Arwen seděla v zahradě na lavičce ve stínu rozložitého platanu. Když Glorfindel sešel ze schodů, vzhlédla.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyrušit,“ omluvil se Glorfindel a otočil se k odchodu.
„Nerušíš, jen jsem si četla,“ odvětila a zavřela knihu.
Glorfindel zaváhal, jako by nevěděl, jestli má nebo nemá zůstat, ale nakonec si k ní přisedl.
„Čteš něco pěkného?“ zeptal se.
„Lidskou poezii,“ řekla a podala mu knihu.
Glorfindel knihu jen zběžně prolistoval a položil ji na lavičku.
„Kvůli Aragornovi?“ zeptal se.
„Ani nevím, prostě mě to zajímalo,“ pokrčila rameny.
„Ano, nejspíš ano,“ opravila se po chvíli.
Glorfindel pokýval zamyšleně hlavou.
„Erestor říká, že podle poezie se pozná národ,“ řekla.
„Opravdu? A jací jsou lidé… podle poezie?“ zeptal se Glorfindel.
„Proměnliví,“ odvětila bez váhání.
„Na to nemusím číst poezii, abych to věděl,“ zasmál se Glorfindel.
Arwen ho naoko rozzlobeně dloubla loktem do žeber, aby se přestal smát.
„Je to složitější než si myslíš,“ řekla mu. „Lidská poezie je…,“ zarazila se, jak hledala správná slova.
„Nechme poezii pěvcům a našemu Erestorovi,“ mávl nad tím Glorfindel rukou.
Chvíli seděli mlčky, než se Arwen odhodlala zavést hovor na to, co jí tížilo.
„Je pravda, že Saruman pěstuje ohromné vojsko?“
Glorfindel se zamračil a dlouho si dával načas s odpovědí.
„Ano, je. Odkud to víš?“
Arwen pokrčila rameny.
„Zaslechla jsem to,“ řekla neurčitě.
„Ach tak, ale víš, že poslouchat za dveřmi se nesluší,“ zasmál se.
„Neposlouchala jsem za dveřmi,“ ohradila se dotčeně. „Celeborn se o tom zmínil mému otci včera u večeře.“
„Je dobře, že ta… věc opustila Imladris. Elrond udělal správné rozhodnutí, když to poslal pryč. Jinak bychom byli na seznamu cílů jako první,“ řekl Glorfindel.
„Zaútočí na Lothlórien? Proto přijel Celeborn s Galadriel?“ vyděsila se Arwen.
„Ne, ani Sauron osobně se neodváží postavit moci Galadriel… zatím. Nejspíš se pokusí zabrat Rohan, když už tam nastrčil Sarumana. Pokud vím, Celeborn přijel kvůli otázce postoje elfů k celé téhle věci.“
„Nenávidím války,“ povzdechla si Arwen.
„To já taky, já taky,“ pokýval Glorfindel smutně hlavou.
Opět se ponořili do mlčení. Zdálo se, že i slunce zašlo za mraky.
„Ty mi asi taky nepovíš, co se stalo Haldirovi, že?“ změnila Arwen téma. „Od té doby, co tu byl naposledy a beze slova vysvětlení odjel, je… jiný. Jako by to už ani nebyl on.“
Glorfindel na ni upřel své světle modré oči.
„Já nejsem ta správná osoba, které by ses měla ptát. Zeptej se Haldira,“ odpověděl vyhýbavě.
„To jsem zkoušela. Nechce mi to říct.“
„Pak bych to měl asi respektovat, nemyslíš?“
„Před čím mě to všichni chráníte?!“ rozhněvala se. „Já nejsem malé dítě, Glorfindeli! Už dávno ne!“
Zlatovlasý elf se smutně pousmál.
„Ne, to nejsi,“ přikývl a pohladil ji po tváři. „Ale jsou věci, které je lepší nevědět.“
„Řekni mi to,“ zašeptala.
Glorfindel zavrtěl hlavou.
„Nechci být ten, kdo ti ublíží, Arwen Spanilá.“
„Já to zvládnu,“ prohlásila hrdě.
Glorfindel si povzdechl.
„No… asi by ses to stejně nakonec dozvěděla…, ale já opravdu nejsem ten, kdo by ti to měl říkat.“
„Já to chci vědět,“ trvala neoblomně na svém.
„Haldir měl s Aragornem… no takový krátký románek… a myslel si, že… že s ním snad Aragorn zůstane nebo co. Ačkoli mu všichni říkali, že to nemá budoucnost. Neunesl, že Aragorn dal přednost tobě.“
Arwen na Glorfindela mlčky hleděla. Krátký románek? To sotva. Znala Haldira velmi dobře. Vyrůstali spolu. Jako děti si spolu hrávali, než na něj padl stín. Doslova přes noc se tehdy změnil, ale dál zůstal jejím přítelem. Byl jejím rádcem, zpovědníkem, objímal ji, když byla smutná, smál se s ní, když byla šťastná. Milovala ho stejně jako své bratry. Byl jako její starší bratr. Věděla, že získat si jeho důvěru není snadné, a získat jeho lásku je ještě těžší, nedával své srdce lehkomyslně a snadno.
„Chtěla bych být sama,“ požádala Glorfindela.
„Promiň, nechtěl jsem ti ublížit… neměl jsem ti to říkat,“ omluvil se Glorfindel.
„Ne, ne, já jsem ráda, že jsi mi to řekl,“ ujistila ho a nepatrně se usmála.
„Byl to jen krátký bezvýznamný románek, Arwen. Všichni jsme věděli, že to nevydrží, akorát Haldir si myslel, že všechno ví nejlépe, a že jeho přece nikdo neodmítne a…“
„Glorfindeli, jdi prosím,“ přerušila ho. Věděla, že jí lže. Haldir by kvůli krátkému románku nikdy Lórien neopustil. Jestli ale šel s Aragornem do Imladris, pak ho musel opravdu milovat.
Glorfindel si povzdechl a nechal ji v zahradě samotnou.
Arwen si nebyla jistá, co vlastně cítí. Ano, bolelo to, ale… nebyla si jistá. Musí si promluvit s Haldirem. A to co nejdřív, než se vrátí do Lothlórienu.
Arwen sebou na lůžku neklidně zmítala. Na čele se jí perlil pot, ale zdálo se, že se ze zlého snu nedokáže probudit.
„Aragorne!“ vykřikla a prudce se posadila oči doširoka otevřené. V tu chvíli věděla, že musí mluvit s Haldirem - okamžitě. On jediný jí teď mohl pomoct.
Vyklouzla z postele a oblékla si tenký župan. Bosa přeběhla chodbu a vzala za kliku dveří Haldirova pokoje. Otevřela a vstoupila. Díky svému elfímu zraku viděla ve tmě velmi dobře. Na stole ležel luk a meč zasunutý v pochvě, toulec s šípy visel na opěradle židle, šaty se válely pohozené na hromádce u postele. Haldir ležel na břiše, vlasy mu zakrývaly tvář, ale napětí v odhalených ramenech prozrazovalo, že se mu nespí dobře. To jen únava byla silnější než noční můry, které ho trápily už od jeho deseti let.
Arwen se zarazila. Neměla by ho nechat spát? Copak by to nemohlo počkat do rána? Zaváhala. Ale každou vteřinou, kterou otálí… udělala krok vpřed a natáhla ruku, aby se dotkla Haldirova ramene.
S rychlostí útočící šelmy po ní skočil a zkroutil jí ruku za zády, až tlumeně vykřikla bolestí.
„Arwen! U Valar, můžeš mi říct, proč se tu takhle plížíš?!“
Haldir ji pustil a Arwen si všimla, jak do pouzdra vrací nůž. S hrůzou si uvědomila, že kdyby byla nepřítel, nejspíš by už měla proříznuté hrdlo. Poněkud jí otřáslo zjištění, že ani v Imladris Haldir nezapomíná na instinkty válečníka. A přitom kde jinde by se měl cítit v bezpečí než právě tady?
„Promiň,“ omluvila se a třela si bolavé zápěstí.
Haldir přešel k lampě a rozsvítil ji. Měkké světlo zalilo jeho nahou kůži zlatavým odleskem.
„Co se ti stalo?“ znepokojila se, protože si všimla, že kulhá.
„Hádám, že na tohle ses zeptat nepřišla.“ zavrčel podrážděně.
„Ne, to ne,“ připustila. „Zranili tě?“
Haldir se trpce pousmál.
„Nic to není. Mám jen natažené vazy v kolenu, nic víc,“ odbyl ji a oblékl si župan.
Když se vracel k posteli, na niž se posadil, šel už téměř normálně.
„Není to nic vážného,“ dodal o poznání vlídnějším tónem.„Takže co tě za mnou přivádí uprostřed noci?“
Arwen si sedla vedle něj. Když byla hodně malá, byla schopná ho vzbudit i několikrát do týdne, a vždycky s něčím „důležitým“. Nikdy ji neposlal pryč. Vyslechl ji, a pak ji nechal spát u sebe.
„Co udělá král Rohanu, když na něj Saruman zaútočí?“ zeptala se a olízla si suché rty.
Haldir nikdy její problémy nezlehčoval a neudělal to ani teď. Jen pokrčil rameny.
„Podle toho, co jsem slyšel, tak asi nic. Už dávno Rohanu vládne Saruman.“
„Dobře, ale kdyby tam byl někdo, kdo by je vedl… kdybys tam byl ty, co bys udělal?“ naléhala.
Haldir chvíli přemýšlel.
„No,“ začal pomalu. „Kdysi dávno tam Gondorští postavili pevnost - Helmův žleb. Tam by se snad mohli ubránit. Ale po pravdě, Saruman dává dohromady obrovské vojsko. Dříve nebo později budou smeteni a ani Hláska je nezachrání.“
„Aragorn míří do Rohanu!“ vyhrkla Arwen a po tvářích se jí skutálely slzy, které už nedokázala zadržet.
„Jak to víš?“
„Vím to! Musíme mu pomoct!“
Haldir vstal a přešel k oknu. Mlčky se díval ven.
„Nemůžeme Aragorna opustit, ne teď!“ naléhala.
„Proč to říkáš mně?“ řekl Haldir ostře.
„Říkám ti to, protože ho miluješ!“ vyhrkla.
Haldir se prudce otočil, jako by ho udeřila.
„Kdo ti tohle napovídal?“ zamračil se.
„Napovídali spoustu milosrdných lží,“ odvětila neurčitě. „Ale já vím, že ho miluješ. Miluješ ho stejně, jako ho miluji já.“
Haldir zavrtěl hlavou.
„Chceš mi lhát?“ otázala se ho.
Haldir se zarazil.
„Na tom nezáleží,“ řekl nakonec.
„Právě že záleží! Jestli ho miluješ, pomoz mu! Musíme bojovat, nemůžeme lidi nechat samotné… nemůžeme nechat Aragorna samotného!“
„Náš čas skončil, Arwen. Tohle není naše válka,“ namítl Haldir unaveně.
„Jak tohle můžeš říct?“ užasla.
„Copak to nevidíš? Je čas odejít! Nemůžeme neustále napravovat lidské chyby a zachraňovat svět!“ odsekl.
„Mluvíš jako můj otec,“ hlesla Arwen zdrceně.
„Jenže Elrond má pravdu,“ zašeptal.
„Takže necháme Středozem na pospas osudu?“ zeptala se a vstala.
„Nic o tom nevíš. Zkusili jsme to! Zkusili a prohráli!“ vyjel na ni Haldir.
Arwen před Haldirem poděšeně couvala.
„Tys tam tehdy nebyla! Ale já ano! Stáli jsme po kotníky v bahně a krvi! Krvi našich přátel, bratrů, otců! Překračovali jsme jejich rozsekaná a zohavená těla! A k čemu to bylo?! Lidé jsou slabí, nedá se jim věřit. Zradili nás. Tehdy to mělo skončit! Mělo, ale neskončilo! Lidé nás zradili! Pár let míru jsme vykoupili vlastní krví, ale teď ať si lidé poradí, jak umí sami. Je to jejich vina, že se Sauron vrátil!“
Arwen si utřela slzy, přes které skoro neviděla. Nikdy nemluvil o své minulosti a teď ji děsil.
„Proč to říkáš?“ špitla plačtivě.
„Protože to je pravda!“ ucedil Haldir vztekle.
„A tak se teď k lidem otočíme zády? Necháš Lothlórien lehnout popelem?“ zašeptala.
„I kdybych chtěl něco udělat, nemám tu moc,“ zavrtěl Haldir hlavou.
„To není pravda. Přesvědč je. Já vím, že Aragorn brzy přijde do Rohanu, cítím to. Ty sám jsi říkal, že je Saruman smete… Musíme mu pomoct. On je naše naděje… moje a tvoje.“
„Já už nemám naději a víru jsem ztratil dávno,“ zašeptal Haldir trpce.
„Takže neuděláš nic? Budeš se toulat po hranicích Lothlórienu, dokud vás Zlo neporazí, a pak utečeš do Přístavů? A Aragorn? Necháš ho padnout? To je ti vážně jedno, jestli to přežije nebo ne? To ti na něm tak málo záleží?“ Nechápavě zavrtěla hlavou. „No, aspoň si budete kvit, co? On zradil tebe, tak ty teď zradíš jeho.“
Haldir se k ní otočil zády, aby se na ni nemusel dívat.
„On tě miluje. Víš to? Dřív jsem tomu nerozuměla, ale teď už chápu ten jeho pohled, když o tobě mluví. A mluví o tobě často.“
„Aragorn si vybral,“ řekl Haldir tiše. „Vybral si tebe, ne mne. Nebudu stát v cestě tvému štěstí.“
„Jenže to právě děláš! Copak to nechápeš? On bez tebe nikdy šťastný nebude! A když nebude šťastný Aragorn, jak mám být šťastná já? Netvrdím, že chápu to, co udělal, ale chci, aby byl šťastný. A pokud to znamená rozdělit se o něj… udělám to, Haldire,“ prohlásila Arwen pevně.
„To přece nejde,“ namítl.
„A proč ne? Proč bychom se nemohli o jeho lásku dělit? Není jí dost pro nás pro oba? Haldire, vášeň je požár, který ničí, ale láska je plamen, který hřeje. Nenech svůj plamen uhasnout,“ zašeptala a položila mu něžně ruku na záda. „Pomoz mu. Ty je dokážeš přesvědčit.“
„Nemůžu… já to nemůžu udělat,“ bránil se.
„Nemůžeš nebo nechceš? Nebo se bojíš to udělat?“ zeptala se.
Haldir mlčel. Rozežíral ho vnitřní svár. Na jedné straně chtěl, aby Arwen měla pravdu. Aby dokázal přijmout a dávat lásku i s tím, že se o ní musí dělit s někým jiným. Na druhé straně Aragorn zradil slib, který mu dal…, tak jako Isildur zradil… tehdy, tam… I když to popíral, pamatoval si až příliš dobře první válku se Sauronem. Arwen měla pravdu… měl strach.
„Jestli ho miluješ, neopustíš ho,“ řekla tiše a nechala ho o samotě s jeho pochybnostmi.
Haldir se opřel čelem o okno. Olízl si rty a pocítil na nich slanou chuť svých vlastních slz.
KONEC