Nemožné?!

Harry se potuloval po malých obchůdcích Příčné ulice.

Teď mu bylo sedmnáct, takže byl plnoletý - už nemusel zůstávat u Dursleyových, když nechtěl.

A to on určitě nechtěl.

Brumbál ho sice už několikrát prosil, aby pro svou vlastní bezpečnost u Dursleyových zůstal, ale on svého ředitele ignoroval a jednoduše si pronajal pokoj u Děravého kotle.

Kdyby si pro něho Voldemort přece jen přišel a odvedl ho, bylo by mu to jedno.

Už pár měsíců mu bylo všechno jedno.

Pravděpodobně to začalo už když zemřel Sirius a úplným zlomem byla smrt pana a paní Weasleyových.

Ronovi rodiče byli jedné noci překvapeni a zavražděni smrtijedy.

Rudovlasý chlapec od té doby nemluvil a Ginny neustále plakala.

Fred a George si to neustále vyčítali, neboť zastávali stanovisko, že kdyby se nepřestěhovali do bytu nad jejich obchodem, mohli by třeba něco změnit.

Harry si spíš myslel, že by byli mrtví i oni.

Pozdravil Duncana, starého muže, který vždy seděl před Flourish & Blotts a vstoupil do knihkupectví.

Prodavačka na něj přátelsky kývla. V posledních týdnech si tu často kupoval knihy, takže ho teď už dobře znala.

Včera Harry dočetl první knihu z jedné série a tak se teď chtěl věnovat druhému dílu.

Nějaký čas se probíral knihami, než našel to, co hledal.

Byl tu už jen poslední exemplář, a když si ho chtěl vzít, sáhla po něm jiná ruka.

Harry se otočil na stranu a uviděl svou knihu v rukách mladého černovlasého muže, kterému hádal tak osmnáct, devatenáct let.

Připadalo mu, že toho muže už někde viděl, ale nemohl si vzpomenout kde.

"Druhý díl," povzdychl si ten mladík, "Zase ten špatný."

Postavil knihu zpátky do regálu a Harry si ji okamžitě vzal. Mladík se na něho překvapeně podíval.

"Taky čteš rád o kouzelnických hadech?" zeptal se Harryho zvědavě.

"Ano…včera jsem dočetl první díl a…," Harry nemohl pokračovat, neboť ho mladík přerušil: "Ty máš první díl? Skutečně? Já už jsem prohledal každé knihkupectví a nikde jsem ho nenašel."

Harry lehce přikývl. Vlastně to byla náhoda, že ho měl.

Kdyby včera nezakopl, nikdy by ho pod regálem nenašel.

"Já jsem začal s třetím dílem!" mluvil mladík dál, "Je to sice velice zajímavé, ale chybí mi první dva díly. Zkus někdy začít od půlky série. Vůbec se v tom nevyznáš."

Harry opět přikývl.

Něco na tomto muži ho fascinovalo a nemohl přesně říct co to bylo.

Byly to ty vlasy barvy havraního peří, které oproti jeho perfektně ležely?

Hnědé oči, které přátelsky svítily nebo ty jemně chvějící se rudé rty.

"Ach, jak nezdvořilé ode mě," řekl mladík náhle, "Já jsem Tom!"

Natáhl k Harrymu ruku.

"Harry," reagoval Harry váhavě a potřásl si s cizím mladíkem rukou.

"Harry? Hmm," mumlal si Tom, "Tví rodiče musí být určitě fanoušci Harryho Pottera."

"Dá se říct," potlačoval smích Harry a trochu ho uklidňovalo, že Tom neví kdo vlastně je.

"Řekni, Harry, můžu tě pozvat na šálek kávy?" zeptal se ho Tom přátelsky.

Harry na něho zíral s doširoka otevřenýma očima.

Představoval si to, nebo se k němu ten muž opravdu měl?

"Co?" zeptal se Tom pobaveně, když viděl Harryho reakci, "Jen mi neříkej, že tě ještě nikdy nikdo nikam nepozval. S tvou postavou…" Tom uznale hvízdl.

Harrymu zčervenal obličej.

Skutečně nechtěl mluvit s úplně cizím člověkem o svém milostném životě ve veřejném knihkupectví.

Jestli to člověk vůbec mohl nazývat milostným životem, poté co si se třemi děvčaty (Cho Changová, Levandule Brownová a Hannah Abbottová) vždy jednou vyšel a ty ho poté už jen sledovaly chladnými pohledy.

A to raději pomlčet o jeho pokusném rande s Ernie Macmillianem, které vyústilo v katastrofu a velkou senzaci pro Denního věštce.

"Promiň," řekl Tom rychle, "Nechtěl jsem tě vyděsit, nebo tak…"

"Ano," odpověděl Harry poté, co se probudil ze své strnulosti, "Můžeš mě pozvat na kafe."

"Výborně," zazářil Tom.

Harry následoval Toma přes ulici do kavárny, která zde byla nedávno otevřena.

Sedli si k volnému stolku a Tom pro ně objednal dvě kávy.

"Takže Harry," začal Tom, "Co vlastně děláš? Myslím zaměstnání."

"Ještě chodím do školy," přiznal Harry.

"Oh…," Tom vypadal trochu zklamaně, "Ale už jsi plnoletý, ne?"

"Ano," odpověděl Harry, který si to ALE mohl dovolit teprve týden.

"Já jsem ukončil školu před dvěma lety," vyprávěl Tom, "Teď jsem…no jo, jsem v rodinném podniku."

Harry si dal lžící trochu cukru do své kávy a zaujatě poslouchal naproti sedícího mladého muže.

"Ty jsi nechodil do Bradavic?!" Bylo to spíš konstatování, než otázka.

Toma by si tam určitě všiml.

"Ne, já jsem chodil do Beauxbatons," odpověděl Tom, "Takže jsi v Bradavicích? Která kolej?"

"Nebelvír," řekl Harry.

"Tak to tě potom rodiče právem pojmenovali po Harry Potterovi," šklebil se Tom.

"To je dost dobře možné….nevím," mínil Harry.

"Někdy se jich zeptej," řekl Tom.

"Jsou mrtví," odvětil Harry.

"Oh!" Tomův pohled ztemněl, "To je mi líto."

"Není to tak strašné! Už jsem se přes to přenesl," uklidnil ho Harry.

"Jak…můžu se zeptat jak…," začal Tom opatrně.

"Automobilová nehoda," zalhal Harry.

"To je strašné," řekl Tom, "Vím, jak se musíš cítit. Mí rodiče už také nežijí. Mou matku jsem nikdy nepoznal a můj otec měl….nehodu."

Harrymu se vůbec nelíbilo, jak se jejich rozhovor vyvíjel.

Cítil se jako na svém prvním rande s Cho.

Kdyby teď Tom taky začal brečet, byla by to úplně perfektní kopie tehdejších událostí.

"Hraješ famfrpál?" změnil proto rychle téma.

"Hrával jsem," odpověděl Tom a vypadal, že je rád, že Harry mluví o něčem jiném.

"Jaká pozice?" ptal se Harry.

"Chytač," odpověděl Tom.

"Já taky," řekl Harry nadšeně.

"Byl jsi na Světovém mistrovství před třemi lety?" otázal se Tom.

"Jo! Ty taky?" zeptal se Harry.

"Ne, já jsem byl…nemocný," odpověděl Tom váhavě.

"To je mi líto," řekl Harry upřímně, "Propásl jsi úžasnou hru."

"To si dovedu představit… Poslouchej, Harry. Já něco takového normálně nedělám," přiznal Tom.

"Co neděláš?" zeptal se Harry zmateně, "Nesleduješ famfpálové zápasy?"

"Ne," Tom se trochu zasmál.

"Tak co potom?" snažil se Harry.

"Nezvu úplně cizí lidi na kafe," odpověděl Tom a trochu zčervenal.

Harry nevěděl, co na to má říct.

On to normálně taky nedělal.

Bylo to pro něj nezvyklé, ale líbilo se mu to.

Nebo lépe řečeno: Líbil se mu Tom.

Už pár měsíců věděl, že ho přitahují obě pohlaví, ale ještě nikdy se mu nikdo tak moc nelíbil.

Doteď, a to nechtěl pokazit.

A proto se zeptal: "Znáš zahradu?"

"Nějakou určitou, nebo to slovo?" ptal se Tom.

"Tu Zahradu," objasnil Harry, "To je jeden park…"

"Neznám," přiznal Tom.

"To není možné," divil se Harry, "Ta je tu už nejméně rok a ty jsi tam ještě nikdy nebyl…"

"Poslední rok jsem byl velice zaneprázdněný," řekl Tom.

"Rozumím…," Harry dopil svou kávu, "Určitě to není lehké pracovat v rodinném podniku…"

"Mí zaměstnanci dělají občas problémy," potvrdil Tom, "Ale tys tu Zahradu nezmínil bezdůvodně, ne?"

"Ty jsi mě pozval na kafe, takže teď jsem na řadě já," řekl Harry. "Chceš se mnou jít do Zahrady?"

"Rád," Tom se usmál a Harry se pod tím úsměvem skoro rozpustil.

Dříve než Tom následoval Harryho na druhý konec Příčné ulice, zaplatil obě kávy.

"To je slepá ulice," konstatoval Tom neutrálně a prohlížel si pět metrů vysokou zeď před nimi.

"Není," odporoval Harry a poklepal lehce na zeď.

Ve zdi se okamžitě objevil obloukový vchod skrz který byl nádherný výhled do překrásného parku.

Jezírko uprostřed Parku odráželo světlo a nyní zářilo zlatou barvou.

"Dech beroucí podívaná," zašeptal Tom, když se usadili pod jedním stromem.

"Tahle Zahrada byla Fudgeho nápad," vysvětloval Harry, který to věděl od Lupina. "Je teď nervózní, aby zase dostal pár hlasů. Hodně jich totiž ztratil, když tak dlouho mlčel o návratu ty-víš-koho."

"Ty se v tom docela dobře vyznáš," uznal Tom.

"Mám pár přátel na ministerstvu," doplnil Harry.

"Fudge u mě už stejně dohrál," mínil Tom. "Určitě ho nebudu znovu volit…. Četl jsi ty nesmysly, které napsali před dvěma lety o Harry Potterovi?"

"Nesmysly?" zeptal se Harry zaujatě.

"No ano, přece opravdu nevěříš, že je skutečně šílený," objasňoval Tom.

"Ne, nevěřím," řekl Harry a Tom mu byl opět o kousek sympatičtější.

"Hele, tam jsou balóny a košťata k vypůjčení," Tom ukázal na malý stánek. "Co bys řekl na malý zápas?"

"Jsem pro," souhlasil Harry nadšeně.

Harry nikdy nevěřil na lásku na první pohled, ale teď své mínění musel chtě nechtě změnit.

Tento den s Tomem byl ten nejlepší den v jeho životě.

Ještě nikdy se tak báječně nebavil.

Tom byl jeho spřízněná duše.

Mezitím přišla noc a Tom ho doprovázel k Děravému kotli.

"Dobrý večer Harry," pozdravil je hostinský.

Harry mu přátelsky zamával a Tom jenom kývl.

"Takže…," zašeptal Harry trochu bezmocně.

Nevěděl, jak by se měl rozloučit, a jestli se vůbec loučit chce.

Ale přece nemůže ztratit panictví s nějakým chlápkem, kterého poznal teprve dnes.

"Samozřejmě tě doprovodím až k tvému pokoji," řekl Tom odhodlaně. "To pravý gentleman dělá."

Harry potlačil smích a nechal se Tomem doprovodit ke svému pokoji.

Přede dveřmi zůstali oba trochu nerozhodně stát.

"Teď…no…ehm…potom…uvidíme se zase?" zeptal se Harry.

Tom se mu podíval hluboko do očí a tiše se ho zeptal: "Věříš na lásku na první pohled, Harry?"

"Do dneška jsem nevěřil," odpověděl Harry a krátce na to ucítil Tomovy horké rty na svých.

Tomův jazyk se pomalu probojoval do Harryho úst a vše tam pečlivě zkoumal.

Harry vzrušeně zasténal a plně se tomu polibku oddal.

"Můžu jít dál?" požádal Tom.

Harry se na chvíli zarazil.

Jestli to Tom myslel tak, jak to myslí on, nevěděl, co by měl dělat.

"Já jsem ještě nikdy…," odpověděl Harry stydlivě.

Tom něžně políbil jeho šíji a zašeptal: "Mám s tím přestat?"

"Ne," řekl Harry rozhodně a otevřel dveře.

Tom si přitáhl Harryho blíž k sobě a Nebelvír mohl zřetelně cítit jeho vzrušení.

Poté, co Tom mávnutím hůlky zavřel dveře, doklopýtali v pevném obětí k posteli.

Harry tiše zasténal, když Tomovy ruce sklouzly pod jeho košili.

"Harry," zašeptal Tom a sundal Harrymu košili.

Harry cítil Tomovy rty na svém hrudníku a uvolněně se natáhl na postel.

Nevěděl, jestli nedělá obrovskou chybu, ale v tomto momentě mu to bylo jedno.

Voldemort by se sem mohl nastěhovat a sledovat je a jemu by to nevadilo.

Tom ho pomalu svlékl a Harry udělal to stejné s ním.

V každém případě se Tom nemusel za svou postavu vůbec stydět.

Harry ještě nikdy neviděl tak krásně vypracované tělo.

"Jsi překrásný," šeptal Tom a jemně kousal Harryho ušní lalůček.

"Ne, ty jsi," odpověděl Harry a přitáhl si Toma k vášnivému polibku.

Tom si lehl mezi Harryho nohy a tomu se překvapením rozšířily zorničky, když se o něho Tom začal otírat.

Netušil, že by něco mohlo způsobovat tak úžasné pocity.

Tom hladil Harryho po celém těle, až se dopracoval k jeho erekci. Držel ji v ruce a něžně ji dráždil.

Harry tiše sténal a dotýkal se ze své strany Tomova penisu.

Druhý chlapec se naprosto poddal těmto dotykům a blaženě sténal.

"Jak daleko chceš zajít?" zeptal se Tom tiše.

"Až na samou hranici," odpověděl Harry a vypadalo to, že právě na tohle Tom čekal. Sjel svou rukou na Harryho zadeček a opatrně do něho nechal vklouznout svůj prst.

Harry ostře nasál vzduch. Bolelo to víc, než očekával.

"Uvolni se," utěšoval ho Tom a nechal ještě druhý a třetí prst následovat ten první.

Ale Harry se nemohl vůbec uvolnit.

Jenom to bolelo a nemohl na tom najít nic hezkého.

Chtěl Toma poprosit, aby přestal, ale vtom jeden z prstů zavadil o místo v Harrym, které ho nechalo vidět hvězdičky.

"U Merlina," sténal Harry hlasitě a Tom se šelmovsky usmíval.

"Líbí se ti to?" zeptal se mrkajíc očima.

"Och ano…," vzdychl Harry.

"Mám skutečně přestat?" zeptal se Tom, ale byla to jen řečnická otázka, neboť v dalším okamžiku vstoupil svou erekcí do Harryho.

Harry sevřel rukama přikrývku, ale Tom ho začal konejšivě hladit, což Harryho zbavovalo napětí a on si vychutnával pocit mít Toma v sobě.

"Všechno v pořádku?" ptal se ho Tom starostlivě.

"Ano," zašeptal Harry.

"Dobře," usmíval se Tom a začal se pomalu pohybovat.

Harry se přizpůsobil Tomovu rytmu a při každém přírazu mu vycházel vstříc, aby do něho mohl vniknout ještě hlouběji.

Pohybovali se stále rychleji.

Jejich pohyby, jejich těla, všechno splynulo v jedno.

Harry si Toma přitáhl opět k sobě a vášnivě ho políbil.

Tom se v něm pohyboval a díval se mu přitom hluboko do očí.

Harry cítil, že už je těsně před vrcholem a vypadalo to, že Tom je na tom obdobně.

"Harry," šeptal Tom, a když se Harry podíval do jeho očí, málem ho trefil šlak.

Tomovy oči už nebyly hnědé, nýbrž červené.

A najednou už věděl, jaktože mu ten chlapec připadal tak povědomý.

Jednou už ho viděl.

Ve druhém ročníku v Tajemné komnatě.

Harry o tom však nemohl dále přemýšlet, přemohl ho orgasmus.

Tom ho následoval jen o chvíli později, a když se z něho stáhl, položil se na záda a snažil se zklidnit svůj dech.

To přece nemohla být pravda!

Tom přece nemohl…

On nemohl být…

Pozoroval, jak se Tom opět obléká a kráčí ke dveřím.

Jedním mávnutím hůlky se dveře otevřely a on se otočil k Harrymu.

Červené oči sledovaly Harryho téměř posměšně a celé držení těla bylo úplně jiné.

"Harry, Harry! Jen tak jít s úplně cizím mužem do postele! To se přece nedělá! Brumbál z toho nebude příliš nadšený," ten hlas, kterým teď Tom mluvil, nezněl jako ten, který Harry celý den poslouchal. Byl to ten zlomyslný hlas, který slyšel naposledy v den Siriusovy smrti na ministerstvu.

"Možná bys o tom měl Brumbálovi poreferovat sám, Harry," Tom se chladně zasmál a zmizel z pokoje. Za sebou zanechal šokovaného Harryho.

To přece nemohla být pravda!

To přece nemohl být On.

To bylo nemožné?!

Vernon Dursley byl překvapený.

Byl překvapený a taky to přiznal.

Myslel si, že už se na svého synovce nebude muset nikdy znovu podívat, když mu před týdnem pyšně oznámil, že je mu nyní sedmnáct, což znamená, že je v kouzelnickém světě plnoletý a už o Dursleyových nechce nikdy víc slyšet.

To celé prokázal kouzlem, které vedlo k tomu, že celý obývák museli nově vybavit a Dudley teď chodil dvakrát denně k psychiatrovi.

Byl tedy viditelně překvapený, když se jeho synovec objevil před dveřmi a bez jediného slova vysvětlení zmizel ve svém bývalém pokoji.

Ani Petunie ani on si nemohli chlapcovo pozoruhodné chování vysvětlit, ale jelikož byl vždycky divný, zas tak moc se vlastně nedivili.

Rychle by ho ze svého domu vyhodil, kdyby jen nesměl čarovat.

Musí se hlídat, aby chlapce neurazil, aby pak nemusel zbytek života strávit jako nějaké zvíře.

Harry postavil své kufry vedle staré postele. Pak pustil Hedviku z klece. Ta se na něho starostlivě podívala a vylétla z okna.

S povzdychem se Harry zhroutil na postel.

Nyní byl tedy zase zpět.

Na místě, které před týdnem opustil na vždy, jak tehdy doufal.

Nechtěl sem zpátky, ale také už nemohl zůstat v Příčné ulici.

Brumbál měl pravdu; u jeho příbuzných je to nejbezpečnější.

Kdyby u nich zůstal, nebyl by se s …

Harry na to nemohl ani pomyslet.

Jak se to jen mohlo stát?

Proč zrovna Voldemort?

Proč to nemohl být jeho syn, nebo nějaký přívrženec?

Jaktože ho nepoznal?

I když vypadal starší než v Tajemné komnatě, musí člověk své úhlavní nepřátele přece poznat.

Draca Malfoye by poznal i za sto let, ale u Voldemorta ztroskotá na pár letech.

Od jeho setkání s Voldemortovou mladší verzí se sám sebe neustále ptal, jak Voldemort vůbec zvládl své tělo tak omladit.

Určitě existují omlazovací lektvary, ale k tomu by potřeboval mistra v lektvarech a Snape by o tom Brumbálovi pověděl.

Jedině, že by Voldemort měl ještě někoho, kdo by se v lektvarech tak perfektně vyznal.

Trochu se zděsil.

Vždycky, když myslel na to, co udělal, cítil se špinavý.

Přitom nemohl ani přinejmenším říct, že by ho Voldemort znásilnil.

Právě naopak. Udělal to dobrovolně.

Voldemort se ho ještě ptal, jak daleko chce zajít, a přirozeně - on musel chtít všechno.

Dobrovolně se Voldemortovi vydal.

Jeho poprvé a zrovna s ním?

Raději by své poprvé prožil se Snapem, nebo Filchem.

Jak se teď má chovat?

Má o tom říct Brumbálovi?

Ale co by měl říct?

"Hej Brumbi, píchal jsem s Voldemortem!"

To znělo i v jeho uších surrealisticky.

Proč to Voldemort vůbec udělal?

Co z toho měl, mimo to, že Harryho ponížil?

Už léta se ho pokouší zabít, a když k tomu má příležitost, raději ho svádí.

Harry si jeho chování nedokázal odůvodnit.

To nebyl Voldemortův styl, ani trošičku.

"Chlapče," Vernon Dursley zaklepal na jeho dveře, než opatrně vstoupil.

Harry znuděně seděl na své posteli a právě svůj psací stůl měnil v kobru.

Ta se hrozivě vztyčila a zasyčela na Vernona.

"Musíme vyrazit, jestli chceš stihnout svůj vlak," vyhrkl Vernon a opustil rychle pokoj.

Skutečně si dělal starosti.

Synovec mu byl vždycky lhostejný, ale Harry se teď choval tak podivně, že se o něho až bál.

Zbytek prázdnin strávil ve svém pokoji. Vyšel z něho jen tehdy, když se chtěl sprchovat, což bylo alespoň desetkrát denně.

Na jídlo vůbec nechodil a když mu Petunie přinesla jídlo, snědl nanejvýš jedno sousto.

Vernon Dursley pozoroval svého synovce, který vypadal, že je jen kost a kůže. Právě nechal svůj kufr, aby plul vzduchem.

Normálně by se Vernon asi zlobil, ale teď se ptal sám sebe, zda by to Harry bez kouzel vůbec zvládl.

Pochyboval, že by ten chlapec mohl unést něco těžšího, než talíř.

"Jsem nachystaný, strýci Vernone," řekl jeho synovec smutně-znuděným tónem. Jeho hlas zněl drsně, jako by ho už dlouho nepoužíval.

Cestou k nádraží King's Cross nikdo z nich nemluvil.

Harry koukal ven a svého strýce vůbec nevnímal.

Vypadalo to, že nevnímal nic.

Zastavili před nádražím a Vernon mu pomohl přesunout kufr z auta na zavazadlový vozík.

"Chlapče," začal Vernon opatrně.

"Nedělej si starosti, strýčku, z té kobry je už zase stůl," uklidňoval Harry svého strýce.

"Ne, chtěl jsem říct, že k nám můžeš přijet na Vánoce," nabídl Vernon.

Sice svého synovce už nechtěl mít v domě, ale ani nechtěl, aby skutečně zemřel, a byl si jistý, že pokud se někdo přes Vánoce nebude starat o to, jestli jí, zemře hlady.

"Nepotřebuji tvůj soucit," řekl Harry chladně, a odstrčil svůj vozík pryč od Vernona.

Pomalými kroky došel na nástupiště 9 a 3, kde se žáci právě loučili se svými rodinami.

Nedíval se po Hermioně a Ronovi, ale nastoupil do vlaku a našel si volné kupé.

Vlak se dal do pohybu a Harry byl stále sám.

Někteří prváci si k němu chtěli sednout, ale on jim začal nadávat a vyhodil je ven z kupé.

Paní se sladkostmi připravil šok, když její čokoládové žabky proměnil ve skutečné a ty se rozskákaly po celém vlaku.

Měli za sebou teprve první polovinu cesty, když se dveře jeho kupé otevřely a vešli Ron s Hermionou.

"Díky Merlinovi," Hermiona si ulehčeně oddechla, "Konečně jsme tě našli. Už jsme mysleli, že tě tví příbuzní nepustili… Ach ty mé nebe! Jak to jen vypadáš?"

Hermiona ohmatala Harryho hubené paže a zadívala se mu do pohublého obličeje.

"Ty jsi jen kost a kůže," řekla zděšeně, "Tví příbuzní ti nedávali nic k jídlu?"

"Spíš naopak," zamumlal Harry, "Byli na mě hodní."

"Měl bys něco jíst," mínila Hermiona a vytáhla ze své tašky sendvič.

"Tady," strčila mu jídlo pod nos, "Sněz to!"

"Nemám hlad," trval na svém Harry.

Ron se zatím posadil na místo k oknu a zamyšleně se díval na zamračené nebe.

"Tak poslouchej," šeptala Hermiona, "Že Ron přestal jíst a mluvit, tomu rozumím. Ztratil rodiče, ale ty… Má ty dobroto, Harry. Vypadá to, jako bys měl hoře z lásky."

Harry zarmouceně sklonil hlavu.

Hermiona mu neříkala nic nového; on to všechno přece věděl.

Totálně se do Toma zamiloval, a to strašné odhalení na tom nic nezměnilo.

Stále ještě si nedovedl Toma a Voldemorta představit jako jednu a tu samou osobu.

Tom byl úplně jiný než Voldemort.

Byl šarmantní, vtipný a láskyplný.

"Je to kvůli Siriusovi?" zeptala se Hermiona, "Otevřely se snad znovu staré rány? Řekl tvůj bratranec něco?"

"Miono, mně se daří dobře," ujistil ji Harry s povzdechem, "Jsem jen trochu unavený."

"Chceš spát?" zeptala se Hermiona a ihned proměnila sendvič v polštář.

"Nejsem ale unavený v tomto smyslu," objasnil Harry.

Hermiona si nahlas povzdechla, zatímco si sedala vedle Harryho.

"Ale skutečně bys měl něco sníst," řekla.

"Potřebuje teď snad Potter chůvu?" řekl nepříjemným tónem Draco Malfoy.

Stál se svou osobní stráží Crabbem a Goylem ve dveřích a pobaveně pozoroval Harryho.

"Vždycky je hezké vidět tak veselé obličeje," řekl s úšklebkem, "Copak se děje, Weasley? Jsi smutný, že jsou tví rodiče mrtví? Alespoň to nebyla žádná velká ztráta pro tenhle svět."

Normálně by Ron Malfoye za takovou průpovídku zmlátil, ale tentokrát se místo toho se slzami v očích zhroutil.

"Dávej si pozor, Malfoyi," hrozila Hermiona, "Jsem prefektka a…"

"Ale já přece taky," smál se Malfoy chladně a ukázal na svůj prefektský odznak, "Není to vtipná náhoda?"

"Zmiz Malfoyi," zasyčel Harry.

"A co je Potterovi? Cítí se zase sám? Žádní rodiče a žádný kmotr? Tvůj život musí být žalostný," mínil Malfoy a jeho dvě gorily se nahlas smály.

"Malfoyi, znám pár hezkých zaklínadel, o kterých jsi ještě nikdy ani neslyšel," řekl Harry výhružně.

"Ten velký hrdina mi chce vyhrožovat?" smál se Malfoy, "To snad nemyslíš vážně? Jaké byly vlastně letní prázdniny, Pottere? Bojoval jsi proti Ty-víš-komu?"

"Ty ses k němu pravděpodobně přidal," oplatil mu Harry.

"Ale třeba už ho nechceš zabít," pokračoval Malfoy dál, "Třeba ho chceš přetáhnout na svou stranu? Změnit ho?… Třeba přejde na tvou stranu, Pottere!"

Poslední věta a Malfoyův úsměv se vypálily do Harryho hlavy a trefily ho jako blesk.

Malfoy to věděl!

Věděl o jeho setkání s Tomem.

"Zmiz Malfoyi," zuřila Hermiona.

"Ale možná…" dodal Malfoy, "chce mluvit také s tebou, Pottere."

Hermiona se teď starala o plačícího Rona a tak jen Harry zpozoroval, že Malfoy nechal na zem spadnout malý lísteček s vyšel z kupé.

Harry se ujistil, že ho ani Ron ani Hermiona nepozorují a lístek zvedl.

Kudrlinkovaté písmo napsané zeleným inkoustem definitivně nebyl Malfoyův rukopis.

Ve Snapeových hodinách musel Harry často pracovat s Malfoyem, takže by poznal jeho písmo mezi stovkami.

První víkend v Prasinkách

V 11:00 hodin U prasečí hlavy

Harry lístek nenápadně roztrhal a zhluboka se nadechl.

Takže ho uvidí znovu a tentokrát na to bude připravený.

První týdny v Bradavicích utekly jako obvykle.

Malfoy se už o příhodě z vlaku nezmínil, ale o to víc si dělal srandu z Ronovy ztráty.

Jelikož se v tomto roce měly konat OVCE, dávali jim učitelé tolik úkolů, že Harry si našel jen stěží čas, aby přemýšlel o setkání v Prasinkách.

Také nevěděl, jestli by tam vůbec měl jít.

Možná to byla past a on by se vřítil do své vlastní záhuby.

Na druhou stranu to mohl povyprávět Brumbálovi, aby tam poslal celé bystrozorské oddělení.

Taková šance chytit Voldemorta se už nenaskytne.

Ale potom by Brumbálovi musel vysvětlit, odkud to ví a na to ještě nebyl připravený.

Pravděpodobně nebude nikdy.

Harry byl opravdu nervózní, když jednoho dne Hermiona upozornila na blížící se víkend, kdy se mělo jít do Prasinek.

Měl by to teď Brumbálovi říct?

Měl by tam jít?

Nic si nepřál toužebněji, než si o tom s někým promluvit.

Ale s kým?

Ron nebo Hermiona vypadávají, neboť by se jim potom už nemohl podívat do očí.

U Lupina platilo to samé.

V jednom momentě šílenství ho napadl dokonce i Malfoy. Vždyť ten stejně všechno věděl a beztak se mu už posmíval.

Ovšem než žádat o radu Malfoye, to by raději skočil z Astronomické věže.

Po dlouhém přemýšlení si musel přiznat, že to nemůže nikomu jinému prozradit.

Tohle rozhodnutí leželo jen a pouze na něm.

Všechno se jenom zhoršilo, když si ho k sobě po večeři pozvala McGonagallová a sdělila mu ředitelovo rozhodnutí.

"Mám vstoupit do řádu?" opakoval Harry nevěřícně.

On se snad přeslechl.

Jiné vysvětlení pro to nebylo.

Brumbál by ho nikdy do řádu nevzal.

"Rozuměl jste dobře, Pottere," potvrdila McGonagallová, "Ředitel si přeje vaši přítomnost na setkáních."

"Proč? Proč tak najednou?" divil se Harry.

"Nyní jste plnoletý a tak nestojí vašemu vstupu do řádu nic v cestě," objasnila McGonagallová, "Vy jste k nám přece chtěl patřit odjakživa, ne?"

"Ano, ale…," koktal Harry nejistě.

Co jí také měl vykládat?

Že to bylo ještě před jeho vztahem na jednu noc s Voldemortem?

Že si vlastně nebyl vůbec jistý, jestli ho ještě stále chtěl zabít?

"Zítra v osm hodin večer máme další setkání," mluvila McGonagallová dál, "K cestě na Grimmauldovo náměstí můžete použít krb v mém kabinetě."

Vypadalo to, že jí její vysvětlení připadá dostatečné, neboť Harryho přátelsky vyzvala, aby se vrátil do Nebelvírské věže.

Harryho myšlenky byly jako na horské dráze když šel všemi těmi chodbami k Nebelvíru.

Nejprve měl jít zítra za Voldemortem a krátce na to na setkání řádu?

Zbláznil se tenhle svět?

"Weasleyovic kouzelné žertíky," pronesl Harry heslo a baculatá dáma mu otevřela vchod.

Objevil Rona a Hermionu před krbem. Zrovna se bavili o zítřejším výletě.

"Harry," Hermiona mu radostně zamávala a také Ron se trochu usmál.

Trvalo to dlouho, ale nyní už ten rudovlasý chlapec opět mluvil a občas se dokonce i srdečně zasmál, avšak jeho dřívější nálada odešla se smrtí jeho rodičů.

"Ron a já jsme právě probírali, co všechno chceme zítra dělat," řekla Hermiona rozrušeně, "Já bych chtěla jít do knihkupectví. Slyšela jsem o úžasných odborných knihách, které by tam měli mít… A tobě by návštěva Medového ráje jenom prospěla," dodala a poukazovala tím na Harryho pohublé tělo.

I v Bradavicích jedl velice málo, když už se přes všechny ty úkoly k jídlu vůbec dostal.

"Poslyšte," začal Harry opatrně, "Já by chtěl jít zítra do Prasinek sám."

"Proč?" zeptal se Ron zmateně, "Rušíme tě?"

"Spíš naopak," zamumlal Harry.

"To je přece úplná hloupost," rozhořčila se Hermiona, "Ty nás přece neotravuješ!"

"Ale ano, vy to přece víte nejlíp," odpověděl Harry a se zadostiučiněním pozoroval jak oba lehce zčervenali.

Jelikož mu ani jeden neodporoval, cítil, že se jeho podezření potvrdilo.

"Jdu spát," ukončil debatu Harry, "Jsem strašně unavený."

Dělal, že zívá a zřejmě mu to věřili.

"To ti určitě prospěje," přemítala Hermiona a Ron mu popřál dobrou noc.

Ve skutečnosti Harry ještě dlouho nespal

Od té prázdninové události měl problémy s usínáním.

Většinou ležel až do rána v posteli, než pak tak na jednu, dvě hodiny usnul.

Také podle toho vypadal a konkuroval Snapeovi s nejbledší pokožkou.

Tuto noc byl tak rozrušený, že usnul teprve, když vyšlo slunce a zalilo svým svitem ložnici.

Připadalo mu to, že teprve zavřel oči, když už ho budily hlasy Deana Thomase a Seamuse Finnigana.

"Kolik je hodin?" zamumlal Harry ospale a šahal na noční stolek, aby si mohl vzít brýle.

Když se už s brýlemi rozhlédl, uviděl oba chlapce sedět před Seamusovým novým koštětem, které zřejmě dostal k narozeninám.

"Sorry Harry," řekl Dean, "Vzbudili jsme tě?… Seamus je tak rozrušený, protože dnes slaví narozeniny."

"Konečně sedmnáct," zářil Seamus, "Konečně můžu kouzlit i o prázdninách! Ani nevíte, jak jsem vám to záviděl."

"Ty máš dnes narozeniny?" divil se Harry.

Žil s tím Irem už přes šest let v jedné ložnici, ale nikdy nezjistil, kdy má narozeniny.

Vždyť je taky nikdy neslavili; Harry měl někde v hlavě nápad, že Seamus vlastně žádné narozeniny nemá, což sám považoval za směšné.

"Ano," odpověděl Seamus šťastně a přejížděl rukou přes svůj nový Kulový blesk.

Jeho matka sáhla při příležitosti plnoletosti svého syna viditelně hlouběji do kapsy.

"Všechno nejlepší," řekl Harry a doufal, že nebude muset zpívat, jak to vždy dělali teta Petunie a strýc Vernon u Dudleyho.

"Díky," poděkoval Seamus, "Teď budu určitě lepší chytač. Malfoy a ten jeho tým to můžou rovnou zabalit."

Harry jen souhlasně kývl a začal se pomalu oblékat.

Jediný pohled na Ronovu postel mu prozradil, že už dávno vstal.

"Šel s Hermionou do Prasinek," vysvětlil mu Dean, když si všiml Harryho pohledu, "Říkal, že chceš jít sám, jinak by na tebe počkali… Jestli se spletl, klidně tam můžeš jít s námi. Ginny půjde taky."

Ginny Weasleyová byla už od konce pátého ročníku Deanova přítelkyně a nikdo v Bradavicích si je už jinak než dohromady ani nedovedl představit.

Dokonce i Ron se po mnoha hádkách a výhružkách s tímto vztahem smířil a už se těšil, až bude Dean jeho švagr.

"Ne," řekl Harry, "Je to od tebe hezké, ale já tam chci jít opravdu sám."

"Máš schůzku?" ptal se Seamus zvědavě.

"Něco v tom smyslu," přiznal Harry.

"S kým?" vyzvídal Seamus dál.

"S Voldemortem," chtěl říct Harry, ale na poslední chvíli se ovládl a řekl: "Nebuď tak zvědavý Seamusi. Já se tě na takové věci taky přece nevyptávám."

"Ale jen proto, že se není na co ptát," vtipkoval Dean.

"Dokud budu mít přítelkyni dřív než Neville, je mi všechno jedno," odvětil Seamus chladně.

"Tak to ale dávej pozor," smál se Dean, "Neville a Hannah Abbottová z Mrzimoru si rozumí až nezvykle dobře."

Když byl Harry kompletně oblečený, rozloučil se s těma dvěma a vydal se do vstupní haly.

Tam stál jako obvykle Filch a kontroloval, jestli jdou do Prasinek skutečně jen žáci, kteří mají povolení.

Harryho oči zatemnil na chvíli stín smutku, když si vzpomněl, proč vlastně mohl do Prasinek.

Bez Siriusova povolení by musel stále ještě zůstávat na hradě.

Rychle však zahnal myšlenky na svého kmotra, aby ho zase celý den neprovázel zármutek a zachumlal se do svého hábitu, neboť se zatím ochladilo.

Když přišel do Prasinek, nejdříve se podíval na velké hodiny na radnici, která stála uprostřed vesnice a vrhala svou velikostí stín na všechna ostatní stavení.

Podle těchto hodin měl právě pět minut do doby, kdy ho bude Voldemort očekávat.

Naplánoval si tedy své nákupy na potom, neboť alespoň doufal, že z hostince U prasečí hlavy vyjde živý a vydal se k ošumělé hospodě, kterou už dlouho nenavštívil.

Jakmile otevřel dveře, upoutaly jeho pozornost všechny ty černé hábity.

Normálně to nebylo nic nezvyklého, ale on poznal smrtijedy, když je viděl.

Po Siriusově smrti pro ně měl vyvinutý šestý smysl.

Měl by raději utéct a někomu o tom říct, nebo tu přece jen zůstat?

Jeho myšlenky byly přerušeny, když se smrtijedi postavili podél zdí hospody a tím mu poskytli volný výhled na mladého muže sedícího u stolu uprostřed místnosti.

Sdělal si kapuci a sledoval Harryho těma stejnýma čokoládově hnědýma očima, které se mu už jednou staly osudnými.

"To je od tebe pěkné, že jsi přišel, Harry," řekl Tom přátelsky, než luskl prsty a jedna ze zahalených osob naproti němu přistavila židli.

Tom luskl ještě jednou a smrtijed se připojil k ostatním u zdi.

"Posaď se přece," Tom ukázal na židli, "Musíme toho hodně probrat."

Komentáře: