Top Vampire Secret
soutěžní drabble z Pentagramu
Procházel temnou chodbou tak jako každý večer. Zde, kde se normální smrtelník nemohl dostat, panoval již čilý ruch. Ve vzduchu se vznášelo značné napětí spojené s očekáváním. Jeho to v podstatě nezajímalo. Stejně jako oni. Nikdo z nich, neměl je rád. Kdyby záleželo na něm, nechal by celé tohle hnízdo vypálit. To by byla podívaná, která by stála za to. Ne ty rádoby legální hrátky, které tady po večerech provozovali. Pravda, když se poštěstilo, našel se někdo tak pošetilý, aby si myslel, že je tady bezpečno. Ti s otevřeným sebevražedným záměrem dokonce přišli za ním. Nepotřeboval zachraňovat. Nebo litovat. Nikdo nepřišel v době, kdy to potřeboval. Teď už ho nezajímali. Když se nad tím zamyslel, zatímco bral ze stojanu oblečení pro dnešní večer, nic ho vlastně doopravdy nezajímalo. Ani nepřekvapovalo. Jediná jeho zábava byla občas někoho potrápit. Pohledem zavadil o jednoho ze závisláků, kteří se vždycky potulovali poblíž. Ten teď s nadějí zvedl hlavu, když vycítil pohled zatěžkaný staletími. Když zjistil, kdo se na něj dívá, jen polekaně zabodl pohled do podlahy. Pověst ho předcházela. Usmál se. A závislák se dal do běhu.
Vzrušení ve vzduchu houstlo. Napadlo ho, jestli je to dílo jeho pána nebo množstvím natěšených diváků v hledišti. Stádo. Stádo dychtivých očí, skelných očí, které se na něj, stojícího v umělém světle, upírají. Vidí do nich. Po všechna ta staletí se základní touhy a sny nemění. Kdyby tak tušili. Ale není jim dáno. Mohou vnímat jen ten střípek, záblesk snu ve světle reflektoru. Světlo. Jak asi vypadá okolí ve dne? Zalité letním sluncem, které prohřeje zkřehlou kůži? Tak dlouho necítil teplo slunečních paprsků, nedokáže mu teď už žádné teplo proniknout až do nitra, zahnat ten mráz. Nebýval vždycky takový pesimista, ale měl čas přemýšlet, v těsném prostoru uzamčen pod křížem. Býval dobrý věřící, proč ho teď kříž, který zbožně tiskl v ruce, pálí a bodá do očí stříbrným jasem?! Něco z jeho zloby proniklo maskou a odrazilo se mu ve tváři. Diváci před ním ucuknou, v obličeji strach. Jen se bojte, máte proč. Jsem dravec a jen blázen strčí ruku do tlamy lvovi. Rozprostře moc, nechá ji šlapat po životech pod sebou. Jen se dívejte, mrtvý šlape po duších živých. Tedy, pokud něco takového máte. Ona je jako svědomí. To můžete taky potlačit, umlčet. Umlčíte tím svou duši. Ví, o čem mluví, zatímco sleduje arogantní výraz v odrazu zrcadla po vystoupení. Téměř perfektní hnědé oči mu vrací pohled stejně netečně a chladně, jako se cítí.
Napětí povolilo, dav se uklidnil a odešel, pro tentokráte nasycen. Narozdíl od něj. Hlad – prokletí, které ho pronásleduje na každém kroku. Pátravě se rozhlédne, jestli je někdo poblíž. Dokonce vyjde na chodbu, aby se přesvědčil. Vrátí se neslyšně zpět do šatny, mine zrcadlo a chladné sklo odráží chvíli jen jeho široká záda. Do ticha zazní mrazivé zasyčení, tiché lupnutí. Místností se rozlije pach krve a vůně něčeho dalšího. Aubrey se usadí spokojeně do křesla. Poprvé za celý večer mu arogantní maskou pronikne opravdová radost. Svět nakonec nevypadá tak ponuře. Usměje se a nebere si další lžičku studené hmoty z kelímku s obrázkem mrože na obalu.
(Věnováno yohannce, která zmrzlou sladkostí vyhnala chlad z jednoho dlouho mrtvého srdce.)
KONEC
Zpět
Komentáře: