Ve strmém údolí na úpatí Mlžných hor ležela jako klenot třpytící se v jitřním slunci Roklinka - Imladris, „Poslední domácký dům východně od moře“. Tohle místo nazýval Estel svým domovem, kam až jeho paměť sahala, a Elrond Půlelf mu byl téměř otcem.
Když sestoupili po strmé stezce a přejeli most, sesedli z koní a ihned se objevili tři elfové, aby koně odvedli do stájí. Haldirův černý hřebec se však vzepjal na zadních a elfové od něj spěšně couvli. Haldir se poněkud omluvně usmál, něco koni pošeptal a zvíře se nechalo odvést.
„Můžeš mi říct, kdes k té potvoře přišel?“ utrousil Erestor.
„Dalo by se říct, že spíš on přišel ke mně než já k němu,“ řekl Haldir. „Je to taková zbloudilá duše.“
„No, tak v tom případě už chápu, že si tak rozumíte,“ poznamenal Erestor kousavě.
„Chápeš? Nepovídej, a v které knize ses to dočetl?“ ušklíbl se Haldir.
„Mae govannen ned Imladris, Haldir o Lórien.1“
Téměř okamžitě se Haldir s Erestorem přestali hašteřit a zlehka se uklonili na pozdrav. Estel se pozorně zadíval Elrondovi do tváře, ale jestli ho Haldirova přítomnost překvapila, nedával to nijak najevo.
„Jsem rád, že ses vrátil, Estele,“ řekl Elrond svému chráněnci.
Estela to poněkud zahanbilo. Vždyť kdyby pro něj Erestor nepřijel, nejspíš by zůstal v Lothlórienu až do skonání věků. Ani na okamžik nepomyslel na návrat.
„Doufám, že jste měli dobrou cestu, ale jistě jste unavení.“
„Estele! Konečně! Už jsem myslel…“ Glorfindel, spěchající po schodech dolů, aby přivítal svého žáka a přítele, se zarazil uprostřed pohybu i věty. Jeho světle modré oči se setkaly s jinýma modrýma očima.
Na několik nepříjemně dlouhých okamžiků zavládlo zaražené ticho a Estel si vzpomněl na to, co tvrdil Orofin - že Glorfindel Haldira miluje. Estela napadlo, že se Orofin krutě mýlil, neboť se zdálo, že mezi těmi dvěma je všechno možné, jen ne vřelé city.
„Mae govannen, Haldir o Lórien,“ přivítal Haldira Glorfindel škrobeně.
Haldir odpověděl lehkou úklonou, ale bylo vidět, že to dělá čistě jen a jen ze zdvořilosti.
„Omluvte mne, mám…mám ještě nějakou práci,“ řekl Glorfindel chladně a odešel.
Estel si všimnul, jak Erestor šlehl po Haldirovi vzteklým pohledem.
Estel se umyl a převlékl a dával si přitom velký pozor, aby neposkytl Elrondovi příležitost pro rozhovor. Byl si ale vědom toho, že tomu neunikne nadlouho. Komu ovšem neunikl hned po svém příjezdu, byla pochopitelně jeho matka. Dlouho se vytáčel a bál se jí to říct, ale nakonec musel s pravdou ven. Zadívala se na něj smutným pohledem, ale pak ho ujistila, že jeho volbu bude respektovat, třebaže bylo jasné, že ji neschvaluje.
Když přišel na večeři a zjistil, že Glorfindelovo místo je prázdné, musel si Estel konečně chtě nechtě přiznat, že Haldirův příjezd do Roklinky by mohl znamenat nepříjemnosti. Rozhlédl se, ale nikde Haldira neviděl. Pak si povšiml, že Elladan a Elrohir2 se baví s nějakým cizím elfem… ale… Estel zalapal po dechu. Vůbec by Haldira nepoznal!
Lórienský kapitán vyměnil svoji obvyklou šedou tuniku za stříbřité roucho a temně modrý plášť, dlouhé plavé vlasy, spletené podle elfího zvyku, se třpytily ve světle síně jako mitril. V tu chvíli Estel věděl zcela jistě, že Haldir není žádný lesní elf. Bylo v něm skutečně něco vznešeného. Jak tam tak stál v celé své hrdé kráse, připomínal elfí knížata z dávných věků.
Po jídle vzal Lindir do ruky svou harfu a přejel měkce prsty po strunách. Estel se cítil trochu odstrčený, protože Haldira si opět pro sebe zabrala dvojčata. Co chvíli po nich pokukoval, a přemýšlel, o čem se asi tak můžou bavit.
„Estele, měli bychom si promluvit.“
Estel si povzdechl. Takže už to bylo tady. Odevzdaně přikývl a následoval Elronda na terasu. Roklinka zářila a elfí zpěv se mísil se sladkou vůní stromů a květin.
„Než něco řekneš - miluji ho!“ vyhrkl Estel.
Elrond se smutně pousmál.
„Hádám, že on je důvodem, proč jsi se odmítal vrátit.“
Estel přikývl.
„Vím, že to pro tebe asi není lehké…“
„Protože mě nikdo nevaroval! Proč jsi mi to neřekl?!“ skočil Estel Elrondovi do řeči.
„Protože jsi člověk. A nepředpokládal jsem…to není podstatné. Důležité je, že tenhle vztah nemá budoucnost. Po pravdě nechápu, jak Haldir mohl něco takového připustit. Budu si s ním muset taky promluvit.“
Estelovi se rozšířily oči šokem.
„Co to povídáš? Snad nebudeš trvat na tom, abych…TO NEUDĚLÁM!“
„Estele, uklidni se,“ požádal ho Elrond mírně.
„Nedonutíš mě! A jestli budeš tlačit na Haldira…! To nemůžeš! Na to nemáš právo!“
„Ani jeden z vás si neuvědomuje závažnost toho, co jste udělali!“ vybuchl Elrond. „On je elf! A ty jsi člověk!“
„Nám na tom nezáleží! A pak - proč ti říkají Půlelf! Pocházíš přece ze smíšeného svazku…a…a…“
Elrond mlčky hleděl na Estela, který sklopil oči a ramena mu poklesla.
„Omlouvám se,“ hlesl Estel provinile.
„Dělám to pro tvé dobro, chlapče. S Haldirem tě štěstí nečeká,“ povzdechl si Elrond.
„Nemohu ho opustit. Já ho opravdu miluji,“ zašeptal Estel schlíple.
„Dříve nebo později se vaše cesty rozdělí. Haldir to ví, a přece…obávám se, že už dávno ztratil schopnost správného úsudku,“ řekl Elrond tiše. „Když ho necháš jít teď, bude to bolet, ale ne tolik, jako když budeš čekat, až vás osud rozdělí.“
„Ne, ne, já…neopustím ho. Beren a Lúthien3 taky…“
„Estele, chlapče, nemůžeš sebe a Haldira připodobňovat k Berenovi a Lúthien. Mrzí mě, že jsi musel přijít na tyto…abych tak řekl, elfské zvláštnosti, zrovna takhle. Možná jsem tě měl varovat dřív, ale věř mi, že když říkám, že to nemá budoucnost, myslím to s tebou dobře,“ řekl Elrond a položil Estelovi konejšivě ruku na rameno.
„Já vím, ale…nemůžu ho opustit…slib mi, že ho nebudeš přesvědčovat, aby odešel. Trvalo mi tak dlouho, než jsem pochopil…než jsem to přijal.“
Elrond posmutněl a na čele se mu objevila starostlivá vráska.
„Je to tvá volba…snažil jsem se vás oba ochránit před zármutkem, ale vy jste si vybrali vlastní cestu. Jak myslíš,“ vzdal se Elrond dalšího naléhání.
„Děkuji ti,“ hlesl Estel vděčně a otočil se k odchodu. Mezi dveřmi se však zarazil a napůl se obrátil zpět. „Řekni mi jedno…jaký stín leží na Haldirovi? A proč ho Glorfindel nemá rád?“
„Mohu ti jen říct, že Haldira pronásleduje minulost. Minulost, kterou nikdy nepřijal, a s níž se nesmířil,“ řekl Elrond vyhýbavě.
Estel přikývl a vrátil se do hodovní síně.
Vnímal vůni plavých vlasů, jimž se nevyrovnalo ani nejdražší hedvábí, a ve kterých se právě třpytilo zlatavé světlo ohně. Rukama klouzal pod honosným rouchem po kůži hebké jako samet.
Estel sevřel rty špičaté ucho a donutil tak Haldira zasténat. Skryti za bohatě zdobeným sloupem ve stinném koutě Síně ohně, na pohodlné lenošce, dovolili touze, aby je ovládla. Zvenku sem nedolehl jediný zvuk a jejich těžké oddechování se mísilo s praskotem ohně. Ve slavnostních dnech se zde zpívalo, recitovalo a vyprávělo, ale mimo tyto dny tu bývalo prázdno a ticho. Jediným světlem zde byl oheň, který zde hořel po celý rok. Chodívali sem ti, kdož hledali klid. Kdyby byl Estel schopen myslet na něco jiného, než na Haldirovy rty, ruce a vzrušený, horký úd ve své ruce, nejspíš by to považoval za znesvěcení tohoto místa. Takhle se ale nezmohl ani na sebemenší protest.
Haldir sklonil hlavu k Estelově klínu a přejel jazykem přes vlhce se lesknoucí žalud jeho erekce. Estel se nadechl, aby zasténal, ale včas se kousl do spodního rtu a podařilo se mu ztlumit ten zvuk na minimum. Kroky zamířily na opačnou stranu.
Kdyby měl Estel stejně dobrý sluch jako Haldir, mohl by slyšet šustění látky a tiché vzdechy. Takhle Haldira jemně odstrčil a udýchaně zašeptal: „Pojď pryč.“
Haldir přikývl. Mezi dveřmi se ještě otočil a přes rty mu přeběhl úsměv. V šeru, které bylo pro lidský zrak neproniknutelné, viděl elf zcela zřetelně milující se dvojici. Potlačil zklamání z toho, že Estel přerušil jejich hrátky, a následoval ho chodbou k pokojům. Ještě pořád si na Estelovu stydlivost nedokázal zvyknout, ale naučil se brát ji z té lepší stránky – v Estelově pokoji se můžou jeden druhému věnovat mnohem pohodlněji celou noc.
Elladan bleskově provedl výpad zleva. Ocel zazvonila a mladý elf byl odražen tak lehce, jako by to byla jen dětská hra.
Elrohir zaútočil sérií rychlých výpadů, a v jednu chvíli se zdálo, že uspěje. Příliš se však na útok soustředil a zapomněl si dávat pozor na nohy. O chvíli později ležel v prachu s hrotem meče přitisknutým k hrdlu.
„Kdo se válí, těžko zvítězí.“
Elrohir se zaškaredil, ale přijal nabízenou ruku. Haldir mladého elfa vytáhl na nohy a přitom se spokojeně usmíval.
„Docela rád bych viděl, jak si to rozdáš s Glorfindelem. Fakt nevím, na koho bych si vsadil,“ řekl Elladan a v jeho hlase byla patrná úcta.
Už dobře dvě hodiny cvičila dvojčata s Haldirem souboj na meče a ani jednomu z nich se nepodařilo vyhrát. Dokonce ani když zaútočili oba současně, neuspěli.
„To bych taky rád viděl,“ přidal se Elrohir a oprašoval si tuniku.
Haldirův úsměv zmizel.
Estel seděl na zídce s knihou v klíně. Vůbec ale nevěnoval čtení pozornost a co chvíli trojici sledoval.
Je to žárlivost, uvědomil si Estel.
Elladan a Elrohir si kdykoli mohli zabrali Haldira pro sebe. Tenhle týden to bylo už po několikáté, kdy lórienského elfa vyzvali k malému cvičení. A protože Haldir neměl v Roklince co na práci, vždycky rád přijal. Ani si zjevně neuvědomoval, jak odstrčeně a ublíženě se Estel pokaždé cítí.
„Zítra vyrážíme do Divočiny. Přidáš se, že?“ řekl Elladan.
Haldir zasunul svůj meč do pochvy a přešel ke stolku, na němž stál džbán s vodou a sklenice. Nalil si a napil se, než odpověděl.
„Proč ne, rád se připojím.“
„Skvělé,“ rozzářil se Elrohir.
Skvělé to tedy opravdu je, napadalo Estela trpce. Nepochybně, až se Glorfindel dozví, že Elladan nabídl Haldirovi, aby se k nám připojil, tak svoji účast odřekne.
Zpočátku Estel doufal, že se to časem spraví, ale zatím se na lepší časy neblýskalo. Haldir pomalu, byť jistě neúmyslně, Glorfindela vytlačoval z jeho pozice nejlepšího přítele obou dvojčat a pochopitelně i Estela. Ne, že by si za to Glorfindel nemohl tak trochu sám. To on uraženě odcházel, kdykoli se Haldir objevil.
Vždycky takhle cvičili s Glorfindelem, tak proč s ním necvičí dál, přemítal Estel mrzutě. Ke Glorfindelovi není fér, že ho takhle odstavili na vedlejší kolej, pomyslel si.
Estela ztráta Glorfindelova přátelství mrzela, ani na okamžik si ale nepřipustil, že kvůli Haldirovi na vedlejší kolej Glorfindela odstavil především on sám.
Haldir vešel do knihovny. Ale stačil mu jediný pohled, aby zjistil, že Estel tu není. Místo toho narazil na někoho jiného.
„Co ty děláš v knihovně?“ poznamenal Glorfindel chladně, aniž by vzhlédl od otevřené knihy, kterou držel v ruce.
„Hledám Estela,“ odsekl Haldir.
„Má práci,“ řekl Glorfindel.
„Kde je? Chci s ním mluvit.“
Glorfindel zavřel knihu a líně vzhlédl. Jeho modré oči mrazily, ale Haldirovy nebyly o nic vřelejší.
„Řekl jsem ti, že má práci. Mým úkolem je dohlédnout na jeho vzdělání,“ prohlásil Glorfindel odměřeně.
„Neměl jsem tušení, že se z tebe stal takový suchar,“ rýpl si Haldir. „Za chvíli budeš jako Erestor.“
„Neumíš ho docenit,“ odsekl Glorfindel.
Haldir přimhouřil oči.
„Ach tak…za to ty ho nepochybně doceňuješ pravidelně,“ ucedil vztekle.
„Myslíš jako ty Estela?“ vrátil mu to Glorfindel.
Haldir se nadechl, aby něco řízného odpověděl.
„Ehm, ehm,“ odkašlal si Elrond.
Oba elfové se mu uklonili na pozdrav.
„Stalo se něco?“ zeptal se Elrond.
„Vůbec nic!“ zavrčeli oba zároveň a opustili knihovnu.
„No…jen jsem se ptal,“ řekl Elrond do ticha prázdné knihovny.
„Ano! Ááááno!“ sténal Estel. Jeho potem zbrocené tělo se svíjelo pod Haldirovýma talentovanýma a zkušenýma rukama.
Dlouhé štíhlé prsty lesknoucí se olejem našly vstup do jeho těla. Estel zadržel dech a krátce přikývl. Haldir přitlačil a jeho ukazováček vnikl dovnitř. Estel vzdychnul. Měl to takhle rád, už to pro něj nebyl cizí a podivný pocit. Prst se nořil hlouběji, až našel citlivé místečko… Estelovo vzrušené sténání muselo být slyšet po celé Roklince.
„Víc!“ zasípal Estel. „Víc!! Chci víc!“
Haldirovi přes rty přeběhl úsměv. Klečel mezi Estelovýma pokrčenýma nohama, jednou rukou si hladil vlastní penis a druhou svého milence dráždil, jak nejlépe dokázal.
Někdy, když si musel vystačit sám, tak si to takhle taky dělal, ale nenapadlo ho, že by to mohlo být součástí milostné předehry, a už vůbec ne, že by to byl způsob, jak Estela zbavit napětí a přimět ho uvolnit se. A když se k tomu připojil ten nápad s olejem… Haldir raději příliš nedoufal. Dobře si pamatoval, jak to dopadlo tehdy v lese na cestě do Imladris.
Estel zasténal, když ucítil, jak druhý kluzký prst vnikl do jeho těla. Chtěl víc, tohle mu nestačilo.
„Ššššš, ublížíš si!“ pokáral ho Haldir a přinutil Estela zklidnit se.
„Chci tě,“ zachraptěl Estel.
Haldir se nad něj naklonil a políbil ho na rty.
„Já vím,“ zašeptal.
Estel frustrovaně vzlykl, když z něj ty báječné prsty vyklouzly. Trochu dostal strach, když ucítil, jak se elfův penis otřel o jeho zadek. Vnímal, jak mu olej, jímž si Haldir penis potřel, zanechal vlhkou stopu na kůži.
„Dělej,“ vybídl Estel elfa. Po pravdě - měl obavu, že když bude Haldir příliš otálet, tak ho zradí odvaha a on couvne. Přece jen si pořád pamatoval, jak to úplně poprvé bolelo. Zadržel dech. Cítil, jak do něj elf proniká. Ne, nebylo to příjemné… zatnul zuby… ale nebolelo to. Měl jen takový ten divný pocit… naplnění. Pomalu se nadechl.
Haldir zasyknul. Nevěděl, jestli je to jen jeho dojem, nebo jestli je Estel opravdu tak strašně těsný. Přitiskl se ke svému milenci a napjatě vyčkával. Estel mu slíbil, že by řekl, kdyby ho to bolelo nebo mu bylo nepříjemně.
Estel zkoumal ten nový pocit a začal zjišťovat, že se mu to líbí.
„Báječné,“ vydechl.
Haldir políbil Estela na rty a nepatrně se zkusmo stáhl a přirazil. Estel na to reagoval překvapivě bouřlivým sténáním a vzdycháním.
„Bože! Takové to tehdy nebylo!“
Haldir se zarazil. To první slovo ho zmátlo. Věděl, že lidé o Valar mluví jako o bozích, ale nechápal, z jakého důvodu se jich zrovna teď Estel dovolává.
„Ještě, udělej to ještě,“ zašeptal Estel.
Haldir se rozhodl, že nejmoudřejší bude předchozí výrok připsat na vrub Estelově lidství. Ostatně teď nebyla vhodná chvíle na filozofické otázky. To mohou probrat později… mnohem později.
Estel zatínal Haldirovi prsty do zad, ale nezdálo se, že by si toho elf všimnul. Zabořil jednu ruku do plavých vlasů a přitáhl si Haldira blíž k sobě, aby se mohl rty zmocnit jeho ucha. Haldir se zachvěl a zasténal. Estel mu olízl tvář a ochutnal elfův slaný pot, vonící jako les po dešti, jako orosená louka. Hladil rukama nádherné tělo, cítil, jak se v něm s každým přírazem napínají svaly a jeho nitrem se šířila slast a rozkoš.
Haldirovy pohyby byl stále rychlejší, drsnější, jeho dech byl mělký a přerývaný.
„Víc! Rychleji!“ pobízel ho Estel, což bylo zcela zbytečné.
Haldira zcela pohltila vášeň.
„Ëares' ar elenis'4!“ vydechl Haldir a jeho hlas přešel do sténání.
Estel ucítil, jak se jeho tělem rozlévá Haldirovo horké sperma, a to spustilo jeho vlastní orgasmus.
Estel se zhluboka nadechnul, srdce mu pořád ještě bilo jako splašené. Haldir ležel na něm, hlavu měl položenou na jeho rameni a taky sotva popadal dech. Jejich těla byla stále spojená tím křehkým poutem, ale když se Haldir pohnul, aby se zvedl, ucítil Estel, jak z něj elf vyklouznul.
„Nevěděl jsem, že jsi tak sečtělý,“ vydechl Estel a usmál se.
„Co?“ Haldir trhl hlavou a zadíval se na Estela.
„To bylo quenijsky, jestli se nemýlím. Myslel jsem, že ty poezii nesnášíš,“ řekl Estel a přitulil se k Haldirovi, který si lehl vedle něj na záda.
„Quenijsky? Vážně?“ opakoval Haldir, jako by si nemohl pořádně vzpomenout, co to vlastně řekl.
„Určitě,“ přisvědčil Estel a nijak se nesnažil zakrýt pobavení.
Haldir neurčitě pokrčil rameny a zabořil do Estelových vlasů a usnul.
Estel se zavrtěl, objal Haldira a s hlavou položenou na jeho hrudi usnul taky.
Estel položil plný talíř na stůl, usadil se a s chutí se pustil do jídla.
„To všechno sníš?“ užasl Haldir pobaveně.
Estel přikývl, polknul a chtěl něco říct, když si uvědomil, že na něj všichni u stolu zírají. Glorfindel, kterého Elrond přesvědčil, aby s nimi opět stoloval, mrsknul příborem do talíře - značná část jeho snídaně skončila na Elrondově rouchu - a vztekle opustil místnost. Po chvíli ho o něco důstojněji následovala Estelova matka.
Elladan a Elrohir na Estela spiklenecky a uznale mrkali. Erestor zbledl a vyměnil si znepokojený pohled s Elrondem, který si snad ani nevšiml, že má potřísněné šaty. Přítomné elfky si něco šuškaly a střídavě pokukovaly po Estelovi a Haldirovi.
Estel se zarazil a zastavil vidličku na půlce cesty k ústům. Přišlo mu divné, že by skutečnost, že má hlad, měla všechny tak šokovat. Úkosem pohlédl na Haldira, ale ten si hleděl své snídaně a tvářil se, že si ničeho nevšiml.
„Vypadá to, že situace v Temném hvozdu se opět trochu uklidnila, nemyslíte?“ řekl Erestor do zaraženého ticha. Byl to nepříliš povedený pokus, jak změnit téma.
„Podle mne je to jen ticho před bouří,“ namítl Haldir.
„A nebo prostě Thranduil jen zlikvidoval poslední…“
„Erestore, dobře víš, že po vyhnání Saurona z Dol Guduru se to sice na nějaký čas v Temném hvozdu zlepšilo, ale pak se tam ta havěť objevila znovu. Říkám ti, že se stáhli. Ostatně si myslím, že to vítězství nad Dol Guldurem bylo celé pochybné.“
Erestor se toho hned chytil: „Chceš snad zpochybňovat rozhodnutí Bílé rady?“ vyprskl.
„Ano, to chci! Rozhodli se pozdě. Sauron se Dol Gulduru vzdal. Proto tak snadno vyhráli!“ opáčil Haldir prudce.
„To snad nebudeme probírat u snídaně, ne?“ řekl Elrond a trochu křečovitě se usmál.
Haldir s Erestorem si vyměnili nevlídné pohledy, ale dál už o tom nemluvili. Zbytek snídaně proběhl v nepříjemném tichu a Estel se už jen rýpal v jídle a skoro nic nesnědl. Když pak odcházel, zadrželi ho na chodbě Elladan a Elrohir. Oběma oči svítily dychtivostí.
„Jak jsi to dokázal?“ vyhrkl Elladan.
„Co?“ zamrkla Estel překvapeně.
„To je prostě senzace!“ přitakal Elrohir.
„Ale co?“ dožadoval se Estel vysvětlení.
„To je největší událost od doby, co Lindir zpackal oslavnou ódu na Elbereth,“ pokračoval Elrohir, jako by Estela vůbec neslyšel.
„A nebylo to proto, žes ho trefil peckou z třešně do ucha?“ připomněl Elladan. „Nemluvě o tom, že to nebyla zase tak velká událost. To když Erestor musel vysvobozovat Glorfindela ze záchodu, to byla větší legrace.“
„Ale jenom proto, že jsi ho tam zavřel,“ namítl Elrohir.
„A co jak Legolas přišel o…“ začal Elladan.
„O ČEM TO SAKRA MLUVÍTE!“ zakřičel Estel, aby přerušil jejich štěbetání. Už dávno věděl, že za většinou malérů a nehod, které se v Roklince staly a nejspíš ještě stanou, vězí zrovna tahle dvojka.
Dvojčata se na něj udiveně podívala, jako by nechápala, proč Estel tak křičí.
„No přece o Haldirovi!“ řekl Elrohir.
„Přesně tak,“ přisvědčil Elladan.
„A co je s Haldirem?“ nechápal Estel.
„Vždyť jsi tam byl!“ řekl Elrohir.
„Ano, slyšel jsi to,“ dodal Elladan.
„Ale co sakra?!“ zaúpěl Estel.
„No přece co řekl!“ prohlásila dvojčata jednohlasně.
Estel se zamračil. Věděl zcela přesně, co Haldir řekl, a nechápal, co na tom bylo tak mimořádného.
„Tedy, abychom byli přesnější - JAK to řekl,“ opravil se Elladan.
„Ano, to bude asi výstižnější,“ pokýval hlavou Elrohir.
Estel pořád nechápal:“Já vám nerozumím. Co na tom bylo tak mimořádného?“ otázal se zmateně.
„On neví!“ vypískl Elrohir.
„Ty jsi vážně asi neposlouchal ušima,“ pokáral ho Elladan.
„Tak mě poučte,“ vybídl je Estel.
„No přece jde o to, že ti tykal!“ sdělila mu dvojčata zároveň.
Estel zamžikal. Nebyl si jist, jestli se nepřeslechl. Úporně se snažil vybavit si, co přesně Haldir řekl, ale zjistil, že to nedokáže. Vlastně ho moc neposlouchal. Stačilo mu, že pochopil obsah sdělení. Nehleděl na jazykovou stránku té věty. Ale všichni byli pak tak zaražení… a jestliže by mu Haldir tykal… tím by se všechno vysvětlovalo… jenže to by znamenalo… to by znamenalo… Estel polknul. Nemohl tomu uvěřit.
„Dovol, abychom byli první, kteří ti pogratulují,“ řekl Elladan a potřásl Estelovi rukou.
„No jo,“ přidal se Elrohir a taky mu důkladně potřásl pravicí.
Estel jako ve snách něco zamumlal. Zaslíbil se mu. Haldir se mu zaslíbil!5
Haldir napjal luk a s nepatrně přimhouřenýma očima zacílil.
„Zase s lukem? Jak typické,“ ozval se odměřený hlas.
Haldir stiskl čelisti a pustil tětivu. Šíp s hvízdnutím protnul vzduch a zabodl se doprostřed terče. Haldir se na Erestora ani nepodíval a vytáhl z toulce na zádech nový šíp.
„Co chceš?“ ucedil nevlídně a založil šíp do luku.
„Ty a Estel.“
„Hleď si svého,“ odsekl Haldir dřív, než mohl Erestor pokračovat.
Druhý šíp se zabodl tak těsně vedle prvního, jak to jen bylo možné.
„Jsi tak tvrdohlavý - a to, co jsi udělal, bylo víc než jen nerozumné!“
„Myslím, že do toho ti nic není,“ zavrčel Haldir.
Třetí šíp zasáhl do černého.
„Dobře, řeknu ti to takhle. Elrond vychoval Estela jako vlastního, ale také s vědomím, že má určitý úkol. A teď je tu jistá…komplikace.“
„Já,“ ušklíbl se Haldir.
Čtvrtý šíp se připojil k ostatním.
„Ano, ty. Možná kdybys byl elfka, bylo by to něco jiného. Jenže nejsi,“ ušklíbl se Erestor.
Haldir stiskl čelisti.
Pátý šíp rozštípl první a oba vypadly z terče na zem.
„No a?“
„Haldire! Oba víme, kdo je Estel! Snad si nemyslíš, že to má budoucnost!“ řekl Erestor ostře, ale tiše.
„Kdo tě poslal? Elrond? Tak mu vyřiď, že se vší úctou…do tohohle mu nic není,“ ucedil Haldir.
„Nikdo mě neposlal. Já tě chci přivést k rozumu!“
„Estel není dítě!“ odsekl Haldir. „Umí se rozhodnout sám! A jestli se nedokážete smířit s tím, že si vybral mě, tak to není můj problém. A jestli si myslíš, že ho nechám jen proto, že si to v Imladris přejete, tak to se mýlíš!“
Erestor obrátil oči v sloup.
„Estel se jednou ožení a bude králem. Pro tebe v jeho životě není místo!“
Šestý šíp prorazil střed terče skrz na skrz
„Co tím chceš říct?“ řekl Haldir vztekle.
„Že tě jednou opustí. Je to jen otázka času,“ odpověděl Erestor.
Sedmý šíp minul terč dobře o půl metru a zapadl do křoví.
Poznámky:
1) Vítej v Roklince, Haldire z Lórienu
2) synové Elronda; dvojčata
3) Beren byl člověk, který se zamiloval do elfky Lúthien Tinúviel, prý nejkrásnější dívky, která kdy chodila po zemi. Beren prošel mnoha nebezpečími, aby si Lúthien zasloužil, a ona si nakonec zvolila smrtelný život, aby mohla sdílet sudbu lidí, a tak jako jediná z elfů doopravdy zemřela, čímž ji elfové navždy ztratili
4) Při moři a hvězdách
5) Elfština rozlišuje tykání a vykání pouze čistě gramaticky, nikoli významově. Běžně si elfové gramaticky vykali. Přechod k tykání byl známkou velmi blízkého a důvěrného vztahu.
KONEC