Zakázané ovoce
1. část
Gruppenführer (hodnost v SS – odpovídá hodnosti generálporučíka) Reinhard Heydrich seděl dopoledne 2. července 1941 ve své kanceláři a naposledy kontroloval týdenní hlášení RSHA (Reichssicherheitshauptamt = hlavní říšský bezpečnostní úřad) pro Reichsführera SS (nejvyšší velitel SS – odpovídá hodnosti maršála) Heinricha Himmlera. Ručně připsal pár poznámek a pak se podíval na hodiny, visící na zdi. Je nejvyšší čas. Urovnal papíry se svým hlášením a vyšel ke dveřím.
„Kdyby za mnou někdo přišel, řekněte mu, ať počká, než se vrátím.“ Řekl sekretářce, píšící na stroji v předpokoji jeho kanceláře.
„Samozřejmě pane Gruppenführere.“ Odpověděla sekretářka a pokračovala v psaní kopie oficiálního dopisu pro ministra vnitra.
Heydrich vyšel na chodbu a zamířil ke kanceláři Reichsführera. Cestou potkal několik příslušníků SS v uniformách barvy polní šedi. Na jejich „Heil Hitler!“ odpovídal nedbalým mávnutím ruky.
Prošel spletí chodeb komplexu budov na Prinz Albrecht-Strasse, podobající se bájnému krétskému Labyrintu, až se dostal do předpokoje Himmlerovy kanceláře, kde ohlásil svou návštěvu Himmlerovu tajemníkovi Brandtovi. Poté si sedl na lavičku a čekal, až bude přijat Reichsführerem.
Heydrich samozřejmě mohl poslat hlášení po některém ze svých podřízených, ale to dělal jen zřídka. Rád chodil za Himmlerem osobně. Pravidelné schůzky s Reichsführerem měly pochopitelně příznivý vliv na jeho kariéru. Vždyť mu také většinou nosil zprávy o dobrých výsledcích práce svého úřadu a Reichsführer vždy oceňoval jeho schopnosti.
Ale Gruppenführer Heydrich měl ještě další důvod, proč se rád setkával se svým šéfem. Miloval ho. Už téměř deset let, tedy od chvíle, kdy ho poprvé potkal.
Nenáviděl se za to, ale vždy, když byl v přítomnosti Reichsführera, jeho tep se zrychlil a celým tělem mu projíždělo zvláštní mravenčení. Heydrich pokaždé musel bojovat s nutkáním políbit svého šéfa, strhat z něj oblečení a prozkoumat každý kousek jeho těla. Zpočátku doufal, že to časem přejde, ale bylo to snad čím dál horší.
Stálo ho to mnoho sil, ale nedal na sobě nikdy nic znát. Prozrazení něčeho takového by ho totiž stálo kariéru a možná i život. Proto také kdysi zdvořile odmítl tak velkou poctu, jakou byla Himmlerova nabídka tykání. Nechtěl se s Himmlerem příliš sblížit, to s sebou neslo riziko, že by v Reichsführerově přítomnosti mohlo jeho sebeovládání, třeba vlivem alkoholu, selhat a jeho „kostlivec ve skříni“ by byl objeven.
Zároveň ale Heydrich rád chodil do Reichsführerovy kanceláře pracovně, protože tak s ním mohl mluvit a být mu nablízku, aniž by vzbudil jakékoliv podezření. Také většinou nosil Himmlerovi dobré zprávy a vždy se uvnitř přímo tetelil blahem, když viděl, jak je jimi Reichsführer potěšen. Navenek ale vždy zachoval kamennou tvář.
„Můžete vstoupit.“ Informoval Heydricha Brandt. Gruppenführer vešel do místnosti a zavřel za sebou těžké dubové dveře.
Srazil podpatky, vztyčil pravou paži a předpisově pozdravil: „Heil Hitler!“
„Heil,“ odpověděl Reichsführer. „Právě včas, jako vždy… Posaďte se.“ Pokynul rukou k židli, stojící u jeho psacího stolu naproti němu.
Heydrich poslechl a podal Himmlerovi složku. „Prosím.“
„Děkuji. Předpokládám, že vše funguje tak, jak má.“ Řekl Himmler a otevřel desky.
„Víceméně. Až na jednoho šiřitele protistátních letáků, po kterém zatím Gestapo pátrá.“
Himmler pokývl hlavou. „Jak postupuje vystěhovávání Židů?“
„Tento týden emigrovalo 272 rodin, z toho 216 do Palestiny. Celkem jde o 595 Židů, kteří uhradili částku téměř 10 milionů říšských marek. Podrobné informace najdete v hlášení úřadu VII, skupiny B, referátu 2.“ Podal Heydrich vyčerpávající odpověď.
„Určitě už jste něco zaslechl o plánovaném konečném řešení židovské otázky…“ začal Himmler.
„Samozřejmě. Emigrace jsou příliš pomalé a nákladné. Navíc teď po zahájení operace Barbarossa jsou značně ztížené podmínky, proto v nejbližší době očekávám pověření SS ke konečnému řešení. Předpokládám, že vzejde od říšského maršála Göringa, protože Vůdce si jistě nebude přát být s podobnými záležitostmi osobně spojován.“ Odpověděl Heydrich formálním tónem.
Himmler byl téměř šokován šířkou Heydrichových informací. „Vaše zpravodajská síť funguje skutečně znamenitě. Nejspíš znáte dopředu i výsledky fotbalových zápasů.“ Zažertoval.
Heydrich se pousmál. „To by byla katastrofa pro sázkové kanceláře…“
„A zjistil jste nějaké novinky z ministerstev?“ Zajímal se Reichsführer.
„Kromě toho, že doktor Goebbels má další nový objev, asi nic o čem byste nevěděl.“
„Děkuji za hlášení,“ ukončil Himmler formální část rozhovoru. „Máte dnes hodně práce?“
„Nijak zvlášť, v porovnání s jinými dny.“ Odpověděl Heydrich. „Proč se ptáte?“
„V poslední době mi připadáte přepracovaný, měl byste si vzít dovolenou. Vyřiďte dnes jenom ty nejnaléhavější záležitosti a jděte domů co nejdříve, abyste si aspoň trochu odpočinul.“
„Děkuji Reichsführere.“ Řekl Heydrich a postavil se do pozoru. „Heil Hitler!“
„Heil Hitler.“ Odpověděl Himmler a sledoval svého podřízeného, jak odchází.
*****
Heydrich vešel do hospody, která byla na Prinz-Albrecht-Strasse poblíž jeho pracoviště. Domů se mu nechtělo. Tedy ne v náladě, v které momentálně byl. Jeho manželka Lina není hloupá a hned by poznala, že ho něco trápí. Na nic by se nevyptávala, ale dělala by si starosti. Přestože Heydrich svou ženu nikdy doopravdy nemiloval, vážil si jí a nechtěl, aby se zatěžovala jeho problémy.
Co se týkalo jeho ženy, nebyl si ani jistý, jestli ona někdy milovala jeho. Jejich vztah byl založen na vzájemném pochopení a toleranci. Možná by se dal dokonce nazvat přátelstvím. Proto Lina svému manželovi tolerovala všechny jeho milenky, ty na jednu noc i ty dlouhodobější, a on zase snášel její pletky se svým podřízeným Schellenbergem. Někdy se Heydrich dokonce bavil tím, že v hovoru se Schellenbergem udělal drobnou narážku na svou ženu a zlomyslně pozoroval, jak jeho podřízený bledne. „Ten mizera si myslí, že o něm nevím.“ Říkal si v duchu a užíval si Schellenbergův strach, jako kočka, pohrávající si s ulovenou myší.
Teď se ale Heydrich cítil skutečně mizerně. Neustále se mu drala na mysl bezvýchodnost jeho situace. Je odsouzený k tomu, aby až do smrti tajil své city. Ale patří mu to. Nejenže je zvrácený homosexuál, to by se ještě dalo snést, ale co je horší, je beznadějně zamilovaný do snad nejnevhodnější osoby, kterou vůbec mohl najít.
Podobné depresivní stavy Heydricha nepřepadaly příliš často, ale když něco takového přišlo, dalo se to řešit jen dvěma možnými způsoby: prací nebo alkoholem. A protože z práce byl poslán domů, zbývala Heydrichovi jen jedna možnost.
Gruppenführer se posadil ke stolu a přivolal číšníka.
„Přineste mi sem skleničku a láhev whisky.“ Objednal si.
„Pane, nemyslím si že je dobrý nápad…“
„Nejste tu od toho, abyste myslel. Když vám říkám, abyste přinesl láhev whisky, tak ji koukejte přinést.“ Zavrčel Heydrich výhrůžně. A pak tiše, tak aby to slyšel jen číšník, dodal: „Ve vašem vlastním zájmu…“
Číšníkovi přejel mráz po zádech. Věděl, koho má před sebou, a stejně tak dobře věděl, že s Gruppenführerem Reinhardem Heydrichem není radno si zahrávat. Proto si pospíšil, aby splnil zákazníkovo přání.
Hned jak byl obsloužen, napil se Heydrich té zlatohnědé tekutiny. Je dobrá, s tou uběhne minuta jako sekunda a hodina jako minuta, problesklo mu hlavou a dal si další doušek.
*****
Himmler si sundal brýle a promnul si oči. Dneska měl spoustu práce. Ještě, že už má všechno hotovo. Nasadil si zpátky své silné brýle a vstal od stolu. Sebral z něho několik papírů, které vzal s sebou. Přešel k věšáku, sundal z něj svou brigadýrku s odznakem umrlčí lebky a nasadil si ji na hlavu. Prošel dveřmi do předpokoje své kanceláře, zamkl dveře a klíč schoval do kapsy.
„Už odcházím. Tohle zařaďte do kartotéky a můžete jít také.“ Řekl Himmler Brandtovi, zatímco mu podával své papíry.
„Jistě pane Reichsführere.“ Odpověděl Brandt. „Heil Hitler!“
„Heil.“
Himmler procházel chodbami, prázdnými a tichými, úplně jinými než ve dne, kdy byly rušné jako ulice velkoměsta.
Vždy pracoval dlouho do noci a odcházel mezi posledními. Jeden z mála, kdo obvykle zůstával v práci ještě déle, byl Heydrich. Miluje tolik svou práci a prospěšnost Říši, nebo spíš moc, kterou mu další a další nové funkce, které získává, přinášejí? Himmler si nebyl jistý. Měl mezi svými podřízenými muže, fanaticky oddané Vůdci, Říši a nacistické myšlence, i bezpáteřní, ale schopné kariéristy, kteří by stejně horlivě pracovali pro kohokoliv jiného, kdyby jim to přineslo moc a peníze. Ale kam zařadit Heydricha? Těžko říct, možná do obou škatulek zároveň, možná ani do jedné. Upřímně řečeno, Gruppenführer Heydrich byl pro Himmlera vždy záhadou. Vždy se choval tak odtažitě a chladně, až ho občas Himmler podezíral, že se nad něj vyvyšuje kvůli svému téměř dokonale árijskému vzhledu, který Himmler očividně postrádá. Tuto myšlenku ale vždy rychle zavrhl, protože Heydrich se k němu vždy choval se vší zdvořilostí a velkou úctou. Dokonce i Heydrichova pověstná arogance se při jednání s ním snížila na naprosté minimum.
Himmler došel v zamyšlení nad svým podřízeným až ke vchodu budovy, střeženému dvěma příslušníky SS. Vyšel na ulici a zamířil k rohu Prinz-Albrecht-Strasse, kde na něj čekalo auto s řidičem. Při své cestě před sebou viděl, jak se někdo vypotácel ze dveří hospody. Když se Himmler dostal o kousek blíž, poznal v něm šéfa RSHA.
„Heydrichu, co tu ještě děláte?“ Zeptal se.
„H-Heil Hitler…“ zamumlal Heydrich a pak se musel opřít o zeď domu, protože stát zpříma mu v jeho aktuálním stavu dělalo problém.
„Vždyť jste úplně namol!“ Řekl vyčítavě Himmler. „Co vás k tomu proboha vedlo? Opíjením se si jedině uškodíte.“
Heydrich se ušklíbl. „Jako by vám na mně záleželo…“
„Samozřejmě, že mi na vás záleží…“ odpověděl Reichsführer skoro dotčeně. „Tak jako na každém mém podřízeném.“ Chtěl dodat, ale nestihl to, protože Heydrich ho skoro celou svou vahou přitiskl ke zdi v celkem úspěšném pokusu ho políbit.
Himmler byl zprvu tak překvapený a zmatený, že dovolil Heydrichovu jazyku proniknout mezi své rty a probádávat jeho ústa. Když si ale po chvilce uvědomil, co se děje, sebral všechny své síly a odstrčil od sebe svého opilého podřízeného. Ten zavrávoral, ale nakonec se mu podařilo udržet se na nohou.
„Co to do vás vjelo člověče?!“ Téměř zaječel Himmler.
Heydrich ztěžka polkl. „Já…já…nechápu…o-omlouvám se…“ blábolil nesouvisle.
Himmler se rozhlédl. Široko daleko nebyl nikdo, kdo by mohl tuhle jejich dokonale nepatřičnou scénu vidět. Ulevilo se mu.
„Vezmu vás domů. V tomhle stavu by se vám mohlo ještě něco stát.“ řekl Himmler Heydrichovi. „Opřete se o mně.“ Dodal po krátkém zaváhání, protože viděl, že cesta k autu by pro Heydricha byla bez opory dosti náročná.
Heydrich položil levou paži na Reichsführerova ramena a přenesl na něj část své hmotnosti. Himmler pod tou vahou sotva šel, ale nakonec se mu povedlo dostat se i se svým nákladem k autu. Otevřel dveře svého opancéřovaného Mercedesu a nacpal Heydricha na zadní sedadlo. Zabouchl dveře a sám si sedl na místo vedle řidiče. Poté, co řekl řidiči Heydrichovu adresu, auto se rozjelo tím směrem.
Černý Mercedes s poznávací značkou SS-1 zastavil před domem a Gruppenführer Heydrich se přes menší potíže vyškrábal ven.
„Snažte se nevzbudit manželku.“ Připomněl ještě svému podřízenému Himmler a povzdechl si, když slyšel nemístně hlasitou odpověď: „Rozkaz Reichsführere!“
Zatímco automobil jeho šéfa odjížděl, Heydrich, opřený o dveře, prohledával své kapsy ve snaze najít klíče. Když je konečně objevil, odemkl dveře a co nejtišeji vklouzl do domu.
*****
Tu noc Reichsführer nemohl usnout. Převracel se v posteli sem a tam, neúnavně hledal nejlepší polohu, ale spánek ne a ne přijít. Jeho myšlenky se neustále vracely k tomu drobnému incidentu na ulici před hospodou.
Rozhodně to nebyl nijak příjemný zážitek. Jak příjemné asi tak může být, když vás někdo málem rozmáčkne na zeď a pokusí se vám strčit jazyk skoro až do žaludku? A to je navíc ten někdo snad na kilometr cítit lihem a jen Bůh ví, čím vším dalším… Ne, skutečně to nebylo nic, na co by se stály fronty.
Himmler na to ale pořád musel myslet, jako by to snad mělo něco do sebe. Ta blízkost, teplo Heydrichova těla, tlukot jeho srdce… a síla, s jakou ho přimáčkl ke zdi… Proboha! Lekl se vlastních myšlenek. Přece se mu to nemohlo líbit! Líbat se s jiným mužem je přece nepřirozené, odpudivé, perverzní…
Himmler, vědomý si marnosti svých snah o usnutí, vstal, natáhl si na své světle modré pyžamo župan a šel do obývacího pokoje. Tam si rozsvítil stojací lampu, vytáhl z regálu knihu o diplomacii, která ho vždy zaručeně unavila, a uvelebil se v křesle. Otevřel knihu na založeném místě, které se nacházelo sotva ve čtvrtině svazku, a začal číst. Ještě se ani nedostal k obrácení listu, když se přistihl, že vůbec neví, o čem čte, ale zato v mysli stále vidí vysokého modrookého blonďáka, který mu dnes nedává spát.
Himmler zlostně zaklapl knihu. K čertu s Heydrichem! Nejenže se zpije pod obraz a vyvádí pak nepřístojnosti, ale ještě se mu navíc usídlí v hlavě a nenechá se odtud nijak vyhnat.
Himmler sáhl po kovovém pouzdře na cigarety a krabičce zápalek, ležících na stolku, vytáhl z pouzdra jednu cigaretu a zapálil si. Sledoval hodiny, které ukazovaly blížící se ráno, potahoval z cigarety a vyfukoval kroutící se závoje kouře.
Když dokouřil, rozmáčkl nedopalek o popelník a upřel pohled na velké okno do zahrady. Zíral do tmy, úplně bez hnutí, a ani si nevšimnul, že se mu zavírají oči a že usíná.
*****
Heydrich ve své kanceláři dodělával práci, kterou předešlý den nedokončil. Necítil se právě nejlépe, bolest hlavy už sice o něco ustoupila, ale dělala mu starost jedna mlhavá vzpomínka, o které nevěděl, jestli je skutečná, nebo jestli jde jenom o výplod jeho alkoholem pomateného mozku. Nezbývalo mu než doufat, že to druhé, ačkoliv tato možnost mu přišla jako ta méně pravděpodobná.
Zazvonil telefon. Heydrich ho zvedl. Vyslechl pár slov a zbledl. Reichsführer ho chce vidět. Co nejdříve. Obava se stala jistotou.
Jako by slyšel někoho cizího, jak jeho hlasem říká: „Zajisté Reichsführere. Za chvíli jsem tam. Heil Hitler.“
Zavěsil telefon a okamžitě vyrazil na chodbu. Spěchal, ani nevěděl proč, snad aby to měl co nejrychleji za sebou.
„Reichsführer už vás čeká.“ Oznámil mu Brandt na přivítanou.
Heydrich tedy rovnou vešel do kanceláře svého šéfa.
„Heil Hitler!“ Vypravil ze sebe skoro úplně klidně.
„Heil. Víte, nechtěl jsem vám to říkat po telefonu…“ Začal Reichsführer a Heydrich cítil, jak mu po zádech stéká kapička studeného potu.
Himmler pokračoval: „Telefonní linky mohou být odposlouchávány. Kancelář jsem prohledal, takže tady můžeme bez obav mluvit. Mám podezření, že Bormann něco připravuje. Je jisté, že se mu nelíbí rostoucí význam SS, a proto si myslím, že se bude snažit spojit s tlustým Hermannem (tj. Hermann Göring) nebo s Jedovatým Trpaslíkem (tj. Joseph Goebbels) a podkopat Vůdcovu důvěru ve mě a v SS.“
Heydrich s úlevou přikývl. „Rozumím. Budu mít oči na stopkách.“
„To doufám, je to důležité. Promiňte, že jsem vás sem tak hnal, ale včera jsem na to zapomněl a chtěl jsem to mít dnes co nejdříve vyřízené.“ Odpověděl Himmler.
„Pokud to je všechno…“ Chtěl se rozloučit Heydrich.
„Ještě něco. Dávejte si pozor na alkohol. Byla by velká škoda, kdyby vám pití zničilo kariéru. Jak pro vás, tak pro SS a pro Říši.“ Řekl Himmler s pohledem upřeným do Heydrichových světle modrých očí.
„Ovšem. Děkuji Reichsführere.“ Vypravil ze sebe Heydrich trochu v rozpacích. Pak se postavil do pozoru a vystřelil paži na pozdrav. „Heil Hitler!“
„Heil Hitler.“ Odpověděl Reichsführer od svého stolu.
Heydrich odcházel a cítil se, jako znovuzrozený. Snad nikdy dřív mu ze srdce nespadl takový balvan. Co balvan, přímo skála. Bylo velké štěstí, že Reichsführer vzal tu včerejší událost jen jako opilecký výstřelek, protože homosexualita je něco, co se v Říši netoleruje a v SS už vůbec ne. Kdyby se to provalilo, byl by Heydrich degradován a poslán na východní frontu do nějaké sebevražedné akce. Přesně tak, jak to praktikoval i on s vlastními lidmi, kteří se stali nepohodlnými nebo věděli příliš. To by bylo v tom lepším případě. V horším by byl poslán označený růžovým trojúhelníkem do některého z koncentračních táborů.
To by byla vskutku odporná ironie, skončit na místě, kam sám dostal tolik „podlidí, zločinců a asociálních živlů“. Mezi lidmi, kterým zařídil ve většině případů doživotní pobyt v Dachau, Sachsenhausenu či jinde, bylo i mnoho homosexuálů. Ani ty však nikdy nelitoval, byla to jen a jedině jejich vina, že se svou úchylností nedokázali bojovat a udržet ji na uzdě.
Heydrich na cestě do své kanceláře sám sobě přísahal, že se už nikdy neopije na místě, na kterém by mohl potkat Reichsführera.
*****
Následující dny ubíhaly poklidně. Heydrich se po tu dobu se svým šéfem vůbec neviděl, protože Reichsführer vyrazil na několik inspekcí do koncentračních táborů. Jel také do Polska zkontrolovat, jak pokračují přípravy na plánované rozšíření tábora v Osvětimi, a promluvit si s jeho velitelem Hössem. Jedinou nepříjemností zůstával troufalý šiřitel letáků, který stále unikal Gestapu.
*****
Himmler konečně zase jednou spal doma. Po několika dnech na cestách, kdy spal ve vlaku nebo v případě Osvětimi v Hössově pokoji pro hosty, už se těšil na svou postel, na kterou byl zvyklý. Budík zazvonil až podezřele brzy, aspoň to tak tedy Himmlerovi připadalo. Reichsführer byl tedy pochopitelně značně rozmrzelý.
Poté, co se Himmler nasnídal, došel vybrat za schránky poštu. Mezi několika osobními dopisy (oficiální mu chodily do kanceláře) našel na čtvrtiny složený papír formátu A4. Rozložil ho a prohlédl si natištěný text. Na papíře stálo:
Všem slušným a spravedlivým německým občanům!
Naše země se nachází ve vážném nebezpečí! Zatím to tak nevypadá, naše armáda postupuje dosud nikým neporažena stále dále na východ a Německo ovládá půl Evropy. To ale nemůže trvat věčně, jsme zataženi do války na několika frontách a nad Sovětským Svazem nemůžeme zvítězit. I kdyby naše vojsko porazilo Rudou armádu, není žádná šance tak rozlehlé území udržet a kontrolovat. Na Rusku si vylámal zuby Napoleon a Hitler ani nemůže dopadnout jinak. Pokud mu dovolíme pokračovat v této nesmyslné válce, bude se opakovat tragédie z roku 1918.
Pokud Vám není lhostejný osud naší vlasti, snažte se ze všech sil napomoci ke zbavení Hitlera vlády. Zapomeňte na vděk za vysvobození Německa z okovů Versailleské smlouvy, pokud se Hitlera co nejdříve nezbavíme, potká naši zemi mnohem horší osud než po první válce.
Zapomeňte i na věrnost a poslušnost tomu takzvanému Vůdci. Zločinci a nebezpeční šílenci, jako je on si nezaslouží věrnost čestného německého lidu. Národ, který si vždy zakládal na statečnosti, cti a spravedlnosti, nemůže a nesmí být veden člověkem, který se k moci dostal prostřednictvím násilí, zbavuje se veškeré opozice a nevinné lidi zavírá do koncentračních táborů, kde je s nimi jednáno hůře než se zvířaty, jsou mučeni a dokonce zabíjeni, jenom proto, že nesouhlasí s jeho politikou, kvůli svému náboženství nebo dokonce jenom kvůli židovskému původu.
Apeluji tímto na každého Němce, který má v sobě alespoň kousek cti: Postavte se zlu!
Německý vlastenec, který je odhodlán udělat vše pro svou zem
Když to Himmler dočetl, byl rozpálený do ruda vzteky. Jak si tohle mohl někdo dovolit? Jak je možné, že zrádce tohoto formátu ještě žije a dokonce si klidně chodí na svobodě? Jak to, že ho Heydrich ještě nechytil? Himmler se okamžitě začal chystat k odchodu z domu. Heydrichovi to řádně vytmaví.
*****
Himmler věděl, že Heydrich obvykle začíná svůj pracovní den půlhodinovým tréninkem šermu. Zamířil proto ihned do tělocvičny v kasárnách SS, poblíž ústředí na Prinz-Albrecht-Strasse.
Ještě než do tělocvičny vešel, slyšel rány kordů a občasné výkřiky. Když otevřel dveře a vstoupil, uviděl několik soupeřících dvojic ve speciálních bílých úborech a drátěnými maskami na obličeji. Začal se rozhlížet ve snaze najít jednoho konkrétního člověka, na kterém by si zchladil žáhu.
Po chvíli Reichsführer našel, koho hledal. Toho vysokého muže s nezvykle širokými boky si nemohl s nikým splést. Nejdříve měl v úmyslu prodrat se mezi šermíři až k Heydrichovi a přerušit jeho zápas, aby ho mohl důkladně „zkoupat“, ale pak usoudil, že průchod mezi všemi těmi svištícími kordy není právě nejrozumnější nápad a rozhodl se, že počká, až bude dobojováno.
Mezitím sledoval zápas. Žasl nad tím, jak je Heydrich na svou statnou postavu nečekaně rychlý a obratný. Není divu, že se kdysi stal mistrem Německa v šermu… Jak Himmler sledoval souboj, ani si neuvědomil, že jeho vztek pomalu slábne a mizí.
Poté, co Heydrichův soupeř udělal chybný krok a dal mu tak prostor k dostatečnému rozmachu, byl ztracen. Heydrich mu prudkou ranou svého kordu vyrazil zbraň z ruky a pak namířil jeho špičkou na soupeřův krk. Poraženému nezbylo než zvednout ruce na znamení, že se vzdává. Heydrich dal zbraň dolů a levou rukou si sundal z obličeje ochrannou masku.
„Zlepšujete se Schwarzi.“ Řekl povzbudivě svému protivníkovi.
„Děkuji pane Gruppenführere. Ale vám se těžko někdy vyrovnám.“ Odpověděl mladý důstojník SS po tom, co si také sundal masku.
„Abych byl upřímný, doufám v to. Konkurenci totiž snáším dost špatně.“ Řekl Heydrich zdánlivě v žertu, ale Schwarz si pochopil skrytou výhrůžku, která se vůbec netýkala šermu. Došlo mu, že Gruppenführerovi se nelíbí jeho vysoké ambice a naznačuje mu, že by si měl uvědomit, kde je jeho místo. Schwarz se hned rozhodl zmírnit v budoucnu svou horlivost a nedrat se tak okatě nahoru po mocenském žebříčku. Dostal přece jasné varování od člověka, který byl ne nadarmo nazýván nejnebezpečnějším mužem Říše.
Heydrich si všiml Reichsführera. Sebral z lavičky u zdi ručník, utřel si obličej, lesknoucí se potem, a přešel k Himmlerovi.
„Musím říci, že jste ve výborné kondici.“ Pronesl s obdivem Himmler.
„,Na svůj věk‘, chtěl jste určitě říct. Bývalo to mnohem lepší. Bohužel začínám stárnout.“ Odpověděl Heydrich.
Himmlerovi přišlo zvláštní, že právě Heydrich si stěžuje na stárnutí. Vždyť byl ve svých sedmatřiceti letech ve formě, o jaké si Himmler mohl celý život jenom nechat zdát. Přestože byl Heydrich jenom o tři roky a kousek mladší než Himmler, věkový rozdíl vypadal mnohem větší. Ačkoliv na to mělo svůj vliv i to, že Himmlera dělal starším jeho knírek a brýle.
„Nejspíš jste ale nepřišel jenom abyste se podíval na můj trénink. Nebo snad ano?“ Řekl po chvilce Heydrich.
„Máte pravdu. Původně jsem vám přišel vynadat.“ Vzpomněl si Himmler na svůj původní záměr.
„Dobře, jsem připraven přijmout jakkoliv zdrcující kritiku Reichsführere.“
„Raději bych s tím počkal, dokud máte v ruce zbraň…“ Řekl Himmler z větší části žertem.
Heydrich se pousmál, což u něj nebylo příliš časté, a pak odložil kord.
Himmler vytáhl z kapsy složený papír a podal ho Heydrichovi. „Tohle jsem dneska ráno našel v ranní poště.“
Heydrich papír rozložil a četl. „Taková drzost!“ Vyprsknul nakonec. „Ujišťuji vás, že ten bastard, co to psal, se nedožije letošních Vánoc.“
„Už po něm pátráte dost dlouho. Nezdá se vám?“ Zeptal se Reichsführer.
„Nasadím na něj více lidí. A osobně se zúčastním vyšetřování. Můžete si být jistý, že ho dostanu.“ Procedil Heydrich mezi zuby.
„Věřím vám, ještě nikdy jste mě nezklamal. Heil Hitler.“ Rozloučil se Reichsführer.
„Heil Hitler!“ Heydrich zůstal chvíli stát s letákem v ruce a díval se za odcházejícím Himmlerem. Pak se podíval na papír, který držel, a zmáčkl ho v ruce, jako by ho chtěl rozdrtit na prach. Jeho autora musí co nejdříve chytit. Je to pro něj otázka cti.
Pak zamířil do sprchy. Cestou vyhodil zmačkaný leták do koše.
*****
Hlídky tajných agentů Gestapa v ulicích zesílily. Každý, kdo mohl být postrádán na svém obvyklém místě, se teď procházel po ulicích nebo se potloukal ve veřejných budovách a snažil se zachytit jakýkoliv náznak podezřelého chování. Dokonce i sám šéf RSHA ve volných chvílích vyrážel v civilu do ulic. Nebudil žádnou pozornost, protože byl na veřejnosti prakticky neznámý. Sice se jeho jméno občas objevilo v novinách nebo se mihnul někde v pozadí ve filmovém týdeníku, ale protože nebyl členem vlády ani jinou známou osobností, naprostá většina Němců by nedokázala říct, kdo je Reinhard Heydrich.
*****
„Jestli to neni ten starej lišák Schmidt!“ Ozval se hlas za zády agenta Schmidta. Ten se otočil a viděl kolegu z Gestapa.
„Tohle mi nedělej Helmute. Ještě z tebe dostanu infarkt.“
„Promiň Franzi.“ Řekl Helmut. Nenápadně se rozhlédl, jestli na ulici není někdo v doslechu. „Taky hledáš toho chlapa s letákama?“
„Jo. Nasadili na to skoro celý Gestapo a dokonce pár maníků z SD (Sicherheitsdienst), Sipo (Sicherheitspolizei) a Kripo (Kriminalpolizei). Nahoře o to maji nějak velkej zájem. Nevíš o tom něco víc?“ Řekl Schmidt.
„Slyšel jsem, že Starej (Reinhard Heydrich) dostal držkovou od Strejdy Heinricha (Heinrich Himmler) a tak se teď může přetrhnout…“ Vyprávěl Helmut to, co zaslechl.
„Hm, tak to se máme na co těšit. Jestli toho vořecha nenajdem, tak Starouš (Reinhard Heydrich) poleze po stropě a někdo to na beton odskáče…“
„Když je nás tu na to tolik, tak nám nemůže utéct. Tak já už pudu dál. Hodně štěstí.“ Rozloučil se Helmut.
„Díky, tobě taky.“ Odpověděl Schmidt a vydal se na druhou stranu než jeho kamarád.
Schmidt právě přecházel silnici, když si všiml mladíka, dávajícího nějaký papír do schránky v nějakém domě. Došel k blízké tramvajové zastávce a předstíral, že čeká na příjezd tramvaje. Zapálil si cigaretu a po očku pozoroval mladíka, jak přechází k dalšímu domu, rozhlíží se, jestli ho někdo nesleduje, a pak, když si myslí, že vzduch je čistý, vytahuje z aktovky další papír a rychle ho hází do schránky. Když mladík zašel za roh, vydal se Schmidt za ním.
*****
Heydrich byl spokojený. Jistý Franz Schmidt z Gestapa odhalil jednoho z kompliců toho drzého Hitlerova odpůrce. Teď už bude stačit pouze sledovat ho na každém kroku a je jen otázkou času, kdy bude všichni členové té odbojové skupiny pochytáni. Reichsführer se zatím neptal, jak pokrčuje vyšetřování, takže se Heydrich rozhodl, že si tento úspěch zatím nechá pro sebe a Himmlerovi přijde říct až to, že všichni pachatelé už jsou pozavíráni v celách, nacházejících se ve sklepě budovy Gestapa, nebo v některém z koncentračních táborů.
*****
Netrvalo dlouho, než Heydrich znal totožnost nejen všech roznašečů těch protinacistických letáků, ale i Ernsta Heibera, autora onoho textu, který celou skupinu řídil, a jeho kompliců pracujících v tiskárně, za jejichž pomoci letáky vyráběl.
Jen jeden člověk stále zůstával neznámý. Musel to být někdo, kdo strávil nějaký čas v koncentračním táboře, protože nikdo ze skupiny nebyl zapsán v seznamu propuštěných nebo uprchlých vězňů a odněkud se přece Heiber musel dozvědět o táborových podmínkách, když je v některých svých textech dosti podrobně popisoval.
Heydrich ale rozhodl, že všichni známí členové skupiny mají být zatčeni. Však on už někdo z nich jméno toho posledního při výslechu Gestapem prozradí…
*****
K zatýkání došlo v časných ranních hodinách, jak bylo u Gestapa zvykem.Všichni členové odbojářské skupiny byli zatčeni v předem smluvený přesný čas, aby v případě, že by někomu z nich podařilo uprchnout, nemohlo dojít k žádnému varování ostatních. Po letech praxe dosáhli agenti Gestapa v zatýkání naprosté dokonalosti…
Vše proběhlo podle plánu a už dopoledne seděli všichni zatčení v celách, po výslechu zbití do krve.
*****
V Heydrichově kanceláři zazvonil telefon. Heydrich ho zvedl. Ze sluchátka se ozval hlas jeho sekretářky: „Přišel za vámi pan Müller z Gestapa pane Gruppenführere.“
„Pošlete ho dál.“ Odpověděl Heydrich a zavěsil telefon.
Do kanceláře vešel šéf Gestapa Heinrich Müller. Heydrich vstal, prošel kolem stolu a zastavil se před Müllerem. Ze své výšky 189 centimetrů se podíval dolů na šéfa Gestapa, který byl spíše menší postavy.
„Tak co řekli?“ Zeptal se netrpělivě.
„Heiber i při ostrém výslechu (tzn.mučení), odmítl cokoliv prozradit. Ostatní prozradili kdeco, ale o tom člověku, kterého hledáme, všichni říkali, že ho zná jen Heiber. Vzhledem k tomu, že jinak řekli všechno, si myslím, že mluví pravdu, ale samozřejmě je budeme vyslýchat dál.“ Oznámil Müller.
Heydrich zamračeně přikývl. Pak řekl: „Připravte na odpoledne další výslech toho Heibera. Přijdu se na něj podívat, tak mě čekejte.“
Pak přešel zpátky ke svému stolu a podíval se na Müllera, který pořád ještě stál na svém místě. „Můžete jít.“
Müller sebou trhl, jak vystřelil paži k pozdravu: „Heil Hitler!“
„Heil Hitler.“ Odpověděl mu Heydrich a dál už si ho nevšímal, protože to už sahal po telefonu, aby zavolal do gigantického archivu, kde byly v kartotékách uloženy všechny záznamy, které Heydrichova zpravodajská služba za celou dobu své existence shromáždila o každém občanovi Říše. Müller už mezitím odešel, když někdo v archivu zvedl telefon.
„Heil. Tady Heydrich. Můžete mi najít spis o Ernstu Heiberovi, ročník 1895, bydliště Berlín? Pošlete s tím někoho do mojí kanceláře. Děkuji. Heil Hitler.“
Hned jak Heydrich zavěsil, začal pročítat hlášení z úřadu III od jeho šéfa Ohlendorfa. Ještě než ho dočetl, dostavil se mladý SS Untersturmführer s Heiberovou složkou. Předal ji Heydrichovi a brzy opustil jeho kancelář.
Ale ještě předtím, než odešel, si „Velkého šéfa“ nenápadně prohlédl. Byl totiž v SS nový a bylo to poprvé, co se osobně setkal s někým tak vysoko postaveným. Untersturmführer slyšel o Heydrichovi, že z něj jde strach. Dnes se přesvědčil o pravdivosti těch zvěstí, když mu Gruppenführerův pohled způsobil nepříjemné mrazení v zádech. Byl skutečně rád, když se mohl vrátit ke své poněkud nudné práci v archivu…
KONEC 1.ČÁSTI
Zpět
Následující kapitola --->
Komentáře: