Bylo 24. prosince. Večer před Vánoci. Harry seděl sám ve Velké síni a díval se na ten obrovský, nádherně nazdobený, vánoční strom.
Cítil se osaměle. Všichni jeho přátelé a spolubydlící odjeli na Vánoce domů a on tu zůstal sám.
Venku řádila sněhová bouře, takže si nemohl jít ani zalétat. Škoda, aspoň by ho to trochu rozptýlilo. Vzpomínal na Vánoce, které dříve prožil u Dursleyových. Miloval malého vánočního andílka, kterého jeho příbuzní každý rok dávali na špičku vánočního stromečku. Tady samozřejmě žádní andělé nebyli. S povzdechem si pomyslel, že by si přál takového vánočního andílka, který by ho vysvobodil z jeho samoty.
Ani nevěděl, jak dlouho tam seděl a bylo mu to vlastně jedno. Pak vstal a vydal se na cestu do Nebelvírské věže. Krátce před cílem ho někdo chytil za ruku a vtáhl do tmavé místnosti. Neviděl absolutně nic a taky si nevzpomínal, že by tady už někdy byl.
Očekával, že si jeho oči zvyknou na tmu. To se však nestalo. Namísto toho uslyšel měkký, temný hlas, který nemohl identifikovat. "Nenamáhej se, nic tady neuvidíš, tohle je magická tma. Takže mi důvěřuj."
"Jak ti mám věřit, když ani netuším, kdo jsi a kde to vlastně jsme." odpověděl Harry nejistě.
"Důvěřuj mi." bylo mu odpovědí a Harry znovu cítil ruku, která ho chytila za paži a vedla tmou k pohovce. "Posaď se." Nebelvír se udiveně posadil a přemýšlel, co má tohle divadlo znamenat.
"Fajn, teď tu teda sedím, takže... co to má znamenat a kdo jsi ty?" zeptal se už mrzutě.
"Ššššš... Uvolni se. Chtěl bych tuto noc využít k tomu, abych si s tebou mohl popovídat. Nic ti neudělám. Jestli ovšem chceš skutečně odejít, tak ti nebudu bránit, ale prosím, dej mi šanci. Chci se o tobě něco dozvědět - poznat člověka, který se skrývá za ´chlapcem, který přežil´."
Harry se překvapeně díval směrem, odkud hlas přicházel. "Ty mě vidíš?"
"Ne, nevidím. Jsme na tom stejně."
"Dobře... takže, co bys chtěl vědět?"
"Jednoduše mi vyprávěj všechno o sobě..."
Mladý Nebelvír zaváhal, ale poznal, že to jeho protějšek myslí vážně. Tak začal vyprávět - prvně pomalu a rozvážně, ale pak stále plynuleji. Mluvil o svém dětství u mudlů, o změnách, které s sebou přinesl nástup do školy, o čem tak nejvíc dodneška přemýšlel a co mu dělalo největší starosti.
Bylo velmi uvolňující mluvit o svých pocitech, když nikoho před sebou neviděl. Přesto však zřetelně cítil, jak jeho tajný únosce reaguje. Šokovaně nad chováním mudlů, chápajícně, když mluvil o své nejistotě při vstupu do kouzelnického světa a skutečně zaujatě, když se svěřoval se svými obavami spojenými s tím, že ho každý považuje za zachránce světa.
Byl rád, že se mohl někomu takto vypovídat. A přestože mu připadalo divné, sdělovat své pocity někomu cizímu, cítil se přece jen dobře.
Když skončil, udělal krátkou pauzu a pak řekl. "A teď mi vyprávěj něco, co nikdo neví o tobě."
Dlouhou chvíli se nic nedělo a pak se tiše ozvalo: "Já mám taky strach z cesty, která je pro mě naplánovaná..."
Nějaký čas mlčeli. Pak Harry pohladil svého společníka po rameni. "Chceš mi o tom něco povědět? Myslím...třeba tě to taky trochu uvolní."
Mladík váhavě začal. "V mé rodině je předurčená a jednoznačná cesta, kterou se máme vydat. Je jedno, zda ji člověk chce jít, jako například můj otec, nebo ne."
Vyprávěl celkem dlouho o chladu a drilu, který doma zakusil, a své vyprávění ukončil větou: "To, co si přeji ze všeho nejvíc, je mít pravého přítele, kterého jsem nikdy nepoznal."
Tmavovlasý mladík se během vyprávění posunoval stále blíž ke svému společníkovi a teď ho objal.
"Rád se stanu tvým přítelem, když budeš chtít. Myslím, že máme podobné problémy, jen různého charakteru."
Dlouho se pevně objímali, až se neznámý od Harryho pomalu odtáhl a zeptal se: "Můžu tě políbit?"
Nebelvír krátce zapřemýšlel, ale pak kývl. "Ano, ale neočekávej ode mě žádný skvělý výkon. Doteď jsem se líbal jen s jednou holkou, která se pak s pláčem složila..."
"V pořádku, taky nemám o moc víc zkušeností."
Neznámý se sklonil. Jeho rty opatrně vyhledaly ústa černovlasého chlapce a spojily se v jednom něžném nekonečném polibku.
Když se jejich ústa oddělila, dál se spolu jen mazlili a pohodlně se na pohovce přivinuli jeden k druhému. Nebylo potřeba, aby si něco říkali, a tak tam jen jednoduše leželi a stále znovu a znovu se líbali, až nakonec pomalu usnuli.
Harry se ráno vzbudil a rozhlédl se po již světlem zalitém pokoji. Byla to jen malá komnata s pohovkou a stolkem. Neměl tušení, k čemu se to využívá, ale bylo mu to vlastně jedno. Rozhlížel se kolem a hledal tajemného cizince. Ten už byl však dávno pryč.
Jakmile se osprchoval, sešel dolů do Velké síně k vánočnímu stromku. Podíval se nahoru a zašeptal. "Díky za vánočního anděla..."
Potom uviděl pod stromkem mezi různými balíčky jeden, který nesl jeho jméno. Podivil se. Pod stromkem leží přece jen dárky, které si dávají ti co tady zůstali, a kdo z dalších obyvatelů hradu by mi měl něco darovat?
Otevřel balíček a uviděl v něm malý lísteček, na kterém stálo:
~~~
Je ještě něco, co o mně nikdo neví - Miluji Tě!
Otoč se...
~~~
Harry se pomalu otočil a za ním stál chlapec s blonďatými vlasy, kterého už moc dobře znal, a který se na něj nejistě díval.
"Veselé Vánoce, Harry." zašeptal s plachým úsměvem. Černovlasý chlapec si ho přivinul k sobě a něžně ho políbil.