Orofin otevřel oči. Už bylo dávno po svítání. Rosa na jeho těle nepříjemně studila. Vyjma tuniky přehozené přes boky na sobě neměl nic. Zachvěl se a posadil se.
Haldir byl pryč. Jen zválená tráva byla němým svědkem toho, k čemu tu v noci došlo.
Orofin si povzdechl a oblékl se. Pokud věděl, ještě nikdo se ráno poté neprobudil vedle Haldira. Jeho bratr vždycky odešel. Galadriel říkávala, že Haldir má v sobě neklid. Orofin by dal ruku do ohně za to, že ten „neklid" má něco společného s Haldirovou minulostí. Nikdo však neměl ani tušení co. Snad ani sama Galadriel neznala odpověď na tuhle hádanku. Existovala jen jediná osoba, která znala odpovědi. Jenže Haldir zarytě mlčel.
„Kde jsi byl, hledáme tě už dobře hodinu," přivítal Rúmil Orofina poněkud vyčítavě.
Estel seděl v trávě a nožem přiostřoval klacek do špičky.
„Neviděli jste Haldira?" zeptal se Orofin.
Rúmil se na bratra zadíval. Nemusel se ptát, kde Orofin byl a co dělal. Vycítil to. Trochu ho zamrzelo, že ho nevzali s sebou, a to taky prosáklo do jeho hlasu.
„Nevím, od včerejšího večera jsem ho neviděl. Copak jsi s ním nebyl naposledy ty?"
Orofin pokýval zamyšleně hlavou. Stávalo se poměrně často, že se Haldir prostě na den, dva ztratil, a bylo zbytečné ho hledat. Objevil se, až když sám uznal za vhodné.
„Nemusí s námi jít přece Haldir," namítl Estel. Osobně by byl raději, kdyby je na jejich výletu k Rauroským vodopádům doprovázel někdo jiný.
„Celeborn trval na tom, že Haldir půjde s námi. Buď on, nebo se nikam nejde," připomněl mu Rúmil.
Estel pokrčil rameny. Měl už od rána mizernou náladu a Rúmil se ani nesnažil mu ji vylepšit, spíš naopak. Elf ho dnes příšerně štval tím, jak se pořád sháněl po Haldirovi. Jako by v Lórienu nebylo dost jiných elfů.
„A tohle je jako co? Tímhle stylem k vodopádům nedojdeme ani za měsíc."
Rúmil se otočil a zaškaredil se.
Haldir se opíral ramenem o strom. Byl oblečený do zelených kalhot, šedavé tuniky, plášť proměnlivé barvy mu splýval z ramen, na zádech měl toulec se šípy, luk a u nohou mu ležely čtyři vaky s nejnutnějšími věcmi.
„Kdes byl?" otázal se Rúmil.
Haldir jen neurčitě pokrčil rameny.
„Tak půjdeme?"
Estel se neochotně zvedl. Rozebrali si vaky a Haldir zamířil dolů k řece. Orofin s ním srovnal krok a něco mu pošeptal. Lórienský kapitán se usmál, naklonil se k Orofinovi a něco mu tiše odpověděl. Estel se zadíval na Rúmila. Měl neodbytný pocit, že se tu děje něco, o čem mu nikdo nic neřekl. Mrzutě si narovnal popruh vaku, který měl přehozený přes rameno.
Než se dostali ven z Lórienského lesa k malému přístavišti na Anduině, museli ujít dobře deset, patnáct mil. Estela poněkud zaskočilo, jak se najednou les rozestoupil a před nimi se otevřela volná planina.
Estel se zachvěl. Jako by se vrátil do „normálního" světa a hřejivou atmosféru Lórienu nechal za sebou. Zastavil se a zadíval se na Anduinu třpytící se v dopoledním slunci. U nevelkého mola se pohupovalo několik šedých člunů.
„Nezdržuj," pobídl Estela Haldir, aniž se otočil.
Estel zaskřípal zuby, ale několika rychlými kroky elfy dohonil.
„Pojedeme ve dvou člunech," rozhodl Haldir.
Estel se už nadechl, aby řekl, že chce jet s Orofinem, dál se však nedostal.
„Galadriel si přála, abys jel s Haldirem."
Rúmilovo oznámení bylo pro Estela jako rána hluboko pod pás. Potlačil nutkání zeptat se proč a jen stroze přikývl.
Orofin s Haldirem už zatím stihli naložit všechny jejich věci.
„Možná by si měl Estel vyzkoušet, jak se nastupuje a vystupuje," navrhl Haldir.
Estela to urazilo.
„Nejedu v elfím člunu poprvé," odsekl.
„V lórienském ano," utrousil Haldir.
„Haldir má možná pravdu."
Estel probodl Rúmila vzteklým pohledem.
„Tyhle čluny nejsou jako ostatní. Elfové ze severu a z Roklinky takové nestaví. Tyhle jsou lehké, prakticky nepotopitelné, ale když se to s nimi neumí, dovedou natropit spoustu potíží," domlouval Estelovi Rúmil.
„Já to zvládnu," prohlásil Estel a nemohl si nevšimnout pochybovačného výrazu v Haldirově tváři.
„Fajn, ale jestli nás vyklopíš, nečekej, že tě budu zachraňovat, až se budeš topit," varoval ho Haldir.
„Já to risknu," ušklíbl se Estel.
„Abys nevyplaval až v Minas Tirith nebo ještě dál," rýpl si Orofin.
Estel zjistil, že na člun musí skutečně velmi opatrně, ale rychle si zvykl. Nebylo to zase tak hrozné, jak elfové vyhrožovali, i když sám by se na vodu asi neodvážil. Haldir zvládl ovládat člun krátkým pádlem s širokou listovou čepelí klidně sám a Estel se chvílemi cítil jako pouhý náklad.
Cesta jim po proudu ubíhala rychle. Okolí bylo však podivně bezútěšné – hustý lesní porost a podivné ticho narušované jen šuměním vody. Pluli dlouhé hodiny a Estelovi se se soumrakem začínalo stýskat po Lórienu a trošku zalitoval, že se k tomuhle výletu rozhodl. Jeho touha spatřit Argonath a Rauroské vodopády ho přiměla neuváženě obětovat nejméně deset dní z drahocenného času, který tu mohl strávit. Nyní však bylo pozdě měnit rozhodnutí. Jak by před elfy, a hlavně před Haldirem, vypadal.
Když se setmělo tak, že nebylo možné pokračovat v plavbě, zakotvili v malé zátoce. Orofin rozdělal oheň a Haldir s Rúmilem zmizeli v lese s tím, že se trochu porozhlédnou kolem.
Estel rozložil kolem ohně přikrývky a na jednu se posadil. Orofin vytáhl z vaku malý kotlík a dal do něj vařit vodu. Estel věděl, že elfové jsou skvělí kuchaři. Orofin v tomhle umění obzvláště vynikal, což bylo zárukou toho, že je čeká dobrá večeře.
Když se Haldir s Rúmilem dlouho nevraceli, rozhodl se Estel, že se v řece trochu opláchne. Sundal si boty a postavil je dostatečně stranou, aby trochu vyvětraly. Pak se svlékl a jen ve spodním prádle a v košili vlezl po kolena do řeky. Třebaže bylo teplo, voda byla studená. Estel přešlapoval na mělčině. Najednou kolem něj někdo proběhl, skočil do vody a Estel byl v tu ránu mokrý od hlavy až k patě.
„Pitomci!" křikl na ně a mrzutě ždímal svoji košili.
Haldir se jen ušklíbl, zato Rúmil se mu smál. Estel pustil cíp látky a zadíval se na Rúmila, který se Haldira nejspíš rozhodl utopit – jinak se to opravdu popsat nedalo. Rúmil se Haldirovi pověsil na krk a snažil se ho všemožně dostat pod vodu. Strašně u toho cákali a Estel poprvé uviděl Haldira smát se. Byl okouzlen tím, jak se elf nádherně směje, jeho tvář přitom dostala neuvěřitelně milý, chlapecký výraz. Jako by se elfova jindy neustále vážná tvář náhle projasnila.
„Kdo má hlad?" ozval se Orofin a znalecky ochutnával obsah kotlíku.
Rúmilovi se konečně podařilo Haldirovi podkopnout nohy a strčit mu hlavu pod vodu. Haldir se s prskáním vynořil, ale to už Rúmil rychlými tempy plaval ke břehu. Haldir nikam nechvátal. Vlastně Estel ho zatím ještě neviděl spěchat. Skoro se zdálo, že Haldir má na všechno času dost.
Rúmil vylezl z vody a zabalil se do deky. I když celý den pražilo slunce, bylo teď večer už docela chladno. Estel se zvolna se vracel na břeh, když to za ním šplouchlo, a on se zcela bezděčně otočil. Haldir se na něj zadíval. Mokré vlasy se mu lepily na nahé tělo, na němž se třpytily kapky vody. Estel polknul, měl z toho pohledu dojem, že by měl něco říct.
„Jaká je voda?" zašeptal Estel.
Haldir pozvedl překvapeně obočí.
„Promiň…já…já jen…," zakoktal se Estel.
„Voda je prima. Trochu studená, ale osvěžující. Měl jsi jít s námi," prohodil Haldir a prošel kolem Estela, který zůstal stát a jako uhranutý sledoval pohyb těch nádherných vzdalujících se hýždí.
Haldir se u ohně zabalil do deky a posadil se vedle Orofina, který mu podal misku s teplou polévkou.
Estel se posadil naproti Haldirovi vedle Rúmila. Cítil se hloupě. Rúmil mu podal jeho porci.
„Je to skvělé!" pochválil Estel jídlo. „Je v tom nějaké maso. Co to je? Chutná to báječně!"
„Myslím, že to nechceš vědět," uchichtl se Rúmil.
„Ne - fakt, co v tom je?" trval na svém Estel.
„Veverka," řekl Rúmil, a Estelova ruka s lžící se zarazila na půl cestě k ústům.
„Cože?"
„No veverka," opakoval Rúmil s vážnou tváří.
Estel se zadíval na kousek masa na své lžíci. Haldir obrátil oči v sloup.
„Dělá si z tebe legraci," utrousil Haldir.
„A co to tedy je?" zamračil se Estel nedůvěřivě.
„Docela obyčejný srnec," přiznal Rúmil.
„Opravdu?" zaváhal Estel.
Estel se na elfy přísně zadíval, což u nich, vyjma Haldira, vyvolalo další vlnu veselí.
„Samozřejmě, že je to srnec, ale i kdyby nebyl, copak na tom záleží?" řekl Haldir mrzutě.
Estela napadlo, že Haldirovi vážně hrozně slušelo, když se smál. Byl tak mnohem sympatičtější než jako kapitán elfí stráže.
Ráno se nasnídali, sbalili své věci a vypluli. Estela cesta ubíjela, protože Haldir toho moc nenamluvil. Lórienský kapitán byl přesný, rozhodný, panovačný, no prostě dokonale výkonný, ale moc srandy si s ním člověk neužil. Dost záviděl Rúmilovi s Orofinem, kteří si spolu co chvíli povídali, a stále méně chápal, jak tihle tři můžou být sourozenci.
Před polednem s nimi Rúmil s Orofinem srovnali člun, aby se dohodli, zda zastaví na jídlo nebo pojedou dál a jen ve člunu něco malého snědí. Estel by dal cokoli za krátkou přestávku, aby si mohl protáhnout nohy a přestal ho brnět zadek. Haldir však rozhodl, že by se tím jen zbytečně zdržovali. Estel vytáhl pádlo z vody a v jednu chvíli zcela vážně uvažoval, že jím elfa shodí ze člunu do vody.
„Už necítím nohy a zadek," postěžoval si.
„Když budeme kvůli tvému zadku pořád stavět, vrátíme se do Lórienu Valar ví kdy," odsekl Haldir. „Cesta zpátky proti proudu bude namáhavá, ještě budeš rád, když nějaký čas ušetříme vypuštěním zbytečných zastávek."
„Netušil jsem, že tak spěcháš zpátky do Lórienu. Tak proč jsi vůbec jezdil?!" zavrčel Estel. „A dovol, abych ti připomněl, že nejsem oddíl tvých lučištníků!"
„Neboj, na to nezapomínám," odvětil Haldir chladně. „Ani na to, že jsem tu proto, že si Pán a Paní přáli, abych na tebe dohlédl."
„Člověče. Jen to řekni! Nemáš mě rád, protože jsem člověk!" obvinil Estel Haldira.
Haldir se zamračil.
„Co kdybyste se přestali hádat. Na chvíli přece zastavit můžeme," řekl Rúmil smířlivě.
Když vytáhli čluny na břeh, strčil Orofin do Rúmila a v tichosti, jenž je lesnímu národu vlastní, se vytratili. Estel měl pořád vztek, a možná o to větší, že Haldir nešel do sporu. Elf se snad až přehnaně intenzivně zabýval upevňováním člunů, aby neuplavaly. Nemohl se tomu ale věnovat do nekonečna. Nakonec se narovnal a zadíval se na Estela, který seděl na padlém kmeni a mračil se. Estel uhnul pohledem.
„Nevím, jak jsi přišel na to, že tě nemám rád, protože jsi člověk, ale není tomu tak," řekl Haldir.
„Jak jsem na to přišel? Od začátku se ke mně chováš, jako bych byl na obtíž," utrousil Estel.
Haldir se zadíval na řeku.
„Možná…trochu," připustil elf neochotně. „Ale není to kvůli tobě."
Estel se na Haldira zadíval, nevěřil mu. Tu si všimnul, že elfovi se v očích usadil jakýsi stín. Estel vstal a udělal k němu dva kroky. Haldir ale couvl a šedý závoj z jeho očí zmizel.
„Já…omlouvám se za to, co jsem řekl," zašeptal Estel. „Měl jsem vztek a…"
„Oba jsme se možná zachovali trochu hloupě," připustil Haldir.
„Je fajn vědět, že i elfové dělají hlouposti," usmál se Estel.
„Jistěže dělají. A jejich chyby mají dalekosáhlejší důsledky," povzdechl si Haldir a posadil se na kmen. „Přiznávám, že nejsem z tohohle výletu zrovna nadšený. Nerad opouštím Lórien."
„Je to nepopsatelné místo. Trochu ti rozumím. Člověk to tam nemůže nemilovat," zašeptal Estel zasněně. Ano, zamiloval si Lórien a jeho krásy.
Haldir se na Estela mlčky díval a v jeho pohledu bylo něco nového.
„Je to…můj domov," zašeptal Haldir jakoby spíš sám k sobě. „Mým úkolem je Lothlórien chránit. Proto ho nerad opouštím," řekl a pohlédl za sebe někam mezi stromy na druhém břehu. „Obzvláště v téhle době," dodal zachmuřeně.
„Neměli bychom je zavolat?" zeptal se Estel.
„Ne, přijdou sami, až uznají za vhodné," odvětil Haldir a šel připravit něco k jídlu, když už kvůli tomu zastavili.
Estel chvíli váhal, ale pak se rozhodl, že mu pomůže.
Haldir ležel v trávě na břiše svlečený do půli těla a bos. Tuniku měl složenou pod hlavou jako polštář, oči zavřené a spal. Estel se otočil na bok a zadíval se na něj. Byl krásný, tak moc, až se z toho člověku tajil dech.
„Co je?" zeptal se Haldir a otevřel oči.
„Nic, dívám se," odvětil Estel a potlačil zívnutí.
„Díváš?"
„Nemůžu?" pousmál se Estel.
„Můžeš, proč by ne," řekl Haldir a nepatrně pokrčil rameny.
„Neměli bychom jít ty dva hledat? Jsou pryč už skoro tři hodiny," řekl Estel a starostlivě se zadíval k lesu.
„Však oni přijdou" odpověděl Haldir a zavřel oči.
„Já nevím, mohlo se jim něco stát," strachoval se Estel.
„Nic se jim nestalo. Umí se o sebe postarat," odbyl ho Haldir a protáhl se na sluníčku jako spokojený kocour.
„Já si můžeš být tak jist?" namítl Estel.
„Prostě to vím, věř mi. Jít je hledat je hloupý nápad," ujistil ho Haldir a posadil se.
Na slunci se jeho plavé vlasy třpytily jako stříbro. Estel na něj hleděl a znovu ho napadlo, zda je možná takovou krásu nemilovat.
„Co je?" otázal se Haldir. „Co na mě pořád tak koukáš?"
„Jen tak," pokrčil Estel rameny a trochu se začervenal.
„Vy lidé jste vážně zvláštní," potřásl Haldir hlavou.
„Proč?" podivil se Estel.
„Elfové zřídka kdy dělají něco bez důvodu. A neznám tvora, který by dělalo něco jen tak. Lidé neví, proč něco dělají, neví, co chtějí. Přijde mi to prostě zvláštní."
Estel na to nic neřekl. Chvíli tam seděli mlčky, pak se Haldir zvedl a zahleděl se k lesu.
„Hádám, že ti dva jen tak nepřijdou. Půjdeš do vody?"
A aniž by Haldir čekal na odpověď, svlékl si kalhoty, pod kterými nic dalšího nenosil. Estel najednou nevěděl, kam s očima. Na jedné straně by se rád díval, jenže mu přišlo hloupé na elfa civět. Navíc to přece nebylo normální, zírat takhle na osobu stejného pohlaví.
„Jdeš?" kývl Haldir k vodě.
„Je to studené," namítl Estel.
„Vždyť je hrozné horko. Prospěje ti to," nedal se Haldir jen tak odbýt.
„Můžou se každou chvíli vrátit," vymlouval se Estel.
„Dneska už stejně nejspíš nikam nepoplujeme. Přestaň se vykrucovat, a pojď."
Estel se tedy zvedl a začal odkládat šaty. Nebylo mu ale moc příjemné, že se Haldir dívá. A nejen dívá - že sleduje prakticky každičký jeho pohyb.
„Běž napřed," zamumlal Estel.
„Počkám," řekl Haldir.
Estel se tedy svlékl a šli k vodě spolu. Haldir tam bez jakéhokoli osmělování skočil, ale Estel zůstal stát po kolena ve vodě.
„Vždyť je to ledové!" zaúpěl.
Haldir se vrátil ke břehu a bez varování Estela postříkal. Estel vyjekl, pak se ale vrhnul do vody a snažil se to elfovi oplatit. Voda jim sahala sotva po pás. Estel chytil Haldira za ruce a snažil se ho shodit do vody, což nebylo vůbec jednoduché. I když elf vážil výrazně méně než on, měl v pažích podstatně větší sílu. Estelovi k vítězství pomohlo bláto na dně. Haldirovi uklouzla noha a oba se svalili pod hladinu. Jejich nahá těla se k sobě přitiskla a propletla se, jak se prali jako malí kluci. Najednou Estel Haldira pustil a odtáhl se. Ve tvářil byl rudý a tvářil se zmateně. Celá ta pranice, jak se otíral o Haldira kůži na kůži - strašně ho to vzrušilo. Styděl se, a nechtěl, aby to Haldir zjistil. Jak by mu to vysvětlil?
„Stalo se něco?" zeptal se Haldir a prohrábl si mokré vlasy.
Estel zavrtěl hlavou. Haldir jen pokrčil rameny a došel blíž ke břehu. Tam si na mělčině lehl na záda, nechal se omývat vodou a díval se na nebe. Estel z něj nemohl spustit oči. Tentokrát ne proto, že byl elf nádherný, ale kvůli pocitu, že je Haldir vzrušený stejně jako on sám. Nebyl si tím jist, voda hodně zkreslovala, ale vypadalo to tak. Estelovi se rozbušilo srdce a myšlenky mu letěly hlavou jako o závod.
„Ale, ale, podívejme, jak se ti dva zabavili," ozval se od lesa Orofinův smích.
„To je dost, že jdete! Už jsme mysleli, že se vám něco stalo!" vyčetl jim Estel, aby zakryl svoje rozpaky.
Rúmil s Orofinem se jen tajemně usmáli a vyměnili si dlouhý pohled s Haldirem, pro kterého nebylo žádnou záhadou, kde byli a hlavně - co tam dělali. Lidé to vycítit nedokázali, ale elfové tohle neomylně poznali.
Haldir vylezl z vody. Estel se dobře díval, ale po nějakém vzrušení nenašel ani stopy. Zklamalo ho to. Sám musel ještě docela dlouho zůstat v řece, než mohl i on na břeh. Měl strach, že by si jeho vzrušení elfové špatně vyložili.
„Hádám, že dneska asi zůstaneme tady, co?" prohodil Rúmil.
„Kvůli komu asi," ušklíbl se Haldir, a aniž by se obtěžoval obléknout, lehnul si na záda do trávy.
Estel otevřel oči. Byla hluboká noc, ale tlak plného měchýře mu nedovolil spát. V duchu zaklel, že se na noc tolik napil, a teď bude muset vstát a dojít si na záchod. Tiše si povzdechl a chtěl se zvednout, když něco zaslechl. Strnul a zkoumal, odkud zvuk přichází. Pomalu otočil hlavu tím směrem a spatřil něco, o čem často přemýšlel, ale klidně by na to přišel jiným způsobem.
Haldir ležel jen kousek od něj, přikrytý dekou, ale evidentně nespal. Obě nohy měl pokrčené, jednu ruku za hlavou a druhou pod dekou. Jeho těžké oddechování nemohlo nechat Estela na pochybách, co elf dělá.
Bylo sice fajn vědět, že i elfové dělají něco tak lidského, ale cítil se trapně, když takhle neúmyslně Haldira špehoval. Poslední po čem toužil bylo, aby Haldir zjistil, že ho šmíruje. Pomalu, jakoby ve spánku, se otočil na bok.
Haldir si počínal velmi tiše, kdyby se Estel nevzbudil, vůbec by o něm nevěděl. Mělký, zrychlený dech občas přerušilo tlumené zasténání či vzdech. Estel pochyboval, že kdyby neležel tak blízko, že by vůbec něco slyšel. Haldirovi zjevně velmi záleželo na tom, aby nikoho ani náhodou neprobudil.
Estel se skoro počůral, tak dlouho to elfovi trvalo. A když konečně slastně zasténal, naskočila z toho mladíkovi husí kůže.
„Aragorne," vydechl Haldir. Několik chvil zůstal ležet bez pohnutí, než se otočil na bok, zachumlal se do přikrývky a usnul.
Estel úzkostlivě poslouchal, aby se ujistil, že elf opravdu spí, než se zvedl a odběhl si na záchod. Přemýšlel o tom, co Haldir řekl. Znělo to jako něčí jméno. A Estela to nelogicky velmi zneklidňovalo.
Ráno se Estel neodvážil Haldirovi podívat do očí. Bylo mu trapně. Kdykoli Haldir něco řekl, vybavily se mu slastné zvuky stejného melodického hlasu. Záměrně se vyhýbal Haldirovu pohledu, protože měl nepříjemný pocit, že kdyby elfovi pohlédl do očí, pozná, že ho v noci šmíroval.
Rúmil se zahleděl přes řeku na severozápad, směrem k Temného hvozdu.
„Vypadá to, že se žene pěkná bouřka," prohodil.
Haldir uložil do člunu jejich věci a zadíval se přes řeku také.
„Pojedeme, dokud to půjde - a pak se uvidí," řekl.
Estel vůbec nepomáhal. Seděl na kmeni stromu opodál, a koukal se záměrně všude, jen ne na Haldira.
„Nevíš, co je Estelovi?" zeptal se Haldir Rúmila tiše.
„To nevím. A včera to vypadalo, že jste se usmířili."
„Usmířili? My jsme se nepohádali," namítl Haldir.
Estel se díval na dno člunu, aby nemusel hledět na Haldirova záda. Elf s ním od rána nepromluvil, pokud se nepočítal pozdrav. Estel chvílemi dokonce vnitřně panikařil, že to Haldir ví, ale vždycky se zase uklidnil. Haldir se s ním přece nikdy moc nebavil, včerejšek byl nepochybně výjimka, potvrzující pravidlo. Zvláštní bylo, že někde v hloubi duše si Estel přál, aby se Haldir víc staral o to, jak se cítí. Jenže lórienský kapitán se zjevně zřídka kdy staral o něčí pocity.
A ke všemu Estelovi hlavou vrtalo to slovo.
Cesta byla nudná a Estel měl pocit, že míle vůbec neubíhají. Jako by stáli na místě. V poledne jen rychle pojedli ve člunu. Obloha se rychle zatahovala, nebylo pochyb o tom, že mají v zádech pěknou bouřku. Haldir se tedy snažil dostat co nejdál a najít včas vhodné útočiště před deštěm, takže je chvílemi dost nekompromisně popoháněl. Estel se nehádal, i když v tiché zlomyslnosti si přál, aby to elf špatně odhadl a liják je zastihl nepřipravené. Už jen proto, že by Haldir nebyl tak „dokonalý".
Pozdě odpoledne, ale ještě za plného světla, dal Haldir znamení k přistání u břehu.
„Dál nepojedeme. Každou chvíli začne pršet, byli bychom mokří jako myši," rozhodl.
Vytáhli čluny na břeh a Orofin s Rúmilem se hned dali do stavby nouzové přístřešku. Estel je fascinovaně sledoval. Jejich zručnost byla obdivuhodná. Během několika okamžiků postavili mezi stromy něco, co by člověk označil nejspíš pojmem stan, i když to nevypadalo tak úhledně. Elfové pro takto improvizovaně zbudované obydlí neměli žádný zvláštní výraz. Jako střecha a stěny posloužila látka těžko definovatelné barvy. Na první pohled se zdála zelená, ale při jiném úhlu a osvětlení zase hnědá nebo dokonce i šedá – ideální pro pláště a oblečení, neboť jste v mžiku splynuli s okolím. Estel zvědavě promnul cíp plachty mezi prsty. Na vnitřní straně byla látka drsná, zatímco na venkovní hladká a jakoby mastná. Nepochyboval o tom, že nepromokne.
Orofin nanosil dovnitř všechny jejich věci, které nemohly zůstat venku, protože by jim vlhko uškodilo. Právě včas, neboť spadly první kapky a zvedl se prudký vítr. Estel ocenil, že elfové postavili jejich úkryt mezi stromy, které je částečně před větrem chránily.
Když zalezli dovnitř, zjistil Estel, že tu není moc místa. Orofin s Rúmilem si z toho hlavu nedělali. Rozprostřeli na zem přikrývky a usadili se na ně.
„Kde je Haldir?" otázal se Orofin znepokojeně, protože zahřmělo a spustil se silný liják.
„Ještě myslím kontroluje čluny, jestli jsou dobře uvázané," řekl Rúmil a dál se hrabal v jednom z batohů.
„Pěkně zmokne," poznamenal Orofin mrzutě. „A mohl si ušetřit námahu, já ty čluny kontroloval."
Zdálo se to celou věčnost, než se Haldir vrátil. Byl promočený až na kůži.
„Vytáhl jsem čluny ještě o trochu výš mezi stromy. Vypadá to na pořádnou bouřku."
Rúmil vyndal z batohu další deku. Estel ze svého koutku, do kterého si zalezl, po očku sledoval, jak se elf ve stísněném prostoru svléká.
Haldir ze sebe shodil mokré šaty, lehl si na břicho na deku a přikryl se. Hlavu si položil na ruce. Orofin si lehl mezi Estela a Haldira a rozprostřel na zemi mapu.
„Kde jsme?" nadhodil otázku.
Estel by se vsadil, že je to jen konverzační téma. Přesto se Haldir nadzvedl na loktech a naklonil se k Orofinovi.
„Z Lórienu je to nějakých osm, devět dní k Argonathu, ale včera jsme se hodně zpozdili a dneska nás zase zdrží déšť. Hádám, že k Sarn Gebiru dorazíme tak za šest dní, když se nebudeme nikde courat."
„Jel bys raději v dešti?" otázal se Rúmil.
Haldir přikývl a mokré prameny plavých vlasů mu sklouzly do tváře.
„Klidně bych jel, zbytečně ztrácíme čas," přisvědčil. „Mohli jsme potáhnout čluny kryty a zvládnout ještě hezkých pár mil, než padne noc."
Estel mlčky poslouchal. Za dobu, co ho znal, toho neřekl Haldir ani zdaleka tolik jako za poslední dva dny. Ovšem nezdálo se, že by to Rúmil s Orofinem považovali za nějak zvláštní. Možná Haldir přece jen nebyl tak málomluvný, jak se zdálo.
Orofin ležel na zádech, hleděl do šera a poslouchal kapky bušící do plachty nad jejich hlavami. Nemohl spát, a nebylo to jen proto, že se Estel neustále vrtěl a něco si mumlal ze spaní. Otočil se na bok a zadíval se na Haldira. Přikrývka mu sklouzla dolů a odhalovala jeho ramena a záda. Orofin pomalu zabořil prsty do záplavy plavých vlasů. Podle jeho názoru neměl ani Celeborn takové. Byly jako tekuté stříbro, a přece - pod jistým úhlem bylo znát, že nejsou úplně bílé, jako měl Celeborn. A právě to se Orofinovi líbilo. Přestal si hrát s prameny a přejel konečky prstů po hebké kůži. Při cestě zpět záměrně přitlačil. Chtěl Haldira probudit. Jemně přejel nehty podél páteře a vklouznul dlaní pod okraj přikrývky. Pokračoval dál a pak zajel prstem mezi půlky toho skvostného pozadí. Haldir na to nijak nezareagoval, i když to musel cítit. Orofina to zklamalo, ale jeho mrzutost neměla dlouhého trvání. Ono totiž mít víc sourozenců má své nepopiratelné výhody.
Haldir opět ucítil něčí ruku na zádech. Někdo se k němu zlehka přitiskl. Vnímal to jen podvědomě, protože spal, ale nelíbilo se mu to. Nespokojeně se zavrtěl, ale ten rušivý pocit nezmizel.
Otevřel oči. Orofin ho už vážně štval. Zívl a podíval se přes rameno, aby bratrovi řekl, ať mu dá pokoj, že chce spát. Zjištění, jak moc se mýlí, ho zaskočilo. Pachatelem byl totiž Estel. Orofin se přesunul k Rúmilovi a teď spokojeně dřímal v jeho náručí.
Estel, který se neustále vrtěl a převaloval, se ve spánku dostal až k Haldirovi a zcela bezděčně se k němu přitiskl.
Haldir se nehýbal. Obával se, že by Estela probudil, a to nechtěl. Hřejivé teplo jeho těla bylo totiž až nečekaně příjemné. Stejně jako ve vodě, než se Estel tak náhle odtáhl.
Haldir poslouchal osamocené kapky, dopadající na látku. Bylo už trochu vidět, každou chvíli budou muset vstát a pokračovat v cestě. Víc než kdy před tím se Haldirovi nikam nechtělo. Jeho myšlenky se stočily k Estelovi. Pořád si nějak nemohl ujasnit svůj postoj k němu. Na jedné straně měl Orofin pravdu, Estel se nezdál být jako ostatní lidé. Ale to neměnilo nic na faktu, že něco uvnitř Haldira cítilo k tomuto člověku odpor. Nebylo to proto, jaký Estel byl nebo nebyl. Haldir věděl, že je to kvůli tomu, kým je, kdo byli jeho předci. Bohužel - vědět ještě neznamenalo ovládat to.
Estel se ve spánku odtáhl a Haldir si tiše povzdechl. Už nedokázal zůstat déle na místě. Ve vší tichosti se oblékl a vyklouzl ven. Vzduch voněl po dešti. Zamířil ke člunům, aby zjistil, jak bouřku přestály.
Estel vylezl ven a protáhl se. Orofin mu hbitě přistrčil snídani.
„Jak se spalo?" zeptal se ho Rúmil.
„Báječně," odvětil Estel, a dal se do jídla. Probudil se do skvělé nálady. Po jeho včerejší mrzutosti nebylo ani památky.
„Kde je Haldir?" zeptal se elfů.
„Snad ho nepostrádáš? My mysleli, že spolu už zase nemluvíte," rýpl si Orofin.
„Mluvíme spolu," bránil se Estel.
„Včera to tak nevypadalo. Už ses z toho vyspal?" usmál se Orofin.
„Haldir je někde pryč," odpověděl Rúmil poněkud neurčitě.
„Kde pryč?" zarazil se Estel.
„Prostě pryč," konstatoval Orofin.
„Haldir…se někdy prostě jen tak sebere, a zmizí. Dělá to už od svých deseti let, a to už je nějaký ten pátek. Vrátí se včas. Vždycky se vrátí včas," vysvětlil Rúmil.
„Samotář?" nadhodil Estel.
„Ne, on jen…," Orofin se zarazil a tázavě se zadíval na Rúmila.
„Orofin chce říct, že Haldir opravdu není žádný málomluvný samotářský podivín, jak by sis mohl myslet. Prostě jen není snadné získat si jeho důvěru."
„Haldir nemá moc rád cizince jako jsem já, co?" potřásl Estel hlavou. Přece jen měl pravdu. Haldir ho neměl rád, protože byl člověk. Kdyby byl elfem, choval by se k němu úplně jinak. Nepocítil však vztek, spíš lítost.
Haldir se skutečně objevil přesně ve chvíli, kdy se připravovali k vyplutí. Estela hrozně zajímalo, kde byl, ale neptal se.
Nasedli do člunů a pokračovali v cestě po proudu řeky.
„Proč vlastně tak toužíš vidět Rauros a Argonath?"
Estela natolik překvapilo, že Haldir zahájil hovor, že dlouho nevěděl, co odpovědět. Elf byl ale trpělivý.
„Vlastně ani sám nevím. Těžko se to vysvětluje, ale něco mě tam táhne," řekl Estel zamyšleně.
Pochopitelně, pomyslel si Haldir, ale nahlas nic neřekl. Po pravdě by se divil, kdyby to tam Estela netáhlo.
Následující dny se táhly v jistém stereotypu. Počasí jim přálo, takže se snažili maximálně využít čas. Rúmil s Orofinem ale cítili, že ve vzduchu je jakési napětí. Estel byl většinou zamlklý a Haldir se na celé hodiny ztrácel. Někdy se nepřišel ani najíst, a už vůbec ne vyspat. Kde byl, to nikdo nevěděl, ale jako by nedokázal vydržet na jednom místě.
Během pěti dnů dorazili k peřejím Sarn Gebir, což znamenalo, že k Argonathu a vodopádům je to nejvýše dva dny cesty. Čluny přenesli po staré, stěží viditelné stezce, a utábořili se poblíž vířící vody, aby ráno vyrazili dál. Haldir se jako obvykle vytratil ještě před večeří a Estel seděl stranou na břehu a díval se na pěnící vodu.
„Já se z nich asi zblázním," povzdechl si Orofin a mrzutě hodil naběračku zpátky do kotlíku. „Jednoho z nich docela přejde chuť."
Rúmil mlčky potřásl hlavou.
„Ty už se mnou taky nemluvíš?" zamračil se Orofin na bratra.
„Něco je trápí," povzdechl si Rúmil.
„Nepovídej?" ušklíbl se Orofin. „Na to bych sám nikdy nepřišel," dodal ironicky.
„Myslíš, že…," začal Orofin po chvíli ticha, ale větu nedokončil. Nedokázal to doříct.
Rúmil pochopil nevyřčenou otázku a jen bezradně pokrčil rameny.
Rúmil otevřel oči a zaposlouchal se do zvuku deště. Ještěže nad sebou natáhli plachtu, než šli spát. Haldir tu ale zase nebyl. Rúmil se posadil a spatřil ho, jak sedí na břehu řeky. Chvíli váhal, ale nakonec si vzal plášť, přetáhl si kápi přes hlavu a šel za ním.
„Haldire, pojď se schovat," poprosil bratra.
Haldir ale dál zíral do vody, jako by si jeho přítomnost vůbec neuvědomoval.
Rúmil položil Haldirovi ruku na rameno. Najednou ho Haldir bez varování povalil do mokré trávy a začal ho drsně líbat, jako smyslů zbavený. Než se Rúmil na cokoli zmohl, měl kalhoty u kotníků. Haldir mu ani nedal čas se připravit, takže to docela zabolelo.
Celé to bylo nečekané, rychlé, dost divoké a velmi krátké. Než se Rúmil vzpamatoval, bylo po všem. Haldir si položil hlavu na jeho hrudník. Rúmilovi trvalo dlouho, než ho přesvědčil, aby se šli schovat.
Ráno byl Haldir pryč. Vzal si své zbraně a nechal jim jen krátký vzkaz, že se vrací do Lórienu.
„Vrací? Jak - že se vrací? Proč?"
Orofin s Rúmilem pokrčili rameny. Estel měl dojem, že odpověď znají, ale nechtějí mu to říct. Sám byl překvapen tím, jak ho Haldirův nečekaný odchod zabolel. Ale věděl aspoň najednou zcela jasně, co chce.
„Vracíme se."
„Cože?" užasl Orofin.
Kvůli Estelovi se vydali na tuhle od začátku nepovedenou výpravu. A když byli jen dva dny od cíle, Estel najednou ztratil zájem. A přitom mu tolik záleželo na tom, aby viděl Rauroské vodopády a Argonath.
„Prostě se chci vrátit," trval na svém Estel.
Orofin s Rúmilem si vyměnili všeříkající pohled a bez dalších protestů začali balit. Vynesli oba čluny zase nahoru nad peřeje, a protože teď byli tři, jel Orofin s Estelem. Během zpáteční cesty nikde nestavěli, vyjma krátkého přespání. Estel velmi spěchal.
KONEC