Arwen porodila Aragornovi syna, jenž dostal jméno Eldarion1. Později spolu měli ještě několik dcer, které zdědily matčinu krásu i ušlechtilost.
Sto dvacet let žila Arwen Undómiel po boku Aragorna, Elfkama, krále Elessara jako královna elfů a lidí v blaženosti a slávě. A téměř celou tu dobu po jejich boku stál Haldir jako kapitán Stráže citadely.
Haldir se stal součástí Aragornova života i jeho rodiny. Jemu Aragorn svěřil učení svého syna. A Haldir se mladému princi stal učitelem i přítelem.
Co však lidem přijde jako dlouhá doba, je pro elfy jen krátkým okamžikem. Aragorn nakonec nevyhnutelně pocítil příchod stáří, zatímco Haldir s Arwen se vůbec nezměnili. I když mu byl vyměřen čas delší než jiným lidem, dříve nebo později musel přijít čas se rozloučit.
„Konečně, Paní Večernice, nejkrásnější a nejmilovanější v tomto světě, můj svět pohasíná. Hle, shromažďovali jsme a užívali a nyní přichází čas platit.“
Arwen dobře věděla, co má na mysli, a dlouho to již předvídala; přesto ji bolest přemohla.
„Chtěl bys tedy, pane, před časem opustit svůj lid, který je živ z tvého slova?“ řekla.
„Ne před časem,“ odpověděl. „Nepůjdu-li nyní sám, pak budu muset brzy chtě nechtě. A náš syn Eldarion je muž plně zralý pro království.“2
Haldir se na něj díval mlčky.
„Odejdi dokud je ještě čas,“ poprosil ho Aragorn. „Nemusíš zakoušet hořkost smrtelnosti.“
Haldir se dotkl vrásek, které do Aragornovy tváře vyryl čas.
„Tak jako si zvolila Arwen, i já jsem zvolil,“ zašeptal.
„Arwen je souzeno zemřít, až ztratí vše, co získala. To není tvá sudba,“ odpověděl Aragorn.
„Ty jsi neopustil mne, a proto ani já teď neopustím tebe,“ trval na svém Haldir.
Pak odešel Aragorn do Domu králů v Mlčenlivé ulici a ulehl na své lože, jež bylo připraveno. Tam se rozloučil s Eldarionem a do rukou mu vložil okřídlenou korunu Gondoru a žezlo Arnoru; potom ho opustili všichni kromě Haldira a Arwen, kteří stáli u jeho lůžka. A navzdory vší své moudrosti a vznešenosti se nemohla Arwen zdržet, aby ho neprosila, ať ještě chvíli zůstane. Nebyla ještě unavena žitím, a tak okoušela hořkost smrtelnosti, kterou na sebe vzala.
„Paní Undómiel,“ řekl Aragorn, „ta hodina je vskutku tvrdá, byla však stvořena již v den, kdy jsme se setkali pod bílými břízami v zahradě Elrondově, kam nyní nikdo nepřichází. A na pahorku Cerin Amroth, kde jsme se zřekli Stínu i Soumraku, jsme tuto sudbu přijali. Poraď se sama se sebou, má milovaná, a ptej se, zda bys opravdu chtěla, abych čekal, až seschnu a spadnu ze svého vysokého stolce bez mužnosti a bez rozumu. Ne, paní, jsem poslední z Númenorejců a nejpozdější král ze Starých časů; a byl mi dán nejen trojnásobek věku lidí Středozemě, ale i milost odejít podle vlastní vůle a vrátit dar. Proto teď půjdu spát.
Neříkám ti nic na útěchu, protože na takovou bolest v okruhu tohoto světa žádná není. Je před tebou nejzazší volba: litovat a jít do Přístavů a odnést na Západ vzpomínku na naše společné dny, jež budou stále svěží, ale nikdy víc než vzpomínkou; nebo vytrpět Sudbu lidí.“
„Ne, drahý pane,“ řekla, „ta volba je dávno pryč. Není již lodi, která by mě odtud odvezla, a musím skutečně vytrpět Sudbu lidí, ať chci či nechci; ztrátu a mlčení. Říkám ti ale, králi Númenorejců, až do dneška jsem nechápala příběh tvého lidu a jejich pád. Pohrdala jsem jimi jako zkaženými blázny, ale teď je konečně lituji. Vždyť je-li toto, jak Eldar říkají, dar Jednoho lidem, je hořký, když jej přijímáš.“
„Zdá se tak,“ řekl. „Nenechme se ale srazit při poslední zkoušce, my, kteří se dávno zřekli Stínu a Prstenu. V žalu musíme odejít, ale ne v zoufalství. Nejsme navždy připoutáni k okruhu světa a za ním je víc než vzpomínka. Sbohem!“
„Estele! Estele!“ vykřikla a on ji vzal za ruku, políbil ji a usnul. Pak se v něm zjevila veliká krása, takže všichni, kdo tam později vešli, hleděli na něho v úžasu; viděli totiž, že půvab mládí a síla jeho mužnosti a moudrost a vznešenost jeho stáří spolu splynuly.3
Arwen zabořila tvář zmáčenou od slz do Haldirova ramene. Objal ji.
„Udělal to, co považoval za nejlepší,“ snažil se ji utěšit, třebaže sám cítil, jak se jeho srdce stahuje žalem.
Když Arwen zvedla uplakanou tvář, spatřil Haldir, že světlo jejích očí pohaslo.
„Haldire!“
Haldir přátelsky stiskl Legolasovi rameno.
„Příteli,“ pousmál se.
Legolas si však povšiml, že od Aragornovy smrti je i ten Haldirův nejvřelejší úsměv propletený smutkem. Nesl to však podstatně lépe, než Arwen, která zchladla a zešedla jako podvečer v zimě, jenž přichází bez hvězd.3
„Co tě přivádí do Minas Tirith?“ zeptal se Haldir.
„Ty,“ řekl Legolas. „V přístavu kotví loď.“
Haldir se k Legolasovi otočil zády.
„Poslední elfové odpouští břehy Středozemě až na ty, kteří odmítají odejít. Pojeď se mnou. Tady nás už nic nečeká. Je čas vrátit se domů.“
„Ale já nemohu,“ namítl Haldir. „Nemůžu tu nechat Arwen samotnou.“
„Arwen chřadne a umírá – je to sudba, kterou si zvolila. Ale tvoje sudba je jiná. Nezůstávej, když nemusíš,“ naléhal Legolas.
Haldir to dlouho zvažoval. Ano, mohl by odejít. Jemu, na rozdíl od Arwen, se cesta neuzavřela. Ovšem pokud by zůstal… Ale copak mohl opustit vše, co s Aragornem vybudovali? Copak mohl opustit Arwen? A Eldariona? Ponechat Gondor a vše, na čem Aragornovi záleželo, osudu? Aby se to obrátilo v prach a lidé zapomněli?
Haldir se zadíval na Legolase.
„Nezlob se, příteli, ale já nemohu odejít. Moje místo je tady – vždycky tu bylo,“ řekl Haldir tiše.
„Eldarion není Aragorn,“ zamračil se Legolas.
„Já vím,“ odvětil Haldir. „Ale přesto ho nemohu opustit.“
„Zůstaneš tu sám. Vše, co jsi miloval a snažíš se uchránit, se nakonec obrátí v prach. Haldire, tohle je už svět lidí. Nepatříme sem. Náš čas skončil jednou pro vždy!“
„Přesto zůstanu,“ trval Haldir na svém.
Legolas si povzdechl.
„Tvoje bratry to zarmoutí, až jim přinesu zprávy o tvém rozhodnutí.“
„Vrátím se, ale ne teď. Až přijde čas,“ řekl Haldir.
„Jediná cesta, která ti zůstane, bude přes síně Mandosu – opravdu to chceš?“ zavrtěl Legolas hlavou.
„Vybral jsem si – stejně jako Arwen. Oba vypijeme ten kalich hořkosti až do dna.“
Legolas Haldira objal.
„Kéž bych tě mohl nějak přesvědčit,“ zalitoval.
„Udělej pro mne něco. Vezmi místo mne s sebou toho trpaslíka – myslím, že mu něco dlužím,“ požádal Haldir a smutně se usmál.
Haldir se od Arwen odtáhl. Byla jako kus ledu – stejně chladná a netečná. Někdy měl pocit, že ten chlad jejího těla ukrádá teplo jeho vlastní krvi.
Ve vzduchu se vznášel pach sexu. Nebyli ale milenci v pravém smyslu toho slova. Haldir měl někdy pocit, že jen prostě pokračují v zažitých stereotypech, jako by se zoufale snažili udržet alespoň zdání, že se nic nezměnilo.
Zoufale a marně.
Pokaždé v šeru pokoje, když si Arwen po milování položila hlavu na jeho rameno, když cítil její slzy, přemýšlel, proč on necítí to samé. Proč on dokáže jít dál, zatímco Arwen chřadne přímo před jeho očima? Ta ztráta bolela, ale dokázal s tím žít, přežívat. Znamenalo to, že Aragorna miloval méně než Arwen? Nebo se jen upnul k povinnostem kapitána Stráže Citadely, aby na svou bolest snáze zapomněl? Nebyl si jistý a každou noc ho trápily pochybnosti.
Haldir seběhl po schodech na nádvoří Citadely.
„Arwen?!“
Ani se na něj nepodívala a vyšvihla se do sedla.
„Odjíždíš?“
Přikývla. Od Aragornovy smrti toho moc nenamluvila.
„Kam? Proč?“
Haldir uchopil uzdu koně. Ale když se jí podíval do očí, pochopil. Marně se jí snažil pomoct, pro ni nebyl v Ardě lék. Nemusela nic říkat. Věděl, kam jede. Pustil uzdu a jen se díval, jak odjíždí. Cítil se podivně bezmocný.
To bylo naposledy, co Arwen viděl.
Dala sbohem svým dětem a odešla do Lórienu, kde žila pod uvadajícími mallorny. Tam ještě než přišlo jaro ulehla na pahorku Cerin Amroth. Tam je její zelený rov, dokud nebude svět změněn a všechny příběhy jejího života nebudou zcela zapomenuty lidmi, kteří přicházejí pak, a elanor a nifredil už nepokvetou na východ od Moře.4
Haldir se do Lórienu už nikdy neodvážil. Věděl, že by nesnesl pohled na její hrob a umírající les, který byl kdysi jeho domovem. Pochopil, že svět se začal měnit, a on uvízl sevřený těmi změnami.
Čas plynul dál a Haldir věrně sloužil králi Eldarionovi. Pak jeho potomkům a jejich potomkům. Dolů do města scházel stále méně a méně a většinu volného času trávil vzpomínáním. Svět kolem něj se měnil tak rychle, až ho to někdy děsilo. Staré věci upadly v zapomnění, rozpadly se v prach.
Nebyl si jist, kdy přesně si to uvědomil poprvé. Nikdy se nesnažil zapadnout mezi lidi, stát se jedním z nich. Byl na to, že je elf, hrdý a na tom nehodlal nic měnit. Avšak byli to lidé, kteří se změnili. Začali se na něj dívat takovým zvláštním pohledem – obzvláště jeho špičaté uši přitahovaly pozornost. Lidé si šuškali, a když se podíval jejich směrem, odvraceli tvář. Někteří před ním ustupovali, jiní se zaklínali nebo si odplivávali.
A když ho král požádal tím nejchladnějším tónem, aby opustil místnost uprostřed delikátního jednání, protože vyslanec po něm co chvíli nervózně pokukoval, došlo mu to.
Lidi začala dráždit jeho odlišnost. Jazyk elfů již zapomněli a ze Starých časů se staly legendy, z legend pověsti a z pověstí pověry. Již nežil nikdo, kdo by pamatoval. Lidé se ho začali bát.
Když projížděl výjimečně městem, jeden kluk po něm dokonce hodil kamenem. Haldir zcela záměrně neuhnul. Jejich nevěřícný pohled na to, že jeho krev je stejně rudá jako ta jejich, mu jen potvrdil, že dříve nebo později je strach dovede k tomu, že ho zabijí.
Požádal tedy krále o propuštění z jeho služeb a bylo mu víc než ochotně vyhověno. Sbalil si svůj meč, luk a oblékl si své staré elfské šaty. Přes hlavu si přetáhl kápi elfího pláště a odešel po proudu řeky.
K moři.
A když tam stál a díval se, jak se obrovská masa vody tříští o skály, konečně to uslyšel – Ossëho hlas, který dříve nebo později rozechvěje duši každého elfa. Ten hlas, který konejší, který volá, láká a slibuje.
Zadíval se na obzor. Někde tam na Západě mimo okruhy světa ležel jeho domov – jeho skutečný domov. Jenže cesta byla zavřená. Již neexistovala loď, která by ho odvezla. Znalosti jejich stavby si odnesli Falathrim za Moře.
Zůstala jediná cesta.
Hebká, sametová tma ho obklopovala jako nejjemnější přikrývka.
Byl klidný.
Myslel na Aragorna.
Na Arwen.
A ještě na někoho.
Na někoho, na koho nemyslel už velmi, velmi dlouho.
Pozn.autorky: Děkuji bedrníce za beta read
KONEC