Vycházím z Haldira takového, jak byl zobrazen ve filmech Společenstvo prstenu a Dvě věže. Snažím se dodržet fakta o elfech i o průběhu událostí všech věků (z toho důvodu se v povídce objevují repliky a scény z filmů a knih Společenstvo prstenu a Dvě věže, rovněž jsem využívala informací z laisifinwen.wz.cz, ale přizpůsobuji si to svým potřebám a svým představám.
Až na výjimky cokoli, co je pronášeno elfsky, ať už jde o vznešenou quenijštinu nebo sindarštinu a její dialekty, píšu kurzívou.
Dále je veškerý můj PP slash založený na tom, že elfů je víc než elfek, a určité procento elfů (pouze mužů) je homosexuálních. Elfové to považují za zcela normální. Něco jako jestli je člověk pravák nebo levák.
Prostě se mi ve filmu postava Haldira z Lórienu zalíbila. Tečka. Konec. Píšu to pro zábavu svoji i vaší, nic víc a nic méně. Tak se prostě jen bavte. ;-)
Hladké, šedé kmeny mallornů vypadaly jako postříbřené. Nikde ve Středozemi nerostly tak vysoké a nádherné stromy jako právě zde.
Lothlórien…
Vítr šeptal v korunách zlatých listů, jenž opadávaly teprve, když přišlo jaro a nadešel čas vyměnit zlatou za všechny odstíny zelené.
Lothlórien…
Legolas se zastavil a se zavřenýma očima naslouchal něčemu, co mohl slyšet jen on.
Aragorn se dotkl kmene jednoho z velikánů a zaplavily ho vzpomínky – ty dobré, i ty špatné.
Lothlórien.
Zlatý les.
Gimli sevřel svoji sekyru pevněji.
„Držte se pohromadě. V tomto lese prý žije elfská čarodějka. Kouzelnice se strašlivou mocí. Kdo se na ni podívá, propadne kouzlu…" nabádal trpaslík hobity, kteří se drželi v jeho blízkosti a obraceli užaslé pohledy na všechny strany.
„…a navždy zmizí," dodal trpaslík šeptem a obezřetně se rozhlížel, jako by za každým mohutným kmenem očekával minimálně celou hordu skřetů. „Ale je tu trpaslík, kterého nepolapí tak snadno. Má oči jako jestřáb a uši jako rys!"
Gimli se zarazil. Přímo před nosem spatřil zubatý hrot. V jedné chvíli byl les prázdný, tichý, tajuplný - a vzápětí se ježil šípy elfů. Obstoupili je ze všech stran tak tiše a nenápadně, že se zdálo, jako by vyrašili přímo ze země.
„A dýchá tak nahlas, že bychom ho mohli zastřelit potmě."
Při zvuku Obecné řeči se zvláštním měkkým přízvukem, typickým pro všechny elfy, se Aragornovi rozbušilo srdce. Poznal by ten melodický, sametový hlas kdekoli, přestože ho už celé roky neslyšel. Měl ho však vypálený do duše stejně jako tvář, která k tomu hlasu patřila.
Elfové ustoupili kapitánovi lórienských lučištníků.
„Haldir o Lórien 2," pronesl Aragorn a lehce se uklonil na pozdrav, aby dal najevo svou úctu.
Nemohl od Haldira odtrhnout pohled. Vůbec se nezměnil. Jistě, očekával to, vždyť elfové prakticky vzato nestárli, ale přece byl znovu zasažen jeho krásou. Vysoká štíhlá postava s netypicky širšími rameny, dlouhé plavé vlasy, jenž na slunci dostávaly stříbřitou barvu, oči modré a staré jako mořské hlubiny, nádherně tvarované rty, hebká smetanová pleť jako nejjemnější samet, dlouhé štíhlé nohy a nejkrásnější ruce, jaké Aragorn kdy poznal – i podle měřítek elfů byl Haldir z Lórienu krásný.
„Aragorne, není tu bezpečno. Musíme zpátky," ozval se Gimli a upíral pohled na hrot šípu před svým obličejem, divže z toho nešilhal.
„Vstoupili jste do říše Paní lesa. Nelze jít zpět," řekl Haldir. Mluvil jemně, zdvořile, a přece nebylo pochyb, že by neváhal dát povel ke střelbě, kdyby se snad někdo nechtěl podřídit.
„Boe ammen i dulu lîn 3," řekl Aragorn na vysvětlenou. „Boe ammen veriad lîn 4."
Na zdánlivě nekonečně dlouhou dobu si pohlédli do očí. A byl to Aragorn, kdo první sklopil zrak. V elfových očích byla směsice chladu a arogance.
„Pojďte," vybídl je Haldir úsečně, jako by mu nestáli za víc slov.
Elfové je vedli hlouběji do lesa a Aragorn se užíral myšlenkou, proč zrovna teď musel Haldira potkat. Tohle nebyla vhodná chvíle, aby mu už tak komplikovanou situaci ztěžovaly staré rány. Nakonec ale s elfem srovnal krok. Chvíli šli mlčky, až Aragorn pochopil, že elf sám od sebe mluvit nezačne. A přitom si toho měli dost co říct.
„Prošli jsme přes Morii a máme za sebou skřety."
Nebyl to nejlepší způsob, jak zahájit hovor, ale lepší ho nenapadl.
Haldirovy modré oči sklouzly jeho směrem a studily jako dva ledovce. Aragorn sice chápal, že Haldir nemá důvod vítat ho s otevřenou náručí, ale nikdy elfovi přece nedal příčinu k tomu, aby se k němu choval takhle nepřátelsky. Nemohl za to, že Haldir tehdy uraženě odešel z Roklinky ještě dřív, než si o všem mohli promluvit.
„Odešel jsi tehdy a ani ses nerozloučil," zašeptal Aragorn. Ani tohle nebyla dobře zvolená slova. Haldir ho sjel nevlídným pohledem, nic neřekl, přidal do kroku a přesunul se na čelo jejich průvodu.
Aragorn za ním nešel. Vycítil, že Haldir o jeho přítomnost nestojí a příchod Společenstva je mu vlastně na obtíž. Jen to oběma jitřilo staré rány, které se nikdy pořádně nezahojily. Aragorn potlačil povzdech.
Zanedlouho se zastavili pod rozložitým mallornem. Haldir zapískal krátkou melodii a zhůry se snesl stříbrný žebřík. Jeden po druhém se elfové elegantně vyšplhali nahoru.
„Tak to ne! Nejsem žádná zatracená veverka, abych lezl po stromech!" zaprotestoval Gimli.
„Řekni svému trpasličímu příteli, že nemá na výběr," řekl Haldir chladně.
„Řekni mu to sám," opáčil Aragorn ne zrovna zdvořilým tónem. Nikdy neměl na Haldirovi rád jeho směšné předsudky vůči trpaslíkům a konec konců i lidem.
„Tys ho sem přivedl," odsekl Haldir ostře.
Aragornovi tedy nezbylo než s Gimlim promluvit. Skutečnost, že strávit noc na stromě bude bezpečnější než spát na mezi, přijal trpaslík jako rozumnou, ale přesto si neustále cosi mrmlal pod fousy. Aragorn zůstal s Haldirem na zemi jako poslední.
„Haldire, opravdu je nutné…" začal Aragorn.
Elf ho však zarazil netrpělivým gestem ruky a naznačil mu, že má lézt nahoru.
„Nemám na vás celý den," utrousil Haldir mrzutě.
Aragorn se nechtěl hádat, a tak vylezl po žebříku nahoru na podlaž, které elfové říkali talan. Sloužila jim jako pozorovatelna, přechodné obydlí, skrýš a když se Aragorn rozhlédl, proti své vůli si vzpomněl, k jakému účelu využívali kdysi talan s Haldirem. Zdálo se to tak hrozně dávno.
Haldir se kolem něj protáhl. Až přehnaně si dával pozor, aby se ani cípem tuniky o něj neotřel. Pak se otočil se ke Společenstvu čelem.
„A Aragorn in Dúnedain istannen le ammen 5," přivítal Aragorna lórienský kapitán formálně. Bylo to sice řečeno zdvořile, ale zaznívalo v tom jen málo vřelosti.
„Hennaid 6," odpověděl Aragorn tak, jak žádal dobrý mrav. Nicméně měl pocit, že i ledovec by studil méně než Haldirovo chování.
„Mae govannen, Legolas Thranduilion 7," obrátil Haldir svou pozornost k Legolasovi o poznání vlídněji.
Aragorna překvapil záchvěv žárlivosti.
„Govannas vîn gwennen le, Haldir o Lórien 8," odvětil Legolas opatrně, neboť na rozdíl od zbytku Společenstva zřetelně vnímal nepříjemné napětí mezi Haldirem a Aragornem.
„Tak tohle je ta příslovečná elfí zdvořilost! Mluvte řečí, které všichni rozumí!" zavrčel Gimli, který na rozdíl od hobitů nehodlal mlčky snášet skutečnost, že nechápe ani slovo.
Aragorn v duchu trpaslíka proklel. Jako by nestačilo, že už takhle mají problémy, ještě musí Gimli přilévat olej do ohně.
„S trpaslíky jsme neměli co do činění od Temných časů," poznamenal Haldir odměřeně.
Aragornovi bylo jasné, že tady vyvstane problém.
„A víš, co na to odpoví trpaslík? Ishkhaqwi ai durugnul," odsekl Gimli.
„To nebylo zrovna zdvořilé," pokáral Aragorn Gimliho, i když nepochyboval o tom, že Haldir je nad trpaslíkovu prostořekost povznesen, o čemž svědčil i lehce přezíravý, pohrdavý výraz v jeho sličné tváři. Elf Gimliho poznámku přešel bez komentáře, za což byl Aragorn vděčný. Poslední, po čem toužil, bylo řešit vzájemné spory a urážky mezi elfy a trpaslíkem. Ještě štěstí, že Haldir byl i přes svůj nevlídný postoj k celému Společenstvu dostatečně při zdravém rozumu na to, aby nevyvolával nepříjemnosti.
Pak si Aragorn všiml, že se elf dívá někam za něj. Haldir popošel stranou, aby se mohl podívat do očí vyplašenému hobitovi.
„Přinášíš sem velké zlo," zašeptal lórienský kapitán. A pak hlasem, v němž zaznívala nepříjemná definitivnost, prohlásil: „Dál nemůžete jít."
„Boe ammen veriad lîn. Andelu i ven 9," zopakoval Aragorn svou žádost. Nějak se nedokázal přimět naléhat na Haldira víc. Cítil, že kráčí po tenkém ledě. Haldir jim mohl způsobit spoustu potíží. Aragorn mohl jen doufat v to, že elf nedovolí, aby mu zloba zatemnila rozum.
„Ty jsi v přízni Paní lesa, stejně tak Legolas smí vstoupit. Ale ne oni," kývl Haldir hlavou k hobitům.
„Vybral je sám Elrond," namítl Aragorn.
„Tady platí naše zákony, ne Elrondovy," řekl Haldir chladně.
„Vím, ale naše poslání je stejně důležité pro Roklinku jako pro Lórien."
Haldir se znovu odmlčel. Jeho temně modré oči se dívaly na Aragorna jako na cizího. Aragorn uhnul pohledem. Nedokázal snést ten pronikavý pohled, který mu jako zrcadlo vracel odraz jeho vlastního pocitu viny.
„Zaručíš se za ně?" otázal se lórienský kapitán Legolase, když už se Aragorn vzdával naděje, že jim Haldir pomůže.
Legolas přikývl.
„Dobrá, vy můžete projít. Ale trpaslík půjde s námi," rozhodl Haldir. Tón jeho hlasu jasně naznačoval, že dělá Aragornovi milost.
Aragorn nedokázal pochopit, kde se v elfovi bere ta zloba a nenávist. Haldir býval možná předpojatý, ale nikdy ne pomstychtivý.
„Je z Osamělé hory, z Dáinova věrného lidu, a přátelí se s Elrondem. Elrond sám ho vybral! To ti nestačí?!" postavil se Aragorn na trpaslíkovu obranu.
„Mám toho vašeho elfího tlachání akorát tak dost," zavrčel Gimli. „Nemusím znát jejich řeč, abych pochopil, že mě tu nechtějí, Aragorne! Jdu zpátky!"
Elfové bleskově pozvedli luky.
Gimli se chopil své sekyry.
Aragorn položil trpaslíkovi ruku na rameno a pevně stiskl, aby mu zabránil udělat něco zbrklého, a Haldir zároveň s ním pozvedl ruku v gestu, kterým dával najevo svým lučištníkům, aby vyčkali. Nicméně jim nepokynul, aby sklonili luky.
„Uklidni svého trpasličího přítele. Stejně by daleko nedošel," poznamenal Haldir.
„Prosím tě, abys v jeho případě udělal výjimku," zašeptal Aragorn. Nemohl, nechtěl uvěřit, že mu zrovna Haldir bude házet klacky pod nohy, a ještě v takovéhle době.
„Dobře ten zákon znáš a já nejsem jeho pánem. Nemohu ho popřít, ani obejít. Vstoupil sem, musí být tedy předveden před Pána a Paní. Oni rozhodnou o jeho dalším osudu," řekl Haldir stroze.
„Vím, že si Paní vždy vážila tvého úsudku. Kdybys tedy…" pokusil se Aragorn.
„Ani to mi nedává právo zpronevěřit se svému úkolu. Trpaslík půjde s námi do Caras Galadhonu a tam se rozhodne o jeho osudu. Vás provedeme lesem. To jsou naše podmínky. Tady není, Aragorne z Dúnedainů, Imladris!"
Poslední Haldirova věta projela Aragornem jako ostří nože.
„Nebýval jsi takový," řekl Aragorn smutně.
„Věci se mění," pokrčil lórienský kapitán rameny.
„Půjdeme všichni," rozhodl Aragorn.
„Tvá volba," odvětil Haldir lhostejně a úsečně Aragornovi ještě oznámil: „Trpaslík bude poveden se zavázanýma očima."
„Nebude s tím souhlasit," namítl Aragorn.
„Bude muset. Vysvětli mu to," řekl Haldir. „Až překročíme Celebrant, zavážeme mu oči."
„Dobrá," povzdechl si Aragorn, protože mu bylo jasné, že nemá smysl se s elfem přít.
Haldir udělal rukou nepatrné gesto a elfové sklonili luky.
„Zůstaneme tu přes noc. Jestliže jste přišli z Morie, nebudou skřeti daleko. Najezte se a odpočiňte si. Ráno za úsvitu vyrazíme," řekl a pak s větší částí své družiny odešel.
Aragorn se po jídle natáhl na podlahu talanu, opřel se o kmen stromu a zabalil se do půjčené deky. Zachvěl se. Krutou hříčkou osudu mu jeden z elfů podal přikrývku, jenž nepochybně patřila Haldirovi. Neomylně poznal jeho vůni. Rozhlédl se, ale lórienský kapitán se ještě nevrátil.
Povzdechl a přitáhl si látku blíž k tělu. Potřeboval si odpočinout, měli toho hodně za sebou a ještě víc před sebou, ale nemohl usnout.
Trápilo ho, že se k němu Haldir chová tak nevlídně. A přitom kdyby tehdy Haldir neodešel, kdyby si sedli a promluvili si, mohlo dnes být všechno jinak. Kdyby chtěl Haldir poslouchat. Aragorn si znovu bolestně uvědomil, že to, co se stalo, muselo elfa hluboce ranit. Přesto byl stále přesvědčený, že se to dalo vyřešit jinak - jenže to by Haldir musel chtít.
Kdyby ho Haldir vyslechl, alespoň teď.
Kdyby tak věci mohly být jako dřív.
Kdyby bylo velké slovo.
Zem byla pokryta kobercem zlatých květů. Skrz větve probleskovalo nebe a stříbrošedé kmeny mallornů se leskly v paprscích slunce, jenž si našly cestu hustým zeleným listovím. Bylo horko a těžký vzduch omamně, sladce voněl.
Estel si rozšněroval u krku košili a otřel si zpocené dlaně do kalhot. Byl rád, že elfové k tomu neměli žádný komentář, ale musel jim strašně páchnout potem. Rúmil i Orofin se pochopitelně potili taky. Zdrželi se totiž a vraceli se za největšího poledního horka. Nicméně pot elfů zcela postrádal ten nepříjemný odér.
„Domov, sladký domov," zadeklamoval Orofin vesele.
Měl pravdu, když vyšli na kopec, spatřili před sebou na protějším pahorku Caras Galadhon – Město stromů, srdce Lórienu. Estel nikdy nad tou krásou nepřestával žasnout. Město bylo zvláštní tím, že jeho hlavní část se rozkládala na rozmanitých podlaží vysoko v korunách letitých mallornů. Vše bylo obehnáno hradbami a příkopem.
Elfové seběhli z kopce dolů a strkali se skoro jako dvě děti, přitom jejich skutečný věk bylo čtyřciferné číslo. Estel si oba bratry velmi oblíbil a byl vděčný za to, že se mu zrovna tahle rozpustilá dvojka stala průvodcem při jeho krátké návštěvě Lórienu. Ukázali mu všechny krásy lesa a ještě s nimi byla zábava. Estel byl rád, že se mu podařilo Elronda přesvědčit, aby tuhle cestu povolil.
Prošli hlavní bránou a na vnitřním nádvoří se zastavili u kašny, aby se napili chladivé, lahodné vody.
„Potřebuju se umýt," konstatoval Estel skoro omluvně.
„To my všichni," zašklebil se Orofin.
Rúmil najednou do bratra strčil a kývnul ke dvěma elfům postávajícím ve stínu kousek od nich. Měli luky a vypadali, že se právě odněkud vrátili.
Estel znejistěl, protože netušil, co se děje. Oba elfové se totiž rozběhli po schodech nahoru a jeho nechali tak nějak bezprizorně stát u kašny. Co mu zbývalo, pospíšil si tedy za nimi.
Orofin a Rúmil se už nadšeně vítali s nějakým elfem, který stál k Estelovi zády. Byl vysoký a štíhlý jako všichni elfové, snad jen ramena měl trochu širší. Vedle obou bratrů tak působil nepatrně mohutnějším dojmem, což mu propůjčovalo zvláštní krásu spojující jemnost a sílu. Dlouhé plavé, takřka bílé vlasy mu splývaly na ramena. Na sobě měl šedou tuniku a o odstín tmavší kalhoty, na zádech toulec a luk.
„Estele! Estele, tohle je Haldir!" zavolal na něj Orofin.
Estel strnul. Haldir? Ten Haldir? Ano, znal podle jména tohoto elfa. A jak by taky ne. Vždyť tohle jméno se v Roklince skloňovalo ve všech pádech dost často. Všichni o lórienském kapitánovi mluvili s respektem, jen Glorfindel kudy chodil, tudy na něj nadával. Že je arogantní, svéhlavý, že nemá vychování, je drzý a namyšlený. Snad proto Estel na elfa pohlížel poněkud nedůvěřivě.
Haldir se pomalu otočil a Estel se zadíval do jeho tváře. Snoubila se v ní hrdost s krásou. Na pohled byla jeho smetanová kůže jemná jako samet a Estela zaskočilo, když pocítil touhu sáhnout si, jaká je na omak. Oči měl elf modré jako voda a stejně hluboké, pronikavé. Rty téměř dokonalého tvaru se pohnuly a jemný, melodický hlas řekl perfektní Obecnou řečí s nádherným přízvukem: „Vítej v Lórienu."
Estela z okouzlení vytrhlo Orofinovo hihňání.
„Ale no tak, Haldire, nemusíš se hned předvádět," šklebil se elf. „Estel umí po našem, a na člověka docela dobře."
„Já navrhuji koupel a něco dobrého k jídlu," řekl Rúmil a tázavě se zadíval na Haldira.
„Musím za Paní. Už jsem tam měl dávno být, ale vy dva jste se na mne prostě museli pověsit, že?" řekl Haldir a zatvářil se přísně.
Estela to v první chvíli zmátlo, ale když se Orofin začal zase chichotat, pochopil, že to Haldir asi moc vážně nemyslel. Elf na něj skutečně působil tak nějak chladně, neosobně. Glorfindel měl nejspíš pravdu.
„Co jsi čekal? Odejdeš si a nás tu necháš dělat chůvy, to není hezké," zlobil se Orofin naoko.
„Zase moc mluvíš, Orofine," pokáral ho Haldir odměřeně.
„Mně to nevadí," ozval se Estel. Už si na elfův rýpavý, ale dobromyslný humor zvyknul. Ale Haldir ho sjel pohledem, jako by mu říkal, aby se do toho nepletl. Estel si v tu chvíli přál, aby raději mlčel.
„Půjdeme napřed, přijdeš?" zeptal se Rúmil Haldira a strkal bratra ke schodům.
Haldir přikývl a zamířil na opačnou stranu talanu. Jeho pohyby prozrazovaly zkušeného válečníka.
Estel se za odcházejícím lórienským kapitánem díval, dokud mu nezmizel z očí. Pak dohonil své přátele a snažil se přebrat si, jaký dojem na něj Haldir vlastně udělal. Když opět stáli na náměstí, věděl, jak to vyjádřit – studená krása. Elf nebyl jako Rúmil a už vůbec ne jako Orofin. Chyběla mu ta nenucenost, otevřenost a srdečnost, která z obou bratrů vyzařovala.
„Musíš našeho bratra omluvit. Haldir má prostě v popisu práce být podezřívavý a odtažitý," řekl Rúmil a položil zamyšlenému Estelovi ruku na rameno.
„Jo, a taky má za sebou čtyři náročné dny. Až se vykoupe a nají, bude s ním větší zábava," přidal se Orofin.
„Bratr?" užasl Estel.
„Jo, náš povedený bratříček," zašklebil se Orofin.
Estel si teprve teď uvědomil, že jistá podoba by tu byla. Haldir se však zdál natolik povahově odlišný, že si jeden stěží všimnul, že jsou ti tři sourozenci.
„On Haldir není tak úplně nás bratr," opravil Orofina Rúmil cestou k lázním.
„Jak - tak úplně? Víte, co se říká? Na nic se elfa neptej, protože ti řekne ano i ne."
Rúmil s Orofinem se zasmáli.
„Haldir je pokrevně náš bratr, ale zároveň opravdu náš bratr není," snažil se to vysvětlit Rúmil.
„Tomu mám rozumět jak?" otázal se Estel.
Oba elfové najednou zvážněli. U věčně rozesmátého Orofina to bylo zvlášť nečekané, a nápadné.
„To by ti měl říct spíš on. Považuje se za nezdvořilé mluvit o takových věcech jaksi…bez elfa, kterého se to týká," řekl Rúmil.
„A vlastně je nezdvořilé mluvit o tom vůbec. Jen Haldir má právo o tom mluvit," dodal Orofin.
Estel se ale už na nic ptát nemusel. Vyrostl a žil mezi elfy, takže se dovtípil, oč jde. Haldir byl Znovuzrozený. Tím se přinejmenším vysvětlovalo, proč je Haldir tak odlišný. Estela v tu chvíli napadlo tisíc otázek, ale mlčel. Elfové považovali tyhle věci za přísně soukromé. Jak řekl Orofin, jen Haldir o tom směl mluvit. Raději tedy změnil téma.
V lázních si vybrali vanu, jenž velikostí aspirovala na menší bazén. Oba elfové se hbitě svlékli a vklouzli do vody. Estelovi to trvalo déle. Přece jen si nikdy nezvykl na to, že elfové k nahotě přistupují o poznání jinak než lidé – prostě se nestyděli. Taky neměli za co. Orofin i Rúmil měli postavu typického elfa, což znamenalo, že byli nádherní. Ale v jisté jedné partii těla Estel nad elfy vynikal, což mu přinášelo vnitřní uspokojení. Svlékl se a vlezl do vody.
Zrovna se s Rúmilem a Orofinem dohadoval o jejich plánech na zítřejší den, když Orofin zamával směrem ke dveřím. Estel se otočil. Haldir za sebou právě zavíral dveře. Byl bos a tuniku měl rozepnutou. Ta nedbalá elegance mu neskutečně slušela. Prameny dlouhých plavých vlasů měl na skráních spletené v tenké copánky, které se vzadu spojovaly do krátkého, širšího copu, prameny ponechané před ušima mu splývaly na odhalený hrudník, jehož bělostná kůže byla naprosto dokonalá a při každém nádechu, každičkém pohybu se pod ní vlnily pevné svaly. Estel znovu pocítil to nutkání sáhnout si.
Haldir nechal tuniku sklouznout ze svých nádherných paží. Pečlivě ji složil a položil na lavičku. Viditelně nikam nespěchal. Estel od něj nedokázal odtrhnout oči. Na té perfektní hrudi nebyl ani jediný rušivý chloupeček, jen od pupíku se táhla plavá cestička a mizela za okrajem kalhot.
Haldir si začal beze spěchu rozvazovat tkanice kalhot. Estel skoro zapomínal dýchat, když ten kousek šatstva pomalu klouzal z perfektních boků. Pruh plavých chloupků se rozšiřoval. Haldir si sundal kalhoty a Estel neodolal, aby se nepodíval. Co se týče velikosti penisu byli elfové v porovnání s lidmi takový spíš horší průměr, a k Estelově zklamání to o Haldirovi platilo také, jako o každém jiném elfovi.
Haldir vlezl do vody. Orofin se chopil mýdla a přesunul se ke svému rozkošnému bratrovi. Posadil se na okraj vany a přitáhl si Haldira k sobě. Pak si namydlil ruce a položil své dlaně na jeho ramena. Začal roztírat mýdlovou pěnu po Haldirových zádech. Klouzal rukama podél páteře, jemně masíroval unavené svaly a jeho nohy lehce sevřely Haldirovy boky.
Estel Orofinovi strašně záviděl. Dal by duši za to, aby si s ním mohl vyměnit místo. Rúmil asi uvažoval o tom samém, ale na rozdíl od Estela to realizoval. Připojil se ke dvojici. Od Orofina si půjčil mýdlo a jeho ruce začaly umývat Haldirův hrudník a břicho. Haldirovi se evidentně péče jeho bratrů zamlouvala. Opřel se o Orofina, a když Rúmil přejel dlaní přes bradavky, přivřel Haldir oči.
Estel seděl ve svém koutku po ramena v teplé vodě, rukama si objímal pokrčené nohy a sledoval je jako uhranutý. Elfové snad úplně zapomněli, že tam je. V jednu chvíli by Estel přísahal, že zahlédl Rúmilovu ruku v Haldirově rozkroku, ale vzápětí si tím už nebyl tak jistý.
Orofin přitiskl tvář k Haldirovým vlasům a s pohledem upřeným na Estela lehce dýchnul na elegantní špičaté ucho vyčuhující mezi plavými prameny. Haldir se zachvěl. A Estel se zachvěl rovněž. Ledacos o tom slyšel. Elfí uši prý jsou velmi, velmi citlivé, jedno z nejcitlivějších míst - a údajně taky jedna z nejerotogennějších zón. Kdyby se Orofinovy rty Haldirova ucha dotkly, nejspíš by to lórienského kapitána nesmírně pohoršilo. Sáhnout elfovi na uši, to bylo jako by člověk jinému člověku strčil ruku mezi nohy. Nejen že to bylo neslušné a urážlivé, ale znamenalo to i otevřený sexuální návrh. Ačkoli - možná že mezi sourozenci se to tak nebralo. Estel celý život zjišťoval, že když už si myslel, že o elfech všechno ví, našla se věc, která ho překvapila.
Rúmil se posunul blíž k Haldirovi, až se jejich rozkroky dotkly.
Estel cítil, že začíná být silně vzrušený, a to ho uvádělo do rozpaků.
Rúmil s Orofinem však spláchli z Haldira mýdlo a odtáhli se od něj. Estela to mrzelo, dokázal by se na ně dívat a závidět jim třeba celý den. Navíc se jim obdivoval, že se s takovým klidem dokázali od toho nádherného těla odtrhnout. Vlastní myšlenky ho vyděsily a tak je ihned zahnal.
Haldir se spokojeně protáhl a ponořil se do vody. Opřel se o vanu, paže položil na její okraj a zavřel oči. Všichni se chovali, jako by se vlastně vůbec nic nestalo, jen Estel měl stále pokrčené nohy a na jeho tvářil byl patrný lehký ruměnec.
„Zdržíš se dlouho?" zeptal se Rúmil.
Haldir pokrčil rameny.
„Celeborn je znepokojený děním v Temném hvozdu," řekl Orofin.
Estel se jen stěží soustředil na rozhovor, ale musel. Zajímalo ho to. Elrond mu nikdy neříkal víc, než potřeboval nezbytně znát. Teď se zdálo, že by se mohl něco dozvědět.
„To není sám," odvětil Haldir, aniž by otevřel oči.
„Po Sauronově vyhnání z Dol Gulduru se to v Temném hvozdu sice na chvíli zlepšilo, ale Legolas říkal…"
„Legolas? On tu byl?" skočil Estel Orofinovi do řeči.
„Znáš prince z Temného hvozdu?" zeptal se Orofin.
„Ano, několikrát jsem se s ním setkal v Roklince," přisvědčil Estel.
„Legolas odjel ani ne dva dny před tím, než jsi dorazil. Minul ses s ním," informoval ho Rúmil.
Haldir mlčel a skoro to vypadalo, že je ani nevnímá.
„Říkali jste, že v Dol Gulduru byl Sauron?" zajímal se Estel. „Je to jisté?"
„Ano, je," ozval se Haldir.
„To není dobré," zamračil se Estel.
„Ne, není."
Vypadalo to, že Haldir toho skutečně moc nenamluví. Elfové toho buď moc neřekli, nebo napovídali spoustu nesmyslů bez valné informační hodnoty. Lórienští elfové patřili spíš k té první skupině. Užvaněný Orofin byl nepochybně výjimkou potvrzující pravidlo.
„A mnoho z nás doufalo, že bude už konečně klid," povzdechl si Rúmil.
Haldir otevřel oči.
„,Pár let klid byl, ale je fakt, že po Temném hvozdu se už zase pohybuje kdejaká havěť. A skřeti jsou v pohybu víc než kdy předtím. Je jisté, že se něco děje a dobré to není."
Tohle byl ten nejdelší proslov, jaký Estel zatím od Haldira slyšel.
„Takže se vracíš brzy? A nás zase nevezmeš?" zeptal se Orofin.
„Já bych šel taky," vyhrkl Estel. Sám sebe tím překvapil.
Haldir na něj upřel své pronikavé modré oči a Estel znejistěl. Najednou mu to, co řekl, nepřišlo jako skvělý nápad. Elf se na něj díval dost nepříjemně. Estel si byl jist, že si o něm myslí, že je moc mladý a plete se do věcí, do kterých by neměl. Už podruhé, co se s lórienským kapitánem znal, litoval, že raději nemlčel.
„Elrond by nás asi nepochválil, kdyby se ti tu něco stalo," řekl Haldir.
Přesně tohle Estel čekal.
„A co by se mu asi tak mohlo stát. Skřeti Anduinu nepřekročí, to jim strach nedovolí," podpořil Estela Orofin.
„Jo, Haldire, nemůžeš nás tu nechat trčet. Nudíme se," přidal se Rúmil.
Estel jim byl za podporu vděčný a napjatě čekal, co řekne lórienský kapitán.
Haldir mlčel a zdálo se, že jejich návrh zvažuje.
„Nejdřív ať si o tom Estel promluví s Paní," rozhodl nakonec.
Estel si v duchu povzdechl. Bylo mu jasné, že Galadriel s něčím takovým nebude souhlasit.
„Ale ještě jsme se pořád nedozvěděli, kdy odcházíš. Zdržíš se chvíli v Caras Galadhonu, ne?" naléhal Orofin.
Haldir se zadíval na Estela. Byl to zvláštní pohled – příjemný a nepříjemný zároveň.
„Chvíli ano," přikývl Haldir, pak se znovu pohodlně opřel, zavřel oči a hovoru se dál neúčastnil.
Estel se probudil brzy ráno, ale opět zastihl Rúmila i Orofina čilé a bdělé. Zdálo se, že nemůže nikdy vstát dost časně, aby načapal elfy ještě v posteli. Haldir s nimi nebyl.
Už dva dny Estel oba bratry přesvědčoval, aby ho vzali k Rauroským vodopádům, že chce vidět Argonath. Velmi toužil spatřit ta místa, a nyní jim byl tak blízko, jako dosud nikdy. Elfové se zdráhali, neboť to znamenalo opustit Lórien a podniknout několikadenní výpravu. Přes to všechno mu Rúmil den před tím slíbil, že se tedy k vodopádům vypraví, ale jen pod podmínkou, že pojedou na člunu po Anduině a pojede s nimi ještě někdo.
Estel si přisedl ke stolu, aby posnídal.
„Změna plánů, Estele," naklonil se k němu přes stůl Rúmil.
Estel tázavě pozvedl obočí.
„Dnes ráno vyhlásil Celeborn velký lov, to si nemůžeme nechat ujít. Vodopády můžeš vidět jindy, ty ti neutečou," přidal se Orofin.
Elfové nelovili víc, než museli. Vyhlášení lovu znamenalo, že buď docházejí zásoby, nebo je nějací jejich příbuzní požádali o pomoc v nouzi.
„Kde je Haldir?" zeptal se Estel a ukousl sousto.
„Pomáhá vše připravit. Jako nejlepší lučištník a kapitán elfí stráže má výsadu lov vést jménem Pána a Paní," vysvětlil Orofin.
„Nejlepší lučištník?" povytáhl Estel obočí.
„No jistě, v Lórienu ani mimo něj nenajdeš lepšího střelce a bojovníka než je Haldir," nafoukl se pyšně Orofin.
Estel nic neříkal. Nechtěl se přít, ale dobře věděl, co dokáže Glorfindel s mečem i lukem a silně pochyboval, že by někdo mohl být lepší, obzvláště lesní elf. Ačkoli… Haldir na lesního elfa moc nevypadal, bylo v něm něco vznešenějšího, možná byl Sindar - a nebo dokonce Noldor, což by i vysvětlovalo, že byl mohutnější než ostatní. Jako Znovuzrozený vůbec nemusel být původem lesní elf, ačkoli by bylo dost neobvyklé, kdyby si vybral tak odlišné rodiče.
„Haldir dokáže v naprosté tmě na dvacet kroků vystřelit veverce oko a ještě si můžeš vybrat, které," vychvaloval Orofin bratra.
„Tak tomu uvěřím, jedině až to uvidím," prohlásil Estel.
Bohužel neměl příležitost se o elfově umění přesvědčit. Když Celeborn zahájil lov a Galadriel jim požehnala, rozdělili se a Haldir s Rúmilem šli s jinou skupinou.
„Orofine, znáš Glorfindela z Roklinky?" začal Estel, když se vraceli s bohatým úlovkem do Caras Galadhonu.
„Jistě, kdo by neznal slavného zlatovlasého Glorfindela," přisvědčil elf.
„Proč nemá rád Haldira?" otázal se Estel rovnou.
Orofin se usmál.
„Proč se nezeptáš přímo jednoho z nich?"
„Glorfindel mi to nechce říct a Haldir…vždyť ho skoro neznám," ošil se Estel.
„Kdysi spolu měli takové…no…řekněme nedorozumění."
„Jakého charakteru?" vyzvídal Estel.
„Není to žádné tajemství. Haldir ho porazil v souboji a Glorfindel má pocit, že ho tím před Gil-galadem zesměšnil," řekl Orofin.
„Haldir se setkal s Velekrálem Noldor?" užasl Estel.
„Jistě, bojoval po boku Elendila a Gil-galada na Dagorladu. Ale nikdy o tom nemluví. Jen jednou se o tom zmínil…," Orofinův hlas na konci odumřel do ztracena, jako by si nebyl jist, zda to měl říkat.
„Já bych o takové cti mluvil pořád," prohlásil Estel.
„Možná ne, kdybys tam padl," vyhrkl Orofin bez rozmyslu a ihned si přikryl pusu rukou, když si uvědomil, co řekl.
„Padl?" zašeptal Estel.
„Nic jsem ti neřekl!" sykl Orofin. „Já o tom vlastně vůbec nic nevím!"
„Řekl jsi, že tam padl," namítl Estel.
Orofin se poplašeně rozhlédl a pak zašeptal: „Domyslel jsem si to. Haldir to nikdy neřekl a nikdy se ho na to nikdo nezeptal. Ale při zmínce o té bitvě…Hele, nic jsem ti neřekl. Jasné? Mám bratra rád a nerad bych mu ublížil tím, že si neumím dávat pozor na pusu."
Estel přikývl.
„Budu mlčet jako hrob," slíbil. „Ale snad bys mi mohl říct, proč se s Glorfindelem bili. To snad není tajné, ne?"
Orofin zaváhal.
„Glorfindel protestoval proti tomu, aby Haldir dostal pod velení velkou část vojska. Nechtěl, aby s nimi Haldir do bitvy šel," řekl Orofin tiše.
„Tomu nevěřím. Glorfindel není takový," zamračil se Estel.
„Možná to bylo tím, že Glorfindel Haldira miluje, co já vím," pokrčil Orofin rameny.
Estel zůstal na elfa jen nevěřícně zírat.
Estel mlčky hleděl do svého talíře. Lov skončil bohatou hostinou, ale on musel pořád myslet na to, co mu užvaněný Orofin řekl. Elf mu odmítl na jakékoli další otázky odpovědět. Nenaléhal na něj tedy, ale celá ta věc mu ležela v hlavě.
Estel byl elfy přijímán vřele. Říkali mu Elendil – Přítel elfů. A přece byly věci, o kterých se s ním elfové v Roklince nikdy nebavili. Sex patřil přesně do téhle kategorie. Snad to bylo tím, že elfové se o tom nebavili ani mezi sebou, prostě to dělali. Jejich přístup k těmhle záležitostem byl dost odlišný od lidského. Avšak Estel cítil, že jsou věci, které mu říct nechtějí. Možná věděli proč. Představa toho, že Glorfindel… a Haldir… - to se mu příčilo. Jak by mohl muž milovat muže, ať by byl sebekrásnější? Estel si nevzpomínal, že by někdy byť jen slyšel o tom, že by dva elfové spolu něco měli.
A pak se mu najednou se vybavila ta událost v lázních. Mohl být tak slepý? Co když důkazy o tom, že mezi elfy existovaly páry stejného pohlaví, byly na každém kroku, jen on je neviděl? Nejistě vzhlédl.
Dva elfové naproti němu se něčemu smáli. Jeden z nich položil tomu druhému ruku kolem ramen v dosti něžném gestu, naklonil se k němu a něco mu šeptal. Jeho rty se letmo dotkly špičatého ouška.
Mohlo to být skutečně tak, že nechtěl vidět zřejmé?
Dvojice, na kterou se díval, se zvedla od stolu a zmizela se zvláštním úsměvem na rtech ve stínech.
Estel znovu sklopil pohled ke svému talíři. Skoro nic nesnědl.
Elfové netrpěli nemocemi, nestárli a neumírali. Přesto se nezdálo, že by jejich počet byl nějak neúměrně velký. Byl snad tohle způsob, jakým se příroda bránila populační explozi? Přišlo mu to šílené. Nedovedl si představit, že Glorfindel… že by… to bylo absurdní a… prostě absurdní.
Zvedl oči a jeho pohled se setkal s modrýma očima, které ho pozorovaly. Estelovi vyschlo v krku.
Haldir si všiml, že Estel je od svého návratu z lovu podivně zamlklý. Navíc se mu Orofin vyhýbal a tvářil se provinile. Lórienský kapitán si domyslel, že jeho bratr už zase moc mluvil. Mohl jen spekulovat, co všechno Orofin vyslepičil, ale nepochybně z toho Estel měl teď těžkou hlavu.
Estel se díval na Haldira a v mysli mu vyvstala otázka, zda je možné tak krásné stvoření nemilovat. Zděsil se té myšlenky a uhnul pohledem.
Haldir dál upíral oči na Estela. Byl tak mladý a měl toho tolik před sebou. Zatím ani sám netušil, co ho čeká. Žil si ve sladké nevědomosti, ale den, kdy bude muset čelit realitě, se nezadržitelně blížil. Haldir pochyboval, že to tenhle mladíček zvládne. Vždyť to byl jen člověk, stejně jako všichni Dúnedaini, stejně jako Isildur.
Estel cítil Haldirův pohled a znervózňovalo ho to. Elf v něm vyvolával zmatek, tím, jak se na něj zcela nepokrytě díval. Najednou potřeboval na vzduch. Ve vší tichosti se zvedl a zamířil ke schodišti. Ještě naposledy se otočil. Haldir tam však už nebyl.
Estel se opřel o zábradlí. Nedokázal Haldira vytěsnit z mysli. Ty pronikavé modré oči, v nichž se zrcadlilo hvězdné nebe, ho pronásledovaly, kamkoli šel. A do toho Orofin a ta jeho zatracená užvaněnost. Za tohle si Orofin posedí v Mandosu hodně dlouho!
Estel si povzdechl a zadíval se na Caras Galadhon. Tady, na nejvyšším mallornu ve Středozemi, měl město jako na dlani. Stromy byly ozářeny lucernami. Sem tam se míhaly postavy elfů. Doléhal sem smích a zpěv.
Lothlórien.
Zlatý les.
Estela nepříjemně překvapilo, když se Haldir opřel o zábradlí vedle něj. Vůbec elfa neslyšel přicházet. Navíc se v jeho společnosti cítil nepříjemně.
Haldir sám nevěděl, proč sem vlastně šel. Snad původně chtěl zmírnit následky Orofinovy užvaněnosti, ale teď si nebyl jistý, co by měl říct. Nikdy dřív mu nevadilo, že jeho mladší bratr vypráví smyšlenky o něm a Glorfindelovi každému, kdo je ochotný poslouchat. Tak proč by mu to mělo najednou vadit?
„Je…je tu hezky," prolomil Estel nepříjemné ticho.
Haldir se na něj podíval. V jeho očích jako by se odrážel vzdálený svit luceren i hvězdná záře. Estel si uvědomil, že zadržuje dech a pomalu nabral do plic vzduch. Víčka elfových očí pomalu klesla a zase se zvedla. Na jeden prchavý okamžik měl pocit, že se něco stane. Haldir se však narovnal a beze slova odešel.
„Haldire?"
Orofin váhavě popošel blíž. Haldir se opíral o kmen mallornu skrytý ve stínu.
„Omlouvám se," zašeptal Orofin schlíple. „Zlobíš se hodně?"
Haldir se nad tou otázkou zamyslel a uvědomil si, že se na bratra ve skutečnosti vůbec nezlobí. Došel k němu a položil mu ruku kolem ramen. Orofin se schoulil v jeho náručí.
„Mrzí mě to," vzdychl Orofin.
Haldir ho konejšivě objal a přitiskl tvář k jeho vlasům.
„Nemůžeš takové věci vykládat lidem," pousmál se Haldir. „Nedokáží to pochopit."
Orofin zvedl hlavu a zadíval se Haldirovi do očí.
„Estel není jako ostatní lidé," namítl tiše.
„Všichni lidé jsou stejní," odvětil Haldir.
Orofin se nehádal. Přitiskl se k Haldirovi a objal ho rukama kolem pasu. Bylo mu v bratrově náručí dobře a uklidňovalo ho vědomí, že se na něj nezlobí.
Haldir se zadíval skrz větve na nebe.
„Bude krásná noc," zašeptal jako by pro sebe.
„Pojď," vydechl Orofin a v jeho očích zahořel dychtivý plamen. Jeho ruce sevřely Haldira pevněji a rty se dotknul elegantního špičatého ucha vyčnívajícího ze záplavy plavých vlasů.
Tiše jako dva stíny se vytratili ven mimo Caras Galadhon, ještě než se brána na noc uzavřela. Netrápilo je, jak se dostanou zpátky, neboť oba věděli, že se před úsvitem nevrátí. Lehkým elfím během zmizeli mezi stromy.
Haldir Orofina dohonil a povalil ho do vysoké trávy.
Orofin se vzpíral Haldirově sevření, zmítal se a snažil se vyprostit. Haldirova váha však o něco drobnějšího Orofina přitiskla k zemi a lórienský kapitán si vynutil drsný polibek. Orofin zabořil prsty do hedvábných vlasů. Kdyby se z mitrilu dala utkat látka, představoval by si ji Orofin jako bratrovy vlasy. Pevně sevřel v pěsti ty nádherné prameny, napjal svaly a v mžiku se jejich role vyměnily. Teď byl Haldir dole a Orofin se usadil na něm. Oba dýchali zrychleně, mělce a oči se jim leskly.
Orofin pustil Haldirovy vlasy a začal rozepínat jeho tuniku. Ruce se mu třásly, jak spěchal. Haldir se nad jeho nedočkavostí lehce pousmál a jemně přejížděl rukama po štíhlých stehnech, která z obou stran pevně svírala jeho tělo.
Konečně se Orofin dotkl té hřejivé, světlé kůže. Přejížděl prsty okolo klíční kosti, pak sklouzl na hrudník a jak rozhaloval tuniku, sjel dál. Předklonil se a přitiskl rty na ploché, pevné bříško. Olízl pružnou pokožku a kousek po kousku se sunul výš. Na okamžik se zastavil u bradavek. Byly krásně ztvrdlé a citlivé. Když přes ně přejížděl jazykem, Haldir mhouřil slastně oči a tiše sténal. Orofin ale mířil ještě dál. Shrnul z té božské šíje vlasy a dotkl se rty místa, kde pulzovala tepna. Jemně skousl a odtáhl se, aby si prohlédl otiskl vlastních zubů na Haldirově krku. Pak přejel rychle, letmo jazykem po špičatém boltci. Haldirovi unikl tichý sten a jeho tělo se prohnulo v zádech. Orofin se sklonil a začal škádlit citlivé ucho. Haldir zasténal, což Orofina jen povzbuzovalo. Jednou rukou prozkoumal přes kalhoty rozkrok svého staršího bratra a s uspokojením zjistil, že Haldir není o nic méně vzrušený než on sám.
Haldir ze sebe Orofina shodil. Dnes nemohl čekat - dnes ne. Neměl chuť si hrát. Vstal a rozšněroval tkanice svých kalhot. Orofin pochopil, stáhl mu kalhoty ke kolenům a přinutil ho klesnout na všechny čtyři. Několik okamžiků se kochal pohledem na Haldirovo pevné, nádherné pozadí, tak nestydatě vystrčené. Přejel po smetanové kůži zářící v měsíčním světle rukama. Haldir nedočkavě vzdychl.
A měsíc se skryl za mraky.
Poznámky:
1) naděje
2) Haldire z Lórienu
3) Pochop, potřebujeme vaši pomoc
4) Potřebujeme vaši ochranu
5) Aragorne z Dúnedainů, tvé jméno je zde proslulé
6) Děkuji
7) Vítej, Legolasi, synu Thranduilův
8) Osud našeho společenstva je v tvých rukou, Haldire z Lórienu
9) Potřebujeme tvoji ochranu. Cesta je velmi nebezpečná.
KONEC