Zakázané ovoce
2. část
Ernst Heiber seděl uprostřed slabě osvětlené místnosti na židli s rukama spoutanýma za jejím opěradlem. Od nosu se mu směrem dolů klikatila cestička z čerstvé krve a pod levým okem měl modřinu od ranního výslechu.
Jeho oči se co chvíli vracely ke světlovlasému muži, který seděl v rohu místnosti a za celou dobu výslechu nic neřekl, ba dokonce se téměř nepohnul. Kdyby čas od času nemrkl, mohlo by se zdát, že na tom místě už od začátku výslechu sedí figurína. Heiber nevěděl, kdo to je, ale podle uniformy s gruppenführerovskými výložkami poznal, že jde o někoho významného.
Kolem Heiberovy židle kroužil gestapák, jako sup kolem umírajícího zvířete. Pokládal mu ty samé otázky jako při prvním výslechu a Heiber pravdivě odpovídal - nebylo už co zapírat.
Pak ale došlo na nejpodstatnější otázku.
„Kdo vám řekl všechny ty pomluvy o koncentračních táborech?“
„Kdyby to byly pomluvy, neptali byste se mě, kdo mi to řekl. Lži bych si mohl vymyslet sám.“ Odpověděl Heiber.
„Kdo vám to řekl?“ Vyštěkl gestapák.
Heiber se nenechal zastrašit. „To ze mě nedostanete.“
Gestapák se rozmáchl a udeřil Heibera pěstí pod žebra. Heiber zaúpěl a bolestí se zkroutil na židli. „Stejně nic neřeknu.“ Sykl.
Gestapák se chtěl napřáhnout k další ráně, když neznámý muž v rohu konečně promluvil. „To stačí Webere. Sundejte mu pouta nechte nás o samotě.“ Heibera překvapil jeho hlas. Byl o dost vyšší, než by člověk čekal od muže s tak mohutnou postavou. Zněl spíše jako mutující puberťák.
Gestapák Weber poslechl rozkaz a zbavil Heibera pout. Potom zmizel z místnosti. Člověk, který doteďka seděl v koutě se napřímil do celé své výšky, pomalu přešel se svou židlí k Heiberovi a sedl si naproti němu.
„Předpokládám, že nevíte, kdo jsem.“ Prohodil.
„To předpokládáte správně.“ Odpověděl mu Heiber.
„Jsem SS-Gruppenführer Reinhard Heydrich, šéf RSHA. Možná už jste o mně slyšel.“ Představil se plavovlasý muž a změřil si Heibera propalujícím pohledem svých světle modrých očí.
„Myslím, že jsem o vás četl v novinách.“ Řekl Heiber, když slyšel jméno, které mu bylo povědomé.
„Čtete tedy pozorně.“ Heydrich se na chvíli odmlčel a pak konečně přešel k věci. „Nejste žádný hlupák, mohl byste tedy tušit, že když nebudete spolupracovat, vy i všichni vaši pomocníci budete popraveni.“
„To budeme v každém případě. To že vám udám dalšího člověka, abyste ho popravili za pravdu, mě ani nikomu z mých přátel nijak nepomůže.“ Heiber se nemínil nechat opít rohlíkem, věděl, že životy jeho a jeho spolupracovníků jsou už dávno ztracené.
Zdálo se, že na Heydricha neměla jeho slova absolutně žádný účinek. „Spíše by mě překvapilo, kdybyste na tenhle trik skočil. Jste skutečně chytrý. Je to škoda, že nestojíte na správné straně…“
„Strana, na které jsem, je správná.“ Prohlásil přesvědčeně Heiber. „Ale o tom někoho z vás těžko přesvědčím.“
Heydrich zamyšleně přikývl. Pak Heibera chvíli pozoroval jako lovec, číhající na svou kořist. Heiber skoro cítil, jak se do něj ten pohled zabodává.
„Vaší ženě se nedávno narodilo páté dítě, že ano?“ Zeptal se Gruppenführer náhle.
Heiber přikývl. „Ano.“ Více než tušil, kam tím Heydrich míří, ale bylo to příliš hrozné, než aby byl ochoten si to připustit. A tak se raději snažil sám sebe oklamat tím, že šéf RSHA si s ním chce jen tak přátelsky poklábosit.
Heydrich pokračoval s předstíranou starostlivostí. „Teď, když se vaše rodina bude muset obejít bez vás, bude to mít velmi těžké. A nevěřil byste, kolik nebezpečí teď může na takovou vdovu s dětmi číhat. Byla by to tragédie, kdyby se vaší ženě nebo dětem něco stalo. A to samozřejmě nemluvím jenom o vaší rodině, ale i o rodinách vašich spolupracovníků. A co se týká toho vašeho neznámého přítele…“
„Kurt Wiesenmeier.“ Přerušil Heiber Heydricha. Už si nemohl nic nalhávat, Heydrichův záměr byl nade vší pochybnost zřejmý. A on se musel rozhodnout, jestli udá svého přítele, nebo ohrozí životy mnoha žen a dětí. Zvolil raději tu první možnost.
Heydrichovi se zaleskly oči. Byl očividně spokojený. „Kurt Wiesenmeier říkáte?“
Heiber nešťastně přikývl. „Zedník, bydliště na Luisenstrasse.“ Dodal.
„Děkuji za poskytnuté informace Heibere.“ Řekl zlomyslně Heydrich.
„Jste nejhorší člověk, jakého jsem kdy poznal. Skutečná zrůda bez špetky citu.“ Procedil Heiber mezi zuby.
Heydrich se jen ušklíbl. Vstal ze židle a šel ke dveřím. V půlce cesty zastavil a otočil se na Heibera. „Vaše urážka je pro mne poctou pane Heibere.“
Když prošel dveřmi, řekl gestapákovi ve vedlejší místnosti: „Webere, dejte pana Heibera odvést do jeho cely a dojděte do archivu pro složku nějakého zedníka Kurta Wiesenmeiera. Bydlí prý na Luisenstrasse. Přineste mi to pak do mé kanceláře. Zatím Heil Hitler.“
„Rozkaz! Heil Hitler!“ Zařval Weber a vymrštil paži do předpisového pozdravu.
*****
Když Heydrich vstupoval do Reichsführerovy kanceláře, téměř se třásl nedočkavostí, až svému šéfovi řekne, že ti šiřitelé letáků jsou už do jednoho pochytáni. Těšil se na Himmlerův spokojený pohled a případně i slovo uznání tak, jako se malé děti těší, až rozbalí vánoční dárek.
„Tak co mi nesete? Doufám, že dobré zprávy jako obvykle.“ Přivítal ho Himmler od svého stolu. Očividně měl dobrou náladu. A bude mít ještě lepší, až mu o tom řeknu, pomyslel si Heydrich, přešel až k Himmlerovu stolu a sedl si na nabídnutou židli.
„Vzpomínáte si na ten odporný leták, který jste našel ve schránce?“ Zeptal se Heydrich spíše řečnicky a po Himmlerově krátkém přikývnutí pokračoval: „Jeho autor už sedí v cele na Gestapu. A nejen on. Také jeho šest roznašečů, jeden zaměstnanec papírny, dva tiskaři a jeden bývalý vězeň z Dachau, sympatizant komunistů, který byl zatčen rok po převzetí moci a za pár měsíců propuštěn za dobré chování a proto, že nebyl přímo členem komunistické strany.“
Heydrich s potěšením sledoval, jak se na Reichsführerově tváři objevuje úsměv a jak radostně se na něj přes silné brýle dívají ty ocelově modrošedé oči. Ty oči, do kterých se zamiloval a které zbožňoval už tak dlouho. Oči, které přes Himmlerův vzhled bezvýznamného úředníčka prozrazovaly, že nejde o jen tak obyčejného chlapíka, na jakého narazíte na každém rohu.
„Věděl jsem, že nezklamete mou důvěru. Co navrhujete s nimi dále udělat?“ Otázal se Reichsführer.
„Podle mého názoru bude nejlepší převézt je do Dachau a tam je popravit. Pokud se budete chtít popravy osobně zúčastnit, určete si datum, které vám bude vyhovovat.“ Řekl na to Heydrich.
„Určitě. Už dlouho hledám příležitost vytáhnout ze skříně slavnostní uniformu. Hodilo by se vám to 5. srpna?“ Zeptal se Himmler.
Heydrich se podivil. „Mně?“
„No samozřejmě. Je to zásluha vašeho úřadu, že ti zločinci budou spravedlivě potrestáni, takže bych byl potěšen, kdybyste mě do Dachau doprovodil. Můžete jet se mnou mým vlakem.“ Nabídl Himmler.
„To pro mne bude velká čest.“ Odpověděl Heydrich upřímně a chystal se k odchodu. „Mohu odejít?“
„Jistě. Děkuji za dobrou zprávu. Heil Hitler.“
„Heil Hitler.“ Rozloučil se Heydrich a v povznesené náladě opustil kancelář svého šéfa.
*****
V následujících dnech si Heydrich dokonce našel čas aby si vzal dovolenou, během ní odjel na východní frontu a tam jako stíhací pilot Luftwaffe podnikl několik bojových akcí. Reichsführer o tom nevěděl. Neviděl totiž rád ani dřívější Heydrichovy mise nad Nizozemím a Norskem, takže se Heydrich rozhodl, že se šéfovi nebude se svými dobrodružstvími chlubit.
Heydrich létal rád. Líbil se mu ten pocit svobody a zároveň nebezpečí, že právě tento let může být poslední v jeho životě. Možná by dokonce rád zemřel takovýmto způsobem. Mladý, na vrcholu moci a se vší ctí a slávou…
Reichsführer ale neměl pro tuhle Heydrichovu zálibu v nasazování života pro vlast pochopení. Nelíbila se mu představa, že by jeho podřízený na frontě přišel o život. Heydrich byl ve své funkci nepostradatelný a jen těžko nahraditelný. A snad by mu i osobně chyběl…
*****
Himmler vešel nahý do sprch v kasárnách SS. Všechno oblečení nechal ve vedlejší šatně. S sebou měl jen mýdlo a ručník. Zahnul za roh k řadě sprch oddělených přepážkami, když naproti sobě spatřil Heydricha, který byl právě na odchodu. Na sobě měl jen ručník ovázaný kolem pasu a vypadal překvapeně, že naproti němu stojí Reichsführer tak, jak ho Pánbůh stvořil.
Jejich pohledy se střetly. Bylo v tom cosi magického. Šli naproti sobě, nespouštěje přitom oči z očí toho druhého. Žádný z nich nic neřekl, ale nezdálo se že by bylo nějakých slov třeba. Když se dostali až na vzdálenost pouhého jednoho kroku, chvíli tak proti sobě stáli a pořád při tom udržovali oční kontakt.
Pak se Heydrich lehce sklonil a jejich rty se setkaly v dlouhém vášnivém polibku. Jejich ruce přejížděly po těle toho druhého a zkoumaly každý centimetr čtvereční jeho kůže.
Náhle se všude kolem rozhostila tma. Po chvilce zmatení si Himmler uvědomil, že leží ve své posteli. Sám - se svou manželkou se v současné době už příliš často nesetkával a jeho nynější milenka Hedwig Potthastová bydlela ve vlastním bytě.
Uvažoval nad tím snem, ze kterého se právě probudil. Jeho sny byly obvykle mlhavé a zmatené. Nelogicky se v nich měnila místa i lidé a po probuzení by Himmler nedokázal říct, o čem ten sen vlastně byl. Tenhle byl ale úplně jiný, neskutečně živý a Himmler si z něj pamatoval každičký detail.
Záhy Himmler zjistil, že něco není v pořádku. A téměř hned přišel na to, co to je. Nebýt tmy, byla by pod přikrývkou zřetelně vidět vyboulenina v určité oblasti. Jak se to mohlo stát? To přece není možné. Přece nemůže být…vždyť je to…ne, proboha… Himmler si nechtěl připustit to, co se mu právě přihodilo. Je sice pravda, že od té noční příhody na Prinz Albrecht-Strasse myslel na Heydricha možná častěji než se sluší, ale nikdy dřív by ho ani nenapadlo, že by mohl být… Ani na to slovo nechtěl pomyslet. Vždy jimi pohrdal. Vždyť také byli opovrženíhodní. Jak by mohl být jedním z nich?
A Heydrich? Bylo to tenkrát opravdu jen z opilosti, jak si Himmler doteď myslel (nebo možná chtěl myslet), nebo snad…?
Himmlera bezděčně napadlo přísloví: ,Zakázané ovoce nejlíp chutná.‘ Je tak neodolatelné právě kvůli tomu zákazu, nebo je zakázané právě proto, že tak skvěle chutná? No výborně, teď ještě začnu filozofovat, to právě teď potřebuji ze všeho nejvíc, pomyslel si Himmler.
Himmler vrátil svou pozornost k „nehodě“ ve svých pyžamových kalhotách. Po chvíli zvažování všech morálních aspektů s výčitkami svědomí vstal a zamířil do koupelny, kde se svého problému zbavil, přičemž se jeho fantazie nedokázala odtrhnout od pohledného původce celé této „nepříjemnosti“.
Pak se vrátil do postele. Byly skoro čtyři hodiny ráno. Himmler se snažil co nejrychleji usnout a nemyslet na to, že už za pár hodin se setká s Heydrichem, aby spolu jeli do Dachau zhlédnout popravu jedenácti lidí. Bude to pro něj nanejvýš trapná situace, ale nějak už se s tím snad vyrovná…
*****
Když Himmlera přivezlo auto na nádraží, Heydrich už tam čekal. Pod očima měl výrazné kruhy a celkově vypadal unaveně a nevyspale. Himmler to v duchu přičítal několika probdělým nocím ve společnosti většího množství alkoholu, protože v posledních dnech měl Heydrich sice dovolenou, ale když mu kvůli nějaké naléhavé záležitosti volal, nebyl nikdy doma.
Potom, co se pozdravili, došli na nástupiště a nastoupili do Himmlerova soukromého vlaku, který už na ně čekal. Ačkoliv obyčejně Himmler se svými podřízenými rád přátelsky konverzoval, dnes byl nezvykle zamlklý. Heydrich byl ale příliš unavený, než aby si lámal hlavu tím, proč dnes Reichsführerovi není do řeči. Usadil se v měkkém křesle v Himmlerově obytném vagónu a usnul téměř okamžitě potom, co se vlak rozjel.
Himmler toho využil a zatímco pokuřoval cigaretu, začal si svého podřízeného podrobně prohlížet. Jeho vlasy, jako vždy pečlivě učesané a uhlazené pomádou, takže ani vlásek nevyčníval mimo požadovaný směr, s pěšinkou na levé straně a tak světlé, jak se zřídkakdy vidí. Jeho vysoké čelo, světlé nevýrazné obočí a zavřené zvláštně blízko u sebe posazené oči. Dále velký zahnutý nos, tak nápadný v tom bezchybně árijském podlouhlém obličeji a podobný zobáku orla, symbolizujícího tisíciletou říši. K polibku svádějící ústa s božskými plnými rty a dokonalá brada, jakou museli mít i dávní germánští hrdinové. Jeho široká ramena, tolik se hodící k vysoké atletické postavě, jejíž jedinou drobnou vadou na kráse byly boky, širší než je pro muže obvyklé. Himmler si nikdy dříve nevšiml Heydrichových velkých rukou s dlouhými štíhlými prsty, které mu nyní klidně ležely na klíně složené přes sebe. Když po dlouhé době přejel pohledem celé Heydrichovo tělo až k nohám v kožených jezdeckých holínkách, které se svou velikostí daly s trochou nadsázky přirovnat k lodím, s hrůzou si uvědomil, že by si vlastně nic nepřál víc, než aby se jeho dnešní sen stal skutečností.
*****
Když vlak dorazil na místo a Himmler s Heydrichem vystoupili, uvítal je SS-Hauptsturmführer Alex Piorkowski, velitel Dachau. Sedli si na zadní sedadla jeho Mercedesu, zatímco Piorkowski zaujal místo vedle řidiče.
Cesta byla krátká a za pár minut už procházeli kovanou branou s nápisem „Arbeit macht frei“ do tábora. Dozorci stáli v pozoru nastoupení na dvoře a jakmile se před ně postavil velitel jejich tábora se dvěma významnými hosty, všichni se zvednutou paží jednohlasně zaburáceli: „Heil Hitler!“
Himmler a Heydrich mávli rukou na pozdrav a Piorkowski dal povel: „Pohov! Přiveďte odsouzené!“
Několik strážných odešlo a když se vraceli, vedli s sebou jedenáct zbědovaných mužů s rukama spoutanýma za zády. Vyvedli je až na dřevěný vyvýšený stupínek uprostřed táborového dvora, kde stála rozsáhlá trámová konstrukce s mnoha háky, která sloužila k popravám oběšením. Z jedenácti háků visel drát se smyčkou na konci…
Piorkowski vytáhl z kapsy papír a začal číst rozsudek: „Za vlastizradu byli odsouzeni k trestu smrti tito muži: Ernst Heiber, Kurt Wiesenmeier, Hans Altmann, Josef Steinhammer, Walter Schreckenbach, Fritz Geiser, Jürgen Schulz , Fridrich Hohenstein, Joachim Polanski, Horst Grossmann a Hans Brückner. Poprava bude uskutečněna dne 5. srpna v půl jedenácté dopoledne.“ Podíval se na hodinky. Do zmíněného času zbývaly asi dvě minuty. „Vykonejte rozsudek!“
Odsouzenci byli vyvedeni na šibenici, každý z nich si stoupl na stoličku a táborovým dozorcem mu byla kolem krku navlečena oprátka.
Na Piorkowského rozkaz byly odsouzeným podkopnuty stoličky, všem v téměř jeden stejný okamžik. Čtyři z nich měli to štěstí, že jim pád okamžitě zlámal vaz. I nejotrlejší táboroví dozorci se při tom zvuku nepatrně zachvěli. Ostatní méně „šťastní“ odsouzenci začali chroptět, zoufale sebou škubat a modrat v obličeji. Až po několika minutách, které se zdály být nekonečné, i poslední pohyb ustal. Všichni byli mrtví.
Himmlerovi bylo na zvracení. Ne že by popravené litoval, to ani náhodou. Smrt jim přál, ale pohled na to, jak beznadějně bojují o poslední zbytky života, které z nich pomalu a nemilosrdně unikají, jím otřásl. Reichsführer lehce roztřeseně pokynul Piorkowskému, aby dal na dvoře nastoupeným strážným rozchod a oznámil mu, že se trochu projde a pak ho navštíví v jeho kanceláři.
„Je vám dobře Reichsführere?“ Zeptal se Heydrich pobledlého Himmlera trochu nesměle, když si zaměstnanci Dachau odešli každý po své práci.
„Jsem v pořádku. Jenom se potřebuji trochu nadýchat čerstvého vzduchu. Můžete jít se mnou, jestli chcete.“ Odpověděl Reichsführer.
„Velmi rád. Procházka mi udělá jedině dobře.“ Řekl na to Heydrich a oba se mlčky vydali po štěrkové cestě branou ven z tábora. Šli vedle sebe po louce, oba oblečení ve slavnostní SS uniformě, černé jako jejich duše.
Slunce už bylo vysoko a začínalo pálit, tak, jak to touto dobou bývá obvyklé. Himmler zapochyboval, zda to skutečně byl dobrý nápad, brát si černou uniformu, a doprovázen Heydrichem zahnul směrem na kopeček, na jehož vrcholu stál vysoký a košatý dub, který určitě pamatoval více než tři staletí.
Strom vrhal příjemný stín a navíc pod ním kdosi před dlouhým časem postavil lavičku, ze které byl nádherný výhled do okolí. Když oba muži došli až k dubu, posadili se na lavičku a kochali se malebnou bavorskou krajinou.
Himmler vždy miloval přírodu. „Tenhle pohled je krásnější než všechna města světa i s jejich ohromujícími stavbami.“ Prohlásil.
Jeho podřízený přikývl. „Ano, je v něm cosi uklidňujícího.“
Dlouho tak vedle sebe tiše seděli a nevnímali, jak čas ubíhá. Možná sekundy, možná minuty, možná hodiny. Pak konečně oba odtrhli oči od krajiny a zabloudili pohledem do očí toho druhého. Himmlerovi se přesně vybavil jeho dnešní sen, proto lehce zčervenal a okamžitě uhnul pohledem.
„Měli bychom se vrátit do tábora. Hauptsturmführer Piorkowski už určitě čeká. A navíc už bude určitě čas na oběd…“
Vstali a rychlou chůzí vyrazili zpátky do tábora Dachau. Když tam dorazili, vešli do hlavní budovy a do Piorkowského kanceláře. Himmler si zběžně prolistoval několik dokumentů a pak se v doprovodu Piorkowského a Heydricha vydal do jídelny pro dozorce na oběd.
Po obědě ještě udělal menší pochůzku po táboře a pak se rozloučil. Piorkowského řidič pak odvezl jeho i Heydricha na nádraží, odkud je Himmlerův vlak odvezl do Berlína.
*****
Poté co Heydrich podal Himmlerovi hlášení o průběhu čerstvě zahájeného konečného řešení židovské otázky, chtěl se rozloučit a jít si po svých – poslední dobou pro něj bylo čím dál těžší předstírat, že je mu Himmler naprosto lhostejný. Ale Reichsführer ho nenechal jen tak odejít. Řekl: „Pořádám příští středu u mě doma takový menší večírek pro vyšší důstojníky SS. Byl bych rád, kdybyste také přišel.“
„Reichsführere, já…“ Začal Heydrich. Doufal, že se mu podaří nabídku nějak zdvořile odmítnout.
„Nechcete mi dát košem, že ne? To by mě opravdu mrzelo. Navíc jsem vás chtěl poprosit, jestli byste s sebou nevzal housle. Ostatní hosté by byli nadšeni…“
„Chtěl jsem říct, že mi bude ctí k vám přijít.“ Řekl nakonec Heydrich. Tohle se odmítnout nedalo.
„Výborně. Takže ve středu asi tak v osm večer. Heil Hitler.“ Rozloučil se nakonec Himmler.
„Heil Hitler.“ Pozdravil Heydrich a odešel. Na večírek se mu nechtělo. Ne že by nechtěl vidět Himmlera , ale na takové neformální akci bude obtížné se stále ovládat, tím spíše, že tam dozajista bude i dost alkoholu. A navíc Reichsführer určitě pozval i Karla Wolffa, kterého Heydrich upřímně nesnášel. Ten patolízal Wölffchen (zdrobnělina - přezdívka Wolffa, používaná Himmlerem a dalšími Wolffovými přáteli), myslel si Heydrich, určitě se mohl přetrhnout, aby ho Reichsführer k sobě pozval…
*****
Zábava na Himmlerově večírku byla v plném proudu. Bylo vypito mnoho vína i jiných alkoholických nápojů a na některých hostech už to začínalo být vidět. Sám hostitel ale příliš nepil, přemíra alkoholu mu totiž nikdy nedělala dobře. Ani Heydrich nepil více než bylo na podobné akci bezpodmínečně nutné. Nemohl nic riskovat. Ztráta sebekontroly by se téměř rovnala sebevraždě, tedy aspoň si to myslel… Proto se místo popíjení věnoval radši hře na housle. Každá skladba, kterou zahrál, byla oceněna bouřlivým potleskem všech přítomných. Navíc zaneprázdnění hrou na nástroj částečně omlouvalo jeho dnes neobvykle nízkou konzumaci alkoholu.
Himmler pozorně poslouchal sladké tóny vydávané Heydrichovými houslemi. Bylo těžko uvěřitelné, že někdo jako Heydrich, vždy tak tvrdý a chladný, má takový umělecký talent. Ani nejpomatenější blázen by šéfa RSHA nikdy nemohl nazvat sentimentálním a přitom jeho hudba přímo vyzařovala jakési zvláštní romantické kouzlo. Himmler si povšiml, že i výraz Heydrichovy tváře je trochu jiný než obvykle. Bylo to jako když alpský ledovec v létě taje – nikdy úplně nezmizí, ale povolí a třpytí se ve slunečním svitu. Jakmile ale Heydrich dohrál skladbu, na jeho tvář se okamžitě vrátila stará známá maska ledového klidu a absolutní nepřístupnosti.
Himmler se pevně rozhodl, že se prokope tou silnou vrstvou ledu a odhalí jádro Heydrichovy duše, tak dokonale schovávané před světem. Už věděl jistě, že toho tajemného muže chce více než cokoliv na světě, nebyl si ale jistý, jestli je tomu tak i naopak. Na jednu stranu byl Heydrich známý jako velký sukničkář a v tu noc, kdy se políbili byl úplně opilý, ale na druhou stranu, líbá opilý člověk každého na potkání? A přece jenom to, jak se na Himmlera občas podíval… Himmler usoudil, že existuje jenom jediný způsob, jak zjistit to, co potřebuje…
*****
Už bylo pozdě. Hosté večírku se začali rozcházet. Gruppenführer Heydrich se také chystal k odchodu spolu s posledními z nich, ale Reichsführer ho zadržel: „Počkejte pane Heydrichu, ještě s vámi potřebuji něco probrat. Kdybyste byl tak laskavý a šel se mnou do mé pracovny…“
„Samozřejmě.“ Odpověděl mu Heydrich a následoval ho po chodbě.
Když vešli do pracovny, Himmler hned začal: „Vzpomínáte si jistě na tu noc, kdy jste se opil v hospodě na Prinz Albrecht-Strasse… Mám podezření, že to, co se tenkrát stalo, nebylo způsobené jen alkoholem.“
Heydrich ztěžka polkl. „To je nesmysl. Ujišťuji vás, že by mě jinak nikdy ani nenapadlo…“
„Opravdu?“ Ptal se Himmler
Heydrich se přinutil podívat se Reichsführerovi do očí a neuhnout pohledem, zatímco říkal: „Skutečně nikdy.“
Himmler udělal krok dopředu k Heydrichovi. „A co když udělám tohle?“ Postavil se na špičky, rukama si přitáhl Heydrichovu hlavu blíž k sobě a jemně ho políbil.
Heydrich instinktivně chytil Himmlera za ramena a opětoval jeho polibek. Až když nad jeho tělem získal opět kontrolu rozum, okamžitě se od svého šéfa odtrhl. Ale bylo pozdě. Himmler se škodolibě usmál a vítězoslavně prohlásil: „Dostal jsem vás Heydrichu. Teď už nemá cenu zapírat.“
Heydrich si povzdechl. Jeho šéf má pravdu. Tohle je konec jeho kariéry. Teď už může jenom přemýšlet, jestli bude mít to štěstí a bude mu dovoleno padnout v první linii na východní frontě, nebo zda skončí jako otrok v mauthausenském kamenolomu či jako pokusný králík v laboratoři doktora Raschera nebo jiného táborového „lékaře“.
„Teď už to mohu přiznat – miluji vás Reichsführere. Až budu zatčen, můžete si být jistý, že nebudu klást odpor a nechám se odvést bez zbytečných potíží. Je to koneckonců to jediné, co pro vás mohu ještě udělat…“ Řekl Heydrich.
Himmler byl trochu zaskočen. Čekal výmluvy nebo možná nanejvýš přiznání k homosexualitě, ale rozhodně ne vyznání lásky. Pak Heydricha uklidnil slovy: „Rozhodně nebudete zatčen. Nepostradatelným lidem se drobné výstřednosti tolerují.“ Pak se pohledem zavrtal co nejhlouběji do Heydrichových očí a dodal: „Tím spíš, že bych pak musel nechat zatknout i sám sebe.“
Heydrich chvíli nevěřil, že skutečně slyšel to, co slyšel. To, co mu Reichsführer právě řekl, mohlo znamenat jen jediné. Jedním dlouhým krokem přiskočil k Himmlerovi, pevně ho přitiskl k sobě a začal zuřivě líbat. Himmler se tomu nijak nebránil, ale i kdyby, sotva by mu to bylo něco patné. Nic na světě by teď nemohlo Heydricha zastavit - bylo to jako když se protrhne hráz přeplněné přehrady.
Když se po neuvěřitelně dlouhém a vášnivém polibku Heydrich na okamžik odtáhl, aby se mohl nadechnout, vyklouzl Himmler z jeho objetí, chytil ho za ruku a táhl za sebou do vedlejší místnosti. Jako by Heydrichovým tělem projel elektrický proud při pohledu na velkou postel, kvůli které se Himmler chtěl přesunout právě do tohoto pokoje.
Heydrich znovu Himmlera políbil a pak přesunul rty na jeho krk a ucho, zatímco mu Himmler rozepínal knoflíky uniformy, uvolňoval kravatu, vytahoval košili z kalhot a rozepínal i její knoflíčky. Jakmile Heydrichovi přestal stačit Himmlerův krk, shodil rozepnuté sako uniformy a košili a pustil se do svlékání Reichsführerovy uniformy. Jak se postupně dostával k Himmlerově holé kůži, všechna nově odkrytá místa dráždil rty a jazykem, na což mu bylo odpovědí Himmlerovo slastné sténání.
Když konečně zbavil Reichsführera všeho oblečení od pasu nahoru, vrátil se k jeho krku. Postupoval rty i jazykem od boční strany Himmlerova krku až k rameni a občas ho i jemně kousl. „O tomhle jsem snil deset let.“ Zašeptal mu do ucha.
Himmler si nedokázal představit, jak jeho podřízený mohl dokázat tak dlouho předstírat naprostou lhostejnost. Mezitím sjel rukou k Heydrichovým kalhotám. Rozepnul knoflík a zip, jeho ruka vklouzla do Heydrichových trenýrek a přejela po celé délce jeho erekce. Heydrich zalapal po dechu a pak začal jazykem laskat Himmlerův ušní lalůček, přičemž ten pokračoval v hlazení jeho penisu.
Po chvíli Heydrich sáhl po Himmlerově ruce, stále ještě se pohybující v oblasti jeho trenýrek, zlehka ji vytáhl nahoru, pak zatlačil Himmlera k posteli a zlehka ho položil na záda. Co nejrychleji se zbavil zbytku svého oblečení a klekl si na postel vedle Himmlera. Sundal mu brýle, které měl doteď na nose, a položil je na noční stolek. Himmler nebyl úplně nadšený z toho, že teď bude skoro slepý, ale musel uznat, že existují věci, při kterých brýle překážejí.
Heydrich mu přejel rukou od spánku až k rameni, pak se nad něj sklonil a dlouze ho políbil. Pak začal jazykem dráždit Himmlerovu bradavku a přitom jednou rukou rozepínal jeho kalhoty. Když se mu to povedlo, stáhl Himmlerovi boty, ponožky, kalhoty i trenýrky.
Heydrich potom sklouzl rukou po Himmlerově už delší dobu tvrdém penisu. Sklonil k němu hlavu a až mučivě pomalu začal přejíždět jazykem po jeho špičce. Po chvíli do své hry zapojil i rty a zvolna se dostával níže a níže, přičemž Himmlerova erekce pronikala stále hlouběji do jeho úst. Heydrich teď mohl využít všechny své zkušenosti s velkým množstvím nejrůznějších žen, mezi kterými bylo i dost prostitutek. Tentokrát to ale bude poprvé, kdy si něco takového vyzkouší z druhé strany…
Sál a přejížděl jazykem sem a tam tak, jak se to i jemu vždy líbilo. Úspěch byl očividný. Heydrich cítil, jak ho Himmlerovy blažené vzdechy přibližují k jeho vlastnímu orgasmu. Od pomalého začátku postupně zvyšoval tempo až do chvíle, kdy Himmler s tlumeným výkřikem vyvrcholil. Než se Reichsführer stačil vzpamatovat z toho přívalu slasti, dovedl Heydrich několika pohyby rukou k vrcholu i sebe.
Pak chvíli sledoval, jak se Himmlerův hrudník zvedá a zase klesá pořád ještě zrychleným dechem. Ten pohled předčil všechny Heydrichovy fantazie. Jeho šéf vypadal tak…roztomile.
„To byla ta nejúžasnější věc v mém životě.“ Řekl nakonec Himmler.
„To je pro mě velká čest Reichsführere. Ani já na tenhle den jen tak nezapomenu.“
Himmler se opřel o lokty a přimhouřil krátkozraké oči, aby lépe zaostřil rozmazaný obraz Heydricha. „Reichsführere? To si se mnou nechcete ani po tomhle společném zážitku tykat Gruppenführere? Tedy v soukromí, samozřejmě.“
„Pokud to je nabídka, tak tentokrát rád přijímám, Heinrichu.“ Odpověděl Heydrich a začal pochybovat, jestli se opravdu nachází v realitě. Celé to bylo jako dokonalý sen. Ze zamyšlení o skutečnosti nedávných událostí ho vytrhl Himmlerův hlas.
„Jestli dneska už nikam nespěcháš, můžeš tu zůstat přes noc Reinharde.“ To byla nabídka, jaká se neodmítá. „Rád.“ Řekl Heydrich a lehl si na bok vedle Himmlera, který se převalil tak, že leželi naproti sobě tváří v tvář. Himmler natáhl ruku a zajel prsty do Heydrichových vlasů. Pak mu přejel špičkami prstů po šíji, přes rameno a celou paži až k zápěstí a vzal ho za ruku. Heydrich jeho drobnou ruku pevně (ale ne příliš) stiskl a téměř ji skryl ve své velké dlani. Přitom se mu díval do očí a vypadalo to, jako by si bez jediného slova vyměňovali miliony myšlenek.
*****
Do pokoje se okny vlévalo sluneční světlo. Himmler pozvolna otevřel oči a podíval se na muže ležícího vedle něj. Ještě spal. Himmler se pomalu posadil a pak opatrně, aby druhého muže nevzbudil, z postele vstal. Bez jediného kousku oblečení na sobě zamířil co nejtišeji do koupelny.
Himmler si myslel, že se mu podařilo opustit postel nepovšimnut, ale mýlil se. Pohyb matrace, který při vstávání způsobil, Heydricha probudil. Ten, jakmile otevřel oči, viděl Himmlera potichu opouštět místnost a dostal ďábelský nápad. Jakmile Himmler zmizel ze dveří, vstal a tiše se vyplížil za ním.
Himmler stál zády ke dveřím do koupelny a sahal do poličky pro mýdlo, když ho někdo zezadu chytil za ramena. Trhl sebou leknutím. Vzápětí ale uslyšel známý lehce ironický hlas: „Snad jsem tě nevyděsil.“ A hned poté cítil na svém krku horký polibek.
Heydrich se přitiskl na Himmlerova záda a zatlačil na něj tak, že se Himmler musel dlaněmi opřít o zeď, aby k ní nebyl zcela přimáčknut. Pak přesunul ruce na Himmlerovu hruď a přejížděl jimi sem a tam.
Himmler vnímal, jak se jeho tělem šíří narůstající vzrušení, a pak zjistil, že není sám. To, co do něj začalo zezadu tlačit, nemohlo být nic jiného než Heydrichův rychle tvrdnoucí penis.
Mezitím Heydrichovu pozornost upoutala polička. Tedy spíš jedna věc v ní. Skleněná lahvička s olejem. Odstoupil o krok od Himmlera, sáhl pro ni, odšrouboval víčko a nabral trochu oleje na prsty. Pak jel rukou podél Himmlerovy páteře, přičemž jeho prsty za sebou zanechávaly olejovou cestičku, kterou potom dále roztíral a užíval si tu bledou kůži, které se mohl dotýkat.
Himmler spokojeně zavrněl. Tohle bylo tak jiné než Kerstenovy zdravotní masáže. Svého osobního maséra Felixe Kerstena vždy potřeboval, aby mu svým zásahem ulevil od bolestí, ale tohle bylo jako něco navíc - něco luxusního a způsobujícího úžasný požitek.
Když Heydrich došel až bederní páteři a pokračoval stále směrem dolů, Himmler mírně znejistěl. Chystá se Heydrich udělat to, co si myslí? Když ucítil ruku s novou vrstvou oleje vklouznout mezi své půlky, nebylo už pochyb. Měl sice trochu strach, ale byl příliš vzrušený a hlavně zvědavý, než aby odmítl. Rukama opřený o zeď se lehce předklonil a mírně rozkročil nohy, aby Heydrichovi usnadnil přístup.
„Budu se snažit, aby to nebolelo. Neboj se, určitě nebudeš litovat.“ Řekl Heydrich tiše, když se sklonil nad Himmlera, aby ho políbil na rameno.
Heydrich si znovu namočil prst do oleje, několikrát jím obkroužil Himmlerův otvor a pak se začal pomalu dostávat dovnitř. Himmler sykl. Bolelo to, i když ne tak moc, jak si představoval. Když se Heydrichův prst začal uvnitř Himmlerova těla pohybovat, počáteční bolest vystřídala slast. Po chvíli se přidal druhý prst, což bylo provázené jen malou bolestí, která brzy zmizela.
Heydrich vytáhl prsty z Himmlera, nabral na ně trochu oleje a namazal jím svou erekci. Pak do Himmlera proniknul celou svou délkou. „Aaah!“ V Himmlerově výkřiku se mísila bolest s rozkoší. Pak výkřik plynule přešel ve slastné sténání, když Heydrich začal přirážet. Přitom přesunul ruku na Himmlerův dokonale tvrdý penis a třel ho ve stejném tempu, v jakém zezadu pronikal do jeho těla.
„Rychleji!“ Vyrazil ze sebe Himmler. Heydrich mu rád vyhověl.
Jejich vzdechy se slily do jediného zvuku, vyjadřujícího čistou rozkoš. Ani jeden z nich neměl tušení, kolik času uplynulo. V této chvíli pro ně neexistovalo nic než oni dva, všechno ostatní ztrácelo význam a smysl.
Jednohlasné sténání obou vyvrcholilo v nezaznamenatelný výkřik, když Heydrichovo semeno vyplnilo tělo Himmlera, který v tu samou chvíli rovněž dosáhl bouřlivého orgasmu. Na chvíli zůstali bez hnutí a rychle oddechovali, než se jejich zběsilý srdeční tep trochu uklidnil.
Himmler se otočil, aby se mohl podívat do očí muži, se kterým byl tak šťastný jako nikdy dříve. Heydrich ho k sobě přitiskl tak pevně, jako by ho už nikdy nechtěl pustit.
„Nechci, aby tohle někdy skončilo.“ Řekl tichým třesoucím se hlasem.
Himmler najednou nepoznával toho člověka, kterého znal tak dlouho. Za celý svůj život dohromady neprojevil tolik citu jako právě v této chvíli.
„Neskončí to. Ještě dlouho ne.“ Odpověděl Himmler a zdálo se mu, že se Heydrichovy oči zaleskly. Možná to bylo dojetím, možná zvláštním odrazem světla a možná se to Himmlerovi skutečně jenom zdálo. Pravdou totiž zůstávalo, že Heydrich by nikdy nikomu – ani jemu – nedovolil, aby viděl jeho slzy.
Dlouze se políbili. Jemné tření rtů a jazyků bylo doprovázené vzájemnými zkoumavými doteky, rozbíhajícími se po různých částech jejich nahých těl.
„Kdo jde první do sprchy? Můžeme si střihnout…“ Řekl Heydrich když se jeho mysl vrátila k praktickým stránkám života.
„Mám lepší nápad.“ Odpověděl Himmler a sjel pohledem k velké vaně. Heydrich se také podíval tím směrem a s širokým úsměvem pozvedl obočí. „Geniální.“
Himmler otočil kohoutky a zašel k poličce pro mýdlo a šampon. Oba překročili okraj vany a posadili se naproti sobě. Heydrich jako první chňapl po mýdle a hned začal s očistou. Zatímco Himmler čekal, až na něj přijde řada s mýdlem, pozoroval svého podřízeného a po dnešní noci i milence. Po chvíli se odhodlal k otázce, která mu už dlouho vrtala hlavou.
„To mi Reinharde řekni, jak můžeš tak dobře vědět, co se děje na všech ministerstvech a ve všech možných organizacích. Jak tam dostáváš své lidi? Vždyť to není tak snadné.“
„Všude se najde někdo, kdo je ochotný mě zásobovat informacemi za pár marek nebo někdo, kdo má nějaké tajemství, o kterém by nechtěl, aby se ho někdo dozvěděl.“ Prozradil Heydrich.
„Takže vydírání?“ Zvedl obočí Himmler, ačkoliv ho to nijak nepřekvapovalo. Tohle byl přesně Heydrichův styl.
Heydrich se usmál. „Spíš taková vzájemná dohoda. A pak mám ještě pár známých, kteří mě informují z vlastní iniciativy. Takových určitě taky pár máš.“
„Máš pravdu.“ Řekl Himmler. „To mi něco připomnělo. Slyšel jsi o Frankovi?“
„Myslíš ,Polského krále‘?“ Zeptal se Heydrich. „Něco málo v souvislosti s konečným řešením.“
„Myslím Karla Hermanna, toho českého.“
„Zaslechnul jsem, že si pořád stěžuje u Hitlera na starého von Neuratha. A že ten senilní důchodce už na tom není moc dobře, co se týká postavení…“ Řekl Heydrich.
„Tak to mám pro tebe novinku.“ Oznámil Himmler, zatímco se Heydrich domydlil a podal mu kostku mýdla. „Vůdce rozhodl, že von Neuratha pošle na zdravotní dovolenou a jmenuje za něj zástupce.“ Pokračoval Himmler, během mydlení.
„Koho?“ Vyhrkl Heydrich s nesmírnou zvědavostí.
„Bylo navrženo několik jmen, mezi nimi i tvoje. A zdá se, že na funkci zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava připadáš Hitlerovi nejvhodnější.“ Informoval svého milence Himmler a když se na něj Heydrich díval úplně beze slova v naprostém překvapení, pokračoval: „Vůdce se zatím ještě úplně definitivně nerozhodl, ale nevěřím, že by našel někoho lepšího, než jsi ty. K té funkci samozřejmě dostaneš také povýšení na Obergruppenführera.“
„To znamená, že…“ Zamumlal Heydrich.
„Že se přestěhuješ do Protektorátu a RSHA budeš řídit odtamtud.“ Doplnil Himmler. „Tak nevím, jestli mám mít radost z tvého povýšení, nebo jestli mi má být líto, že se tak málo uvidíme.“
„Určitě budu muset často jezdit do Berlína, takže budeme mít dost příležitostí se setkávat. Taky mě určitě budeš moci navštívit v Protektorátu, aspoň si můžeš udělat výlet do Prahy. Je to hezké město…“ Uklidňoval Himmlera Heydrich.
„Stejně je škoda, že se musíme rozdělit právě teď, když mi konečně došlo, co pro mě znamenáš.“ Řekl smutně Himmler a zavřel kohoutek, protože hladina vody ve vaně dosáhla už dost vysoko.
„Nebudu za von Neuratha zaskakovat napořád. Vůdci se po mně bude určitě brzy stýskat, tak mi najde nějaké místo v Německu...“ Zazubil se Heydrich. „Vsadím se, že do roka jsem zpátky v Berlíně.“
Pak oba muži mlčky pokračovali v koupeli.
*****
Dodatek: Heydrich netušil, jak moc má ve své předpovědi pravdu. Do Berlína se z Protektorátu skutečně do roka vrátí, ale v rakvi. V této chvíli mu zbývalo necelých deset měsíců života…
KONEC
Zpět
<---Předchozí kapitola
Komentáře: