Remus seděl v knihovně, majíc před sebou Dějiny starodávných bylin, ale stále četl jednu a tutéž větu a stále nevnímal její obsah.
Náhle ho vyrušil nějaký hlas, jak se ptá, respektive konstatuje: "Jak to, že nejsi se svými kamarádíčky v Prasinkách?"
Remus si nejprve ani nevšiml, že na něj někdo promluvil.
"Čteš to nebo ne?" zeptal se ten dotyčný ostře. "Taky bych si to totiž rád přečetl!" pokračoval hlasitěji.
Remus lehce nadskočil a zároveň vzpamatoval ze svého rozjímání.
"Severusi? Už jsi tady dlouho?" zeptal se překvapeně.
"No, když počítám i to, jak dlouho na tebe mluvím, tak už dlouho. Chtěl bych tu knihu." odsekl podrážděně Severus.
"Promiň. Trochu jsem se zamyslel. Jo, klidně si ji vezmi. Stejně se na ni nemůžu soustředit." odpověděl mu klidně Remus. Nikdy nedokázal být na někoho naštvaný, i když byl na něj někdo nepříjemný.
"Toho jsem si už všiml, ale o tvé zpovídání nestojím." uzemnil ho Severus. Vzal si knihu a posadil se vedle něj. Neměl čas a ani chuť na nějaké vybavování.
"Udělal jsem ti něco?" zeptal se Remus, protože nechápal Severusův postoj. Vždyť tady nikdo jiný není, tak proč se chová tak hnusně, ptal se sám sebe.
"Choval jsem se snad někdy jinak?" otázal se příkře Severus a přitom hleděl do učebnice. Avšak na chvíli se nad tou otázkou pozastavil. Pravdou bylo, že neměl žádný důvod se k němu tak chovat. Přece to byl ale přítel těch vymatlaných kreténů, zdůvodňoval si v duchu své chování. Ale on tu byl sám, tak proč se k němu tak chová? Najednou, jakoby pocítil vinu. Blbost, okřikl se. Raději se začal znovu soustředit na knihu.
Remus neodpověděl, protože nemělo cenu se s ním o něčem přít. A ani vlastně nechtěl. Částečně mu rozuměl a věděl, že nedokáže odčinit to, co mu jeho přátelé dělali. Byl na tom podobně, avšak naštěstí ne stejně.
Kamarády sice měl, ale…nemohl nic udělat s tím, čím byl, je a bohužel bude. Jeho však nikdo nešikanoval, neponižoval a nemučil. Ale i přes to byl sám.
"Už tě dál nebudu rušit." řekl Remus a zvedl se k odchodu. Připadalo mu, jako by na něco čekal, ale sám nevěděl na co. Severus se na něj však ani nepodíval a dělal, že je zabraný do učebnice. Což samozřejmě nebyl. Vnímal každé Remusovo slovo, každý pohyb. Bylo to až neuvěřitelné. Co s ním sakra dělal? Bylo to snad nějaké kouzlo?, ptal se znovu sám sebe. Raději to ale vědět nechtěl, takže ten pocit zase raději rychle potlačil.
Remus měl však neskonalou touhu se ho nějak dotknout. Aspoň ho pohladit, praštit nebo jen podat ruku. Nejraději by ho však objal a řekl mu, že všechno bude v pořádku, a že už bude jen a jen s ním. Nedokázal se však ani pohnout. Věděl, že Severus by pak s ním už v životě nikdy nepromluvil. Raději ať ho nenávidí, než ignoruje.
"Tak se měj," řekl nakonec a čím dál víc se od něj vzdaloval. Odpovědí mu bylo jen zavrčení. Ale aspoň něco, když už nic jiného. Najednou, když procházel kolem police, ze které si bral knížku, si všiml, že tam jsou ještě dvě. Otočil se zpět na Severuse, ale ten byl evidentně zabraný do knihy. Remus si nakonec jednu knihu vzal, dostal od madam Pinceové lístek o vypůjčení a odešel na kolej.
Celou cestu přemýšlel, jestli to mělo něco znamenat. Jestli se s ním Severus snažil navázat nějaký kontakt. Ale proč? Nemohl si však připustit, že by v tom bylo něco víc, protože by se z toho asi zbláznil. Nedokázal to však vyhnat z hlavy. Prostě to nešlo.
Severus seděl nad knihou a moc dobře věděl, že v knihovně jsou ještě další tytéž knihy, ale prostě si nemohl pomoct. Už když vstoupil a uviděl ho, jak sedí sám a dívá se z okna. Prostě za ním musel jít. Proč s nimi nebyl v Prasinkách? Už dávno si všiml, že je navštěvuje strašně málo, ale nevěděl proč. Severus se přistihl, jak znovu o něm přemýšlí a zase si vynadal. Snažil se vrátit ke knize, ale to už bylo marné. Vlastně se k ní už ani vrátit nechtěl. Měl ji přečtenou už nejmíň dvakrát a byliny, které obsahovala, znal už dřív, než nastoupil do Bradavic. Co to dělám? Jako vždy přemýšlím o kravinách, řekl si v duchu. Zavřel knihu, zanesl zpět do police a odešel na kolej. Víc se už raději k dnešnímu odpoledni nevracel.
Kluci přišli asi za půl hodiny. Byli v dobré náladě a přinesli Remusovi nějaké sladkosti, aby se po té šílené noci trochu posilnil. Avšak ani jeden z nich si nevšiml, že je nějaký skleslý. Nebylo vlastně nic neobvyklého, když se po další přežité noci tvářil tak přejetě.
"Jdu do Sovince a sdělím našim, že jsem přežil další noc." informoval kluky. Ti teď však měli jiné starosti, než nějaký dopis. James zjistil, že by se s Lily dalo i něco dělat, takže měl teď plnou hlavu jí a líčil Siriusovi, co se stalo, když šel pro máslový ležák a oni byli v Medovém ráji.
"Co chceš teda dělat?" slyšel ještě Remus Siriuse, než se obraz Buclaté dámy zavřel.
Remus nad ničím nepřemýšlel. Šel do Sovince jako robot, který kolem sebe nic nevnímá. Tam ho však čekalo malé překvapení.
Když vstoupil, uviděl postavu v černém hábitu, dívající se z okna. Severus však vůbec nevnímal, takže Remuse neslyšel ani přijít. Remus se v duchu usmál a namířil si to přímo ke své sově. Přivázal jí dopis a něco jí zašeptal. Sova vzlétla a proletěla kolem Severuse. Ten se lehce vyděsil a rychle se otočil. Bylo na něm vidět, že si oddechl. Remus jen stál a lehce se na něj usmíval. Severus se přemohl a taky se na něj jemně usmál. Remusem to projelo, jako blesk a trošku se zachvěl. Severus to samozřejmě zpozoroval, ale ani se nepohnul. Částečně si přál za ním jít a obejmout ho, ale stále se bál ponížení a vůbec sám sobě si přiznat, že má někoho rád. Navíc kluka. Remus sklopil oči a odešel ze Sovince. Severus tam ještě chvíli stál a koukal ven. Pak však taky odešel. Nevěděl, co má dělat. Bojoval sám se sebou. Nemohl dopustit, aby to na něm někdo poznal. To by pro něj znamenalo smrt.
Za to Remus v tom měl až moc jasno. Miloval ho, ale mít ho nemohl. Byl z toho dost nešťastný, ale taky doufal, že si toho nikdo nevšimne. Byl si jist, že by to určitě dobře nedopadlo.
Když přišel do společenky, tak kluci stále ještě rozebírali Lily a její kamarádky. Za to Petr spal v křesle jak dřevo. Remus si to raději namířil přímo do ložnice, kde se svalil na postel a nepřítomně koukal na nebesa.
"Co s ním je?" zeptal se náhle Sirius Jamese.
"Nech ho. Ty noci začínají být stále horší." odtušil James. A tím taky jejich debata o Remusovi skončila.
Druhý den, když šli na snídani se Remus se Severusem srazil. Sirius se hned na něj obořil. "Srabusi, neumíš dávat pozor?"
"Siriusi, nech toho." Zastavil ho Remus dřív, než mohl Severus cokoliv říct. "Nemusíme se hned po ránu hádat!" řekl důrazněji, když viděl, že chce Sirius protestovat. Chytil ho za ruku a táhl do Velké síně. Remus Severusovi ještě stačil věnovat omluvný pohled, ale pak se už raději plně věnoval svým přátelům.
"Já mu ještě zpravím ten jeho skobovitý nos!" nadával ještě hodnou chvíli Sirius.
"Ty na to nic neřekneš?" obořil se pak na Remuse. "Vnímáš mě vůbec?"
Remus se na něj podíval. "To mluvíš na mě?" zeptal se.
"Ano, představ si, že na tebe." zvýšil hlas naštvaně Sirius.
"Jsi snad zamilovaný?" vložil se do toho James.
Remus mu na chvíli věnoval zmučený pohled a zvedl se k odchodu. "Máte dost svých problémů, než abyste se ještě zabývali mnou." odpověděl klidně. "Jdu ven. Jestli chcete, tak se pak ke mně můžete připojit. A Severuse nechte plavat. Byla to jak vina jeho, tak i moje. Je to kravina, tak ji neřešte." A pokusil se na rtech vymámit úsměv, ale vypadalo to spíš, jako by dostal křeč.
"Si děláš srandu?" vyštěkl na něj Sirius. "Srabus to ještě pěkně schytá. Do mýho kamaráda nikdo, a obzvláště ne on, narážet nebude!" zařval rozzuřeně.
"Hele, Siriusi, jsem sice váš kamarád, ale problémy si umím řešit sám. Když se totiž vůbec nic neděje, tak si mě ani nevšimnete a teď najednou děláš mnoho povyku pro nic. Nech to plavat. Nic vám nevyčítám. Jste mí nejbližší přátelé, a tak taky chci, aby to zůstalo. Teď jdu ven." oznámil Remus a opustil Velkou síň. Sirius s Jamesem se za ním jen vyjeveně dívali.
"Asi má pravdu." řekl po chvíli James. "Nechme to být. A opravdu bychom se mu měli víc věnovat. Dost ho zanedbáváme." dokončil svou myšlenku James.
Sirius na něj vykulil oči. "Přeskočilo ti? Srabusovi to jen tak neprojde!" zavrčel rozzuřeně. "Ale máš pravdu, měli bychom se Remusovi víc věnovat." řekl už klidněji.
"Tak dobře. Kdy a kde." zeptal se trošku s obavami James. Znal svého kamaráda až moc dobře na to, než aby nevěděl, na co právě myslí.
"No," zauvažoval Sirius. "Jestli se nepletu…za chvíli půjde do knihovny, takže…" podíval se spiklenecky na Jamese. Tomu se to sice moc nezamlouvalo, ale souhlasil. Říkal si, že Remus nemůže nic vidět, takže jim nemůže ani křivdit. Dopadne to jako vždycky, pomyslel si.
Jak řekl Sirius, Severus si to namířil přímo do knihovny. Chodby byly opuštěné, protože venku bylo krásně a většina spolužáků byla u jezera. Až idylické nedělní odpoledne.
"Nazdar Srábku," vybafl na něj zpoza rohu Sirius. Jakmile ho Severus uviděl, tak se snažil začít couvat, což mu však překazil James a Peter.
"Kampak Srabusi. Chceš nějak rychle zmizet. To si ani nepopovídáš se známými?" ozval se James.
"To je od tebe ošklivé." pokračoval Sirius.
"Co po mě chcete?!" vyrazil ze sebe Severus.
Sisius ho akorát obdařil nuceným smíchem a když konečně našel stabilitu, tak ironicky pronesl. "Tak on se ptá, co po něm chceme." A pomalu se k němu začal přibližovat. Severus na něj jen vyjeveně zíral. Peter na něj celou dobu mířil hůlkou, takže se tu svou nesnažil ani vytáhnout.
Sirius k němu z ničeho nic přiskočil, a spolu s Jamesem ho přitiskli ke zdi. Peter na ně samozřejmě jen celý rozjařený koukal a perfektně se bavil.
"Nesnaž se křičet, protože to do tebe našijem, ani nebudeš vědět jak." upozornil ho ostře Sirius. "Tak ty ses ptal, co po tobě chceme, jo? No, tak na to je jednoduchá odpověď. Tohle je totiž za to ráno." konstatoval Sirius a udeřil ho pěstí do břicha. Severus akorát zavyl bolestí, ale nemohl nic udělat, protože ho stále drželi přimáčknutého ke zdi a Peter na něj stále mířil hůlkou.
"Pamatuj si, že jestli ještě jednou do kohokoliv z nás, a hlavně Remuse, narazíš, tak se pěkně omluvíš. Rozuměls mi!" dodal James a oba ho pustili. Severus se chvíli vzpamatovával z rány, kterou mu Sirius uštědřil, ale pak se na něj vrhl. Oba se svalili na zem. Sirius na nic nečekal a hned Severusovi vrazil další ránu, až mu začala téct krev. Ten to však ani nepostřehl, využil situace, že je nad ním a chytil Siriuse pod krkem. Jenže se mezi ně vložil James a vrazil Severusovi pěstí, který se následovně skácel na zem.
Peter na nic nečekal a dal se do fandění. Začal řvát na Siriuse. "Dej mu! Rozmlať mu ten jeho ciferník!"
Sirius přibil Severuse k podlaze a chytil ho za ruce tak, že mu je držel od těla. Sklonil se až k jeho obličeji a potichu mu sdělil. "Ještě jednou se o tohle pokusíš, tak přísahám, že už dlouho živ nebudeš." Pak se od něj odtáhl a slezl z něj.
"Jdi do hajzlu." zařval na něj Severus. Sirius se na něj podíval a kopl ho do břicha.
"Příště raději drž hubu, bude to moudřejší." sdělil mu chladně.
Ani jeden z nich se už na něj nepodívali. Severus se snažil nějak zvednout, ale nešlo mu to. Připadalo mu, že mu snad rozmlátili celé tělo. Na chodbě však nebyl nikdo, kdo by mu mohl pomoct. Nakonec zmobilizoval všechny své síly a dobelhal se na kolej. Když se zmijozelští vrátili, tak ho uviděli ležet ve společence na podlaze. Podařilo se jim ho dostat na nohy. Jenomže jakmile ho postavili, tak začal zvracet a plivat krev. Takhle zřízeného ho ještě neviděli. Ihned se ho snažili odnést na ošetřovnu. Madam Pomfreyová se úplně zhrozila. "Položte ho dozadu." přikázala studentům. Na nic nečekala a hned do něj nalila pár lektvarů, které zmírnily bolest a začaly léčit jeho rozmlácené tělo. Snažila se z něj dostat nějaké informace, ale neměl sílu a ani nechtěl jí něco vysvětlovat. Vzdala to tedy a odešla do svého kabinetu. Severus po chvíli usnul.
Remus, nic netušíc, seděl ve společence. Přemýšlel o Severusovi a jaké by to mohlo být, kdyby se sblížili.
Najednou se portrét otevřel a vešli kluci, kteří byli ve velice dobré náladě. Když ho však uviděli, tak zmlkli. Remus se na ně usmál, i když měl spíš důvod být na ně naštvaný, protože za ním nepřišli.
"No ahoj, kde jste byli? Venku byla celkem dobrá zábava a byla tam dokonce i Lily." sdělil jim na uvítanou.
"Lily?" řekl udiveně James. Sirius však do něj ze zadu šťouchl.
"No," začal Sirius. "Museli jsme si něco vyřídit."
Remus se na něj překvapeně podíval, ale nekomentoval to. Vůbec ho nenapadlo, že by mohli Severusovi nějak ublížit.
Na večeři však Severuse nepotkal a nebyl ani v knihovně. Začalo mu to být podezřelé. Ale určitě jen sedí zase na koleji a nechce vylézt ven, jako vždycky, chlácholil se. Jedl ale tentokráte o dost pomaleji, než obvykle a doufal, že ho snad aspoň zahlédne, ale nestalo se tak. Kluci už dávno odešli, protože měli ještě namířeno za holkami a Remus odmítl jít s nimi.
Když vycházel z Velké síně, tak zaslechl hlouček zmijozelských, jak se o někom baví. Na chvíli se zastavil a v bezpečné vzdálenosti poslouchal. "Co říkala Pomfreyová? Bude Snape v pořádku?" Ptal se jeden z nich. "Prý si na chvíli poleží na ošetřovně, ale bude v pořádku. Takhle zřízeného jsem ho však ještě neviděl." Odpověděl mu druhý chlapec.
Remusovi se zatočila hlava a musel se chytit zdi, aby nespadl. Když se vzpamatoval, tak mu vše začalo pomalu odcházet. "Tak kluci si potřebovali něco vyřídit." začal uvažovat nahlas. "Severus sice nebyl venku, ale… to není možné, nemohli mu přece něco udělat." snažil se utěšovat v naději, že jeho přátelé by přece takového činu nebyli schopni. I když někde v koutku duše mu něco říkalo, že ano. Nevěděl, jestli má nejprve litovat Severuse, nebo být naštvaný na své přátele. První, co však udělal bylo, že si to namířil přímo na ošetřovnu. Po tichu otevřel dveře a na poslední posteli, úplně vzadu uviděl ležící tělo. Nikdo jiný tady neleží, takže to musí být jedině Severus, pomyslel si. Chtěl se k němu okamžitě rozběhnout, ale než mohl cokoliv udělat, tak si to k němu namířila madam Pomfreyová. "Copak si přejete, pane Lupine?" zeptala se.
"Chtěl bych se podívat na Severuse." odpověděl bez přemýšlení Remus.
"Pan Snape momentálně spí, ale můžete se stavit zítra." sdělila mu madam Pomfreyová a chtěla ho vyprovodit, ale Remus byl neoblomný. "Nebudu ho nijak rušit. Jen bych chtěl u něj sedět." zaprosil. Když madam Pomfreyová viděla jeho ustaraný výraz, tak povolila. "Ale budete z ticha. Teď to s ním nevypadá dvakrát růžově, ale bude v pořádku." sdělila mu "diagnózu". Remus vděčně přikývl a namířil si to k posteli. Když k ní dorazil, tak zjistil, že Severus opravdu tvrdě spí. Asi dostal lektvar, uklidňoval se. Přece ho nemohli takhle zřídit kluci, opakoval si nevěřícně stále dokola. Přistoupil až k jeho hlavě. Jsi tak bledý, pomyslel si. Jak viděl modřiny, které měl na obličeji, tak si bohužel musel s těžkým srdcem přiznat, že to opravdu byli kluci. Nikdo jiný ho neměl důvod mlátit.
"Kéž bych ti mohl nějak pomoct. Nebo aspoň kluky zastavit, ale bohužel nic nezmůžu. Nikdy by mě neposlechli." řekl potichu. Vztáhl k němu ruku a pohladil ho po vlasech. Zjistil, že nejsou mastné, tak jak si doposud myslel. Byly jemné a lesklé. Na chvíli si je nechal prokluzovat mezi prsty a přemýšlel, jaké by to asi bylo, kdyby ho mohl po nich hladit každý den.
Stále pro něj bylo dost těžké, když si představil, že ho jeho kamarádi tak zřídili, ale nezbývalo mu nic jiného, než se s tím smířit. Posadil se na židli vedle postele a jen ho pozoroval. Vzal jeho ruku do své a hladil ho po jeho dlouhých prstech. Kéž by ty tvé prsty mohly vjet do mých vlasů a hladit mě, a hladit mě, až by se unavily, pomyslel si.
Remus si povzdechl. Nevěděl, co má dělat. Už necítil nic. Ani vztek, ani lítost. Chtěl být jen se Severusem a to i přesto, že když se vzbudí, tak ho Severus bude nenávidět ještě víc, než kdy dřív.
"Kdybys tak věděl, jak moc tě mám rád. Kdybys tak věděl, že já jsem nikdy nechtěl, aby to zašlo tak daleko. Klidně mě nenáviď. Třeba na mě řvi, propaluj mě tím svým pohledem, ale prosím, moc tě prosím, neignoruj mě. To bych asi -" a spolkl poslední slova, která chtěl říct, protože si uvědomil, že mu slzy stékají po tváři. "Vidíš, co semnou děláš?" bolestně se usmál a utřel si slzy.
Zjistil, že madam Pomfreyová šla už dávno spát, takže tam mohl zůstat, jak dlouho chtěl.
Kluci ho stejně nebudou postrádat, protože se měli v plánu potloukat s holkami po hradě a do půl noci bude na koleji, pomyslel si.
Byl opřený o postel, takže za chvíli usnul.
Severus se probral asi kolem desáté. Rozhlédl se a zjistil, že leží na ošetřovně. Snažil se zmobilizovat všechny své síly a vzpomenout si, co se vlastně stalo. To mi muselo být teda pěkně zle, pomyslel si. Pokoušel se zvednout, ale celé tělo ho bolelo, takže to ihned zase vzdal. Cítil, že ho někdo drží za ruku. Zvedl hlavu a podíval se na postel. Tak takový šok už neměl pěkně dlouho. Kupodivu se mu podařilo zvednout druhou ruku, kterou si promnul oči a znovu se podíval dolů. Vidím tedy dobře, pomyslel si.
Remus Lupin leží na posteli, kde ležím já a drží mě za ruku, zesumíroval si rychle v hlavě. On se snad zbláznil!, pomyslel si. Vždyť jenom díky němu ležím tady! On může za to, co mi ti grázlové provedli, to byla snad první věc, co mu proběhla hlavou. Co tu sakra dělá?, ptal se sám sebe. Nedokázal tomu uvěřit, ale jak tak dál na něj koukal, vloudila se mu do mysli pochybnost. No, ale kdyby je na mě poslal on, tak tady asi nebude. Není přece hloupý. On o tom pravděpodobně vůbec nevěděl, pomyslel si.
Pomalu vytáhl ruku z jeho a bázlivě mu vjel do vlasů. Ani nevěděl vlastně proč, ale věděl, že to chtěl udělat už dávno. Začal ho pomalu hladit. Nedokážu být na něj naštvaný. Na všechny kolem něj, ale na Remuse ne, uvažoval a ani si neuvědomil, že se na něj Remus dívá.
"Severusi," zašeptal chraplavě Remus. Severus se vzpamatoval a ucukl rukou. "Ne. Prosím. Ještě mě hlaď." řekl potichu. Severus na něj na chvíli hleděl, ale udělal to, oč ho žádal. Jeho prsty vklouzly do Remusových vlasů a začaly ho znovu hladit.
Remus přivřel oči a užíval si ten báječný pocit, který si přál už tak dlouho cítit. Po chvíli je otevřel a Severus mohl ve svitu couvajícího měsíce vidět, jak jsou jeho oči zalité slzami.
"Je mi to tak líto." vypravil ze sebe Remus. Ale ostatní slova by se mu ztratila ve vzlyku, takže raději zmlkl.
"Šššš…" přiložil mu Severus prsty na rty. "Já vím. Z ničeho tě neviním." řekl Severus a sám se divil jaká slova mu vycházejí z úst.
"Já jsem o tom nevěděl. Přísahám." podařilo se Remusovi znovu promluvit.
Severus se pokusil o úsměv, ale vypadalo to spíš, jako kdyby dostal křeč. Pohladil Remuse po tváři. Ten však na něj jen vyjeveně koukal. "Ty se na mě nezlobíš?" odvážil se zeptat.
"Nemám na to dost sil." pronesl Severus a zaskučel, protože se trochu víc pohnul. Myslel, že je snad rozsekaný na kousíčky.
"Chceš něco přinést?" zeptal se starostlivě Remus.
"Jen kdybys mi podal trochu vody." odpověděl Severus. Byl rád, že je Remus s ním. "Ví o tom ti tvoji povedení přátelé? Tedy, že jsi tady?" zeptal se Severus.
Remus potřásl hlavou. "Ne. A asi by jim to bylo i jedno. Nebavme se teď o nich, ano? Jenom bychom se naštvali a tobě by to určitě neprospělo." řekl Remus a nalil mu sklenici vody. Pomohl mu se posadit a podal mu sklenici. Severus se napil a snažil se lehnout, ale bez cizí pomoci to nedokázal, takže mu Remus musel pomoct. Když ho pokládal, tak se o něj lehce otřel. Zvedl hlavu a zjistil, že se na něj Severus dívá. Byli tak blízko, jako ještě nikdy. Dívali se z očí do očí. Severus už ani nevnímal svou bolest. Prostrčil sklenici pod Remusem a položil ji na noční stolek. Tím se ještě víc přiblížili. Severus klouzal očima po Remusových rtech. Miluji tě, pomyslel si. Remus se k němu přiblížil ještě víc. Jejich rty se jemně dotkly. Oba zavřeli oči a políbili se. Polibky byly sice nezkušené, ale upřímné. Nikam nespěchali. Snažili se co nejvíc ten okamžik vtisknout do paměti. Remus se posadil na postel a prsty vjel Severusovi do vlasů. Severus chytil Remus za krkem a držel ho, jako by se bál, že odejde a už se nevrátí. Polibek byl vřelý. Plný něhy a lásky. Propletli rty a polibek se ještě více zintenzívnil. Jazyky začali zkoumat každou skulinku úst toho druhého. Nedokázali se od sebe oddělit. Byla v tom i špetka strachu. Strachu, který se zdál být zbytečný, ale přesto ho vnímali. Nakonec se ale oddělili, protože oba museli popadnout dech. Remus vzal Severusovu hlavu do dlaní, opřel se mu o čelo a podíval se mu znovu do očí.
"Tak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal." řekl jemně a lehce se usmál. Celý se chvěl a Severus to velmi zřetelně cítil. Opětoval mu úsměv a pohladil ho po tváři.
"Jsi tak hodný, dobrý… a přece tak sám." hlesl Severus.
"Tak, jako ty." zašeptal Remus.
"Nechci, aby tahle chvíle skončila." vyslovil Severus své přání konečně nahlas.
Remus se na něj znovu usmál a Severus mohl v jeho očích vidět laskavost, lásku, soucit, ale i trošku strachu, který zažíval i on sám.
"Neskončí." odpověděl mu Remus a v Severusových očích zahořel plamínek naděje. Znovu ho pohladil. Pak se k sobě znovu přitiskli a začali se líbat. Nikam nespěchali. Věděli, že tahle noc je jen jejich a nikomu nedovolí, aby jim ji překazil. Polibek byl horký. Vychutnávali si pocit těch druhých úst. Úst, která byla doposud tak zakázaná. Jejich nenasytnost nebrala mezí. Bylo to jako vír, který je vtáhl a nechtěl pustit zpět. Věděli, že tahle chvíle bude navždy zapsána v jejich myslích.