To ráno jsem ze skleníku číslo tři zaslechla hlasy studentů, kteří právě přicházeli na první vyučovací hodinu. “Hej,Pepo, nedáš mi obšlehnout ten stupidní úkol, co nám zadala ta stará a hnusná baba?“ Zrovna jsem byla skryta jejich očím v přístavku na ukládání květináčů, různých druhů zeminy a asi tak stovky různých dalších předmětů, potřebných k výuce kouzelnických bylin, mezi něž řadíme rákosku, důtky, bičík… Tak se na ně musí! a řízkovala jsem scvrklofíky, abych si to natrénovala nanečisto.
„Teda, tentokrát to vážně přehnala, takovouhle kravinu jsme ještě nepsali!“ ozval se rozhořčený hlas bez těla.
„To teda jo! Kdo tomu stvoření dal právo, aby někoho k něčemu nutil? Jakým právem nás profesorka nutí k učení? Zahlédl jsem ráno Hermionu, jak se schovává ve společenské místnosti za závěsem… Ona přece nemůže za to, že nemá hudební sluch, který k bylinkářství nutně potřebuje!“ odpověděl mu druhý bezprizorný hlas, znějící kupodivu naprosto stejně. To byl asi schizofrenik. Někteří z nás jsou opravdu pořádně rozštěpené osobnosti!
„A náhodou – na píšťalu sice neumí, ale bezvadně drží rytmus! Což je důležitý, že jo!Slyšels ji hrát na vozembouch? Jak podle metronomu!“ nadšeně prohlásil první odštěpek osobnosti.
„Myslím, že je nejvyšší čas se Protivy zbavit! Dnes bychom mohli konečně vyzkoušet ten rozplývavý lektvar, co myslíš? (Po rozplývavém lektvaru se lidé začnou rozplývat nad vším? Někteří to umí účelně i bez lektvaru.) Dávej teď chvilku pozor, než ti vydloubnu oko a místo něj ti tam zasadí tenhle kořínek zmiříku… Až ho do toho lektvaru přidáme, mohly by výpary zabrat i na toho nepodařeného poloducha,“ ztišil se druhý hlas bez těla do spikleneckého šepotu.
Pobaveně jsem Freda a George (all in one) poslouchala. (Já bych tak pobavená nebyla, kdyby o mně tvrdili, že jsem stará a hnusná baba, ale tohle je asi opravdu maximální pohodář. Aspoň ji nic a nikdo nerozhodí a to se v Bradavicích vždycky hodí.) Co ti dva všechno nevymyslí! Ovšem jestli nečetli opravdu velmi pozorně Rozplývavé byliny a jak se z nich nerozplynout, uložené v oddělení s omezeným přístupem, nemůžou tím pokusem nikomu uškodit. Já bych řekla, že někteří lidé dokážou uškodit i tímhle. Spíš mě zaujalo jejich zarputilé odhodlání se Protivy doopravdy zbavit. Já jim to schvaluji a držím palec! Že ho studenti nemají dvakrát v lásce, to je všeobecně známo, ale co provedl tentokrát? Že by zase napsal výhružný vzkaz na zeď a podepsal se pod něj jako „Pán Říma a celého světa: Nero?“ Nebo snad nutí studenty vyrábět pro něj práskající bonbóny a naplňovat mu balónky vodou?
Hlasitě jsem otevřela a zavřela dveře, vedoucí z přístavku do zahrady, a po chvilce vstoupila do skleníku. Všichni žáci už stáli u pěstebních stolů v plné polní, a Fred i George se tvářili jako nevinnost sama. Taky mají talent tvářit se jako naprostí pitomečci, ale když se rozjedou… Tihle jsou nejhorší, věřte mi! Ze skleněných průzorů v kuklách na mne upírali bezelstné oči, a z kapsy Fredova hábitu vykukoval cizí prst a koneček kořínku oranžového zmiříku. Dělala jsem, že ho nevidím – ať se chlapci učí vlastními chybami. Pokud bych totiž dala najevo, že jsem si ho všimla, mohli by mi připsat něco ošklivého do mé knihy kouzel. Jen jsem si říkala, že by mne opravdu zajímalo, co se stalo. A také, jestli sami přijdou na to, že zmiřík má spolehlivé účinky pouze v přestupném roce a musí být sklizen rukou panenské čenovlasé dívky… Ale jim to trhal Severus, takže to bude OK.
Otázka, proč by chlapci rádi Protivu nechali zmizet, jako všichni, mne netrápila dlouho. Po chvíli jsem na ni totiž zapomněla. Rýpala jsem se v hlíně a nějak se mi to z hlavy vykouřilo. Už jsem se svěřila, že mám sklerózu jako čepici? Měla jsem příležitost zjistit jednu z pravděpodobných příčin hned ten den u oběda.
Nad vchodem do jídelny se vznášel Protiva a bombardoval žáky hnojůvkami, které mu byli nuceni chudáci studenti vyrábět, aby je nenapsal na zeď hanby, kterou pojmenoval „Nerova černá listina.“ . Na krku mu viselo několik ptačích flétniček (škoda, že on raději nevisel za ně někde na trámu) a zrovna když jsem přicházela, začínal s proslovem.
„ Konečně přicházím já: Izák Ještěrka. Přicházím jako spasitel, abyste se nemuseli podřizovat řádu školy, která vás utiskuje! Tak co, holenkové, kdo má hlad? Chtěli byste dovnitř, že? Chtěli? Ale to se pletete – dnes nebude obědvat nikdo, kdo mi nezahraje mou oblíbenou písničku! A nezapomínejte se u toho na mě pochvalně koukat, jinak vás smažu z povrchu země! “ skřehotal pronikavě. „Ty – pojď blíž!“ Protiva ukázal tlustým prstem na nejbližšího ubohého prváka, který odmítal uznat, že je škola prolezlá a špatná a zkorumpovaná a že Brumbál hází bomby hnojůvky pod nohy založení Nerova spolku, stejně jako kdysi spolku Krvavého Barona. Vybral si toho nejustrašenějšího prváka, co na něj ustrašeně kulil oči a snažil se vypadat co nejnenápadněji. Tvářil se, že neexistuje! Duch si ho přitáhnul za ucho a do ruky mu vrazil jednu z píšťalek. „Jestlipak víš, která je moje nejoblíbenější, co?“ protáhl s vlezlou a podezřelou laskavostí. „Ta, ve které šli dva panáčci silnicí. A opovaž se přistrčit jim tam panenku, to nemám rád!“
„Nne… nevím, ppane…“ koktal nešťastník.
„Tak si to rychle koukej zapamatovat, nebo tě okamžitě a teď smažu z povrchu Země – „Tři kouzelníci jdou v řadě za sebou, kví-vi-vi-vi-ví-ví, vi-vi-vi-vi-ví…“ sálem se rozlehl Protivův strašlivý zpěv. Všichni přítomní si honem zakryli uši - křik mladé mandragory by se každému se špetkou hudebního sluchu zdál být proti těm zvukům jemným ševelením. „Co si přikrýváte uši? Pokud o mém zpěvu budete říkat něco ošklivého, tak na vás zeleně bliknu! Pokud se vám to nelíbí, tak mlčte! Pokud se vám to líbí, tak jen houšť a větší kapky!“
„Tak dělej, zahraj to, nebo uvidíš,“ pohazoval Protiva výhružně v ruce bombou hnojůvkou, a výhružně zíral na zkoprnělého prváka.
„A dost legrace, teď vám jdu zapískat já, amatéři,“ vložila jsem se do celé věci rázně a obořila se na Protivu, „okamžitě tu přestaň zdržovat od psaní záhlaví pro domácí úkoly a od kontrolování domácích úkolů a zmiz!“
Nevrle se na mne zamračil a nadechl se k dalšímu proslovu, ale pak mi pohlédl mi za záda, a se vzpurným zaječením vylétl vzhůru stropem. Otočila jsem se za sebe - breakdance! - a usmála se na Krvavého barona, který mi oplatil neveselým ušklíbnutím. „To víte. Furt teď brblá o tom svém klubu Nero,“ zvedl oči v sloup.
Na Protivu s jeho nejapnými žerty jsem ten den narážela na každém kroku. Byl všude! Na SPOŽÚS diskuzi, na KKB (klubu Krvavého barona), dokonce i v tt.ph - tchoříčkovém teamu Pottera Harryho. Odpoledne jsem na chodbě potkala potácející se postavičku, ve které jsem až po hodné chvíli poznala jednu druhačku, co se v mých hodinách vždycky moc dobře starala o všechny bylinky, dokonce i o splešťule slizové, ze kterých se každému zvedal kýbl, a každému také vždycky ochotně a s úsměvem pomáhala. Takové malé sluníčko, nyní však její oko zdobil malý černý kulatý mráček. Jenže teď měla vlasy samý sliz a po obličeji jí přes povlak nikoli zelené, ale oranžové a žluté břečky utíkaly dvě bílé stružky slz. Vzala jsem ji do svého kabinetu (ať žije pedofilie!) , posadila do měkké židličky a po společné důkladné očistě pod sprchou jsem se jí začala opatrně vyptávat, co se stalo. Kvůli čemu jinému by mohli žáci Bradavické školy plakat?
„J-já jsem mu zahrála, p-paní profesorko! (Nána naivní. Měla ho radši pochválit, pak mu zapískat a mohli by být kamarádi.) A-ale neumím ještě jinou písničku, než Čarodějko modrooká, neodcházej od kotlíka… A-a on řekl, že ta se mu nelíbí, protože tam je čarodějka, nikoli čaroděj a ten kyblík na mně stejně vylil… Prý proto, že jsem hloupá, že si to zasloužím,“ vzlykalo děvčátko usedavě. Myslím, že ti, co jsou upřímní, po setkání s Protivou jednat jinak ani nemůžou.
„Nic si z toho nedělej, drahoušku!“ utěšovala jsem ji pedofilsky, „to je moc pěkná písnička, a když budeš chtít, určitě se naučíš i spoustu dalších. A důležité je, že se líbí tobě a hraješ si je pro radost, o tom přece hudba je! Tady máš, utři si oči,“ podala jsem jí čistý kapesník. Pomaličku se uklidňovala a skrze slzy na mne začal prokukovat nesmělý úsměv. Aspoň, že se přes to holka tak rychle přenesla Paní profesorka Prýtová prostě pomůže všem!
„Opravdu myslíte, že nejsem hloupá, když zatím umím jen jednu písničku, ve které navíc nevystupuje ani jeden kouzelník?“
„Určitě ne, brzy se naučíš novou, a pak další – ty to určitě zvládneš! Budeš hrát to, co se ti líbí. A my všichni si tě pak třeba ještě rádi poslechneme ve školním „Pískálkovém vystoupení“, uvidíš! Ale jedno ti zaručit nemůžeme. Asi budeš dostávat i jiné reakce, než jen chválu. Ale naučíš se, jak pískat, aby to bylo ještě lepší, než teď. Člověk, který nesnese kritiku, je člověk, který si nezaslouží zlepšit se. Dřív nebo později to poznají všichni a on zamrzne na jednom místě. “
Už s úsměvem od ucha k uchu kolem celé hlavy seskočila z židle, schrástla na zem, popadla tašku plnou not a rozběhla se ke dveřím.
„Tak já jdu cvičit. Nashledanou, paní profesorko!“ rozloučila se ještě vesele a byla pryč. Jen si, ty tele, ještě cvič.
Já toho Protivu snad roztrhnu! Já bych řekla, že on už trochu roztrhaný je, víte, paní profesorko? On je blázen. Už ani neví, kdo je! Vydala jsem se ho nebo alespoň některou z jeho částí hledat.
Cestou jsem se trochu uklidnila, a v duchu sama sebe přesvědčovala, že je možná jen osamělý a nešťastný, a svým chováním se asi snaží upoutat pozornost ostatních. Chudák malá. Snaží se získat kamarády do svého Nero klubu, ale ho on nikdo nechce. Všichni si raději zahrají tchoříčky v tt.ph.
Konečně jsem ho našla, zrovna si v učebně přeměňování chystal novou várku píšťalek, protože nebyl, kdo by mu je připravil. Dala jsem se s ním do řeči a pokusila se ho přesvědčit, aby se k druhým nechoval tak neurvale. Opravdu jsem doufala, že se mi to podaří. Ano, jsem už stará, naivní, senilní a začíná se projevovat stařecká demence a šílený optimismus.
„Protivo, jsem ráda, že máš také rád hudbu, i když jen tu s panáčky, ale nemůžeš všechny nutit, aby hráli jen to, co se líbí tobě! Studentům dalo spoustu práce, než se něco na píšťalky naučili, a založení „Pískoklubu“ mělo sloužit pro radost všem. Proč ostatní nenecháš na pokoji, a nezačneš se raději bavit spolu s nimi?“ domlouvala jsem mu. „Určitě by si tě všichni časem oblíbili, ehm… ehm… a mohl bys být třeba i klubovým maskotem a uvádět každé představení! A měl bys v klubu jistě i kamarády, i když by ti asi neládovali bomby hnojůvky do kanónu a nevyráběli pro tebe balónky plné vody!“
„Tsss…“ zasyčel na mě jak př i( e) hřátá konvice. „Já mám už teď spousty kamarádů! Asi 103… Nebudu poslouchat žádné pitomé rady někoho, kdo v životě nezapískal jedinou písničku s panáčky! A ani jiné písničky, než moji oblíbenou! Ví-vi-vi-vi-ví-ví…“ začal si pískat mezírkou mezi předními hlodavými zuby.
Nadutě se otočil a s dalším protivným pronikavým popiskováním se pohupoval vzduchem směrem ke schodišti. Asi šel navštívit KKB! Pokrčila jsem rameny – komu není rady, ani kouzlem nepomůžeš… Ale taková řacha do hlavy by možná posloužila… Snad mu alespoň strach z Krvavého barona bude bránit příliš často někomu ubližovat. Nebude. Už ani z toho nemá respekt. Rozesílá o něm ošklivé motáky a tvrdí, že nemá rád jeho Nero klub Pokud vím, Brumbál s baronem nedávno na tohle téma už vedli dlouhou debatu. Načež Protiva slavnostně přísahal, že on ani Nero už na SPOŽÚS ani nepáchnou, protože jsou tam na něj oškliví, nechápou ho, nikdo ho nemá uuuááád, nikdo si s nim nece huáááát!!! Ale radost byla předčasná… Páchli.
Po večeři jsem si nesla z kuchyně do komnaty svůj oblíbený medulkový čaj pro klidné a barevné sny, když do mne zpoza rohu najednou jako splašený vrazil Ron Weasley. V obličeji byl krvavě rudý a očividně soptil hněvem. Hádám: Že by se setkal s naším poloduchem? Konvice s čajem se roztříštila o dláždění, její obsah smáčel kamennou podlahu a celou chodbou se rozlinula uklidňující sladká vůně. Také bych házela věcmi, kdybych Protivu potkala.
Asi měla na Rona příznivý vliv, protože se mi začal překotně omlouvat. Najednou vypadal, jako by na vztek zapomněl, a ochotně se mi pokoušel pomáhat kouzlem Reparo napravit škody. U Rona bych to neriskovala. Dokončila jsem jeho snažení mávnutím hůlky, radši, po kterém se tekutina vrátila zpět do svého původního obydlí - do maringotky. Když jsem držela nádobu se svým večerním nápojem znovu pevně v rukou, opatrně jsem se zeptala, jestli Ron dnes neviděl Protivu. Ještě pořád mi duchovo chování vrtalo hlavou, nic si z toho nedělejte, paní profesorko, to nám taky a stále, vrt… vrt… a říkala jsem si, jestli bych neměla zkusit s ním promluvit ještě jednou – třeba měl při našem posledním rozhovoru jen špatnou chvilku. Stará, naivní, senilní a se stařeckou demencí… To se přece může stát každému… A třeba ho to teď už i mrzí. :D:D:D Protivu? On ani žádná ze štěpů jeho osobnosti, Nera a desetihlavého bylinodlaka nevýjimaje, svědomí prostě nemá!
„Neviděl! Ale až ho najdu, tak…“ začal se Ron znovu dostávat do varu. „Já mu dám, říkat Harrymu, že chodím s Hermionou a že by nás měl přestat sexuálně obtěžovat! Jednak to není pravda, a i kdyby byla, tak Protivovi do toho nic není! To mu prostě nevysvětlíš, Rone! Hermiona už zase brečí, a Harry si myslí, že už nejsem jeho kamarád!“ Typické chování Protivy! Opravdu! A s Harrym to vemte na trojku!
„Ale no tak, Rone! Nech toho ducha plavat a raději běž za svými kamarády a všechno jim vysvětli. Přece se znáte dost dlouho, aby věřili víc tobě než nějakému zlovolnému skrčkovi,“ snažila jsem se ho uklidnit. Nešlo to, že?
„Myslíte?“ podíval se na mne s pohasínající nadějí. „Tak jo, já to zkusím. Ale Protiva ať se ode mne radši drží co nejdál!“ Tohle nařízení by měl respektovat a měl by zůstat v Nero klubu!
Otočil se na patě, breakdance, hodina II., a rozběhl se zpátky ke vstupu do nebelvírské společenské místnosti.
Došla jsem do své tajemné komnaty, položila konvici na stolek a nalila si do hrnku s rozesmátými dýněmi voňavý čaj. Chvilku jsem dětinsky nadšeně pozorovala, jak se dýně působením tepla čím dál více červenají. Dětinsky? Senilně!
Právě jsem se pohodlně usadila do křesla a otevřela právě dnes sovou doručený spisek o nejnovějším šlechtěních užitečných
stošestkrásek, když se ozvalo zaklepání na dveře. „Otevřete kůzlátka…“
Po mém hlasitém „Vstupte!“ se objevili dva navlas stejní rudovlasí rošťáci. Ze by to byl Nero?
„Paní profesorko, mohla byste nám půjčit tuhle leporelovou knihu?“ ptal se ten krajní z nich a ukazoval mi název, napsaný na kousku pergamenu. Potěšeně jsem usoudila, že už zjistili, že jejich vědomosti o zmiříku jsou velmi nedostatečné. A to ještě nejspíš netuší, že k jeho sklizni potřebují tu nevinnou dívku… Tu už maj. Severuse!
„Chlapci, to není nic, co byste už teď měli zkoušet číst!“ usmála jsem se na ně škodolibě. A při pohledu na dva klukovské zklamané obličeje jsem dostala zajímavý zlomyslný nápad.
„Ale pojďte – když už jste tady, můžete mi pomoci při krouhání a zaváření nezbedníčku, alespoň přijdete na jiné, nejlépe chlípné, myšlenky!“ vyzvala jsem je potutelně s ruměncem ve tváři. Ta pedofile… Já se toho nezbavím!
Zaraženě souhlasili a na Weasleyovské duo neobvykle poslušně a bez poznámek mne následovali do kabinetu, sousedícího s mou soukromou tajemnou komnatou.
V pracovní části místnosti jsem jim ukázala, kde najdou všechny bonbóny, lízátka, zavařovací potřeby, stříbrné nožíky a zásoby bylinek, a na stůl jsem položila knihu, nesoucí název: Jak napraviti bylinou, co jinak napraviti možno nebylo, otevřenou na návodu ke zpracování nezbedníčkových zálusků.
A nebyla to tak úplná náhoda, že zrovna na protější stránce byl prastarý recept s nadpisem:
Jak zpuosobiti neodevszedszím, szkuody páchajícím duchuom, aby szkody více neczinili a vjecy hmotu mající ovládati neduokázali. Bylo to napsané tatarsky, takže jim to bylo na dvě věci a já se vedle v tajemné komnatě škodolibým smíchem popadala za břicho!
Mladí kouzelníci se musí učit, jak věci řešit samostatně. Nikdy nevěř senilnímu pedofilovi! A někdy i to, že není vždy nutno protivníka úplně zlikvidovat, stačí zabránit tomu, aby boj pokračoval a přibývali ranění… Například zavřít si okno před jeho sovou. Nebo před ním. Protiva si pak může házet hnojůvky, jak chce, ale nebude mu to nic platné. Bude jen vypadat směšně, jak bude metat ty smradlavé kuličky proti oknu. Řvát pod okny, vyhrožovat, urážet… A postupem času to o něm všichni zjistí a odejdou z Nerova klubu. A Nero či desetihlavý bylinodlak se můžou třeba smazat z povrchu zemského… nikdo si toho stejně nevšimne!
KONEC
Zpět