Vězeň 8-12-8
Gruppenführer Heydrich se po krátkém pracovním rozhovoru rozloučil se svým podřízeným dr. Wernerem Bestem (tehdejší šéf oddělení 1 v gestapu). Začal procházet jeho sepsané návrhy, když ho vyrušilo pronikavé zazvonění telefonu. Heydrich zvedl sluchátko a hlas jeho sekretářky mu oznámil, má hovor od samotného Reichsführera Himmlera.
„Můžete ho přepojit,“ řekl sekretářce na druhém konci drátu Heydrich.
Známý zvuk ve sluchátku prozradil, že telefony v kanceláři Gruppenführera a Reichsführera byly v ústředně úspěšně spojeny. Ještě než se Heydrich stačil zeptat, čemu vděčí za to štěstí, že byl poctěn Reichsführerovým telefonátem, jeho šéf ho spěšně pozdravil a pak hned přešel k věci.
„Připravte se na výslech vězně 8-12-8, dneska. Nejsou žádné těžkosti, které by mohly akci narušit, nebo ano?“ zeptal se netrpělivě.
„Ani v nejmenším,“ uklidnil ho Heydrich. „Všechno může proběhnout podle obvyklého plánu.“
„Výborně. Zatím Heil,“ skončil Himmler stručný hovor a zavěsil dříve, než Heydrich mohl říct své „Heil“.
Heydrich se se spokojeným úsměvem opřel zády o opěradlo své židle. Konečně. Už to byly téměř dva týdny, co naposled došlo k události nazývané „Výslech vězně 8-12-8“. Heydrich ve skutečnosti očekával tento Reichsführerův hovor každým dnem a nemohl se dočkat. Takže dnes v noci…
O několik hodin později Heydrich postával před budovou na Prinz-Albrecht-Strasse 8 (sídlo gestapa) a čekal na příjezd svého šéfa. Po nějaké době zaslechl zvuk blížícího se automobilu. To musí být on. Kdo jiný by sem také jezdil v tuhle noční hodinu? Auta, která touhle dobou jezdí ulicemi celého Berlína by se s trochou nadsázky dala spočítat na prstech jedné ruky.
Mercedes zastavil u kraje vozovky a řidič vystoupil na chodník. Heydrich se podíval na hodinky. Je tu dokonce dřív než bylo domluveno… Vyměnili si pohledy a pak beze slova zamířili ke dveřím budovy. Procházeli chodbami a stále ani jeden z nich nepromluvil. Ticho narušoval jen zvuk jejich kroků, protože v centrále gestapa nebyl nikdo kromě nich. Většina zaměstnanců totiž odpoledne odcházela domů a z několika málo těch, kteří obvykle zůstávali v centrále přes noc, byla část výjimečně propuštěna z práce dříve a část dostala od Heydricha „zvláštní úkol“, totiž jít pozorovat nějaké určité místo celou noc a ráno pak nahlásit, zda si všimli něčeho podezřelého. Heydrich se ušklíbl nad tím, jak mu všichni ti troubové celí roztřesení strachy přijdou ráno hlásit, že nic nezjistili, jak on se na to zatváří rozmrzele, postěžuje si, že šéfuje bandě pitomců a vyhodí je ze své kanceláře.
Heydrich s Himmlerem sešli po schodech do suterénu, minuli několik dveří, až konečně dorazili k těm správným. Himmler se lehce zachvěl, když za nimi jeho podřízený zamykal zesílené dveře, speciálně upravené tak, aby spolu se silnými zdmi tvořily téměř dokonale zvukotěsný prostor, jaký je pro „zostřený výslech“ osob zapotřebí.
Heydrich se posadil na židli pro vyšetřujícího, která stála za stolem, zatímco Himmler zůstal poněkud nepříhodně stát uprostřed místnosti. Heydrich si ho změřil zkoumavým pohledem od hlavy až k patě a pohodlně se na židli opřel. „Řekl bych, že můžeme začít osm-dvanáct-osmičko… Svléknout. Všechno,“ přikázal tónem, který nepřipouštěl jakoukoli formu odporu.
Himmler začal poslušně sundávat jednotlivé části své uniformy a odkládat je na opěradlo židle pro vyslýchaného. Černé sako, černá kravata, silné brýle položené na stůl, pak černé kožené holínky a tmavé ponožky umístěné pod židli, černé kalhoty, světle hnědá košile a jako poslední bílé trenýrky, až tam nakonec stál úplně nahý a čekal na další rozkaz.
Heydrich vstal ze své židle, obešel stůl, přičemž z něj sebral železná pouta, a zastavil se až u svého znepokojením a netrpělivostí se téměř třesoucího šéfa. Ne zrovna ohleduplně ho otočil čelem ke zdi a prudkým šťouchnutím ho přirazil ke špinavé studené stěně, kde mu rychlým nacvičeným pohybem přicvakl pouty ruce nahoru k vodorovně vedoucí trubce od topení.
Himmler cítil, jak s každým úderem jeho srdce proudí stále větší a větší dávky adrenalinu i do těch nejvzdálenějších buněk jeho těla. Železo zařezávající se do zápěstí a až skoro bolestivé očekávání - pro něj tak důvěrně známý pocit, přinášející příslib dokonalého požitku. Jeho rostoucí vzrušení začínalo být v tuhle chvíli na první pohled patrné. A to ještě ani nezačali. Ale dnes to bude jiné než obvykle, tentokrát neprohraje, tentokrát to vydrží déle než jeho soupeř. Snad…
Heydrich se nemohl v duchu nepozastavit nad výjimečností té chvíle. Reichsführer SS, jeden z nejmocnějších mužů Říše a jeho přímý nadřízený před ním stojí nahý a spoutaný. Naprosto bezbranný a zranitelný. Ani sám Hitler nad ním nikdy neměl takovou moc, jako má teď on. A ta moc byla tak opojná a zároveň neuvěřitelně návyková. Právě teď se Heydrich cítil jako narkoman, kterému se žilami rozlévá dávka jeho drogy a ulevuje mu dočasně od všech bolestí a strastí.
„Dobře víš, co od tebe chci,“ slyšel Himmler těsně za sebou Heydrichův tichý hlas, který mu navodil pocit, jako by měl v páteři místo míchy ledovou tříšť.
„Neřeknu to. Dneska ne,“ odpověděl Himmler skoro až omluvně.
Heydrich se k němu naklonil tak, že se rty málem dotýkal jeho ucha. „Jak chceš. Ale budeš litovat. Budeš kňučet bolestí a proklínat den, kdy ses narodil. Až budeš nakonec stejně prosit o milost a řekneš cokoliv budu chtít. Jako pokaždé.“ Výhrůžný šepot znějící tak trochu jako syčení podrážděné kobry a Heydrichův horký zrychlený dech na jeho uchu způsobily, že Himmlerův napůl ztuhlý penis přešel do stavu absolutní erekce.
Heydrich odstoupil od své „oběti“ a bez většího spěchu došel ke stolu, kde si svlékl sako své uniformy, odvázal kravatu a odepnul hodinky z levého zápěstí. Vše odložil na stůl. Rozepnul horní dva knoflíky své košile, pak manžety a vyhrnul si rukávy až po lokty. Pak otevřel zásuvku stolu a vytáhl z ní malou plechovou krabičku. Pobaveně se ušklíbl, když viděl, jak se Himmler začíná netrpělivě ošívat, ale rozhodl se že už ho nebude trápit dalším zdržováním. Koneckonců existuje přece spousta zajímavějších způsobů mučení…
Cestu zpátky k Himmlerovi tedy Heydrich urazil tak rychle, jak jen je možné, má-li být současně zachováno dekorum. Otevřel krabičku a odhalil tak její obsah - jako prst dlouhé železné jehly, které byly při některých ostrých výsleších zapichovány vyslýchanému pod nehty.
Himmler vykřikl bolestí, když se první z jehel zabodla do kůže na boční straně jeho hrudi pod zvednutou paží, postupovala podél jeho žebra, až se konečně asi po třech centimetrech opět vynořila na povrch. V místě vpichu se začala formovat kapička krve a když už byla dost velká a těžká, vydala se na cestu dolů po Himmlerově boku. Ale to už Heydrich vytahoval z krabičky druhou jehlu a nevěnoval přitom žádnou pozornost vlastnímu narůstajícímu vzrušení. Pomalu zasouval druhou jehlu pod kůži Reichsführera jen o kousek níže než tu první. Když její špička opět vykoukla na světlo, Heydrich ji srovnal tak, aby obě jehly byly přesně nad sebou. Tentokrát žádná krev netekla, ale Himmlerova bolest nebyla o nic menší, i když teď už ze sebe vydal jen zasténání skrz pevně sevřené zuby.
Heydrich pokračoval s dalšími jehlami směrem dolů a každou další vždy s pečlivostí sobě vlastní urovnal tak, aby byla přesně pod tou předchozí, než se konečně dostal až k pasu. Zálibně si prohlédl své dílo - dvanáct jehel dokonale seřazených nad sebou jako příčky žebříku, od některých vedly úzké proužky pomalu zasychající krve.
Himmlerova erekce už delší dobu naléhavě volala o pozornost, ale nikdo se jí nevěnoval, ať už z nezájmu v jednom případě nebo kvůli omezení možnosti pohybu v případě druhém. Himmler zauvažoval, jestli by přece jenom nebylo lepší to vzdát, ale okamžitě tu myšlenku zavrhl. Přece se dočká, stačí jen vydržet. Bylo by to ale mnohem jednodušší, kdyby nebyl tak zatraceně vzrušený. Uklidnil se myšlenkou na to, že co týká vzrušení, jeho mučitel na tom nemůže být o mnoho lépe.
A skutečně, Heydrichovi už byly jeho kalhoty velice těsné. Odolal ale touze už teď se jich zbavit a zmocnit se Himmlerova bezbranného těla i přesto, že o to ještě neprosil. Místo toho odešel ke skříni, kterou otevřel a vytáhl z ní kožený bič. S ním se vrátil k místu, kde na něj čekal jeho v tuto chvíli všechno jiné než šéf.
Himmler sevřel ruce v pěsti. Bylo mu jasné, že Heydrich se jen tak nevzdá. Tlumeně zakňučel, když bič se zasvištěním dopadl na jeho záda a nechal po sobě výrazný červený pruh. Zdálo se mu, jako by se veškerá krev z jeho těla shromáždila do jeho až k bolesti ztvrdlého pulzujícího penisu. Má vůbec nějakou šanci tenhle nerovný souboj v sebeovládání vyhrát? Přece se to musí jednou podařit. Aspoň jedinkrát! Donutit Heydricha, aby si ho hladově a brutálně vzal hned, protože už nedokáže udržet svou touhu na uzdě, a ne až potom, co o to bude žebrat. Už je tak blízko. Himmler to cítil. Nebude to trvat dlouho - nemůže. Vytrvat!
Další ránu dopadnuvší na jeho záda doprovodil Reichsführer bolestným syknutím. Heydrich si olízl rty a pak se zhluboka nadechl. Na spodním prádle už se mu dávno vytvořil mokrý flek, který teď studil. Himmler si snad vážně usmyslel, že tentokrát může zvítězit. To mu vyvrátí. Musí. To by byla ostuda, kdyby ztratil kontrolu jako první, když je ve výhodě. Mučit je přece zákonitě vždy snazší, než mučení snášet.
Odhodlání vydržet přimělo Heydricha ke třetí ráně, o něco prudší než dvě předchozí. Když se bič zakousl do Himmlerovy kůže v oblasti beder, podlomila se mu kolena a jeho tělo zůstalo viset za zápěstí připoutaná k trubce od topení. Když se vyškrábal zpátky na nohy, v jeho nejnovější ráně už se leskly jemné kapičky krve. Ta bolest byla neskutečná. Otupovala jeho myšlení a udržovala vzrušení na nejvyšší možné úrovni.
Další dvě ostrá šlehnutí biče směřovala do oblasti kolem Himmlerových lopatek. Jeho skoro vařící se krev si našla další cestu, kudy dokázala uniknout ze svého žhnoucího vězení na povrch, kde se mohla zchladit. Oči pálily z úporné snahy zadržet slzy bolesti.
S další ranou Heydrich zamířil podstatně níže - bič tentokrát poznamenal dosud neporušenou kůži na zadní straně Himmlerových stehen a způsobil mnohem horší poranění než předtím na zádech. Slabá kůže byla úplně roztržená a krev v rozšklebené ráně už netvořila jenom drobné kapičky, ale stékala v tenkých stružkách dolů. Tohle musí nepředstavitelně bolet, pomyslel si Heydrich. Přesto to je ale Reichsführerovi očividně málo, když stále tak tvrdošíjně odmítá uznat svou porážku.
Himmlerovi už stékaly po tvářích slzy, když zaslechl zasvištění následované prásknutím, jak bič svým prudkým nárazem rozerval kůži uprostřed jeho zad. Zařval bolestí. Ty rány jsou čím dál silnější, ještě jedna taková a vzdá se. Heydrich je naprosto neporazitelný a nevýslovně brutální ďábel, byla chyba myslet si, že má proti němu aspoň minimální šanci.
Už to nevydrží. „Čím se to ten zatracený parchant nadopoval, že to vydržel tak dlouho a pořád se nezdá, že by se v dohledné době chystal konečně podlehnout?“ ptal se Heydrich sám sebe. Pak se uchýlil k poslednímu zoufalému nápadu. Jestli nezabere ani tohle, vrhne se na Himmlera jako hladový vlk na vypasenou ovci a bude mu jedno, jestli o to prosil nebo ne… Odhodil bič, sklonil se k zádům plným krvácejících šrámů a začal z nich slízávat teplou červenou tekutinu se slabou kovovou příchutí. Nejprve stékající proužky pod největší ranou a pak i v mělčích šrámech ty napůl zaschlé kapky, na jejichž místě se po olíznutí hned objevovaly nové kuličky z čerstvé krve.
Himmler se lehce zachvěl. Heydrichův vlhký jazyk v jeho horkem žhnoucích ranách pálil, jako by po sobě místo obyčejných slin zanechával sůl a pepř. Když se bezohledně vnořil do nejhlubšího šrámu způsobeného posledním a nejprudším šlehnutím biče, Himmler zavyl a jeho penis sebou zaškubal, jako by chtěl explodovat. Definitivně se rozhodl, že své utrpení konečně skončí. Vítězství se odkládá na neurčito…
„Chci tě,“ řekl tichým a chvějícím se hlasem.
Po Heydrichově tváři přeběhl samolibý úsměšek. Okamžitě zapomněl na obavy, že by mohl být poražen. Narovnal se a naklonil hlavu k Himmlerovu uchu. „A dál?“ zašeptal.
„Prosím. Strč ho do mě. Pro všechno na světě, udělej to…“ dostal ze sebe Himmler. Naléhavost v jeho hlase byla jasně patrná.
S tím se Heydrich spokojil. Vzhledem k vlastní neudržitelné touze se rozhodl, že tentokrát nebude od Himmlera vyžadovat další a další prosby jako obvykle. O kousek ustoupil, zbavil svého oblečení tak rychle, jak jen byl schopen a pak se přitiskl k bezmocnému třesoucímu se tělu před sebou. Zatímco rukama sklouzával dolů po Himmlerových bocích, čímž zavadil o každou z dvanácti jehel, které byly v jeho pravém boku zabodnuté, zakousl se mu do kůže v místě, kde šíje přechází v rameno. Jako zázrakem kůže zůstala neporušená, jen s výraznou nafialovělou stopou po zubech, kolem které se určitě zanedlouho vytvoří modřina.
Pak Heydrich vrazil Himmlerovi koleno mezi stehna, aby ho přinutil roztáhnout nohy. Když se mu to podařilo, rozevřel hrubě jeho půlky a jedním dlouhým přírazem do něj vnikl až po kořen svého jako kámen tvrdého penisu.
Himmlerovi se z hrdla vydral ochraptělý výkřik a nehty jeho vlastních rukou se mu zaryly do dlaní. Cítil, že krvácí, ale bylo mu to jedno. Každý Heydrichův pohyb po tom barbarském vpádu mu působil muka, ale přesto chtěl víc. Jeho prostata naléhavě volala po dalším a dalším doteku penisu, který zraňoval a přitom byl zároveň původcem neuvěřitelné slasti. Netrvalo dlouho, než se Himmlerovým tělem rozlila vše splachující vlna rozkoši a ušmudlaná zeď před ním byla pokropena sprškou jeho spermatu. Jen o pár chvil později za sebou Himmler uslyšel tiché zasténání a cítil, jak se mu v těle mísí jeho vlastní krev se semenem jeho mučitele.
Heydrich po pár minutách potřebných ke zklidnění několikanásobně zrychleného dechu a srdečního tepu odešel od Himmlera, visícího za zápěstí na trubce, k umyvadlu, navlhčil hadr, který ležel vedle a začal ze sebe stírat krev Reichsführera SS. Budova ústředí gestapa měla vedle svých mnoha předností i nevýhodu v podobě chybějících sprch, takže důkladnější očista musela počkat na příhodnější dobu. Když už byl poměrně čistý, oblékl si Heydrich znovu to, co před nedávnem tak spěšně odkládal. Sebral ze stolu drobný klíček, kterým pak odemkl Himmlerova pouta. Ten se dobelhal ke stolu a položil se na něj na břicho. Heydrich pomalu a opatrně vytahoval z Himmlerova těla železné jehly, přičemž každou z nich otřel hadříkem a vrátil do plechové krabičky. Pak vytáhl z připravené lékárničky lahvičku desinfekčního roztoku s balíčkem vaty a začal omývat rány na zádech svého nadřízeného.
„Tentokrát jsem to přehnal,“ prolomil Heydrich už tak dlouho trvající ticho, zatímco ošetřoval zranění, která krátce předtím sám způsobil. Odpovědí mu bylo Himmlerovo nesouhlasné zamručení, i když tentokrát si Reichsführer skutečně nemohl stěžovat na příliš jemné zacházení, jak občas míval ve zvyku.
Jakmile byly všechny rány vyčištěny, Himmler pomalu s bolestným syknutím vstal a nechal se ovinout čistě bílým obvazem, kterým ve spodních vrstvách na některých místech stále ještě prosakovala krev. Když i poslední červené skvrnky zmizely pod vrstvou bílé látky a volný konec obvazu byl upevněn tak, aby se nerozmotával, sebral Himmler ze židle svou uniformu a začal se oblékat.
Heydrich mezitím vrátil krabičku s jehlami do zásuvky stolu, pouta a bič do skříně. Hadrem utřel krev a sperma z podlahy a také skvrnu na zdi. Po té nejspíš zůstane šmouha, pomyslel si, ale zeď byla naštěstí tak špinavá a místnost tak mizerně osvětlená, že si toho nikdo ani nevšimne a i kdyby ano, určitě ho nenapadne, od čeho šmouha je…
Když byly všechny stopy zameteny, uvázal si Heydrich svou černou kravatu a oblékl černé sako uniformy. Hodinky schoval do kapsy. Poté co Himmler, už kompletně oblečený ve své rovněž černé uniformě s reichsführerovskými výložkami, vyšel ze dveří, zkontroloval Heydrich pohledem ještě jednou, jestli nezapomněl na nějakou maličkost, která by mohla prozradit jejich přítomnost, a vydal se za ním.
„Dám vám vědět, hned jak zase budu moci normálně chodit a sednout si,“ prohodil Himmler, během chůze potemnělou chodbou.
„Jistě,“ odpověděl Heydrich a potlačil nutkání zasmát se Himmlerově usilovné snaze zakrýt kulhání.
Když oba muži vyšli z budovy, Reichsführer nastoupil do svého automobilu, nastartoval a odjel ulicí osvětlenou pouličními lampami. Zatímco se zadní světla Himmlerova Mercedesu vzdalovala, Heydrich zamířil o několik desítek metrů dále, kde stál zaparkovaný jeho vůz stejné značky, a uvažoval, jak dlouho potrvá, než mu jeho nadřízený opět zatelefonuje kvůli další schůzce. Trochu mu vadilo, že je odkázaný na telefonát, který přichází nepravidelně, podle toho, kdy má jeho šéf na setkání čas a náladu, ale při bližším zamyšlení musel jako vždy dojít k závěru, že jejich tajná dohoda je více než fér. Himmler má zvláštní choutky, on je přinejmenším ochotný jim vyhovět. Himmler určuje termín, on program. Tím se jeho mysl dostala k otázce, co si připraví pro další „výslech vězně 8-12-8“. Chtěl Reichsführera opět překvapit něčím novým, a tak přemýšlel o možnosti použít čestnou dýku SS či ostnatý drát, až nakonec usoudil, že bude lépe počkat na okamžitý nápad, jaký obvykle přichází zcela náhodně v nějaké běžné denní situaci. Přece jenom po dnešním „výslechu“ bude zotavení nějakou dobu trvat, takže má dost času…
Mezitím plavovlasý Gruppenführer došel až ke svému autu, nastoupil a jako vždy se staženou střechou se rozjel ztichlým městem k domovu, zatímco vítr ochlazoval jeho vzrušením stále ještě horkou hlavu. Zvuk motoru postupně zeslaboval, až nakonec budova na Prinz-Albrecht-Strasse zůstala tichá a osamělá mezí ostatními touto dobou stejně opuštěnými domy.
KONEC
Zpět
Komentáře: