Haldir se opíral o okraj vany a jeho tělo se třáslo rozkoší. Estel svíral rukama jeho boky a tvrdě přirážel. Jejich vzdychání a sténání zanikalo ve zvuku šplouchající vody.
Estel ještě jednou tvrdě přirazil a pak se zhroutil se sténáním na Haldira.
„Vážíš jako malý olifant,“ vydechl Haldir, když se mu podařilo popadnout dech.
Estel laškovně kousnul Haldira do špičatého ucha vyčnívajícího z vlasů a sklouzl z něj zpět do vody.
Haldir se o Estela pohodlně opřel.
„Ty taky nejsi zrovna nejlehčí,“ oplatil mu Estel.
Haldir se neusmál, nic neřekl. Najednou byl podivně vážný. S povzdechem vylezl z vody, omotal si ručník kolem pasu a nechal Estela v koupelně samotného.
Estel svěsil ramena. Nemusel se Haldira ptát, co se děje. Dokázal si to domyslet ze způsobu, jakým se elf díval na stromy v Roklince, na padající déšť, jak poslouchal šumění vody a šeptání větru v korunách - Haldirovi chyběly mallorny, stýskalo se mu po Lothlórienu.
„Haldire?“ zašeptal.
Elf se otočil a v jeho očích byl zase ten stín. Jako šedý závoj ztlumil světlo v modrých očích a propůjčil Haldirovi unavený vzhled.
Estel se k Haldirovi přitiskl, objal ho rukama kolem pasu, něžně políbil jeho rameno a přitiskl se tváří mezi jeho lopatky.
„Stýská se ti, viď,“ zašeptal Estel a tak po dlouhé době konečně vyslovil nahlas tu myšlenku, která ho tížila.
Haldir ho vzal za ruku, ale neodpověděl. A Estel věděl, že je to proto, že ho elf nechce zarmoutit, ale taky mu nedokáže lhát. Už tolikrát naléhal na Elronda, aby mu dovolil alespoň krátkou návštěvu Lothlórienu, ale Elrond byl neoblomný.
„Možná…víš, napadlo mě, že bys tam mohl zajet sám a…já bych tu na tebe počkal,“ řekl Estel přiškrceným hlasem.
Haldir zavrtěl hlavou.
„Nikdy tě neopustím,“ zašeptal.
Estel vtrhl do Elrondovy pracovny jako velká voda. Erestor ho probodl pohoršeným pohledem, zatímco Legolas ho přivítal smutným úsměvem. Estel se zarazil. Prince z Temného hvozdu tu nečekal. Chtěl na Elronda přitlačit a vynutit si svolení k odjezdu do Lothlórienu za každou cenu. Elrond seděl za stolem a vypadal unaveně.
„Nechte nás o samotě,“ požádal Erestora s Legolasem.
Estel znejistěl. Ještě nikdy neviděl Elronda takhle ustaraného. Najednou už nechtěl vyhrožovat, že odejde klidně i bez svolení. Tiše se posadil na kraj židle jako provinilec.
Elrond si povzdechl. Když se posledně díval, jak se Estel vrátil s Haldirem, Elladanem a Elrohirem z jedné z jejich výprav, byl na něj pyšný. Bylo mu pouhých dvacet let a přece již byl mužem. Dorostl do krásy a ušlechtilosti a Elrond z něj měl radost. Jen jeho vztah s Haldirem dělal Elrondovi vždy vrásky a nyní se jeho zlá předtucha splnila.
„Vím, proč jsi sem dnes přišel, celý roztrpčený, ale to, co ti teď chci říct, mnohé změní,“ začal Elrond.
Estel polknul.
„Neříká se mi to snadno, vždyť jsi skoro jako můj vlastní syn, ale přišel čas, aby ses dozvěděl, kdo jsi doopravdy.“
Estel zaváhal a nejistě upřel své šedé oči na Elronda.
„Tvé jméno, jak víš, znamená v naší řeči naděje. A ty jsi naděje….“ Elrond si povzdechl a pokračoval: „Před osmnácti lety - po smrti tvého otce - tě tvá matka přivedla sem a já tě přijal a vychoval. Tehdy jsme se rozhodli, že bude lepší, když ti pravdu řekneme až přijde čas. A jak se zdá, ta chvíle nastala.“
„Jakou pravdu?“ zašeptal Estel.
„Nejmenuješ se Estel. To jméno jsem ti dal, abych tě uchránil před nebezpečím. Jsi Aragorn, syn Arathornův, devětatřicátý dědic v přímé linii od Isildura!“
Estel zalapal po dechu. Pak prudce vstal… a znovu se pomalu posadil.
Elrond přešel ke skříňce na polici za svým stolem a vyndal z ní prsten, který vložil užaslému Estelovi do dlaně.
„Tady je Barahirův prsten1 , znak našeho příbuzenství,“ řekl Elrond a poté otevřel truhlici a vyndal z ní meč, asi stopu nad jílcem rozlámaný na kusy. „A tady úlomky Narsilu. Ještě s ním možná vykonáš velké činy. Předpovídám totiž, že tvůj život bude delší, než je lidská míra, nepostihne-li tě zlo nebo neselžeš-li ve zkoušce. Zkouška bude tvrdá a dlouhá. Annúminaské žezlo si podržím, protože si je musíš teprve zasloužit.“
Estel s posvátnou úctou přijal Narsil - Elendilův meč, jímž Isildur uťal ze Sauronovy ruky prst s vládnoucím Prstenem.
„Ale proč mi tohle všechno říkáš, Elronde?“ otázal se Estel, když znovu našel řeč.
Elrond si povzdechl a posadil se za stůl.
„Legolas přinesl špatné zprávy. Jeho otec žádá o pomoc, neboť do Dol Gulduru se vrátilo zlo větší, než kdy dříve. A….“ Elrond vyhlédl z okna a zamračil se. Viděl osobu, jak sesedá z koně, a poznal ji. Nedal však na sobě nic znát a pokračoval: „Sauron se vrátil do Mordoru a otevřeně se prohlásil jeho Pánem. Začal obnovovat věž Barad-dur a sbírá moc. Do Mordoru se stahují skřeti…přicházejí temné časy.“
„Estele? Estele!“
Estel sebou trhl a zadíval se do Haldirových očí.
„Stalo se něco?“ zašeptal Haldira pohladil ho po tváři.
Estel zaváhal, ale nakonec se rozhodl, že Haldirovi vše řekne, až se to jemu samotnému rozleží v hlavě. Ještě si ani nezvykl na své nové jméno.
„Nic,“ zašeptal a přitiskl se k elfovi. „Vůbec nic.“
Estel se potuloval po lese. Slunce se již chýlilo k západu, ale jemu se nechtělo vracet. Hodně přemýšlel, hlavně o tom, jak všechno řekne Haldirovi. Jeho srdce se radovalo a bylo mu do zpěvu, vždyť svět byl krásný a plný naděje. Konečně věděl, kdo je, vykoná velké činy a Haldir na něj bude pyšný a budou spolu šťastní. A jak tak uvažoval, začal zpívat svoji oblíbenou část písně o Berenovi a Lúthien, o tom, jak se setkali v Neldorethském lese.
Najednou spatřil dívku, kráčející po palouku mezi bílými kmeny bříz. Zůstal ohromeně stát a pro jistotu si protřel oči, zda ho nešálí zrak. Možná to byl jen sen, nebo třeba obdržel dar elfích pěvců, kteří prý dokáží přimět věci, o nichž zpívají, aby ožívaly před očima naslouchajících. Vždyť zde před jeho očima kráčela Lúthien Roklinkou, oděna ve stříbromodrém plášti, líbezná jako soumrak v Elfíi2. Tmavé vlasy jí vlály ve větru a čelo měla obepnuto drahokamy jako hvězdami.
Estel tam jen stál, celý užaslý, a neodvažoval se ani dýchat. Ale pak dostal strach, že mu zmizí a on ji už nikdy neuvidí, a tak na ni zavolal tak, jako kdysi Beren: „Tinúviel! Tinúviel!“
Dívka se zastavila a obrátila se k němu.
„Kdo jsi? A proč na mne voláš tím jménem?“ otázala se s úsměvem, jemuž nebylo rovno.
„Já…věřil jsem totiž, že jsi opravdu Lúthien Tinúviel, o níž jsem zpíval. Jestliže však nejsi ona, nosíš její podobu,“ zašeptal Estel.
„To říkali mnozí,“ odpověděla vážně. „Přesto mi její jméno nepatří. Možná však, že můj osud nebude nepodobný jejímu,“ řekla zamyšleně a pak dodala: „Ale kdo jsi ty?“
„Estel mi říkali,“ odpověděl. „Ale jsem Aragorn, Arathornův syn, Isildurův dědic, Pán Dúnedainů.“
Ale už když vyslovoval všechny ty tituly, ten skvělý rodokmen, z něhož se jeho srdce radovalo, cítil, že to má pramalou cenu ve srovnání s její důstojností a půvabem.
Dívka se však zvesela zasmála a řekla: „Tak to jsme potom vzdálení příbuzní! Vždyť já jsem Arwen, Elrondova dcera, a jmenuji se také Undómiel.“
Estel překvapeně zamrkal.
„Často se vidí, že v nebezpečných časech lidé ukrývají své největší poklady. A přece žasnu nad Elrondem a tvými bratry. Vždyť žiju v tomhle domě už od dětství, a neslyšel jsem o tobě ani slova. Jak to, že jsme se ještě nesetkali? Přece tě otec neschovával zamčenou ve své klenotnici?“
Arwen se zvonivě rozesmála.
„Ne,“ řekla a vzhlédla k horám, jenž se tyčily na východě. „Bydlela jsem dlouhý čas v zemi příbuzných své matky, v dalekém Lothlórienu.“
„Ale tam jsem nedávno byl a přece jsem tě nepotkal,“ užasl Estel.
„Krátce jsem byla zde, u otce, ale pak se zase vrátila na jeho přání do Lothlórienu. Toužila jsem otce znovu vidět, a tak jsem včera přijela - neohlášená. Už dlouho jsem se neprocházela po Imladris jako dnes.“
Estel se podivil, neboť se mu nezdála o mnoho starší než on, který prožil ve Středozemi sotva dvacet let.
Arwen se mu podívala do očí a řekla: „Nediv se! Vždyť Elrondovy děti mají život Eldar.“
Estel pocítil zahanbení. A v té chvíli spařil v jejích očích elfí světlo a moudrost mnoha dní. Srdce mu v hrudi tepalo jako pták lapený v kleci. Ještě dlouho spolu chodili pod stromy a rozmlouvali. Jen nerad se s ní Estel loučil. Avšak slíbila mu, že se znovu uvidí.
Haldir hleděl upřeně na Estela.
„Takže?“ nadhodil, když pochopil, že Estel jeho tázavý pohled hodlá ignorovat.
„Co?“
„Ptám se, co se stalo,“ řekl Haldir a chtěl Estela vzít za ruku.
Estel mu však vysmekl.
„Nic se nestalo,“ odpověděl vyhýbavě.
„To vidím,“ zavrčel Haldir.
Estel se posadil do křesla na druhé straně místnosti. Haldir se zamračil. Něco se dělo a on byl rozhodnutý zjistit, co.
„Pojedeš zítra s námi?“ zeptal se.
Estel se zarazil, ale pak zavrtěl hlavou.
„Ne, nepojedu.“
„Už zase? Proč nechceš jet?“ vyzvídal Haldir. Za poslední dny to bylo už poněkolikáté, co Estel odmítl jet s ním a s dvojčaty do divočiny.
A byly tu další věci, které Haldira znepokojovaly. Třeba to, že se Estel začal ztrácet. Na celé hodiny zmizel a nikdy mu nechtěl říct, kde byl.
„Proč mi to nechceš říct?“ povzdechl si Haldir.
„Není co,“ opáčil Estel.
„Ne? A co ta noční košile?“ odsekl Haldir. Tahle hra na schovávanou ho začínala štvát.
„Co je s ní?“ podivil se Estel, nevinnost sama.
„Co je s ní? Nikdy dřív jsi neměl potřebu spát v noční košili,“ zavrčel Haldir.
„Aha…no znáš to, lidé se mění,“ pokrčil Estel rameny.
Haldir vstal a přešel k němu. Natáhl ruku a chtěl se Estela dotknout, ale Estel vyskočil z křesla jako srnka a chvatně poodešel k oknu. Haldir spustil ruku.
„Proč mi to děláš?“
Estel stál k Haldirovi zády a tak elf nemohl vidět, jak zuřivě mrká, aby se ubránil slzám.
„Dělám co?“ řekl Estel a jen stěží ovládl hlas.
Haldir k němu přistoupil, shrnul mu vlasy ze šíje a políbil ho na krk. Rukama objal Estela kolem pasu, ale ten se z jeho sevření vykroutil.
„Přestaň s tím, Haldire,“ požádal ho nevrle.
„Já?! Já že s tím mám přestat? Vyhýbáš se mi, Estele! Záměrně se mi vyhýbáš! Hledáš si výmluvy a…“ Haldir se zarazil, když spatřil slzu stékající po Estelově tváři. „Promiň,“ zašeptal.
Estel potřásl hlavou.
„To není tvoje vina,“ vzlykl a tentokrát se nechal obejmout. Zabořil tvář do elfova ramene a rozbrečel se.
Haldir zadoufal, že mu teď Estel konečně řekne, co ho trápí, ale nestalo se tak. A v noci se od něj opět odtahoval a odstrkoval ho, takže znovu spali každý sám na své polovině postele.
Nebyl to Haldir, komu se nakonec Estel svěřil se svým trápením. Podlehl vyptávání své matky Gilraen a vše jí řekl. O tom, že miluje Haldira, ale zároveň ho jeho srdce táhne k Arwen.
„Můj synu,“ povzdechla si Gilraen. „Nebudu zakrývat, že jsem doufala, že si najdeš - abych tak řekla - vhodnější… Tvůj cíl je ale vysoký i pro potomka mnoha králů. Vždyť toto je nevznešenější a nejkrásnější paní, která teď chodí po zemi. A nehodí se, aby se smrtelník ženil s rodem elfů.“
„A přece máme jistý podíl na tom rodě,“ namítl Estel. „Je-li příběh mých prapředků, jemuž jsem se učil, pravdivý.“
„Je pravdivý,“ připustila Gilraen. „Ale to bylo dávno a v jiném věku světa, než naše plémě pokleslo. Proto se bojím. Vždyť bez dobré vůle Mistra Elronda bude Isildurovým dědicům brzy konec. Nemyslím, že v této věci budeš mít Elrondovo požehnání. A co se týče toho elfa… nehodí se to o nic víc.“
„Pak budou mé dny hořké a budu chodit divočinou sám,“ povzdechl si Estel.
„To ti bude skutečně souzeno,“ přisvědčila Gilraen. Měla do jisté míry daleký zrak svého lidu, ale neřekla mu už víc o svých předtuchách, a nikdy nikomu nesdělila, co jí syn svěřil.
Haldir se opřel o kmen stromu a zadíval se na nebe. Netěšilo ho však šeptání větru ve větvích. Vůně lesa mu nic neříkala.
„Haldire?“
Haldir se otočil a neskrýval své překvapení.
„Arwen?!“
Arwen mu s úsměvem padla kolem krku.
„Co tu děláš? Nikdo mi neřekl, že jsi tady!“ podivila se.
„To je dlouhá historie,“ mávl nad tím Haldir rukou. „A ty? Erestor říkal, že jsi se vrátila do Lothlórienu.“
„Rozhodla jsem se, že chci pobýt v Imladris delší čas,“ řekla Arwen.
„To zní skoro jako kdyby Elrond ztrácel autoritu,“ zasmál se Haldir. „Co řekl na to, žes přijela bez ohlášení a proti jeho vůli?“
„No, rád nebyl,“ uchichtla se skoro jako malá holka. „Ale přesvědčila jsem ho. Po pravdě si myslím, že mě tak trochu schovával.“
„Schovával? Tak to se mu nedivím,“ ušklíbl se Haldir a objal ji kolem pasu.
Arwen u položila hlavu na rameno. Když byli malí, hrávali si spolu. Vyrůstala v Lothlórienu a Haldir jí byl od nejútlejšího dětství přítelem, kamarádem v dětských hrách, a když pak na ně padl stín, stal se jejím rádcem, tím, kdo ji utěšoval a rozuměl jí. Měla ho ráda jako staršího bratra.
„Můžu se ti s něčím svěřit?“ zeptala se a upřela na něj oči.
„Povídej,“ vybídl ji s úsměvem.
„Myslím, že jsem se zamilovala.“
Haldir pozvedl obočí.
„Ale otec…asi ho to zarmoutí,“ povzdechla si.
Haldir se sám pro sebe usmál. Tohle přece znal až příliš dobře. Polovina Imladris ho za to, co udělal, proklínala, a druhá mu neustále podsouvala, že nejlépe udělá, když Estela opustí. A Gilraen mu mlčky dávala najevo, že jen kvůli lásce k synovi snáší jeho přítomnost. Haldir si nebyl jist, jestli by nedal přednost otevřenému nepřátelství, jaké mu dával najevo Glorfindel.
„Haldire?“
Haldir potřásl hlavou, jako by mu to mohlo pomoci zahnat ty myšlenky pryč.
„Tebe něco trápí,“ řekla a pohladila ho po tváři.
Zadíval se do jejích očích. Byla tak krásná, nezkažená. Udělal by cokoli, jen aby byla šťastná. Arwen Undómiel - Večernice jeho lidu, Světlo jeho života.
„Vše je v pořádku, opravdu,“ zalhal.
Třebaže ji nepřesvědčil, neptala se dál.
„A kdo je vůbec ten tvůj vyvolený? Zajímalo by mě, proč si myslíš, že z něj Elrond nebude nadšený,“ odvedl řeč zpět na její problémy s láskou.
„Je to člověk,“ řekla a začervenala se. „Já vím, co řekneš, ale kdybys viděl jeho oči…,“ vyhrkla, než mohl odpovědět.
„Na tom, že je to člověk, přece není nic špatného,“ zašeptal.
Překvapeně se na něj podívala. Takhle ho ještě nikdy mluvit neslyšela. Pro lidi měl jen hořkost a odpor.
„Překvapil jsi mne, Haldire. Co se stalo, žes změnil názor?“ otázala se zvědavě.
Haldir se pousmál.
„Dostal jsem lekci. Jestli chceš, promluvím si s Elrondem,“ nabídl se.
„Ne, to nedělej,“ zavrtěla hlavou.
„Jak chceš. A jak se vlastně jmenuje, jestli to není tajné?“
Arwen se rozesmála a roztančila se po louce.
„Je vysoký skoro jako elf. A jeho oči…ach Haldire, jsou šedé a tak krásné…a jeho ruce…“
Její zvonivý smích se Haldirovi pojednou zařezával až do duše. Pochopil, o kom mluví. Jeho tvář zpopelavěla, a v jednu chvíli měl pocit, že se neudrží na nohou. Opřel se o strom. Hrudí se pronikala bolest, jakou dosud nepoznal. A přece se přinutil křečovitě se na Arwen usmát. Jak by jí mohl ublížit? Jak by mohl stát v cestě jejímu štěstí? Jak by mohl? Vždyť ona byla Arwen Večernice. A kdo byl on? Gwaendir3. Ne, s ní nemohl a nechtěl bojovat o Estelovu lásku. Zbývalo jediné - jít z cesty. Nebránit jejich štěstí.
Nezapomínej, že Estel je člověk a dříve nebo později potká ženu svého rodu a ožení se s ní. Je to lidská přirozenost, stejně tak jako tvoje je, že dokážeš milovat bez ohledu na pohlaví.
Haldir pevně sevřel víčka, a přece cítil, jak mu po tváři stéká osamocená slza.
Estel se jednou ožení a bude králem. Pro tebe v jeho životě není místo. Jednou tě opustí. Je to jen otázka času.
Měli pravdu - Galadriel, Erestor, všichni měli pravdu. Věřil, že to zvládnou, že k tomu nedojde - jak byl naivní. Estel byl… byl Aragorn, syn Arathornův, budoucí král a v první řadě to byl člověk.
Když se Arwen znovu otočila k Haldirovi, elf už tam nebyl.
Elrond viděl mnoho věcí a četl mnohá srdce. A i kdyby ne, bylo nemožné nepovšimnout si, jak je Estel zamlklý a odcizuje se i Haldirovi. Proto si Estela zavolal do své pracovny.
Haldir zatím s těžkým srdcem sbalil svůj luk, toulec se šípy a meč, pár kousků oděvu, a se slzami, které ho pálily v očích, vyklouzl z Imladris. Nikým nepozorován a beze slova rozloučení.
Estel netušil, proč s ním Elrond chce mluvit. Sedával teď často sám a přemýšlel, trápil se. Miloval elfa, ale zároveň miloval i Arwen. Jak by mohl s Haldirem dál spát, aniž by špinil své city k ní? Matka na něj nenaléhala, ale v jejím pohledu viděl, že si myslí, že by si měl najít někoho vhodnějšího než jsou tihle dva. On ale nemohl. Miloval je a ničilo ho, že se nemůže rozhodnout, koho z nich si vybrat. Snad to měl být jeho úděl, vzdát se jich obou a zůstat sám.
„Aragorne, Arathornův synu, Pane Dúnedainů, poslouchej mě!“
Estel se vytrhl z chmurných úvah a pohlédl na Elronda. Trochu se zastyděl za to, že se nechal unést svými myšlenkami. Nevěděl, že osud právě rozhodl za něho.
„Čeká tě veliký osud. Buď se povzneseš nade všechny své otce ode dnů Elendilových, nebo padneš do temnoty se všemi, kdo zbývají z tvého příbuzenstva. Nebudeš mít manželku, ani k sobě nepřipoutáš žádnou ženu slibem, dokud nepřijde tvůj čas a nebudeš shledám hodným.“
Estela ta slova znepokojila.
„Je možné, že by má matka o tom promluvila?“ hlesl.
„To vskutku ne,“ pousmál se Elrond. „Tvé vlastní oči tě zradily.“
Estel se vyděsil. Když to poznal Elrond, ví to i Haldir?
„Nemluvím však pouze o své dceři,“ pokračoval Elrond. „Nebudeš zatím zasnouben ani žádnému lidskému dítěti. A pokud jde o Arwen Spanilou, Paní z Imladris a Lórienu, Večernici svého lidu, je z rodu většího než je tvůj a žije ve světě již tak dlouho, že ty jsi vedle ní jako roční výhonek vedle vzrostlé mladé břízy. Je příliš vysoko nad tebou. A tak, myslím, nejspíš připadáš i jí. Avšak, i kdyby tomu tak nebylo a její srdce se obrátilo k tobě, přesto by mě to bolelo pro úděl, který je na nás vložen.“
„Jaký to je úděl?“ zašeptal Estel.
„Že pokud zůstávám tady, bude žít s mládím Eldar,“ odvětil Elrond. „A až odejdu, půjde se mnou, jestliže si to zvolí.“
„Chápu,“ přikývl Estel smutně. „Obrátil jsem oči k pokladu neméně drahému, než byl poklad Thingolův, po kterém kdysi zatoužil Beren. Tak je mi souzeno. Ale, Mistře Elronde, dny tvého pobytu zde dobíhají a na tvé děti brzy padne volba loučit se buď s tebou, nebo se Středozemí.“
„To je pravda,“ připustil Elrond. „Brzy, jak my počítáme, třebaže musí uběhnout ještě mnoho lidských let. Před mou milovanou Arwen však žádná volba nebude, ledaže ty, Aragorne, synu Arathornův, vstoupíš mezi nás a přivodíš jednomu z nás, sobě či mně, hořké rozloučení až na konec světa. Nevíš ještě, co ode mne žádáš.“
Elrond si povzdechl a po chvíli, kdy dlouze a vážně hleděl na mladého muže, opět promluvil: „Roky přinesou, co budou chtít. Nebudeme o tom dál mluvit, dokud jich mnoho neuplyne. Dny temní a přijde mnoho zlého.“
A najednou Estel pocítil na prsou obrovskou bolest.
„A Haldir?“ zašeptal. „Řekni, Elronde, jak mohu milovat Arwen a zároveň milovat jeho?“
Elrond nepatrně svraštil obočí.
„Haldirův osud je spletitý a je smutné, že ses do něj připletl. On si tuhle cestu vybral sám, s plným vědomím toho, co mu přinese. Domnívám se správně, že jsi mu ještě nic neřekl?“
Estel přikývl.
„Nech ho jít, Aragorne, bude to tak lepší pro vás pro oba.“
Estel svěsil ramena.
„Říkal jsi mi to. Varoval jsi mne a já neposlouchal.Když ho opustím…bude to zrada…ublíží mu to.“
„Ano, nechali jste to oba zajít příliš daleko. Neposlouchali jste dobře míněné rady. Vrať mu jeho slib a nech ho jít. Dobře víš, že pro něj není ve tvém životě místo.“
Když se Estel vrátil do svého pokoje, ihned si všiml, že Haldirův luk a meč jsou pryč.
„Haldire!!“ zakřičel.
Nikdo mu neodpověděl. Vběhl do ložnice a prudce otevřel skříň. I Haldirovy šaty byly pryč. Do očí se mu vedraly slzy. Prohledal celý pokoj, ale elf po sobě smazal všechny stopy. Jako by tu nikdy nebyl, jako by tu spolu neprožili dva roky života.
Ne, přece jen. Estel se shýbl a zvedl střep. Lahvička s olejem, která stávala na nočním stolku, ležela roztříštěná na zemi, jako by ji někdo smetl na zem. Upustil střep a složil hlavu do dlaní.
„Proč?!“ zasténal. „Proč, Haldire?! Já tě přece miluji! Ale miluji i ji! Proč jsi to nechtěl pochopit? Aspoň ty jsi mohl.“
Estel se zhroutil na postel, tvář zabořil do polštáře. Ještě pořád z něj byla cítit Haldirova vůně. Hořké slzy se vpíjely do látky.
Všichni mě opustili, uvědomil si Estel.
Ne, už ne Estel.
Aragorn.
Druhý den se Aragorn láskyplně rozloučil s Elrondem, skoro jako syn, který se loučí s otcem. Dal sbohem své matce i Arwen a odešel do divočiny.
Téměř třicet let bojoval proti Sauronovi. Stal se přítelem Gandalfa Šedého, od kterého se mnohému naučil. Jeho cesty byly nebezpečné a tvrdé a chodil po nich sám.
Bojoval pod vlajkou Rohirů, tasil meč za Pána Gondoru na souši i na moři. Po vítězství však zmizel z povědomí lidí Západu a vydal se sám na Východ i daleko na Jih. Zkoumal lidská srdce, ta zlá i ta dobrá, odhaloval zlé úmysly Sauronových služebníků.
Jeho tvář byla smutná. Smál se jen zřídkakdy. Avšak v jeho očích bylo světlo a byl obdařen moudrostí elfů. A hluboko v jeho srdci stále hořel plamen naděje.
Když bylo Aragornovi čtyřicet devět let, stanul při návratu z namáhavé cesty - při které bojoval se zlem, jenž zplodil Sauron - na hranicích Lothlórienu. Celé roky se tomuto místu vyhýbal, neboť mu i jen pomyšlení na Zlatý les působilo bolest. Tehdy ho sama Galadriel vyzvala, aby vstoupil, neboť již věděla, co se stalo.
Aragorn zde však ke svému údivu nenašel Haldira, ale Arwen, která zde opět na čas pobývala. Nezměnila se, zato on dorostl do plné síly těla i duše, a když ho Galadriel oblékla do stříbrné a bílé, s pláštěm v elfí šedi a jasným drahokamem na čele, vypadal více jako elfí kníže než člověk.
Tak se po dlouhém odloučení shledal s Arwen na místě, kde poprvé zahořel láskou k někomu docela jinému, a zjistil, že ani jeden z těch citů se nezmenšil. Toulali se spolu pod větvemi mallornů, dokud nepřišel čas, aby se znovu rozloučili.
Večer o letním slunovratu pak společně stanuli na Cerin Amrothu, pohlédli na východ, kde rostl Stín a na západ k Soumraku a jeden druhému se zaslíbili.
„Temný je Stín, a přece se mé srdce raduje, vždyť ty, Estele, budeš mezi velkými, jejichž udatnost jej zahubí,“ řekla mu Arwen.
„Žel, nedokážu to předvídat, a je mi skryto, jak se to má stát. Přesto budu doufat tvou nadějí. A Stín naprosto zavrhuji. Ani Soumrak však, paní, není pro mne. Jsem smrtelný, a přimkneš-li se ke mně, Večernice, musíš se také zříci Soumraku,“ zašeptal Aragorn. Nemohl si ale ani v tuto chvíli pomoci, aby nepomyslel na Haldira. Kdo ví, kde byl elfovi konec. Galadriel mu sama řekla, že nemá tušení, kde je.
Arwen dlouho mlčky hleděla na západ, než řekla: „Přimknu se k tobě, Dúnadane, a odvrátím se od Soumraku. A přece tam leží země mého lidu a trvalý domov všech mých blízkých.“
Arwen se po tváři skutálela slza, kterou Aragorn setřel, a políbil Arwen na rty.
Když se Elrond dozvěděl o rozhodnutí své dcery, velmi ho to zarmoutilo. Od začátku tušil, že to tak skončí. Snad proto se snažil zabránit, aby se Aragorn a Arwen setkali. Ale vědět neznamená být připraven.
Když Aragorn zavítal do Roklinky, zavolal si ho.
„Můj synu, přicházejí roky, kdy naděje pohasne, a za nimi toho vidím málo. A nyní mezi námi leží stín. Snad to tak bylo určeno, aby mou ztrátou bylo obnoveno království lidí. Proto, třebaže tě miluji, říkám ti, že Arwen Undómiel neponíží dar svého života pro nic menšího. Nebude nevěstou žádného menšího muže než krále Gondoru i Arnoru. Mně potom může dokonce i vítězství přinést jen žal a rozloučení - tobě však naději na chvilku radosti. Běda, můj synu! Bojím se, že na konci připadne Arwen Sudba lidí tvrdá,“ řekl Elrond a v jeho hlase byla trpkost.
„Dobře víš, že nikdy nebudu cítit radost a štěstí, dokud nenajdu toho, k němuž necítím o nic menší city než ke tvé dceři,“ povzdechl si Aragorn.
„Řekl jsem ti už dávno, abys ho nechal jít,“ zamračil se Elrond. „Chceš snad dělit svoji lásku mezi mou dceru a jeho?“
„Nic nedělím,“ odsekl Aragorn. „Miluji je oba stejnou měrou.“
Elrond se od Aragorna odvrátil.
„Pověz, kde je, co se s ním stalo,“ naléhal Aragorn.
„Nevím. Nemám tušení, kam odešel,“ odvětil Elrond. Pravdivě.
Aragorn tedy znovu odešel vstříc nebezpečí a nástrahám.
Po několika letech se Gilraen rozloučila s Elrondem a vrátila se ke svému lidu v Eriadoru. Žila sama a syna vídávala jen zřídkakdy. Když však za ní jednou přišel, řekla mu: „Toto je naše poslední loučení, Estele, můj synu. Jsem zestárlá starostmi tak, jako menší lidé. Nyní, když se nad Středozemí stahuje temnota našeho věku, nedokážu jí čelit. Brzy odtud odejdu.“
Aragorna to velmi zarmoutilo.
„Přesto je možná za temnotou světlo. A jestliže ano, chtěl bych, abys je viděla a potěšila se,“ snažil se jí dát naději.
„Onen i-Estel Edain, ú-chebin estel anim4,“ odpověděla.
Než odešel, ještě na něj znovu naléhala, ať již nehledá svého elfa, že by mu to přineslo jen bolest a zármutek.
Aragorn odcházel s těžkým srdcem. Gilraen zemřela následujícího jara.
Haldir z Roklinky odešel do Temného hvozdu. Odmítl dál používat své jméno a lesní elfové mu začali říkat Harndir5. Padesát let bojoval společně s Legolasem a lesními elfy proti zlu, jenž se šířilo do Hvozdu z Dol Gulduru, neboť se nechtěl vracet do Lothlórienu tak záhy poté, co odtamtud odešel přesvědčený, že Estelova láska je stálá.
Když se nakonec vrátil domů, začal po čase opět používat jméno Haldir a vrátil se ke svým povinnostem kapitána elfích stráží. Jeho vlastní bratři ho ale skoro nepoznali. Haldir se stáhl do sebe. Byl málomluvný, samotářský a neustále vážný, nikdy se nesmál ani nežertoval. Věnoval se jen svým povinnostem, a když neměl co na práci, toulal se po lese.
Nikdo ale nemohl střežit hranice lesa lépe než on. Skřeti se rychle naučili, že je moudré nenacházet se na dostřel luku z Lothlórienu. Haldir i v minulosti vždycky urputně pronásledoval skřety, protože je nenáviděl víc, než kterýkoli jiný elf. Teď to však hraničilo až s posedlostí, a chladnokrevnost, s jakou je zabíjel, ostatní elfy děsila. Pro Haldira ale byli skřeti něco živého, na čem si mohl vybíjet svou bolest.
Poznámky:
1) Barahir zachránil Finroda Felagunda, elfského krále, roku 455 Prvního věku před jistou smrtí v Bitvě náhlého plamene. Finrod pak zemřel, když chránil Barahirova syna Berena, neboť přísahal Barahirovi za záchranu svého života pomoc v každé tísni jemu i jeho příbuzným, což stvrdil právě darováním svého prstenu
2) Eldamar, země Vznešených elfů v Zemích neumírajících
3) Pošpiněný
4) Dala jsem Naději Dúnedainům a nenechala si žádnou naději pro sebe
5) Zraněný
KONEC