Aragorn otevřel oči. Ještě byla tma, ale do svítání nemohlo být daleko. Pak uslyšel hrubý smích, chrastění kovové zbroje a dupot nohou. Jeho oči si už přivykly tmě, a tak spatřil Gimliho a Boromira opodál. Oba spali. Legolas byl však pryč.
Aragorn jen pomalu uvolnil prsty sevřené kolem jílce Andúrilu. Hluk postupně utichal, až se ztratil docela. Pak zaslechl něco jiného - čenichání, škrábání, jako by něco chtělo vylézt po kůře stromu nahoru. Aragorn již povytahoval Andúril z pochvy, když se ozvalo zasyčení, zvuk, jak něco dopadlo do listí na zemi, a pak opět zavládlo ticho.
Legolasův příchod zaregistroval jen díky tomu, že spatřil elfovu siluetu. Elf nebyl sám. Aragorn rozlámaně vstal a šel k nim.
Rúmil se na Aragorna zamračil, ale nic neřekl. Aragorn nemohl elfovi vyčítat. Vždyť ublížil jeho bratrovi.
„Skřeti,“ šeptl Rúmil na vysvětlenou. „Nejméně stovka. Na bitvu je nás málo. Haldir,“ při vyslovení toho jména Rúmil zaváhal, jako by už jen to mohlo způsobit něco strašného. „Zavádí je dál do lesa. Orofin šel pro posily. Z Lórienu se živí nevrátí.“
„Ale za skřety šlo ještě něco,“ řekl Legolas, zjevně i on zaslechl do čmuchání.
„Jo, Haldir to zahlédl. Nebyl to prý skřet. Vlastně říkal, že to vypadalo skoro jako… hobit. Nestřílel, protože na nás nechtěl upozorňovat. Uteklo to, sotva se dotkl kmene. S něčím tak ostražitým jsem se ještě nesetkal.“
„Glum,“ odtušil Aragorn. „Šel za námi celou cestu přes Morii.“
„Do Lórienu se za vámi nedostane,“ ujistil ho Rúmil. „Jakmile se rozední, musíme se ale vydat na jih.“
„Máte na téhle hranici silné hlídky,“ řekl Aragorn a zavedl tak téma na to, co ho tížilo. Naposledy bylo na hranici Lórienu tolik stráží, když se probudilo zlo v Dol Gulduru. A bylo jich tolik jen proto, že to nejdřív Haldir využil jako záminku, aby utekl z Caras Galadhonu, a pak on sám toho zneužil zase k tomu, aby Haldira našel.
„Před pár dny šel na sever k Morii silný oddíl skřetů. A na kraji lesa se potulují vlci. Proto střežíme řeky,“ vysvětlil Rúmil. „Stín se kolem nás proplížil na sever, v horách na západě se množí zlo, na východě se potulují Sauronovy stvůry. Žijeme teď sevřeni nebezpečími. Mnozí mluví o odchodu, ale na to je už pozdě. Ústí Anduiny střeží Nepřítel a do Šedých přístavů se nedostaneme. Je to zlá doba.“
Aragorn se uvelebil opřený o kmen stromu a snažil se využít poslední chvíle k odpočinku, zatímco Legolas seděl opodál a tlumeně rozmlouval s Rúmilem. Příchod dalšího elfa vůbec neslyšel, jen viděl jeho nezřetelnou siluetu. Aragorn elfa poznal. To hrdé držení těla, ty pohyby - znal je až bolestně dobře. Nově příchozí se sklonil k Rúmilovi a něco mu pošeptal, načež se Rúmil zvedl a odešel.
Aragorn dlouho váhal. Nakonec si přece jen dodal odvahy, vstal a došel k elfovi. Haldir stál na kraji talanu zády k němu a díval se směrem na východ, kde počínalo svítat. Natáhl ruku a dotkl se jeho ramene. To, co následovalo, ho zastihlo naprosto nepřipraveného.
Haldir se otočil, srazil jeho ruku ze svého ramene, zablýskla se čepel a Aragorn tvrdě dopadl na záda, až si skoro vyrazil dech. Zamžikal. Haldir ho jedním kolenem tlačil k zemi a tiskl mu ostří svého nože k hrdlu. Vše proběhlo tak tiše, že jediným svědkem byl Legolas, který na to hleděl zmatený a nejistý, co má dělat.
Aragorn se zachvěl. Až příliš mu to přišlo jako déja vu. Tentokrát však z elfa necítil vztek, jen neosobní až lhostejný chlad, a to bylo skoro horší.
„Nesahej na mne!“ zasyčel Haldir. „Rozumíš?! Už na mne nikdy nesahej!“
Vypadalo to, že ho Haldir skutečně začal nenávidět, že se chtěl pomstít, ublížit mu. Aragorn tomu nemohl, nechtěl uvěřit, vždyť to se Haldirovi nepodobalo. Byl nevypočitatelný, ve svém hněvu děsivý a nebezpečný, ale nebýval pomstychtivý, ani záměrně krutý. Aragorn se, s obavami co tam spatří, zadíval elfovi do očí. Byly studené a nepřátelské. Aragorna bodlo u srdce. A pak ty oči na okamžik posmutněly. Než znovu ztvrdly v dvě chladná zrcadla, spatřil v nich Aragorn bolest, obrovskou bolest, osamělost a lásku.
Haldir rychle vstal. Aragorn se zvedl. Rád by Haldira objal a ujistil ho, že ho pořád miluje, že ho neopustil, ale neodvážil se. Částečně i proto, že Haldir v ruce stále držel nůž.
„Vzbuď je, je čas vyrazit,“ štěkl na něj Haldir ostře a vrátil nůž do pochvy.
Ráno bylo ještě chladné, když se vydali na cestu. Aragorn šel poslední a snažil se přebrat si Haldirovo chování. Bylo možné, že to na něj elf jen hraje? Ale proč? Proč by to dělal?
Haldir šel první a od chvíle, kdy opustili talany, se až úzkostlivě vyhýbal i pouhému pohledu na Aragorna, jako by si byl vědom, že ho jeho vlastní oči zradily, když na talanu zašel příliš daleko. Tedy pokud to opravdu byla jen hra. Aragorn nemohl vyloučit, že se Haldir skutečně tak hrozně změnil. Nebylo to u elfů obvyklé, ale stát se to mohlo, obzvláště po tom, co mu udělal.
Svižným krokem brzy stanuli na břehu řeky. Haldir zapískal tiše jako pták a na druhém břehu se objevil elf oděný do šedé. Haldir mu hodil lano a elf ho na druhé straně uvázal.
„Celebrant tu má již silný proud,“ řekl Haldir. „V téhle době nestavíme mosty. Přejdeme po laně.“
Hobiti vykulili oči.
„Já tohle umění znám, ale ostatní ne. Mají snad plavat?“ zeptal se Legolas.
Na okamžik to vypadalo, že by je Haldir klidně ve studené vodě vymáchal, ale pak rázně zavrtěl hlavou.
„Ne, jedno lano uvážeme ve výši ramen a druhé v poloviční výšce. Tak přejdou i ostatní.“
Když elfové zbudovali tento křehký můstek, přeběhl Haldir po laně s lehkostí a jistotou jako by to byl široký, pevný most. Legolas ho následoval neméně elegantně. Aragorn s tím měl už trochu problémy, a nemohl si nevšimnout, jak se Haldir nad jeho nemotorností pohrdavě ušklíbl. Tohle Haldir, kterého Aragorn znával, nedělal. Jestli to elf všechno vážně jen hrál, tak zatraceně dobře. Pro hobity byl přechod po laně velmi náročný a nepříjemný, tedy až na Pipina, který si vedl docela zdatně.
Když se všichni dostali suchou nohou na druhý břeh, Haldir lana odvázal. Rúmil, který zůstal na druhém břehu, je stáhl zpátky, smotal je a vrátil se k Nimrodelu. Haldir se pak obrátil ke Společenstvu. Aragorn tušil, co přijde, a neměl z toho dobrý pocit.
„Teď se nacházíte v Naith Lórienu, nebo jak byste možná řekli vy Bodci. Nedovolujeme cizincům,“ a přitom zabodl pohled do Aragorna, jako by ho mezi cizince počítal, „aby odhalili tajemství Naithu. Jen málokdo sem smí vstoupit,“ tentokrát se jeho modrý pohled upřel na vzdorovitě se tvářícího trpaslíka. „Podle dohody zavážeme trpaslíkovi oči.“
„Dohody?!“ vybuchl Gimli. „Tu dohodu jste uzavřeli bez mého souhlasu! Ani jste se mne neobtěžovali zeptat!“
„Gimli,“ sykl Aragorn.
„Nebudu chodit se zavázanýma očima jako vězeň!“ burácel trpaslík rozhořčeně. „Můj lid nikdy nejednal se služebníky Nepřítele. Ani elfům jsme neublížili!“
Haldir se zatvářil jako někdo, kdo o trpaslíkově posledním výroku silně pochybuje.
„Nehodlám se tu s tebou dohadovat,“ zavrčel lórienský kapitán podrážděně.
Gimli se pevně rozkročil a položil ruku na topůrko své sekery. Elfové ihned napjali luky. Aragorn si povzdechl. Už to tu bylo znovu.
„Zatracená trpasličí tvrdohlavost,“ povzdechl si Legolas.
„No tak!“ okřikl ho Aragorn. Nepotřeboval, aby to Legolas ještě zhoršoval. Pak se obrátil k Haldirovi.
„Pro trpaslíka je to tvrdé. Necháme si tedy zavázat oči všichni, i Legolas.“
Gimli si odfrkl.
„Bláznovství, je to bláznovství. On,“ kývl hlavou k Haldirovi znechuceně, „nás povede jako slepecký pes žebráky? No ale jestli se mnou úděl slepce bude sdílet i Legolas… budu spokojen.“
„Proč já?“ ohradil se Legolas dotčeně. „Jsem elf, a k tomu jejich příbuzný!“
„A teď můžeme volat zatracení tvrdohlaví elfové,“ ušklíbl se Aragorn. „Zavaž nám oči všem, Haldire. Ať se vede všem stejně.“
„Bláznivé časy to jsou,“ mrmlal Legolas, když mu Haldir zavazoval oči. „Nejkrásnější les ve Středozemi a my po něm budeme chodit se zavázanýma očima.“
„To je moc Nepřítele. Zasévá nedůvěru a rozkol mezi ty, kteří stojí proti němu,“ zašeptal Aragorn, a zadíval se přitom na Haldira.
Chvíli si hleděli do očí, a byl to tentokrát Haldir, kdo první uhnul pohledem.
Elfové je vedli bezpečně a dobře. A třebaže si Gimli celou cestu něco nespokojeně bručel pod vousy, nemohl si stěžovat. Ani jednou nezakopl, nezakolísal a neupadl. Oči jim rozvázali až na kopci naproti Caras Galadhonu - Městu stromů. Aragorn musel uznat, že Haldir má smysl pro dramatičnost. Byl to nádherný pohled, ač se mu před očima neotvíral poprvé, ovšem poprvé ho spatřil tak náhle.
„Caras Galadhon,“ řekl Haldir pyšně. „Domov Galadhrim, sídlo Pána Celeborna a Galadriel, Paní Lothlórienu.“
Obešli město a vstoupili. Aragorna znovu přemohly vzpomínky. Na vnitřním nádvoří u kašny se zadíval na Haldira. Zdálo se mu, jako by to bylo včera, co zde stál s Rúmilem a s Orofinem. Jak ho tu nechali a spěchali po jednom z mnoha schodišť nahoru na podlaže, a jak, když je následoval, se poprvé setkal s tím, kdo navždy změnil jeho život.
Haldir se na něj podíval, jako by vycítil Aragornův pohled. Čas se na okamžik vrátil zpátky. Haldirovy oči se zatřpytily jako noční nebe odrážející se na hladině jezera přesně tak, jak si to Aragorn pamatoval. Nadechl se, aby něco řekl, ale stejně náhle jako ta chvíle přišla i pominula. Haldir se odvrátil a zamířil k jednomu z mnoha schodišť. Lórienští elfové zůstali stát pod schody a Haldir sám je vedl na nejvyšší mallorn ve Středozemi.
Ve skvostné síni, jejímž středem prorůstal kmen mallornu, ve dvou křeslech bohatě zdobených řezbami seděl Pán Celeborn a Paní Galadriel. Když Haldir Společenstvo přivedl, povstali, aby je uvítali. Haldir zaujal místo po boku Galadriel, tak jak ho Aragorn mnohokrát viděl stát.
Celeborn byl vysoký, jeho dlouhé stříbrné vlasy mu v kaskádách spadaly na ramena a zářily ve světle elfských lamp, jako by v nich bylo spoutáno měsíční světlo. Oděn byl do bílošedého roucha zdobeného stříbrem. Oči měl jasné a hluboké, odrážela se v nich moudrost prožitých let. Galadriel byla stejně vysoká jako on, její vlasy však připomínaly tekuté zlato. Říkávalo se, že se v nich zachytil svit Laurelinu1 . Její oči byly pronikavé, jako by dokázaly vidět až do duše.
„Vítejte,“ promluvil Celeborn.
Aragorn se dvorně uklonil.
„Je jich tu jen osm, ale z Imladris jich vyšlo devět,“ obrátil se Celeborn na Haldira, který sotva znatelně pokrčil rameny.
„Řekněte, kde je Gandalf? Velmi s ním toužím promluvit,“ otázal se Celeborn.
Překvapivě mu odpověděla Galadriel hlasem melodickým, avšak hlubším než bývá u ženy zvykem, jenž jako by objímal minulé, přítomné i budoucí.
„Padl do stínu,“ zašeptala.
Její pohled postupně klouzal po členech Společenstva. Nikdo nedokázal snést její pohled, a tak jeden po druhém sklopili zrak.
„Osud výpravy stojí na ostří nože,“ pokračovala. „Jen maličko zbloudíte a ztroskotá… ke zhoubě všech.“
Galadrielin pohled se zastavil na Boromirovi.
„Přesto zůstává naděje… dokud je družina věrná. Už se netrapte, jděte si odpočinout, neboť jste zemdleni žalem a námahou.“
Elfové pro ně na zemi zbudovali pavilon se vším pohodlím, přinesli jim vodu na umytí i k zažehnání žízně, pověstné lórienské víno a něco na posilněnou. Krátce poté, co zasedli k jídlu, k jejich uším dolehla teskná, líbezná píseň, která rozechvívala hlubiny duše a vháněla do očí slzy.
„Žalozpěv za Gandalfa,“ zašeptal Legolas a se zavřenýma očima se ponořil do hudby.
„Co o něm říkají?“ zeptal se tiše Frodo.
Legolas smutně potřásl hlavou.
„Nemohu to překládat,“ omluvil se. „Žal je příliš čerstvý.“
Aragorn zneužil této chvíle, kdy pozornost všech zaměstnával elfí zpěv, aby se nikým nepozorován vytratil. Věděl, že jestliže jsou hranice ohrožovány, je pravděpodobné, že se Haldir už vrátil na sever. A přece jeho srdce doufalo, že ho tu něco… nebo třeba někdo zdržel. Musel s ním mluvit. Spěšně tedy vystoupal po schodech, ale nenašel nikoho. Bylo tu podivně prázdno.
„Pořád ho hledáš?“
Aragorn se otočil. Galadriel sešla po schodech a posadila se na lavičku.
„Posaď se,“ vybídla ho a ukázala útlou bělostnou rukou na místo vedle sebe.
Aragorn si přisedl.
„Musím s ním mluvit. Kde je?“ vyhrkl.
„Není tady,“ odpověděla prostě.
„Musím s ním mluvit!“ naléhal Aragorn.
Galadriel se na něj podívala.
„A o čem?“
„Odešel beze slova rozloučení. Ani mi nedal šanci mu to vysvětlit,“ bránil se Aragorn.
„Vysvětlit? A co bys mu chtěl vysvětlovat? Proč jsi zradil jeho lásku? Proč jsi ho opustil? Myslíš, že to nějak můžeš omluvit?“
Zdálo se mu to, nebo v jejím hlase skutečně zaznívala hořkost a výtka?
„Miluji ho stejnou měrou a stejně upřímně jako Arwen,“ zašeptal Aragorn.
„Ty možná umíš dělit své srdce, ale elfové a obzvláště Haldir, to prostě nedokáží. Ať uděláš cokoli, bude to horší, než kdybys neudělal nic.“
Aragorn se nadechl, aby protestoval, ale umlčela ho jediným pohledem.
„To nebyla rada, ale prosba. Haldir se k nám vrátil teprve nedávno a už nikdy nejspíš nebude takový jako dřív. Uzavřel se do sebe, pohltil ho stín v něm. Žádám tě, abys znovu neotvíral jeho rány, obzvláště když se ještě ani zdaleka nezahojily.“
Družina strávila v Lothlórienu několik dní. Během té doby se zotavili a nabrali nových sil. Aragorn aspoň dočasně poslechl Galadriel a přestal Haldira hledat. Dobře věděl, že elf bude někde na hranicích a nemá tedy mysl toulat se po Caras Galadhonu a doufat, že na něj někde narazí.
Když nadešel den jejich odjezdu, dostali od elfů lembas - cestovní chléb, který dokázal udržet po celý den na nohou i vzrostlého muže, a elfové celou družinu oblékli do svých plášťů, jež umožňovaly splynout s okolím. Každý pak dostal i zvláštní dar od Paní. Haldir se objevil jen velmi krátce, aby Legolasovi předal luk Galadhrim. Aragorna bolestivě bodl osten žárlivosti, ale nedal to nijak najevo.
Tak se rozloučili s Lothlórien a vydali se znovu na cestu. Aragorn však šel s těžkým srdcem. Setkání s Haldirem po letech odloučení pro něj bylo trpké. Nehodlal se ale vzdát naděje na usmíření. Pořád totiž musel myslet na to, co spatřil na krátko v těch modrých očích. Haldir ho stále hluboko v nitru miloval, byl si tím jist a byl rozhodnutý o tu lásku bojovat. Přinutí Arwen s Haldirem pochopit. Jinak totiž nikdy nebude šťastný. Bohužel mu to už beztak složitou situaci nijak neulehčovalo.
Poznámky:
1) Strom Valar, z jehož posledního plodu vzešlo Slunce
KONEC