bez nich, se odtáhla z jeho náruče a zahleděla se na něj.
„Ještě jsi mi nepopřál veselé Vánoce, víš to?“
Povytáhl obočí a pak se usmál.
„Veselé Vánoce, Hermiono.“
********************
The moments of happiness - not the sense of well-being,
Fruition, fulfilment, security or affection,
Or even a very good dinner, but the sudden illumination—
We had the experience but missed the meaning,
And approach to the meaning restores the experience
In a different form, beyond any mening
We can assign to happiness.
TS Eliot - The Dry Salvages, from The Four Quartets
KONEC
VESELÉ VÁNOCE A PŘÍJEMNÉ PRÁZDNINY
ABBY A ANNE
KONEC